Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Perseus

Hluboký rachot planetárních motorů se odrazil od skal a pomalu se spolu s letounem nesl vzhůru. Mraky, mraky a zase jen mraky, jednolitá mlha všemi směry, na obrazovkách kamer i radarů. Ještě že pro start nejsou radary nutné a gyroskopům mlha nevadí. Kdyby tu letěl někdo jiný a naše dráhy se křižovaly, srazíme se a ani si to nestačíme uvědomit, napadlo mě. Ještě že něco takového není pravděpodobné – a vlastně ani možné.

Třicet kilometrů výšky... Tady se přece předtím dalo navázat spojení s Perseem – a teď tu bylo ticho. Dostal jsem hlášení, že brzy dojde palivo do planetárních motorů.

Padesát kilometrů... Konečně se letoun vyhoupl z mračen. Sahala mnohem výše než prve a bylo v nich také mnohem více železa – bodejť by ne! Možná to byla příčina zvýšené spotřeby planetárního paliva – najednou mi došlo, ale to už jsem byl dost vysoko a mohl jsem bez výčitek svědomí přepnout na atomové.

Šedesát kilometrů výšky... Špice letounu se začala odklánět stranou, jak letoun zamířil na nízkou oběžnou dráhu.

„VOJTĚCH VOLÁ PERSEA...“ volal marně můj palubní počítač.

Konečně letoun dosáhl výšky osmdesáti kilometrů. Teď už jsem byl nad posledními vrstvami atmosféry, které by mi mohly bránit v rádiovém spojení. Ale ať jsem dělal cokoliv, odpověď nepřicházela.

„VOJTĚCH VOLÁ PERSEA...“ opakoval počítač do omrzení.

Výška sto osmnáct kilometrů. Letoun se začal ustalovat na parkovací oběžné dráze. Tady už bych ale spojení měl mít, u všech čertů! Leda by byl Perseus na opačné straně planety. I to by bylo možné, zejména v případě nenadálého a prudkého úhybného manévru. Musím udělat čtvrtoblouk kolem planety, naštěstí mi bude stačit dvacet minut.

Najednou jsem se podíval dolů – a nevěřil svým očím. Přelétával jsem právě terminátor, místo, kde na planetě končila noc a začínal den. Vycházející slunce tam jasně ozářilo oblaka, ale nebyla to ta tvář planety, jakou jsme poznali, když jsme se k ní blížili. Místo bělavých obláčků to byly zrzavé cáry, v nichž nepřevažovala voda a čpavek, ale podle spektrometru nikl, kysličníky křemíku a železa. Ale ovšem – vždyť to bylo pochopitelné. Meteorické bombardování trvalo krátce a navíc přišlo jen z jedné strany, půlka planety zůstala nedotčena – alespoň za tohoto setkání planety s rojem. Jaké to ale musely být síly, když dokázaly za pouhou půlhodinu takhle změnit tvář planety?

„VOJTĚCH VOLÁ PERSEA!“ opakoval počítač každých deset sekund. Pohlédl jsem jen letmo na trajektoměr a polil mě mráz. Skoro polovina obletu – a žádná odpověď. To snad nemůže být pravda, vysílač by měl být slyšitelný snad i na opačné straně planetární soustavy. Proč Perseus neodpovídá?

A v té chvíli jsem spatřil na radaru cosi většího. Nejdříve se to krátce mihlo na obrazovce. Okamžitě jsem zapnul sledování a radarový paprsek dostihl svůj cíl. Ten objekt měl ale oběžnou dráhu stejnou jako Perseus před naším odletem, i velikost by odpovídala velikosti hvězdné lodi. Natáhl jsem ruku a odklopil kryt z tlačítka tísňového signálu. Na okamžik jsem zaváhal. Tísňový signál není volání o pomoc a v mé situaci jsem měl právo způsobit pořádný poprask. Stiskl jsem, vysílač naskočil a začal vysílat impulsy nemodulovanou nosnou vlnou. Takové vysílání se dá zachytit i na opačném konci hvězdné soustavy, pokud není přijímač za hvězdou, planetou nebo jinou podobnou překážkou. Někdy je možné i to, když vlny překážku obejdou. Objekt na obrazovce radaru však neodpovídal. Takže to buďto není Perseus, nebo...

Převzal jsem řízení a vyrazil přímo k objektu. Podle radaru byl sto tisíc kilometrů ode mě. Vyrazil jsem na čtyři Gé a rychle počítal. Potřebuji třicet dvě minuty akcelerace a právě tak dlouhé brzdění. Mohl bych čas do setkání zkrátit na polovinu, ale musel bych se k lodi přibližovat na plný výkon s rozpálenými atomovými motory – a to by určitě byly řeči.

Totiž – pokud ten objekt je opravdu Perseus. Vysílal jsem nepřetržitě tísňový signál, ale pořád se nikdo neozýval. Co když objekt, k němuž právě letím, není Perseus? Může to přece být i nějaká jiná mrtvá součást této planetární soustavy. Já se tam ženu jako blázen a Perseus je zatím někde úplně jinde...

Zvýšil jsem akceleraci na osm Gé. Minuty se vlekly, měl jsem toho dost, ale nepolevil jsem. Letoun jsem proti původnímu výpočtu otočil trochu dřív. Připomněl jsem si, že nemám planetární palivo a budu muset požádat o dotankování v prostoru. Bude lépe, když poslední část letu pojedu na menší tah a vypálím co nejvíce radioaktivitu reaktoru. Ale teď už by se letoun rozhodně přehlédnout nedal, na padesát tisíc kilometrů ostrý plamen atomových motorů jistě září víc než dost. A pořád nic...

Je to Perseus, nebo není? Když posádka nesleduje, co se děje kolem lodi, znamená to, že se uvnitř odehrává něco mnohem důležitějšího. Ale co může být důležitějšího než sledování okolí, když teprve nedávno přeletěla kolem sprška kamení schopná z hvězdné lodi udělat jen horu mrtvé hmoty?

Horu mrtvé hmoty...

Zamrazilo mě. Horu, ke které se řítím, uvidím zblízka za pouhých padesát kilometrů, což odpovídá minutě letu.

Šest kilometrů, čili za dvacet sekund. Motory teď jedou spíš aby spalovaly radioaktivitu, než kvůli tahu...

