Šťastné ostrovy
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Noc byla ještě bouřlivá a větrná, ale k ránu déšť ustal a vyjasnilo se. Byla však zima, takže směna chodila v riflích a ve svetrech, přesto se všichni klepali, zvlášť na můstku. Velel tam Kay Wulffssonn; Sebastiano, který velel druhou část noci a Enkra, který byl na můstku celých víc než deset hodin tmy, si šli odpočinout do kajut.
Pomalu vyšlo slunce; zůstal sice vítr a zima, ale to už nikomu nevadilo. Všichni, kdo tak dlouho trpěli v různých úkrytech, teď vylezli na palubu, nadýchat se čerstvého vzduchu; bylo jasné, že tajfun skončil. Asthra dala zase vynést přístroje a pořizovat záznamy. Její značky na palubě déšť smetl, musela měřit znovu.
Liberty přestála tajfun v poměrně dobrém stavu; ráhna vydržela všechna, plachty byly sice trochu potrhané, ale to se dalo snadno vyspravit nebo vyměnit. Nejhorší úraz utrpěla socha Svobody na přídi: ruka s pochodní, vztažená dopředu, se ulomila a spočívala teď někde v hlubinách moře.
„Takhle to nejde!“ rozhodl Cvrček, „Chudinka naše Liberty... ruku jí musíme dodělat!“
„To nebude problém, dílnu máme dobrou. Jenom seženeme nějakej dobrej kus dřeva a vysoustruhuju ti ručku, že se za ní každej otočí!“ slíbil Frenn Morris, jeden z nejšikovnějších a taky nejochotnějších k práci.
„Jen abysme sehnali to dřevo! Zatím je oceán čistej jako naše svědomí...“ rozhlížel se Cvrček po obzoru, dokonce dalekohledem.
„A vůbec, ty už máš bejt na stožáru! Co kdyby zemi první uviděl někdo jinej?“
Cvrček si vzal ještě jeden svetr a vatované kalhoty a vyšplhal nahoru do pozorovatelny. Tam zůstal, přestože ho vítr profukoval; ale časem, jak slunce stoupalo, ohřívalo vše včetně Liberty. Cvrček svlékl svetr, kalhoty, potom druhý svetr; neboť nastalo vedro jako prvního dne. Dole po palubě už chodili nazí.
Cvrček se rozhlížel poctivě, přestože nebyl žádný důvod. Jednu chvíli se mu zdálo, že vidí na obzoru černou tečku, ale považoval to za klam smyslů. Ale když se tam podíval za chvíli znovu, tečka nezmizela.
„Země na pravoboku!“ oznámil s potěšením.
Potom už jenom sledoval, jak dole na palubě nastává zmatek. Všichni chtěli vidět zemi – bohužel zatím nebylo vidět téměř nic. Přišel Enkra a všichni ostatní; zřejmě se moc nevyspali, ale nevadilo jim to. Za Cvrčkem vylezl Sebastiano s vlastním dalekohledem, asi mu nedůvěřoval.
„Je to malý ostrov!“ oznamoval, „Zřejmě nějaký korálový atol!“
„Hlavně, že je to země,“ řekl Enkra, „Nejspíš jsme se dostali k těm Denisovým Šťastným ostrovům. Připravíme se na průzkum...“
Cvrček zjistil, že mu právě uplynula doba jeho hlídky. Sešplhal, poslal na pozorovatelnu někoho na střídání a hlásil se k průzkumu. Protože tam byla Sheilla, vzali ho; chystali dva čluny, jednomu velel Enkra a druhému Roger Monroes.
„S největší pravděpodobností tam nic nebude,“ usoudil Enkra, prohlížeje si ostrov, „Ale je tam vegetace a možná nějaká zvěř!“
„Ta vegetace je v každém případě zvláštní!“ řekl Roger, „Listy jsou žluté a červené. Buďto je podzim nebo to je normální barva. Škoda. Já mám rád, když jsou lesy zelený...“
„Slunce tu pálí víc než u nás,“ řekl Mike, „To je asi důvod pozměněných barev. Ale ty stromy se mi nějak nezdají. Spíš než jako palmy vypadají jako pravěké plavuně. I když nevím, jak plavuně vypadaly, jen jak je maloval Zdeněk Burian.“ Protože Burianovy kresby pravěku byly všeobecně známé, nebylo třeba nic vysvětlovat.
