Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ostrov Tutumi byl přesně stejný jako předchozí ostrovy Koto-Ahau, Tanga a Bala-Bala. Dalo se předpokládat, že i poslední Pe-Watiano bude podobný těm ostatním a nebude se od nich moc lišit. Takže Enkra operativně rozhodl, že tam ani nepojedou, co by tam taky hledali. Jenom poslali jednu kánoi se vzkazem, aby všichni místní obyvatelé přijeli na slavnosti na ostrově Tutumi, kde na ně počkají.

Ostrovu Tutumi velel náčelník Potikau. Měřil dva metry, vážil stopadesát kilo a usmíval se od rána do večera. Když spatřil Akauna a jeho kmen, propadl záchvatu strašného smíchu a nešlo ho nijak zarazit. Důvod toho byl, že všichni Akaunovi lidé přišli o vlasy při koupání v Ohni, což Potikau nemohl vědět.

„Naši hosté umějí mnoho takových věcí!“ řekl Akauno trochu rozmrzele, „Ukažte mu, jaký oheň umíte zapálit!“

Armini neztráceli čas; během pobytu a toulání po ostrovech se naučili nejběžnější výrazy a mnozí se už docela slušně domluvili, Kaneo jim řekl obvyklé fráze a oni se je naučili ve stavu aktivního polovědomí. Prozatím nepovažovali za potřebné zpracovat nějaký program, který by je řeči ostrovanů naučil dokonale.

Sheilla nezaváhala; klekla do písku, na chvíli se soustředila a už pod jejíma rukama zazářil plamínek. Vyzkoušela ho rukou a kývla na Kanea, který byl nablízku, aby předvedl, že mu Oheň neublíží. Potom už si vybrala nejhezčího z mladých bojovníků:

„Doufám, že se nebojíš! Není to nic zlého!“

Ostrované se nebojí nikdy a ničeho. Proto i ten chlapec hned přišel blíž a zajímal se, co má podniknout. Sheilla mu jen sebrala náhrdelník z mušliček a pokynula, aby vstoupil do Ohně jako předtím Kaneo. Zaváhal, pak to odvážně udělal. Shořelo na něm všechno, ale nevadilo mu to a nadšeně se smál, když vystoupil. Teď už i náčelník Potikau chápal, proč ta holá hlava.

Nakonec to dopadlo jako vždycky: zkusili si to všichni a všem se to líbilo, včetně náčelníka. A především děti v dalších dnech neustále otravovaly Sheillu, aby je nechala koupat v Ohni.

Ostrov Tutumi byl největší ze všech a jeho náčelník byl poctěn myšlenkou, že právě u něho bude konáno zasedání všech náčelníků spojené s oslavami příjezdu hostí. Oslavy počítal tak na deset dní a zahrnoval v to i souboje předních bojovníků a milostná spojení mezi hosty a místními obojího pohlaví.

Na tu myšlenku nepřišel sám, byl to nápad Rogera Monroese. Roger byl velmi chytrý a naučil se mluvit místním jazykem tak, že už nepotřeboval tlumočníka. Takže přišel k náčelníkům a řekl jim zhruba toto:

„Myslím, že i vy dobře víte, jak je pro život dobré osvěžit příbuzenství čerstvou krví. Proto také pořádáte boje o ženy a dáváte svoje dcery tomu nejlepšímu bojovníkovi. Možná víte, náš přítel Akauno se už přesvědčil, že jsme dobrými bojovníky a naše krev je dobrá. Nemůžeme si ponechat vaše ženy a vzít je s sebou ani zůstat tady na ostrovech; ale můžeme spojit naši a vaši krev tím, že oplodníme ženy, které tady jsou. My odejdeme, ale naše děti zůstanou, vyrostou a posílí vaše kmeny. To je moje slovo a já chci, abyste se nad tím zamysleli!“

