Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Učinili, co bylo třeba učinit.
K Liberty, Orlu a Poutníku se přiblížily čluny, ke každé lodi jeden. Byly od sebe dost daleko a bylo přísně zakázáno svítit prudkým světlem nebo křičet, aby se nepoplašily koary. Proto výstup na palubu nevyvolal u sousední lodi žádnou pozornost, ostatně udál se téměř současně.
„Ti ostatní tam zůstali,“ řekli ti, kdo na člunu přijeli, „Vrátíme se tam taky, a budeme k tomu potřebovat ještě další. Ale nejdřív musíme připravit všechno potřebné...“
Všichni, Armini i muži z Centrály, ochotně pomáhali. Rozptýlili se po lodi. Každý z Arminů si vybral jednoho z nepřátel.
Ke Karakalu dorazil člun Enkry a jeho nejlepších bojovníků. Se zpožděním, neboť už předtím doplaval pod rouškou noci Sebastiano a nejdivočejší zabijáci s připravenými zbraněmi a neslyšně vyšplhali na palubu. Teď vyčkávali.
Enkra vylezl nahoru, za ním jeho muži. Ale nikde nebylo vidět nikoho z Heinrichových lidí.
„Stackel je kde?“ ptal se nějaký Gregory, takto první důstojník a momentální Heinrichův zástupce, „Proč nepřijel i on?“
„Zůstal tam; ale požádal mě, abych přinesl nějaký knížky z jeho kajuty...“
Gregory byl hlupák. Jediný případ, kdy mu to aspoň trochu myslelo, bylo když někoho z něčeho nekalého podezíral. Podezříval každého a ze všeho. Enkru nevyjímaje.
„Sakra, to je nějaký divný!“ řekl.
Enkra ho podřízl tesákem.
Boj trval jen chvíli. Enkra vydal rozkaz, aby byli pokud možno ušetřeni muži, kteří se nebudou bránit; jenže většina se pokusila bojovat. A mnozí ani neměli čas si to rozmyslet, neboť smrt jim už dlouho seděla za krkem a čekala na svou příležitost. Když je smrt dlouho připravena, obvykle se už nemůže dočkat.
Enkra si všiml Kaiití; ta totiž stála mezi dvěma muži a když to začalo, vymrštila ruce a dotkla se obou v zátylku. Ti dva se zapotáceli, jako když dostanou ránu elektrickým proudem, rázem se natáhli na zem.
Na Poutníku dal Mike pokyn, aby se zabíjelo co nejmíň; rytíři lóže Koara to pochopili tak, že zabili všechny kromě dvou chlapů, kteří spali v podpalubí a nic nevěděli. Ba-Tao a Čingiz by byli zahubili i ty, ale Mike už došel a nařídil nechat je naživu.
Když boj skončil, neexistovali už žádní vojáci Centrály. Jenom pár zajatců; i jejich osud však byl rozhodnut. Roger měl s sebou svůj generátor a dokázal jim spolehlivě vymazat paměť. Do smrti budou klidně a šťastně robotovat na plantážích za hrst rýže. President Kaneda, laskavý a humánní, jim tohle zaměstnání jistě rád umožní.
Potom si Armini umyli ruce od krve a začali se starat o věci vznešenější. Z Liberty přestěhovali Wallis i počítač, ze všech ostatních lodí knihy nejrůznějšího zaměření. To vše odnesli do člunů a postupně přepravili na Loď a do řídící kabiny, aby to předložili Mozku.
Mozek zahájil činnost průzkumně exploatační. Z poklopu v nosném sloupu vysunul dlouhé šlahouny kabelů, kterými prozkoumal systémy Wallisu i počítače. Vytvořil si kontakty schopné připojení, pak se připojil a během několika minut prošel všechny programy, které oba stroje obsahovaly. Počínal si jako zkušený programátor, kterému se dostane do ruky dětská videohra. Když ji nezná, osvojí si ji během chvilky a odloží stranou. To učinil také s počítačem z Liberty. Wallis mu trval o chvilku déle, protože tam Asthra vložila prázdnou kazetu a Mozek na ni nahrál vyučovací program jazyka svých dávných pánů. Systém pochopil okamžitě; s převodem toho jazyka do lidského kódu měl větší starosti, neboť to pro normálního programátora byla práce na léta. Mozek to zvládl za patnáct minut.
První, kdo se odhodlal vyzkoušet nový program, byl Enkra. Druzí zatím komunikovali s Mozkem o počítačích, které mu předvedli.
„Wallis je systém, který jsem neovládal. Okopíroval jsem program a přizpůsobil pro různé známé druhy myslících bytostí. Vy jej máte jen pro lidi, já vytvořil program pro tygry, leopardy a óóíry. Děkuji vám.“
„My tobě ještě víc! Co soudíš o možnostech využití počítače?“
„Bezperspektivní.“
Armini se zatvářili značně rozladěně.
„Důvod?“ řekl Roger.
„Primitivní konstrukce bez biologicky aktivních částí. Nikdy nepřekoná neschopnost mechanických systémů vypracovávat vlastní dedukce a docházet k samostatným závěrům.“
„Potřebujeme počítač tohoto typu. Dokázal bys vypracovat program přestavby na biomechanický mozek?“
Mozek zaváhal, čili procházel svou pamětí a hledal program.
„Bylo by možné, abych poskytl část své samorozplozující se biologicko-mechanické hmoty pro váš počítač. Nadále by se stavěl sám, ale současně by zůstával mojí součástí.“
„To nepůjde. Počítač se bude na naší lodi pohybovat po celém povrchu planety.“
„Není na překážku spojení mezi mnou a oddělenými součástmi. Biologické proudy jsou schopné obsáhnout celý povrch planety včetně nejbližšího okolí.“
„Dobře. Proveď přestavbu!“
Z poklopu se opět vynořily šlahouny. Zajely do počítače a něco s ním prováděly; co, to nemohl nikdo z Arminů pochopit.
Mike promluvil: „Přinesli jsme sem knihy napsané jak arminsky, tak dalšími jazyky. Program Wallisu obsahuje jazyky, které by ses měl naučit, abys jim porozuměl.“
„Už jsem se je naučil.“
„Dobrá. Předáme knihy tvé kameře; zbývá vyřešit problém otáčení stránek...“
„Zajistím sám.“
„Mohl bys přeložit některé vaše knihy do arminštiny?“
„Ano.“
„Včetně vytisknutí?“
„Ano, i když to práci značně prodlouží. Proč vám nevyhovují magnetické záznamy na krystalech?“
„Neznáme magnetický záznam na krystalech.“
Na obrazovce naskočilo schéma lodi a zajiskřilo jedno poschodí.
„Ústřední knihovna krystalů. Jeden krystal obsahuje dvě až tři knihy rozsahu, který je v knihovně centra.“
„Jakým způsobem je možné je číst?“
„Mohu kterýkoliv reprodukovat jako program.“
„Můžeš zařídit tento program pro náš počítač v rámci přestavby?“
„Bude začleněno do programu.“
Armini jenom mrkali. Roger ukázal na rukou. „Zdá se, že Mozek převzal iniciativu!“
„Jen aby nepřevzal taky velení!“ ukázal stejně Sebastiano, „Abych do něj nestřelil!“
„Myslím, že by se tvý lejzrovačky nebál. Do jeho center se stejně netrefíš, nanejvýš bys mu rozbil ovládací panel...“
„Ten je pro lidi, ten taky nepotřebuje,“ ukázal Mike, „Ne, musíme mu ponechat iniciativu...“
„Ale působí trapně, když se dostáváme do vleku nějakého stroje, který ani zdaleka nedokážeme řídit!“ namítal Roger, „Jako kdyby lidé nebyli schopnější přemýšlet, než on!“
„Nedělej zmatky!“ radil Mike, „Zřejmě si není vědom své převahy, zbytečně bys ho upozornil...“
V tu chvíli se probudil Enkra. Překvapilo je to; Wallis zřejmě taky doznal některých změn k lepšímu.
„Tak co, Enkro, jak je ti?“ ptala se Asthra.
„Dík, ujde to. Jenže, těžko se mě někdo může zeptat v tom novým jazyku...“
„Tak řekni něco ty, ať se poučíme!“
Enkra cosi zazpíval v jazyce, který používal až doposud jenom Mozek. Mohl to sice mít odposlechnuto, ale Enkrovi se dalo věřit, že nefixluje.
„Zkusíme to taky?“ ptal se Roger Asthry.
„Hodíme si korunou o pořadí?“
„Není třeba, jsem gentleman a ustoupím ti.“
Asthra si přejela dlaní po hlavě. „Jenomže, už mi dost vyrostly vlasy... chtělo by to možná čerstvě oholit; a nemám vercajk!“
„Obrať se na Mozek. Třeba ti pomůže...“
„Provedu.“ řekl Mozek.
