Vítej, návštěvníku!

Zoidée dívka z planety Bardžá Zoidée   (GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 1) Science fiction Václav Semerád © 1965-1990 Václav Semerád, Praha © 1999 Kazi a Semi Nakladatelství: Autobus Bílá planeta

 Věnováno památce všech, kdo

 se příchodu Bardžanů nedožili

Opřel jsem se hlavou do opěrek a očekával náraz. Nečekal jsem dlouho. Jakmile na displeji naskočila nula, letoun sebou trhl a za tlumeného rachotu planetárních motorů se rozjel vpřed. Řízení měl program KATAPULT, pro první chvíli jsem neměl nic na práci, jen sledovat obrazovky. Na zadních se pomalu zmenšovala otevřená vrata hangáru čtyřky. Masivní ocelové segmenty se zvolna zavíraly a ostré barvy uspořádané do žlutočerné šachovnice ozařoval oheň motorů mého letadla.

Letoun se samočinně otočil bokem k veliké šedivé siluetě kosmické lodi. Hlavní atomové motory se zapnuly na nevelký tah, jen aby letoun udržovaly na úrovni vrat hangárů. Kdyby na některém letounu motory selhaly, musela by hvězdná loď naopak hlavní pohon vypnout, aby se letoun nedostal do kužele atomových plamenů, ale atomové motory u mě zabraly bez problémů a mohl jsem si v první chvíli oddechnout.

„Majk Dušanovi, reaktor mi spadl na nulu, budu se muset vrátit,“ ozvalo se náhle v rádiu rozmrzelé hlášení.

A je to tady, pomyslel jsem si. To nám to pěkně začíná..!

„Dušan Majkovi, jaká je příčina?“

„Majk Dušanovi, příčinu nevidím, všechno jako by bylo v normálu, ale reaktor nereaguje. Sorry, vracím se na planetární, aspoň ty že jdou...“

A ještě že to je tak blízko lodi, pomyslel jsem si. Teď to zvládne Majk sám, ale kdyby se taková nehoda stala u planety, bylo by to podstatně horší.

„Dušan volá Pradéše, vezměte Majka na palubu a zvedněte konečně morálku technikům, pořád říkám, že nás jejich flákání může přijít po čertech draho! Majku, vrať se a šetři planetárním, už nic nedoženeš. Nedá se svítit, poletíme bez tebe,“ rozhodl velitel průzkumné letky Dušan.

Hvězdolet Perseus

Tady máme ty jejich mejdany, pomyslel jsem si, ale nebylo to ode mě škodolibé. Souběžně jsem si uvědomoval, že i já sedím v mašině připravované stejnými techniky, co se podepsali na Majkově stroji. Bez reaktoru samo sebou nemá smysl letět. Teoreticky by se dalo doletět i jenom na planetární palivo, ale tím jsme museli šetřit. Raději jsem přelétl očima nejprve obrazovky, pak i všech dvě stě padesát osm přímo ukazujících měřičů, ale nikde jsem neviděl nic varovného. Reaktor byl na volnoběhu, zdálo se, že nemá oscilace, zatím byl tedy v pořádku. Pochopitelně to ještě nic neznamenalo, vždyť jsem teprve před třemi minutami opustil hangár a kromě nepatrného tahu vyrovnávajícího akceleraci lodi si motory neškrtly.

Obrovský šedivý válec hvězdné lodi Perseus, největšího a nejdokonalejšího kosmického výtvoru Země, visel zdánlivě nepohnutě nad mléčně bílou planetou. Pětice stříbřitých okřídlených raketoplánů se po předlouhé době mezihvězdného letu připravovala na další průzkum. Ale cítil jsem jasně, že něco není v pořádku. V mém hangáru selhaly katapulty, musel jsem vyletět na planetární motory, což i při minimálním tahu pořádně hangár opálilo. A teď – Majkovi vysadil reaktor. Na dohled od lodi to bylo k smíchu, milión kilometrů od Persea by to představovalo problém. Vlastně bylo cosi nezdravého už v tom, že nám pro průzkum připravili jen pět mašin. Ostatní nešly nahonem opravit. Aby se po osmi letech poměrně klidné, nudné cesty vesmírem ukázalo, že výsadková letadla nejsou schopná provozu? To tu také ještě nebylo. Co všichni celou tu dobu dělali? Když se jich někdo zeptal, tvrdili drze, že udržovali v chodu hvězdolet. Ale na velké lodi nebylo tolik poruch, aby si nenašli chvilku na údržbu výsadkových raketoplánů. Všichni přitom dobře věděli, v jakém stavu byly po Ridigio. Když k tomu připočtu, že technici za letu neopravovali ani vnější pancíř lodi a museli jsme to za ně dělat my, výsadkoví piloti, tak toho opravdu moc nestihli.

Po Ridigio jsme s nimi dohodli, že za ně budeme opravovat vnější povrchové betony, aby měli více času na naše rachotiny. Pravda, Ridigio jim dala zabrat, letadla vypadala jako auta po autorodeu, ale ani oprava povrchu Persea nebyla maličkost.

Během letu na hlavní pancíř hvězdoletu neustále dopadaly mikrometeority a při letu těsně podsvětelnou rychlostí každý sebenepatrnější prášek získával průraznost kulky, drobné kamínky působily při dopadu dojmem granátu a každý zanechal v betonech citelnou prohlubeň. Výlet na povrch se za těchto podmínek rovnal sebevraždě, žádný skafandr by kosmickou erozi nevydržel. Větším kusům skal jsme se snažili vyhýbat, ale malé mikrometeority jsme zjišťovali obtížněji a vyhnout se všem někdy prostě nešlo. Nebezpečná byla zejména fáze před zahájením brzdění, kdy se loď otáčela proti dosavadnímu směru letu. Muselo se to udělat co nejrychleji a během celého manévru se posádka přemisťovala do odvrácených úseků lodi. Jedině během brzdění jsme si mohli trochu oddechnout – atomové motory prostor před lodí dokonale zametly. Většina kamer mířila za letu bočně, mimo obrys čelního pancíře, přesahovala zrcadla a výsuvné radarové antény. I ty jsme za letu opravovali; každý týden aspoň jednu – naštěstí se daly vtáhnout do lodi.

Ačkoliv byl během brzdění štít vzadu, jámy na povrchu lodi jsme mohli opravovat, až když rychlost klesla na zlomek rychlosti světla. Ani to nebylo bez nebezpečí. Uklouznout znamenalo spadnout do atomového ohně motorů před lodí, proto jsme ven chodili pouze ve skupinkách a jeden nepracoval, jenom sledoval ostatní, neustále připravený dát rádiem pokyn k vypnutí hlavních motorů. To by ale znamenalo beztížný stav a později zvýšení přetížení, aby se srovnala odchylka v harmonogramu letu, tedy nic příjemného pro všechny. Nestalo se to naštěstí nikdy.

Záplatování lodi připomínalo spravování asfaltových silnic, bohužel bez strojů, o které jsme dávno přišli. Každý kráter vyžadoval stereotypní postup: ověřit, jak hluboko sahá, odstranit ze stěn rozrušenou hmotu, donést pár dávkovačů rychle tuhnoucí hmoty, zamáčknout a udusat těžkými botami skafandru. Vylámané kusy pancíře zvětralého kosmickou erozí jsme nosili zpět do lodi k přetavení. Hmotou jsme zbůhdarma neplýtvali. Některé jámy byly až dva metry široké a stejně tolik hluboké, takže jsme po jejich zaházení padali únavou. Ostatní nám říkali banda asfaltérů a dělali na náš účet zpočátku dobromyslné, ke konci už značně škodolibé vtipy, ale dělali jsme to nakonec rádi, byla to aspoň nějaká změna únavně dlouhého letu.

Jenže teď se ukázalo, že výsadková letadla v pořádku nejsou, což nám připadalo jako podraz. Pradéš si to s techniky nechtěl rozházet a snažil se jim vyhovět, namísto aby je pořádně setřel. Na jeho místě bych ty lenochy proháněl od rána do večera jako štvanou zvěř! Pouhých pět letadel je přece na průzkum neznámé planety málo – a jak se zdá, budeme dokonce jen čtyři. Jeden z nás by měl zůstat na nízké oběžné dráze, takže dolů půjdeme ve třech – je to minimum, ještě by to šlo, ale nebyl to žádný důvod k nadšení.

Blažilo mě jen to, že jsem měl být zase v prvním sledu a to bylo dobré. Nejzajímavější bylo na každé planetě právě to první přistání. Když jsme pak věděli, že to tam stojí za houbeles, byl další průzkum otrava, ale zpočátku to bylo napínavé vždycky. Zatím jsem se zúčastnil všeho – možná proto, že se na mě mohl Dušan dole spolehnout.