„Prohlídnem to a uvidíme...“
Okolo ostrova se pěnila voda, zřejmě tam byly podmořské útesy. Zakotvili poměrně dost daleko od břehu, spustili čluny a slezli do nich. Veslovali ke břehu velmi usilovně; Sebastiano objevil vhodnou zátoku, takže tam dovesloval a chtěl přistát.
„První by měl na břeh vystoupit velitel!“ řekl na to Roger z druhého člunu.
Dopadlo to jinak. První ze člunu vyskočil samozřejmě Cvrček, aby ho podržel. Pak s nevinným úsměvem pokynul Enkrovi, že už jako může. Vyskočili do vody a brodili se dál na břeh, pokrytý pískem jemným jako mouka. Dál od břehu začínala už křoviska a jemná, měkká travička. Bohužel měla odpudivě hnědozelenou barvu jako vojenské kabáty a listí na keřích bylo oranžové.
„Ty barvy jsou prasecký!“ stěžoval si Roger, „První co udělám, až se někde usadíme, že zasadím normální zelený rostlinstvo!“
„Záleží, co ti z toho vyroste...“
„Myslíš, že nevzejde?“
„Co já vím? Záleží, jakou si zjednáš zahradnici na polejvání!“
Všichni měli náladu na vtipkování; bavilo je, že se konečně dostali na pevnou zemi. Roger chytil jaguára Arrgatsamwoogha za ocas: „Hele, čičino skvrnitá, neulejvej se a hledej myšičku! Něco tu přece musí žít!“
Mezi těmi stromy, trochu palmami a trochu plavuněmi, rostla vysoká tráva, kterou se brodili po kolena a někde až po pás. Jaguár se taky brouzdal, ale cílevědoměji; najednou vletěl do jednoho křoviska a vzápětí odtamtud vzlétl nějaký pták. Byl velký jako slušná husa, jenomže měl kovově lesklé peří modrozelené barvy. K tomu zahnutý zobák a dlouhý krk; nepříjemně zakrákal a odletěl rozhněvaně pryč. Všichni na něj zírali, dokonce nikdo ani nefotografoval.
„No!“ řekl jaguár rozhněvaně, „To bylo keců! A teď nikdo ani nestihl vystřelit! Příště se vám na nahánění zvěře vykašlu!“
„Pěknej ptáček,“ řekl Roger, „Hele, příštího už vážně trefím, spolehni se! A dostaneš taky ochutnat; tak se trochu snaž!“
Prošli trávou i křovinami, ale nic dalšího už nevyplašili. Arrgattsamwoogh tvrdil, že tu žádná zvěř nežije a vypadalo to, že má pravdu.
Celým ostrovem prošli na druhou stranu za hodinku; zjistili, že tam není nic a nikdo, takže mohou klidně zpátky na loď. Cvrček ale objevil kousek od pláže zbytky ohniště, bohužel dost starého.
„Tak vidíte, že tu žijí lidé!“
„Nejspíš tu byli naposledy tak před dvěma měsíci,“ prohlížel ohniště Enkra, „To nám moc nepomůže. Řekl bych, že rybáři...“
Hrabali se v ohništi tak dlouho, až objevili napolo zuhelnatělou kost. Chvíli diskutovali a rozhodli, že je to kost ptačí, nejspíš ze stehna. A to stehno asi patřilo ptákovi, jakého se podařilo vyplašit.
„Nedivím se, že je tu tak málo zvěře! Zdejší lidé ji asi loví a pojídají!“ kroutil hlavou Roger.
„Těžko by nás asi někdo cizí přesvědčoval, že nemáme zabíjet kuřata, protože mu připadají vzácná a neobvyklá...“
Několik kluků objevilo na pláži mušličky nějakých mlžů, velice krásné a barevné. Protože se domnívali, že ve vodě budou lepší, přinesli si ze člunu potápěčské vybavení i s harpunami a lovili. Někdo chytil velikého kraba a přinesl k prozkoumání. Enkra a jeho skupina se jali řešit, co na krabovi je stejné a co odlišné, pak chytali ještě další podobné živočichy; nakonec se natáhli na jemný písek a odpočívali. Zjistili, že v tomto moři se plave líp než v jejich, i když nevěděli proč. Asthra tvrdila, že působí na kůži velmi příjemně; asi však jen na lidskou, neboť delfínům příjemné nebylo. Na mělčině plavaly fantastické korálové rybky a každou chvíli někdo nějakou přinesl.