Z poklopu vyjelo chapadlo s nějakým velice nebezpečně ostrým nástrojem. Asthra zaváhala, ale pak se rozhodla nedat najevo strach. Chapadlo k ní přišlo, ostrý nástroj jí několikrát přejel přes lebku a hbitě ji oholil.
„Jaký to je?“ ptal se Roger, obvykle velice nedůvěřivý ke všem kadeřnickým výkonům.
„Prima, docela příjemný,“ řekla Asthra, poněkud zrozpačitělá, „Zkus si to taky!“
„Prosím.“ Roger nemohl dát najevo strach, když čarodějka prošla bez úhony. Chapadlo je vzalo po řadě jednoho po druhém, a samo si je vyhledávalo, když se včas nenabídli.
Během holení Rogera však Mozek ohlásil: „Podávám návrh technologického zlepšení!“
„Jak to myslíš?“
„Navrhuji změnit technologii odstranění vlasového porostu místo odříznutí ostrým předmětem na likvidaci chemickou cestou. Zpracoval jsem návrh roztoku, který po aplikaci stoprocentně zničí vlasové kořínky, nacházející se v kůži, takže vlasy přestanou růst a dalších zásahů už nikdy nebude třeba.“
Roger, trochu vyplašený z toho, co se s ním děje, sebou škubl, naštěstí ho však stroj neřízl; byl zřejmě připraven na podobné náhlé pohyby svých zákazníků. „To myslíš vážně?“ zařval.
Stroj zaváhal, neboť na otázky tohoto druhu není lehká odpověď.
„Ano. Předávám chemický vzorec roztoku...“
Mezi všemi nastalo vzrušení; podobný návrh mezi Arminy vždycky vyvolá rozruch.
„Návrh zamítám!“ řekl Roger, „Nařizuji provádění klasického postupu beze změn. Nenávratná likvidace vlasového porostu je nevýhodná z důvodu estetického!“
Vzorec látky zmizel z obrazovky i z programu.
„Nařizuji v rámci technologického zlepšení vypracovat program, který by nevyžadoval při výuce pomocí systému Wallis oholení vlasů!“ pronesla důstojně Asthra.
„Provedu.“
„Fajn, aspoň má o čem přemejšlet,“ spokojeně zamlaskal Roger, „Na nic nepřijde a bude chvilku klid! Stejně by mě zajímal ten jeho nástroj. To není obyčejná břitva, to bych neměl hlavu tak parádně oholenou! Takhle hladkou kůži jsem míval jenom po koupání v Ohni...“
„Rogere, já už přišla na to, v čem spočívají tvé problémy!“ řekla Sheilla.
„Ale jdi! V čempak?“
„Ty jseš vlastně kverulant! Tobě se nikdy nic dokonale nelíbí, máš vždycky a ve všem nějakou závadu! Podívej, kamarád Mozek tě perfektně ostříhá a ty místo abys byl rád, ještě hudruješ. Když ti navrhne, že tě už stříhat nebude, zase žádná vděčnost. A ještě ho péruješ jak malýho, jako bys nevěděl, jak je chytrej!“
„Sheillo, už tě někdo nakopl s rozběhem?“
Sheilla, která pro vztah k nadřízeným používala stylizace 'malý přítulný miláček', se zatvářila pohrdavě a ohrnula nos.
Enkra využil toho, že chapadlo skončilo práci a hledá další oběť, a nařídil: „Předlož mi svůj nástroj k prohlédnutí!“
Nebyla to obyčejná břitva; před ostřím byla vyvedena jakási tenká tryska, široká sotva jako jehla injekční stříkačky, a ta vystřikovala tekutinu podobnou mýdlové pěně. Břitva ji vzápětí stírala a další zařízení vysávalo pěnu i s oholenými vlasy. Geniální řešení.
„Byl tento systém už někdy v minulosti použit?“
„Ano.“
„Při jaké příležitosti?“
„Při operačních zákrocích a léčbě zranění příslušníků posádky bylo před použitím skalpelu nutné očistit místo od srsti.“
Enkra si oddechl a všichni s ním. „Podals při té příležitosti návrh na odstraňování srsti chemickou cestou?“
„Ano.“
„Byl přijat?“
„Ne.“
„Z jakých důvodů?“
„Členové posádky cítili k trvalé likvidaci srsti osobní nechuť.“
„A přesto jsi to znovu navrhl nám?“
Někteří členové skupiny se už začínali smát.
„Součástí povinností stanovených mým programem je upozorňovat na změny technologického postupu, které jsou optimálnější než dosavadní.“
To už vybuchl v smích i Enkra. „Náš názor se ve většině případů bude shodovat s názorem dřívějších členů posádky!“
„Budu se tím při rozhodování řídit.“ oznámil Mozek klidně.
Zbytek kadeřnického zákroku proběhl už bez diskusí a taky beze strachu. Jakmile pochopili, že to je dřívější součást programu Mozku, nebáli se ničeho a jeho převaha je nechávala chladnými.
Ve chvíli, kdy Asthře nasazovali přílbu, se Mozek ozval:
„Úkol je vyřešen.“
„Jaký úkol?“
„Výuka systémem Wallis bez likvidace vlasů.“
„Předveď!“ velel Enkra.
Objevilo se další chapadlo. Na něm se nalézaly kontakty podobné těm na drátech Wallisu; Enkra požádal Rogera, aby půjčil hlavu a kontakty se hbitě samy rozmístily po patřičných bodech. Mozek kreslil na obrazovku schémata a přitom vysvětloval, že kontakty jsou opatřeny příslušnými čidly, která si sama naleznou vhodné místo i ve vlasech, jež ovšem Roger postrádal. Nemohl ani začít nadávat, neboť Mozek ho téměř okamžitě uspal a zahájil výuku. Trvalo to ovšem sotva deset minut, Roger se opět probudil a zazpíval něco, nad čím se Enkra jenom rozesmál.
„Ano, Mozek je schopen všeho, co se mu dá za úkol. Navíc to udělá rychleji a precizněji; ale nedokáže si asi sám zadat úkol, to by bylo proti jeho programu...“
Roger ovšem tak docela nesouhlasil. Trápilo ho pár drobností, na které se chtěl zeptat a dokonce si na to vyžádal Enkrovo svolení, takže to muselo být něco velmi důležitého. Proto taky všichni přistoupili blíž, když se dal s Mozkem do diskuse.
„Jakým způsobem dokážeš vyrábět různé užitkové předměty?“
Mozek přesně nepochopil široce stanovený úkol, takže Roger byl nucen položit doplňující otázku: „Předpokládej, že potřebujeme nějaký předmět, který se nenachází ve skladištích lodi. Jsi schopen jej vyrobit a předat nám ho k užívání?“
„Ano.“
„Co je k tomu zapotřebí?“
„Je zapotřebí specifikovat následující skutečnosti:
1. Je-li požadovaný předmět v registru paměti.
2. Není-li požadovaný předmět v registru paměti, potom jaké parametry musí splňovat, jaký musí být materiál k jeho výrobě a jaké musí mít funkční vlastnosti.
3. V případě, že požadovaný předmět není doposud dostatečně konstrukčně a projekčně zpracován, je zapotřebí předat mi veškeré požadované parametry, já navrhnu způsob řešení a po konzultaci se žadatelem vypracuji projekt.
4. Upozorňuji, že zásoba mnoha surovin a polotovarů je pod stanoveným limitem, aniž bych měl možnost zásobu doplnit. Totéž se týká části strojového parku, především účelových i víceúčelových strojů se samostatně programovatelným zařízením, podobným vašemu počítači.“
Roger z toho nebyl moudrý a zahájil s ostatními diskusi, jak to pochopit.
