Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Noc trvala dvanáct hodin a tři minuty. Sekundy se Asthra rozhodla považovat za pominutelné, protože přesný okamžik východu slunce se nedal určit; východní obzor byl zakryt nějakými mraky. Ale jakmile slunce začalo stoupat, rázem bylo světlo a teplo. Hlavně teplo.

„Dobrý ráno, hezkej den a žádný spáleniny!“ popřála Asthra, když přišla na můstek, „Kamarádi, dneska nás zas čeká dalších šestatřicet hodin nepřetržitýho zkoumání...“

„Kolik přesně?“

„Přesně osmatřicet hodin a šestadvacet minut. Dost na dlouhou šichtu, ne?“

„Jak pro koho, mně by to stačilo... Hlavně co dneska krásnýho a zajímavýho uvidíme!“

„Hlavně aby nás to nesežralo dřív, než to stačíme vidět my!“

Hned po snídani viděli hejno ptáků. Letěli ve velké výšce tak nešikovně, že bylo vidět jen jejich černé siluety. Nafilmovali je a usoudili, že se podobají velkým husám až kormoránům. Jakékoliv bližší zkoumání nebylo možné.

Plovoucí udice chytily během rána několik ryb, vesměs podobných těm, co už viděli. Jediná byla asi metr dlouhý dravec podobný štice, ale s velkou trojhrannou ploutví a šerednou tlamou.

„No prosím, zdejší dravec! Řekl bych, že se chytil na nějakou menší rybičku...“

„Pěkný klacek! Kůži a hlavu vypreparovat, ostatní usmažit!“

Ochutnali a usoudili, že štiky budou chytat rádi a s potěšením.

Pak viděli několik ztracených ostrůvků, které byly příliš malé na to, aby na nich něco žilo. A potom spatřili větší ostrov; tentokrát měl dokonce uprostřed dost vysokou horu kuželovitého tvaru, nejspíš vyhaslou sopku.

„Doufejme, že doopravdy vyhaslou!“ řekl Enkra.

„Vidím u břehu něco plavat!“ hlásil Sebastiano, „Vypadá to... čluny! Kluci, jsou tam lidi!“

„No sláva! Konečně uvidíme lidi... utíkají nebo se na nás těší?“

„Zdá se, že se moc nebojí. Asi ještě netuší, jak důkladně je budem zkoumat!“

Asthra přiběhla na můstek a tahala se o dalekohled s Jackem Therlowem. Ostatní se chystali na průzkum; dokonce se na to oblékali do svých bílých šortek a triček s osmihrotým křížem, aby na domorodce udělali patřičný dojem.

„Mám pocit, že tam všichni chodí nazí! Asi na ně velkej dojem neuděláme...“ konstatoval Jackie.

„Zdravej rozum zvítězil.“ vzdychla Asthra.

K lodi se blížily dvě vahadlové kánoe. Byly plné domorodců ozbrojených oštěpy, kamennými sekerami a noži ze zvířecích zubů. Všichni ti lidé byli docela nazí, pomalovaní nějakými barvami a někteří muži ozdobení dlouhými černobílými péry. Každý jedním, maximálně dvěma, zastrčenými v husté hřívě kudrnatých vlasů. Jen jeden měl takových per šest, z čehož usoudili, že je náčelník.

Obě kánoe zachovávaly vzdálenost na hod oštěpu. Domorodci ji zřejmě považovali za bezpečnou. Povykovali, cenili zuby a mávali, jak se zdálo, velmi nadšeně.

„Zdá se, že náš příchod vyvolává všeobecnou a naprostou radost!“ řekl Enkra.

„To je tím, že už tu byl Denis. Zřejmě si na to pamatují, aspoň z legend, a považují nás za něco jako bohy...“

„Nebo nás považují za kořist a těší se, až nás upečou a snědí!“ hudral na přídi Sting a připjal si k opasku lejzrovou pistoli.

„Neblbni! Jsou to krásní kluci, podívej se na ně!“ chválila Tanya, „Zdejší holky musejí užít spoustu zábavy...“

„Jestli se vrhneš na prvního kluka a hned si ho budeš chtít někam zatáhnout, dám ti na držku!“ sliboval Bello Corrona, „Napřed dohoda o přátelství, pak se uvidí, co bude...“

„Co uděláme?“ ptal se na můstku Kurt Diettermann.

„Zakotvíme. Pak spustíme čluny.“

Zakotvili v zátoce, kde bylo na břehu mezi stromy vidět nějaké pestře pomalované dřevěné stavby. Okolo pobíhali lidé a radovali se. Asi.

Kánoe vyčkávaly, co se bude dít. Dělo se to, že byly spuštěny čluny a do nich sedli náčelníci, až na Frenna Morrise, pověřeného hlídkou. Veslovali pomalu a bez zábran směrem k pobřeží.

Náčelnická kánoe jim najela do cesty. Muži na ní gestikulovali, křičeli, smáli se.

Enkra vstal na přídi. Rozpřáhl ruce, usmíval se, mluvil; cokoliv, ale uklidňujícím tónem. Na kánoi stál muž se šesti péry a taky se usmíval; tak dojely obě loďky k sobě.

Domorodci měřili kolem stoosmdesáti centimetrů a na nahých tělech jim hrály všechny svaly. Mnozí byli po celém těle tetováni a navíc pomalováni pozoruhodnými ornamenty. Nikde nebylo vidět žádný kov ani jiný průmyslový výrobek, jen lidová tvořivost ze dřeva, kamene, kosti.

Enkra se náčelníkovi hluboce uklonil. Ukazoval, že nemá v ruce žádnou zbraň ani nic jiného. Za to mu ukázal náhrdelník ze skleněných perliček, jakých měli v podpalubí několik beden.

Zdálo se, že náhrdelník náčelníka zaujal. Pokynul rukou ke břehu, jako by Enkru vyzýval k přistání; něco brebentil, ale samozřejmě si navzájem nemohli rozumět. Enkra nařídil, aby se člun obrátil do zátoky, k přístavišti.

Obě loďky, člun i kánoe, přistály téměř současně. Domorodci vyskakovali z kánoe do vody a vytahovali svoje plavidlo na písek. Enkra vyskočil taky do vody, ale jak vytahoval člun, uklouzl a vymáchal se. Ne, že by mu to moc vadilo, ale mělo to pro domorodce svůj význam.

Všichni obyvatelé vesnice, stojící pod palmami-plavuněmi, už čekali. Vrhli se k příchozím, prohlíželi si je, sahali na ně; především na jejich šaty, kterým nijak nemohli rozumět. Mnozí Armini měli světlé vlasy; ty zaujaly především ženy. Všude se pletly děti; nikdo se nebál a nikdo se ani na chvíli neostýchal.