Obrovská kamenná hrouda, k níž jsem se teď pomalu blížil, zdálky ani nevypadala, jako by byla vyrobena lidmi. Zvenčí by byla na Perseovi vidět vrstva absorpčního betonu, silná od šesti metrů po dvanáctimetrový čelní pancíř, schopný pohltit většinu meteoritů, s nimiž se loď může v prostoru setkat. Aby mohl čelní štít kromě meteoritů zachycovat i smrtonosné záření hvězd, byl prokládán vrstvami olova. Vzadu to nebylo potřeba a když jsme se obrátili motory dopředu, chránilo nás těžké stínění reaktorů i konstrukce motorů. Přístavy našich letadel byly pochopitelně z boku, těsně pod štítem.

Ale ten tvar! Takhle přece opravdu vypadá Perseus! Jenže na boku by měly být desítky majáků, jasně osvětlujících loď i přibližující se letouny. A zatím tu byla jen tma.

V té chvíli se ve mně skoro zastavilo srdce. Spatřil jsem na obrazovce žlutočerný naváděcí terč hangáru s velikou číslicí 1, první hangár Persea, Dušanův. Současně jsem v motorové části pod ním spatřil – obrovskou rozšklebenou jámu s rozervanými okraji, vedoucí hluboko do nitra lodi – zásah meteorem!

Velká část kinetické energie se zpravidla při nárazu mění v teplo, což se projeví prudkým ohřátím hmoty a výbuchem. Většinou zůstává u tohoto efektu, takže po meteoritech v absorpční zóně zůstávají hluboké krátery – ale tentokrát na loď zešikma narazil mnohem větší kalibr do míst, kde jsou pancíře slabší – a vnějším obalem pronikl. Titanové pláty pod betonovou vrstvou se zčásti vypařily a jejich zbytky byly vyrvány a vykrouceny ven. Podle průměru vstřelu měl meteor, pokud byl ze železa, něco mezi padesáti až sto padesáti tunami. Nepotřeboval jsem se ani ptát počítače, jak obludný úder představuje sto tun železa vynásobených dvaceti osmi kilometry za sekundu. Spíš byl div, že to loď neroztrhlo. Představil jsem si, co se mohlo v okamžiku srážky dít pod povrchem lodi. Kinetická energie vzájemného pohybu se v takovém případě mění v deformační práci, ale největší podíl připadá na teplo. Kov plátů se promění v páry a částečně reaguje s kyslíkem, obsaženým ve vzduchu za ním. Požár ale netrvá dlouho, jen dokud vzduch s rozžhavenými kovovými párami neunikne do vesmíru, ale nechtěl bych být v místech, kam dopadla tahle bomba, otřásl jsem se. Utěšoval jsem se, že právě tady by lidé být neměli, meteor dopadl šikmo a tady jsou – nebo spíš byly – hlavní pohonné reaktory a motorové úseky.

Proboha! Reaktory! Kdyby loď zůstala bez energie a bez pohonu, byla by to zkáza! Jestli teď uvnitř zachraňují co se dá, je to nejspíš právě tady. Jenomže reaktorové úseky jsou nejvíc rozdělené vrstvami těžkého betonu kvůli záření. Úder přímo mezi reaktory nemůže proniknout daleko, vždyť tady jsou každých pár metrů další a další masivní stěny z betonu. Ale co tma kolem lodi, mlčení v rádiu, nepřítomnost radarových signálů?

...obrovský otvor na boku lodi...

Možná bych měl co nejrychleji obletět těleso hvězdné lodi k hangáru čtyřce, ale už jsem se nemínil zdržovat. Dušanův letoun uvnitř není, mohu si to s ním vyměnit, je přece stav nouze. Otočil jsem letoun proti vratům a vyslal kódový příkaz k otevření.

Těžká vrata se neotevřela. Rozsvítilo se červené světlo zákazu a současně se objevilo hlášení, které převzal můj palubní počítač kanálem pro přenos dat.

„POZOR – PORUCHA HERMETIČNOSTI HANGÁRU! POUŽIJTE HANGÁR TŘI!“

Sláva, aspoň některé automaty jsou v pořádku! Krátkými zášlehy atomových motorů jsem se pomalu přesunul stranou, k Robertovu hangáru. Teprve tady se na moji kódovanou žádost začaly všechny čtyři segmenty vrat pomalu otevírat a rozsvítilo se alespoň nouzové osvětlení. Segmenty vrat se otevíraly pomalu a neochotně – otevíral je nouzový agregát – ale hlavně že jsem se mohl dostat dovnitř.

Totiž – pokud se mi to podaří.

Zatím si mě pořád nikdo z posádky Persea nevšiml – a já jsem bez planetárního paliva! Už jsem uvažoval vystoupit z letounu a přeletět to pomocí reaktivních nárameníků skafandru, ale pak jsem si to rozmyslel a rozhodl se vletět dovnitř pomocí hlavních atomových motorů. Byla to hra o setinky sekund, ale dalo se to naprogramovat. Svěřím to palubnímu počítači...

Odletěl jsem dál od letounu a sestavil program. Uvidíme! Letoun se rozjel proti otevřeným vratům, pak jej krátký zášleh začal otáčet. Otáčení bylo pomalé, letoun se k hangáru přibližoval zvolna, ale nakonec to klaplo. Křídla se naváděcími lyžinami přistávacího zařízení srovnala přímo do kleští držáků katapultu. Byl jsem zpátky na Perseu – ale pořád jsem neměl jedinou známku, že tu jsou lidé. Musí to být opravdu vážné, když posádka ani nezpozoruje návrat letounu z neznámé planety! Panebože, kde vězí radaristé? Jak mohli přehlédnout něco tak velkého, jako je výsadkový raketoplán? Jak chtějí zachytit roj menších meteoritů? Že jeden roj už proletěl, přece neznamená, že nemůže přiletět druhý – třeba z jiného směru!

Vystoupil jsem z raketoplánu a v přechodové komoře otevřel přílbu skafandru. Zarazil mě zvláštní zápach ve vzduchu. Jako kdyby tady delší dobu nepracovaly čističky vzduchu – ale to by snad byl vzduch vydýchanější. Neměl jsem ale čas na mudrování. Na informační obrazovce jsem viděl zlověstnou barvu naléhavého hlášení:

„POZOR! NEBEZPEČÍ – VŠICHNI NA SVÁ MÍSTA!“

Rychle jsem stiskl tlačítko pod obrazovkou. Automat ihned smazal povšechnou výzvu a umístil na obrazovku první stránku havarijních hlášení. Přelétl jsem očima pár prvních řádek – a zatmělo se mi před očima, jako kdybych dostal ránu palicí.

VÝSTRAHA! PRADÉŠ, VELITEL LODI, MRTEV NA SVÉM STANOVIŠTI. NENÍ NÁHRADA.