Majkův raketoplán teď pomalu, nemotorně manévroval zpátky do otevřených segmentů vrat hangáru. Jedenatřicet tun těžký kolos se pohyboval zvolna. Jasně jsem viděl krátké zášlehy bočních trysek, Majk šetřil disciplinovaně planetárním, ačkoliv sám dnes dolů nepůjde.

„Pradéš Dušanovi – chcete letět bez Majka? Není to riskantní?“ staral se velitel expedice.

„Riskantní je už jenom posadit se do letadla, které není řádně připravené – a to nebude ani jedno,“ zavrčel Dušan. „Já jsem ti to říkal nejmíň desetkrát, ale tobě to bylo jedno. Tady to máš – pět minut po startu a jedna mašina už je neschopná letu – já jsem to skoro čekal!“

„Kecá jako vždycky...“ ozval se v éteru hlas našeho šéftechnika Dana. „Když jsme ty mašiny testovali, byly absolutně v pořádku.“

„Nepleť se nám do komunikace, Dane!“ zpražil šéftechnika (ó konečně!) Pradéš. „O tom si brzy pohovoříme! Dušane, nebylo by lepší, abyste se vrátili všichni? Když teď technici ještě jednou otestují mašiny...“

„...zase na nic nepřijdou, jak je jejich blahobytným zvykem,“ povzdychl si Dušan. „Měli na to celé měsíce. Chceš počkat další měsíc, než se jim uráčí dát do pořádku, co zaspali? My si je otestujme sami rovnou za letu. Bude to skoro totéž, přitom přijdeme na všechno. S vadnou mašinou až dolů nepůjdeme, nejsme sebevrazi. Dokud jsme v prostoru, můžeme si vzájemně vypomoci. Nebylo by to poprvé!“

„Stejně jste ža-ba-ři!“ zamumlal Dan – sice polohlasem, ale naprosto zřetelně. Už mě s tím svým slaďounkým výsměchem vážně štval. Zlehčovat druhé, to mu vždycky šlo. Že on sám během poslední fáze letu nic kloudného neudělal? To mu nesměl nikdo ani nadhodit.

„Dane! Kolikrát ti mám říkat, aby ses nám nepletl do komunikace? Nejsem proti, aby si poslouchal každý kdo nemá co dělat, ale míchat se nám do hovorů s letouny nemůžeš a ty to dobře víš. A kromě toho – máte snad práci, ne? Před chvilkou se vám rozsypala mašina, koukejte okamžitě připravit náhradní stroj!“ okřikl ho Pradéš.

„Snad postačí, když trochu pošolícháme ten Majkův krám, ne?“ namítl Dan.

„Nedělej ze mě troubu, Dane!“ vybuchl Pradéš. „Myslíš, že přikývnu a za půl hodiny mi přijdete oznámit, že to nejde? Reaktor už pracoval, bude jaksepatří radioaktivní a musí půl roku odpočívat, než se podíváte dovnitř. Pokud vím, protiradiační automaty už nemáme, nebo ano? Tak nekoukejte kde co lítá a fofrem vybalujte další mašinu, snad tam ještě nějaké jsou! Za chvíli se osobně přesvědčím, zda se neflákáte. Začínám opravdu věřit Dušanovi, že jste práci na strojích jeho letky odbyli – a pilotům jde o krk i když je všechno v pořádku.“

„No jo, dyť už jdeme,“ bručel Dan neochotně – ale nešel, jak se brzy poté ukázalo.

Když jsme si na Dana stěžovali, že se nejen fláká, ale vede k vlažnému přístupu i ostatní, přijal nás Pradéš ve své rezidenci, jak jsme říkali jeho oddělené sekci, aby nám tam vysvětloval, že Dan vytrpěl na Ridigio těžký psychický šok a může vybočovat z normálu. Musíme ho chápat, ztratil přitom svého nejlepšího kamaráda Mikyho, sám byl ozářený a málem přišel o život, to se na člověku projeví... Byla to pravda, ale já jsem tam dostal dvakrát větší dávku záření a přišel jsem o jediného krajana, Evžena Poláčka. Evžen byl v lodi jako můj starší bratr a navíc byl jediný, s kým jsem si mohl občas poklábosit česky. A přece jsem se nechtěl vrátit už od první hvězdy, a zvláště ne s fiaskem, jaké nás tam potkalo. Souhlasil jsem s Dušanem, že nezdar první mezihvězdné výpravy by pozemskou kosmonautiku spolehlivě potopil, možná na několik staletí. Naservírovali jsme to tak Danovi, ale vyhodil nás, že snad má právo na svůj názor. Právo měl, jistě, ale proč se ksakru na tuhle výpravu hlásil? Místo něho mohl letět někdo jiný, zájemců bylo dost! Zpočátku byli rejpalové jako Dan v menšině, ale po Ridigio se k nim pomaloučku přidávali další, až nás potom málem přehlasovali. Pochopitelně – flákači mají vždycky dost času, aby se spojili. Z nás pilotů, kterým šlo o krk nejvíce, se k nim nepřidal žádný.

„A my si trochu procvičíme kostru, mládenci,“ pokračoval už zase klidným hlasem Dušan. „Dáme si tradiční program pro všeobecné testování motorů, mohl by stačit a není dlouhý, moc nás nezdrží.“

Nesouhlasil bych s ním tak docela, mně se všeobecné testy zdály dlouhé až příliš... ale na druhou stranu bude lépe, když na nějaký podraz přijdeme hned a ne někde daleko od hvězdoletu. Raději jsem mlčky vyvolal program a pečlivě zkontroloval, zda jsem pevně připoután. Testy jsou naprogramovány tak, aby posádka neutrpěla úhonu, ale také aby vyzkoušely, co se dá, včetně divokých obratů, maximální akcelerace i brzdění. Dá se to snést, ale je to pořádná valcha pro tělo. K tomu je třeba pořád hlídat alespoň pár nejdůležitějších přístrojů na panelech a navíc čekat, kdy se projeví nějaká chyba. Není to nad lidské síly, ale vylezte si po půlhodinovém plavání z bazénu a dokud jste slabí, dejte si pořádný výšlap – nejméně na Sněžku!

Dobře jsem věděl, že ostatní piloti dělají totéž. Dušan Bukotič, náš černovlasý kudrnatý krasavec od Beogradu, velitel letky, nejzkušenější pilot výpravy a po většinu cesty obletovaný nejméně pěti děvčaty najednou. Menší hezký blonďáček Robert Gernala z Bernu, nejmladší z nás pilotů, což ale neznamenalo, že už by nebyl pořádně ostřílený. Vysoký modrooký Švéd Jalsson Nikyitaanen – navzdory svému finskému jménu rodem z Goteborgu – zamlklý jako vždy. Jalsson byl navenek morous, ale pro kamaráda by udělal všechno. Pak Majk Morris z Texasu, robustní Američan, teď zřejmě pořádně naštvaný, neboť vadný reaktor znamená konec letu a nucené zahálení. Čert aby vzal předpisy, podle nichž se piloti nesmějí vrtat ve svých mašinách! Majk by si dovedl mašinu spravit sám lépe než Danova parta. A nakonec já, Vojtěch Karas, nevýrazný kosmonaut z Českomoravské vysočiny. Původně jsme byli v posádce Češi dva, tedy mnohem více, než kolik by na nás připadalo, kdyby měla být posádka vybíraná podle národnostního klíče – naštěstí tento pitomý návrh včas stáhli a vybíralo se podle nadšení a schopností.

Kamarádi o mně občas tvrdili, že si vím rady v jakékoliv šlamastice – pravda, zatím mi to vždycky nějak vyšlo. Dokonce i při havárii Evžena na Ridigio. Našel jsem ho, přinesl na zádech ke svému letadlu, podařilo se mi z rozhoupané půdy na poslední chvíli odstartovat – sotva dvacet sekund předtím, než tam dorazila řeka rozžhavené radioaktivní lávy. Pro Evžena bylo bohužel pozdě, ale to jsem v té chvíli nemohl vědět.

Takhle si tedy vybral Dušan první partu pro tuto planetu. My výsadkoví piloti jsme byli bez přehánění elita výpravy. Jinak to ani nešlo, kdybychom ani my nedrželi pospolu, neobstáli bychom v pekle některých planet, kam jsme se během cesty ke hvězdám spouštěli. Mrzelo mě ale, že jsme se poslední dobou nemohli spolehnout na naše techniky. Naposledy to bylo u Ridigio, zákeřné planety, nacházející se u předchozí hvězdy Síria.

