Vítej, nový čtenáři Q-241109!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Cesta k severu pokračovala dva dny, aniž se přihodilo cokoliv zajímavého, nebo se objevil kousek země. Když už všichni začínali mít pochybnosti, spatřili jakousi tmavou tečku a za hodinu na to už i vlnící se palmy ostrova.

Objevitelem byl tentokrát Sheltie Rabowski. Přihlásil se o službu na stěžni v podstatě sám a byla mu ochotně přidělena, ježto marného vyhlížení měli všichni už plné zuby. Takže Sheltie objevil ostrov a chystal se na průzkum. Doufal, že objeví něco zvláštního a už předem všechny upozorňoval.

Hned na první pohled bylo jasné, že ostrov není obydlen. Z toho důvodu Enkra netrval na osobní účasti při průzkumu a svěřil to svým důstojníkům, jmenovitě Jackie Therlowovi. Ten velel jednomu člunu, Sebastiano druhému.

Vystoupili na břeh a prozkoumali pobřežní porost. Skládal se z trochu jiných křovisek než na Šťastných ostrovech; taky tu rostla vysoká mohutná tráva, kterou otipovali na divoký bambus, měla pochybnou žlutou barvu a starší přecházela až do šeda. Ale byly tu taky zelené keře, i když to byla zeleň ohavně vojenské barvy, spíš do hněda. Oba stopaři, tygr Tengirr a pes Barth, prozkoumali pobřežní pás a prohlásili, že tady nic nežije a že se jim to zdá divné. Šli po pobřeží asi dvě hodiny a nezjistili nic pozoruhodného; takže se rozhodli, že si ohřejí jídlo, vykoupou se a vrátí se zpátky na loď s negativním hlášením.

Jediný, kdo nebyl spokojen s tímto rozhodnutím, byl Sheltie. Představoval si, že ostrov, který objevil, bude zajímavější a navrhoval, aby ho obešli celý, což může trvat tak čtyři – pět hodin. Vysmáli se mu a prohlásili, že už toho viděli dost.

„Víš co, dojdi radši pro dříví!“ navrhl mu Sebastiano, „A dej pozor, aby tě tam něco nesežralo, ty hrdino!“

Sheltie odešel a nadával při tom na tupost velitelů a na osud, který mu nedopřál být starší a zasloužilejší, aby se na jeho mínění bral nějaký ohled. Razil si cestu hustým bambusovým lesem a hledal nějaké vhodné dřevo – až náhle vylezl na místo, kde byla vyšlapána cestička. Bambusy tu byly podupány, jako kdyby si tu razil cestu slon; zdálo se, že ta cesta je značně používaná, naposledy nedávno. Pes Barth varovně štěkl, ale Sheltieho nemohlo nic zastavit.

„Po stopě, Barthe!“ zavelel a rozběhl se průsekem. Pár klacků, co nasbíral, zahodil, zato v běhu rozepínal pouzdro s lejzrovou pistolí. Barth ho ovšem předběhl; sledoval stopu, o níž zatím nedovedl říct, čemu patří, a došel za chvíli na správné místo. Vzápětí za ním doběhl Sheltie a zíral.

Na mýtině tam hodoval drak. Byl dlouhý tak deset metrů, barvy šedozelené, s jakýmisi kostěnými destičkami na hřbetě a s dlouhým těžkým ocasem, kterým pošvihával. Příchod Sheltieho ho uvedl do velmi špatné nálady; to proto, že právě požíral nějakou menší bestii, kterou si přivlekl nejspíš z moře, kde byl na lovu. Zvedl hlavu od žrádla, varovně zasyčel a vycenil mohutné trojúhelníkové zuby. Tlamu měl krvavou a krajně nesympatickou.

Ovšem Sheltie to viděl poněkud jinak. Od dětství obdivoval ještěrky a hady, a to tím víc, čím odpornější se zdáli jeho okolí. Je spousta lidí, kteří při spatření plaza vřískají a omdlévají; taky jsou obdivovatelé, kteří oceňují nádhernou barevnost jejich šupin a vznešenou drsnost vzhledu. Sheltie si realisticky uvědomoval, že drak před ním je příšerný, ohyzdný, zrůdný a strašlivý; leč právě to byl důvod, aby se do něj okamžitě zamiloval. Stál, zíral a jenom litoval, že nemá po ruce videokameru.

