Vítej, návštěvníku!

V chodbách a skladištích nebylo k hnutí. Ti, kteří trpěli mořskou nemocí tak, že je bylo nutno ošetřovat, obsadili jídelny a ostatní přístupná místa a kdo se cítili líp, zalezli do skladiště. Tam posedávali a polehávali na bednách, většinou v nemožných a zkroucených pozicích a když někdo z nich musel ven, přelézal a přeskakoval kamarádům přes hlavu a různě po nich šlapal. Oni mu za to nadávali a dostávali vynadáno od ostatních.

Tajfun trval už třetí den; ti, kdo měli práci ve službách, to považovali za vysvobození, protože aspoň měli nějakou činnost. Ostatní mohli jenom sedět na svém kousku místa a čekat, co se bude dít. Nedělo se nic. I ti nejlenivější už dělali šestnáct kol džapy denně, teď se příšerně nudili a když k nim přinesli jídlo, vyzvídali, co je nového. Nového nebylo nic, loď se stále potácela do neznáma a před ní byl pořád volný oceán bez jediného záchytného bodu.

Nakonec je nuda přemohla a začalo se ozývat: „Pojďte něco hrát!“

„A co? Tady se nedají hrát ani karty!“

„Něco, co bysme mohli hrát všichni!“

„Tak budem trénovat výslech, ne?“

Výslech byla oblíbená hra mladších studentů diplomatických škol. Byla zavedena, aby se její absolventi utužili pro případ vyslýchání nepřítelem a měla složitá mnohotvárná pravidla, která se pružně měnila. Účelem bylo dokázat vyslýchanému nějaký zločin, lhostejno jaký. Přitom nebylo jasné, kdo je zločinec, kdo svědek, kdo koho vyslýchá; každý hrál sám za sebe, ale taky se mohli spojit proti jinému. Vítězství bylo těžké odhadnout a většinou se zjišťovalo podle toho, kdo druhého oklamal nebo zblbnul. Byla to hra na dlouhou dobu a provozovala se v dopravních prostředcích či při dlouhém a nudném čekání.

„Myslíš, že to má nějaký smysl? Na týhletý zemi snad žádný fízláci nejsou!“

„Aby ses nemejlil! Fízl je svině, ten vleze všude, a kam nevleze, tam se přímo narodí!“

Tohle řekla nějaká dívka. Neudělala dobře, protože jí vzápětí někdo položil ruku na rameno: „Jak jste to myslela, slečno?“

Což ji malinko zarazilo; tuhle hru neznala.

„Co blbneš?“ otázala se nejistě.

„Chovejte se slušně, slečno, doporučuji vám to! Mohlo by vás to tykání mrzet!“

Zaváhala, co má říct; ale to už se zeptal někdo z druhé strany: „Vaše jméno, prosím?“

„Kateřina Crownová...“

„Můžete to dokázat nějakým průkazem?“

„No... teď nemůžu! Kartu jsem předala při odjezdu jako všichni!“

Někdo v tmavé díře mezi bednami se zasmál.

„To máš teda smůlu, telátko!“ zasyčel.

„Vy tam mlčte!“ řekl vyšetřovatel, „Taky na vás dojde, nebojte se! Zatím si můžete rozmyslet výpověď. A vy laskavě odpovězte, jak se mám přesvědčit o tom, že jste Kateřina Crownová a nikoliv někdo jiný...“

„A proč bych to měla dokazovat?“

„Vy nehodláte dokázat svoji totožnost?“

„Hodlám, ale nemůžu, když žádný průkaz nemám! To je snad jasný!“

„Nevím, komu je co jasné, slečno, nám ne. Doporučuji vám chovat se poněkud pokorněji a více spolupracovat...“

„Ale proč? Co jsem udělala?“

„Otázky tady klademe my!“

Tahle klasická věta Kateřinu asi uklidnila. Druhý vyšetřovatel se zeptal: „Co jste dělala v úterý 18. května večer?“