Pravda, kdo věří na stoprocentní spolehlivost strojů, asi brzy narazí. S nějakým rizikem se prostě musí počítat. Jenže – ještě u Ridigio se všichni předháněli, kdo lépe připraví stroje, každou sebemenší chybičku mašiny brali téměř jako osobní pohanu – a dnes? Hanba mluvit. Reaktor se z ničeho nic zastaví, ačkoliv přístroje ukazují, že je všechno v pořádku – a šéf techniků dělá, jako by se ho to netýkalo, jako kdybychom to hlásili naschvál, aby měl nepříjemnosti. Kam se podělo to úžasné nadšení, s nímž jsme odlétali ze Země? To krásné kamarádství, které dřív vládlo po hvězdoletu od velitelství přes piloty, kuchaře, děvčata ze spojsálu až po správce skladišť?

Náš dvojitě promovaný psycholog Jeremy se to snažil vysvětlovat normální ponorkovou nemocí, ale já bych to tak neodbýval. Možná měl pravdu, byli jsme příliš dlouho zavření na malém prostoru, ale to jsme věděli od začátku! Tolik let to bylo v pohodě – a teď?

A výchozí podmínky této výpravy byly přece tak skvělé!

Původně měl Perseus obletět několik nejbližších hvězd; žádná nebyla od Slunce vzdálená více než dvanáct světelných let. Trasa byla vybrána tak, aby Slunce oblétla obloukem a nikde se od něho příliš nevzdalovala; aby se letoun mohl od kterékoliv hvězdy vrátit co nejkratší cestou domů. Měli jsme ovšem doletět, kam až to půjde. Naším prvním cílem byla dvojhvězda Sírius ze souhvězdí Velkého Psa, jen osm a půl světelného roku od Slunce. Hlavní hvězda je dvakrát větší a mnohem žhavější než Slunce, ale hvězdáře spíše zajímal její průvodce, bílý trpaslík. Našli jsme tam dokonce čtyři planety, ale všechny mrtvé, bez nejmenší stopy života. Zjistili jsme přitom, že planety dvojhvězd nebudou medové. Nejhorší je, když jejich oběžná dráha protíná – jako u Síria – spojnici obou hvězd. Mezi blízkými hvězdami teče stálý proud částic, vyvolávající na planetě přídavné horko a sekundární radioaktivitu. Povrch planet pak ze všeho nejvíc připomíná starodávné představy o peklu. Nemluvě o slapových vlnách, vyvolávajících nepříjemné zemětřesení.

Opustili jsme je a letěli dalších osm světelných let k Epsilonu Eridana, chladnější a menší hvězdě než Slunce. Druhý let směřoval šikmo ke směru první části cesty. Urazili jsme opět osm světelných let, ale od Slunce jsme se vzdálili jen něco přes deset let. Podle maximálního plánu mělo následovat šest let k Tau Velryby, potom nejdelší trasa jedenáct let k Epsilonu Indí a na závěr devět let k trojhvězdí Alfa-A,B a Proximy Kentaura, poslední zastávce na cestě k Zemi. Od Kentaura je to domů jen něco přes čtyři světelné roky. Nejdelší trasa by obnášela čtyřicet sedm světelných let, což by trvalo zhruba stejně tolik roků. Relativistické zkrácení času nám v průměru vyrovnalo pouze pomalé fáze rozjezdů a brzdění a pobyt na planetách. Původně jsme měli letět obráceně, od Proximy Kentaura, ale astronomové nakonec doporučili Sírius, kde podle jejich výpočtů měly být planety. U tří hvězd Kentaura se neměly vyskytovat žádné, což by nás mohlo odradit od pokračování. (Mnohem později se ukázalo, že to nebyla pravda, ale planety u Kentaura byly i tak příliš malé a nezajímavé – asi jako Mars).

Po pravdě řečeno nikdo nečekal, že proletíme tuto trasu celou. Počítalo se s tím, že se od Tau Ceti vrátíme – i to by znamenalo tři hvězdné soustavy, třicet čtyři světelných let cesty a další velký hvězdný skok pro lidstvo, jak už se v kosmonautice tradičně říká. Druhá výprava měla zbytek trasy proletět v opačném směru od Proximy Kentaura a skončit tam, kde bychom my přestali. Počítalo se, že jí ponecháme Kentaura a Epsilon Indí, odkud by mohla navštívit nejméně jednu další hvězdu. Třetí výprava se měla vrhnout dál než první dvě. Plány byly propočítány do dvaceti světelných let od Slunce, což bylo asi pro lodi typu Perseus maximum. Čím delší výprava, tím méně hvězd mohla navštívit. My jsme měli největší výběr a tvrdilo se, že to bude pro první hvězdnou výpravu Země výhoda. Možná byla, ale ne moc velká.

Dušan přišel brzy po startu na geniální nápad, jak proti ponorkové nemoci bojovat. Z nás výsadkových pilotů udělal partu, zabývající se sebevzděláváním. Palubní knihovna Persea byla plná údajů, měli jsme k dispozici veškeré vědomosti lidstva, mnohé už přehledně uspořádané do učebnic. Trávili jsme pak celé týdny ve společenských místnostech. Mohli bychom se vzdělávat i soukromě ve svých kajutách, ale pohromadě nám to šlo lépe. Kromě přízviska asfaltéři jsme získali titul banda profesorů, ale ostatní měli místo pošklebování následovat našeho příkladu. My jsme si přece nešli na nervy ani teď, kdy hádky a rvačky byly na lodi na denním pořádku a běžným lékařským zákrokem teď bylo ošetřování krevních podlitin a natržených obočí.

Podle mě za to může prokletá planeta Ridigio. Tam začaly všechny problémy, od ní to bylo čím dál tím horší. Cožpak je normální, aby si dospělí lidé dělali stále schválnosti?

Uslyšel jsem synchronizační písknutí a pevně se vzepřel hlavou. Všeobecné testy motorů začínají vždy drtivým lisem hlavních kosmických motorů, což sice pořádně ohřeje reaktor, ale také znemožní jakoukoliv akci posádce. Do křesla vás vtlačí pár tun vlastní váhy, máte sílu dívat se jen přímo vpřed – a to jen chvilku, než se začne před očima dělat černo. V té chvíli program hlavní motory vypne, ale o mnoho nepřijdete, následují kopance zleva zprava od všech trysek, co jich mašina má... no a jako bych to přivolal! Pískot s červení displeje – porucha!

„Vojtěch Dušanovi,“ ohlásil jsem s nechutí, když jsem vyhodnotil situaci. „Mám mírně nestabilní atomšestku. Blokuji ji a jedu dál.“

„Dušan Pradéšovi!“ slyšel jsem naštvanou reakci velitele. „Už dvě vadné mašiny po deseti minutách provozu, říká ti to něco?“

Vypadalo to, jako kdyby Dušan každé slovo vyrážel ve vzteku, ale dobře jsem věděl, že zlostný nádech dávají Dušanovým slovům pracující motory jeho letounu. Dušan se nedal jen tak vyvést z rovnováhy.

„Ba ne, už tři mašiny,“ přisadil si i Jalsson. „To samé co Vojta, jenomže osmičku. Taky to blokuji a jedu dál.“

Odblokoval jsem program, aby pokračoval v testech. Ani šestka, ani osmička nemusí být nezbytné na letounu, který má trysek plno. I bez těch dvou může letět i manévrovat, snad by to mohlo být trochu obtížnější. Nebude-li to horší, pořád bychom letět mohli, dole na planetě beztak atomové nepotřebujeme. Pradéš mlčel, ale tentokrát jsem byl přesvědčen, že to pánům technikům neprojde tak lehce jako dosud.

Také Dušan mlčel – a to bylo dobře. Kdyby se rozhodl vrátit, už bychom otáčeli. Takhle byla naděje, že přece jen poletíme.

Konečně se motory vypnuly a na obrazovce jsem si mohl prohlédnout výsledek. Testy na jedničku nedopadly, ale... já vím, snížený tah, to mi už došlo. Podle předpisů jsme se teď měli vracet všichni. Já a Jalsson pro poruchu, Dušan a Robert proto, že by zůstali sami – tedy odložit průzkum planety o tři dny až týden – a dovedu si živě představit, jak by to všechny znechutilo. A určitě by nebručeli na techniky, kteří to zavinili, ale spíš na nás piloty. Ještě že jsme se už dávno naučili riskovat víc než stálo v předpisech, vymyšlených na staré dobré Zemi.

„Dušan Vojtovi,“ vytrhl mě z úvah hlas v rádiu. „Chceš letět dál?“

„Mám vadnou jenom šestku – bez té to půjde,“ ujistil jsem Dušana rychle, aby si to přece jen nerozmyslel.

„Jalsson Dušanovi, jenže já se vracím,“ ozval se mrzutý hlas. „O tu nešťastnou osmičku nejde, ale nemůžu dostat z reaktoru víc než čtvrtinu výkonu a pořád to klesá. Navíc mám únik radioaktivity, vypadá to na prasklé chlazení. Radši zacouvu, než se mašina rozsype. Je mi to líto, ale nejde to.“

„Dušan Pradéšovi!“ vybuchl velitel. „Vrací se druhá mašina a zase je to reaktorem! Mám ještě něco dodávat?“

Pradéš opět mlčel.