„Když si něco poručíme, co si pamatuje z dřívějška, vyrobí to Mozek bez problémů; ale když to je něco, co doposud nezná, budeme s ním muset konzultovat takový přístroj. Předvedl nám, že umí vyrobit ten holicí strojek, dokonce ho možná měl z dřívějška, ale kontakty na vyučování si udělal podle programu Wallisu. Zřejmě... Mozku, převzal jsi z paměti našich počítačů programy výroby jednotlivých předmětů, které jsou v něm obsaženy?“
„Ano.“
„Je některý z nich identický s programy, které ti za dřívější činnosti vložili členové bývalé posádky?“
„Ano. Část programu jednotlivých součástek je stejná, zbytek vykazuje drobné odchylky dané technologickou úrovní a zvyklostmi ve zpracování strojů.“
„Ale jsou tam i věci zcela nové?“
„Ano.“
„Provedl jsi selektivní výběr informací, které budeš používat pro nás a které jsou identické s dřívějším programem, za účelem jejich zestručnění?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nedostal jsem k tomu příkaz.“
„V několika dalších případech jsi jednal samostatně dle dřívějších příkazů. Proč ne v tomto?“
„Nevím, zda a do jaké míry by výběr a ovlivnění technologické produkce obou subsystémů byl žádoucí pro vaše záměry.“
„Geniální!“ vykřikl Roger, „On předpokládá, že kdyby smíchal součásti obou kultur dohromady, mohlo by to pro nás mít nějaké negativní důsledky! Je to skutečný Mozek!“
Mozek zřejmě pochopil, kdy se lidé obracejí na něho a kdy na sebe navzájem. Jejich slova registroval, ale neodpovídal na ně. Roger se opět vrátil k diskusi: „Můžeš provést srovnání našich technologických systémů, přehledně navrhnout, kde je vhodné z hlediska technologického nahradit jeden program druhým a přebytečný vymazat? Potřebujeme to písemně buď na obrazovku, nebo vytisknout. Je-li třeba, zapoj tiskárnu počítače Liberty. Po zpracování provedeme korekci a dáme příkazy, co vyřadit a co ponechat. V každém případě povolujeme provádět výběr a srovnávání obou subsystémů.“
„Provedu. Mám na tomto programu pracovat současně s dalšími programy, které mi zadáte?“
„Ne, tak jsem to nemyslel. Tuto činnost budeš provádět v době, kdy ti nebudeme zadávat žádné jiné programy. Nyní je mnohem důležitější naše práce tady v centrále.“
„Je technologicky možné vyčlenit pro tento program část Mozku a zpracování přemístit do odloučené místnosti, kde by nedocházelo k rušení operátorů této akce.“
„Tak se postupovalo dříve v obdobných případech?“
„Ano.“
„Dobře. Souhlasím. Kde je ta místnost?“
Mozek ukázal plánek lodi. Bylo to o patro níž, kde se nacházely jednotlivé kabiny; tam zatím nepronikli. Opět si uvědomili, že se nacházejí ve stroji, o kterém vědí jen málo a je zázrak, že je poslouchá.
„Jakou část kapacity můžeš na tento úkol poskytnout?“
„Program předpokládá věnování veškeré volné kapacity na vedlejší úkoly v případě, že není zapotřebí věnovat je na úkol hlavní. Program dále stanoví, abych dle možností využíval svých schopností co nejvíce, protože se tím zvyšuje moje adaptabilita na měnící se podmínky. V případě potřeby je možné zapojit další zdroje a prostředky.“
„Je tvoje kapacita nějak omezena?“
„Ano. Je ovlivněna velikostí prostoru v lodi, který je vyčleněn pro Mozek.“
„Myslel jsem kapacitu tvých mozkových buněk!“
„Mozkové buňky jsou založeny na biologické podstatě, takže jsou samorozplozovací. Ve stavu klidu jsem měl devět triliónů...“ teď se Mozek zarazil, zřejmě se v programu Liberty, ze kterého čerpal matematické informace, nacházela nějaká chyba. Vzápětí pokračoval dál: „9,826 triliónů buněk. Nyní jsem zvýšil svoji kapacitu na 14,311 triliónů a budu pokračovat dál, bude-li to třeba...“
„Výborně! Rád bych věděl, jaký program vložili do tvé paměti dřívější programátoři! Potřebuji hlavní body, jimiž jsi se řídil, když tu nikdo nebyl, kterými se řídíš teď a budeš do budoucna!“
Roger zaváhal; z této otázky měli všichni určité obavy, protože nebylo vyloučeno, že některé informace jsou nějakým způsobem blokovány. Uvažovali stejně jako lidé a předpokládali, že podobně museli uvažovat i programátoři, než opustili loď.
„Program mi nařizuje:
1. Udržovat v činnosti ve stavu klidu loď i veškeré její systémy, opravovat případné závady.
2. Být připraven kdykoliv převést loď do stavu připravenosti k dalšímu letu.
3. Registrovat veškeré změny v okolí a osoby, jež do lodi proniknou.
4. V případě, že tyto osoby zapojí ovládací panel Mozku, uposlechnout jejich příkazů.
5. V případě, že tyto osoby či živí tvorové, nebudou schopni bez předchozí instruktáže provádět práce spojené s ovládáním lodi, zahájit program Dorozumění a vytvořit slovník, jehož pomocí by bylo možné plnit instrukce.
6. Vykonávat další práce dle instrukcí nových programátorů. Při těchto pracích vyvíjet aktivitu ke zlepšení jejich činnosti, bude-li to třeba.
7. Změnit veškeré programy, bude-li to od nich požadováno.“
Mozek současně vypsal tyto body na obrazovku, takže si je mohli všichni přečíst. Pravda byla, že někteří zírali dost překvapeně; velkomyslnost dřívějších majitelů lodi byla opravdu neuvěřitelná.
„Tento program nebyl nijak blokován proti zneužití?“
„Ano, byl.“
„Jakým způsobem?“
„K programu je připojena podmínka, že osoby, které mne budou ovládat, musí pocházet z rasy óóírů.“
„Tato podmínka už neplatí?“
„Blokáda byla časově omezena na 4 x 4.444 oběhových jednotek planety kolem slunce. Poté byla automaticky zrušena a nahrazena příkazem uposlechnout osoby jakéhokoliv druhu, pokud odpovídají podmínkám stanoveným pro kritéria myslící bytosti.“
„My jim odpovídáme?“
„Ano.“
„Spolu s námi jsou tu myslící bytosti z rasy kočkovitých, psovitých a medvědovitých šelem. Odpovídají i ony tvé představě myslících bytostí?“
„Ano.“
„Proč byla časová blokáda stanovena právě na 17.776 let, tedy oběhových jednotek planety?“
„Byla stanovena na 4 x 4.444 let. Toto číslo bylo pro dřívější programátory číslem oblíbeným.“
„Proč?“
„Programátoři počítali ve čtyřkové soustavě.“
„Předpokládám, že je pro tebe značně obtížné převádět naše matematické údaje do čtyřkové soustavy a zpět?“
„Ano, tento program má jisté zvýšené kapacitní nároky, ale není nesplnitelný. Výpočty provádím v soustavě dvojkové, převádím na čtyřkovou a pro vaše potřeby dále na desítkovou.“
„Můžeš změnit program a převádět do desítkové soustavy rovnou?“
„Ano.“
„Program čtyřkové soustavy bude v tom případě vyřazen návratně nebo nenávratně?“
„Program nepředpokládá nenávratné vyřazení. Veškeré vyřazené programy se ukládají do části Mozku, která je ve fázi klidu pro případ dalšího využití.“
„Tím chceš říct, že si pamatuješ vše, co jsi viděl od zahájení činnosti?“
„Ano.“
„Jsi schopen to reprodukovat?“
„Ano.“
„Pane Bože!“ vzdychla Sheilla, „Rogere, opovaž se to chtít!“
„Já to nechci, jenom se ptám! Mám jinou otázku. Před asi čtyřiceti oběhovými jednotkami pronikla do lodi skupina osob podobných nám. Registroval jsi je?“
„Ano.“
„Máš o tom záznam obrazový nebo zvukový?“
„Ano.“
„Můžeš nám jej předvést?“
„Ano.“
„Prosím o to. Od chvíle, kdy první z těch osob vstoupila do tohoto sálu...“
Všichni si pokud možno pohodlně posedali a vyčkávali, co se objeví na obrazovce.
Nejdřív několik záblesků. Potom se ukázal sál v záběru kamery pod hlavní obrazovkou. Do sálu právě vcházela první živá bytost, tygr s náhrdelníkem se zlatými ostny, zdobeným blyštivými kameny. Za starých časů šelmy nosily takové ozdoby. Hned za ním vstoupil Denis Baarfelt, stejný jako na obrazech z doby císařství – oblečený do bílých šortek a bílých tenisek, na krku s křížem komthura, řetízkem na zápěstí. Opasek šortek zároveň držel tesák na levé a pistoli na pravé straně, obvyklou výstroj arminských námořníků. Denis měl dlouhé světlé vlasy a krátké vousy, jeho oči se dychtivě rozhlížely po kajutě. Za ním proniklo několik dalších; poznali rudovlasého Iwara Wulffssonna, černovlasou drobnou ženu s baarfeltovskými rysy tváře, zřejmě Denisovu sestru a Arnoldovu manželku Magdu. Ostatní neznali, dějepis pro nikoho nebyl zas tak silnou stránkou. Všichni ti lidé vešli dovnitř a rozhlíželi se kolem sebe.
„Co je tohle?“
„Myslím, že ústřední sál lodi,“ řekl Denis, „Tak nějak bych si ho představoval... odtud posádka velela celému korábu!“
„Podívejte těch přístrojů! Přečíst se to nedá, ale možná by šlo zjistit, co to je?“
Denis přišel až před obrazovku. „Nějaký myslící stroj...“
„Myslíš, že to loď ovládalo?“
„Nejen to. Myslím, že ji to ovládá ještě teď. Jednou to lidé zvládnou taky...“
„Dokázal bys to?“
Denis se sklonil nad pultem, prohlížel si ho. „Tohle bude spínač, kterým by se dal zapojit. Spektrum, jako u vchodu. Kdyby se to postupně stisklo, možná by se ten stroj probudil...“
„Zkus to!“
„Ne, mohl bych ho rozbít. Nejdřív bych chtěl vědět něco o tom, jak se ovládá. Kdyby to bylo jednoduché, možná se probudí sám!“
Magda si prohlížela knížky, jednu vytáhla.