„Cože? Co to bylo za den?“

„Vy si nepamatujete, co děláte?“

„Já nevím, kdy to bylo!“

„Osmnáctého května. Znáte snad kalendář, nebo ne?“

„Nemohu si vzpomenout.“

„Byl to den, kdy se oslavovalo přijetí do expedice. Už víte?“

„Ano, to už jo. A co chceš... chcete vědět?“

„Popište nám vlastními slovy, co jste dělala tento den. Klidně a beze spěchu. Nerozčilujte se, máme na vás dost času...“

„Ale já se už nepamatuju!“

„Nebojte se, my vás necháme rozvzpomenout!“

„No... ráno jsem se asi probudila.“

„Kde jste spala?“

„U kamarádky. Gwendolin Irishové.“

„Poznamenejte si, pane kolego. Gwendolin Irishová... jak se to píše? Doufejte, že potvrdí vaši výpověď!“

Kateřina si uvědomila, že udělala chybu. Řekla jméno, to byla nejhrubší chyba, protože mohli do věci zatáhnout kamarádku.

Výslech pokračoval, pomalu a metodicky. Měl určitá pravidla; nesmělo se používat násilí ani žádných dalších prostředků. Zato se mohlo cokoliv říct, včetně naprostých nesmyslů. Byla jen jedna metoda, jak stoprocentně odolat, a to mlčet a neříct ani slovo. Jenomže to každý nedokázal, zvlášť po delší dobu.

„Kde jste byla na večeři?“

„Já už nevím.“

„Říkáte, že jste šla na večeři. Kam?“

„Nevím, jak se to jmenovalo. Zapomněla jsem!“

„Co to bylo za podnik?“

„Hospoda, někde na Nábřeží.“

„Kdo tam byl s vámi?“

„Nikdo.“

„Byla jste tam jediný host?“

„Ne, to ne. Bylo tam plno.“

„Proč tedy tvrdíte, že jste tam byla sama?“

„Nebyl tam nikdo, koho jsem znala.“

„Zajímavé. Ale přece jste s někým musela sedět u stolu!“

„Ne... nikdo tam nebyl.“

„Říkáte, že tam bylo plno.“

„Tak moc plno tam zase nebylo.“

„Zajímavé. Jste atraktivní dívka; to si nikdo za celý večer nechtěl přisednout?“

„Ne.“

„Proč myslíte, že si vás nikdo nevšímal?“

„Nevím. Nestarala jsem se o to.“

„No dobře. Co jste jedla?“

„Myslím, že to byly nějaké ryby.“

„Přesněji, prosím!“

„Smažené ryby. A k tomu bramborové hranolky. A nějaký salát. Mnoho všelijaké zeleniny.“

„To není špatné. Co jste k tomu pila?“

„Myslím, že nějaké víno.“

„Jaké víno?“

„Myslím, že to byl ryzlink, podle nálepky.“

„Byla jste v hodně podnapilém stavu?“

„Ne, vůbec ne!“

„Vypila jste sama celou láhev, ne?“

„Ne, proč? Vypila jsem jenom sklenici.“

„Viděla jste nálepku na flašce?“

„Viděla jsem, jak hostinský naléval.“

„Lžete, slečno. Hostinští nikdy nenalévají víno z láhve před hostem. Buď přinesou celou láhev, nebo skleničku na podnose.“

„Tenhle mi to naléval u stolu.“

„Jenže, takový postup používají hostinští, když nalévají více hostům ze společné láhve. Možná nalil vám a ještě někomu jinému?“

„Možná.“

„Ale v tom případě víte, komu naléval!“

„Nevím. Byli to cizí lidé.“

„Zřejmě ne tak cizí, abyste si s nimi nedala společně něco k pití!“

„Byli docela cizí! Ale koupili si také to víno, to je všechno!“

„Hm. Kolik jste za to zaplatila?“

„Za všechno? Dolar šedesát.“

„To není možné. Smažené ryby, brambůrky, víno... to je sotva dolar. Za co jste dala těch šedesát centů?“