Náčelník zřejmě hodlal zachovat určitou důstojnost; jeho suita se za něj seřadila dle významu a teprve potom se přiblížili k Enkrovi a jeho doprovodu. Něco pronášel a pomáhal si při tom mohutnými gesty obou rukou; zdálo se, že je to řeč přátelská.

„My všichni jsme rádi,“ řekl mu Enkra, „Že se setkáváme s tak milými a přátelskými lidmi, jako jste vy. Pluli jsme zdaleka a nyní dospěli k cíli své cesty. Proto jsme upřímně rádi, že si můžeme pohlédnout z očí do očí.“

To vše řekl zčásti arminsky, zčásti ve směsici polynéských dialektů, například řeči ostrovanů z Raiatey a Havaje. Domorodci ničemu nerozuměli, ale zřejmě usoudili, že i jeho řeč je plná přátelství a tak se chovali vesele a bezstarostně.

Enkra si dal podat pytlík se všelijakými cetkami; nejkrásnější náhrdelník dal náčelníkovi, pak obdaroval jednotlivé význačné bojovníky a jejich ženy. A nakonec i dívky, které se mu líbily, protože ty s nadšením očumovaly všude kolem. Věděl, že pokud by někoho vynechal (snad kromě batolat), považoval by to dotyčný i celá jeho rodina za hrubý poklesek a vyjádření nepřátelství, takže si dával pozor, aby se na každého dostalo. Vyvolalo to veselí a všeobecnou radost.

Náčelník pokynul a dívky přinesly věnce z květin, téměř stejné jako v celém Tichomoří; až na to, že ty květiny měly barvu modrou a zelenou a všelijakou, kupodivu však ne červenou a žlutou, jako rostlinstvo okolo. Věnců bylo zatím málo, protože přistání netrvalo dost dlouho, ale některé ženy už pilně chystaly další, aby se dostalo na všechny. Opět všichni povykovali a dohadovali se, a opět si nic nerozuměli.

„Tady se nedá nic dělat,“ řekl Enkra, „Asthro, nedalo by se to nějak zařídit, abysme si aspoň trochu rozuměli?“

„Ale jo, dalo. Někoho z nich naučit arminsky. Jenže na to bysme ho potřebovali dostat na loď!“

Jejich dohadování neuniklo náčelníkovi. A taky to, že Asthra je dívka; přistoupil k ní a sáhl jí rovnou na prsa, ovšem přes tričko. Zřejmě ho ten zvláštní povlak zaujal, nikdy to neviděl, proto ji ohmatával a divil se. Asthra si to nechala líbit, ale pak kývla na Tanyu, která si přistání samozřejmě nenechala ujít, a přizvala ji blíž. Náčelník viděl další dívku, tentokrát dokonce s nezvyklou barvou vlasů; přijal výměnu a začal ji prozkoumávat. Tanya se rozesmála a přetáhla tričko přes hlavu, aby na ni mohl líp. To vyvolalo veliký zmatek, smích a nadšení, takže se Tanya svlékla i z kalhot a obojí půjčila domorodcům k prohlédnutí. Nejen že je prohlíželi, očichávali, olizovali a brebentili; jedna žena se pokusila natáhnout to na sebe, bohužel nevěděla, do které díry strčit kterou končetinu. Všichni se tomu vesele smáli.

Náčelník přistoupil k Enkrovi, promnul v ruce jeho mokré tričko – pak si sáhl vedle na Jackieho, který zůstal suchý, a moc se divil. Enkra uznal, že je na čase se přizpůsobit; svlékl se a ostatní ho napodobili, k velkému nadšení domorodců. A většinou rozdali součásti svého oděvu, aby se dostalo na všechny.

Náčelník rozhodl provést hosty po vesnici. To je velmi zaujalo, zvlášť ty, co měli fotoaparáty a videokamery. Prošli se a zjistili, že vše je postaveno z těch plavuní s palmovými listy; domy byly maximálně jednoduché, téměř otevřené, chránící spíš proti slunci než proti špatnému počasí. Všechno ale bylo krásně zdobeno vyřezáváním a malováním rostlinnými barvami.

„Připadá mi to jako stavby Maorů na Novém Zélandě,“ poučoval Mike, „Podívejte na to spojení trámů; typicky Maorský způsob!“

„Chceš říct, že tihle lidé a Maorové jsou nějak příbuzní?“

„Nevylučuji to. Poznal jsem v jejich řeči asi deset slov, která jsou zřejmě maorská. Dohromady samozřejmě nerozumím ničemu...“

Protože se domorodci vyjadřovali převážně jednotlivými slabikami, nebylo těžké uvěřit tomu, co Mike povídal. Avšak žádný praktický význam to nemělo.

Vesnice se skládala celkem ze šesti chat, dost velikých; zřejmě v každé bydlela jedna velkorodina, skládající se až z padesáti lidí. Celkový počet domorodců dosahoval tří stovek, což byla zřejmě krajní možnost, kolik se jich na tomto ostrově mohlo uživit. Z domácích zvířat viděli tlusté ptáky podobné slepicím, ale s dlouhým zahnutým zobákem, tlustá krátkonohá prasátka s velikými páráky, vyčnívajícími z něžně směšných rypáčků a ohyzdného šedozeleného ještěra, který spal někde ve stínu. A samozřejmě byla všude spousta ryb, které se sušily na natažených provazech rostlinného původu. Ryby byly základní potravinou domorodců a sušily se na zlé časy.

Chystala se hostina – a hostina, to je především vepřové! Hosté mohli sledovat postup prací, který rozhodně nebyl nezajímavý. Nejdřív se náčelník s předními bojovníky dohadovali, které prase bude použito; potom vytvořili kruh a začali nebohého čuníka pronásledovat. Prase to brzy vycítilo a dalo se na útěk, ostatní prasata začala kvičet a ječet a skučet a utíkat, ale velmi brzy zjistila, které je přímo ohroženo a ta ostatní se uklidnila. Ostrované honili vyhlédnuté prase dál, až je obklíčili; přinesli si na to oštěpy a kamenné sekery a chystali se je utlouci. Prase funělo, rozhlíželo se kolem; a když jeden mladík neopatrně přišel blíž, ohnalo se po něm, že ho ty páráky škaredě poznamenaly na lýtku. Nikdo si z toho nic nedělal, všichni se tomu smáli a dobře se bavili. Jednotliví bojovníci tloukli čuníka sekerami, bodali ho kopími; nakonec náčelník vytasil nůž, který se Enkrovi už dlouho líbil, zřejmě zub nějaké šelmy, dlouhý asi třicet centimetrů, špičatý a zbroušený. Tímto nožem náčelník probodl čuníka, až s táhlým sténáním vypustil svou ubohou dušičku. Náčelník se hrdě rozhlížel a všichni ho za jeho skvělou ránu obdivovali.