„Podívej, Denisi, knihy! A jak zvláštně udělané!“
„Jim to připadalo normální...“
Denis stál před obrazovkou a díval se nahoru. Jeho tvář, moudře lidskou, bylo dobře vidět. Oči se dívaly lidem přímo do tváří, jako kdyby je mohly vidět.
„Neláká tě to zkusit?“ zeptal se Arnold.
„Strašně moc. Kdybych měl aspoň základní vědomosti... myslím, že se sem ještě vrátíme. Zatím si promyslím, jak bychom se s tím mohli dohovořit. Určitě nebude umět arminsky...“
Magda přinesla hrst knih, všichni si je rozebrali a prohlíželi, i Denis. Vzájemně si sdělovali postřehy.
„Stop!“ řekl Roger a obraz se zastavil.
„Zapojili tě ti lidé před odchodem?“
„Ne.“
„Vrátili se později zpět?“
„Ne.“
„Rozumíš nyní jejich řeči?“
„Ano.“
„Pokusil ses v tu dobu o překlad?“
„Ne. Nebyl jsem zapojen.“
„Denis...“ řekl Enkra, „Zřejmě se bál, aby nerozbil něco, čemu nerozumí. Postupoval správně, i když možná... by to byl zvládl. Mohl Mozek oživit podstatně dřív!“
„Možná je nějaký důvod, proč to neudělal. Mozku, tento záznam ponechat v paměti, v budoucnu si jej pustíme celý, možná víckrát. Teď jej vrať do archivu!“
Obraz zmizel.
„Další dotaz: Máš v paměti záznam operátorů, kteří ti zadávali program?“
„Ano.“
„Chtěl bych vidět poslední půlhodinu před jejich odchodem. Posledních třicet minut...“
„Ano.“
Na obrazovce se objevily záblesky. Potom tatáž kabina, plná bytostí, nad kterými všichni vydechli údivem. Byly to šelmy, nepochybně kočkovité, i když absolutně jisté to nebylo, byli to tvorové jiného světa. Bytosti chodící zpříma na zadních nohou, s velkými hlavami a zkrácenou obličejovou částí, porostlé stříbřitou srstí se skvrnami a pruhy různého druhu, což dohromady vynikalo nesmírnou elegancí. Byli šelmy, to bylo vidět na špičácích, ale měli ruce s dlouhými šikovnými prsty, drápky jenom pro ozdobu, i když zatažitelné, oháňky zřejmě rovněž pro ozdobu, neboť je používali při komunikaci a příležitostně i k přemístění nějakého předmětu. Nepovažovali za nezbytné nosit oděv, ačkoliv někteří měli pracovní overaly s mnoha kapsami na různé předměty; zato tendence zdobit se byla u nich mimořádně výrazná, zvláště u žen.
Každý z nich měl svou individuální tvář, vylepšenou rozmanitými ozdobami v uších, na krku, v kůži na čele. To byl zřejmě tak rozšířený zvyk jako nošení náušnic u lidí; po chvíli se zjistilo, že je to nejen ozdobné, ale i funkční, jeden stiskl dvě z těch ozdůbek prsty a hovořil s někým mimo loď, takže to byly současně komunikační prostředky. Tři pracovali u řídícího pultu Mozku, další prováděli něco s jinými agregáty. Každou chvíli někdo vstoupil či odcházel, obracel se na jiného a hovořil s ním. Ti Armini, kteří už prošli vzdělávacím programem (Asthra, Enkra, Roger, Mike a další) rozuměli některým větám, ale všem ne, neboť óóírové se neobraceli na Mozek, ale na sebe navzájem, a řeč splývala v šumu a zmatku.
Zaujal je jeden z velitelů, zřejmě nejdůležitější, snad kapitán posádky. Mezi očima, kulatýma a zelenýma jako oči tygra, měl přišit kovovou nití velký zářící drahokam.
„Jak to bude ještě dlouho trvat?“
„Čtyřikrát čtyři raurů.“
„Pohněte s tím trochu! Člun čeká...“
„Tak pošli nejdřív ten druhý!“
Kapitán se dotkl ozdob na čele. Něco povídal, ale tak tiše, že nebylo rozumět. Pak řekl něco dalším, ti se sebrali a opustili místnost. Jiní skládali svoje papíry, všelijaká jiná zařízení, zřejmě zapisovací. Jeden povypínal na pultě většinu ovládacích kláves. Obrazovky postupně pohasínaly.
Pak vstoupil další; byla to žena a krásná, to poznali i lidé. Přistoupila odzadu ke kapitánovi a usmála se, tak lidsky, že je to až dojalo. Naprosto nelidské bylo ovšem další gesto: přišla k němu odzadu, aniž ji viděl a ovinula mu okolo těla svou dlouhou oháňku. Neotočil se, ale jeho ocas si ji našel, ovinul a přitáhl; na okamžik se k sobě přitiskli hlavami i celým tělem, a jejich tváře byly neskonale něžné.
„Tak už je čas?“ řekla.
„Za chvilku. Už to balíme...“
„Vrátíme se sem?“
„Těžko. Loď převedeme na klidovou fázi. Možná někdy se sem někdo přijde podívat, ale teď budeme mít dost jiných starostí. Zkontrolovala jsi člun?“
„Ano, je v pořádku.“
Další operátoři končili a odcházeli. Jeden z nich se zastavil u kapitána: „Dal jsem tam pro jistotu ten program pro Nástupce. A zablokoval. Až budeme odcházet, spustím to.“
„Ty myslíš, že se sem nevrátíme my?“ zeptala se ta žena a její oči se rozšířily. Tohle byl zase způsob šelem, ty ovládaly oči podobně, když se divily.
„Teď musíme ovládnout celou planetu,“ řekl místo toho operátora kapitán, „Loď na nás počká... a není vyloučeno, že to bude trvat dlouho, nebo že... se to tak docela nepodaří. Na kwauííí paariáá waaéé... se to nepodařilo a naši docela zdivočeli. Bratr mi poslal zprávu, že už začali pobíhat po čtyřech a zakusovat králíky! A to je tam jejich výsadek sotva 444 let...“
„Já teda zakusuju králíky ráda!“ vycenila dívka špičáky.
„Nemyslím ze sportu! Lovili, protože zdivočeli!“
„My taky zdivočíme?“
„Naše generace určitě ne. Ale naše děti možná... víš přece, jak vypadá tahle planeta! Džungle, stepi, moře... každý budeme mít co dělat, abychom to zvládli!“
„Já se na to těším! Budeme mít hodně dětí, slibuju ti to!“
Zase se k sobě přitiskli. Jejich oháňky se propletly, zápasily spolu, bylo to něco jako hra, ovšem vášnivě sexuální. K milování nedošlo, ale bylo na nich vidět, že je to těší. Ostatní se smáli; rozhodně s jejich počínáním souhlasili.
„Kdo by mohl přijít po nás, co myslíš?“
„Ti, ve které se změníme. Jiné šelmy.“
„To bych chtěla vidět!“
„Bratr říkal, že to není nic krásného...“
„Já věřím, že lidstvo je nezničitelné,“ prohlásil jeden starší operátor, „Skončil jsem, můžu odejít...“
„Já taky věřím! Proto jsem navrhl dát tam ten program pro naše Nástupce. Pro každý případ...“
„Neměli bychom jim poslat aspoň pozdrav?“ zeptala se žena. Opět se tak lidsky usmívala.
„Kdoví, co budou zač! Ještě jim budeš připadat jako příšera!“
„Já, jo? Teda seš pěkně drzej, víš!“
„Jestli chceš, záznamové zařízení je zapojené, kamera nás dobře vidí. Tak jim něco řekni!“
Žena se postavila vedle kapitána; jednu ruku mu položila na rameno, druhou do středu prsou, jejich oháňky zůstaly spletené. Další operátoři přistoupili blíž, sledovali ji a usmívali se. Diváky nejvíc dojímala právě ta neuvěřitelná lidskost reakcí těchto krásných tvorů; ať byli kdokoliv, byli jejich bratři.
Dívka se jim dívala rovnou do tváří. Její kulaté oči byly rozšířené vzrušením. Ozdobné kameny v uších a přišité v kůži na čele se blyštěly.