„Nevím. Možná jsem si dala kávu nebo nějaký zákusek, nebo něco dobrého, já už nevím!“

„Je taky možné, že to platil váš společník!“

„Já už nevím!“

„Co platil on a co vy?“

„Kdo on?“

„Ten chlapec, co tam byl s vámi!“

„Ale se mnou nikdo nebyl!“

„Mýlíte se. Už jste se přiznala, že jste měla nějakého společníka. Kdo to byl?“

„Ale já tam byla sama!“

„Nekřičte a nebuďte hysterická, prosím. Odpovídejte na moje otázky klidně a uvážlivě, jinak můžete vzbudit dojem, že něco zatajujete. Je to tak?“

„Ano, ovšem.“

„Co, že něco zatajujete?“

„Ale ne! Že mám odpovídat klidně a uvážlivě.“

„Když to víte, tak proč to neděláte?“

„Já fakt nic nevím! Proboha, nechte už toho, mě už to nebaví!“

„Co vás nebaví? Není vám výslech příjemný?“

„Tobě by byl příjemný?“

„Řekněte nám pravdu a budete mít klid! Když se přiznáte, je to polehčující okolnost a vaše svědomí bude zase čisté...“

„Ale já se nemám k čemu přiznat!“

„To posoudíme. Tak kdo platil tu večeři? Vy nebo váš společník?“

„Neměla jsem žádného společníka.“

„Ale slečno! Přece jste už přiznala, že někdo s vámi večeřel. Je to i v protokolu!“

„Já jsem nic nepřiznala!“

„Ale jděte! Mám vám to přečíst z protokolu?“

„Ne, ne... já nevím! Já už nevím!“

A vtom zasáhl druhý vyšetřovatel: „Kdo vás obsluhoval?“

„Cože?“

„Ptám se, kdo vám donesl to jídlo a pití!“

„No... přece číšník, ne?“

„Jak vypadal ten číšník?“

„No – vypadal jako číšník.“

„Byl malý, velký, mladý, starý?“

„Normální. Docela normální...“

„Popište ho, jak vypadal.“

„Nevím. Docela normálně!“

„Výška?“

„Tak... sto sedmdesát.“

„Barva pleti?“

„Byl... zřejmě běloch. Ale možná taky měl nějaké asijské předky.“

„Vlasy?“

„Černé. Nebo tmavě hnědé.“

„Jak učesané?“

„Normálně. Ani dlouhé, ani krátké.“

„Oči?“

„Asi taky černé.“

„A tvar očí?“

„Možná... trochu šikmé. Já nevím.“

„Jak byl oblečen?“

„Měl bílou košili. To vím jistě.“

„A jinak? Kalhoty nebo dhótí?“

„Nevím. Bylo to tmavé... asi zástěru.“

„Platili jste taky jemu?“

„Ano, taky.“

„Kde nosil peněženku?“

„V kapse na tom... ne, měl kalhoty. Teď si vzpomínám. Peněženku měl v kapse na boku.“

„Kolik v ní bylo peněz?“

„Nevím. Nevšimla jsem si.“

„Opravdu ne?“

„Proč bych si měla všímat cizí peněženky?“

„Vážně vás nenapadá nějaký důvod?“

„Copak mu ji někdo ukradl?“

„No vida, že si vzpomínáte. Tak prosím!“

„Co? Já nic nevím!“

„Ukradla jste mu tu peněženku vy nebo to byl váš kamarád? A kde jsou ty peníze?“

„Já jsem nic neukradla!“

„A váš společník?“

„Ten taky ne! Nikdo nic neukradl!“

„Kdo to tedy byl? Viděla jste ho, musela jste si všimnout, když jste sledovala, kam číšník schovává peněženku! Přiznejte se!“

„Ale já to neviděla!“

„Řekla jste, že víte, kam ji dával! Do kapsy na boku, že ano?“

„No ovšem, schoval ji tam!“

„Jaká to byla peněženka? Číšnická, s jednotlivými přihrádkami, kam se dávají bankovky?“