Když začali podobnými noži toho vepříka porcovat, Enkra už nevydržel. Kývl na Jackieho; ten měl na opasku nůž z dobré oceli, teď ho vytasil a šel pomáhat. A že nůž byl dobře broušený, šlo mu to jedna radost a domorodci na něj užasle koukali. Jackie věděl, co dělat – jakmile skončil, podal nůž náčelníkovi jako svůj dar. Náčelník si nůž už dávno žádostivě prohlížel; teď jej zkoušel tím, že se pokoušel zapíchnout si jeho špičku do dlaně. Což se perfektně podařilo, ale vůbec ho neodradilo od dalších experimentů. Píchal se a škrábal ostřím do ruky, až tekla krev, a nadšeně ji ukazoval ostatním, aby to taky viděli.

Jackie se víc zajímal o náčelníkův nůž ze zubu; uvažoval, jaký to tak asi může být zub. Taky to řekl ostatním.

„Já osobně hádám na zub té potvory, co sežrala Gregga Foulera,“ soudil Enkra, „Ta velikost na to vypadá. Jenom nechápu, že byl Gregg takový tele a dal se s tím do boje...“

„Tady bude víc zajímavých věcí,“ řekl Mike, „Já bych například docela rád věděl, z čeho pocházejí ta jejich náčelnická péra. Musí to být pořádný pták, i když má těch per asi málo...“

„Na Nové Guineji jsou rajky, které mají v ocase daleko delší péra. I když jenom dvě na kus...“

Sledovali, jak domorodci připravují maso k pečení. Balili je do listů těch palem, přidávali nějaké listí a štiplavé koření, které uchovávali v dovedně vydlabaných lasturách.

„Tak mám dojem, že by se jim hodilo všechno; včetně prázdných flašek a plechovek od konzerv!“ usoudil Jackie, „Podle instrukcí se takový věci neházely přes palubu, ale schovávaly, takže...“

„Jo, správně. Ohlas na loď, aby to sem vzali.“ souhlasil Enkra.

„Vydrž!“ řekla Asthra, „Musíme něco udělat s tím tlumočením. Už mě to přestává bavit...“

„Co chceš podniknout?“

„Spousta lidí tady má všelijaká zranění, a nikdo s tím nic nedělá. Zapálím Živý Oheň.“

„Moc neblázni! A nepolekej je!“

„Tyhle lidi mají pro strach uděláno, to teda spolehlivě! Když se nepolekali nás a naší Liberty, tak už asi vůbec ničeho...“

Cvrček měl zvláštní schopnost nalézat podivné typy lidí, schopných začlenění do arminského systému. Teď se dokázal za tu chvíli spřátelit s mládencem tak osmnáctiletým, který se jmenoval Kaneo a projevoval vysokou inteligenci. Kromě toho se mu líbila Sheilla, což se nelíbilo zas Cvrčkovi, ale zatím to přehlížel.

Když Asthra na pláži zapálila Oheň bez použití jakýchkoliv prostředků, všechny to překvapilo; domorodci pobíhali kolem a povykovali, i když ještě neznali, jaká forma ohně to je. Ale když potom do Ohně ponořila ruce až po loket, všichni křičeli obdivem. Asthra s uspokojením zjistila, že její Oheň funguje i tady spolehlivě a kývla na Cvrčka, aby to šel zkusit.

Za napjaté pozornosti domorodců Cvrček vstoupil do plamene. Domorodci pokřikovali, když na něm vzplanula špína a především vlasy; když ale vystoupil z Ohně živ a zdráv, ačkoliv s ohořelou hřívou, projevovali nadšení. Vzápětí udělala totéž Sheilla; už se na to dobu těšila. Potom Asthra pokynula a Cvrček vyzval Kanea.

Už vypozorovali, že k přednostem domorodců patří nebojácnost za všech okolností. Kaneo nemohl dát najevo, že by se bál; taky se, jak se jim zdálo, nebál víc než bylo normální. Vstoupil do Ohně s kuráží a bez váhání, ani nevykřikl, když na něm chytlo pomalování a kudrnaté vlasy. Potom se ale šťastně rozesmál, když pocítil příjemný pocit lehkosti a štěstí; a když vystoupil, líčil svoje zážitky ostatním tak nadšeně, že mnozí to chtěli zkusit taky.

Asthra kývla na Sheillu a přivolala ji blíž.

„Vemte toho kluka na loď a zkuste prohnat Wallisem! Nejdřív otipni, jak má rozložený místa na hlavě, ale zdá se mi, že je to typicky lidská palice, nic zvláštního. Hoďte sebou, abyste byli k obědu zpátky...“

Jediná potíž byla v tom, že na Liberty chtěl jet nejen Kaneo, ale i pár dalších. Cvrček je zpočátku odmítal, ale Asthra řekla:

„Jen je vezmi! Oni nám taky všechno ukázali; a ten tvůj Kaneo se aspoň nebude tolik bát!“

„Ten a bát se? Skoro bych byl radši, kdyby se bál aspoň něčeho!“

„Na lodi jsou šelmy. Asi nebude moc nadšený, až uvidí prvního tygra...“

Cvrček už dál nediskutoval. Nalezli se všemi domorodci, čerstvě vykoupanými v Ohni a tudíž s holými hlavami, do člunu a vyrazili k lodi.

Náčelník Akauno sledoval činnost Asthry se zájmem; samozřejmě si taky přál okusit Oheň. Vyhověli mu, ale předtím Enkra pokynul, aby si vyndal z účesu pera a odložil veškeré své ozdoby; což se samozřejmě stalo. Potom tedy náčelník hrdě vstoupil do plamene a nechal se jím očistit. Aspoň mu přestaly krvácet rány na ruce, které si způsobil při zkoušení Jackova nože. Když z Ohně vyšel, s potěšením si hladil holou hlavu i celé tělo, smál se a vykřikoval nějaké nadšené proslovy.