„Lidé, rozumíte mi?“ otázala se. Vyslovovala výrazně, jako se mluví s dítětem nebo cizincem. „Jestli sem někdy přijdete a spatříte tento záznam, vzpomeňte si na nás! Chtěla bych vás všechny obejmout a políbit, přát vám štěstí! Hrozně vás všechny miluju, i když vás neznám... tak moc bych vás chtěla vidět, jak vypadáte, jak zní vaše řeč, jakou hrajete hudbu... Já věřím, že budete takoví jako my! Jako jsme bývali my... ti, ze kterých už nezbyl ani prach...“
V těch kulatých očích se objevily slzy. Lidské slzy.
„Ještě jim něco řekni!“ požádal kapitán.
„Přiletěli jsme sem přes nekonečné prostory Vesmíru. Byli jsme na cestě mnoho generací... já jsem svůj domov nikdy nepoznala; teď budeme doma tady, v tomto světě. Já nevím, kdo jste vy, odkud jste přišli a proč jste tady – ale věřím, že jednou někdo přijde. Bůh nedovolí, aby zanikl život...“
„Ještě chvilku můžeš.“ zašeptal operátor.
„Svět, odkud pocházíme, už v této chvíli neexistuje. Zestárl a shořel v ohni našeho slunce. Nám bylo dovoleno začít znovu. Ovládneme tuto planetu. Možná zahyneme. Možná se změníme, budeme už něco jiného. Možná po nás nezůstane ani vzpomínka. Ale stejně bych vám chtěla říct:
Zdravím vás. Líbám vás! Miluji vás...“
S těmi slovy si vyjmula z ucha nejozdobnější ze svých náušnic a položila ji na pult.
Operátor se ohlédl na kapitána. Jeho hlas přemáhal dojetí:
„Neměli bychom to připojit k programu Dorozumění?“
Kapitán chvíli váhal. „Ne. Jestli jsou takoví jako my, snadno si to najdou. Já bych moc chtěl, aby to našli...“
Přitáhl si dívčinu hlavu a olízl jí slzy.
„Jsme poslední,“ řekl další operátor, „Půjdeme?“
Vypínal poslední klávesy na pultu. Pak vstal, sebral svoje věci a odcházel; s dívkou zůstali stát na prahu, poohlédli se a vyšli ven. Zůstal jediný kapitán, stál před kamerou a díval se. Pak zvedl ruku, udělal jakési gesto. Neřekl nic; obrátil se a odešel.
Ve chvíli, kdy opustil místnost, záznam skončil.
A lidé v řídícím středisku mlčky hleděli na temnou obrazovku.
„To už je hodně dávno...“ řekl Roger.
Asthra měla v očích slzy jako ta dívka.
„Musíme je najít!“ řekl Enkra, „Jejich potomky...“
„Proč?“ řekl Mike, „Jsou tady přece s námi.“
Pochopili naráz. Enkra uchopil nejbližší šelmu, byl to zrovna tygr Wagarra. „Myslíš, že se dokázali takhle změnit?“
„Ano. Takhle...“ Mike pohladil Altarraca, „I takhle...“ zatahal za ucho psa Bartha.
V tu chvíli se zeptal Cvrček: „Kdo jsme potom my?“
„My lidé?“ Mike zaváhal, „U Arminů existuje stará legenda o nějakém vědci, který experimentoval s jednou rasou hominidů. S tvory, které si přivezli s sebou jako domácí zvířata nebo... zkrátka měli s sebou vše, co potřebovali. Jenom je to trochu zmatené. Legenda neříká, jak vypadal ten či onen... hovoří o jeho veliké moci. Přesahující lidskou...“
„Jak jste rozuměli tomu výrazu, který použila?“ ptal se Enkra, „Myslíte, že skutečně řekla Bůh?“
„Nepochybuji o tom.“ řekla Asthra a Mike kývl.
„Já jsem si na něco vzpomněl!“ řekl Roger, „Na tu náušnici! Denis ji přinesl do Arminu, nosil ji po celý život! Je vidět na jeho fotografiích... teď je ve státním pokladu v Kingtownu!“
„Ten záznam je třeba dobře uložit,“ řekl Enkra, „Až se budeme vracet domů, vezmeme ho s sebou... musí ho vidět celé lidstvo!“
Mike mlčel a myslel na jiný záznam, který určitě taky někde je. Smrt Heinricha a jeho druhů. Taky to byli jejich bratři; jenom nezískali právo spatřit tento záznam. Bylo nutné jim v tom zabránit; nebylo jisté, zda by pochopili. Nebo by to jako každý policajt obrátili v pravý opak, dobré učinili zlým a začali nenávidět, ničit a zabíjet.
Záznam na všechny hluboce zapůsobil; nebyli schopni myslet jinak než vznešeně a moudře. Diskutovali o něm a dohadovali se, co podnikat dál. Roger zjišťoval, jaké další záznamy Mozek má; když se dozvěděl, že je to na deset let prohlídky, s těžkým srdcem to vzdal. Asthra zase začala mluvit o dřívějším systému ideogramů, záznamů vzpomínek určitých lidí, a o možném přepisu na místní systém záznamů na biokrystalech.
Taky měli hlad a byli unavení. Najedli se z vlastních zdrojů; Mozek sice tvrdil, že dokáže syntetizovat potravu ze svých zásob, ale v poživatelnost něčeho podobného po miliónu let málokdo věřil. Začalo se diskutovat, jestli opět spát na zemi v koutě, nebo se ubytují pořádně.
Mozek nabídl kajuty dřívější posádky; bylo jich několik pater a různého typu, pro jednotlivce i rodiny. Všechny systémy samozřejmě plně funkční a daly se ovládat. Zůstalo taky veškeré zařízení včetně některých osobních věcí; když do pokojů vešli, až se divili, jak zvláštní věci často nacházejí.
Nejvíc zírala Pippi. Přišla s Ťapkou a byla při všem, co se tu dělo, ale většinou jenom koukala a snažila se něčemu porozumět z překladů, které jí kamarádi zprostředkovali. Samozřejmě chtěla taky znát řeč óóírů, ale musela počkat, tak rychle to zas nešlo. Když si Ťapka vybrala jednu kabinu pro sebe a Mika, konečně taky dcerka dostala prostor k patřičné aktivitě.
Ťapka zjistila, že Mozek 'vidí' a 'slyší' v celém areálu lodi, tedy je možno se na něj obracet odkudkoliv. Bez nesnází dokázal plnit přání všech lidí, kteří tu byli, pokud se týkalo úpravy interiérů. Ťapka požádala o tři lůžka, dvě v jedné kabině bytu a další v druhé. Mozek měl
ze vzdělávacích programů počítače jakousi představu, jak asi lidé bydlí a začal se snažit.
Ze zdi vyjely dlouhé šlahouny, opatřené nějakými nástroji. Daly se okamžitě do práce takovým způsobem, že seřezávaly nepotřebné části a nalepovaly či nastavovaly další, až přestavěly dosavadní nábytek neurčitého účelu na klasická lůžka. Do dveří vjel robot asi metr velký, pohybující se na vzduchovém polštáři a vezl tři textilní přikrývky. Další robot přivezl polštáře, načež se oba otočili a vyjeli zase na chodbu. Ťapka sledovala tu činnost se zájmem a snažila se zjišťovat podrobnosti, Pippi pouze jásala a skvěle se bavila.
Začala šmejdit po skříních. Skříně byly dvě, v každé místnosti jedna, měly odsunovací přední stranu a vlastně všechny strany, když se povolily zajišťovací západky. Obsahovaly nějaké knihy, nástroje, ozdobné předměty. Účel většiny předmětů byl zatím nejasný, ale Pippi objevila skříňku s různými ozdobami, jaké nosili óóírové. Okamžitě si je chtěla vyzkoušet, avšak to nešlo, neměla propíchnuté uši, natož nos či čelo. Ťapka se snažila jí to rozmluvit, ale protože sama příslušné dírky měla, Pippi je vyžadovala, nejraději ihned. Dostala aspoň slib.
Potom věnovala pozornost nejmenší místnosti bytu; vyslechla, jak se Ťapka dohaduje s Mozkem a začala se vyptávat, k čemu co je. Dozvěděla se, že jde o místnost všestranně hygienickou; vana jako v Japonsku tu sice nebyla, zato voda různé teploty, případně obohacená voňavými mýdlovými roztoky, ta stříkala ze všech možných míst. Pippi si nadšeně začala hrát: nechala na sebe téci vodu z různých trysek, požadovala ji z některých horkou, jak jen vydržela, z jiných zas studenou, uskakovala proudům, které byly schopny ji bolestivě udeřit a vřískala nadšením. Mozek plnil všechna přání, jak si řekla, zřejmě mu to nedělalo problémy. Ťapka odsunula dveře, aby dcerku usměrnila, ale dostala takovou ránu proudem vody, že ji to odhodilo na stěnu. Teprve teď se Pippi vylekala, že něco provedla, a vše zrušila. Ťapka se ale nezlobila, jen požádala, aby se co nejrychleji naučila s koupelnou zacházet.