„Ano, taková.“

„Co bylo kromě bankovek v té peněžence?“

„Nevím. Nevšimla jsem si!“

„Čím jste platila?“

„Dala jsem mu pětidolarovku. Měnil mi ji...“

„Kolik vám tedy vrátil?“

„Tři dolary a čtyřicet centů.“

„V bankovkách nebo v mincích?“

„Myslím, že dva dolary byly bankovky. Zbytek v mincích. Byly tam dva půldolary...“

„Víte to jistě?“

„No ovšem... Stan říkal, že...“ zarazila se.

„Dopovězte to! Co říkal Stan?“

„Že se z nich dají udělat znaky na čepici. Na stříbrném půldolaru je pěkná tygří hlava, dá se vypilovat a...“

„Na co Stan potřeboval odznaky na čepici?“

„Ale co já vím? Mně nic neříkal!“

„Jak se jmenuje ten Stan?“

Už pochopila, že se zapletla a udělala chybu. Teď se snažila usilovně zapírat: „Nevím! Neznám jeho příjmení!“

„Stan – co to je? Stanley, Stanislaw, nebo co?“

„Nevím. Jenom tohle vím!“

„Byl tam s vámi?“

„Ne! Byl tam... náhodou!“

„Ale říkala jste, že jste nikoho neznala!“

„Stan se tam jenom zastavil. To už jsem odcházela. Nevím, kde se tam vzal!“

„Proč říkáte, že ho neznáte, když jste mu dala ty dva půldolary? To dáváte peníze celkem neznámému člověku?“

„Snad ještě mám na to, abych mohla rozdat dva půldolary, když je někdo potřebuje!“

„To asi. Zvlášť, když jste se pak odškodnila na peněžence toho číšníka – že?“

„Ale já jsem mu tu peněženku neukradla!“

„To my moc dobře víme. Nebyla jste tam kvůli krádeži, ale kvůli něčemu docela jinému – že?“

„No samozřejmě! Byli jsme se najíst!“

„Samozřejmě, to taky. Jenomže šlo vám o něco, co bylo ještě v té peněžence. Co to bylo?“

„Proboha, co je zas tohle? Nic!“

„Ale něco tam mělo být. Co to bylo?“

„Já už nic nevím!“

„Například nějaký lístek!“

„Nevím nic o žádném lístku!“

„Měly tam být instrukce pro vaši činnost. Pokyny, jak organizovat špionáž a diverzi!“

„Proboha! Jakou diverzi, proti komu?“

„Proti nám, to je samozřejmé. Nebo snad chcete zapírat, že patříte k tajné organizaci, která chce svrhnout vládu a nastolit anarchii a všeobecný chaos?“

„Ale já nejsem v žádné organizaci!“

„Ne? A co ten váš Stan?“

„Stan taky v ničem není! Docela jistě, já ho přece dobře znám!“

„Milá slečno, vy nám pořád a soustavně lžete přímo do očí! Před chvílí jste tvrdila, že neznáte žádného Stana. Pak jste tvrdila, že jste tam byla sama. Pak jste nám chtěla namluvit, že jste neukradla tu peněženku. Ale ke všemu jste se nám nakonec přiznala a všechno jsme vám to dokázali. A teď zkoušíte zapřít svoji příslušnost k nepříteli. Ale nebojte se, dokážeme vám i to a potom uvidíte, jak se umíme rázně vypořádat se špióny a zrádci! Nebo se chcete radši přiznat?“

Kate neřekla nic. Byla vyděšená.

„A jmenovat svoje spoluviníky?“

„Ale já nic nevím...“ vzdychla.