Mike seděl opodál na kládě a sledoval dění. Enkra přišel k němu a sedl si taky. „Tak co si o nich myslíš?“

„Jsou to skutečně obyvatelé Šťastných ostrovů. Málokdy uvidíš lidi tak spokojené, veselé a za všech okolností klidné...“

„Zdá se, že nemají žádnou organizaci ani nic podobného. Žijí v prvobytně pospolném stavu, jen ten náčelník jim velí. Jiné pány neznají a nic je nedokáže překvapit...“

„Začínám si myslet, že jsou to obyvatelé z našeho světa, kteří sem pronikli. Nedokázali se už dostat zpět, tak tu zůstali a vytvořili vlastní civilizaci. Možná s námi to bude stejné!“

„Třeba by mi ani nevadilo tady zůstat. Ty bys tu mohl dělat kouzelníka...“

„Ohlížel jsem se po nějakém místním šamanovi, ale zdá se, že ani nic takového tu nemají. Neznají nemoci, drobných zranění si nevšímají. Je tu jeden muž, má nohu ukousnutou nad kolenem, skáče o holi a vůbec mu to nevadí. Nějaký ten prst chybí každému...“

„Inu, bojují s přírodou!“

„Jsem zvědav, zda znají cestování a vůbec tuší, že existují jiní lidé než oni. To se dozvíme, až získáme tlumočníka!“

„Uvažuju o tom, s jakými příšerami tady jsou zvyklí bojovat. A jakými prostředky; ty jejich zbraně jsou úplně směšné!“

„Je to ráj. Skoro mám výčitky svědomí, že je z toho ráje trochu vytrhneme. Poznají jiný svět a možná začnou přemýšlet, jak být jiní. Snad jsme je ani neměli vyrušovat...“

Cvrčkova skupina zatím dorazila k lodi. Stalo se přesně to, co očekával: domorodcům ani nenapadlo se čehokoliv bát, vylezli odvážně na palubu a hned si začali všechno prohlížet a rozebírat. Uvítal je tygr Wagarra, šavlozubák, kterého se za normálních okolností báli i lidé v Arminu dlouhodobě naturalizovaní. Domorodci zajásali a hned ho začali zkoumat a osahávat; naštěstí byl dobrák a nechal si to beze všeho líbit. Pak hladili i další šelmy a podivovali se krásným kožešinám.

Cvrček a Sheilla přesvědčili Kanea, aby šel s nimi do laboratoře. To přesvědčování nebylo nic těžkého; šel kam šli oni a nepřemýšlel, že by se mu mohlo něco stát. V laboratoři si sedl na židli a strpěl, aby mu Sheilla jezdila po hlavě přístrojem měřícím intenzitu bioproudů v mozku, z čehož cizinci většinou mívali nevysvětlitelné obavy.

„Nic divnýho na něm nevidím,“ řekla Sheilla nakonec, „Strčíme mu tu palici do Wallisu, ať se děje, co chce...“

Wallisy byly na lodi dva. Jeden staršího typu, humpolácky hrubý, kterému ale nevadil prach a špína; ten měli instalovaný v laboratoři. Druhý, mnohem dokonalejší stroj, byl uložen v bednách v podpalubí, ale vyžadoval dokonalou aseptičnost, filtrovaný vzduch, stálou teplotu a řadu dalších faktorů. Sheilla pracovala radši s tím starým.

Kaneo vypil sklenici nápoje, kterou mu Sheilla podala; hlava se mu zatočila a během minuty spal jako nemluvně. Přiložili mu na lebku kontakty, nasadili přílbu a strčili hlavu do stroje; Sheilla spustila program a stroj se rozjel.

„No, máme pětačtyřicet minut času. Ty se na ně jdi podívat, ať něco nevyvádějí... Já tu u něho počkám sama!“

Hosté nevyváděli nic, jenom lezli po celé lodi a prohlíželi si ji. Všecko jim připadalo k smíchu a velice dobře se tady bavili. Námořníci by je někdy s chutí nakopali do zadku, když byli příliš bezprostřední, ale byli to hosté, tak se chovali na úrovni.

Za tři čtvrtě hodiny přišel Cvrček do laboratoře; stroj už dobíhal. Zúčastnil se odkládání přílby a kontaktů a přihlížel, jak Sheilla dává Kaneovi čichat k povzbuzujícímu prostředku. Kaneo sebou zaškubal, vzdychl, kýchl a otevřel oči. Nejdřív moc nechápal, co se s ním děje.

„Tak co, chlapče, jak ti je?“ ptala se Sheilla.

„Dobře... Hlava mě bolí...“ řekl bez přemýšlení. Pak mu zřejmě došlo, kdo se ho ptá, posadil se a rozhlížel kolem sebe.

„Vy mluvíte naší řečí?“ zeptal se.

„Ne. Ty ses naučil náš jazyk.“ řekl Cvrček.

„Jak se to stalo?“

„To je takový náš způsob. Používáme k tomu tento stroj; říká se mu Wallis.“

Kaneo se rozesmál: „Vaše kouzla jsou dobrá!“

„Potřebujeme, abys překládal, co říkáme vašim lidem. Pojedeme zpátky do vesnice, až ti bude líp...“

„Mně je dobře. Proč nenaučíte všechny vaši řeč tím kouzlem?“

„Není to tak lehké, jak si myslíš. Vyžadovalo by to mnoho času a nebylo by to k ničemu...“

Vyžadovalo by to taky spoustu energie, kterou loď neměla na rozdávání, ale to mu nevyprávěli. Kaneo přijímal všechno tak, jak to bylo a nedělal si zbytečné problémy.

Ostatní domorodci byli bez sebe nadšením, když zjistili, co se s Kaneem stalo. Mluvili jeden přes druhého a všichni chtěli, aby jim překládal nejdřív, takže se nikdo nemohl s nikým domluvit. Nakonec rozhodla Sheilla, že mluvit musí vždy jeden a pak počká, až to Kaneo přeloží; tak to bude i s Arminy, mluvit bude buď ona nebo Cvrček. Tím bylo dosaženo trochy klidu; teď začaly otázky a odpovědi. Především se hosté zajímali o loď a různé věci, které viděli. Cvrček se snažil vysvětlit jim všechno, co věděl a zdálo se, že jsou velmi chápaví.

Pak odpluli zpět do vesnice; tam touhle dobou všechno spalo. Bylo zvykem domorodců spát v době poledního žáru a Armini se zařídili velmi ochotně podle nich. Zábavné bylo, že nikdo už neměl vlasy ani nic jiného, všichni už prošli Ohněm. Arminští chlapci a děvčata si sice mohli účesy lehce obnovit, ale zatím nechtěli vytvářet zmatky.

Sheilla a Cvrček si taky odpočinuli, ale moc dlouho jim to nevydrželo; probudil se Enkra a Mike, taky náčelník Akauno. A protože už měli tlumočníka, mohla být zahájena konference. Takže usedli do stínu, ženy jim přinesly palmové víno a začaly otázky a odpovědi. Občas sice došlo k neshodám, protože Kaneo sice znal arminské výrazy, ale nevěděl, s čím je spojit ve své řeči; takové věci tu zkrátka neexistovaly. Armini se však naučili počínat si trpělivě.