VÝSTRAHA! ČCHIEN-JÜ-TSIEN, PRVNÍ PILOT, MRTEV NA SVÉM STANOVIŠTI. NÁHRADNÍK HIERONYM LAVARÉ, DRUHÝ PILOT, MRTEV NA SVÉM STANOVIŠTI.

VÁŽNÁ VÝSTRAHA – PILOTNÍ KABINA JE BEZ OBSLUHY!

...KABINA RADARISTŮ BEZ OBSLUHY...

...ELEKTROCENTRÁLA BEZ OBSLUHY...

Rychle jsem očima přelétl zbytek. Samá hlášení o lidech nezbytných pro řízení lodi – a všichni mrtví... Stiskl jsem tlačítko, na obrazovce naskočila další stránka havarijních zpráv. A opět samá jména, funkce – a u všech stejný dodatek: mrtev na svém stanovišti. Nejprve piloti, energetici, potom radaristé – v jejich centrále byly všechny tři směny a všechny mrtvé – radistky... Jejich seznam pokračoval na další straně, pak následovali palubní inženýři sekce pohonu lodi. Další jména: mechanici, lékaři, sestry – vlastně celé zdravotní oddělení! Tiskl jsem znovu a znovu tlačítko a seznam mrtvých pokračoval. Jak je to možné? Kdyby byla loď prostřílená jako řešeto, snad bych se tomu nedivil, ale zvenku to tak přece nevypadalo! Viděl jsem jediný průstřel, i když větším kalibrem! Vždyť tu byl dokonce vzduch – a přitom pouhých pár metrů odtud měli být na svém stanovišti všichni výsadkoví piloti – a všichni na seznamu mrtvých!

Raději jsem seznam havarijních hlášení neprohlížel až do konce. Přeručkoval jsem podél „beztížného zábradlí“ k pohotovostní kabině pilotů. Tady bylo nejbližší místo, kde jsem se mohl dozvědět, co se stalo. Nebo jsem si to bláhově myslel.

Věděl jsem že neuvidím nic příjemného, ale na to, co jsem spatřil za otevřenými dveřmi, nezapomenu do smrti. Těla osmi pilotů se v místnosti vznášela bez hnutí. Všichni byli zalití zčernalou krví. Prosakovala oděvy, místy obalovala tlustou vrstvou jejich obličeje, ruce, kombinézy... Poznat kdo je kdo bylo najednou nemožné, ačkoliv jsem přece všechny dobře znal – ale takhle změněné? Tenhle veliký, to je asi Jalsson! Byl vždycky největší ze všech pilotů – ale kdybych si nepřečetl jeho identifikační štítek, nebyl bych si tím jist. Jalsson měl slámově žluté vlasy, teď měl hlavu obalenou černou sraženou krví... Tohle je přece Majk... A tohle Imre, náš malý Imre...

Jedině Imre neměl obličej pokrytý krví – ale ten strašný, bolestný škleb... Rozhlížel jsem se zoufale po místnosti, hledal, co mohlo způsobit smrt všech mých kamarádů, ale dlouho jsem nic nezpozoroval. Vzduch tu byl a nic nenasvědčovalo tomu, že by někdy chyběl. Na žádném zařízení kabiny nebyla ani stopa po poškození nárazem, odpočívací křesla nebyla poškozena, pomocný radiový panel byl také v pořádku, ani krev jsem nikde neviděl, ačkoliv těla pilotů byla sraženou krví přímo obalena. Jen na stropě... na stropě a na horní polovině boční stěny bylo pár skvrn, některé rozmazané, jiné jako kdyby tam někdo vychrstl trochu červené barvy. Nebyla to barva – byla to zaschlá lidská krev.

Přežil jsem několik srážek s mikrometeority, můj letoun byl kvůli nim dvakrát v opravě, ale nikdy jsem nepocítil náraz. Jen jednou jsem si toho všiml – to jsem neměl zapnuté motory. Ostatně, na hvězdolet dopadlo několik desítek tisíc drobných střel, na čelním pancíři denně vybuchovaly menší meteority a nechávaly po sobě krátery, že by se do nich člověk snadno schoval, ale uvnitř se ani nezachvěla podlaha. Nikdy to nebylo vážné, nikdy jsme nepocítili ani záchvěv.

Jenomže tady do lodi nenarazilo deset či dvacet gramů, ale sto až sto padesát tun železa při rychlostí dvaceti osmi kilometrů – dalo by se spočítat, jak se po takovém nárazu změnila její rychlost. Meteor mohl mít hmotu sto tun a rychlost dvacet osm kilometrů za sekundu, změna rychlosti Persea mohla být – no nazdar, třináct metrů za sekundu, padesát kilometrů za hodinu! Zdánlivě nic moc, dokonce se to ani neprojevilo na parametrech oběžné dráhy, až na to, že změna proběhla během setiny sekundy, čili naráz. Všechno, co v lodi nebylo připoutáno, vzneslo se ke stropu a narazilo tam rychlostí padesáti kilometrů za hodinu. Když touto rychlostí najede auto do betonové zdi, deformuje se předek vozu, takže se brzdění roztáhne až na metrovou vzdálenost, posádku navíc zachytí bezpečnostní pásy – to už se dá přežít, i když ani to není jisté. Stropy ani stěny v lodi bohužel polštářované nejsou a lidé na ně narazili zprudka, asi jako kdyby na Zemi vypadli ze čtvrtého patra na dlažbu. Přežít to mohl jedině ten, kdo by byl v okamžiku nárazu připoután bezpečnostními pásy, nebo kdo by se v kritickém okamžiku nacházel v jedoucí kabině pneumatického výtahu. Jen tak by se náhlá změna rychlosti lodi protáhla aspoň na metrovou dráhu a účinky nárazu by se rozložily na neškodnou míru.

Na lodi se už dlouhá léta nikdo nepřipoutával, takže se to všichni odnaučili. Na oběžných drahách kolem planet bylo zvykem ponechávat hlavní motory hvězdoletu puštěné na desetinu Gé – už proto, aby mohla fungovat palubní elektrárna. Počítač přitom lodí pomalu otáčel, aby se tah motorů rovnoměrně rozptýlil dokola a neměl vliv na střední dráhu lodi. Tato náhražka gravitace byla nutná i pro některé provozy a navíc se v beztížném stavu některým členům posádky dělalo navzdory všem tréninkům špatně. Bezpečnostní pásy byly u každého křesla i lůžka, ale pečlivě složené, aby nepřekážely. Jaký by to musel být náraz, aby byly co platné pásy?