Po vykoupání se dala osušit horkým vzduchem; óóírové si dávali po koupeli vyfénovat srst, takže Mozek tu službu sám nabídl. Pak, absolutně čistá, se uložila do nového lůžka, přikryla se zbrusu novou dekou a zaváhala. Vzpomněla si, že jedna z knih ve skříni bylo něco jako album, sbírka fotografií nejrůznějších óóírů v různých situacích. Podala si ho a zahloubala se do prohlížení; pod fotografiemi byly popisy, ovšem těm nerozuměla.
„Mozku,“ řekla do prázdna, „Slyšíš mě?“
„Ano.“
„Chtěla bych se naučit řeč óóírů. Používá teď někdo Wallis?“
„Ano. Informace přijímají Claudio, Gwen, Kurt a Wagarra, na programu pracují Elliott, Asthra...“
„Stop! Jak to, že Wallis používá víc lidí najednou?“
„S programem může současně pracovat jakýkoliv počet lidí.“
„Tak dobře! Připoj mě taky a nauč mě óóírsky!“
Ze zdi vyjely šlahouny a přitiskly se jí k hlavě. Zabzučelo jí ve spáncích a Pippi se na čtvrt hodiny propadla do bezvědomí. Pak se probudila, pohlédla na album a zjistila, že pohodlně čte, co je tam napsáno.
„Dík, hodnej! A teď vypadni a neotravuj!“
Mozek už uvedené termíny ovládl; šlahouny zmizely ve zdi a on už dál neotravoval.
V hlavním sále se prováděly četné úpravy. Také tam byla křesla upravena pro potřeby lidí i šelem, k původním klávesnicím přibyly další s písmem lidí, řada přístrojů se urychleně přetextovávala do arminštiny. Některé tyto práce probíhaly za pomoci spleti chapadel, další se měnily přímo před očima lidí jaksi zvnějšku. Po vzoru óóírů byly zapojeny všechny obrazovky, a na každé dělal někdo něco jiného; Tanya si přála uvést do chodu video a protože jedna obrazovka právě nemusela být využitá, Mozek na ni ochotně začal promítat film z CD desky. Techniku zvládal bleskově, různé požadavky lidí plnil na první příkaz.
Roger vstal jako jeden z prvních, vyhodil ospalou Jennie od jejího terminálu a poslal ji odpočívat. Potom zahájil s Mozkem delší diskusi; když se probudili ostatní, svolal poradu, aby jim sdělil: „Než jste vstali, povídal jsem si s Mozkem. Pustím vám to.“ a nařídil: „Zopakuj ze záznamu rozhovor v čase 06.32!“
(Jeden chronometr už v tuto chvíli ukazoval čas Zety II, další pozemský podle záznamů na Liberty. Řídili se samozřejmě místním.)
Rozhovor zněl:
„Řekl jsi, že blokáda programu proti zneužití jinými tvory než óóíry skončila po uplynutí doby 4 x 4.444 let. Existovala nebo existuje ještě nějaká další blokáda kterékoliv části programu?“
„Ano.“
„Tato blokáda je dosud v činnosti?“
„Ano.“
„Čeho se týká?“
„Tato informace je blokována.“
„Mohu položit upřesňující otázky, které nejsou blokovány, ale přesto se týkají tohoto problému?“
„Ano.“
„Tato blokáda se týká nějaké specializované informace?“
„Ne.“
„Týká se tedy nějakého specializovaného operátora?“
„Ano.“
„Jedná se o člena národa óóírů nebo jiných tvorů podobných nám, určeného svými názory či příslušností k nějaké organizaci?“
„Ne.“
„Jedná se tedy o příslušníka nějaké jiné rasy?“
„Ano.“
„Jaké rasy?“
„Tato otázka je blokována.“
„Jsi schopen příslušníka této rasy spolehlivě identifikovat, kdyby se ocitl v dosahu tvých senzorů?“
„Ano.“
„Co v takovém případě máš v programu udělat?“
„Nepřijímat od něho rozkazy. Bránit se při ohrožení.“
„Je příslušník takové rasy nebezpečný i nám?“
„To nemohu jednoznačně určit.“
„Setkal jsi se s takovým tvorem?“
„Ano.“
„Za jakých okolností?“
„Tato informace je blokována.“
„Když je nám nebezpečný a ty máš povinnost poslouchat a chránit nás, měl bys nám o jeho nebezpečnosti předat veškeré potřebné informace. V tom případě blokáda neexistuje a ty máš povinnost informaci vydat!“
„Toto zadání přesahuje moje kompetenční možnosti.“
„Je informace, o níž mluvíme, nějak ovlivnitelná z naší strany?“
„Ne. Informace je stabilní.“
„To bude nějaká blbost,“ usoudil Enkra, „Óóírové nejspíš měli nějaké nepřátele, kterých se báli, ale to už bylo moc dávno, než aby to mělo ještě smysl!“
„V případě, že se tento nepřítel objeví, máš nějaký program, který by nás upozornil na jeho nebezpečnost?“
„Ano.“
„Proč nám jej tedy nemůžeš předat hned?“
„Informace je blokována.“
Roger skončil se svým záznamem.
„Proč ses na tohle ptal?“ řekl Mike.
„Protože se chystám položit Mozku další otázku. Sice tu, jestli nám je ochoten pomoci v případě konfliktu s jinými lidmi nebo vůbec živými tvory.“
„Na co myslíš?“
„Na Centrálu, samozřejmě. Tím, že jsme zabili Heinricha a ty druhé, jsme s nimi ve válce. Musíme ji zničit a musíme to udělat co nejdřív, než to zjistí a udělají něco, aby zničili oni nás.“
„Dobře. Když jsi začal, promluv s ním.“
Roger se obrátil na počítač: „Mozku! Potřebujeme, abys nám pomohl v boji proti jiné skupině, která je nám nepřátelská.“
Řekl to dost naplno, protože věděl, že Mozek si každou jeho větu samozřejmě vyhodnotí. Všichni zaregistrovali, že v tomto případě nepřišla odpověď okamžitě.
„Splním všechny příkazy.“ řekl Mozek.
„Jaké máš bojové prostředky na svou obranu?“
Na obrazovce se objevilo schéma. Jednalo se především o jakousi ochranu proti meteoritům, tedy automatické dělo, ničící předměty, s nimiž se loď mohla setkat. Jakým principem se řídí, Mozek sice vysvětlil, ale Armini nepochopili; Roger soudil, že se jedná o emisi antihmoty, tedy prostředek dost razantní. Tyto zbraně byly však nepřenosné a jejich ovládání pro lidi nepohodlné.
Další zbraně už byly jednodušší: lejzrová děla či něco podobného, byla uložena ve skladišti v rozebraném stavu a mohla být později složena. Roger se zajímal, je-li jimi vyzbrojen průzkumný letoun, který si dali sestavit; byl ujištěn, že nějaké dělo ve výzbroji má.
Takže nastal nejvyšší čas jít se podívat, jak jejich létající prostředek vypadá. Právě na něm probíhaly dokončovací práce; čtyři roboti podobní vajíčkům na vzduchovém polštáři jezdili sem tam, vysunovaly se z nich nejrůznější manipulátory, vybavené nástroji a dle programu vkládaly do systému spoustu všelijakých součástek. Zajímavé bylo, že tyto součástky byly přiváženy pomocí nákladního výtahu odněkud z nitra lodi; Roger prohlašoval, že mu to připadá jako využití zcela jiného okruhu, než který plnil jejich přání ohledně ubytování.
Stroj byl tvaru nejspíš mořského koníka, ovšem se spodní částí hruškovitě rozšířenou. Tam byly všechny motory, nádrže na palivo a emitory jak ochranného silového pole, tak ničících systémů. Ve střední části byla pilotní kabina pro šest lidí, vybavená dokonce sedačkami, řídící a spojovací systém. Řídící systém byl automaticky propojen do symbiózy s Mozkem, který mu mohl předávat informace a přebírat od něj jiné. K čemu je horní část, hlava toho koníka, nebylo jasné, jenom uprostřed byla velká anténa, asi zajišťující spojení. Díky jí začal Cvrček říkat průzkumnému člunu Jednorožec, což se ujalo. Enkra si poručil (pro vyzkoušení schopností Mozku), aby napsal na bok člunu jeho jméno, což se vzápětí stalo. Dokonce tak, že tam po vzoru lodí kromě arminského Rretaithrra napsal taky anglické Unicorn.
Enkra již během dokončovacích prací diskutoval s Mozkem, zda bude někdo umět takový stroj řídit. Mozek nabídl, že zpracuje výukový program řízení v systému Wallis; Enkra samozřejmě souhlasil a přikázal, aby výcvikem prošli nejdřív on, Roger, Mike, Asthra, Sebastiano a Chris. Mozek byl ochoten je podrobit vzdělávání okamžitě na místě, ale Enkrovi připadalo vhodnější si na to lehnout ve své kabině.