„Jak se jmenuje zdejší ostrov?“

„Koto-Ahau.“

„Jak říkáte celému souostroví?“

„Nijak. Ostrovy.“

„Kolik je ostrovů v celém souostroví?“

Tady právě nastal zmatek. Ostrované uměli počítat jen do deseti, vše ostatní bylo pro ně převelice mnoho. Ostrovů bylo víc než deset a náčelník a přední stařešinové se dohadovali, jak to vysvětlit hostům.

„Na kolika ostrovech žijí lidé?“

Opět byla delší diskuse. Nakonec náčelník pozvedl čtyři prsty a vyjmenoval: „Tanga, Pe-Watiano, Tutumi a Bala-Bala.“

„S vaším ostrovem tedy na pěti.“

Náčelník se rozesmál. Napadlo mu to poprvé a moc ho to pobavilo – jejich svět byl dokonale známý a nikoho nenapadlo přemýšlet nad jeho podstatou. Nebo počítat, kde všude žijí lidé.

„Setkáváte se s nimi někdy?“

„Ano, velmi často. Když se konají slavnosti, jezdíme my k nim a oni k nám. A taky si vyměňujeme ženy, když je čas květu kakai.“

„Proč jenom tehdy?“

„To tak má být.“

V tu chvíli zasáhla Tanya, která zastávala u náčelníka důležité postavení momentální společnice: „Jak a proč se to dělá?“

Náčelník tohle vyprávěl rád a s chutí: „Když přijedou lidé z jiného kmene, uspořádá se slavnost. Když některý muž chce nějakou ženu, řekne to. A potom se zápasí, s jejím otcem nebo manželem, a kdo vyhraje, ten si tu dívku vezme. Nebo když má otec dceru a už ji nechce ve svém domě, tak řekne mladým mužům: vemte si ji někdo! Pak se zase bojuje a kdo vyhraje, ten si ji odvede. A pak se to všechno oslavuje...“

K tomu chtěla mít Tanya ještě nějaké dotazy, ale Enkra měl důležitější starosti: „Doprovodí nás někdo k těm dalším ostrovům a ukáže nám cestu?“

Náčelník zaváhal, pak chvíli uvažoval. Nakonec se jeho tvář rozzářila štěstím: „Ano! Pojedeme s vámi všichni!“

„Co všichni? Celá osada?“

„Všichni, kdo se vejdou do kánoí, jako když se vypravíme na slavnosti! Budou veliké slavnosti, ó, to bude krásné! Doma zůstanou jen starci a malé děti...“

Enkra vyjádřil určité pochybnosti, co na takovou návštěvu řeknou sousedé, ale náčelník vůbec neuvažoval o tom, že by mohli nesouhlasit. Přece je tak krásné jezdit po návštěvách!

„Slyšeli jste někdy o jiných zemích, kde žijí lidé? A setkali jste se s nimi?“

„Ano! Naše pověsti vyprávějí o Čase dlouhých kánoí, kdy jezdili po mořích lidé z jiných ostrovů! Byli silní a moudří a měli spoustu dobrých a cenných věcí, a přijížděli k nám rádi! Tehdy to bylo krásné!“

„A loď jako je naše jste nikdy neviděli?“

„Ne, nikdy. Taková loď nikdy neplula v našich vodách, ani se o tom nevypráví...“

„Ale přesto jste se nás nebáli!“

„A čeho bychom se měli bát?“

Enkra se rozhodl tuhle otázku moc nerozmazávat. Nebylo třeba ostrovany strašit. „Víš, kde jsou ty ostatní země?“

„Na severu, když se pluje mnoho dní, leží veliké souostroví Ora-Ora. Ale tam jsme nebyli a už dlouho nikdo z nich nepřiplul.“

„A jiné země?“

„Pohádek je mnoho a každá vypráví o nějaké zemi. Jsou země, kde lidé nosí na sobě jemné kůže, jaké máte i vy. Jsou země, kde je mnoho lidí a žádné moře. Ale z nich už lidé nepřiplouvají, to se jen vypráví...“

„Chceme plout k těm zemím!“

„To vám chválím. Máte velikou kánoi, ta dopluje daleko. Jeďte tam a navštěvujte je. Bude to velice krásné a veselé!“

V té chvíli se začal s náčelníkem dohadovat Kaneo, a velmi ohnivě. Náčelník nesouhlasil, přel se, nebyl spokojen, nakonec ale zřejmě naléhání podlehl. Enkra už začínal tušit, o co jde; a taky to tak bylo.

„Otec souhlasí, abych jel s vámi!“ oznámil mu Kaneo, celý pyšný nad tím vyznamenáním.

„Náčelník Akauno je tvůj otec?“

Nastala delší zmatená diskuse; během ní se dozvěděli, že určit příbuzenské vztahy je značně problematické. Mezi ostrovany často docházelo k různým výměnám žen mezi sebou i se sousedy a zdálo se, že mnozí muži mají ve výměnách svého koníčka. Se ženami někdy odcházely i děti a tím se stávalo, že se příbuzenstvo měnilo. Každopádně Kaneo se domníval, že je jedním z náčelníkových synů a zdálo se, že je to pravda. Nevyplývaly z toho ale žádné nároky, protože náčelnická funkce se jednoznačně vybojovávala silnou pěstí. A jiné funkce v kmeni nebyly.

Enkra se ovšem netvářil tak nadšeně, jak se to zdálo Kaneovi. Naopak kroutil hlavou: „Ale nás je i tak na lodi víc, než se tam vejde! Nikoho dalšího už nepřijímáme!“

„A proč? Já bych moc chtěl jet s vámi!“

„Ale viděl jsi přece, že loď je přeplněná! Nikdo další se tam už nevejde!“

„Jeden člověk přece zahynul! Říkali mi to na lodi; sežrala ho kababua!“

„Kababua? Co to je?“

Kaneo podal náčelníkův nůž. Předvedl ho: „Tohle je zub kababua! Je to mořský ještěr, často na nás útočí. Je velice zlý; skrývá se v korálových útesech a chytá zlobivé děti.“

„A vy jste ze zubu té potvory udělali nůž? To znamená, že ji někdo z vás dokázal zabít?“

„Kababua už byl raněný. Něco ho poranilo; my nevíme, co to bylo, ale už umíral, tak jsme ho dobili...“

„Škoda. Chtěl bych mít takový nůž...“ řekl Enkra a Kaneo to hned přeložil. I odpověď:

„Je tvůj! Vy máte daleko lepší nože...“

Enkra pochopitelně nařídil předat ostrovanům spoustu dalších ocelových nožů. Byli velmi rádi a přední bojovníci si je hned rozdělili.