Jenže teď takový náraz přišel – a ukázalo se, že popruhy neměli ani výsadkoví piloti, kteří přece jenom byli zvyklí se ve svých letounech připoutávat. Vzápětí se asi vypnuly motory, které do té chvíle v lodi udržovaly umělou gravitaci – a kdo nebyl mrtvý okamžitě, pomalu v beztížném stavu bez pomoci umíral. V celé lodi už nezůstal nikdo, kdo by mohl raněným pomoci. Lékaři, zdravotní sestry i velitel, všichni na tom byli stejně nebo podobně.

Když to zabilo i piloty – kdo ještě mohl přežít?

Umíněně jsem pohodil hlavou a rozhodl se podívat k Pradéšovi. Věděl jsem, že ani on není naživu, ale z jeho rezidence jsem mohl získat přehled o celém hvězdoletu. Opatrně jsem vyplul z místnosti pilotů, uzavřel za sebou dveře a doručkoval ke spojovací šachtě. Pneumatický výtah kupodivu fungoval. Stiskl jsem přivolávací tlačítko, rozsvítil se nápis „ČEKEJ!“ a za několik okamžiků se dveře kabinky otevřely. Výtah mě dovezl do velitelského úseku a minutu poté jsem opatrně vplouval do kabiny velitele lodi.

Pradéš byl mrtev jako všichni ostatní. Vznášel se v kabině s obličejem zalitým krví. Také nad ním jsem spatřil na stropě šikmo nad křeslem stopu nárazu – rozmazanou krvavou skvrnu... Opatrně jsem se přitáhl do velitelského křesla a připnul se popruhem. Ne že bych se obával dalšího nárazu, prostě jen proto, abych v beztížném stavu neodlétl.

Přede mnou byla šedá klávesnice Pradéšova velitelského počítače a hlavní obrazovky. Na lodi nebylo mnoho lidí, kteří by se v Pradéšově rezidenci vyznali a měli aspoň mlhavou představu o jeho možnostech. My výsadkoví piloti jsme k té hrstce patřili, i když až sem, do mozkového centra lodi, se za poslední dva roky málokdo dostal. Pradéš o výjimečnosti svého postavení na lodi nikdy nemluvil, ale bylo skutečností, že odtud mohl řídit loď i bez nás a dokonce i proti naší vůli. Málokdo z posádky věděl, že je v každé místnosti nade dveřmi malá televizní kamera s takovou citlivostí, aby ukazovala i ve tmě nebo skoro ve tmě. Tyto kamery byly napojeny na Pradéšův počítač. Ten je stále vyhodnocoval, ale mohl jejich obraz poslat i na některou z obrazovek v této místnosti. Pradéš měl jako jediný právo nahlížet do všech kabin včetně soukromých, kam bez svolení majitele neměl nikdo jiný přístup. Právě tak mohl pomocí velitelského počítače otevřít jakékoliv dveře na lodi, i kdyby byly chráněné osobním heslem. Naopak by dokázal kterékoliv dveře uzavřít a zablokovat. Někdo taková práva mít musel, ale Pradéš je asi použil za celou dobu našeho letu jen jednou. Mechaniku Gruberovi se udělalo v kabině nevolno a Pradéš mu poslal na pomoc lékaře, ale jestli jim otevíral dveře, nebo jestli neměl Gruber zavřeno, to se už nikdo nedozví.

Pradéš byl teď mrtev a jeho pravomoci měly přejít na jeho zástupce. Tím měl být první pilot Čchien-jü-tsien – ale ten byl rovněž mrtev. Po pilotech by převzali velení navigátoři a po nich my, piloti výsadkových letounů. Protože v prostorách Pradéšovy rezidence nikdo kromě mě nebyl, cítil jsem se oprávněný zadat Pradéšovu velitelskému počítači heslo, které jsem znal jako prostředek pro převzetí moci. Věděl jsem, že velitelský počítač heslo odmítne, dokud má velitele, ale v opačném případě mi poskytne informace připravené pro zástupce v případě velitelovy smrti.

Na obrazovce se neobjevil odmítavý text, ale nápis, jímž mě počítač vyzýval, abych mu oznámil své jméno. Bylo to zbytečné, musel o mně vědět, ale pravděpodobně tu byly programy dvojnásobně jištěny před zneužitím. Splnil jsem ten požadavek – a text, který jsem vzápětí spatřil, mě udeřil jako palicí.

VAROVÁNÍ : NEDOSTATEČNÁ OBSLUHA LODI !

POČET LIDÍ NA LODI PERSEUS.............................................1

POČET LIDÍ NA PRŮZKUMU PLANETY...............................2

POČET MRTVÝCH LIDÍ NA LODI PERSEUS....................159

Zatočila se mi hlava, ale nebylo to z beztíží. To tedy znamenalo – že jsem poslední z celé výpravy. Ačkoliv hvězdná loď byla těžce poškozená, nebyla zničena natolik, aby z ní unikl vzduch. Přesto v okamžiku srážky všichni lidé zahynuli. Setrvačnost je potvora, neměla by se podceňovat! Dušana a Roberta počítač uváděl na průzkumu planety, ale živé. Nevěděl, že už z planety vzlétli? Odstartovali nejspíš rovnou do inferna, ale cožpak nikdo na hvězdné lodi jejich vysílání nezachytil? Nebyl nakonec Perseus zničen – ještě před příletem hlavního roje?

Zeptal jsem se na to počítače – a potvrdil mi to. Stotunový balvan meteorického železa naplno udeřil do hvězdné lodi o plných osm hodin dříve, než hlavní roj dorazil k planetě, pouhé půl hodiny po mém varování. Inferno, které potom rozstřílelo polovinu planety a nejspíš i Dušana s Robertem, prolétlo daleko od lodi a jen pár menších kamenů neškodně uvázlo v jejím betonovém plášti. Jaká ironie osudu! Ignorovali přijaté varování a vzápětí následoval – trest smrti.

Většina z posádky zahynula okamžitě po nárazu do ocelových stropů. Byl někdo naživu i po katastrofě? Počítač suše odpověděl, že ano. Osmnáct lidí žilo ještě nějakou dobu, ale bylo to jen pomalé umírání. Kdo si nezlomil vaz a nezahynul ihned, byl na tom asi hůř, protože umíral bez naděje na pomoc. Podle počítače projevovala nejdéle známky života světlovlasá zdravotní sestřička Monika Raini. Znal jsem ji, byla taková veselá... Žila ještě hodinu a byla asi nejdéle ze všech při vědomí – pro ni tedy ta hrůza bez naděje a bez pomoci trvala nejdéle.

