Celý tento svět
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Gwen sledovala odlet Jednorožce se stejným zájmem jako všichni ostatní; ale když se ztratil v dálce, rozhodla se přestat sledovat koary a jít už konečně dělat něco užitečného. Například se postarat o vhodné ubytování. Zatím bydleli víc než provizorně, klukům to bylo samozřejmě jedno a kdyby se o to nepostarala ona, tak kdo?
Členové lóže Koara byli umístěni do dvou středně velkých bytů vedle sebe, to Gwen nestačilo; přála si společnou ložnici, kuchyni, slavnostní jídelnu a chrámovou místnost, jak je tomu v každém slušném klášteře. Vyptávala se Mozku a zjistila, že je možné oba byty spojit, třeba tím, že se stěna mezi nimi změní na posuvnou. Učinila to a vše důkladně přestavěla tak, že spojila obě největší místnosti v jednu, která se dala přehradit stěnou; když byla zasunuta, dalo se v ní jíst a spát, zatímco v druhé mohly probíhat obřady. Když pak nastal čas slavnosti, dala se stěna odsunout a vznikl velký sál na přednášky a tance.
Kluci byli ochotně pro vše, co vymyslela; pomohli jí vynést z chrámové místnosti všechen nábytek a v jídelně jej omezit. Zbylé menší prostory se hodily jako ložnice a kuchyně; už taky objevili fantastický hygienický kabinet a rozhodli, že za těchto okolností je nanejvýš správné koupat se co nejčastěji.
Jenomže, ono se řekne chrámová místnost. Jenže jak takové místo zařídit a vyzdobit? Co dát na oltář, jaké obrazy na stěny, kde a jakým způsobem se bude provádět uctívání? S tím si Gwen musela poradit sama, nikdo jí nemohl pomoci. Jistě, Asthra by jí ochotně pár rad poskytla, ale právě Asthru chtěla Gwen do svého chrámu pozvat až jako poslední. Zatím je nutno... hm, co?
Usedla před prázdnou kovovou stěnou do pozice lotosu, položila dlaně na kolena a zavřela oči, aby bylo vidět, že medituje. Kluci uznale zafuněli a odplížili se po špičkách, aby nerušili. Gwen se snažila meditovat častěji, s větším či menším úspěchem; teď zkoušela odpoutat mysl, ale viděla spíš kroužící koary než nějaké kosmické představy.
Koary? No ovšem; proč ne? Je to nejmajestátnější zdejší pták, lóže nese jeho jméno a... na celou stěnu zobrazit koaru v letu!
„Mozku, slyšíš mě?“
Mozek se poslušně ozval. Gwen mu vysvětlila, co si přeje; bylo to trochu zmatené, sama to ještě kloudně nevěděla. Mozek začal na stěnu rýsovat koaru, ovšem jako technický nákres podobný plánku letadla. Gwen jej opravovala a kritizovala.
Mezi celou posádkou se neustále vedly spory ohledně estetické hodnoty místního ptactva. Většina prohlašovala koary za ohavné; ale našlo se pár takových, kteří oceňovali jejich velikost, mocná křídla, impozantní vzhled. Gwen mezi nimi dominovala.
Teď tedy, jak si vší mocí představovala tu nejkrásnější koaru, jakou byla schopna vymyslet a případně svou představu požadovat od Mozku, ocitla se náhle bez výstrahy v těle koary; vznášela se nad mořem, její široká křídla bez pohnutí plachtila ve vzdušném proudu, bystré oči neustále sledovaly všechno pod sebou. Okamžitě postřehla jakýsi pohyb, ale byla to jen ryba, na chvíli vyplula k hladině a opět se potopila, než koara stihla cokoliv udělat. Gwen cítila neustále přítomný hlad, zřídka kdy ukojený, snad dokonce neukojitelný; také vnímala příjemné teplo slunce a něco, co zpočátku nedokázala definovat. Byl to proud energie, ale nepocházel od slunce; spíš jako od oceánu, což byl ovšem čirý nesmysl a jak to Gwen napadlo, okamžitě vypadla z rytmu, zamávala rukama a přestala plachtit, což způsobilo, že začala padat k zemi. Zasáhl instinkt, naznačil, že si počíná nesmyslně a že je třeba zamávat křídly, nabrat výšku a vyhledat si jiný příznivý vzdušný proud. To udělala, ale zároveň si ujasnila, že je ve své chrámové místnosti a o činnosti koary pouze medituje.