„Dušan Vojtěchovi,“ ozval se už zase klidným hlasem velitel. „Vrátíme se všichni, nebo to přece jen riskneme?“

„Já jsem pro pokračování,“ vyhrkl jsem. „Pořád jsme aspoň tři! I tři si vystačíme.“

„Kdyby nás bylo míň, už by to ani nešlo,“ odvětil suše Dušan. „Co ty na to, Roberte?“

„Já jsem s Vojtou pro let,“ přidal se Robert.

„Dobrá, pojedeme. Myslím, že snad máme všechnu smůlu za sebou, teď už všechno musí jít jako po másle. Nafixujte se na mě, poletíme dolů ve formaci,“ rozhodl Dušan.

„Hodně štěstí, mládenci!“ popřál nám Pradéš.

„To tedy budeme opravdu potřebovat, Pradéši!“ opáčil Dušan kysele. „Jenom bys neměl skončit u přání všeho nejlepšího a nechat nás přitom létat na vracích, jaké nám páni technici předávají. Na každém průzkumu jde do tuhého i když je tady na lodi všechno v pořádku!“

K ostatním jsem se připojil jako poslední, ale nebyla to má vina. Během chvíle, kdy jsem analyzoval poruchu, stačil letoun nekontrolovaně odletět stranou, zatímco Dušan s Robertem letěli během testů vlastně na dosah od sebe. Nakonec jsem spustil program FORMACE, aby udržoval polohu vzhledem k veliteli. Teď bych nemusel sáhnout na řízení ani na klávesnici – palubní počítač bezpečně zopakuje všechny pohyby velitelova stroje. Dušan měl jistě předem připravený program sestupu k planetě. Tam jsme měli poslední zastávku – dolů jsme měli letět každý individuálně. Teprve tam se ukáže, co kdo umí!

Nemusel jsem se ani ptát, jakou variantu sestupu Dušan zvolil. Samozřejmě tu časově nejkratší, i když energeticky nejnáročnější. Atomovým palivem jsme šetřit nemuseli, toho bylo naštěstí nadbytek. Motory si aspoň pořádně zapracují, kdyby v nich byla ještě nějaká skrytá vada, ať se projeví raději tady, lépe dříve než později. Dole na planetě to bude o pěkných pár procent horší. Sestup k planetě byl vlastně pokračováním testů, i když se netestovaly všechny motory, jen atomové. Takže jedeme – na první přistávání jsem se vždycky těšil.

„Dušan Pradéšovi,“ hlásil velitel, jak mu přikazovala povinnost. „Zahájili jsme sestup k planetě. Program končí za dvě hodiny na oběžné dráze osmdesát kilometrů od povrchu. Do té doby máme odpočinek.“

„Ještě nezačali a už odpočívají – ža-ba-ři!“ ozval se opět v éteru zpěvavý hlas šéftechnika Dana, podbarvený pohrdavým výsměchem.

„Ty jsi taky nezačal?“ zahulákal Pradéš naštvaně. Až jsem se lekl, takhle jsem ho ještě nikdy v životě neslyšel. Pradéš byl Ind, mírný obdivovatel Gándhího – což podle mě nebyla správná vlastnost pro velitele mezihvězdné expedice. Ale tentokrát bych ho opravdu rád viděl – Dan asi překročil míru i jeho nebetyčné trpělivosti.

„Co děláš u rádia, když se ti dva letouny z pěti vrací pro poruchu reaktorů? Už toho mám právě po krk! Teď ani nechci, abys něco začínal, právě jsi totiž skončil! Za půl hodiny budeš hlásit předání funkce Michaelu Jougainovi, ten bude jako šéftechnik lepší. Michael zajistí po převzetí funkce důkladnou prohlídku všech strojů, vracejících se na loď. Na každý letoun přijdou podle předpisů technici zodpovědní za stroj a navíc po jednom dalším. Dostanu na stůl perfektní reklamační protokol, jasné? A aby se ostatní nenudili, vybalí pět dalších mašin. Až se vrátí Dušanova letka, vyměníme všechny stroje. A nepřejte si mě uvidět někoho flákat!“

Pane – to to vzalo obrat! Že by technikům skončila lehárna? Michael byl až do Ridigio parťákem jedné skupiny, pak ho Dan z této funkce odvolal, když si jeho parta začala stěžovat. Michael byl morous a metr, nikdy moc oblíbený nebyl, ale jeho parta byla až do Ridigio nejlepší ze všech a bylo na ni spolehnutí. Vrátí mezi techniky pořádek, kázeň a zodpovědnost? Byl asi jediný, kdo by to dokázal. Jenom aby zatím nebylo pozdě – například pro někoho z nás tří.

Přistáli jsme v naprostém pořádku. Husté mraky se dole rozplynuly a mohli jsme si vybrat, kam dosedneme. Po pravdě řečeno,terén rozhodně nebyl nejrovnější, ale nakonec všechny tři stroje stály ve velkých prohlubních, jen jejich špice trochu vyčnívaly nad terén.

„Dušan Pradéšovi! Jsme dole!“ podával velitel hlášení na hvězdolet. Odpověď – nepřišla.

„Dušan Pradéšovi! Odpovězte!“ znervózněl trochu Dušan. „Sakra, že by mi právě teď vysadilo rádio? U čertovy babičky, to už bych se opravdu smíchy neudržel!“

„Vojtěch Dušanovi,“ ohlásil jsem rychle, „já tě slyším jasně, rádiem to nebude.“

„Robert Dušanovi,“ vmísil se Robík. „Možná vím, proč se spojení přerušilo.“

„Povídej!“ vybídl ho Dušan. „Ale honem, nemám náladu!“

„Podívejte se, čím jsme prolétávali dvacet kilometrů od povrchu! Ta zrzavá oblaka obsahují železo! Kromě stop asi dvaceti prvků jsou v tom převážně oxidy křemíku, železa a niklu. Je to zkrátka – Faradayova klec.“

„Jo, už to taky vidím,“ broukl Dušan. „Nějak jsem opomněl sledovat všechno. Sakra, jak se to v té výšce může udržet?“

„Na to se mě neptej. Předhodíme to jako zajímavost fyzikům, určitě to přijatelně vysvětlí,“ mávl rukou Robert.

„Což takhle sopečný prach?“ zkusil jsem plácnout první, co mě v té chvíli napadlo.

Někdy je to lepší než trpně čekat, co se stane.

„Dušane, mám nedobrý pocit, že jsme si sedli každý do jednoho kráteru a čekáme, až to bouchne. Mezi námi, je to tu vážně samý kráter, být to sopky, bouchají moc často na můj vkus.“

„Blbost, tohle nevypadá na sopky,“ namítal Dušan. „Kdekoliv jsem viděl nějakou sopku, byla navršená do výšky. Tady je jeden dolík vedle druhého, ale do výšky nic. Sopky neberu.“

„Pak by to mohly být ještě impakty od meteorů – ale v tom případě je jich tu na můj vkus také nějak moc,“ trval jsem na kráterové hypotéze.

„Myslíš?“ zamyslel se Dušan. „To by vypadalo líp, ono se to trochu impaktům podobá, ale bylo by jich nějak moc i na mě. Člověče, tohle přece není holá planeta, nad hlavami máme dobrých šedesát kilometrů pěkně husté atmosféry! Tady dole to má tři čtvrtiny pozemského tlaku, kdyby v tom bylo víc kyslíku a míň jedů, dalo by se to snad i dýchat – a ty přijdeš s meteory! Tady přece většina meteorů spořádaně shoří v horních řídkých vrstvách... Sakra, tam je opravdu železa, niklu a křemíku co hrdlo ráčí... Ale že by toho až dolů prorazilo tolik?“

„Je to málo pravděpodobné,“ přidal se nedůvěřivě Robert. „Na Zemi toho dolů dopadne jen mizivé procento i v dobách velkých rojů, a i to se úslužně zabrzdí o atmosféru a dopadne sotva volným pádem – zato tady to vypadá jako po bombardování!“

„Já vím, je to dost nepříjemné, ale zejména – nedá se to vyloučit,“ souhlasil jsem.

„Na takové domněnky kašlu,“ vybuchl Robert. „Půjdu ven a podívám se na to zblízka, nemáte-li něco proti tomu. Aspoň to bude jasné hned!“

„Kluci!“ vmísil se mezi nás Dušan. „Nechte toho! Pořádek nám velí poslat ven nejprve roboty! Nebuďte jako malé děti!“

„Máš sice pravdu, ale taky kliku, že pořád věříme na disciplínu,“ zavrčel Robert kysele. „Takže jako obvykle přes roboty... Ach jo!“

„Já bych měl ještě něco,“ pokračoval jsem neodbytně.

„Co to bude?“ zeptal se Dušan bez nadšení.