Hvězdolet Perseus se sto padesáti členy posádky doletěl na svou konečnou stanici, kde na všechny čekala zubatá s kosou v podobě šedivé železné hroudy, řítící se rychlostí dvaceti osmi kilometrů za sekundu.

Zůstal jsem sám – dvanáct světelných let od Země. Jediný člověk pochopitelně nemůže sám řídit hvězdnou loď. Navzdory veškeré automatice vyžadují desítky agregátů dohled člověka a pravidelnou údržbu. Bez mechaniků, motorářů, reaktorových inženýrů a elektrikářů se žádná loď neobejde, alespoň ne nadlouho. Pak jsem tedy odsouzen spolu s ostatními, jen je možná o nějakou dobu přežiji.

O jakou?

Záleží na tom?

V Pradéšově rezidenci jsem strávil pár neveselých hodin. Nejjednodušší by bylo – i to mě v jedné chvíli napadlo – najít si v nemocničním oddělení ampuli jedu. Touto katastrofou expedice Perseus tak jako tak skončila. Jestli přežiji o pár týdnů, nehraje žádnou roli. V krajním případě bych mohl doufat na půl roku, než se sem na pravidelné cestě kolem zdejšího slunce přiřítí sprška meteorů a rozbije nepohyblivý hvězdolet definitivně. Co jiného?

No, něco přece jen ano. Musím trochu uvažovat do budoucnosti. Jednou sem jistě přiletí další hvězdná loď ze Země. Kdy to bude, to mě už asi nebude zajímat. Může mi být jedno, zdali se sem dostane za deset nebo za padesát let. Že bych tu tak dlouho vydržel? V žádném případě! Důležité je jen jedno – jednou přiletí. Co tu najde? Zkázu a smrt, jako Perseus? Tomu bych se měl pokusit zabránit, i když mám velice omezený výběr, jak to udělat. Nejlépe by bylo uvést do chodu mezihvězdný vysílač a vyslat k Zemi zprávu o konci naší výpravy.

Jak to ale udělám, bylo ve hvězdách. Mezihvězdná vysílačka má takovou spotřebu, že se zapíná pouze v předem naplánovaných relacích nebo v případě nějakého opravdu závažného sdělení, které je nutné předat na Zem bez ohledu na energetické požadavky. Což o to, úplná zkáza expedice je snad dostatečný důvod k mimořádné relaci, ale je otázka, zda seženu dost energie, když nejdou reaktory.

Najednou jsem měl ale před sebou aspoň nějaký cíl a jeho splnění se mi stalo nejdůležitější věcí v životě. Upnul jsem se na něj – bylo to zřejmě poslední, co bude mít ještě smysl.

K tomu, abych poznal své možnosti, mi stačilo dvacet minut u velitelského počítače. Kdosi už dávno na Zemi předvídal, že i velitel lodi může náhle zemřít, aniž stihne svého nástupce do tajů velitelství zasvětit. Pro tyto účely tu byly připraveny programy, schopné i docela neznalého člověka naučit všemu, co bylo třeba k ovládání všech agregátů hvězdné lodi. Ačkoliv – to bylo asi míněno opravdu teoreticky, nedovedu si představit, že by samostatně s lodí někam doletěl některý z kuchařů či radistek. I když – kdo ví, co dokáže člověk v takové tísni?

Že jsou všechny ovládací a diagnostické prvky na lodi propojeny různými počítači, věděl na lodi každý. Každý věděl, že jsou jednotlivé řídící počítače propojeny s centrálními, které své menší kolegy nejen ovládají, ale poskytují jim i podporu v podobě koordinace a předávají jejich informace lidem. Tak jsem to znal i já, ale teď jsem se s údivem – po tolika letech na Perseu – dozvěděl, že velitelský počítač Pradéše dokáže komunikovat nejen s centrálními počítači, ale pomocí vlastních kanálů i se všemi menšími a to na plně nadřízené úrovni, takže se z Pradéšovy rezidence dá Perseus ovládat možná efektivněji, než ze všech ostatních pracovišť dohromady. Když jsem se tuto možnost dozvěděl, bylo mi přece jen lépe. Pokud je zařízeno, aby se loď dala ovládat jedním člověkem, měl bych to dokázat. Hned jsem začal zjišťovat, jak je na tom vysílač pro dálkové spojení. Do této chvíle jsem se domníval, že máme jediný a obával jsem se, že bude k nepotřebě. Ukázalo se, že mezihvězdné vysílače má Perseus hned čtyři, stejně mohutné, stejně vybavené – a v naprostém pořádku, jak mi hlásily jejich řídící počítače. Každý by mohl na Zem předat potřebnou zprávu, pokud jim zajistím dostatek energie. Což byl ovšem další problém.

Že fungují nouzové zdroje, bylo zřejmé, ale jen malou část jich tvořily izotopové baterie s téměř neomezenou životností. Většina nouzových zdrojů byly akumulátory, které se pomalu ale jistě vybíjejí a pokud nenajdu cestu jak je obnovit, některé funkce lodi nakonec ustanou úplně. V žádném případě ani čerstvě nabité akumulátory nestačí zásobit mezihvězdný vysílač, a to ani kdyby měly být jediným krátkým zábleskem vybity. Já jsem potřeboval megawatty – a ty mohly dodat jedině atomové reaktory. Přesněji – a hleďme, další překvapení! Pradéšův počítač tvrdil, že by k tomu stačil jediný fungující reaktor! Přikázal jsem mu spustit všechny možné testy reaktorů a ostatních energetických zařízení. Počítač ohlásil jejich spuštění, ale skoro současně mi nabídl výsledky testů, spuštěných krátce po havárii. Měl to kdesi v programech jako svou samozřejmou povinnost. Jenomže mě tím moc nepotěšil.

Náraz meteoru udělal v reaktorovém úseku strašnou paseku. Už zvenčí bylo vidět, že část reaktorů bude na kaši a další budou pošramoceny tak, že řídící automatika jejich spuštění odmítne jako kvalifikovaný pokus o sebevraždu. Doufal jsem, že aspoň jeden reaktor na opačném boku lodi bude schopen provozu, protože v opačném případě...

Velitelský počítač bohužel viděl situaci černě. Měl spojení jen s několika řídícími počítači reaktorů – ale všechny mu signalizovaly fatální poruchy. V okolí dvou z nich byla navíc silná radioaktivita – na úrovni pro člověka smrtelně nebezpečné. S několika reaktory bylo přerušeno spojení úplně. Jsou-li vyřazeny reaktory, akumulátory dlouho nevydrží. Až dojdou akumulátory, stane se hvězdolet jen bezmocnou mrtvou horou, vznášející se v blízkosti bezejmenné planety u Epsilonu Eridana, jedné z tisíců netečných hvězd.