„To nevadí. My máme čas.“

„Proč jste si zasedli zrovna na mě? Proč si myslíte, že jsem to byla zrovna já?“

„Na světě neexistují nevinní lidé; každý je něčím vinen. Záleží jenom na tom, jak důkladně se jeho případem zabýváme a jak chytře a důsledně ho vyslýcháme. Vy sama jste se přiznala...“

„Ne, ne! Už dost, já už nechci!“

„Nezáleží na tom, co chce vyslýchaný. Kdo se jednou dostane k výslechu, nemá už šanci. Jenom se přiznat a říct pravdu!“

Kate neříkala nic.

„Tak co? Přiznáváte se?“

„Dobře. Já se teda přiznávám...“ zašeptala.

„No vidíte, jak vám to jde! A ti spoluviníci? Například ten váš Stan... jak se jmenuje?“

„Já nevím! Já nic nevím, nevzpomínám si, nikdy jsem nic nevěděla! Proboha, už mě nechte!“

„No dobře, necháme vás odpočinout. Ale nemyslete si, že to je konec všeho. Ještě si vás pozveme k dalšímu výslechu, takže zatím přemýšlejte o svém chování. Bude zapotřebí přiznat se a podat nám správné informace, pamatujte si to!“

„Ale já nic nevím!“

„Nevadí. Však si vzpomenete...“

Někdo z velitelů řekl: „No, už dost! Tak už ji nechte!“

„A proč? Tak pěkně jsme začali...“

„Nevidíš, že je v koncích? Je úplně grogy...“

„Za takovou chvilku? To jsme ji dost šetřili, protože to nikdy nehrála a nezná fígle...“

„Vykašlete se na ni! A ty, Kate, se radši nesnaž montovat mezi policajty. Nemuselo by ti to bejt zdravý, nechat se chytit...“

„Proboha... to je to doopravdy takovýhle?“ zaštkala dívka, která se stěží sbírala.

„Ještě horší. To si s tebou jen hráli... jenom si začínali hrát. Já jsem už nějakej výslech absolvoval a můžu potvrdit, že to není nic pěknýho. Radši si dávej pozor...“

„Prosím tě, a jak jsi to přežil?“

„Vidíš, že jsem přežil, ne? Zapřel jsem všechno, co se dalo. A když se nedalo, zapíral jsem dál, jak se říká. Nakonec začali pochybovat. Pak jsem zneškodnil strážnýho a zdrhnul.“

„Zabil jsi ho?“

„Ne, jen omráčil. Byl to takovej neškodnej starej strejda, nemohl uvěřit, že bych to dokázal. Bylo mi patnáct a byl jsem docela vzhlednej hošík...“

„A co jsi vlastně udělal?“

„Byl jsem spojka. Nesl jsem vzkaz, ten nebyl moc důležitej, ale znal jsem jména a adresy. Chtěli to ze mě dostat, ale používali zatím jenom mírný metody, tak neměli šanci. Ale nechtěl bych takovej výslech držet ještě jednou...“

Jeden z vyšetřovatelů položil Kateřině ruku na rameno. Mluvil pobaveně: „Hele, chceš vysvětlit, jaký jsi dělala chyby? Abys věděla pro příště...“

„Ne, ne! Radši už nikdy o tom nechci slyšet!“

„Ty ale vážně nic nevydržíš! Hele, zkuste to se mnou, já mám výdrž dobrou...“

„Kašlu na tebe, ty seš starej profík! Přihlaste se někdo, kdo to nezná, ať se doopravdy pobavíme!“

„Vykašlete se na to na všecko, kluci!“ řekl ten velitel, „Já se jdu radši podívat, jestli už nám schystali mináž! Mám hlad a zdá se, že ten blázinec už trochu ustupuje...“

„No, bylo by na čase! Já už chci ven, tady se nedá vydržet!“

„To bys teprv viděla, co všechno se dá vydržet, když je potřeba! No, já se jdu podívat...“

V kuchyni chystali zeleninový guláš. Nic jiného se v takových podmínkách nedalo. Všichni byli vzteklí, taky mu patřičně vynadali už jen za to, že sem má tu drzost vlézt. Ale nakonec mu přece jenom dali kotlík jídla a on je odnesl kamarádům do skladiště. Všichni se nadšeně shrnuli a dali se do jídla, až jim lupalo za ušima. Už si zvykli na nepříjemné podmínky a nic jim nevadilo, že loď se kymácí a hází sebou. Když se najedli, většina se uložila ke spánku, aspoň na chvíli.