Jenže drak rozhodl jinak. Udělal dva kolébavé kroky směrem k Sheltiemu a ten pár okamžiků zaváhal, než se přinutil vytáhnout pistoli a střelit. Zasáhl draka do hlavy, ale způsobil mu jenom lehké zranění, zato bolestivé. Stačilo, aby se příšera rozzuřila.

Pak se vše seběhlo hrozně rychle. Drak se velmi čile vrhl na Sheltieho. Ten vypálil znovu a zasáhl ho do hřbetu, což draka rozzuřilo ještě víc. Jak se točil, praštil Sheltieho ocasem; byla to jeho obvyklá zbraň, podle kostěných destiček na konci. Sheltieho ta rána odhodila čtyři metry daleko, lejzrovačka mu vypadla z ruky, stačil ještě jednou střelit, tentokrát někam do objemného břicha. Pak už si jenom zakryl hlavu; a jak natáhl levou ruku před sebe, drak mu ji na jeden ráz uhryzl pod loktem.

Sheltieho zachránil čokl Barth. Odvážně skočil na draka, štěkal a vrčel; pokusil se i kousnout, ale kůže na něj byla moc silná. Drak možná někdy viděl lidi, doposud ale nikdy neviděl psa, takže zaváhal; pak se rozehnal za Barthem. Pes řval a štěkal, snažil se odvést nepřítele od raněného Sheltieho; ten se zatím svíjel a skučel bolestí.

Řev a hluk zaslechli i ostatní. Váhali jen chvilku, pak řekl Sebastiano: „Vypadá to, že nám Sheltieho chce něco sežrat!“

A už se rozběhl po zvuku. Měl lejzrovačku, ale taky tesák s protonovým ostřím, tím si prosekával cestu bambusem, takže na bojiště doběhl se zbraní v ruce. Pochopil situaci téměř okamžitě, přiskočil a tesákem prosekl drakovi hrdlo. Tohle už bylo zranění, které drak nemohl přehlédnout; a Sebastiano mu druhou ranou přeťal páteř. Pak odskočil a sledoval jeho umírání.

Sheltie ležel na zemi, řval a svíjel se. Když se Sebastiano sklonil, poznal ho a vykřikl zděšeně: „Ukousl mi ruku! On mi ukousl ruku!“

„Já vím,“ řekl Sebastiano, „Vidím to...“

Dotkl se pahýlu, aby zastavil krev; to už Sheltie nevydržel a omdlel. Sebastiano nad ním nerozhodně kroutil hlavou.

„Tady mu rozhodně nepomůžem!“ rozhodl, „Kene, vem si člun a okamžitě ho odvez na loď! A dejte jim zprávu vysílačkou...“

„To je fajn nápad, jenže k člunům jsou dvě hodiny cesty!“ řekl Ken, jeden ze starších kluků Sebastianova oddílu, „Za dvě hodiny docela určitě vykrvácí nebo umře na šok. Potřeboval by Oheň!“

„Nikdo z nás Oheň neumí! Ale v mým báglu je lékárnička, zaškrť mu to pro zastavení krvácení a proti šoku! Víc nemůžem...“

Jedna z přihlížejících dívek se ozvala: „Já bych...“ a vzápětí ustrašeně zmlkla.

„Co je? Umíš snad pracovat s Ohněm?“

„To ne. Ale mohla bych... ho zhypnotizovat. Jestli se mi to...“

„Zkus to, ne? Ty seš Kateřina?“

„Kate Crownová...“

„Tak sakra dělej, Kate!“

Sledovali, jak poklekla k Sheltiemu a přejížděla mu prsty po hlavě. Vyplázla přitom jazyk jako malé dítě, když si pomáhá při psaní a na čele jí vystoupily kapičky potu; ale Sheltie otevřel oči a posadil se. A neskučel.

„Vstaň! Zastav krev do ruky!“ nařídila.

Sheltie se poslušně postavil.

„Myslíš, že to bude něco platné?“

„Vyrazíme hned k lodi. Nebojte se, on půjde sám, nebudeme ho muset nosit!“

„Dobrý. Jdi s nima, Kate! My přijdem hned, jen co tu bestii zdokumentujem!“

„To je fakt, to by nám Enkra neodpustil. Já donesu kameru, ať máme nějaký obrázky...“

Drak mezitím dodělal, takže ho mohli nafilmovat a prozkoumat. Zjistili, že je to samec, o stáří se nemohli vyjádřit. Na první pohled dravec; jeho kořist byl ještěr o poznání menší a podobný jednomu, kterého už viděli na Šťastných ostrovech jako domácí zvíře. Někdo draka rozpáral Sebastianovým tesákem; kromě jiného tam objevil Sheltieho hodinky, rozdrcené kousnutím.