Co teď? Dlouho jsem uvažoval. Mohl bych rozložit nouzové sluneční baterie a zajistit jimi trvalé dobíjení akumulátorů, ale tím bych nanejvýš udržel dosavadní stav, nic víc.

Opravit reaktory s unikající radioaktivitou? To rozhodně nebylo v silách jednoho člověka. Jeden z nich byl nouzově odstaven už krátce po odletu ze Země a nikdo nedokázal předpovědět, zda se vůbec někdy podaří jej opravit. Naštěstí ztráta jednoho reaktoru nehrála v celkové bilanci lodi podstatnou roli. Teď ale nefungoval žádný – a to byla katastrofa.

Reaktory, které hlásily poruchu hermetičnosti nebo jiné fatální poruchy, jsem mohl rovnou odškrtnout. Mohl bych nejvýš zkusit zjistit stav těch, které se nehlásily vůbec. Nemělo ovšem cenu zkoušet něco takového v úseku C, kam udeřil meteor! Což ale úsek G, právě na opačné straně lodi? Zeptal jsem se na zjištěné závady, ale dozvěděl se jen, že jsou přerušené světlovody k řídícím počítačům, což o stavu reaktorů nic neříkalo. Mohla tam být díra do vesmíru, vrstva silně radioaktivního popela, mohlo také jít jenom o přerušené světlovody, zatímco reaktory by byly v pořádku. Možná by tam stačilo natáhnout nějaké náhradní spojení.

Rozhodl jsem se brzy. Je-li to jediná šance, nezbývá, než se o ni pokusit. Skafandr jsem měl na sobě – tedy stavit se ve skladech pro světlovod – a vzhůru do jámy lvové!

Výlet do reaktorového úseku se v žádném případě nedal srovnávat s procházkou parkem. Dalo se tam očekávat vakuum i záření. Vstříknete-li před sebe do prázdné chodby fluorescenční barvu ze spreje a ona se rozzáří, nezbývá než rychle vycouvat a zkusit to jinudy. Naštěstí se mi to stalo jen jednou. Vedlejší chodbou jsem se dostal do minivelínu a podařilo se mi propojit vypadlé světlovodné řídící kabely, uvolněné nárazem. Dva ze tří reaktorů, odstavené místními počítači, se spojily s centrálními – a začaly najíždět na volnoběh. Nic moc, ale aspoň to, pomyslel jsem si.

Z reaktorového úseku jsem se dostal v pořádku. Pečlivě jsem za sebou uzavíral všechny dveře. Radioaktivita je prevít, snadno pronikne i do těch nejnemožnějších míst a kdo ji má pak dostávat do rozumných mezí? Ani v minivelínu neměla co dělat a přece jsem viděl na panelu měřičů nervózně poskakovat číslice. Za normálních okolností by asi obsluha šedivěla starostmi, co s tím průšvihem bude. Když se Perseus změnil v hromadu šrotu, na nějakém tom rentgenu navíc záležet nebude, pomyslel jsem si.

Ve velitelské kabině mi Pradéšův počítač ohlásil, že oba dva reaktory dávají elektřinu, zatím na pomocné generátory. Situace v lodi se tím pochopitelně zlepšila, ale na vysílání to ještě nestačilo. Hlavní generátory fungují teprve tehdy, když jsou v činnosti motory. Mohl bych je spustit, ale včas jsem si to rozmyslel. Bylo mi jasné, že nejprve musím projít všechny úseky a upevnit všechno, co se kde v lodi volně vznáší. Především – mrtvá těla členů posádky.

Myslel jsem, že si nechám poradit od Pradéšova počítače. Až teď jsem narazil na situaci, kdy si ani velitelský počítač nevěděl rady.

Co si počít se sto padesáti mrtvými, na to programy připraveny nebyly.

Při takovém podniku, jako je mezihvězdná výprava, se musí počítat i se smrtí některých členů posádky. V mnoha případech – zejména u pilotů průzkumných letounů – není v té chvíli žádná starost, co s mrtvým tělem. Ivan se s letounem na Ridigio zabodl do radioaktivní řeky lávy, k troskám jsme se nedostali a letoun se stal rakví jeho i čtyř dalších pasažérů. Pět lidí zmizelo na základně Trojce, aniž se po nich našla sebemenší stopa. Tři zahynuli na následky silného ozáření při spěšném vyklízení Dvojky – nebyl čas na jejich přepravu a jejich těla byla proto uložena tam, kde našli smrt. Mít hrob na planetě osm světelných let od domova bylo možná čestné a kdoví, třeba to našim mrtvým leckdo na Zemi i záviděl. Jenom jeden člen posádky zemřel v době letu mezi hvězdami, ještě před Síriem, Gruber, kdo by se na to nepamatoval? Někde na lodi měly být proto hermetické kovové schránky. Ale aby jich bylo sto padesát?

Na dlouhé uvažování jsem neměl čas. Prozatím jsem se rozhodl dopravit všechny mrtvé do palubní tělocvičny a nastavit klimatizaci na nejnižší teplotu. Z tělocvičny se tak stala obrovská provizorní chladnička. I tak mě čekala hrozná práce... Musel jsem mrtvé tahat v beztížném stavu ručně, všichni palubní roboti byli zničeni. Byl to přece náraz, jako když auto najede do zdi!

Vyšly přitom najevo věci, které mi sice nebyly neznámé, ale o jejichž skutečném rozsahu jsem neměl správnou představu. Nejhorší podívaná na mě čekala v kabině radaristů. Tady byla nepochybná příčina zkázy expedice Perseus. Nemusel jsem ji ani hledat, přímo bila do očí. Pradéši, Pradéši, což jsi o tom nevěděl?

V kabině bylo mimo obvyklé směny dalších čtyřicet lidí, z nichž většina tu pochopitelně neměla co dělat. Kromě všech radaristů se tu vznášela většina palubních techniků v čele se svým bývalým šéfem Danem – jak vidět, ani Michael Jougain s nimi nic nepořídil. Dále lékaři, většina zdravotních sestřiček, všechny kuchařky, farmářky i obě krásné tělocvikářky. Klimatizace byla nastavena na teplotu třiceti pěti stupňů Celsia, asi proto, aby se všichni snadno obešli bez oděvů, jak tomu také převážně bylo. Byl tu nepředstavitelný zápach ze zkažených jídel a rozlitého alkoholu. Mezi mrtvými se vznášela spousta střepů, především z velikého množství láhví, ale i ze tří rozbitých obrazovek. Ležely stranou mimo směr úderu, nebyly zničeny při nárazu meteorem, ale byly podle všeho rozbité už předtím. Ačkoliv drogy měly být vydávány jedině ve zvlášť odůvodněných případech, tady bylo všeho dost. Alkohol, psychofarmaka i pokoutně vyrobené silnější preparáty. Vypadalo to, jako kdyby někdo zdrogovaný vymlátil všechny radarové obrazovky – následky byly příšerné. Zničená loď, mrtvá posádka a prakticky úplná zkáza expedice.