Enkra byl rád, že se zamluvila otázka účasti Kanea na výpravě; ale Kaneo nezapomínal a připomenul, že ještě nedostal odpověď.

„Dobrá, promyslím to. Podle toho, jaká bude situace; ještě nejedeme. Je možné, že by ses nám hodil jako tlumočník i na druhých ostrovech!“

Kaneovi to stačilo. Náčelník Akauno měl ovšem něco na srdci, a velmi důležitého: „Jde mi o toto: vy máte mnoho žen! Jsou to krásné ženy! I já mám mnoho žen. A líbilo by se mi vyměnit si je! Bojovat o ně! Navrhuji, že budeme bojovat o vaše ženy a vy zase o naše! To bude pro obě strany moc dobré a zajímavé!“

Enkra se ohlédl na Mika; už předtím, když se dozvěděli o zvyku ostrovanů, oběma napadlo, že to přijde na přetřes, ale zatím doufali. Teď se ujal slova Mike:

„Tvoje nabídka je pro nás poctou, ale není to tak lehké, jak si myslíš. Některé naše dívky jsou pro nás velmi důležité a nemůžeme se jich zbavit. A kromě toho nevím, jestli by chtěly navěky zůstat tady na ostrovech...“

„Cha! Žena je žena a musí poslechnout svého muže! Nebo u vás ženy neposlouchají, když se jim něco nařídí?“

„Ne, naše ženy neposlouchají, když nechtějí. Já vím, že tobě to připadá k smíchu, ale u nás žena sama volí, koho chce a koho ne. A když někoho nechce, pak s ním nepůjde, i kdyby zbil všechny ostatní!“

„Tak zbije i ji a je to!“ smál se náčelník, „Vy nedáváte svým ženám výprask, když jsou neposlušné? Jen to někdy zkus a uvidíš, že ti hned bude po vůli!“

Sheilla až doposud poslouchala klidně. Teď už to nevydržela: „Hele, řekni tomu starýmu dromedárovi, že bych ho zmlátila jako psa, kdyby na mě jenom šáhnul!“

Kaneo to přeložil, s malým problémem, že totiž nevěděl, co je to pes a dromedár; obojí bylo nutno objasnit.

Náčelník Akauno se velice rozesmál. „Ta žena neví, co povídá!“

„Ty nevíš, co povídáš!“ řekla Sheilla, „Radši se mi vyhni, když budu mít špatnou náladu!“

Enkra se pokusil zarazit vznikající hádku, ale Akauno se už nedal zadržet: „Tak pojď! Chci vidět, co dokáže takový dítě!“

Enkra se tvářil ublíženě. Všichni Armini už tušili, co bude následovat, pouze náčelník Akauno si stoprocentně věřil. Takže nezbývalo, než aby Sheilla nastoupila k boji. Udělala to s nevšedním potěšením; rvačky byly její druhá nejoblíbenější zábava. Tou první byla láska.

Akauno ji podcenil; nevěděl, jak se má chovat v boji k takové holčičce, sahající mu sotva k rameni a o polovinu hubenější. Když se jí dostal na dosah, zkrátka a dobře po ní sáhl, chtěl ji chytit a podat si ji blíž. To neměl dělat, neboť ho popadla za ruku, škubla a přehodila přes hlavu na zem, až to zadunělo. Akauno nebyl z cukru, okamžitě vyskočil na nohy, ale Sheilla mu jednu nohu podtrhla a byl na zemi znova. Je pochopitelné, že v kmeni nastal rozruch, ba přímo smích; to si náčelník nemohl nechat líbit, proto vyskočil a hnal se na ni znova, teď už bez jakékoliv šetrnosti; bylo to jedno, v příští chvíli byl na zemi zase, rozpláclý jak žába. A pokaždé, kdykoliv to zkusil.

Říká-li se, že rány do hlavy vedou k pitomosti, není to pravda. Náčelníkovi Akaunovi se naopak po sérii ran do lebky rozbřesklo. Nechal Sheillu a zatvářil se, že to všecko je legrace.

„Ta dívka bojuje dobře!“ prohlásil, „Zřejmě jste ji schválně k tomu cvičili, že?“

„Ano, Sheilla bojuje dobře. Ale naučila se to sama, jen tak, protože často pobývala v cizině a tam potřebovala umět ochránit se před zlými lidmi. U nás umí každý takhle bojovat; musí to umět, aby přežil...“

Když to Kaneo přeložil, nastalo ticho.

„Copak na světě jsou i zlí lidé?“ zeptal se potom Akauno nedůvěřivě.

„Divil by ses, náčelníku, kolik jich je. Věř mi, poznal jsem je už v mládí a od té doby se o tom stále víc přesvědčuju. Je třeba být neustále na stráži, máme-li se před nimi chránit!“

„Na našich ostrovech nikdy nebyli zlí lidé!“ řekl Akauno pevně, „Kdyby přišli, nemohli by tady žít. Nikdo by s nimi nepromluvil, nikdo by je nepřijal u svého ohně. Takový je náš svět; a já se divím, že takhle mluvíš...“

„Vážím si tebe i tvého světa!“ řekl Enkra, „A přál bych ti, abys nikdy nepoznal zlo, ať už přijde odkudkoliv a jakkoliv.“

Tím se epizoda se soubojem zdála být skončena; ovšem kdyby nebylo mladých bojovníků, kterým už svrběly dlaně, že se taky pustí do boje. Samozřejmě se hned přihlašovali, takže bylo nutno uspořádat exhibiční zápasy. To trvalo další čtyři hodiny; ve většině zvítězili hosté, což vyvolalo veliké nadšení a podnítilo řadu místních k dalším výzvám. Konečně se začalo stmívat.

Byla uspořádána hostina; hodně se jedlo a pilo se k tomu něco jako víno z bobulí kuki, což byly plody odporně vypadajícího keře šedohnědé barvy. Bylo sice slabě alkoholické, ale na bolení hlavy mohlo být dost účinné, takže bylo nutno všechny včas varovat. Domorodci se nijak neomezovali, jedli a pili s chutí a dokázali toho do sebe naskládat hodně; a neustále pobízeli Arminy, aby se taky najedli a napili. Což se samozřejmě stalo, to vepřové bylo dobré a k němu se podávala všelijak chutně upravená zelenina, takže se najedla i Asthra a další. Ale neznali tady chleba a asi ho neměli ani z čeho upéci.

Kamarád Kaneo se taky silně napil, začalo mu to myslet a mluvit trochu šejdrem. Když noc postoupila a hostina se rozpadla na jednotlivé hloučky, přitřel se k Cvrčkovi a Sheille, zalezli do křovisek u moře a dívali se, jak se příboj mazlí s pískem pláže.