Polil ji studený pot, roztřásla zimnice a chvíli nepohnutě zírala před sebe, než se vzpamatovala. Uskutečnila mentální spojení s létajícím dravcem! Něčím tak odlišným jako koara, pták z jiného světa, jehož myšlení je mnohem odlišnější než kteréhokoliv člověka! Jenže to nebyl sen ani klamná představa, skutečně se jí to povedlo, na několik vteřin byla koarou! Ještě teď cítila všechno to, co... včetně toho proudu energie, který nedokázala definovat. Co to může být? Stačilo jí chvíli uvažovat, aby pochopila: koara dokáže vnímat přímo proud všeprostupující kosmické energie, kterou planeta koncentruje jako gigantický magnet a kterou štědře rozdává všemu, co na ní žije. Díky svému vzdělání tušila, že je to energie, kterou vaišnavové nazývají Hari a křesťané Duch Svatý; jenom netušila, že je možné vnímat ji přímo, přesvědčit se o její existenci.
Ovládla se, přinutila se prohlédnout kresbu na stěně a opravit detaily, které jí nepřipadaly dost vznešené. Mozku to bylo jedno, jeho estetické vnímání se překrývalo s dokonalou reprodukcí skutečnosti. Je stroj, nedělá nic, co nemá naprogramováno. Kromě toho, kdo ví, jaké bylo umění óóírů.
Vstala; teď rozhodně nedokázala meditovat. Naopak, cítila ve svém těle tolik energie, že by dokázala roztočit elektrárnu. Měla samozřejmě řadu možností, jak ji využít, třeba by si mohla tvrdě zacvičit bojové sestavy s někým z kamarádů. Taky by dokázala uvařit čaj přímo na dlani, vlastním teplem rozpálit konvici... jediné, co nemohla, bylo najít si někde v prostoru nějakou další živou bytost, spojit se s ní a mentálně ji ovlivňovat. Mohla by jí ublížit – kdesi hluboko uvnitř v ní zareagoval zákaz, který je od prvního dne výchovy vštěpován každé čarodějce: Nesmíš ublížit žádné živé bytosti!
Někdo nedaleko od ní vyslovil její jméno. Přešla do ložnice, kde se ostatní právě přehrabovali ve skříňce, obsahující majetek óóírů v obvyklé sestavě: nějaké knihy, fotografie, kosmetické nástroje k údržbě srsti a drápů, ozdoby a šperky; vše pěkně zdobené a okouzlující funkčností i krásou. Ačkoliv to neměli přímo potvrzeno, byli si jistí, že jim óóírové ponechali tyhle věci jako dar a způsobí jim radost, když si to ponechají.
Nejvýraznější ozdobou óóírů byl šperk na čele; Gwen samozřejmě znala pohádku O princezně se zlatou hvězdou a jako maličká velmi přemýšlela, jak jí tam ta hvězdička držela. Teď to poznala: když se taková ozdoba přiložila na čelo a dostatečně stiskla, vyjely z ní tenké háčky a zapíchly se do kůže; dokonce tak, že se pootočily a ozdobu nebylo možno rychle vyškubnout, aniž se zároveň natrhla pokožka. Bylo však možno ji obratně vykroutit; pochopitelně to bolelo, alespoň zpočátku, než si majitel zvykl. Jenže během krátké doby začala být bolest příjemná, lehce stimulující, působící k posílení bdělosti. Óóírové byli šelmy, jejich kůže byla méně citlivá k podobným lehkým zraněním, ale i oni ozdoby odkládali, když chtěli spát či odpočívat.