Nebylo žádným tajemstvím, že se na lodi pořádají divoké mejdany. Odbývaly se ponejvíce u techniků, kteří pak kašlali na svou práci – právem jsme si na ně stěžovali. Výtky se ale míjely účinkem a jak vidět, ani pozdní výměna šéftechnika nepomohla. Ale tohle bylo příliš! Mejdan ve služební místnosti, na jejímž chodu závisí životy lidí? A navíc zničené obrazovky? Krátce po mé výstraze? Tenhle odvaz páni radaristé přehnali tak důkladně, až na to doplatili životem – jenomže s nimi i všichni ostatní.

Pradéši – věděl jsi o tomhle mejdanu? Což jsme tě nevarovali? Ale ano – mockrát! Říkali jsme ti, že na to jednou někdo doplatí? Ano – ale že to budou všichni, to bylo přece jen kruté. Sliboval jsi, že s tím něco uděláš, ale tuhle možnost jsi promeškal. Na okamžik mi bleskla hlavou poslední slova velitele radaristů Majera, jak jsem je slyšel v rádiu:

„Radary neukazují ani smítko, kam až dosáhnou. Za to ručím krkem. Proč tak fantazíruješ? Měl by sis dát obklad...“

Nebyly už tou dobou radary zničené? Pak by ovšem nemohly ukázat ani smítko, ačkoliv se proti lodi řítil – sevřený roj o rozměrech menší planety. Majer za to ručil krkem – a přišel o něj. Právem – takové chyby se ve vesmíru nepromíjejí. Hvězdy neznají ani podmínečně odložené tresty, ani amnestie. Ale neznají ani spravedlnost. Jak k tomu přijdou, kdo své úkoly plnili svědomitě a zahynuli kvůli nezodpovědnosti druhých? Proč zemřely radistky, některé ještě se sluchátky na uších? Inženýři a mechanici ze sekce motorů a generátorů, kde bylo všechno pečlivě udržované a bez závad? Piloti, kteří se nemohli vydat na průzkum planety proto, že technici pro ně neměli v pořádku letadla...

Pořídil jsem dokumentární záznamy o všem, ale už když jsem natáčel první minuty, začal jsem pochybovat o smyslu svého počínání. Co si asi pomyslí ten, komu se takový záznam dostane do rukou? Ne, tahle expedice právem dopadla tak, jak by žádná jiná dopadnout neměla. Ale právě proto jsem musel natáčení dokončit.

Jedenáct dní uplynulo od mého příletu na hvězdolet, než jsem mohl dát počítačům příkaz spustit na zkoušku motory a hlavní generátory. Vysílání jsem měl připravené. Text byl stručný, hlavní část obsahovala parametry meteorického roje, který se stal příčinou konce expedice. Měl jsem v úmyslu opakovat zprávu tak dlouho, jak bude možné, aby byla určitě zachycena. Později možná doplním podrobnosti. Hlavně ať další výprava, která sem přiletí, nedopadne jako naše.

Dva reaktory dodávaly při plném výkonu jen tolik energie, že mohla celá loď akcelerovat se zrychlením sotva čtvrt Gé, ale i to stačilo, aby přitom generátory vyrobily víc elektřiny, než kolik jí bylo třeba k mezihvězdnému vysílání. Spustil jsem program, který měl od této chvíle za mě vysílat – a začal uvažovat, co dál? Ponechat hvězdolet na oběžné dráze kolem této planety? Takový pomník by neměl dlouhého trvání. Za pár let bude na kusy. Měl bych loď přemístit na vhodnější místo, dokud fungují motory a jdou aspoň dva reaktory. Na bezpečnější oběžné dráze bych mohl rozvinout plachty slunečních baterií a udělat z lodi maják schopný vysílat i desítky let.

Směl jsem ale planetu opustit? Kdybych tak měl jistotu, že jsou Robert s Dušanem mrtví! Vlétli nejspíš rovnou do meteorického roje, ale byla to moje domněnka, ne jistota. Jak by k tomu přišli, kdyby se přece jen vynořili z kovových oblaků planety – a marně hledali mateřskou loď? Takový strašný pocit jsem sám zažil – a nepřál bych jej nikomu. Ale nemusel bych tady zůstávat s Perseem. Stačí nechat tu jako maják jeden průzkumný letoun bez posádky, s programem, aby každého informoval co se stalo. Snad by mohl posloužit i jako záchranný prostředek.

Pečlivě jsem zkontroloval letoun, u kterého jsem našel mrtvé techniky Alberta Grosse a Michaela Jougaina. Ti jediní pracovali, když ostatní odešli na mejdan... Letoun byl zbaven konzervace a kupodivu neměl mnoho závad. Opravil jsem co se dalo a sestavil program pro jeho palubní počítač. Pak jsem z Pradéšovy rezidence letoun vypustil a navedl na oběžnou dráhu, aby se podle výpočtů nekřížila s nebezpečným rojem aspoň po několik let. Což jsem ovšem nemohl zaručit – vždyť i Perseus byl zasažen mimo trajektorii roje. Ale aspoň jsem se snažil, abych nemusel mít výčitky svědomí, že jsem něco opomněl. Teprve pak jsem se mohl dát do určování dalšího letu Persea. Odlet jsem podvědomě odkládal, jak to jen šlo, ale nakonec jsem odletět musel – bylo jasné proč, zůstávat tady nemělo smysl.

Loď pomalu, líně opustila oběžnou dráhu kolem planety a začala se přibližovat k hvězdě. Teď když antény Persea vysílaly zprávu na Zem nejméně po sté, jsem měl čas na přemýšlení. Planeta, kde nalezla hrob expedice Perseus, se pomalu zmenšovala v dálce. Před odletem jsem ji stačil důkladně prohlédnout elektronickými dalekohledy, ale už jsem neměl chuť se na ni znovu spouštět. Za pár dní se zrzavé mraky ze spálených meteorů rozprostřely po celé planetě. Dole na planetě teď asi všude padá železoniklový popílek, který pije radarové vlny jako vata... přistání by bylo pokusem o sebevraždu. Jenom jediný opuštěný letoun bez posádky zde zůstane jako pomník hvězdné lodi Perseus – dokud jej něco nesmete.