„Neměli bychom snad přece jen uvědomit Persea, co jsme tu našli?“

„Jsem proti,“ okamžitě opáčil Robert. „Jen ať se chvíli starají! Technici se budou určitě smažit ve vlastní šťávě. Ne že bych jim to přál – ale oni nám také nepřejí nic dobrého!“

„Uvědomit, to se ti snadno řekne, ale jak?“ uvažoval nahlas Dušan. „Rádiem to skrz tu Faradayovu klec neprotlačíme, leda vzlétnout a na to by zase byla velká spotřeba planetárního.“

„Nemusíme všichni,“ nadhodil jsem. „Stačí jeden. Dvacet kilometrů kolmo vzhůru, dvě minuty vysílat a volným pádem zpátky potrvá sotva půl hodiny. Zkusil bych to. Vy zatím můžete pozorovat okolí, jen byste neměli vycházet z letounů, abych se někomu omylem neposadil na hlavu.“

„Teď to ještě rozhodně nestojí za to, i když se mi to tu osobně také moc nelíbí,“ uvažoval Dušan nahlas. „Leda bychom to spojili s další akcí. Mám jiný nápad: poletíš nahoru a odvysíláš co můžeš. Hlavně jim kromě fonie přehraj všechna data, ať mají co dělat. Ale až se budeš vracet, posadíš se o třicet kilometrů severněji, v horách, vidíš je ze svého místa také? Tady na téhle poďobané pláni toho podle mě beztak k průzkumu moc není.“

„Neměli bychom se dělit!“ podotkl Robert mírněji.

„Vždyť to nebude tak zlé,“ uklidňoval ho Dušan. „Třicet kilometrů nic neznamená, jistě se budeme slyšet dobře a co kdyby to u těch hor bylo zajímavější? Mohli bychom tam potom přeletět za Vojtou.“

„Jdu na to, souhlasíš?“ vyhrkl jsem.

„Leť – a šťastnou cestu!“ popřál mi Dušan.

Takový krátký skok nestál za to zadávat program pro palubní počítač. Rozhodl jsem se přeletět to na ruční řízení. Tak jednoduchý manévr by asi zvládl i nováček v pilotní škole po pár hodinách na trenažéru. Horší bylo, jak správně uvažoval Dušan, že na to asi padne příliš mnoho planetárního paliva. Příkaz nepoužívat atomové motory na planetách, pokud tu nebyla bezpečně zjištěna velká přírodní radioaktivita, byl jasný a dodržovaný bez diskusí. Nám by také nebylo příjemné, kdyby se nám někdo po matičce Zemi producíroval se zapnutými radioaktivními motory. Mrkl jsem na obrazovku palubního počítače, kde byly jako v každé pauze vidět výsledky průběžných testů všech agregátů letounu. Všechno OK, jedeme!

Můj start samozřejmě zvířil mračno prachu, ale radiové signály tím nijak neutrpěly.

„Díky, Vojto!“ slyšel jsem Roberta. „Rozfoukal jsi to pořádně, analyzátory mají co dělat, aby to vyhodnotily.“

„Zatím tě slyším dobře,“ ujišťoval jsem.

„Řekl bych, že nás budeš slyšet perfektně i v horách,“ přemýšlel nahlas Dušan. „Dole v ovzduší žádné železo není.“

Tři kilometry výšky.

„Začínají tu nějaké mraky,“ komentoval jsem. „Vodní pára a čpavek. Slyšíte mě?“

„Perfektně,“ ujišťoval mě Dušan. Slyšel jsem ho dobře, jako bych stál pár metrů od něho.

„Osm kilometrů. Jsem nad první vrstvou mraků.“

„Vsadím se, že ta klec je až u dvaceti kilometrů,“ slyšel jsem Roberta.

„Mám šestnáct kilometrů,“ oznamoval jsem po chvíli. „A tady už začíná to železo!“

„Je to tak!“ uslyšel jsem ještě Dušana, ale jeho rádio sláblo, ačkoliv automatika pohotově šroubovala zesílení na maximum, až všechno zaniklo v atmosférickém šumu.

„Vojtěch volá Persea!“ zkusil jsem navázat spojení s hvězdoletem.

„VOJTĚCH VOLÁ PERSEA!“ opakoval za mě robot každou půlminutu do omrzení.

Nic... Výška – dvaadvacet kilometrů.

Třiadvacet.

Pětadvacet.

Třicet.

„Perseus volá Dušana! Ozvěte se!“ uslyšel jsem konečně slabý hlas.

„Vojtěch volá Persea!“ opakoval jsem ulehčeně už sám, bez robota.

„Konečně!“ poznal jsem hlas Pradéše. „Co je, že se nehlásíte?“

„Vrchní vrstvy atmosféry nepropouštějí radiové vlny žádných vlnových délek, takže nás nemůžete slyšet, ale nemusíte se o nás bát,“ uklidňoval jsem ho. „Dole to vypadá nejpříjemněji ze všech planet kde jsem kdy byl – tedy kromě Země. Převezměte si teď údaje z dosavadního průzkumu. Letím nahoru jen na skok, abyste se o nás nebáli. Za chvíli začnu padat nazpět, až se ponořím do mraků, rádio zmlkne.“

Můj letoun ještě letěl vzhůru, ale s vypnutými motory se jeho rychlost neustále snižovala.

„To vám tedy gratuluji!“ ozval se Pradéš.

„Nevím – něco se mi tam přece nelíbilo,“ svěřil jsem mu svou domněnku o meteorickém původu tisíců kráterů na povrchu planety.

„Neblázni – víš co by to znamenalo?“ okamžitě reagoval někdo, koho jsem po hlase ani nepoznal. Nejspíš jeden z vědců, který naši korespondenci poslouchal jako mnoho jiných. „Tolik impaktů, když jsou tak málo pravděpodobné? To je nesmysl, to musí mít jinou příčinu.“

„Já je viděl,“ urazil jsem se.

„Radary neukazují ani smítko, kam až dosáhnou,“ ujistil mě značně uštěpačně Majer od radaristů. „Za to ručím krkem. Proč tak fantazíruješ? Měl by sis dát obklad.“

„Říkám jen co jsem viděl. Aniž bychom se domlouvali, každý jsme se posadili do nějakého kráteru. Tam prostě nebylo místečko, aby tam nebyla díra,“ opakoval jsem. „Nemám nejmenší důvod fantazírovat, říkám vám holá fakta.“

„Dobře, bereme to v úvahu,“ připustil Pradéš nepřítomně. „Jak dlouho zůstanete dole? Nemáte v úmyslu utrácet planetární palivo jen kvůli pravidelnému hlášení?“

„Planetárního máme každý na dva starty,“ ušklíbl jsem se. „Spíš to vypadá, že o nás teď nějakou dobu neuslyšíte. Máte snad něco proti?“

„Sláva, bude od nich pokoj!“ zavrčel kdosi do rádia, ale nerozeznal jsem, kdo to byl. Určitě někdo od techniků.

„Dobře, ale nejpozději pozítří se ozvěte, rozumíš?“ nedal se Pradéš vyrušovat. „Kromě jiného chci za vámi poslat Majka, Jalssona a Igora, jsou tu ze všech nejžhavější.“

„Díky, Pradéši,“ pokrčil jsem rameny. „To by byla dobrá zpráva, jen jestli se technikům podaří během té doby dát tři mašiny do kupy. Měli na to skoro osm let a viděli jsme, jak uspěli.“

Nedalo mi, abych si nerýpnul. Rychlost letounu mezitím klesla na nulu a váhavě změnila znaménko, letoun opět začal padat. Slabým zážehem motorů jsem nasměroval pád do pohoří, kde bych měl přistát.

Výška dvacet devět kilometrů. Signály z Persea najednou zeslábly a vymizely.

Dvacet osm kilometrů. Kolem letounu vzplálo jasné mihotavé zelené světlo. Viděl jsem na Zemi několikrát polární záři – bylo to něco podobného. Mrkl jsem na obrazovku. Kdyby v tom bylo něco škodlivého, už by to tady bylo v podobě varování. Ale přístroje zatím nic varovného nesignalizovaly.

Dvacet pět kilometrů. Polární záře ustala. Jen husté mraky kolem dokola.

Šestnáct kilometrů.

„Dušan Vojtěchovi! Ozvi se!“ uslyšel jsem slabý hlas.

„Vojtěch Dušanovi! Vracím se!“ zavolal jsem vesele. „Pískněte mi, ať vás najdu!“

„Není třeba, vidíme tě. Jdeš rovnou do hor, máš to dobré. Mraky jsou pryč, tady je vidět do dálky jako na Zemi. Jen obzor tu není do modra, ale do zrzava,“ sděloval mi Robert.

„Mám osm kilometrů, jsem pod mraky,“ souhlasil jsem. „Zkusím manévrovat, snad tu najdu nějaké místečko bez dolíků.“

„Šetři planetárním!“ napomenul mě přísně i starostlivě Dušan.