Akauno byl už zvyklý na ledacos; souhlasil s tím a neměl ani žádné připomínky. Ostatní dva náčelníci pokyvovali hlavami a neříkali tak ani tak. Potikau, hostitel a nejbystřejší hlava mezi nimi, zapřemýšlel. „Říkáš, že děti, až se narodí, po vás zdědí dobré vlastnosti? To budou umět stavět dlouhé lodi a ovládat Oheň, co nezabíjí?“

„Bohužel, to ti nemohu slíbit. To se nedá dát dítěti darem, to se musí naučit. Ale budou zdravé a silné; a budou mít odvahu. Možná i touhu se jet podívat, co je za obzorem. Jestli je to pro tvůj kmen dobré, přijmi. Jestli nechceš, pak pro tebe už nemůžeme nic udělat...“

Akauno se naklonil k Potikauovi a pošeptal mu do ucha několik slov. Potikau naslouchal a potom se široce rozesmál.

„Dobrá, přijmeme to s radostí; ale pak také vaše ženy přijmou lásku mých bojovníků! Nebo vy nepotřebujete osvěžit svou krev?“

„Dobrá, přijímáme,“ smál se Roger, „Většina našich žen přijme s radostí; jen čarodějky jsou samozřejmě chráněny mocným tabu, jak Akauno ví. Pochopitelně i my omluvíme ženy, jež nemohou nebo nechtějí jít s námi...“

Potikau to nechápal, ale Akauno byl už zkušenější a vysvětlil mu, jak zvláštní zákony mají lidé z dálky. Potikau se moc smál, když zjistil, že někde na světě mají ženské právo rozhodovat o tom, co chtějí a nechtějí, dokonce mluví do rozhodnutí svého otce a manžela; ale nakonec to uznal a šel to hned povídat jiným. Roger šel tedy taky po svých, vysvětlit kamarádům, jak sladký život jim zařídil.

Enkra nad tím nejásal, ale Mike souhlasil: „Tady na ostrovech žijí všichni už dlouho odděleně, v příbuzenském vztahu. Z genetického hlediska je to, co Roger dohodl, správné. I když to udělal jenom proto, aby si sám užil...“

„No promiň? Chceš snad říct, že to dělám jen kvůli sobě? Ty máš samozřejmě tytéž možnosti jako každý jiný! A jestli chceš, seznámím tě s jednou moc krásnou a šikovnou holkou, tuším jí je tak šestnáct, ale je moc milá a...“

Mikovi nezbylo, než se rozesmát.

„Některý lidi už jiný nebudou!“ konstatoval.

Slunce oslnivě zářilo. Bylo horko a všichni rozumní zalehli do stínu a blahořečili za čerstvý vítr, který je ovíval a tím to vedro aspoň trochu zmírňoval. Do nedohledna se táhla šedivá pláž s jemným pískem a v příboji cvičili místní mladíci se Cvrčkem údery karate, sledováni obdivnými pohledy dětí. Mnozí se také koupali nebo řádili na mělčině.

„Tady je přeci úžasná pohoda!“ převalil se na druhý bok Roger a líně se protáhl, „Dokázal bych tu zůstat zbytek života. Vy ne?“

Ostatní si prohlédli významnými pohledy jeho společnici. Byla to jedna z dcer náčelníka Potikaua, bylo jí tak zhruba patnáct a byla velice hezká. Rogerovi sloužila oddaně jako pes; kdyby chtěl, ovívala by ho palmovým listem.

„Tobě se nedivím,“ řekl Enkra, „Ty vydržíš všude, kde není nic na práci a je tam dost holek na obdivování...“

„Chceš snad říct, že jsem lenoch?“ urazil se Roger, ale jenom tak, aby se nemusel hýbat.