Samozřejmě, Armini si chtěli vyzkoušet všechno. Skoro každá dívka a většina kluků už nosila šperk na čele a další ozdoby v uších, v nose, na krku, na zápěstích. Byla to móda a zajisté brzy zase pomine, ale zatím potkat někoho bez ozdoby znamenalo, že se jde patřičně vyčistit do hygienického kabinetu. To byla další fantastická zábava; mnozí se naučili ovládat sprchy tak perfektně, že se dávali masírovat proudy vody až do nesnesitelné bolesti a teprve když začali řvát trýzní, Mozek jim masáž vypnul. Čím byli mladší a blíž k přírodě, tím větší rozkoš nacházeli v sebetrýznění; vyvinuli dokonce všelijaké fundované teorie, jak a proč jim to pomáhá v životě.
Gwen si sedla do kroužku a prohlížela si, co všechno objevili. Nejdřív samozřejmě šperky; byla jich spousta a vedly se diskuse, který bude komu patřit a za jakých okolností. Kupodivu nejmenší starost jim dělalo původní vlastnictví; vzali za prokázané, že óóírové ozdoby přestali potřebovat, tak jim je odkázali. Každá ta věc byla toho, kdo se jí první zmocnil; když ji chtěl někdo jiný, mohl si ji vybojovat, vyhrát, obelstít dosavadního majitele nebo ji dostat, nejlíp za něco. Vedlo to k vytváření rozsáhlého systému her milostných i bojových, které všichni mladí hráli souběžně s vážnou prací. Pravidla se měnila tak plasticky, že je nedokázal sledovat nikdo, kdo nebyl zrovna přítomen; právě to všechny nejvíc bavilo.
Mnohem méně často se našlo něco, co bylo možno považovat za osobní zbraň. Jako všecko i zbraně byly přepychově zdobené; jílce uzpůsobené tak, aby je mohla držet ruka sapientní šelmy, čepele různé délky z kovu tak ušlechtilého, že nedoznal změny ani po stech tisících let. Ale jak řečeno, bylo jich málo a kdo nějakou získal, velmi si jí vážil.
Jedna taková tu byla: dýka s půlmetrovou čepelí, oboustranně broušenou; rukojeť ze zlata, posázená polodrahokamy tak, aby seděla v ruce a nevyklouzla. Po jedné straně byl na čepeli nápis, který po chvíli váhání přeložili takto:
|
Milá, zanech mi pachovou stopu, která mě přivede domů! |
(Tento text je ovšem velmi dlouhý. Ve skutečnosti se jedná o čtyři krátká slova: milá-stopa-směřuje-doupě. To slovo stopa se ovšem týká výhradně pachu, který samice vyznačí močí, aby ji samec mohl sledovat; pro jiné druhy stop se používají jiné názvy. Většina termínů, týkajících se vůní, je přeložitelná jen složitým opisem, stejně jako milostná gesta sdělovaná ocasem. Chápete trochu, jaké obtíže dělá překlad?)
Dýka se líbila všem a hned začali diskutovat, kdo si ji nechá. Kdyby ji našel jeden, bylo by to jasné, ale bylo to několik kluků a chtěl ji každý. Takže bylo rozhodnuto uspořádat turnaj, avšak ještě bylo nutno vyhlásit, kdy, v čem a jak počítat body. Gwen jejich dohadování moc nezajímalo, dýka se jí sice líbila, ale ne natolik, aby o ni bojovala.
Zaujaly ji dvě věci, které ostatní odložili jako předmět pozdějšího zájmu. Nejdřív mysleli, že jsou to misky na nějaký pokrm; byly samozřejmě kovové, zdobené rytinami, ale daly se těžko postavit na stůl, neboť dno bylo opatřeno ozdobným bodcem, který se dal držet mezi prsty. Někdo usuzoval, že se používaly k obřadnému pití a připomínal gruzínské rohy na víno, které se dají položit pouze po vypití obsahu; to posiloval také fakt, že byly dvě docela stejné, mohly se tedy použít při obřadech jako potvrzení smlouvy. Nebylo zvykem óóírů vytvářet stejné předměty, spíš je těšilo mít originály nesouhlasné s ničím.
Ale Gwen je vzala do rukou, prohlédla a rozesmála se. Sevřela je v prstech za bodce a zacinkala jimi o sebe; vzniklý tón byl tak jasný a čistý, že okamžitě nebylo pochyb.