„Zkusím to bez motorů, máme přece křídla, ne? Když už je atmosféra tak hustá, proč ji nevyužít?“ opáčil jsem.

„Dobře, ale přistávej kolmo, ať si nenatlučeš kokos! To je rozkaz!“

„Rozumím,“ potvrdil jsem.

S těmi křídly to slavné nebylo, na plachtění byla křídla raketoplánů poněkud krátká. Ale stačila, abych mohl srovnat pád do téměř vodorovného letu a mohl si vybrat, kam se posadit. V nouzi bychom mohli klouzavým letem i přistát, ale po trpkých zkušenostech bych to raději nezkoušel. Pode mnou byly ostatně hory, ale ne zcela stejnorodé. Z jedné strany byly samý kráter, tady se ještě více podobaly sopkám, ale z opačné strany vypadaly mnohem přívětivěji. Nebudou nám hory vadit v komunikaci? Nebylo to jisté. Okamžik jsem se rozmýšlel, ale pak jsem přistál na opačné straně hor v údolí, které vypadalo jako některé kouty naší rodné Země. Možná to byla klukovina, možná nepřekonatelná touha vidět konečně něco podobnějšího pozemské krajině, ale mé rozhodnutí mělo brzy nedozírné následky.

Bohužel – jen pro mě samotného.

Kolem mého druhého přistání vypadala krajina mnohem přívětivěji, skoro pozemsky, až na nedostatek jakékoliv vegetace. Viditelnost byla dobrá. Dalekohlednou optikou jsem viděl až do dvaceti kilometrů. Neviděl jsem letouny Dušana a Roberta, oba stály za hřebenem hor, ale slyšel jsem oba zřetelně. Robert navrhl vyzkoušet televizní spojení a k mému údivu se to podařilo. Jak je to možné, objevil opět Robert. Vrchní vrstva atmosféry nám znemožnila spojení s Perseem, ale zato sloužila jako kvalitní odrazová plocha, mohli bychom se bezvadně domlouvat málem kolem celé planety. Mohli jsme si předávat i obrazy, takže mi ani Dušan, ani Robert nemuseli moje okolí závidět. Dušan rozhodl, že s Robertem zůstanou, kde jsou. Bylo to tak logické, že jsem si nikdy nemohl vyčítat, že jsem je nepřemluvil, aby se ke mně připojili...

Viditelnost se ale pomalu ale jistě zhoršovala. Mraky klesly níž, na mé straně hor začalo pršet. Automaty letounu pořídily několik desítek analýz čpavkového deště a začaly se zabývat biologickými pokusy. V tomto bodě jsem nemusel čekat dlouho, neboť Dušan s Robertem začali dřív než já a o to dřív měli i výsledky.

„Vypadá to tu opravdu pěkně,“ pochvaloval si Robert, „ani bych se nedivil, kdybychom tady konečně objevili život.“

„Testy mi nevyloučily přítomnost jednodušších bakterií,“ přidal se Dušan. „Na to pozor, až půjdeme ven! Nechci zjistit obcházení předpisů, mohlo by to špatně dopadnout!“

„Nestrachuj se, Dušane,“ ujišťoval Robert. „Dáme si pozor! Nikde na všech dosavadních planetách to nevypadalo tak pěkně, jako tady.“

Nejraději bych ihned vyšel ven z letounu, ale Dušan nám připomínal předpisy právě proto – ostatně i jemu se asi chtělo ven z útulné, ale k omrzení známé kabiny. Jak jsme změřili před přistáváním, otáčela se planeta kolem své osy více než dvakrát pomaleji než Země. Do zdejšího večera zbývalo skoro čtyřicet hodin, ale Dušan rozhodl ještě nejméně dvanáct hodin počkat, než poprvé vystoupíme z letounů. Po zkušenostech z Ridigio nikdo z nás neměl chuť překračovat pravidla – tam to stálo několik lidí život.

I tak jsme ovšem nezůstali nečinně sedět v kabinách. Dva průzkumní pásoví roboti RR – Research Robots – Robertův i Dušanův, už objížděli okolí a proto jsem také spustil navijákem Ferdíka. Široko daleko kolem místa, kam dosedne na ohni jednatřicetitunový letoun, je půda dokonale vypálená a testy tu těžko co najdou.

Ale i když Robert s Dušanem začali dřív, nezpozorovali nic zajímavého. Zato můj robot se náhle zastavil před něčím, co přitáhlo pozornost jeho programů. Viděl jsem na obrazovce totéž co on, ale zatímco programy důkladně obraz vyhodnocovaly, já jsem byl doma na první pohled.

„Vojtěch Dušanovi!“ vykřikl jsem radostně. „Kluci, už je to tady! Podívejte se! Život!“

V okamžiku jsme všichni tři viseli očima na obrazovkách a jako u vytržení se dívali na drobounkou rostlinku, schovanou v úzkém dolíku mezi dvěma velkými balvany.

„Vidíte?“ jásal jsem. „Na to jsem čekal jako děcko na pohádku! Život na planetě!“

Našli jsme život!

„Hurá!“ křičel Robert. „Dušane, poletíme tam také?“

„No tak, kluci, neblázněte,“ protestoval naoko Dušan, ale i v jeho hlase bylo znát stejné nadšení jako u nás. „Jsme tu teprve pár hodin a už jsme narazili na život, určitě toho tu bude mnohem víc! Vojta má sice kliku jako vždycky, nevím jak to dělá, zase měl čich, když chtěl přeletět z téhle pouště. Ale i on je v horách a já myslím, že na planetě bude takových míst víc a možná ještě lepších. Nebudeme přece plýtvat vzácným planetárním na to, abychom u Vojty zničili všechno co tam je. Navrhuji vyslat létající sondy. Zvedneme se až tam, kde to bude nejnadějnější. Uvidíš, Robe, že nám pak bude Vojta závidět. Vyplýtval všechny rezervy planetárního a teď má sotva na poslední start k Perseu!“

„To vůbec nic nemění na tom, že byl zase první!“ vrčel Robert naoko. „Považ – život! Já byl taky na všech planetách, na Orianě i na Ridigio, a nikde ani bakterie. A teď hned rostliny! Vojta má prostě kliku! Málo platné, já mu ji závidím!“

„Heleďte, kluci, já jsem se přece na něco takového také těšil jako děcko, ale právě v téhle chvíli musíme zachovat zdravý rozum,“ pokračoval Dušan. „Kdyby se v nedisciplinovanou bandu změnili i výsadkoví piloti, můžeme to rovnou zabalit a vrátit se na Zem – pokud by se nám to v takovém případě vůbec povedlo, o čemž dost oprávněně pochybuji.“

„Zkusím najít ještě jednu rostlinku,“ navrhl jsem. „Tuhletu už máme okouknutou kolem dokola a nic víc si stejně nesmíme dovolit, bioprogramy by určitě protestovaly.“

„Dobře, porozhlédni se,“ souhlasil Dušan.

„POZOR!“ ozval se v té chvíli strojový hlas robota a jeho přenosová obrazovka začala rudě blikat. „NA PLANETĚ JE ŽIVOT: BIOPROGRAM HLÁSÍ S PRAVDĚPODOBNOSTÍ OSMDESÁTI PROCENT EXISTENCI VYŠŠÍ ROSTLINY. VAROVÁNÍ – JE TŘEBA ZVÝŠIT OPATRNOST PŘI OPOUŠTĚNÍ LETADEL!“

„To už víme dávno, Ferdíku,“ ušklíbl jsem se šťastně. „Popojedeme, stejně ti programy nedovolí tuhle rostlinku poškodit.“

„NEKOREKTNÍ PŘÍKAZ!“ ohlásil robot. Samozřejmě – vyslovil jsem jeho jméno, ale to ostatní už dekódovat nedokázal, ono to také jako příkaz nebylo míněno.

„Tak dobrá: Ferdíku, metr zpět, čtyřicet pět stupňů vlevo a pomalu vpřed!“ vyslovil jsem zřetelně příkaz, který měl dekódovat bez problémů. Ferda ihned poslušně couvl, obrátil se do přikázaného směru a pomalu se rozjel.

„A my si zatím připravíme Lóru,“ usmál jsem se. „Letecký průzkum tu má taky budoucnost.“

K leteckému průzkumu jsme se ale nedostali. Jen Robertova létající sonda zakroužila nad místem našeho prvního stanoviště, ale i tu brzy Robert zavolal zpátky. Blížil se večer na planetě, mraky se spustily níž a začalo pršet. Čpavkový déšť omýval půdu pod mým letounem, pokrýval přistávací vzpěry kapkami bláta a vzápětí je splachoval. Chvíli jsem pozoroval očima Ferdíka déšť jako u vytržení – po tolika letech v kosmu! Brzy mi ovšem z deště bylo smutno, zvláště když se okolo ze všech stran udělala mléčná mlha a viditelnost klesla až na nulu. Letecký průzkum za těchto okolností nepřipadal v úvahu, v takovém lijáku a mlze bychom o sondy mohli přijít. Krom toho v této části planety začínala noc a proto jsme byli rádi, že budou pracovat aspoň naši roboti. Ale jenom můj Ferdík měl opět úspěch. Objevil celý trs rostlin, stejných jako ta, kterou nalezl jako první. Požádal jsem Dušana o svolení a poručil Ferdovi, aby jeden list odřízl k rozborům.

Ferda vysunul manipulátor, jeden list uchopil a ostrou čepelí odřízl. Ze stonku vystříkla zelená tekutina a pak jsem se nestačil divit. Všechny okolní rostliny sebou prudce trhly – asi byly mezi sebou nějakým způsobem propojené – vzápětí se začaly rychle svinovat a než bys mrkl, vtáhly se do puklin mezi kameny. List v robotových manipulátorech se rovněž pokusil svinout a vtisknout mezi harmoniky manipulátoru, ale robot vysunul chapadlo a unikající list zachytil. Najednou začala z rány prýštit jiná bezbarvá kouřící tekutina. S Dušanem a Robertem jsem viděl, jak se titanové čelisti chapadla pokrývají šedivou houbovitou vrstvou. Robot ji opatrně seškrábl a vtáhl dovnitř, do své miniaturní laboratoře.

„Lidi, viděli jste to?“ uslyšel jsem Robertův hlas.

„Obranná reakce,“ řekl zamyšleně Dušan. „Vlastní všem živým organismům, pokud chtějí přežít. Ale mám pro vás něco mnohem zajímavějšího.“

„Také něco živého?“ vyhrkl Robert nedočkavě. „Sem s tím!“

„Živé to není, ale důležité rozhodně ano,“ povzdychl si Dušan. „Můj Vučko se právě vrtá v druhém kráteru – a zase našel to samé. Pár metrů pod povrchem půdy leží veliký železoniklový meteorit. Vojta měl pravdu. Zdá se, že všechny krátery jsou impakty, zásahy meteoritů.“

„No potěš – tak přece?“ vyhrkl nedůvěřivě Robert.

„Moment – to není všechno,“ pokračoval Dušan. „Nechtěl jsem Vojtově meteorické teorii věřit, ale také jsem si nedovolil pustit ji ze zřetele, třeba proto, že by její potvrzení znamenalo velké nebezpečí pro celou naši výpravu. Napadlo mě porovnat hustotu prachu, když jsme jím prolétávali před přistáním a teď. Být opravdu z meteoritů, pak by to odpovídalo, ale bylo by tam toho moc i na můj vkus. Když Vojta prolétával tou vrstvou podruhé, získal jsem další údaje.“

„Na to ses mě neptal,“ opáčil jsem zaraženě.

„Nechal jsem naše počítače, aby si to mezi sebou vykorespondovaly,“ vysvětlil nám suše Dušan. „Takže jsem měl údaje ze dvou různých časových bodů a mohl jsem je srovnat.“

„A co ti vyšlo?“ zeptali jsme se oba naráz.

„To se snad tak rychle nemohlo změnit,“ dodal jsem.

„Samozřejmě jsem očekával, tak jako vy teď, že se nic nezměnilo, protože časový úsek je příliš malý. Budete se divit stejně jako já, mění se to. Pokles koncentrace prachových částic je měřitelný už při odstupu pár hodin. Sice nepříliš velký, ale přece jen existuje. Nevím, podle jakých závislostí koncentrace prachu klesá, dovolil jsem si tedy přibližnou aproximaci. Stačí to k tomu, abychom získali jakousi představu. A teď se něčeho přidržte! Vyšlo mi, že zhruba před půl rokem tady musel doslova sněžit popílek. Když sem dosadíme Vojtovu domněnku o kosmickém bombardování, vyjde nám inferno, jaké bych nechtěl vidět ani z dálky, natož zažít.“

To byla zpráva, která opravdu stála za uvažování. Zamysleli jsme se nad tím všichni, každý asi z trochu jiného hlediska.

„Radaristé tvrdili, že v dosahu radarů Persea není ani smítko,“ řekl jsem opatrně. „Už jsem o těch meteorech pro jistotu říkal Pradéšovi, ale nezdá se mi, že by mě bral vážně.“

„Uvažujte trochu, kluci!“ pokračoval Dušan, ale už ne tak vesele. „Co jsme tady, je klid. Radaristé Persea neviděli nic, kam až sahá dosah radarů. Přitom to kolem nás vypadá jako po kobercovém náletu – kdo víte, co to bylo. Z toho koukají dvě možnosti. Buďto se nám to všem zdálo, což raději hned zkraje škrtnu, muselo by se to zdát i robotům. Nebo se planeta poměrně nedávno setkala s rojem řádných kalibrů, když toho tolik proniklo až na povrch. Jaká by asi mohla být vzájemná rychlost planety a meteorů, když to dole na povrchu udělalo takovéhle krátery při hmotě nalezených zbytků dvacet tun? Programy jsou v knihovně programů, já vám řeknu jen výsledek. Osmadvacet kilometrů za sekundu, plus mínus třicet procent. Oběžná rychlost planety je čtrnáct, takže by to byl právě dvojnásobek. Co z toho pro nás vyplývá?“

„Buď šlo o roj, který nepatří do téhle hvězdné soustavy, nebo si tu lítá v protisměru,“ řekl jsem opatrně. „To první bych bral, to druhé se mi zdá, bohužel, pravděpodobnější.“

„Správně,“ souhlasil Dušan. „První možnost jsem ani nezkoumal, nevadila by nám. Ale dejme tomu, že se zdejší nálety opakují pravidelně jednou za půl zdejšího roku. Oběžná dráha planety je zhruba dva a půl pozemského roku, takže rok a čtvrt je tu klid.“

„Teď jde o to, zdali jsme právě na začátku období klidu nebo před dalším krupobitím,“ uvažoval pro sebe Robert, ale díky rádiu jsme ho slyšeli, jako kdyby nám bručel do ucha. „Mám dojem, že bychom si měli s průzkumem pospíšit, dokud tu je co zkoumat.“

„Blázníš?“ vyjelo ze mě dotčeně. „Opustit planetu, zrovna když jsme tu našli ŽIVOT? První život mimo Sluneční soustavu?“

„Budeme-li okolkovat, můžeme se tady dočkat i pěkné apokalypsy,“ pokračoval Dušan. „Když se tak dívám kolem sebe, začínám pochybovat, že by se dalo přežít peklo, jaké tu nedávno panovalo. Když si ještě odmyslím šedesát kilometrů ochranného pancíře atmosféry, vyjde mi příšerné řešeto namísto – Persea!“

„To snad ne,“ zkusil jsem namítnout. „Radaristé přece tvrdili...“

„...že nic nepozorují, kam až vidí,“ pokračoval trochu smutně Dušan. „Samosebou jde o to, jak daleko vidí a kolik času budou mít, aby vyhlásili poplach. A také jestli vůbec dávají pozor, přece dobře víte, že oni a technici se každý týden předhánějí v mejdanech. Kdoví jak vážně berou služby! S Perseem se moc hbitě manévrovat nedá a při osmadvaceti kilometrech vzájemné rychlosti jim moc času nezbude, ani když je varujeme hned teď.“

„Dobrá – co tedy navrhuješ?“ zkrátil jsem zachmuřeně jeho úvahy. Bylo nám jasné, že se z náhlého meteorického roje může vyklubat největší nebezpečí pro expedici Perseus.

„Kluci, jistě chápete, že není lehké dávat některé rozkazy, ale jako velitel průzkumu musím především pamatovat na Persea. Zjistili jsme tak závažné informace o nebezpečí, které by se mohlo stát hrobem všech, že mi vlastně ani nezbývá nic jiného, než vám nařídit okamžitý návrat. Tady zůstat nemůžeme, dokud nebudeme mít čisté svědomí, že jsme udělali všechno, co jsme pro varování výpravy dělat mohli.“

„Já už jsem to přece Pradéšovi říkal!“ opakoval jsem dotčeně.

„Jenže formou nejasné domněnky a navíc jsi přiznal, že tě nikdo nebral vážně. Teď víme mnohem víc a zdá se mi, že buďto s Perseem urychleně opustíme oběžnou dráhu této planety, nebo si zahráváme, že sem brzy dorazí rychlostí osmadvaceti kilometrů v sekundě roj meteorů, schopný šeredně pokropit planetu i přes ochranu šedesáti kilometry ovzduší. Zkrátka mi nic jiného nezbývá, než nařídit zkrácenou přípravu na start a návrat.“

„Že by se mi zvlášť chtělo, to bych neřekl,“ zabručel Robert. „Ale máš pravdu. Vracím robota a dávám zkrácené předstartovní.“

Také jsem vyvolal komplex předstartovních testů a odvolal Ferdíka.