„Nechci. On to stejně každej ví.“

„Kecáš! Mike je daleko línější a tomu nic nevyčítáš! Podívej, už zase spí!“

Mike nemohl udělat nic jiného, než zvednout hlavu, aby dokázal, že to není pravda. „Přemýšlel jsem.“

„Ale ne! A o čempak?“

Mike se posadil, aby jeho slova vyzněla: „Přemýšlel jsem o tomto souostroví. Hovořil jsem s náčelníky i se staršími muži, kteří by si mohli něco pamatovat, aspoň z vyprávění. Ptal jsem se jich na různé místní záležitosti. A vůbec si nemyslím, že jsme na správném místě!“

„Co tím myslíš?“

„Že tohle nejsou Denisovy Šťastné ostrovy.“

„Ale ne! A proč?“

„Například proto, že nesouhlasí s mapou ani s popisem v deníku. Naopak tyto ostrovy vůbec Denis nepopisuje. Jeho příroda je mnohem podobnější naší...“

„Kde tedy jsme?“

„Řekl bych, že tajfun nás zanesl daleko víc na jih, než jsme si mysleli. Někam do oblasti, o které Denis říká: Podle vyprávění domorodců se dál na jihu nacházejí další souostroví, která jsou ale zřídkakdy navštěvována a nemají praktický význam.“

„No, pro mě za mě, aťsi. Mně se tu líbí!“ chtěl se mermomocí hádat Roger.

„Všem se nám tu líbí,“ řekl Enkra, „Teď ale jde o to, kam se obrátíme odtud. Myslíš, Miku, že se máme vrátit na sever?“

„I na to jsem se ptal místních lidí. Za jejich života nikdy nikdo nikam neplul. Ale vyprávějí, že za dávných časů připlouvaly od severu veliké kánoe – říkají jim dlouhé lodi. Myslím, že tam na severu je daleko rozvinutější civilizace, než tady. Že zdejší lidé jsou jenom divoši, podobní izolovaným domorodcům u nás.“

„Já si to myslím taky,“ předešel Enkra Rogerově námitce, „Jsem rád, že jsme je poznali, ale je na čase se odtud hnout dál!“

„Nehledě k tomu, že bychom měli odejít, než tu sníte Potikauovi poslední prasata,“ řekla Asthra, „Já jsem se svými výzkumy prakticky hotová. Takže nemám námitek.“

„A na co jsi přišla?“

„Nic zvláštního. Jsou lidé jako my. Typově velmi blízcí Polynésanům. Silní, zdraví, odolní – velmi dobrá rasa, pokud to mám posuzovat...“

„To jsem ti mohl říct taky!“ řekl Roger a poplácal svoji dívku po snědých zádech.

„Takže je to jasný,“ řekla Asthra, „Necháme už jenom vyblbnout Rogera a můžeme jet dál...“

„Vyblbnout, jo?“ smál se Roger, „Jenom počkej, kdybys byla pořádná holka a ne taková zámora, co se o kluky nezajímá, sama bys nechtěla pryč! Protože tady je snad doopravdy ráj...“

„Počkejte!“ řekl Enkra a vstal.

Mezi mládeží na pláži nastal rozruch. Děti i mladí bojovníci, všichni křičeli a prchali do křoví a pod stromy. Ti, co plavali v moři, se o sto šest vraceli ke břehu. A někteří ukazovali k nebi a vřískali rozčílením.

„Co se děje? To je nějaká drůbež!“

Ve výšce kroužil černobílý pták, podle vzhledu a tělesné stavby zřejmě dravec. Byl dost vysoko a zdálo se, že se snáší níž.

Armini se zvedli. „Letí sem...“ řekl někdo.

Poslední domorodci plavali ke břehu, jako by závodili o život. Ti v křovinách vřískali strachem. Současně sem doběhl Sting s lejzrovou pistolí a díval se na moře.

„Co je? Ta mořská potvora je tady?“ křičel.

„Nějaký pták...“ ukázal Enkra.

Sting zvedl pistoli a vypálil po něm. Pták se snášel níž, nezdálo se, že by se polekal; každým okamžikem byl čím dál větší.