„Kartály! Takhle veliké?“
„Určitě najdeme ještě spoustu věcí, na které se dá hrát! Možná se některé za ten čas rozpadly, ale co bylo z kovu...“
„No jasně!“ potěšila se Fayna, „Objevili jsme takový rám, na obvodu jsou dírky... kdyby se tam napjaly struny, mohla by to být harfa nebo loutna...“
„Tak ještě zkuste najít nějakou píšťalku a buben! Většina lidí hraje na takovéhle věci...“
Začali se dohadovat, kde všude podnikat průzkumy; Loď byla veliká a v některých patrech ještě nebyli. Gwen je neposlouchala, cinkala si kartály o sebe a pozorně naslouchala; zjistila, že při určité vzdálenosti mají schopnost rezonance jeden od druhého, která se navíc střídala. Pippi odběhla a za chvilku se vrátila s věcí, kterou bylo možno použít jako jídelní misku, ale taky na ni hrát jako na gong; po chvíli dohadování se domluvili, že se možná používala k oběma účelům.
Gwen byla v mimořádně rozjitřené náladě; když se dotýkala prsty předmětů vyrobených dávnou civilizací, měla pocit, jako by otvírala dopis, napsaný někým velice milým a dávno zesnulým, který je adresován přímo jí a obsahuje něco nesmírně důležitého. Dohadování kamarádů poslouchala téměř nevšímavě; občas si cinkla kartály o sebe, naslouchala, jak zní a snažila se objevit někde v hlubinách paměti, na co zapomněla. Neustále se jí vracel zážitek s koarou; někde tady, velice blízko, je síla, prostupující vším a dávající život. Jen ji najít...
„Gwen, tohle by se mohlo týkat tebe!“ oslovil ji Yaggan. Zvedla oči k tomu, co jí podával: zlatou sošku óóíra s tváří naznačenou drahokamy. Levou ruku měl pozvednoutou, dlaň obrácenou vzhůru; pravou dlaň pak obracel dopředu. Dlouhá oháňka byla rovněž natočena dopředu a tam vztyčena; zřejmě se jednalo o slavnostní postoj a leopard Tannarrsekharr, který měl nejdelší ocas ze všech šelem, se pokoušel jej napodobit, ale vůbec mu to nešlo. Tygr Wagarra se smál a tvrdil, že mu chybí minimálně půl metru délky, aby to zvládl, nehledě k obratnosti; Tannarr odpovídal nevraživě a snažil se ho urazit poznámkami o krátkém ocase tygrů, takže byla jistá naděje, že se možná servou, ale zatím to nevypadalo. Gwen se jen smála: první a základní problém šelem byl, jak se tak dlouho udržet na zadních se zvednutými předními tlapkami, potom mohly začít trénovat polohy ocasu. Mávla rukou.
„Kdes to našel?“
Yaggan zaváhal. „Vzadu, za knížkami... v takové... kazetě!“
Gwen zamrkala. „Ty myslíš, že to tam bylo... schované?“
Yaggan krčil rameny. Všichni už to chápali, ale nikdo nechtěl tu věc říct nahlas: našli zobrazení něčeho velmi důležitého. Snad to mohla být podoba význačného předka, ale ještě spíš... boha? Ať už to bylo cokoliv, patřilo to Gwen jako čarodějce.
A všichni vyčkávali, co řekne.
„Má to sílu,“ vydechla, „Je to nějaká věc... zvláštní! Myslím, že bych měla...“
Nedořekli to, jen se dívali. Musela to říct ona.
„Myslím, že to patří do chrámové místnosti.“ pravila tedy.
Mlčeli a přikyvovali. Očekávali její pokyny. Vymyslela si chrámovou místnost lóže Koara, byla vrchní čarodějkou a byla tedy tou správnou osobou, která se má postarat. Oni se ochotně té akce zúčastní a budou spolupracovat.
Usoudila, že by bylo nejlepší sošku nejdřív očistit, ačkoliv nebyla ani trochu zašlá či špinavá. Ale podala si kousek čisté tkaniny a usilovně ji leštila; slušelo se to na její funkci. Pak postavila sošku před sebe a když už byla při tom, vyleštila taky kartály. Během té práce přemýšlela, jak vyrobit oltář; ovšem, že to zadá Mozku, ale měla by mít představu...