„Ty jsi neslyšel, Vojto?“ ozval se netrpělivě Dušan.

„Ále slyšel – už testuji a robot mi jede zpátky k letadlu,“ zavrčel jsem ne právě nadšeně.

„Nic si z toho nedělej, Vojto, vždyť se sem vrátíme,“ utěšoval mě Dušan. „Jenže to už budeme vědět jak je to s tím rojem a budeme bez starostí o osud ostatních, rozumíš?“

„Vždyť já to chápu – ale snad nečekáš všeobecný jásot, nebo ano?“ přerušil jsem jeho utěšování. „Chápeš, že mohu být v téhle situaci naštvaný? Neříkej mi, že ty nejsi!“

„Jsem, to se rozumí samo sebou,“ ujišťoval mě Dušan. „Kdybychom měli čtyři stroje, kdyby byl s námi Majk nebo Jalsson nebo nejraději oba... Mohl bych poslat dva stroje nahoru, zbytek letky by tu mohl zůstat, ale takhle opravdu nezbývá nic jiného...“

„Jakože jsem ještě nikdy nikomu nerozbil hubu, má to u mě Dan schované,“ vztekal jsem se. „Nejdřív proti nám agitoval k návratu a teď – vždyť on nás sabotuje!“

„Chápu tě, Vojto, taky mě mrzí přerušit tak zajímavý průzkum, ale my se sem vrátíme. Moment, něco si musím napsat na počítač...“

Překvapením jsem zmlkl. Protože se muselo něco stát, aby Dušan přerušoval hovor. On dokázal psát na klávesnici aniž zpomalil tempo řeči. Tohle muselo být něco extra, když na to Dušan, který dokázal přemýšlet snad o třech věcech najednou, musel soustředit pozornost. Už jsem se ale nedozvěděl, co to bylo...

„Já jsem připraven,“ oznámil do ticha Robert.

„Startuj jako první!“ nařídil mu Dušan nepřítomným hlasem. „Je ti jasné, co musíš udělat? Přesvědčit Pradéše, aby okamžitě opustil s Perseem oběžnou dráhu planety, je-li mu milý osud expedice. Teď, hned, okamžitě!“

„Mám na vás počkat na parkovací dráze?“

„Jak chceš. Můžeš letět přímo k Perseovi. Vracet se na planetu nemůžeme, Vojta už nemá palivo a my dva také raději dotankujeme. Můžeš na nás i chvilku počkat, nebudeš čekat dlouho, letíme hned za tebou,“ zavrčel Dušan. „Je to na tvém rozhodnutí.“

„Jedu,“ oznámil Robert řízně a zapnul motory.

Zatímco Robertův stroj stoupal vzhůru do mraků, nikdo z nás neřekl ani slovo. Všem nám bylo líto opustit tak slibnou planetu; ale varování Persea bylo důležitější než cokoli jiného. Mlčeli jsme s Dušanem i když pípání Robertova radiomajáku v kovových mračnech zesláblo a umlklo.

„Už jsi hotov, Vojto?“ ozval se Dušan netrpělivě.

„Moment, teprve nakládám Ferdíka, sotva stačil dojet k letounu,“ namítal jsem.

V honbě za rostlinami jsem zřejmě nechal odjet svého robota nejdál. Dušan tomu musel uvěřit – v takové chvíli bych si nikdy nedovolil hledat nějaké výmluvy.

„Dobrá, tedy startuji já,“ oznámil najednou k mému nebetyčnému překvapení.

Jestli jsem něco nečekal, pak to, že bych tu měl zůstat poslední. Dušan byl příliš dobrý kapitán, než aby ve chvíli nebezpečí opouštěl planetu dřív než všichni ostatní.

„Poslyš, žádné skopičiny, rozumíš?“ pokračoval, zatímco jeho letoun stoupal. „Perseus je mi samozřejmě přednější a věřím, že s tvou klikou se ti nic nestane, ale nepřej si mě, jak nebudeš do deseti minut nahoře! Ani kdyby ti tu planeťané připravili oficiální uvítání!“

„Neboj, Dušane,“ zabručel jsem.

Spojení sláblo, poslední Dušanova slova jsem slyšel jako z dálky. Kdoví jestli on slyšel mou odpověď. Zůstal jsem na pusté planetě sám – opravdu nezvyklý pocit! Ferda se konečně na laně dohoupal nahoru a poklop za ním zapadl. Byl jsem připraven.

A v té chvíli jsem pocítil otřes, jakoby mi do letadla narazilo nějaké obrovské zvíře...

Tma kolem letounu byla přerušena zábleskem. Zdrojem světla byla ohnivá čára, nakreslená na obloze jako podle pravítka, zakončená rozpraskem gigantického ohňostroje.

Vzápětí, ještě první čára nestačila zrudnout a pohasnout, byly stranou narýsovány dvě další, obě jako podle pravítka a obě naprosto rovnoběžné s první. Znovu se zahoupala půda a za hřebenem hor vzplála ohnivá záře.

Meteory!

Dušanovo inferno!

Perseus!

Vymrštil jsem obě ruce k páčkám motorů, ale v té chvíli se nade mnou rozpoutalo pravé peklo. Ohnivé čáry se tam míhaly tak hustě, že by bylo šílenstvím do toho vletět. Přitom do údolí, kde stál můj letoun, nedopadlo nic, všechno neškodně přelétávalo nade mnou. Meteory přilétaly se strany a mě kryl horský hřbet, takže jsem raději spustil ruce – nemohl jsem dělat nic jiného. Navíc vypuklo zemětřesení, půda se pod letounem začala vlnit jako moře. Naštěstí jsem byl připoután, jinak bych tady bezmocně poletoval po kabině. Hydraulika přistávacích vzpěr stihla vyrovnávat svislici, ale kdyby se letoun položil, už ho odtud nedostaneme!

Přiznám se, nebylo mi do zpěvu. Sám na pusté planetě, uprostřed zemětřesení v kymácejícím se raketoplánu, únikovou cestu zamřížovanou hustým krajkovím rozžhaveného vesmírného železa a navíc v hrozných obavách o ostatní – dost na to, aby se člověk v několika minutách zbláznil. Ať už to přestane, byla moje jediná utkvělá myšlenka.

A pak náhle všechno utichlo. Poslední ohnivé čáry na noční obloze ztmavly, krajina se opět ponořila do tmy. Současně se přestala houpat půda – zemětřesení asi souviselo s tou nebeskou kanonádou – no nazdar, když to dokázalo rozhoupat kůru planety...

Byl jsem naživu, přijal jsem to jako fakt, víc mě to nezajímalo.

Opanovala mě ale starost o Persea. Dušan předpokládal, že roj, který právě skropil planetu, bude schopen udělat z Persea řešeto a ukončit expedici. Teď bych uvěřil, že to může být ještě horší. Jestli Perseus té smršti neuhnul s cesty, nebyl prostřílen, ale smeten!

Stihli Dušan s Robertem Perseus varovat? Vzlétli příliš krátce před infernem a neměli moc času, ale aspoň mohli vyburcovat Majerovy radaristy a ti mohli zachránit výpravu, pokud spatřili tu spršku včas... Měli dost času, aby úhybný manévr vyvedl Persea do bezpečí? Jak veliký mohl roj být, na jakou vzdálenost jej mohli spatřit? Zadal jsem dotaz palubnímu počítači. Jak dlouho trvalo inferno? Třicet dvě minuty? Krát dvacet osm kilometrů za sekundu... asi padesát čtyři tisíce kilometrů. Roj se tedy rozměrově podobal planetě, byl velice sevřený, musel se tedy na obrazovkách zjevit skoro stejně jasně. Něco tak velkého snad nikdo nepřehlédl!

Ale co Robert s Dušanem? Jak jim asi bylo, když radary nad kovovými mračny prohlédly a oni spatřili, co se to na ně žene? Jako pilot jsem měl bohužel dost věrohodnou představu, co se na oběžné dráze kolem planety mohlo stát. Snad jedině Robert měl šanci zpozorovat tu pohromu, dát plný tah motorů a odletět tomu s cesty. Dušan nejspíš odstartoval doprostřed roje! Dalo by se to vykličkovat? To by byl zázrak a ty se, jak známo, nekonají. Dušanovo rozhodnutí varovat za každou cenu Perseus možná způsobilo, že jsem já zůstal naživu, zatímco on... ale ne, Dušanovi se přece až dosud každá smůla vyhýbala!

Předstartovní testy byly O.K., takže krátce poté vyšlehla z trysek planetárních motorů smršť ohně a letoun se zdvihl vzhůru. Sbohem, nešťastná planeto!

Errata:

19.07.2021 12:42