„Něco mi vrtá hlavou!“ řekl Kaneo, „Jací jsou ti zlí lidé? Co dělají, že jsou tak špatní?“

„To si radši ani nepřej poznat!“

„Divný! Znám spoustu nových slov; ode dneška už nikdy nebudu takový, jako dřív. Polovina mojí hlavy jako kdyby spala a v druhé se probouzejí divné sny. Znám slova a nevím, co k nim přiřadit. Viděl jsem ve snu obrazy divného světa, kde je spousta lidí a veliké chýše a věci, které se samy pohybují a kde jeden bojuje proti druhému. Co to je?“

„Víš, náš systém vyučování je trochu zvláštní, jak ho používáme pro různé národy. Současně s názvy slov se objevují situace, ve kterých se užívají. Ty obrazy, to byl náš svět.“

„Ale váš svět není tak krásný jako náš! Už jen ty divné barvy! U vás je všechno tak zelené?“

„Ano. Tady nám to dost chybí...“

„U nás je zelená vzácná, je to barva květů a plodů. A kolik u vás žije lidí?“

„V naší vlasti přes dvacet miliónů.“

„Co je milión?“

„Pro tebe nepředstavitelně mnoho. Zkrátka, je jich moc a jsou různí, jako je různý život.“

„V takové zemi bych se bál!“

„Věřím.“

„Můj otec se diví, proč musíte umět bojovat tak skvěle. Já to už začínám chápat.“

„Tak vidíš.“

„Váš náčelník mě nechce vzít s sebou, protože bych se nedokázal bránit. Že je to tak?“

„Nevím, Kaneo. Možná jenom chce, abys nebyl tak zlý, jako mnozí z nás. Chce, abys zůstal čistý a nevinný jako všichni tady.“

„Zlí? Chceš snad říct, že i někdo z vás je tak zlý jako ti lidé, o kterých jste mluvili?“

Cvrček zaváhal, ale pak řekl: „Mnozí z nás vyvolávají mezi nepřáteli hrůzu. A nemůžu ti zatajit, že na zlo odpovídáme zlem, na boj bojem. Kdybychom potkali nepřátele, pak by bojovali všichni, jak tu jsme.“

„Zabil někdo z vás člověka?“

„Ano. Já tedy ne; ale třeba támhle Sebastiano. Nebo Chris Everett, Elliott... A třebas Falko, toho hledá i policie!“

„Co je policie?“

„To jsou naši nepřátelé. Původně měli chránit zákon a pořádek, ale teď už jenom ubližují lidem a snaží se nás zničit. Jsou silní a mají moc – proto nám ubližují.“

„Ve vašem světě je pořád válka?“

„Ne. U nás je mír; ale svět kolem nás je plný zla. I války...“

„Válka – to když jeden zabíjí druhého? Já to slovo znám teprve ode dneška!“

„Nesnaž se poznat. Nechtěj jít s námi do světa. Poznal bys zlo a válku...“

Kaneo přemýšlel. Pak řekl: „Už to stejně znám! Už vím, že svět není takový, jak jsem si vždycky myslel. Co když válka přijde i sem k nám, na naše ostrovy? Ne, musím být připravený. Chci to vidět; pak se vrátím a budu střežit svoji vlast, aby jí nikdo nemohl ublížit. Ale k tomu musím poznat váš svět!“

„Ani nevíš, o čem mluvíš, Kaneo.“

„Já vím. Zatím nevím. Ale obávám se, že když je celý svět takový, jak říkáš, neujdeme tomu ani my. Musím být připravený!“

Cvrček se rozhodl. „Pojď za Enkrou!“

Enkra vyslechl Cvrčka velmi pozorně.

„Stala se chyba! Předali jsme Kaneovi řeč a spolu s tím standardní obrazy našeho světa; jinak by ničemu nerozuměl! Ale zároveň jsme mu předali i dohady, pochybnosti a touhu vidět to všechno na vlastní oči. To mu už nikdo nemůže sebrat. Musíme ho vzít s sebou, jinak bude nadosmrti pochybovat a toužit. A bude nešťastný; jednou postaví velkou kánoi a vypluje na moře, aby nás našel. Enkro, chci, abychom ho vzali s sebou a naučili co nejvíc. Bude to dobré pro něho i pro nás!“

Enkra při jeho řeči mlčel a díval se do Kaneových očí. Nakonec řekl: „Dobrá. Zdá se, že se nedá nic dělat. Vezmeme ho. A tvoje skupina za domácí úkol prověří vzdělávací program pro cizince a zredukuje ho, aby se uměli domluvit, ale nepřijímali žádné zbytečné informace...“

Cvrček mohl být spokojen, ale nad poslední větou pěkně protáhl obličej: „No, to bude práce! A kdy to máme udělat?“

„Neboj se, času bude dost. Hned tak odtud neodjedeme. A dny jsou dlouhé, stejně byste se mohli nudit, tak máte program...“

Cvrček se naštval. Když odcházel, bručel.

„Je tak obtížné provést, co říká náčelník?“ zeptal se Kaneo s účastí a Cvrček odsekl: „Když jseš tak zvědavej, uvidíš to! Naučíme tě programovat, ať je nějaká legrace!“

Náčelník Akauno byl upřímně zmaten. Důvodem byla Tanya Wallerová, která dala v průběhu večera jednoznačně najevo, že mu hodlá být společnicí a dát mu svoji lásku; ačkoliv o ni ani nebojoval, ani si o nic neřekl. Ale dívka byla hezká a navíc cizí, což ho lákalo, takže s ní prožil noc a teď ráno na ni koukal dost vyjeveně. Asi tak jako milý čtenář, kdyby po probuzení nalezl v lůžku vedle sebe Tahiťanku.

Tanya si rozhodně starosti nedělala. Nedovedla mu vysvětlit, že je její povinností věnovat se spřáteleným náčelníkům a poznávání cizích mužů je její koníček. Ale dala mu najevo, že je velice spokojená a že i po ránu má na lásku náladu. Což přijal, ovšem dost překvapeně, protože se to odehrávalo v jeho domě a mnohé Akaunovy ženy a větší děti po nich jistě pokukovaly. Ono večer se to sice taky odehrávalo za spoluúčasti celého kmene, ale to byl večer, všichni byli opilí a hodilo se to. Zvyklosti Tanyi tu byly přece jen něco nového.