„Kruci, to je ale potvora!“ řekl obdivně Enkra.

Sting střelil znovu, tentokrát z větší blízkosti. Lejzrový paprsek propálil ptákovi díru do hrudníku; zakrákal bolestí, ale nepochopil asi, co mu to způsobilo, naopak se řítil přímo na Stinga, stojícího nechráněn na pláži. Třetí zásah dostal z bezprostřední blízkosti přímo do srdce; to už nevydržel. Zatočil se v letu, zakrákoral ještě nepřívětivěji, pak s těžkým žuchnutím dopadl na pláž a chvíli sebou ještě v písku mlátil. Sting byl připraven k další ráně, ale už nebylo třeba.

Byl to dravec, a byl krásný. Svrchní peří měl kovově lesklé a temně hnědé, spodní, především na břiše, sněhobílé s černými tečkami. Nejhezčí byla péra na koncích letek a na ocase; ta byla rovněž černobílá a byla to péra, jež nosili náčelníci jako odznak svého úřadu. Zobák zahnutý a jedovatě žlutý, stejně jako velké spáry. Peří na hlavě černé a dost řídké, takže bylo vidět holý ohyzdný krk; ale vzadu trčelo několik bílých pírek jako koruna, což mu dodávalo zdání vznešenosti. Zkrátka velmi krásný pták, až na to, že měl rozpětí křídel přes šest metrů a tomu odpovídaly ostatní tělesné proporce. Soudě dle reakce domorodců nepohrdl nějakým tím neopatrným človíčkem k obědu či večeři.

„No,“ řekl Enkra, „Až mi zase někdo bude vykládat pohádky o ptáku Nohovi, nebudu se tomu už smát. Pořádný kousek...“

„Spíš opeřená stíhačka!“ Sting přišel k ptákovi blíž a opatrně ho postrkoval klackem, „Zdá se, že je definitivně po něm...“

„Však jsi mu taky udělal do těla tři díry! Nebo aspoň dvě, pokud ta první nezasáhla...“

„Ta první ho vzala tadyhle do boku!“ objevil Sting svůj zásah, „Jenže si toho ani nevšiml! Asi ho v životě nenapadlo, že by mu někdo mohl nějak ublížit ve vzduchu!“

„V každým případě jsi ho zasáhl dobře!“ řekl uznale Roger.

„No co! Mám už plný zuby toho, aby nějaký místní mrchy požíraly mý kamarády a já na to jenom koukal! Nejvyšší čas vysvětlit jim, kdo je tu pánem!“

Zatím se už vraceli domorodci. Přiběhli taky náčelníci, velmi překvapení. „Vy jste zabili pargu?“ vykřikoval Akauno a prohlížel si ptáka, „To je neuvěřitelné! Celý život jsem neviděl nikoho, kdo by se odvážil s pargou bojovat!“

„Neděláme to rádi, ale nešlo jinak! Ten ptáček povídal cosi o tom, že by povečeřel a že bychom mu mohli chutnat...“ řekl Sting a Kaneo to jakž takž přeložil.

„Pargy často chytají neopatrné lidi,“ přidal se Potikau, „Hlavně děti, když se zapomenou a plavou dál do moře. Nejraději loví v moři; když se stane, že objeví kánoi, nalétává tak dlouho, až si jednoho vybere a odnese ho. Jen je možné skočit do vody a schovat se pod kánoí; ale tam člověk nevydrží dlouho a parga je vytrvalý. Když má dobrý vítr, dokáže létat hodiny – žádný člověk nevydrží se hodiny ukrývat...“

„Objevují se parga často? A je jich hodně?“

„To nikdo neví. Přilétají jen zřídka; zřejmě mají daleko hnízdo. A kolik jich je, nevím; nikdo nikdy neviděl víc než dvě pohromadě...“

„Občas při útoku ztratí nějaké péro,“ pronesl další bojovník, „Sbíráme je; je to odznak muže, aby byl silný jako parga!“

Prohlíželi ptáka ze všech stran; zjistili při tom, že je to stará samice. Na nohou objevili jizvy po starých zraněních a zajímali se, co je tak asi mohlo způsobit.