Během zkoumání se mezi bambusem objevil další podobný drak; zřejmě ho přilákal pach krve. Jen ho viděli, chopili se všichni zbraní, ale příšera jen zařvala a stáhla se zpátky; zřejmě se jí nelíbilo, že je tu tolik podivných cizích tvorů. Nepokusili se ji pronásledovat.

„Radši se co nejrychlej stáhnem!“ rozhodl Sebastiano, „Nerad bych se tady ještě rval s jeho kamarády...“

Ken Morrison, velitel skupiny, vedl svoje lidi zpáteční cestou bambusovým houštím. Cestou sem se prosekávali, ale zdálo se, že bambusu to jen prospělo; už za hodinu stihl narůst až nepříjemně, navíc mladé výhonky měly ostré špičky a škrábaly do nohou.

„Mám nápad,“ řekl Ken, „Zkusíme to říznout – sem jsme šli po břehu, delší cestou. Když to vezmem přes les, budeme tam dřív!“

„V každým případě tam nejsou ty blbý bambusy!“ souhlasila Kate, „Dobrý, vezmem to do lesa!“

Skutečně; prosekali se až k prvním stromům, tam bambus skončil a křoví bylo normálnější. Byly dokonce velké prostory, kudy se dalo projít bez prosekávání a velmi rychle.

Čokl Barth běžel vpředu a revíroval pro případ nějakého nenadálého setkání. Nikdo mu to sice nenařídil, ale napadlo ho to samotného. Občas našel lepší cestu a ohlašoval se štěkáním, ale najednou začal štěkat zcela jinak a vracel se.

„K sakru, nějaká další bestie!“ řekl Ken.

Pes doběhl k nim, jazyk vyplazený.

„Co je, Barthe?“

„Ještě větší než tamten! Ale pase se na bambusech...“

„Tam rostou bambusy? To už jsme u břehu?“

„Zdá se, že jo. Ale je tam ještěr...“

„Pomalu za náma!“ rozhodl Ken, vytáhl pistoli a rozběhl se za Barthem dopředu.

Ještěr měřil tak patnáct metrů, měl sudovité tělo, nešikovně křivé nohy, dlouhý krk a maličkou hlavu, kterou šrotoval bambusy. A dlouhý ocas – připomínal trochu brontosaura.

„Nebudem ho rušit a obejdem ho! Ale udělám si aspoň záznam!“

Ken neměl čas se moc zdržovat, hlavní bylo dostat Sheltieho na loď. Prosekali se bambusem a vyšli na pobřeží; nemýlili se, čluny byly zakotveny o kousek dál v zátoce. Ken se rozhodl použít přívěsný motor, aby byli na lodi dřív.

Sheltieho se okamžitě ujala Asthra a Sheilla. Ken zatím podával hlášení Enkrovi, který se velmi mračil. Ale schválil všechna jejich opatření. Sting a jeho parta navrhovali vrátit se na ostrov a »udělat tam pořádek«, ale Enkra to nedovolil.

„Ti draci jsou tupé bestie, zvířata nevědomá si své viny a já nevidím důvod je zabíjet! Stejně tím Sheltiemu nepomůžeš!“

Vrátil se Sebastiano s druhým člunem; přivezl všechny zbývající účastníky výpravy a dokumentaci o ještěrech, kteří tam žijí.

„Podle mého nejsou jen tam! Všichni mají nohy uzpůsobené k plavání, zřejmě plavou velmi dobře. Tohle moře jich bude plné a dá se čekat, že budou i na jiných ostrovech...“

„Souhlasím,“ řekl Enkra, „Zřejmě to je důvod, proč ten chlapík z Bali nechtěl zpátky. Jestli je tam žraly podobné ještěrky, pak se mu u nás musí dost líbit...“

Sebastiano předal videomateriál k vyvolání, své zbraně do zbrojnice a vysprchoval se. Na palubě si zřídili sprchový kout; vodu tam stříkali pod tlakem, spíš to připomínalo hasičskou stříkačku. Ale v těchto vedrech to bylo nejlepší.