Tak nakonec Akauno vstal a šel se podívat, co nového je v kmeni. Zjistil, že i někteří další muži byli poctěni pozorností dívek Arminů, ani oni nemuseli vyvinout žádné úsilí. Hledal, kde je Kaneo – objevil ho, jak spí v náruči Sheilly, zatímco vedle spal docela mírumilovně Cvrček s dívkou, která náčelníkovi poněkud zvedla krevní tlak. Byla to, pokud mohl posoudit, jedna z jeho dcer, ale rozhodně se nehodila k tomu, aby ji někdo svedl. Nebyla ještě odpovídajícím způsobem zasvěcena a nebylo o ni řádně bojováno na slavnosti k tomu určené, takže se nehodilo, aby ji zasvětil nějaký Cvrček; navíc nebylo jasné, jak ji k tomu přiměl a proč tomu nezabránil Kaneo, který přece zná zvyklosti.

Tak se náčelník Akauno hrozně rozeřval. Což dělal, až všichni vstali a překvapeně na něho zírali, zejména Sheilla a Cvrček. Potom začal Kaneo překládat a záhy se podařilo ozřejmit, co je příčinou jeho nelibosti. V té chvíli přišel Mike a zajímal se, co se to děje.

„Ale nic,“ zhodnotil to Cvrček, „Jenom tatík má nějaký zcela nepodstatný připomínky!“

„Ty mlč!“ zakřikl ho Mike, „Kaneo, vysvětli mi, co se stalo!“

Kaneo vysvětlil, že dívka jménem Paua dosud nepoznala muže, a aby ho mohla poznat, bylo by zapotřebí, aby náčelník vyhlásil boj o její lásku, ve kterém by se střetli bojovníci a přízeň si vybojovali. Což se nestalo a to dává Akaunovi důvod ke zlosti.

„Tak proč to neuspořádat? Cvrček je dobrý bojovník a myslím, že si ji vybojuje!“

„To možná ano; ale není k tomu vhodný čas! Nekvete květ kakai!“

„A to musí být?“

„Ano. Jenom v tom čase se konají boje!“

„To mě velice mrzí; u našeho národa na čase nezáleží. Naopak, každý si dělá, co chce a kdy chce. Odpusť nám, ale čekat do času květu kakai by pro nás bylo dost problematické...“

„Vidím, že váš národ nemá žádný smysl pro pořádek!“ překládal Kaneo pečlivě náčelníkovy nadávky, „To jsem ostatně viděl: vaše dívky se oddávají každému a nedodržují staré zákony! Nebo chcete říct, že Kaneo přemohl tohoto bojovníka a získal tím právo na tu dívku? A jak ji dokázal přemoci, když jsem to nedokázal ani já, který jsem nejsilnější ze svého kmene?“

„To je tím, že se mi Kaneo zalíbil,“ sdělila Sheilla, která se cítila poněkud zaskočena poukazem na svoje špatné mravy, „Když se mi někdo líbí, tak ho neodmítnu. Tys ostatně taky nebyl v noci sám – poslala jsem ti Tanyu...“

„Jak to, že ty jsi poslala?“ zuřil Akauno.

„Sheilla je velitelkou dívek ze střediska,“ vysvětlil Mike, „Má právo jim poroučet.“

„Žena a právo někomu poroučet? K smíchu!“

„Sheilla není jen žena, ale i čarodějka. Umí ovládat Oheň a zná spoustu dalších věcí, které jí dávají právo velet...“

Ať už to bylo jak chtělo, Akauno se rozčiloval a nebyla s ním rozumná řeč. Mike do něho mluvil všelijak, ale všechno to bylo k ničemu; takže si nakonec povzdychl: „Sheillo, uklidni ho!“

Sheilla stála trochu bokem za jeho zády; vztáhla ruce a dotkla se jimi náčelníkových spánků. Akauno se pokusil uhnout, ale hladila ho po spáncích a zároveň palci po oholené hlavě, a on se kupodivu rychle uklidňoval. Nakonec zůstal stát a tupě zíral.

„Řekni mu, Kaneo, že navrhujeme uspořádat slavnosti bez ohledu na to, že není vhodné roční období. A přejeme si, aby je vedl!“

Náčelník syna vyslechl a tvářil se zpitoměle. Jako kdyby náhle nechápal, co se od něj chce a proč jsou tu všichni tihle lidé; ale pak mu Sheilla pohladila hlavu a on řekl: „Ano. Souhlasím.“

„A taky ať souhlasí s tím, abychom se chovali podle našich zvyků!“ dodal Cvrček, „My určíme, které zvyklosti budeme dodržovat a které ne!“

„Ty seš přeci hovado!“ řekl Mike, ale Sheilla pohladila Akauna a ten řekl: „Já souhlasím.“

„Probuď ho, Sheillo, ale nějak citlivě, ať se nevzteká a ať si všecko pamatuje!“

Sheilla náčelníka skutečně probudila. Zatvářil se neobyčejně hloupě, potřásl hlavou a šel raději po svých. Zřejmě si spoustu věcí nedokázal srovnat v hlavě.

„Jen jsme přijeli, už převracíme jejich zvyky a obyčeje podle svého!“ řekl Mike česky, aby Kaneo nerozuměl, „Já vím, jejich mínění, že se lze zamilovat jenom v době květu nějakého kvítku je pošetilost; ale kolik takových pošetilostí se udržuje mezi námi? Je to jejich zvyk, my jsme ho narušili a narušíme i další. Až odejdeme, už nikdy nebudou takoví jako předtím. Ničíme všechno, co nacházíme...“

„Tohle je přece maličkost!“ namítla Sheilla.

„Pro ně asi ne. Pro podruhé víc uvažujte, než něco podniknete; taky by se mohlo stát, že je něčím urazíte a oni na nás vezmou ty svoje oštěpy! A i kdybychom nad nimi vyhráli, je to nezdvořilé a špatné a já to zkrátka nechci!“

„To znamená, že se ti ty slavnosti nelíbí?“ zeptal se Cvrček, „Nakonec je ani nedovolíš?“

„Ale ne, slavte si, co chcete! Dopadlo to dobře, díky Bohu. Tak si dělejte, co je vám libo; ale pro podruhý mějte víc rozumu!“

Odešel a Cvrček se Sheillou se šklebili.

„Je starej!“ řekla Sheilla, „Už mu občas vynechává rozum. Vykašlem se na něj. Hele, Cvrčku, že o mě nebudeš moc bojovat, když někdo projeví zájem se se mnou seznámit?“

„Tak to ne! Kaneovi jsem to dovolil, protože je to kamarád; ale ti ostatní? Nenechám si na tebe šáhnout, to si nemysli!“

„Já ti ostatní holky dopřeju ráda! A vůbec, tady je spousta pěknejch kluků! Hele, když ti řeknu, tak budeš bojovat málo, jo?“

„Já asi seřežu tebe, jestli budeš provokovat!“ vykřikl a rozběhl se za ní po pláži do moře.

Errata:

30.05.2021 11:48