„Kdo ví?“ váhal Potikau, „Nikdo z nás nikdy neviděl pargu mrtvého. Ale je jeden hrdinský zpěv o bojovníkovi Tikim, který zabil pargu oštěpem. To se ale stalo už hodně dávno...“

Postupem času se u úlovku shromáždil celý kmen; nejdřív se domorodci neodvážili přijít blíž a jen přihlíželi, jak Armini fotografují, měří, prohlížejí a zkoumají mršinu. Pak, když si někteří kluci začali vyškubávat péra, si troufli blíž.

„Mám nápad!“ řekl Sting, „Takovou dobu tady hodujeme z cizího a vyjedli jsme pomalu už všechna prasata, co měli. Co kdybysme jim na oplátku my nabídli z našeho úlovku? Stačilo by to třeba pro celý ostrov, aspoň na večeři!“

„Myslíš, že se taková potvora dá jíst?“

„Bude tvrdá jako podrážka, ale když se bude dost dlouho péct, co by ne? Drůbež jako drůbež...“

Když Kaneo přeložil nápad domorodcům, nastalo značné překvapení – nikdo ani ve snu nepomyslel na to sníst odvěkého nepřítele; někteří se děsili, jiní smáli a náčelníci vrtěli hlavami.

V kmeni byl také starý Ugu. Kdysi býval předním bojovníkem, pak zestárl a už nestačil ani na boj, ani na ženy. Taky si zlámal nohu, tak se šoural o holi a do všeho kecal. Potrpěl si na pořádek, klid a dodržování tradic, takže mu Armini šli od začátku svou nevázaností na nervy.

Starý Ugu byl především proti bojům o ženy v tuto nevhodnou dobu. A to proto, že měl dceru a ta byla nadšeně pro a taky ženu, která byla mladší než on a byla pro ještě nadšeněji. Dceru si vybojoval jeden z Arminů hned první den, ženu získal jeden bojovník z ostrova Tanga a odvedl si ji s sebou. Bodejť by se to starému Ugovi líbilo; napadal tedy rozhodnutí náčelnické rady, kdykoliv měl příležitost.

Teď se též přišoural, obhlížel zabitého ptáka a bručel. A když Sting navrhl ptáka upéci a dát k použití pro všechny, starý Ugu už nevydržel. Začal vztekle láteřit, mával svou holí a hrozně se rozčiloval; nejdřív mu nikdo nerozuměl, až Kaneo přeložil:

„Říká, že ptáci parga jsou posvátní a není je dovoleno jíst! Ten, kdo se odváží sníst jenom kousek masa z pargy, zahyne a prožije strašlivé věci! A především vy, co jste přišli přes moře, protože parga se vám bude mstít!“

Armini kroutili hlavami a tvářili se pochybovačně; domorodci ale tu a tam brali starého muže dost vážně. A Ugu se rozvášňoval čím dál víc a chrlil ze sebe všelijaké zlé předpovědi.

Až do chvíle, kdy Mike zakročil: „Překládej, co budu říkat! Vy všichni dobře víte, že jsme čarodějové a známe spoustu věcí, které neznají lidé z ostrovů! Ptáci jako je parga u nás nežijí, to je fakt. Ale jsou u nás jiné šelmy, které nás občas napadají; a my s nimi bojujeme a nebojíme se jich! Proto víme, že neexistují posvátní ptáci. Parga je dravec a kradl vaše děti; teď ho za to stihne zasloužená odplata. A co víc ten, kdo bude jíst jeho maso, se stane silný a zdatný jako ten zlý pták – a jako ti, kdo ho přemohli!“

Mezi domorodci nastal jásot; teď už na řeči starého Ugu nikdo nedal. Naopak všichni ochotně Arminům pomáhali parga rozporcovat a přichystat oheň na opékání. Ovšem nebylo to tak jednoduché, pták byl dost starý a maso měl tvrdé; pekli ho dlouho, než se dal jíst. Ale potom si pochutnali skutečně skvěle a nikdo už nemyslel na výhrady starého Ugu, který jediný nejedl, jen chodil kolem a soustavně nadával.