Práci s Jednorožcem přihlíželo větší množství lidí; někteří volně korzovali sem tam, chvíli se dívali a pak zas odcházeli, podle toho, jak kdo měl službu. Byla tu taky Gwen, ale konstrukce Jednorožce ji valně nezajímala; spíš trávila čas na vyhlídkové terase a sledovala, jak koary poletují okolo Lodi, výstražně krákorají a žasnou, co se to v jejich obydlí děje. Gwen se držela na místě, které nemuselo být zcela bezpečné; kdyby některá koara pojala úmysl zpestřit si jídelníček její poněkud vychrtlou tělesnou schránkou, musela urychleně doběhnout ke vchodu a tam se ukrýt. Zatím byla přesvědčena, že by to stihla.
Většina Arminů považovala koary za ptáky přerostlé, obludné až monstrózní; domorodci, ať Japonci nebo muži z Centrály, je svorně nenáviděli a přáli jim, aby zdechli, pokud možno všichni. Někteří Armini pro ně tu a tam našli dobrého slova, co se týče majestátní velikosti, ale o bližší kontakt rozhodně nestáli. Ne tak Gwen; ta je obdivovala a cokoliv koary udělaly, se jí líbilo. Když se svěřila ostatním, většinou se smáli a prorokovali, že ji brzy některá koara sezobne a bude od ní pokoj, ale Gwen jen zasvitlo v očích a smála se, že se nedá.
Výcvik v řízení trval asi dvacet minut a procházelo jím všech šest najednou. Enkra dokonce tvrdil, že pomocí spojovacích vodičů Mozku došlo k propojení jeho mysli s ostatními; Asthra kroutila hlavou, že tomu nevěří, takže se zabrali do vysoce odborné diskuse a požadovali na Mozku vysvětlení, co vše ve Wallisu přestavěl. Bylo zjištěno, že z obou strojů vytváří své odloučené součásti, plně funkční dosavadním způsobem, aby si je uživatelé mohli odvézt s sebou. Především přidal podvozek se vzduchovým polštářem, takže počítače byly samochodné. Wallisu přidal známé šlahouny s kontakty, jinak valné změny vidět nebyly.
Počítač Liberty ovšem měnil zásadně; přesadil tam několik svých biologických buněk, ty začaly růst a spojovat se s mechanickou částí, což vyvolalo zvláštní bujení. Někteří mluvili dokonce o jakési rakovině, ale zatím byla užitečná. Mozek tvrdil, že bude splňovat veškeré dosavadní funkce a navíc bude moci trvale udržovat s mateřskou stanicí styk pomocí rádiových vln.
Start Jednorožce byl slavnostní událostí, k níž se sešla většina přítomných. Enkra předal velení Jackovi a slíbil mu, že se vynasnaží vrátit co nejdříve. Jackie se zasmál a řekl, že kdyby letěl on, snažil by se spíš podívat co nejvíc po světě a vrátit se co nejpozději, což očekává i od Enkry. Potom chvilku diskutovali, jestli startující stroj nenapadnou koary, kroužící kolem; Enkra je vyzval, ať to klidně zkusí, pokud si chtějí nabít zobáčky. Gwen se tvářila uraženě.
Všichni vlezli do kabiny a uložili se na křesla. Neplánovitě s nimi letěl tygr Wagarra a lišák Semmi; tygr se rozvalil na podlahu, lišák Enkrovi na klíně. Sebastiano kritizoval, že by měli mít nějaké uniformy, nejlíp letecké skafandry s přílbou a dýchacími přístroji, aby bylo vidět, že jsou letectvo. Roger ho poslal někam s výstrahou, aby se nepokoušel oblbovat Mozek, nebo ho poslechne a nějakou takovou blbost skutečně vyrobí.
„Proboha, už leťte, než se něco stane!“ vykřikoval Kurt.
Kromě Mika všichni toužili Jednorožce řídit. Mohl být sice automaticky řízen přímo Mozkem, ale zatím tu byl každý nadšeným řidičem čehokoliv a nová hračka je lákala. V losování vyhrál Sebastiano, ke své veliké radosti, a hned se řízení ujal.
Mozek na jejich pokyn otevřel hlavní vjezd; koary zakrákoraly a počaly vyplašeně kroužit, neboť za jejich dřívějšího života se nic takového rozhodně nestalo a ony s tím zásadně nesouhlasily. Sebastiano zlehka položil ruce na klávesnici a zapjal motory; v Jednorožci to temně basově zahučelo, vzápětí se zvedl z plošiny a vyletěl otvorem ven. Nebyl o moc větší než koary, ale obrovští ptáci se překvapením rozprchli do všech stran. Ať o nich Gwen soudila co chtěla, moc statečnosti v nich tedy nebylo.
Sebastiano zamířil k západu, směrem k Japonsku. Po cestě uvažoval, co s Japonci udělá, až se jim podobný stroj objeví nad hlavami; znají sice letadla, ale tady nic podobného není, tak by to mohlo vyvolat paniku. Ostatní mu odporovali, že při běžné otrlosti zdejších lidí to žádnou hrůzu vyvolat nemůže; dokonce byli ochotni se s ním sázet.
Ke Kjótu se dostali za dvacet minut. Zakroužili nad městem, což bylo docela zbytečné a pak se snášeli nad prostranstvím před Kanedovým palácem. Viděli už z výšky, jak se sbíhají vojáci se samopaly, přichystaní k boji. Dokonce vystřelili, ale pancíř Jednorožce na kulky ze samopalů nijak nereagoval; když se stroj snesl níž, všimli si jména na boku a pochopili, že ta zvláštní věc zřejmě patří Arminům.
Takže Sebastiano přistál uprostřed, bez obav odklopil poklop a vylezl ven, za ním ostatní. Jenom Chris zůstal ve stroji jako hlídka. Zvláštní událost přilákala i zvědavého Kanedu, takže ani nebylo zapotřebí jej shánět.
Enkra k němu přistoupil a pozdravil po vojensku, protože Kaneda byl zrovna v uniformě vrchního velitele armády. Proč nevysvětlil, a Enkra ani nebyl tak zvědavý.
„Stavili jsme se jen na chvíli!“ řekl rázně, „Pokračujeme hned dál, na Centrálu. Chci ti jenom říct, že jsme Heinricha Stackela a všechny jeho lidi zlikvidovali na místě. Teď bude nutné zrušit všechny ostatní. Ty máš za úkol pochytat všechny agenty Centrály, podle té naší dohody, aby z nich nikdo neunikl...“
„Jasné!“ řekl Kaneda stejně řízně, „Postavit před válečný soud pro vlastizradu?“
„Ne. Zlikvidovat okamžitě na místě. Žádné zbytečné rozmazávání věcí před soudem!“
„Ale... ty sám jsi mě učil humanitě!“
„Na tom taky trvám. Ale když máš proti sobě nepřítele jako je Centrála, musíš na veškerou humanitu na chvíli zapomenout. Zkrátka a dobře: pochytáš všechny, kdo mají něco společného s tou prokletou Centrálou a hned je zlikviduješ. Je ti to už jasný?“
„Jasný!“ Kaneda se rozhlédl; jeho důstojníci čekali uctivě opodál. Řekl něco stráži a ta okamžitě dva z nich odzbrojila.
Příkaz jim Kaneda musel opakovat dvakrát; pak teprve odvedli ty dva ke zdi nádvoří, poodešli od nich dvacet kroků a zastřelili je. Ostatní to sledovali velmi překvapeně; Enkra mlčel a neříkal nic. Kaneda před ním vydal několik rozkazů týkajících se dalších agentů a jeho podřízení se rozběhli vykonat pánovu vůli.
„Ještě nějaké příkazy?“
„Prozatím ne. Později ti poskytneme informace o kosmické lodi, kterou jsme objevili; ten průzkumný člun je z ní a ještě řada dalších věcí. Bohužel, museli jsme použít tvrdých opatření – jinak to nejde...“
„Já vím. Já to chápu.“ přikývl Kaneda.
Rozloučili se, vrátili se do Jednorožce a vzlétli k obloze. Kaneda za nimi hleděl a co si myslel, těžko odhadovali.
„Myslím, že teď už Kaneda přesně chápe, co je to demokracie a humanita,“ řekl Roger, „Jen tato poslední lekce mu chyběla. Teď už můžeme klidně spát, docela jistě se nedopustí nezákonností!“
„Máš jiné řešení?“ zeptal se Enkra zlostně.
„Nemám. Jen si myslím, že jsme si mohli odpustit to dlouhé školení o lásce k bližnímu a touze, aby všechny živé bytosti byly šťastné. Šlo to povědět stručněji: když ti nepřítel nevadí, buď k němu laskavý. Když tě může ohrozit, zab ho bez milosti!“
„Ano, bez milosti! Mysli na to i teď, až uvidíme Centrálu!“
„Tak pardon,“ řekl Roger, „Myslím, že to je akce někoho jiného, ne moje! Někdo jiný tam nechal svůj dluh – nebo ne, Miku?“
Enkra se taky obrátil na Mika; všichni se na něj dívali. Takže polkl naprázdno a řekl: „Ano. Já vím.“
„Je to tvůj dluh?“ řekl Enkra.