Na té pláži přečkali i poledne. Po poledni si osmažili některé větší ryby a zkoušeli je jíst; vzájemně ochutnávali a asi jim to chutnalo, nejspíš proto, že to bylo něco nového. A potom Enkra zavelel, aby se všichni vrátili zpátky na loď.
Když se scházeli, zjistili, že chybí Gregg Fouler, jeden z Bellových kluků z Indiopolisu. Byl od moře a uměl plavat dřív než chodit, takže se usoudilo, že zřejmě zkouší někde něco lovit. Ale když čekali asi hodinu a při tom hledali, volali a pískali, znervózněli.
Enkra vybral deset nejzkušenějších plavců a spolu s nimi propátral okolní korálové útesy. Pak plavali ještě kus dál do moře, až kam se dalo; vrátili se a zjistili, že Gregga není nikde vidět a nikde nejsou ani žádné stopy.
„Znovu!“ rozhodl Enkra, „Pátráme po dně...“
Jediný úlovek přinesl kluk zvaný Sting, kamarád Gregga Foulera. Byla to harpuna, zapíchnutá do písku, ale ještě předtím zlomená zřejmě nějakým strašlivým úderem. Když složili její pozůstatky k sobě, poznali, že se tu zřejmě stalo něco velmi nepříjemného.
„Vypadá to jako překousnutý!“ řekl Roger.
„V každým případě přelomený velkou silou. Neumím si to ani představit...“
„Tohle by mohly být stopy zubů... jestli nastavil harpunu na obranu...“
„Myslíte, že by ho to sežralo tak, aby se vůbec nemohl bránit? Gregg byl zkušený lovec, žraloky lovil pro legraci tesákem!“
„Obávám se, že s čím se sešel, bylo nebezpečnější a silnější než žralok!“ řekl Enkra smutně, „Budeme muset dávat mnohem větší pozor; všechny zdejší tvory nemůžeme zkoumat bez stoprocentní opatrnosti!“
„Ty myslíš, že je mrtev?“ vzlykla jedna dívka.
„Obávám se, že ano. A myslím, že už pro něho těžko můžeme něco udělat. Leda pojmenovat po něm ostrov. Ostrov Gregga Foulera.“
„Obávám se, kdyby to věděl, asi by se ti na takovou poctu vykašlal!“
„Co jinýho ještě chceš?“
„To je snad jasný, ne? Najít a zlikvidovat tu potvoru, co mu to udělala!“
„Kde ji chceš hledat?“
„Gregg se jistě nepotápěl daleko. Tu harpunu jsme našli tak padesát metrů od břehu, to znamená, že ta bestie se přibližuje ke břehu. Dojdu si tam pro ni s lejzrovačkou a uvidíme!“
„Tebe mrzí, že jseš ještě živej, žejo? Chceš asi bejt další oběť tohoto ostrova?“
„Lejzrovačka je spolehlivá zbraň a já nejsem žádnej blbec! Přinesu to zvíře a přesvědčím ho, že nemá žrát naše kamarády!“
Enkra se mračil a vypadal velmi nespokojen.
„Ne! Gregg zahynul, to je jasné; ale to pro nás není důvod, abychom tady něco zabíjeli! Já to vůbec nepovažuju za správnou lekci tomu zvířeti, které ho zabilo; představuju si takovou obludu jako dost tupé stvoření, které zřejmě nemá tak vysokou inteligenci, aby pochopilo lekci, co mu chceš udělit, Stingu. A myslím, že není rozumné se mstít něčemu takovému. Nemůžeme zabíjet všechno co vidíme, jenom proto, že to náhodou nevyhovuje našim představám!“
„Takže jseš pro to, abysme se nechali od něčeho klidně sežrat?“
„Ale to vůbec ne! Když na tebe něco zaútočí, braň se jak umíš, chraň svůj život. To je rozumné a správné. Ale když už se stalo, nebude asi dobře pořádat nějaké hony. Naopak, budeme si to pamatovat pro příště. A každý bude s sebou neustále nosit zbraň. I při koupání, odpočinku, zkrátka pořád. Gregg Fouler podcenil nebezpečí zdejší přírody. Nechali jsme se ukolébat těmi Šťastnými ostrovy a nepochopili, že v tomto světě je možná docela normální, že neopatrné plavce sežerou všelijaké bestie!“
Ostatní mlčeli. Především Sting se tvářil velice nespokojeně, poplácával se po pouzdru s laserovou pistolí a polohlasem vykládal, jak by si na to zvíře počíhal a co by s ním udělal. Ale na Enkrův příkaz se disciplinovaně vrátili zpátky na loď.