„Jo, nejsou posvátný ptáci! Komu to bude povídat? Oni mají na své kánoi symbol pruhovaného zvířete a někteří přímo na těle další obrazy zvířat a ptáků! A jejich čaroděj? Sám to nejí, že to je moc tvrdé pro jeho zuby! A ženy chráněné tabu, které ovládají Oheň, taky ne; vůbec si nevezmou ani kousek masa! A vůbec: když v tom není žádný kouzlo, jak by mohla síla z pargy přejít do těch, kdo ji snědí? Ať si nemyslí, že jsme pitomý...“

Najedli se skvěle; domorodci se smáli a chystali se, že až se parga znovu objeví, zkusí ho zabít oštěpy a šípy, a zas uspořádají takovouhle hostinu. Nikdo se už nebál, dokonce i děti se kasaly, jak si s takovou potvorou poradí. Armini pro jistotu domorodce naučili pár zlepšení pro jejich zbraně a dali jim veškerý odpad, který se v lodi nahromadil; ostrované si vyrobili z plechu od konzerv nové a velice účinné hroty k šípům.

Někteří Armini navrhovali, aby se domorodcům předaly nějaké účinnější zbraně, třebas pušky; Enkra to ale odmítl.

„Až je dostanou, nebudeme už moci nic dělat; ale dávat jim zbraně teď by nemuselo být rozumné. Ti lidé žijí zatím šťastně, bez bojů a problémů; s puškami by jim třeba mohlo napadnout začít si své spory řešit násilím, a to nechceme...“

Skutečně to nikdo nechtěl; a tak souhlasili.

Mike myslel na něco jiného: „Je na čase vyplout na další cestu! Na severu leží veliké souostroví, kde žijí dokonaleji rozvinutí lidé; všichni domorodci to tvrdí. Poznali jsme ráj na zemi; teď je čas poznat to ostatní!“

„A najít Kamennou korunu!“ dodal Enkra, „Ptali jsme se místních, zda o ní něco nevědí, ale v životě neslyšeli ani o koruně, ani Argerranu. Čemuž se ani moc nedivím...“

„Už je jasné, že tohle nejsou Denisovy ostrovy a že musíme hledat jinde. Takže, hurá vpřed!“

Ostrované byli možná z odjezdu hostí smutní, ale dávali to najevo zvláštním způsobem: uspořádali další slavnosti na oslavu loučení. Při tom vyzvali Arminy, aby opět přijeli co nejdřív a zdrželi se tu, jak nejdéle budou moci. Slavnosti trvaly další týden a všem se líbily.

Nejspokojenější ze všech byl Kaneo; rozloučil se se svými rodáky zcela beze smutku, jako kdyby jel jenom na sousední ostrov a měl se za chvíli vrátit. Nejdřív mysleli, že si ani neuvědomuje, co všechno ho může ve světě čekat; ale pak zjistili, že Kaneo všem vypráví, že počítá s velikými a slavnými boji se všelijakými létajícími i mořskými potvorami a sdělil příbuzným, že když se nevrátí, dozajista ho někde něco sežralo. A oni se moc smáli, poplácávali ho po zádech a považovali to za legraci.

A pak nezbylo než nastoupit na loď a vyplout. Kánoe domorodců doprovázely Liberty ještě mnoho hodin; ale potom začal foukat ostrý vítr a loď se rozjela pod plnými plachtami. Za chvíli jim už ostrovy i jejich obyvatelé zmizeli v dálce.

Errata:

30.05.2021 11:48