V kuchyni se zatím sešla vybraná společnost a rokovala o situaci. Rokovali dlouho a téměř šeptem a když tam přišel někdo cizí, raději ještě ztišili hlas. Radili se dlouho a byli by se radili ještě déle, ale proslechlo se, že Enkra se štábem obchází loď a zjišťuje situaci. Tak se rozhodli zahájit útok a promluvit s ním. A vybrali k tomu účelu Tanyu Wallerovou, protože z nich byla nejhloupější a tím nejvíc ochotná hádat se s nadřízenými.

Enkra zahájil dotazem, jak se tu všem daří a jestli jim nevadí dlouhá nečinnost. Nebyl to nejchytřejší dotaz; takový šéfovský.

„To ani ne,“ řekla Tanya, „Ale rádi bychom se něco dozvěděli. Jestli nám můžeš odpovědět!“

„No... jestli budu vědět?“

„Snad jo. Totiž, kde vlastně v tuhle chvíli jsme a kam plujeme.“

„Tak to je jednoduchý. Nevím.“

„A kapitán to taky neví?“

S Enkrou chodil Elliott. Sebastiano spal a na můstku velel Jackie Therlowe. Elliott se usmál a odpověděl podle pravdy:

„Momentálně plujeme tam, kam nás žene tajfun. Ale neboj se, nic zlýho nám nehrozí. Nejsme v centru, spíš v okrajovým proudění.“

„Tak tos mě uklidnil. Kam nás ale nese to okrajový proudění?“

„Nemám bohužel ani zdání. Až se vyčasí a až to bude možné, změříme polohu lodi a zjistíme situaci. Ovšem teď to nejde.“

„A jak je možný, že si s náma tajfun dělá, co chce? Je snad dvacátý století, ne? Ty časy, co živly unášely lodě, kam se jim zachtělo, snad už minuly a já bych ráda, abysme alespoň věděli, co a proč děláme...“

„Uznávám,“ odpověděl Enkra, „Že by bylo možné nějak se pokusit změnit směr; ale k čemu by nám to bylo? Já myslím, že je v tuhle chvíli docela jedno, kam plujeme, stejně nevíme, co je před námi a co za námi. Až se zorientujeme, bude čas zjišťovat, kam plout.“

„Ale proč loď neřídíte?“

„My ji řídíme. Plujeme s větrem, ale to jen proto, že je to nejjednodušší možnost.“

„Já myslím, že je lepší spustit motory a vrátit se na původní místo!“

„To je docela možné. Ale máme bohužel málo nafty a nemáme zatím možnost sehnat další...“

„Máme plné nádrže! Nemůžem něco obětovat, když jsme v beznadějné situaci?“

„Zatím nejsme ještě v tak moc beznadějné situaci. Jak víš, že nepřijde ještě horší? Potom možná budeme naftu potřebovat víc. A jestli zdejší lidé ještě naftu nevynalezli, budeme je to muset naučit, to chvíli potrvá. Takže jsme rozhodli, že to není nutné.“

„Jenže je tady ještě jedna věc! V Denisových instrukcích je příkaz okamžitě po průchodu zaregistrovat postavení hvězd! To jsme neudělali. Já jsem si to představovala tak, že zastavíme na tom místě, kde jsme prošli, a budeme dělat měření. Vy jste ovšem pluli dál, jako kdyby se nic nedělo. To ještě šlo, protože jste měli záznamy, kam a jakou dobu. Jenže potom přišel ten tajfun a od té doby už nevíme vůbec, kam jedeme. To nemůžete popřít a nám všem už je jasné, že jsme nadobro ztratili orientaci. A už nikdy nenajdeme místo, kudy jsme sem přišli! Což znamená, že se už nikdy nedokážeme vrátit domů!“