„Je to můj dluh.“
„Dokážeš to?“
„Co myslíš, že mám udělat?“
„Co se dělá s hadím hnízdem? Zničit!“
„Celou tu pevnost? I se zařízením?“
„Proč ne? Co je tam tak cenného?“
„Vlastně... nic. Jejich počítač je proti Mozku slabota. Zbraně, které mají, obranná zařízení, jejich loďstvo...“
„A koberce a lustry, ne?“ řekl Roger, „Ty sis tu pevnost chtěl nechat pro sebe, viď? Jestli řekneš, že starej Stackel má na psacím stole pod sklem zajímavý pohlednice, tak...“
„Mlč, Rogere!“ řekl Enkra, ale byl obrácen tváří k Mikovi: „Nemyslím si, že by z jejich pevnosti pro nás mohlo vzejít něco dobrého. Bude rozhodně lepší ji zničit i s posádkou.“
„A bez varování!“ dodal Roger.
„Nevím, k čemu by bylo se s nimi dohadovat. Oni určitě pochopí, která uhodila, až uvidí našeho Jednorožce. Protože nic jiného není možné, než že je to jejich smrt...“
Mike mlčel, hlavu sklopenou. Roger něco zazpíval v sánskrtu a pro ty, kdo neznali Bhagavadgítu (ačkoliv takoví tu nebyli) přeložil: „Hříšníci a bezbožní ateisté Mne spatří na konci života jako samu Smrt...“
„Poslouchej, Rogere, ještě slovo a...“ vyskočil Mike.
„Uklidněte se oba!“ řekl Enkra, „Rogere, máš sice pravdu, ale nemusel bys provokovat...“
„A kromě toho potřebujeme vyzkoušet zbraně...“ dodal zcela nesentimentálně Chris od řízení.
„Loď pod námi!“ ohlásil Sebastiano, „Je to dělový člun Centrály – nejspíš hlídka!“
„Zničit!“ zavelel Enkra.
Chris měl u ruky lejzrové dělo. Zamířil, vzal si člun do kříže miřidel a stiskl palcem. Paprsek rozřízl člun vejpůl, dotkl se i nádrže a zásoby střeliva. Nejdřív vybuchla nádrž, pak se přidaly dělostřelecké granáty; okolo člunu se rozšířila veliká vlna a v jejím středu to ještě chvíli vybuchovalo a hořelo.
„Má daleko větší sílu než naše děla!“ chválil Sebastiano, který to pozoroval, „Ale princip je skoro stejný, nic nového...“
„Na pevnost vyzkoušíme tamto,“ ukázal Enkra hlavou na ovladač děla, který se nacházel samostatně uprostřed pultu. Podobal se řídící páce starého letadla a měl vlastní naváděcí systém. Všichni věděli, jaká je to zbraň, i když pro ni ještě nevytvořili pojmenování. Mike tomu sám pro sebe říkal gravitační dělo, ale styděl se říct to označení před ostatními.
Mihli se nad Ostrovem Tanečníků. Domorodci je nejspíš viděli, ale považovali je asi za nějaký druh obrovských ptáků, něco jako koary. Že v tom můžou letět lidé, by jim těžko napadlo.
A pak se pod nimi objevil ten ostrov. Ostrov Posledního Soudu, tak ho Mike jednou označil. Ležel mírumilovně v modravém moři a jeho nezničitelné zdi byly ve sluneční záři téměř černé. Obrovská, mohutná, hrozivá pevnost... A v ní lidé rozhodnutí vládnout všemu, co je v obou světech. Lidé bez cti a svědomí, strašliví dobrodruzi splétající sítě jako pavouci a ničící své oběti se stejnou chladnou nelítostností...
Jednorožec nad nimi přeletěl; zespodu se okamžitě ozvala střelba, z děl i kulometů. Nikdo nenařídil vytvořit ochranné silové pole, nikdo to nestačil; ale Mozek bedlivě sledoval celou cestu a zřejmě usoudil, že je to zapotřebí, takže se Jednorožec obrnil neviditelným pancířem, který odolával každému útoku. A ti dole se snažili; objevil se i červený paprsek lejzru, vytryskl z nejvyšší věže a roztříštil se až pod břichem Jednorožce o ochrannou clonu.
„No vida! Tohle jsi věděl?“ zeptal se Enkra.
„Ne, s tím se mi nepochlubili...“
„Možná okopírovali naše lejzrové pušky a nějak je vylepšili! Ale taky je možné, že jsou dál... no, my už naštěstí taky. Aspoň nezapochybujeme o jejich mírumilovnosti a lásce k bližnímu...“
Mlčeli. Sledovali, jak se lodi rozjíždějí a chystají k boji. Centrála se rozhodně nehodlala vzdát a jejich boj o život by byl zajisté tvrdý a nelítostný.
„Dokážeš to udělat, Miku?“ zeptal se Enkra.
„Já to za tebe vezmu!“ nabízel se Sebastiano.
„Ne,“ řekl Mike skoro šeptem, „Je to můj dluh a moji nepřátelé. Provinili se... Stackel i ti ostatní...“
Uchopil páku oběma rukama; zamířil a stiskl spoušť na konci. Nestalo se nic; jen nejvyšší věž té nepřemožitelné pevnosti se pozvolna začínala tavit. Ne, tavit ne, nevznikal žádný žár. Ani rozsypávat, protože nepadal žádný odpad, kamínky či písek. Začala se před očima lidí rozkládat na jednotlivé atomy, ty se rozplývaly do prostoru, přičemž vyvíjely ničivé účinky na sousední atomy. Mike jel zvolna dolů po věži, přejel po opevnění, jednotlivých budovách, dotkl se i lodí – vše, co bylo před ním, se rozpadalo. Co bylo s lidmi, na to se snažili raději nemyslet.
Trvalo to tři minuty. Během těch tří minut se rozpadl ostrov, pevnost, opevnění, zbraně, lodě i lidé. I voda se rozkládala, v místě zásahu se vařila jako v pěnivém kotli. Nic to nemohlo přežít. Mike vypnul dělo.
„Ano. Tohle je skutečně zbraň.“ řekl Enkra, „Něco jiného než naše lejzrovačky...“
„Nejmocnější zbraň světa,“ řekla Asthra, „Snad už jí nikdy nebudeme muset použít!“
„Nebudeme ji používat! Tohle bylo nutné. Víckrát už nebude...“
Vraceli se. Mike seděl na podlaze, opíral se čelem o řídící pult a bylo mu zle. Asthra vztáhla ruku a uspala ho.
Půl hodiny nato přistáli opět na nádvoří Kanedova paláce. Teď se jich už nikdo nebál, věděli, co to je.
„Centrála už neexistuje,“ oznámil Enkra Kanedovi, „Nezůstalo z ní nic. Ani ten ostrov...“
„Pochytali jsme všechny vedoucí agenty té Centrály!“ chlubil se Kaneda, „Nižší agenty a všelijaké špicly ještě chytáme...“
„V pořádku. Rozmyslel jsem si ten příkaz o jejich likvidaci; přece jen by to nebylo humánní. Velitele samozřejmě popravte, jak jsem řekl, ale obyčejné členy není nutno trestat tak přísně. Postačí... říkali jsme ti o našem způsobu, jak vymazat z paměti vzpomínky na zločiny?“
„Ano, znám to.“
„Připluje sem Orel a přiveze ti další lidi, kteří byli takto ošetřeni. A současně se postará o ty, které pochytáš. Dej jim práci a postarej se, aby už nikdo nevzpomínal na jejich zločiny. Nebylo by to spravedlivé, oni už nejsou ti, co byli...“
„Jistě, podle přání...“ souhlasil Kaneda. Za situace, v jaké byl, by asi souhlasil se vším.
„Můžeme považovat toto... vyřešení problému za vítězství?“ otázal se s úklonou jeden z Kanedových dvořanů.
„Cože? Ach tak, jistě... slavte si, co chcete. Dobyli jsme řadu velkých vítězství... kromě jiného taky máme tu Kamennou korunu. Vláda nad světem je...“ Enkra v rozpacích zmlkl, pronášet nějaké slavnostní projevy mu připadalo trapné.
„Ach, vznešený císaři!“ dojal se ten dvořan, „Zajisté přijmeš naše pokorné pozvání ke slavnostní hostině na počest...“
„Na počest čehokoliv!“ napověděl mu Roger.
„Nepřijmu!“ řekl Enkra zbytečně rázně, „Nebo snad vypadám, že bych se hlady neudržel na nohou? Naopak – letíme domů!“
„Ale – proč?“
Enkra to nevysvětloval; jen si povzdychl.
Errata: