Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jednorožec se vrátil, ale jeho posádka se necítila nijak zvlášť šťastná; spíš převládal dojem všeobecného rozladění. Zejména, že Mike byl stále ještě v transu a bylo nutno jej vynést, uložit a sledovat jeho zdravotní stav.

„Co se mu vlastně stalo?“ ptala se Ťapka, které mužovo zdraví dělalo víc starostí než druhým.

„Nervy,“ řekla Asthra, „Zlikvidoval Centrálu.“

„To snad bylo potřeba, ne?“

„Ty mi nerozumíš! On nevydal příkaz. Zničil je osobně.“

Ťapka pohlížela na tvář své paní s němou otázkou.

„Nakonec provedl oběť, kterou jsem po něm požadovala!“ pravila Asthra vážně, „Zpočátku se vzpouzel, ale...“

„No dobře – ale proč to udělal sám?“

„Co já vím? Sebastiano se mu nabízel, ale...“

„Ty jdi do prdele!“ zařval najednou zčista jasna Chris, aniž by dodržel obvyklou úctu, kterou Asthře všichni projevovali, „Když už jsi ho do toho navezla, tak aspoň drž hubu!“

Asthra překvapeně couvla. Už léta se jí nestalo, aby na ni někdo sprostě řval. Snad kdyby to byl bezbožný ateista, ale...

„Plním vyšší vůli, která si tento čin vyžádala!“ řekla tak tiše a mírně, aby všichni pochopili, že je čarodějka a žádný bojovník ji nemá co kritizovat.

„Já taky nic neříkám!“ vztekal se Chris, „Prosadila jsi svou, my jsme tě poslechli a tamty jsme zrušili! Co ještě chceš?“

„Já nechci vůbec nic!“ odpověděla, ale oči jí jiskřily.

„Asi by ses měla očistit.“ řekla Jennie stejně tiše.

Asthra chvíli mlčky zírala z jednoho na druhého. Mlčela.

„Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ řekl Jackie.

To už nevydržela. Obrátila se a beze slova odešla do své kabiny – Ťapka pak vzala Mika do náruče a odnesla.

„Asi se budeme muset všichni nějakou dobu očišťovat.“ řekl Enkra.

Kaiití a Sheilla se pokoušely vyzvědět od Sebastiana, jak to probíhalo; když jim to vyprávěl, nebyly ani moc pohoršeny, jak by se dalo očekávat. Zejména Kaiití vřele souhlasila.

„Doufám, že aspoň správně řekl obětní mantru.“ pravila.

„Nevím jistě,“ odvětil Enkra, „Já jsem ji ale řekl...“

Pippi se samozřejmě nikdo nenamáhal nic vysvětlit. Sledovala, jak tatínka přinesla Ťapka domů, uložila a ošetřovala pečlivěji, než bylo jejím zvykem, když byl při vědomí. Dokonce nevěnovala pozornost ani dceři, což Pippi dost těšilo; na Lodi byla spousta zajímavých objektů, které bylo možno prozkoumat a k něčemu při tom přijít, ovšem bylo lepší, když o tom nebude Ťapka vědět. Pippi byla velice šmejdivé dítě a rychle se učila; třeba zadávat příkazy Mozku. Už jí došlo, že nedělá rozdíly mezi dospělým a dítětem a nerozlišuje operátory podle velikosti a významu. Když dostal příkaz, plnil ho bez váhání.

Kromě Pippi pilně vyzvídali i jiní, třeba členové lóže Koara. Ta se na Lodi silně rozrostla; někteří kamarádi se přihlásili, jiní byli do lóže včleněni s obvyklou ohleduplností, aniž se jich někdo zeptal na mínění. Yaggan jako velmistr převzal templářský sedmistupňový systém zasvěcení, jen co se o něm dozvěděl, takže mnozí byli členy, aniž o tom vůbec věděli. Taky Pippi, která měla řadu neocenitelných výhod, nahrazujících její mládí: třeba byla dcera komthura, který mohl svou autoritou snadno přikrýt některé poněkud sporné činnosti lóže.

Teď byla Pippi patřičně vyslechnuta a když je ujistila, že nic neví, vyslána na průzkum, aby tedy něco vyzvěděla. Důležitými prameny byly šelmy, které obvykle věděly o všem a stačilo se jen řádně vyptávat, aby promluvily. Takový tygr Wagarra si Pippi velmi oblíbil, jako vše maličké a bezbranné a vyprávěl jí, jak si počínali za letu. Pippi si to zapamatovala a téměř bez chyby zreprodukovala ostatním.

„Tak ty říkáš, že komthur je zlikvidoval osobně?“ divil se tomu Yaggan, „Proč to udělal? Vždyť na ostrově Raatonga byl proti!“

„Obávám se, že mu rozumím.“ řekla Gwen.

„Tak mi to vysvětli! Asthra je chtěla obětovat božstvům, která ostrov chránila a která se probudila, když jsme otevřeli skrýš a dotkli se jejich majetku! Mike se proti ní postavil, ačkoliv všichni říkají, že Asthru miluje jako dceru a...“

„Nic jiného udělat nemohl. Je velekněz a komthur Templářů; slouží Bohu a nemůže dovolit, aby... aby...“ Gwen zaváhala.

„Tím myslíš Boha křesťanů?“

„Křesťané o Něm mají spoustu mylných představ a předsudků. Těmi snad Mike netrpí, ale ví, že sice dovoluje svým služebníkům různé úlety, ale masové vraždy moc nemiluje. A když už, tak rozhodně ne pro zábavu... Velké Matky.“

„No dobře, tak teda ne. To si myslíš, nebo to víš jistě?“

„Myslím, že to vím jistě. Matka mne... kontaktovala. Přivedla nás na tohle místo. Způsobila... zařídila to tak, aby muselo dřív či později dojít k pobití Stackela a ostatních. Schválili to všichni velekněží; Mike, Roger i Enkra. Nakonec prosadila svou a oni ji poslechli...“

„Proč potřebuje Matka takové věci? Třeba lidské oběti?“

„Bůh je velice smířlivý i k těm, kdo se proviní. Jeho práce je udržovat v chodu celý Vesmír; těžko se může zdržovat rozhodováním mezi znesvářenými lidmi. Někdy těžko rozhodnout, kdo se provinil víc a kdo míň; oni byli syčáci, ale my taky nejsme tak úplně bez viny. Kdyby nás Stackelovci pobili, z hlediska Vesmíru by to tak zlá škoda nebyla!“

Yaggan se zatvářil uraženě, ale jen mírně.

„Kdežto Matka svoje děti chrání. V její povaze je rozlišovat mezi Dobrem a Zlem; takže dobré odměňuje a zlé trestá. Přestože jako Pánova oddaná ví, že neexistuje žádné Zlo a Dobro, že buď všechno je Jedno, nebo je všechno Prázdnota – to záleží na úhlu pohledu. Zkrátka, jejich přístup se liší...“

„No tak jo; tohle dejme tomu chápu.“

„Mike si to nechal důkladně projít hlavou; určitě se mu zvlášť nelíbila myšlenka pobít celou tu bandu, ale musel k tomu svolit. Tak to raději provedl sám, než aby to svěřil jinému...“

„Ale proč?“

„Nechápeš to? Přece musel, nemohl udělat nic jiného! Za takový čin postihne pachatele strašlivá karma; to měl vystavit trestu svou dceru Astru, syna Enkru nebo... koho z nich? On je všechny považuje za svoje děti; a svoje děti do pekla jít nenechá!“

„To tam raději půjde sám?“

„On tam půjde i za tebe, Yaggane, za mne a za kohokoliv z nás!“

Yaggan sklopil hlavu; ale zeptal se Ba-Tao: „Proč?“

„Je komthur. Kdyby jednal jakkoliv jinak, nesplnil by zásady řádu. Templáři odjakživa nastavovali krk, ať nebezpečí hrozilo komukoliv...“

„Očekává se takové chování i od nás?“

„To si musíš rozhodnout sám. Slíbil jsi, že nedovolíš nikomu ublížit; jestli je ti jedno, že někdo jiný bude muset trpět...“

„Je to totéž, jako když duchovní učitel na sebe převezme karmu všech svých žáků?“ ptala se Fayna.

„Ano, přesně tak. Vidíš, že to znáš...“

„A při tom se k němu Asthra chová, jako kdyby jí ublížil!“

„Je úplně jedno, jak se chová Asthra. Třeba ji skutečně něčím urazil nebo naštval; Asthra je, jak už bylo řečeno, expanze Velké Matky. Není vyloučeno, že ještě budeme mít příležitost obdivovat její činy. Asi dost významné...“

„Teď dosáhla svého, tak by mohla být spokojená!“

„Dosáhla jenom obnovy rovnováhy, ničeho jiného; doposud byly váhy osudu nakloněné ke Zlu, teď se srovnaly, ale je zapotřebí je vychýlit směrem k Dobru. To si přeje Matka, takže taky Asthra jako její oddaná služebnice. Bude pro to asi něco dělat...“

„Tak schválně – co?“

„Nevím. Jenom tuším, že bych jí v tom měla pomoci.“

„Jak moc se to bude líbit otci komthurovi?“

„Počítám, že nijak zvlášť. Víš, on je divnej.“

„Osobně nebo z titulu své funkce?“

„Tak i tak. Hrozně nerad dělá cokoliv, co nemusí; vysvětluje to tím, že každý čin udržuje člověka ve světě přání, tužeb a jejich naplňování a tím reakce za dobré a zlé činy; teprve když veškerá přání vyhasnou, může se člověk povznést nad tuto úroveň...“

„Tuhle teorii znám! On to dokázal?“

„Zbavit se všech přání? Ani zdaleka! To ho právě nejvíc štve!“

„Tak proč to neudělá?“

„Zkus to, pitomče! Uvidíš sám...“

„Já snad ještě nejsem stařec nad hrobem!“

Gwen jenom mávla rukou. Pippi, která seděla co nejblíž u ní, tahala jaguára Arrgattsamwoogha za ucho a snažila se vydráždit ho, aby jí chňapal po prstech, se zeptala:

„Gwen, ty seš taky něčí inkarnace nebo obyčejnej člověk?“

Někteří se rozesmáli prostomyslnosti malého dítěte, ale rychle zvážněli, když Gwen řekla: „Nevím jistě. Začínám mít strach.“

„Z čeho? Snad nechceš říct...?“

„Některé sekty soudí, že každý člověk je částečnou inkarnací Boha. Nejen člověk – každá živá bytost, i hmyz a rostlinstvo; rozdíl je jen v míře, kterou si uvědomuje. Čím víc poznáváš své skutečné postavení ve světě, tím víc chápeš, že do tebe byla vložena božská jiskra, abys mohl líp plnit své poslání: věčnou oddanou službu Bohu...“

„To by vypadalo, jako kdyby chtěl Bůh sloužit sám sobě!“

„Vypadá to tak, úplný nesmysl to zase není. Podívej se, přece prsty taky slouží celému tělu, když si potřebuješ podat jídlo do úst, pomyslíš si a ruka je okamžitě uchopí a přinese blíž. Takže je ruka částí celku, ačkoliv není totožná s celkem; no a člověk je maličká součást celku, zatímco Bůh je Absolutně Všechno. Není to normální, že část slouží celku?“

„Určitě je. Ty teda myslíš, že jseš taky... bohyně?“

„Ten večer na Raatonze někdo povídal, že všechny ženy jsou částečná inkarnace Velké matky. Z toho plyne jejich rozmarná až nevypočitatelná povaha; jednou jsou nesmírně laskavé a daly by ti všechno, co můžou, jindy ti vysají krev jako upír...“

„Ty seš přeci taky žena, Gwen!“

„No právě; tak si na mě dávej dobrej pozor!“

Roger Monroes prováděl výzkumy s Mozkem. Byla to hra i vážný průzkum, co všechno dokáže a co obsahuje jeho program. Taky se na to patřičně vybavil: nechal si vyholit hlavu do absolutně hladké koule a Mozek mu na ni připojil kontakty, mnohem složitější než vyučovací od Wallisu, takže mohl přímo vnímat veškeré impulsy podstatně rychleji, než kdyby je dostával přes obrazovku. Ovládal Mozek hlasem, prsty přes klávesnici a možná dokonce myšlenkami; ostatní operátoři usoudili, že se už definitivně zbláznil a že to odjakživa čekali. Spal vždy jen dvě tři hodiny přímo v křesle (a to si ještě pouštěl nějaké programy), jídlo si nechal nosit po malých dávkách a že by věnoval něžnou pozornost nějaké dívce, nepadalo do úvahy. Měl novou hračku a dokud se jí nenabaží, nebude klid.

Tehdy zjistil, že nejdokonalejším (a nejjednodušším) způsobem, jak Mozek dokáže vytvářet věci, je syntéza přímo na místě. Pokud existuje jasná představa, jak má požadovaný předmět vypadat, dokáže jej sestavit tím, že přikládá jednotlivé atomy k sobě dle předepsané struktury. Nedělalo mu problémy provést okamžitě analýzu a vytvořit přesnou kopii nějakého předmětu. Oba byly natolik stejné, že nebylo možné odlišit kopii od originálu; ani pokud by se jednalo o nějaké vzácné dílo z minulosti, protože je vytvořil včetně časem způsobených změn a patiny.

Pokud ovšem bylo z čeho. To byl jediný problém a Mozek Rogera upozornil, že zásoba některých atomů se snižuje tím spíš, že si někteří přítomní přejí velmi zvláštní věci.

„Jak můžeš získat suroviny?“ ptal se Roger.

„Exploatací z okolního prostředí.“

„Proč ji tedy neprovedeš?“

„Program požaduje označení všech materiálů, které mohu využít. Neoznačené suroviny musím ponechat bez povšimnutí.“

Roger zjišťoval důvody. Mozek neodlišoval okolní prostředí dle hodnoty; kámen nebo písek byl pro něj stejně cenný jako předměty, které vytvořil před chvílí. Kdyby dostal příkaz vzít suroviny z nejbližšího okolí, klidně by je vybral z nábytku nebo ošacení přítomných (pokud by dodržel nedotknutelnost lidského těla). Taky mu nebylo jasné, co je odpad a co věc prozatím uložená. Vtělit do programu nějaké rozlišení nebylo příliš obtížné, avšak naráželo na soustavné změny mínění lidí o předmětech; co člověk ještě včera nezbytně potřeboval, je dneska už naprosto bezvýznamné a je možno to zahodit.

Roger situaci vyřešil jednoznačně: nařídil vytvořit kontejnery na odpad, do kterých se v rámci generálního úklidu zahodilo vše, co lidé nepotřebovali. Mozek to před jejich očima rozebral na atomy, ale to nestačilo; dostal tedy příkaz vybrat si suroviny z mořské vody, které je všude kolem dost a dost. Tím se zároveň objasnilo, že může svými chapadly bez problémů dosáhnout ven mimo Loď, v podstatě kamkoliv.

Mořská voda je surovin plná; za krátký čas Mozek oznámil, že předepsané normy zásob jsou splněny a nadále nemá potíže. Podle Rogerova příkazu měl stejným způsobem automaticky doplnit zásoby pokaždé, kdy klesnou a soustavně likvidovat veškerý odpad.

Někteří členové posádky, zejména dámy, si tím pádem začaly s Mozkem hrát. Přišly na to, že než uchovávat oblečení, čistit a opravovat, je lepší zahodit je do odpadu a zítra (nebo za hodinu) si nechat udělat nové. Mozek plnil příkazy bez odmlouvání, dívky vymýšlely a poroučely si všechno možné. Když nebyla předloha, dokázal Mozek vytvořit předmět i podle fotografie, ale samozřejmě nedokonale, neuměl odhadnout všechny jeho funkce. Kaiití si poručila korunu Íránské císařovny Farah, kterou viděla někde v časopise a dostala ji; ovšem perly, ze kterých byla, se nedaly vyloupnout, protože to Mozku nikdo nevysvětlil.

Významným dílem přispěla k činnosti Mozku Pippi. Měla totiž o závažný problém víc: nenáviděla povinnost chodit oblečená, což od ní obvykle vyžadovala Ťapka. Když se tedy jednou měla obléci, trávila zrovna příjemnou chvíli ve sprše a nechávala se masírovat proudy vody; v tu chvíli ji napadlo, aby jí Mozek vytvořil tričko a kalhoty rovnou na těle. Vzápětí objednávku změnila: nikoliv klasické tričko a kalhoty, ale něco z textilní hmoty, co by se na těle vytvořilo a zůstalo tam, dokud bude zapotřebí; až nebude, stačí vlézt do sprchy a smýt to proudem vody jako špínu. Mozku, ty si přece nějak poradíš, ne?

Mozek zapojil své vynalézací obvody a zaintegroval požadavky: textilní tkanina, prodyšná, přiléhavá, nemačkavá, nešpinící se. Jenže Pippi si přála další bod: nepůsobící nepříjemný pocit na těle. Pro Mozek vskutku krutý oříšek, ale zvládl i to, takže Pippi svoje nové oblečení téměř necítila. Když vylezla ze sprchy, vypadalo to, že má tělo pomalované bílou barvou, která naznačuje oděv obvyklého vzhledu.

Ťapka důkladně prozkoumala, co to Pippi vyvedla. Potom zadala Mozku některé drobné změny; přála si třeba, aby byla tkanina dost silná, aby se dala odlišit od vlastní kůže. Recepturu si Mozek zapamatoval a vyrobil jí okamžitě na těle totéž. Obě předvedly vynález veřejnosti a ta jej pochopitelně schválila.

Drobný problém byl, že oděv byl elastický a bez otvorů, takže při tělesné potřebě dělal problémy. To souviselo s faktem, že Mozek neznal záchody evropského typu; potřeba se vykonávala v koupelně a nečistoty okamžitě smývaly. Takže postup se vytvořil následující: vstoupit do koupelny, osprchovat z těla starý oděv, vyprázdnit se, osprchovat, zmasírovat a vytvořit si nové oblečení. Mozek postup zaznamenal a ochotně prováděl.

Před mládeží vyvstal jiný problém: v tomto oblečení se nedalo překvapit partnerku nenadálým sexuálním útokem. To byla totiž obvyklá hra zejména v dobách, kdy nebylo moc práce a mládež měla náladu se bavit. Navenek to vypadalo, že chlapec využívá chvíle, kdy se dívka zabývá nějakou činností, přepadne ji a zmocní se jí násilím; dívky se také velmi realisticky bránily a přesvědčivě křičely o pomoc, zatímco chlapci byli přiměřeně brutální. Pravda ovšem je, že se jednalo o hru; málokterá činnost kasty bojovníků je něco jiného než hra. Mohlo to zmást maximálně cizince, který neznal místní zvyklosti; zejména fakt, že všichni účastníci jsou spojeni dřívějšími sňatky a jejich odpor by mohl být skutečný jen v případě nemoci či technických problémů.

Chlapci a dívky z ostrovů na Zetě se samozřejmě velmi ochotně připojili ke hře, jakmile pochopili pravidla. Vyhovovala jim; nic nevhodného neviděli ani na faktu, že postupně uzavřou manželství se všemi přítomnými. Za počátek manželství se považoval první milostný kontakt; pokud byl čas a nálada, uměli to mladí dokonce velmi hezky oslavovat. Zkušenější jedinci byli zakrátko spojeni se všemi partnery a vybírali si je podle nálady; dívky obvykle svá manželství nějak registrovaly, chlapci to považovali za bezvýznamné. Občas se někdo pokusil vzbudit žárlivost a z toho vyplývající potyčky, ale obvykle to rychle utichlo.

V případě, že někdo měl na sobě oděv z tkaniny vyrobené Mozkem, nepřicházelo v úvahu, že by se dívky zmocnil násilím, už proto, že z ní oděv nedokázal servat. Když první experimenty dopadly bídně a rozneslo se to, byla učiněna řada pokusů, pochopitelně nezdařených. Všichni se tomu smáli; dívky si pochvalovaly, že jsou konečně chráněny před zvůlí brutálních násilníků, kluci taky nešetřili poznámkami. Později se však situace změnila: některé dívky si stěžovaly, že kluci využívají tohoto stavu jako výmluvy pro svůj nezájem a vyhýbají se povinnostem.

Obecně uznávaným mluvčím té skupiny byla Tanya Wallerová. Měla mezi ostatními výsadní postavení: všeobecně se vědělo, že má nejnižší IQ a funguje prakticky na základě instinktů, takže ji každý rozmazloval a dovolil chovat se jakkoliv. Sama té výsady ráda zneužívala a předstírala ještě nižší inteligenci, pokud se chtěla vyhnout nějaké práci. Mezi ostatními se její chování stalo vzorem a měřítkem hodnot; pokud bylo naznačeno, že se někdo chová ještě pitoměji než Tanya, považoval to za hrubou urážku. Naopak ji rádi posílali vyřizovat s velením věci, za které by každý jiný byl nějak potrestán.

Tento problém úzce souvisel s dalším, ačkoliv to zjevně nebylo patrné: se stravou. Výživu svých hostí Mozek zajišťoval obvyklým způsobem, analýzou předložených pokrmů a jejich syntézou z atomů, když si je někdo poručil. Tento proces byl schopen provést také s pokrmy z masa, čímž vznikala význačná anomálie: maso získané bez zabití nějakého živého tvora. Vzniklo to u óóírů, kteří jako šelmy měli maso velmi rádi, ale na lodi pochopitelně lovit nemohli; celé generace si tedy musely dávat syntetizovat pokrmy, které jim kořist nahrazovaly. Všechny ty receptury byly někde v paměti Mozku uloženy na věčné časy.

Pro přesvědčeného masožravce v tom nevzniká žádný problém; ale arminská společnost je výrazně teokratická, ovládaná spoustou náboženských předpisů. Míra dodržování usměrňovacích zásad je jistým měřítkem osobní úrovně morálky jednotlivce; třeba Asthra byla zásadní vegetariánka, která svoje jídlo připravovala dle vaišnavských předpisů a obětovala Nejvyšší Osobnosti Božství. Enkra se dal během výkonu funkce prince následníka přesvědčit, aby přijímal pozvání na hostiny, kde se podávalo maso; činil tak z politických důvodů a důsledně rozlišoval mezi pohostinstvím u šelem, kterým jejich jednání chválil, obyvatel jiných vyznání, když mu předkládali maso připravené dle svých zásad (třeba u Židů košer), což toleroval a bezbožných ateistů, které kritizoval tak dlouho, až pochopili nevhodnost svého počínání. Podobně se choval Jackie, Kurt, Sonny a další členové dvora; Roger to někdy ještě vylepšil tím, že hostitelům důsledně působil nepříjemnosti a popichoval je tak, že by se urazili a naštvali, kdyby nebylo jejich životním zájmem dvořany potěšit a přimět, aby vyhověli různým jejich žádostem; kvůli nim ho obvykle pozvali.

Na expedici byla situace jednoznačná: vařilo se ze zásob nebo toho, co bylo uloveno či objeveno na ostrovech. Bráhmanská společnost vyžadovala vegetariánskou stravu dle náboženských zásad; pokud tento požadavek nebyl splněn, Asthra si připravila něco sama a postihla pachatele jídla svou vrcholnou nelibostí. Šelmy si chytaly ryby, na ostrovech lovily cokoliv, co jim dost rychle neuteklo. Lidé se chovali tak i tak, podle možností; občas vznikaly kvůli jídlu spory, které se řešily různě, avšak obvykle dle požadavků nejvyšší kasty.

V Lodi se ovšem situace změnila; bylo možno získat maso, aniž někdo musel zemřít, což byla hlavní zábrana pro bráhmany. Tím se dala řada kolísajících a váhajících zlákat; Mozek recepturu zvládl bez problémů a vyráběl chutné bifteky a řízky, které se nikdy nepásly na zelených lučinách. Asthra se mračila, avšak její argumentace vyznívala za této situace jako slabá; nejvyšší čas, aby se urazila, odešla a práskla za sebou dveřmi. Což ovšem taky nešlo, dveře byly zasunovací a otvíraly a zavíraly se automaticky, když někdo chtěl vejít.

Nespokojenci všeho druhu si počínali takto: uspořádali zábavné posezení s hostinou, na které pozvali také Tanyu. Tu vyhecovali, aby se se všemi jejich protesty, připomínkami a námitkami vydala za Rogerem a vytroubila mu je. Měla k tomu právo, protože Roger byl jedním z jejích manželů (nikoliv však Enkra, Jackie atd., což ji velmi hnětlo, ale nedalo se s tím nic dělat). Tanya vytušila, že ji společnost chce využít jako hromosvod; stalo se jí to už častěji a mnohokrát se nad její hlavou vznášely nepříjemné mraky, které rozehnala jen svou bezelstnou pitomostí. Občas projevovala jisté náznaky, že není tak pitomá, jak se všeobecně soudí; avšak chránila se to veřejně přiznat, neboť by ztratila ochranu.

Roger se zabýval svou běžnou činností: komunikoval s Mozkem. Ležel v kombinaci lůžka a křesla a neměl šlahouny vodičů omotanou jen hlavu, ale většinu částí těla. Tanye dalo dost práce, než ho přiměla se probrat a vzít ji na vědomí. Potom začal nadšeně vysvětlovat, jaké experimenty právě provádí, jaký mají význam a co mu Mozek předváděl; něco Tanya nepochopila, zbytek odmítala pochopit z obavy, aby nepoškodila svoji image přítulné čičinky bez špetky inteligence.