Teď Enkra neodpověděl hned. Díval se z jednoho na druhého, zřejmě váhal s odpovědí. Pak řekl: „Já vím.“

„A co teda budeme dělat?“

„Budeme hledat cestu. Nevím, jestli ji najdeme, ale budeme to zkoušet. Myslím, že času budeme mít víc než dost. Já si nedělám legraci, tohle myslím vážně. Možná mě chce někdo obvinit, že jsme si počínali lehkomyslně. No ano, počínali. Jenže jsme nešli na prohlídku Národní galerie, ale do neznáma. A všichni s tím souhlasili, přihlásili se dobrovolně. I ty, Tanyo. Nevím, s čím jste počítali. Já počítal se zmatky, nebezpečím, možná se smrtí. Co je proti tomu zůstat tady a už nenajít cestu?“

„Takže ty to bereš tak klidně?“

„Já to vůbec neberu klidně. Já vím, že jsme se dostali do neřešitelné situace. Ale každá situace se dá vyřešit. Jsme tady teprve pár dní a poznali jsme zatím ty horší stránky. Možná to potom půjde líp a vyřešíme všechno...“

„Ale co teď? Co chceš teď dělat?“

„Nic. Počkáme, až to bude lepší. Nic jiného dělat nemůžeme. Možná má někdo z vás lepší nápad, tak prosím, poraďte. Já to skutečně nevím!“

„Copak jsme se všemi znalostmi a technikou docela bezmocní?“

„Ano, jsme. Protože stojíme proti silám celé této planety. Vyzvali jsme ji na souboj. Zatím jsme dostali první ránu. Je tvrdá, ale ještě nevíme, jestli byla vedena plnou silou, nebo je to jen mírná hra. Nejdřív to musíme zjistit, pak si můžeme něco troufat. To je můj rozum a všichni ostatní se na tom shodli.“

„Co tedy budeme dělat?“ ptala se Tanya.

„Řekl jsem ti. Nebuď hysterická, nemá to žádnou cenu. Až se něco dozvíme, samozřejmě uděláme patřičná opatření. Zatím by to byl nesmysl, to musíš pochopit. A už se neptej; řekl jsem ti všechno, co jsem věděl. Ani já nevím nic víc. Musíš čekat jako já a všichni ostatní.“

S tím Enkra odešel – ale nikdo nebyl spokojen.

Když si Enkra nevěděl rady, zvykl si chodit se radit s Asthrou. To udělal i nyní; Asthra a její štáb sídlili v kabině, které se říkalo laboratoř a kde skutečně byly různé vědecké přístroje. Teď tu ovšem taky bydleli a měli po zemi roztahané spacáky. Momentálně tu byli všichni, kdo patřili k mozkovému trustu lodi; kromě čarodějek Asthry a Sheilly taky Jennie, Mike Cross, Ťapka, Cvrček, Fernando a další podobné elementy, včetně jaguára Arrgatsamwoogha.

Enkru přivítali přívětivě, nabídli mu šálek čaje (přesněji řečeno plechový hrnek, loď se pořád ještě potácela jako opilá) a vyptali se, co ho trápí. Enkra jim to řekl.

„Taky jsme o tom uvažovali,“ řekla mu Asthra, „Uvažujem, až se nám dělají boule za ušima. Ale zatím jsme na nic nepřišli.“

„Já jo! Ty přece umíš ovládat počasí, ne? Už jsem zažil, žes utišila bouři a vyvolala jinou, s příznivým větrem. Proč to neuděláš i teď?“

Asthra poněkud zrudla. „To je právě to, o čem mluvíme. Už jsem na to taky myslela, dokonce jsem... teď se ti musím přiznat. Já to už zkusila...“

„Kdy? Ničeho jsem si nevšiml!“

„No právě. Druhý den, když to vypadalo, že nás to odnese někam moc daleko. Zkusila jsem si, jak vnímám zdejší silová pole. Můžu to říct jedním slovem: mizerně. Zkrátka, nejde to!“