„Co napíšem do lodního deníku?“ ptal se Elliott.
„Pravdu.“ řekl Enkra.
|
Fouler Gregory, zvaný Gregg, 16 let. Narozen v Indiopolisu. Voják bez hodnosti námořní pěchoty. Zmizel beze stopy v moři v prostoru Foulerova ostrova dne 29.7., pravděpodobně napaden neznámým živočichem. |
Dny v tomto světě jsou dlouhé; do setmění ještě zbývalo víc než čtyři hodiny, dle Asthřina odhadu, a to byl docela dobrý důvod přemístit se někam jinam. Liberty zvedla kotvu a vyrazila po směru větru, to jest na jihozápad. Zakrátko za sebou nechali nešťastný Foulerův ostrov, ale to už viděli v dálce další tmavý bod a po něm třetí. Byly to ostrůvky ještě menší než Foulerův, jenom malé kousky pevné země porostlé těmi podivnými rostlinami a plavuněmi. Opatrně je obepluli z obavy před podmořskými korálovými útesy, ale spokojili se jenom prohlídkou z lodi; nenašli žádný důvod k vystoupení na břeh. Pak až do setmění pluli dál, volným oceánem. Asthra se v odhadu dne spletla; nebyly to čtyři hodiny, ale víc než šest.
Konečně mohli stanovit délku dne, i když jenom dnešní; neznali, jaká je roční doba a jak se délka dne a noci mění v různých obdobích. Dnes trval den od východu slunce do západu šestadvacet hodin, třiadvacet minut a šestnáct vteřin. To říkaly Asthřiny chronometry, ty se nemýlí.
„Páni, šestadvacet hodin!“ protahoval se Cvrček, „To vážně budeme celý takový dny vzhůru?“
„Budeme asi muset. Nebo zřídíme nějaké rozumné přestávky, třeba polední spánek. Ovšem některý lidi to nebudou využívat ze strachu, aby jim něco neuteklo...“
„Schválně, jak dlouho bude trvat noc!“
„Odhaduju tak jedenáct hodin.“
„Takže planeta se otočí kolem své osy za sedmatřicet hodin. No, pěkný... to by znamenalo, že bude pořádně veliká!“
„Ani bych se nedivil. Všechno mi připadá trochu větší než u nás. I ten pták, co jsme ho vyplašili, byl pořádnej kousek!“
„A ta potvora, co sežrala Gregga!“
„Ty už víš, jak vypadala?“
„Nevím. Ale Sting sedí na přídi a vykládá klukům, že to bude pěkná obluda. Chystá se na ni, jen co se zas objeví. Spočítal, že má rozpětí tlamy asi sedmdesát centimetrů, podle toho vypočetl velikost hlavy a celýho zvířete. Odhaduje ichtyosaura dlouhýho deset dvanáct metrů.“
„Sting je podle mýho pitomec. Jak pozná tu bestii, co zabila Gregga, od ostatních? Ledaže by ji Gregg před smrtí poznamenal harpunou. Jenomže, takový píchnutí by jí asi těžko ublížilo...“
„Sting už přišel trochu k rozumu, už se nechce slepě mstít. Ale chce vědět, co to bylo a jak se před tím bránit. Včetně toho, že zabije jednu takovou a prozkoumá ji. S tím se dá jen souhlasit.“
„To jo. To se dá považovat za rozumný...“
„V každým případě, Sting už se od žádný potvory překvapit nedá!“
Stmívalo se. Všichni byli na palubě; čekali, až se objeví hvězdy. Těšili se na to a představovali si něco nového a krásného – hvězdná obloha byla po celý jejich život něco neměnného, hádali podle ní čas, orientovali se na moři, pod hvězdami líbali svoje dívky. Takže každý chtěl vědět, jaké hvězdy má tahle země.
Nejdřív, ještě před západem slunce, se objevila na východním obzoru jasná hvězdička podobná Večernici. Taky dostala tohle jméno; a někteří nadšenci ji už hledali v hvězdné mapě.