Pak šel navštívit Sheltieho; ten už byl ošetřen Ohněm, ležel na ošetřovně a ruku měl zavázanou. Sheilla ho hlídala osobně.

„Ahoj, Sebastiano,“ řekl, když viděl kamaráda a smutně se na něj usmál, „Měl bych ti poděkovat, zachránil jsi mi život!“

„Spíš tvůj Barth! Odvedl ještěra kus od tebe, jinak tě dorazil!“

„Stejně to blbě dopadlo... Já vím, že mám ještě jednu ruku, ale stejně už to nebude ono...“

„Myslel jsem, že máš dost zkušeností, abys mu nelezl pod čumák!“

„Ale jo, mám... jenže on byl hrozně krásnej. Když jsem ho tam viděl, úplně jsem vytuh a jenom zíral. Šla z něj hrůza...“

„Měl bych se ti omluvit! Víš, slyšeli jsme tě o chvíli dřív, jak křičíš, ale neuvědomili si... kdyby se jednalo o někoho jinýho, ale ty... s těma svejma legráckama! Mysleli jsme si, že je to zas nějaká ptákovina, jako s těma Japoncema ve vysílačce!“

Sheltie zakroutil hlavou. „Ale já je doopravdy slyšel! Nekecám ti a tehdy jsem taky nekecal! Skutečně to bylo japonsky, ale nerozuměl jsem, co...“

Sebastiano se jenom usmál. „No dobrý. Hlavně se brzo uzdrav!“

Zamířil do laboratoře. Záznam byl přehraný, vzal kazetu a šel s ní k Enkrovi. Ten ji sledoval s velkým zájmem a vyptával se na spoustu doplňujících podrobností.

„Jde ještě o jedno,“ řekl Sebastiano, „Pamatuješ na první den? Jak Sheltie mluvil o tom vysílání v japonštině?“

„Jo. Proč to připomínáš?“

„Myslel jsem si, že je to takový jeho vtip. Ale před chvílí jsem na to narazil a zdá se mi, že to myslí vážně. Že opravdu něco takovýho slyšel a nekecal.“

„Navrhuješ obnovit odposlech?“

„V každým případě. A co víc, připravit se na eventuální setkání – protože jestli je někde potkáme, tak na těchto ostrovech!“

„Ale – proč zrovna Japonci?“

„Protože byla válka v Tichomoří. Američané kontra Japonci. Některá loď mohla projet náhodou nebo třeba záměrně sem. Nikdy nevíš, jaký znalosti může mít nepřítel. Nejsme jediný, kdo dokáže zeptat se Tibetských lámů na cestu...“

Enkra mlčel a neříkal tak ani tak. Konečně se ozval velmi uvážlivě: „Nařídím okamžitý odposlech rádiem, zbystření služeb u radaru a... vůbec přípravy. Máš ještě nějaký nápad?“

„Ne. Jenom jeden: být připraveni.“

„To jsme.“

Sheltiemu to donesl pes Barth a tomu to prozradil Enkrův lišák Semmi. Sheltie se okamžitě rozhodl, že vstane. Což taky udělal, přes odpor ošetřujícího personálu.

„Proč bych měl vlastně ležet? Nejsem nemocen, mám jenom pryč jednu ruku! Pahýl jste ošetřili, takže se rána zatáhla a já budu pravidelně chodit na další ošetření, dokud se docela neuzdraví. Ale nic jinýho mě ležet nenutí!“

„Ztratil jsi hodně krve!“ namítla Sheilla.

„Budu hodně jíst, abych ji nahradil. Dokonce i maso. Ale svoje rádio můžu obsluhovat jednou rukou, ne?“

Nedal jinak a hádal se s nimi, dokud mu nedovolili vrátit se ke své práci. Teprve tam se uklidnil a našel svoji dobrou náladu.

„Bojovat už nebudu,“ prohlásil, „Ale nebojte se, že vám budu ujídat chleba zadarmo! Vím jistě, že mě budete potřebovat!“

Liberty pokračovala v plavbě k severu. Ostrov draků se ukázal jako osamělé místo; kolem něj bylo jen několik korálových útesů a jinak nic. Denisovy ostrovy ležely někde dál.

Errata:

30.05.2021 11:48