„Tím chceš říct, že tady nic nedokážeš?“

„Dokážu, ale ne tak jako doma. Samozřejmě, něco tady cítím a vidím, něco dokážu ovládat, ale ne živly celé planety! A ještě něco: musela bych zapálit Oheň. Ale kde? Tady v laboratoři? Nebo na palubě, v tom dešti a větru? Kdyby se mi to nepovedlo, mohla bych podpálit loď, stačilo by jenom, aby sebou nevhodně hodila. Co bys chtěl dělat potom?“

„A zkusit bys to přece jen nemohla? Nahoře už tolik neprší...“

„Mně ani Ohni by to nevadilo, ale lodi! Přece pochop, kdyby se stalo a Oheň mě neposlechl, utopíme se jako koťata! A i kdyby ne, způsobí neodstranitelné škody. Zkrátka, já to nerisknu, dokud neudělám patřičné pokusy!“

„Já ti rozumím. Taky bych se bál, kdybych to měl na triku já. Jaké jsou ty zdejší proudy, co o nich mluvíš? Co je na nich nebezpečného?“

„Bohužel nevím. Cítím, že silnější než u nás doma. To je hlavní...“

„Silnější? Čím to?“

„Tahle planeta je větší než naše. Mám pocit, že je větší a má vyšší hmotnost. Ale necítíme to, protože se otáčí pomaleji. Ovšem síla, kterou cítím, je fantastická...“

„Co to pro nás znamená?“

„Jestli planetu ovládneme, jestli poznáme a naučíme se ovládat její přírodní síly, budeme mocnější než kdykoliv dřív. Jenomže není vyloučeno, že vyhraje příroda. A potom to tady nebudeme mít lehké...“

„Dokážeš to, Asthro?“

„Nebojím se. Dokonce se na to těším. Tento svět je ovládán jinými mocnostmi... jinými polobohy! Chci vědět, co dokáže jejich síla...“

„Zkus to! Opatrně, ale co nejlíp. Budeme ti v tom samozřejmě všichni pomáhat, včetně mě. A rád bych se té práce zúčastnil.“

„Asi se budou muset zúčastnit všichni, kdo tomu rozumějí. Pochopitelně ani tobě nedáme pokoj, kam by to vedlo...“

Enkra odešel docela spokojen. Asthra si po jeho odchodu sklesle povzdychla.

„Dala jsi mu aspoň naději!“ řekl jí Mike.

„Nelhala jsem. Skutečně si myslím, že to dokážu. Věřím si...“

„Já ti taky věřím, neboj se...“

„Radši budem pokračovat,“ řekla a lehla si na stůl, „Uspi mě! Jennie bude zapisovat...“

Sheilla jí omotala hlavu dráty, jejichž konce přilepila leukoplastí na citlivá místa lebky. Když byla Asthra uspaná, připojila zdroj vytvářející mikroproudy; Kate sledovala jednotlivé přístroje a Jennie zaznamenávala změny.

„Magnetická žíla vlevo od nás, epicentrum asi čtrnáct kilometrů!“ hlásila Asthra, „Velmi silná magnetická indukce. Bolí to... čtrnáct stupňů...“

„Soustřeď se na proudění tajfunu!“ řekl Mike.

„Nemůžu. Ta žíla mě ruší. Bolí to...“

Jemně ji hladil po hlavě, po spáncích. „Ještě?“

„Pořád to bolí. Ale soustředím se na tajfun... epicentrum dosahuje patnáct celých, dvacetdva setin Beaufortovy stupnice... Tady u nás slábne...“

„Slábne? Bude po tajfunu?“

„Magnetické pole, které tajfun řídí, je už slabší než před dvěma hodinami. Očekávám, že během deseti hodin bude konec...“

Potěšilo je to, ale nevzrušilo; všichni seděli nad svými přístroji a pořizovali záznamy.

Errata:

30.05.2021 11:48