Nakonec to vyřešila jednoduše: poručila si stoleček, který by měl horní desku kousek nad úrovní její hlavy, když před ním klečí nebo sedí v lotosu. Nevyjádřila se, jakým způsobem mají být uzpůsobeny jeho ostatní součásti, zda má stát nožkama na zemi či trčet na konzoli ze zdi. Mozek přijal příkaz a počal vytvářet požadovanou desku přímo v prostoru, aniž na něčem stála.
Gwen tiše užasla. Že Mozek je schopen syntetizovat nějakou věc ze svých zásob, to věděla; ale že ji dokáže opřít o vzduch a tak nechat levitovat, neměla tušení. V každém případě to bylo velmi vhodné; postavila sošku doprostřed, poklonila se jí, pak usedla před oltářem a za doprovodu nových kartálů začala zpívat.
Součástí univerzálního vzdělání je též znalost manter; jak sánskrtských, tak textů zaklínaček Živého Ohně, které jsou možná skandinávské či keltské, snad dokonce elfské. Takže Gwen ty texty znala a pomáhala zpívat, když předzpěvovala Asthra či Sheilla, ale dosud nikdy je nezpívala sama. Teď musela; a nejen proto, že to od ní vyžadovala funkce čarodějky. Vyžadoval to sám život; tváří v tvář božstvu óóírů prostě musela začít zpívat. Jakmile si to uvědomila, přestala vkládat do té činnosti vlastní vůli: jenom hrála a zpívala, co jí přišlo na mysl, nevybírala si, zda se to k dané situaci hodí či nikoliv. Ostatní se k ní připojili; někdo text znal, ale s překvapením konstatovala, že zpívají i ti, kdo jej znát nemohou.
Jak tam seděla a zpívala, postupně ji začala přemáhat extáze; nejdřív ztratila pojem času a netušila, jak dlouho už tady sedí a zpívá. Pak se jí zdálo, že předměty ztrácejí svůj tvar a nabývají zcela jiný; nejvíc to bylo vidět na obrazu koary na stěně, která čím dál víc připomínala živého letícího ptáka, i na božstvu na oltáři; Gwen měla pocit, že se pohybuje a tančí. Konečně došlo i na stěny; zdálo se jí, že se rozevírají do obrovského prostoru, že štíhlý hrot Lodi se otvírá jako rozkvétající květina a ona je středem toho květu. Shora ji zalévalo slunce svou mocnou září; teď jí připadaly k smíchu obavy z jeho příliš velké energie. Ano, je velmi mocné, nebezpečné slabým; ale Gwen brzy ztmavne pleť jako Ba-Taovi a Kaiití, její děti už budou přirozeně tmavší a jejich děti ještě víc. Slunce jim nebude nepřítelem, ale dárcem života, jako bývalo óóírům; a celý tento svět jim bude patřit.
Gwen se právě rozhodla, že už odtud nikdy neodejde. Ne, vůbec to nebylo její rozhodnutí; přijala příkaz někoho jiného, kdo stál mnohem výš než ona, podrobila se mu jako rozhodnutí osudu a byla s ním zcela srozuměná. Nezajímalo ji, co udělají ostatní: Enkra, Asthra, Mike. Možná odejdou, možná se zas vrátí nebo budou žít střídavě v obou světech. Ale Gwen už nemá kam a proč odcházet: je doma, patří lóži Koara, patří světu, ve kterém žijí obrovští ptáci a potomci óóírů. Tento svět je její.
Zachvátila ji obrovská radost. „Zanech mi pachovou stopu, milý, aby mne přivedla domů!“ Ach ano, jsem tady, cítím ji a blížím se k doupěti. Mám svůj domov, našla jsem ho... vnímám tvoji stopu, milý, a jsem ti vděčná...
Malá čarodějka Gwen se vztyčila před oltářem; z vlasů, kartálů a konečků prstů jí sršely malé modravé jiskřičky. Neříkala nic; jenom se šťastně rozesmála.
30.05.2021 11:47