„Neblázněte! Tohle je pravděpodobně nějaká místní planeta, obíhá okolo slunce! Ještě si ji budeme mít čas prohlídnout...“
Ve Fernandově dalekohledu byla ta hvězdička okrouhlým kolečkem s několika barevnými šmouhami.
„No jasně, planeta. Dokonce s velkými horami, jestli je to možný odhadnout. Je blíž k slunci než my a podle mýho názoru docela hezká. To ovšem je pohled milovníka, ne vědce...“
„Bude nás zdravit...“
Slunce zapadalo do krvavě rudých červánků. Bylo jich mnoho a hořely na obzoru ještě dvacet minut poté, co se obrovský sluneční kotouč ponořil do mořských vln. Pak se ovšem rychle stmívalo a obloha pozvolna nabývala barvu inkoustové černi. A v té černi hořely hvězdy, veliké a jasné, zářící stříbrným světlem... a docela cizí.
„Nejsou cizí!“ řekl Fernando, „Odpovídají té hvězdné mapě, jen podívejte! Tohle souhvězdí je támhle... a tyhle tři hvězdičky jsou támhle to! Vždyť vůbec nejsme v cizině, když máme svoje hvězdičky, a dokonce je máme pojmenovaný! Například tohle je plameňák, podle mapy...“
Zatím se pilně fotografovalo, měřilo, hodnotilo. Na mapu si položili průsvitný papír a na něm zaznamenali skutečnou situaci.
„Mapa obsahuje zřejmě celou oblohu, letní i zimní. My vidíme tenhle výřez,“ vysvětloval Fernando Mikovi, který v astronomii nevynikal, „Brzo přijdem na to, kterému období to odpovídá a jak se podle toho orientovat. Líbí se mi, že na mapě je dodržena orientace světových stran, to jest východ napravo a západ nalevo, takže je sever nahoře a jih dole...“
„Takže už víme, že Denisova mapa je správná.“
„Můžeme předpokládat, že i mapa Šťastných ostrovů odpovídá skutečnosti. Co myslíš, který je vlastně Foulerův ostrov?“
„Kdo ví, ze kterýho směru jsme se sem dostali. A jestli je vůbec takový ostrůvek zakreslen na mapě. Ten archipel, který jsme viděli odpoledne, tu taky není. To souostroví bude asi větší, než si zatím umíme představit. Ale neboj se, máme dost času na prozkoumání...“
„To máš pravdu,“ Mike zmlkl a rozhlížel se po palubě. I když byla noc, panovalo dusné vedro a většina lidí se ukládala přímo tady ke spánku, uvnitř se nedalo vydržet. Potřebovali to, byli zavření po celou dobu tajfunu.
„Co myslíš – dokážeš najít zpáteční cestu?“ zeptal se konečně Mike. Dlouho se odhodlával.
„Já? Proč já?“
„Jsi nejlepší astronom.“
„Myslíš, že to souvisí s hvězdami?“
„Bránu z našeho světa otevíraly hvězdné hodiny. Co když tuhle otvírají taky?“
„Určitě to něco společného má. Ale jestli mám odpovědět podle pravdy, nevím. Pochybuji, že zjistíme, kterou dobu jsme sem přišli. Kdybychom mohli zaměřit hvězdy v té chvíli, potom bychom zrekonstruovali jejich postavení v době průniku. Ale teď...“
„Máme přesný čas. A přibližný směr plavby...“
„Velmi přibližný, bohužel. Zatím jsme se ještě nezorientovali; ale máme dost času, jak ses velmi správně vyjádřil.“
„Moc tomu nevěříš, co?“
„Věřím. Kdybych nevěřil... ale budeme muset zkoumat. Porovnávat a měřit. Hledat, zjišťovat. Bude s tím spousta práce...“
Mike mlčel. Opíral se o zábradlí a díval se na ty cizí hvězdy.
„Je krásné plout do neznáma. Ale ještě krásnější je vracet se domů. Myslíš, že to dokážem?“
Fernando neodpověděl. Až po chvíli řekl: „Přijde čas...“
Opět dlouhou dobu mlčeli. Až Fernando řekl:
„Tys prý dělával něco jako... duchovního mistra.“
„Ano.“
„Tak mi řekni... co bych měl dělat, když se nevrátíme?“
Mike se na něj ohlédl a usmál se.
„Žít, Fernando. Žít tam, kam ses dostal. Třeba na druhém břehu moře, které nemůžeš překročit. Vybudovat si tam nový domov.“
„Myslíš... zůstat tady?“
„Pokud to bude nutné...“
„Zůstat s představou, že se ožením, budu mít děti... a pak těm dětem vyprávět, že jsem přišel z docela jiného světa, kde tráva je zelená a ještěři nepožírají neopatrné plavce?“
„Ano, tak nějak. A ještě víc než to. Budeš se muset stát něčím jako vládcem kraje. Šlechticem, ochraňujícím svůj lid.“
„Co když tam už bude někdo takový? To s ním mám bojovat?“
„S tím musíš počítat. Pokud bude přijatelný, můžeš s ním žít v míru a přátelství. Dokonce uzavřít spojenectví. Ale může se stát, že budeš muset taky bojovat. Neradím ti to, jenom říkám, že musíš vzít v úvahu veškeré možnosti.“
„Bere je v úvahu... taky Enkra?“
„Určitě ano.“
„Mluvil jsi s ním o tom?“
„Zatím ne. Nechci mu působit větší problémy, než už má.“
„Nebo s ním mluvila Asthra?“
„Myslím, že ani ona doposud ne.“
Fernando potřásal hlavou a tvářil se pochybovačně.
„Ty přece znáš příběh o první kolonizaci Arminu?“
„No jistě. V dějepise jsem byl vždycky dobrej.“
„O šlechticích, kteří se přebrodili příbojem, zapíchli svoje meče do písku na pláži a přísahali, že neopustí tuto zemi, že jí budou vládnout a pečovat o ni...“
„Na diskách máme všechny filmy, co o tom pojednávají.“
„A o plánu na rozšíření šlechtických rodů?“
„Miku, já mám z dějepisu maturitu. Chceš mě zkoušet?“
„Ani ne. Chci ti spíš říct, že se tě to týká taky. Jsi v přesně stejné situaci jako ti, kteří kolonizovali Armin.“
Fernandovi svitlo. „Tím myslíš začít prosazovat svoje potomky za všech okolností, jako to dělali Baarfeltové?“
„Ano. Starý biblický termín je ze semene. Velení řádu za první kolonizace rozhodlo, že semeno šlechtice je cenné a je nutné, aby bylo řádně rozséváno.“
„To znamená plodit děti, chápu. Jenže současný trend je užívat si co nejvíc a dětí mít co nejmíň!“
„Myslíš, že to nevím? Řadě lidí se to nebude líbit, ale nastala situace, ve které je to nezbytné...“
„Vrátit se ke stavu, kdy muži vlastně jen bojovali, ženy jim rodily děti a staraly se o ně a neměly tušení, jestli se jejich chlap ještě někdy vrátí a v kolika kouskách?“
„Přesně tak.“
„No, to řekni holkám! Ty budou nadšený!“
„To je důvod, proč nechci zbytečně zneklidňovat Enkru.“
„Jo – takže ty to myslíš vážně? To si neděláš srandu?“
„Já obvykle myslím vždycky všechno vážně.“
„To tě napadlo až tady, nebo už při přípravě expedice?“
„Daleko dřív, než jsem o ní poprvé mluvil.“
„Takže při výběru se k tomu přihlíželo?“
„Samozřejmě. Existuje několik eventualit. Ta nejjednodušší je, že se v pohodě vrátíme domů a budeme vyprávět, co jsme zažili. Ale velitelé počítají s možností, že se vrátí až naše děti nebo případně vůbec ne.“
„A že se nám nic neřeklo předem!“
„Ono se leccos řeklo. Jenomže v nastalém nadšení nikdo nebral všelijaká varování vážně... ty snad ano?“
„Já jsem...“ Fernando zaváhal, pak si odplivl do moře.
„Já bych o tom taky nemluvil... ale když ses zeptal...“
A potom přišla Sheilla a s ní kamarádi.
„Hele, co tady vůbec sedíte a kecáte? Copak to vůbec nebudem oslavovat? Jsme tady už dobu a ještě jsme ani neoslavili šťastný průnik!“
Rozesmáli se.
„Ty seš Sheillo asi opravdu blázen. Ale je krásné oslavovat, když je co...“
Dle některých tvrzení této noci prohlásila Sheilla za oficiální hymnu expedice oblíbenou píseň:
Zatracená ještěřice, ta nás mohla kousnout!
Kdybychom se jí nebáli, mohli jsme si... zazpívat,
anebo taky... zazpívat,
anebo taky... ?
30.05.2021 11:48