Nejdřív ho nechala trochu vymluvit. Zareagovala až ve chvíli, kdy jí vysvětloval, že kromě uspokojování jiných potřeb dokáže Mozek navodit také stavy vedoucí k sexuálnímu uspokojení; tehdy namítla, že se to dá vyřešit snadněji, kdyby se na ni obrátil. Roger se vyjevil, protože právě vykládal, že si dokáže pomoci, aniž by ji obtěžoval; konečně soustředil svou pozornost, zjistil, s kým mluví a začal uvažovat logicky. Logika mu napověděla, že Tanya za ním určitě nepřišla jen tak, nýbrž že něco vyvolalo její nelibost a přinutilo ji jednat. Otázal se tedy, co to je.

Tanya mu vyložila přehršli problémů svých i ostatních; že totiž většina lidí tráví čas připojená na terminály Mozku, hrabe se mu v programech a nechává se jím rozmazlovat, co se týče jídla, oděvu a všeho ostatního; se svým okolím téměř nekomunikují, nebo se baví jen o tom, co objevili v paměti Mozku a chtějí předvést ostatním. Dívky to silně hněte a dožadují se řešení.

Roger neviděl na tomto uspořádání nic nepatřičného; spíš ho zaráželo, že s tím někdo nesouhlasí. Pochopitelně souhlasil, že se musí čas od času do Mozku odpojit; ale to až dokončí všechny svoje pokusy. Což mohlo trvat i několik let.

„No... jistě,“ řekl posléze, „Nedělej si starosti... už brzo se vypravíme na další cestu. Pojedeme přeci do té... země Kam!“

„A do té doby? To budete všichni trčet před Mozkem a hrát si s ním do nekonečna?“

Roger zmateně vysvětloval, že jistě nikoliv; nejdřív ale musí dokončit práci, kterou má rozdělanou. Tanya se naštvala:

„Že si nenecháš tu klávesnici připojit rovnou k prstům! Nebo si ji nech implantovat do hlavy a ťukej na ni mozkovými impulsy, ať se zbytečně nezdržuješ klapáním!“

„A víš, že jsem o tom uvažoval? To není blbý řešení... ty vůbec nejseš tak pitomá, jak všichni tvrděj. Já věděl, že jseš dost chytrá holka... kdyby se taková klávesnice zmenšila třeba na rozměr náčelní ozdoby, šlo by přece...“

Tanya postřehla, že přestřelila a musí s tím něco udělat.

„Ale ne, tak jsem to nemyslela!“ zakňourala přítulně a ovinula ho pažemi, „Já jenom chtěla... já pořád vzpomínám, jak jsi byl ke mně milej, když jsi mě ještě měl rád! Teď si už určitě ani nevzpomeneš na ty noci... já vím, že už nejsem tak hezká...“

Rogera změna tématu zaskočila. „Jistě, že si vzpomínám... nikdo neumí tak vášnivě líbat jako ty, moje drahá! Jenže...“

„Tak proč jseš ke mně takovej? Já vím, je tady spousta holek a každá tě chce, ale já na tebe pořád vzpomínám...“

Mluvila na toto téma ještě chvíli; jenže Roger se vzpamatoval.

„Tak počkej. Ty na mě něco šiješ a já netuším, co to je. Mohla bys mi jasně a srozumitelně říct, kdo tě poslal a proč? Já se pokusím vnímat, co se vůbec děje!“

„Já ti řeknu, co se děje! Všichni se bavíte jenom s Mozkem. Jak se někomu něco nezdá, zapadne do svý kajuty, zamkne se a nikoho tam nepouští. Ty, Enkra, Asthra, Sheilla, Kaiití... Ťapka s Mikem nikdy společenský nebyli, to se ani nedivím, ale ostatní přece jo – to si nevzpomínáš, jak jsme seděli na palubě, dívali se na západ slunce, zpívali a bylo nám fajn?“

„Ale jistě... já taky říkám, že brzo zas pojedem...“

„Do tý doby se všichni zblázníte!“

„No dobře. Máš nějaké konkrétní požadavky?“

„Jo! Třeba my holky si přejeme, aby si nás někdo všímal!“

„Eeehm?“

Tanya stručně vysvětlila problém s oblečením. Roger užasl.

„Vůbec mě nenapadlo... co tedy chcete? Zakázat to, nebo... ne, to je blbost. Já myslím, že to přejde samo, až všechny přestanou bavit ty experimenty. Brzo budou chodit zase bez oblečení a jistě vám patřičně vyhoví...“

„Oni! Ale co ty?“

Roger zauvažoval, jestli by ji neměl znásilnit rovnou teď a na tomto křesle. Mozku by to nevadilo a ostatní přítomní by taky souhlasili, pokud by si toho vůbec všimli.

„Určitě ti příležitostně...“ řekl nejistě, „Ale zatím bude asi lepší, když se občas... nějak obejdete...“

Tanya zaťala zuby. „Tušila jsem, že s tebou nic nepořídím! Tak aspoň ať na nás Asthra přestane tak koukat!“

„Kdo na vás co... Asthra? Proč?“

Tanya vylíčila problémy s jídlem. Roger nechápal:

„Co je nám po tom, co vy jíte? Dělejte si, co chcete!“

„Jo! Jenže, každej si nechává něco připravovat ve svý kabině! Mozek ti uchystá cokoliv, ale už to není ta legrace, jako když jsme měly službu v kuchyni a pak rozdávaly jídlo na palubě...“

„V životě by mi nenapadlo, že můžeš litovat škrábání brambor!“

„Mě by to taky nenapadlo – ale byla u toho někdy legrace! Holky taky vzpomínají... Asthra bejvala docela milá, když měla službu, učila nás vařit, bavila se s náma... teď chodí s ohrnutým frňákem a sotva ti odpoví na pozdrav!“

„To máš těžký. Třeba tě ani nevnímá!“

„No, právě!“

Roger chvíli přemýšlel; Tanya vytušila, že už toho řekla dost a teď je zapotřebí nechat ho učinit si závěry. Roger taky řekl:

„Budu o tom uvažovat. Když, tak řeknu Enkrovi...“

„A co máme zatím dělat, než na něco přijdeš?“

„Co já vím? Bavte se! Experimentujte! Zkoušejte...“

„Dík. Pomohl jsi mi...“

„To jsem rád!“ usmál se Roger a počal se rozhlížet, kam při vyrušení odložil kontakty Mozku.

Tanya se vrátila, podala kamarádkám přehlednou zprávu o jednání a potvrdila, že si není jista jeho účelností. Když probíraly jednotlivé aspekty, Tanya nadhodila, že za současného stavu může velitele vytrhnout z nevšímavosti jen obrovský průšvih. Navrhla, že by byla ochotna se ho zúčastnit, pokud na něco přijde. Avšak všechny konkrétní nápady byly zavrženy jako slabé a nevýznamné.

Nakonec přišel spásný nápad od někoho, od koho se to nečekalo. Kromě Kaiití a Ba-Taa tu bylo pár dalších, kteří okusili lidské maso a kromě rituálního významu jim taky velmi chutnalo. Trochu litovali, že si je nemohou dopřát (třeba měli sníst Heinricha Stackela, když už ho zabili!) a řekli to nahlas. Tanya zbystřila pozornost a opět jí unikla nevhodná myšlenka:

„Proč bysme nemohli? Můžete sníst třeba mně!“

Nastalo určité vzrušení a nechápání; Tanya se předvedla:

„Mozku, proveď analýzu vzorku mých tkání a vytvoř identickou část těla od pasu dolů... asi od tohoto místa!“

Mozek se dal do činnosti. Tanyu propíchaly jehličky sond, aby vzaly vzorky pokožky, krve, kostí, masité tkáně. Jen co provedl analýzu, začal syntetizovat její nohy a pokračoval k pasu. Počínal si zodpovědně: vytvořil je včetně tetování na kůži, rolniček na kotnících, rudě nabarvených nehtů a škrábanců, které nasbírala za léta života. V udaném místě pak skončil poněkud neesteticky vypadajícím řezem dutinou břišní včetně střev, z níž by se méně otrlým osobám mohlo udělat špatně.

„No prosím!“ usmívala se Tanya, „Tady mě máte: vařte, pečte, chutně upravujte! A nezapomeňte mě pozvat!“

Nastalo patřičné vzrušení a přítomní řešili otázku, zda pozvání přijmout nebo se preventivně pozvracet. Zvítězila zodpovědnost výzkumníka a chuť na neobvyklý experiment; tak se řešil bod dvě, zda totiž připravit maso dle domorodého zvyku na otevřeném ohni, či upéct v mikrovlnné troubě. Zjistilo se, že suroviny je dost a může být ještě víc, v podstatě neomezené množství; tak se přijaly veškeré možné varianty.

Zpráva o kanibalských hodech se rozšířila rychlostí stepního požáru a záhy se začali scházet další hosté; někteří tento záměr hlasitě odsuzovali, jiní se nechávali pozvat a případně radili, jak hostinu ještě vylepšit. Dívky v čele s Tanyou vytvářely různé pochoutky; výhodou bylo, že stačilo uvařit vzorovou porci v nějaké úpravě a Mozek se postaral o její rozmnožení na tolik kusů, kolik se požadovalo. Zároveň si zaznamenával recepturu, takže bylo možné si kdykoliv říct o další.

Aby se to vylepšilo, počaly si dívky přát různé opojné nápoje; od některých měly vzorky (většinou poslední, ukryté pro případ krajní nouze), jiné se snažily definovat po paměti a týraly Mozek všelijakými požadavky. Při té příležitosti se všichni patřičně opili a nechali si posloužit taky lehkými drogami, zvlášť trávou. Experimenty s narkotiky měla ráda i Asthra, ačkoliv postupovala dle starých návodů a dodržovala různá pravidla čarodějek; avšak její laborantky už uvažovaly, že by si nechaly vytvořit sómu, dávnou posvátnou drogu starých Árjů.

Když byli takto příznivě naladěni, nastal čas vrhnout se na ženy. Nejdřív samozřejmě na ty, které byly přítomny; když byly patřičně použity všemi myslitelnými variantami i za užití nejbujnější fantazie, po dobrém i po zlém, byl uspořádán hon na ty nepřítomné, a které byly dopadeny, byly brutálně zneužity. Totéž se v poněkud menší míře konalo s chlapci, které dívky také nutily násilím, aby jim poskytli patřičné potěšení; ovšem pokud se dívky bránily aspoň pro formu, kluci se neobtěžovali vůbec. Akci chyběla k dokonalosti jediná maličkost: nejméně jedna osoba, která by zásadně nesouhlasila.

Tvrdé jádro v čele s Tanyou dychtivě očekávalo, jakou reakci vzbudí jejich počínání u velitelů, zvláště Enkry a Asthry. Měli bohužel smůlu; Asthra nereagovala vůbec nijak, Enkra se nad tím vším zamyslel a konstatoval, že se nikomu neublížilo a není tedy co řešit. Taky Rogerovi to dali na vědomí, ale není známo, zda vůbec pochopil, oč jde; komunikoval právě s otiskem něčí paměti, uložené ve stroji a nebylo jasné, v jaké formě.

Zkusili to ještě přes Mika; jeho důstojník Ba-Tao mu přinesl tu zprávu zároveň s pozváním, že jestli si chce pochutnat na mase, aniž by byl postižen karmickou reakcí, může přijít na hostinu. Mike si dal objasnit situaci a pak řekl:

„No jo, já bych rád... jenomže je s tím řada problémů. První je, že jsem strašně mlsný člověk a hned tak něco mi nechutná. Mám dojem, že Ťapka vaří podstatně líp než nějaká mašina, i když se snaží, jak může. Ťapka jim zadala receptury na smažený žampióny s opékanýma bramborama, třešňový knedlíky a jiný chuťovky a můžu si tedy říct, kdy chci... a vůbec, když se nacpu masem, je mi z toho dost špatně od žaludku. Už jsem si odvykl...“

„Ale oni taky vařej dobře!“ olizoval se Ba-Tao.

„Já o tom nikterak nepochybuju!“ usmál se Mike, „Kdyby ode mne něco potřebovali, rád mezi ně přijdu, ale zatím nevím...“

Hostiny pokračovaly; avšak zatímco tato první vyvolala senzaci a mohutnou účast, další už byly slabší a během týdne zbylo jen pár kamarádů okolo Tanyi, vesměs z nižších kruhů. Když ochutnali každého z přítomných a přesvědčili se, že všichni jsou na tom zhruba stejně, omezili se na běžné mejdany s opíjením a bezuzdným sexem a pomlouvání těch, kdo tam nebyli.

Tanya zuřila. V opojení alkoholem, trávou, masem i sexem se už viděla jako významnou a důležitou členku výpravy, jíž si všichni váží a jejíž názor je slyšen v radě. Zatím to vypadalo tak, že se všichni jenom přesvědčili o její neschopnosti. Někteří se od ní nechali zlákat, ale rychle se zábavy nasytili a vrátili se zpět ke své obvyklé činnosti. Jiní jen mávli rukou a nechali ji, ať se baví, jak umí. Byla nucena konstatovat, že se věc nepovedla a že cesta k vyniknutí vede zřejmě jinudy.

Tehdy ji napadlo nějak se pokusit vrátit mezi ostatní; tušila však, že by s tím mohly být určité obtíže. Když přemýšlela, jak to provést, napadl ji jediný člověk, který by jí mohl pomoci: Mike Cross. I vystřízlivěla, pěkně se upravila a šla za ním.

Mike nejdřív myslel, že mu jde jen něco vyřídit; když pochopil, že se chce skutečně o něčem vážně poradit, upadl do rozpaků a jen nesmyslně blekotal, že snad opravdu není ten pravý, kdo by jí měl v čemkoliv radit. Mezitím Ťapka udělala oběma kávu a zakázala Pippi, aby je rušila svou přítomností.

„To máš těžký, děvče... a co vlastně chceš dosáhnout? Co se ti vůbec nelíbí na tvém dosavadním postavení?“

„A co se mi na něm má líbit? Pořád jsem ta poslední v řadě, ať dělám co dělám! Copak nejsem člověk jako ostatní? Jsem opravdu o tolik horší než ti druzí?“

„No – to já nevím! Mně nepřipadáš tak hrozná!“

„Protože ses na mě ještě ani nepodíval! Maximálně mě vnímáš jako tu, co ti podává hrnek s čajem a zametá podlahu!“

„Ale to je velice důležitá práce! Kdyby se podlaha nezametla...“

„Počkej, prosím tě! Chci, aby mě ostatní brali vážně! Můžeš mi poradit, jak bych toho mohla dosáhnout?“

„Tím chceš říct, že chceš obsadit významnější postavení, než až doposud máš? V tom případě musíš dokázat něco významného.“

„To chápu – ale co?“

„Hm... jaké máš vůbec schopnosti?“

Tanya se nad tím vážně zamyslela, ale nebyla schopna přijít na nic význačného. „Myslím... takové, jako ostatní!“

„Dejme tomu jako Asthra?“

„To ne! Asthra je výjimka i v rámci čarodějek! Já se nechci vyrovnat Asthře, Sheille, Kaiití ani Jennie... ale...“

„Tak komu?“

„Co třeba... tvojí Gwen?“

„To nebude lehké. Gwen je čarodějka lóže Koara. Není zkušená, ale rychle se učí a dosahuje skvělých výsledků...“

„V čem vlastně?“

„V lásce k Bohu.“

Tanya sklopila hlavu. „Ty myslíš, že holka jako já nemůže cítit lásku k Bohu? Že jsem úplná... že nejsem nic?“

„Ne, to si nemyslím. Jedna cesta existuje.“

„Nepovídej! To jako pro mě?“

„Přesně pro tebe. Pověz: mohla bys svoje postavení a sklony definovat slovem prostitutka?“

„To myslíš jako... ne! Peníze jsem za to nikdy nebrala! Jednak bych se styděla a pak, já všechny prachy hned zas rozházím...“

„Nevím, proč by ses měla stydět. Prostituce je docela příjemné povolání pro děvče, kterému se líbí seznamovat se stále s novými muži a poznávat jejich choutky... a to přece tebe baví!“

„No, to zas jo!“

„Tak vidíš. Stejně takové věci děláš; tak bys je jenom dělala s profesionální dokonalostí. Vyřešila by se tím spousta problémů, a společnost by tě možná hodnotila příznivěji...“

„Já nevím... prostitutek se každý štítí!“

„Nechápu, proč. Já ne – klidně podám prostitutce ruku jako každému jinému člověku. Nedomnívám se, že by její dotek bráhmana nějak znesvěcoval nebo pošpinil...“

„To je od tebe samozřejmě nesmírně velkomyslné...“

Chvilku mu připadalo, že její tón zní ironicky, ale to se mu asi jen zdálo. Pokračoval: „Jak víš, za dávných časů existovaly tak zvané chrámové tanečnice. Dívky, které sloužily bohyni Ištar; zastupovaly ji při tělesném kontaktu s poutníky...“

Tanya zbystřila pozornost. „Co že dělaly?“

„Do chrámu Matky Ištar přicházeli různí poutníci. Ty dívky jim dělaly společnost a při mystériích se jim oddávaly v zastoupení bohyně; za to samozřejmě dostávaly dary, tím větší, čím krásnější zážitky s nimi ti muži měli. Šikovná tanečnice dokázala takového muže ožebračit o celý majetek...“

Tanya vyprskla smíchy: „To myslíš vážně?“

„Proč ne? Když je někdo bohatý, je lepší, když odevzdá svoje jmění chrámu než je rozhází za nesmysly!“

„No fajn; ale co z toho měly ty holky?“

„Veškeré zaopatření, dobré jídlo i pití, zkrášlovací prostředky a všechno, co jim pomáhalo být ještě lepší; dá se říct, že byly v poměru k jiným ženám přímo rozmazlovány...“

„Ty si ze mě určitě děláš legraci, ale... je to zajímavé!“

„Možná si z tebe dělám legraci; ale vtip, ve kterém není nějaké vážné jádro, nikdy není dobrým vtipem. Nelíbilo by se ti to?“

„Hm!“ Tanya se pokusila přemýšlet, pokud má čím.

„Stejně tak žiješ, tak o co ti jde?“

„Jak to jde do souladu s manželským právem?“

„Nijak. Chrámové tanečnice byly v podstatě jediné ženy, které se mohly bez hříchu stýkat se všemi muži, aniž by byly za někoho provdány. Naopak, čím víc, tím líp.“

„A kdybych třeba chtěla mít děti?“

„Docela dobrý nápad. Žena má mít hodně dětí!“

„Císařské zákony říkají něco jako, že když žena spí s nějakým mužem, tak je za něj vdaná. Jak to tam je přesně?“

„Chvíle pohlavního spojení muže a ženy je počátek manželství před Bohem; jsou-li provedeny nějaké obřady předtím, během toho či následně, nebo vůbec ne, je důležité, nikoli však rozhodující. V tomto smyslu je každý milostný styk manželstvím.“

„Ano! Pokračuj!“

„Manželství je nerozlučitelné a rozvod je jenom hloupá iluze pro bezbožné ateisty. Pokud by mělo být dosaženo rozvodu, musel by být nějakým způsobem zrušen fakt pohlavního spojení, což je nemožné. Naproti tomu je reálně možné, aby muž měl souběžně neomezený počet manželek a žena neomezený počet manželů; jejich vzájemné vztahy mají být hodnoceny jako sourozenectví či podobně blízké příbuzenství; žena má pohlížet na jiné manželky svého muže jako na svoje sestry...“

„Znám ségry, které se mezi sebou v jednom kuse rvou!“

„Ano, to mám právě na mysli.“

„V tom smyslu jsem teda vdaná za většinu kluků, co tu jsou!“

„My o tom všichni víme, Tanyo. Nezapomínáš se pochlubit každým novým úspěchem. A všichni ti to samozřejmě přejeme...“

„Já si nemůžu pomoct; mě to hrozně baví!“

„Není to o nic horší koníček, než jiné!“

„A nejvíc ze všeho se mi líbí, když je to cizí kluk, co nezná naše zvyklosti a nic nechápe. Všechno ho můžu naučit... jenomže, kde takovýho tady sehnat? Já se vtírala i Stackelovým chlapům, ale potom jsme je zabili...“

„Klid; budou noví a další, slibuju ti to! Nějakýho kluka všude seženeš... a když budeš v postavení chrámové tanečnice, bude to úplně dokonalá služba...“

„Nojo – jenže v těch chrámech bylo tanečnic víc! Tady jsem sama!“

„To je pravda. Budeš si muset vychovat kolegyně z místních děvčat. Stejně se některý k ničemu jinýmu nehodí... za dřívějších časů, když někoho naštvala dcera svým rozjíveným chováním, tak ji poslal do takovýho chrámu za trest...“

„To muselo být bezvadný! Ty to ještě pamatuješ?“

„Bohužel. Ale když jsem byl malej, ještě žili lidi, co rádi vzpomínali na dobu císařství. To takový chrámy byly...“

„Fakt, jo? A jak tam žily ty holky?“

„No, většinou družně. I když spolu tvrdě soutěžily, která je lepší; různým způsobem, třeba která víc vydrží nebo která dostane víc darů od svých obdivovatelů. Spousta jich byla slavných...“

„Já slyšela, že některé ovládaly i magii!“

„No jistě, vždyť žily pohromadě s čarodějkami! Využívaly magie, když bylo třeba pobavit hosty nad únosnou mez. Když už ji to přestalo bavit, elegantně ho uspala a vsugerovala mu cokoliv; třeba že ji právě zabil. Hypnózu přece umíš i ty, ne?“

„A je pravda, že svoje hosty i bičovaly?“

„Běžně. Kluci z vojenské šlechty se tehdá mlátili pořád a kvůli všemu; tehdy běžně fungoval Oheň a když se něco nepovedlo, dalo se to zachránit. Skoro všichni kluci a spousta děvčat si potrpěli na tetování, rituální jizvy, ozdoby v uších, v nose a takové ty věci. Zato málokdy nosili něco jako šaty...“

„Chrámové tanečnice se taky zdobily?“

„Ještě víc než jiné; co měly celý den dělat? Zdobily sebe i kluky, co bydleli s nimi v klášterních ubytovnách, protože neměli co jíst, natož co jim přinést jako dárek. Tak si to odpracovali jako chrámoví sluhové nebo strážci...“

„A ty holky taky bojovaly?“

„Většinou dost. Vyvinuly dokonce vlastní styl, který vyplýval z jejich tanců; při cvičení bojovaly dokonce v rytmu. Když potom přišla válka, v útoku si zpívaly a nepřátelé tvrdily, že jsou zfetované do nepříčetna. No, zčásti to byla pravda...“

„Škoda, že už nic takovýho neexistuje! To by se mi líbilo...“

„Tak neříkej neexistuje, ale založ si klášter. Budeš matkou představenou a můžeš je učit, co sama umíš...“

Tanya se okouzleně usmívala, ale žádnou jasnou odpověď nechtěla dát. Spíš jen krčila rameny.

„Nech si to projít hlavou, nemusíš se rozhodnout hned. Už brzo se vydáme na další cestu... co ty si vlastně představuješ? Vrátíš se domů, nebo zůstaneš tady na Zetě?“

„To taky nevím. Líbilo by se mi to i to...“

„Naše Gwen se rozhodla jednoznačně. Zůstane na Zetě a bude tady šířit arminskou kulturu. Bere to jako svoje poslání...“

„Taky bude chrámová tanečnice?“

„Ani ti nevím. Je čarodějka, ale... chceš vědět tajemství?“

„No jasně!“ zazářily jí oči.

„Většina chrámových tanečnic se oblékala jen do svých šperků. Ale některé nosily masku na tváři; to byly buď počestné manželky pánů z města, nebo čarodějky, které se po službě chtěly pobavit. Bylo to naprosto jednoduché, vybraly si jiné jméno, zastřely si tvář a mohly dělat, co se jim zlíbilo...“

„Zní to rozhodně moc hezky...“

Mike ji pohladil po vlasech. „Tak jdi a přemýšlej...“

Skutečně se zvedla. Když odcházela, usmívala se a byla plná skvělých plánů.

Gwen měla zajímavější zájmy: hledala v paměti Mozku, zda obsahuje nějaké zprávy o tom, co a koho uctívali óóírové. Nebyla to jednoduchá práce a měla pocit, že kdyby se spoléhala jen na své vlastní síly, nikdy by nedošla k žádnému výsledku. Ale zdálo se, že ji při tom někdo vede a dává rady; ten pocit byl tak silný, až ji to překvapovalo.

Konečně narazila na vzpomínky nějaké dívky z národa óóírů. Asi obývala právě tu kabinu, ve které teď žila Gwen, nebo třeba jinou – to se těžko dalo poznat, všechny byly stejné. Taky její život nešel časově přesně zařadit, Mozek sice nabízel různé údaje, ale Gwen je neměla s čím srovnat. Byla to zkrátka dívka, která žila v Lodi během dlouhých věků letu, prožívala tu svoje lásky a potom přivedla na svět děti, vychovala je a odešla. Škoda, že óóírové neměli ve zvyku ukládat kožešiny svých zesnulých do svatyní, Gwen by ji moc ráda pohladila. Ale zůstaly tady přesné záznamy.

Dívka se jmenovala Arraíí a Bůh, kterého uctívala, měl rovněž toto jméno. Gwen celkem logicky usoudila, že byla pojmenována podle něho. Mozek registroval všechny případy, kdy v jeho dosahu vyslovila toto jméno, ale nedokázal rozlišit, kdy mluví o sobě a kdy o Bohu. Pouštěl Gwen krátké smyčky, ve kterých svoje jméno pronesla; některé se jasně týkaly jí, jiné dost dobře nechápala. Až narazila na případ, který ji zaujal a který si přála poznat spolu se všemi okolnostmi.

Bylo to během letu; dívka Arraíí přijala pozvání k přátelům, teď všichni leželi kolem zbytků hostiny a měli zjevně dobrou náladu. Tehdy ji někdo vyzval, aby vyprávěla nějaký příběh o Arraíím. Chvíli se koketně dávala přesvědčovat, ale potom začala velmi ochotně vyprávět:

„To jednou měl Arraíí skvělou náladu a napadlo ho pobavit se tím, že si pohraje s Bohyní Šawarr. Když na ni pomyslel, zjistil, že v té chvíli spí na louce plné rozkvetlých květin a ptáci jí zpívají nad hlavou. Přemýšlel, o čem se jí zdá; mohl snadno vstoupit do jejího snu a zjistit to, ale neudělal to a raději si to jen představoval. Spěchal na to místo, avšak zůstal tak daleko, aby slyšel její dech a cítil její vůni, ale nedotýkal se jí; tam snil, že by se mohl zároveň vetřít do jejího snu a spojit se s ní tělesně k milování. Uvažoval, zda by ji to potěšilo stejně jako jeho; ale byl krásný den, slunce zářilo a vzduch voněl tak opojně, že neudělal nic, jenom vyčkával a oddaloval svoji rozkoš představami...“

Příběh byl dlouhý a značně složitý, plný poezie a něhy. Šawarr se zdálo o nějakém dobrodružství a ten sen byl tak intenzivní, že jej Arraíí vnímal, aniž by do něj musel vstoupit. Rozhodl se tedy konečně, že se promění v beránka se zlatými růžky. Není zcela správné používat slova beránek, bylo to prostě nějaké podobné zvířátko, mělo šroubovitě zatočené zlaté rohy, které zářily. Šawarr beránka ucítila a rozhodla se, že ho uloví. Dlouho ho musela pronásledovat džunglí a překonávat různé nástrahy; některé tam byly přirozeným způsobem, další vytvořil uměle Arraíí a byly taky některé, které vznikly činností jiných bohů, kteří z příčin zatím nejasných do věci vstupovali. Nakonec však Šawarr beránka dostihla a vrhla se na něj; v té chvíli se Arraíí dal poznat ve své pravé podobě a spojil se s ní v milostné extázi. Rozkoš z lovu se u ní spojila s rozkoší z přemožení a vlastního ulovení; strávili spolu nádherný den a potom společně usnuli bok po boku v dobře skrytém lesním doupěti u malého jezera.

Gwen plakala. Ten příběh byl přesně takový, jaký si přála prožít, jenom ho vyprávěla šelma, která žila před dávnými tisíciletími. Když jim to líčila, ostatní se zapojovali do řeči, vyptávali se, pronášeli vlastní úsudky, žertovali. Bavili se tím vyprávěním po několik hodin; zvláště muž jménem Šawarr, který byl přítomen a těšil se zřejmě mimořádným sympatiím Arraíí. Gwen se v některých chvílích zdálo, že celý příběh je vytvořen jen proto, aby ho příznivě naladil; taky splnil účel, po jeho skončení dosáhla Arraíí svého. Gwen napadlo, jestli ten záznam není z jejich svatby, protože všichni ostatní s jejich počínáním nadšeně souhlasili; potom se rozešli po své práci, zůstala jen Arraíí a Šawarr a prožili spolu dlouhou noc lásky.

Odkud pocházel ten příběh? Proč v něm byla právě jejich jména? Chvílemi Gwen napadalo, že Arraíí jej nezná, ale na místě si to všechno vymýšlí. Lze si vymýšlet příběhy o Bohu, který nese moje jméno? Je snad tohle způsob jejich uctívání?

Existovaly jisté náznaky, že situace byla ještě složitější, než na první pohled vypadala. Jak si třeba vysvětlit zmínky, že někdo během času změnil své pohlaví? Vypadalo to chvílemi, jako by byli óóírové v dětství pohlavně nediferencovaní a až v dospívání si vybírali pohlaví dle vlastního přání. Většinou byli nejdříve ženy a přivedly na svět několik dětí; potom se změnili v muže, aby jim časté těhotenství nepřekáželo v práci. Jak toho dosáhli? To Gwen nevěděla a nemohla pochopit, dokonce ani nechtěla tvrdit, že to tak skutečně bylo.

Četla s potěšením knihy óóírů. Většinou příběhy, na nichž se nedalo poznat, zda jsou fiktivní nebo skutečné události. Děj obvykle velmi složitý, s velkým množstvím jednajících osob a četnými odbočkami do představ a snů jednotlivých hrdinů. Často v průběhu děje nebylo jasné, co je představa a co pravda; taky existovala oblíbená hra na souběžné varianty, tj. příběh se rozvíjel zároveň v několika možnostech, které se mohly různě vzájemně proplétat. V literatuře docela hezká hra; a co když si óóírové podobně počínali i v životě?

Gwen byla vychovaná v arminské realitě, která není tak docela racionální; cizinci občas prohlašují, že všichni Armini jsou šílenci a všelijaká kouzla a čáry považují za skutečnost. Kdyby tomu bylo jinak, nedaly by se knihy óóírů vůbec číst; iracionálno v nich bylo tvůrčím prvkem. Do děje běžně zasahovaly nadpřirozené bytosti; tak často, že Gwen začala pochybovat, zda se skutečně jedná o fantazii nebo záznam skutečnosti, v níž ty osobnosti existovaly. Těžko dokázala definovat nadpřirozeno; co když se óóírové skutečně běžně stýkali s bytostmi vyššího řádu – polobohy, bohy nižšího řádu, nebo jak jim říkat?

Zajímavé bylo, že tentýž názor měl Roger Monroes. Jednou, když se odpojil od všech kontaktů a byl ochoten komunikovat s lidmi místo s Mozkem, docela vážně zapochyboval, zda je Loď a Mozek zcela dílem óóírů. Vyvolalo to rozruch.

„Co tím myslíš? Že tu loď nepostavili sami? Že ji snad od někoho dostali?“

„Tuhle loď vyrobili óóírové, o tom nepochybuju. Jenom není originál, ale replay od nějakého základního typu! Mozek dokáže postavit kopii čehokoliv, takže taky Lodi, pokud bude mít dost materiálu. Svou vlastní hmotu tam implantuje třeba v jediné buňce – dokáže se rozmnožit do neomezeného rozsahu. Když se Lodi stavěly, během kopírování nějaký mateřský Mozek přenesl svou část... vzpomínky dosahují k tomu bodu a částečně i dál, ale to je nějak zašifrované... nebo nepochopitelné.“

„Ach ne! Že bys ty taky něco nechápal?“

Roger sjel mluvčího velmi nevlídným pohledem. „Jedná se o dobu, která je pro nás nepochopitelná. Existují jen náznaky... jeden z nich je, že nás tak snadno přijal jako nadřazené. Je možné, že se Tvůrci podobali spíš nám než óóírům...“

„Myslíš, že Tvůrci taky pluli v takových lodích?“

„Myslím, že nepotřebovali vůbec žádné lodi. Procházeli různými subprostory dle vlastní vůle. Obávám se, že to byli taky oni, kdo postavili Hvězdnou bránu. Byli přátelští óóírům, proto jim dali lodě... nějakým způsobem ovlivňovali budoucnost hmotných planet, na kterých žili óóírové a další rasy. Ale jak žili sami, to se nedá zjistit.“

„Proč tedy zmizeli?“ zeptal se Enkra.

„Já jsem neřekl, že zmizeli! Není vyloučeno, že ještě existují; jenže v docela jiné dimenzi, prostoru, který má víc rozměrů než ten náš. Kromě jiného můžou v čase dopředu i dozadu, takže pro ně statisíce a milióny let představují překonatelnou vzdálenost.“

„Myslíš, že bychom se s nimi mohli setkat?“

„Co ti na to mám říct? Když si přečteš Písma...“

„Nemyslím, že bychom jim mohli být zrovna partnery, ale...“

„Třeba od nich taky něco dostat? Vysomrovat si nějakou lepší Loď, abychom se mohli vrátit domů? Zatím máme tuhle a ještě s ní ani neumíme zacházet...“

„Naučíme se! Potom vzlétneme, obletíme planetu a prozkoumáme tu zemi Kam a všechny ostatní kontinenty...“

To řekl Chris Everett a většina ostatních s ním souhlasila.

Ale Enkra ne: „To přece nemyslíš vážně! To by pak přestalo být jakýkoliv dobrodružství!“

Rozhodně jeho prohlášení vyvolalo víc vzrušení, než mohl čekat.

„Jak si to představuješ ty?“

„Co nejdřív vyplout na další cestu. Přeplujeme oceán do země Kam, tam se vylodíme a budeme ji zkoumat. Pouze s takovými prostředky, které jsme si přivezli z Arminu, případně z ostrovů. Mozek do toho vůbec nebudeme plést...“

„Ale to je šílená blbost! Není to škoda vzdávat se techniky, kterou už jednou máme?“

„Ničeho se nevzdáme. Mozek na nás počká; kdyby se stalo něco, co by vyžadovalo jeho zásah, tak mu samozřejmě dáme vědět, aby nám přišel na pomoc. Už nám přestavěl Wallis a počítač, copak ti to není dost? Můžeme s ním komunikovat...“

„No, ale stejně...!“

„O co ti jde? Že nebudeš mít hygienický kabinet, který tě umyje jako auto, kolikrát za den chceš? Nebo že si nebudeš poroučet, co chceš k obědu, aniž bys na to musela sáhnout?“

Tanya v rozpacích zmlkla; bylo na ní vidět, že by jí cestování v pohodlné kabině a s luxusní obsluhou nebylo proti mysli.

„Samozřejmě, jestli tady někdo chce zůstat a hrát si s Mozkem, tak klidně může! Ale já a ostatní pokračujeme v průzkumné plavbě; konečně, naše lodi jsou taky vylepšené, jak jen to šlo! Kolumbus měl o hodně horší vybavení, a doplul!“

Různí lidé pronášeli různé názory, ale většina souhlasila. Kdo měl nějaké námitky, raději je spolkl, aby nebyl v podezření, že je změkčilý paďour a čeká, až mu Mozek postaví hotel.

„Kdy vůbec budeme vyrážet?“

„Co nejdřív. Už mě to tady přestává bavit. Jak tebe, Rogere?“

„Já můžu vyrazit třeba hned!“

Kdyby někoho kopl do obličeje, nemohl je překvapit víc. Všichni předpokládali, že odtrhnout ho od Mozku bude nadlidský úkol.

„Ale já vážně můžu odejít!“ usmíval se Roger, „Prozatím jsem se pokusil získat informace. Mám jich tolik, že mi bude dost dlouho trvat, než je zpracuji. Tak bych si docela rád chvíli odpočal při plavbě...“

„Nikdy tě docela nepochopím!“ řekla Sheilla.

„Ani to není nutné...“ usmál se.

Gwen se loučila. Vstoupila do koupelny a dala si důkladně beze zbytku vyholit vše, co se dalo; teď se dávala masírovat proudy vody horké i studené, nasycené vonnými látkami i posilujícími esencemi, až se konečně počala dostávat do transu. Tančila na tenké hranici, kdy se rozkoš mění v nesnesitelnou bolest; občas na pár okamžiků ztrácela vědomí a někdy si nebyla jistá, zda její smyslové vjemy jsou realita či vize.

Nebyla jediná, kdo hrál tuto hru. Mnohé dívky milovaly trýznění – bylo možno pochybovat, zda některé ze svých sexuálních eskapád nekonají jen proto, aby mohly být týrány. Zatímco kluci dávali přednost hrám brutálním, zjevně násilnickým a plným krve, dívky preferovaly rafinovanou jemnost. Gwen se ráda dávala přivádět na hranici, kdy se stírá rozdíl mezi skutečností a představou; tehdy zažívala stavy, kdy se setkávala s nekonečnem.

Už věděla, že se nevrátí na Zemi a zůstane na Zetě. Přála si zůstat, mít malý dům, napolo farmu a napolo klášter, kde bude žít se svými dětmi a často jej opouštět, když ji zavolá povinnost. Dětí chtěla mít hodně; ve svých vizích jich viděla spousty, ani se jí nedařilo je spočítat. Měla jasný plán: nikdy se nedozvědět, kdo je jejich otcem. Neměla námitek, aby kamarádi z lóže Koara byli citově závislí na ní; ale rozhodně nechtěla být citově závislá na muži, zvláště ne jediném.

Protože už věděla, že přijdou tvrdé, nelítostné války. Prozatím netušila, kdo bude jejich nepřítelem, ale lóže Koara svede řadu bitev a množství rytířů v nich zahyne. Ba co víc, postupně přijdou o život všichni; včetně Gwen samotné. Samozřejmě jim to řekla, ale nikdo se nepolekal, všichni jen hrdě pozvedli hlavu; ano, takový je osud obránců víry! Je proto nezbytně nutné, aby ženy přiváděly na svět děti; už zítra může být pozdě. Zaútočí nelítostný nepřítel a rytíři budou vlastními těly krýt ženy, které je budou chránit a zabezpečovat. Padne jich většina; ale čím víc prolijí krve, tím víc statečných mladých mužů i žen se přihlásí do jejich řad. Předtím v to doufali; po tom, co spatřila Gwen ve svých vizích, to už věděli jistě.

Občas ji ve stavu vytržení navštěvovali padlí kamarádi; dokonce i ti, kteří ji zaživa přehlíželi a nebrali vážně, byla přece jen ještě příliš mladá. Teď k ní mluvili často a rádi; vytvářeli někde v jiném světě útočné komando, připravené zasahovat do bojů, které je čekají. Velel jim Bello Corrona; vystupoval z leštěných ploch zrcadel, kterými Gwen vyzdobila svoji chrámovou místnost, hovořil k ní a zvěstoval jí, co čeká ji a celou Koaru. Požádala ho, aby jí jasně ukázal nebezpečí, které jim hrozí, aby se mu mohla vyhnout; skutečně to udělal, ale Gwen nebyla schopna této vizi porozumět. Viděla spoustu požárů, výbuchů, mrtvých; tváře podobné rozšklebeným chrličům ze středověkých katedrál. Co si má z toho všeho vybrat? Bello a jeho nebeské vojsko už možná věděli, co se stane – ale Gwen nebyla schopna to chápat.

S povzdechem vypnula všechny trysky. Vyšla ven a oblékla si tričko a šortky; už opět z běžného textilu, aby se daly svlékat, vyprat a znovu obléci. Kde je příjemně lehký oděv, který jí Mozek ochotně nastříkl na tělo, kolikrát denně chtěla? Ale ne, proč by měla litovat ztraceného pohodlí? Však se sem vrátí...

Probíhala nakládka lodí. Spousty konzervované stravy, zásoby na dlouhou plavbu dle výběru každého mlsouna. Oděvy, zbraně, různé osobní potřeby... spousta lidí nechávala na Lodi cennější věci, zvláště šperky a vzácné památky. Kdyby je potřebovali, Mozek jim byl schopen pořídit přesnou kopii... jak se změní poměr k něčemu cennému, když je možno toho mít nadbytek?

Gwen se smála při představě lidstva, které se honí za penězi. Papírky, za které se dostane vše, co kdo chce. Stačilo dát Mozku pokyn a on jich vyrobil neomezený počet, dokonce obměňoval čísla a série, aby nebyly ani dvě stejné. Nefalšoval, vyráběl zcela pravé peníze, dokonce by dokázal i ušmudlané používáním. Kdyby takový Mozek přivezli na Zem, dokázali by zhroutit celý hospodářský systém, kdy by si přáli...

Věděla to nejen Gwen, ale všichni; Roger si to občas pro zábavu představoval a smál se při tom. Zatím ho napadalo jenom pomstít se tak svým konkurentům, ale bylo možno učinit víc, bylo možno tvořit nebo rušit dějiny! Mozek se zatím omezoval na prostor Lodi, ale to byla hranice jen prozatímní, mohl kamkoliv...

Počítač přestavěl tak, že navenek sice vypadal jako předtím, ale uvnitř obsahoval maličké srdce plasmy. To ho pohánělo, dávalo energii jemu i všemu, co na něj připojili. Odkud tu energii přijímalo, jim mohlo být docela jedno; když bylo zapotřebí, ze skřínky se vyplazilo chapadlo a zmocnilo se všeho, co mu označili jako odpad. Pak se odpadky postupně rozplynuly; jejich atomy se vsákly do stroje a energie byla opět na dlouho zajištěna.

Co všechno ještě dokáže? Mnozí kamarádi si chystali všelijaké experimenty, jen co bude vhodná příležitost. Ale to bude, až lodi doplují k pevnině; teď je zapotřebí přeplout moře...

Gwen naposledy poklekla před oltářem, nad nímž se vznášel pták Koara; pohladila sošku dívky z národa óóírů. Byla to Arraíí? Nebo jen představa, kterou o ní Gwen měla? Bylo to jedno; zapálila vonnou tyčinku, zasunula ji do stojanu a nechala dýmat. Tiše se rozloučila; pak opustila místnost.

Mozek za ní ponořil chrámovou místnost do temnoty.

 Konec druhého dílu.  

© 1987 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:47