Tušení mě nezklamalo – tento maják jsem už nikdy neviděl...

Hvězdolet kreslil po mapě hvězdné soustavy zmenšující se spirálu, pomalu klesající blíže ke hvězdě. Věděl jsem, že má alespoň jednu další planetu. Stačila by malá, o velikosti Měsíce, ale aby se na ni dalo postavit oběma nohama. V lodi může být tíže jen dokud pracují motory – to samozřejmě nebude trvat dlouho. Jsou-li v chodu dva reaktory a chybí-li údržba, je další porucha otázkou času. Planeta byla ale za hvězdou. Usilovně jsem pomocí elektronických dalekohledů a vyhledávacími programy zkoumal všechny prostory této hvězdné soustavy. Při tom jsem pátral i po meteorech – a objevil dva další roje, naštěstí daleko mimo dráhu Persea. Napadlo mě, proto možná Pradéš toleroval radaristy – mohl je ze svého místa zastoupit a asi to dělal. Jeden člověk ale neuhlídá všechno. Stačí chvilka nepozornosti – a osamělý balvan letící prostorem...

Druhou vytouženou planetu objevily počítače ve chvíli, kdy jsem spal v Pradéšově kabině. Byla blíž ke hvězdě, větší než první a ležela na trase výhodné pro další let Persea. Postačila malá korekce tahu, aby se dráha planety s dráhou Persea proťala právě v době, kdy tam bude planeta i hvězdolet. Nařídil jsem počítači navést loď tak, aby zůstala na vzdálené parkovací dráze kolem planety. Přibližování mělo ale trvat tři měsíce – a to bylo v mé situaci příliš dlouho...

Nejprve jsem se rozhodl, že se pokusím na lodi opravit všechno, co se dá opravit zevnitř. Spravovat plášť lodi nemělo smysl, takovou ránu bych stejně opravit nemohl. Měl bych nanejvýš vyklidit poškozené úseky a vybrat z nich všechno, co se ještě dá použít. Ve skladech, částečně poškozených meteorem, byl pochopitelný zmatek: zprohýbané stěny, rozvrácené dveře skříní, vysypaný materiál, částečně zničený nárazem i působením vakua. Jinde byl pořádek a i rozsah poškození souhlasil s předpovědí programů, zodpovědných za sklady.

Obraz úplné zkázy se mi ale naskytl ve farmách. Jediné zvíře nezůstalo naživu. Farmářky už dávno zvířata neumisťovaly do ochranných postrojů, takže náraz pozabíjel všechna. Snad by se dalo zachránit aspoň maso, kdyby se tím někdo zabýval včas. Když jsem vstoupil do úseku farem, bylo už všechno v rozkladu. Také větší část rostlin byla zničena vakuem, neboť skleníky patřily do dehermetizované části lodi. Zbytek byl vytrhán z kořenů a uschl. Naštěstí alespoň část rostlin katastrofu přečkala a vesele se zelenala. Podařilo se mi obnovit téměř desetinu produkce skleníků – pro jednoho člověka to bylo víc, než jsem mohl spotřebovat.

Několik týdnů jsem se zabýval obnovou pořádku ve skladech. Nejhorší to bylo v úseku D a E, bylo tam totiž vakuum a přes přechodovou komoru se materiál špatně stěhuje. Nemohl jsem v poškozených skladech nic ponechat; postrádaly ochranu betonových vrstev pláště lodi a brzy by se tam všechno zničilo zářením. Osm desetin skladů bylo zničeno, ale nakonec jsem mohl být spokojen s tím, co se mi podařilo zachránit. Pro jednoho člověka by to mohlo vystačit na dlouho, každopádně do konce jednoho – teď už skoro zbytečného – života...

Byl jsem teď den co den unaven k smrti, ale často jsem se ze spánku budil hroznými sny. Nebylo divu – sám v lodi, plné mrtvých. Krev... Krev... Neměl jsem sílu umývat od krvavých skvrn stropy, krev na nich pomalu měnila barvu od tmavě červené po černou, byla na každém kroku. Do toho se mi ve snech míchala oranžová řeka lávy, utíkal jsem před ní, ale snažila se mě oddělit, zahnat od raketoplánu, sežehnout ohněm i smrtícím zářením...

Raketoplán Evžena Poláčka přistál na Ridigio na pěknou, rovnou plošinu. Byla jako mlat, jistě by se z ní dalo dobře odstartovat. Evžen tedy frajersky dosedl vodorovně. Mělo to jedinou výhodu. Ušetřil tím trochu planetárního paliva – ale stálo ho to život. Musel pak pochopitelně vodorovně startovat, jednatřicetitunový kolos nezvednete do svislé polohy bez pořádného jeřábu a ten jsme tam pochopitelně neměli.

Jenže mezitím skončilo období klidu a vypuklo zemětřesení.

Tu krásnou rovnou plošinu to začalo lámat, jako se led na rybníce láme na jednotlivé kry. Evžen při startu utrhl podvozek; letoun se s ním chvíli smýkal po břiše, keramika pancířů létala do všech stran. Z toho prý ještě vyvázl bez škrábnutí, ale slyšeli jsme ho v rádiu křičet, že se na něho valí žhavá láva a bude muset opustit letoun. Byl jsem ze všech nejblíž a bylo na mně, abych mu pomohl. Nikdo jiný by to nestihl, ale i kdybych nebyl jediný, pro Evžena bych šel za všech okolností. Měl jsem v letadle dva planetology, vytažené z pekla základny Šestky, na kterou se právě sesypalo krupobití sopečných pum. Dva členy Šesté základny rozžhavená radioaktivní láva na místě zabila, nebyl ani čas pohřbívat je. Materiál, domky, zásoby, vybavení, všechno vzal čert. Dvě sopečné pumy dopadly i na můj raketoplán, ale byly příliš měkké než aby prorazily pancíř. Odstartovali jsme jen tak tak – a teď jsme se měli do toho pekla vrátit s poloprázdnými nádržemi planetárního paliva? Nikdo z pasažérů ani nešpitl, když jsem prohlásil, že musím přistát znovu, abych vzal na palubu kamaráda. Věděli, že jsem před chvílí za podobných podmínek přistával kvůli nim – také byli rádi, že zachránili holou kůži. Ani jsem jim neřekl, že nemáme na poslední start palivo. Věděl jsem, že budu muset zapnout hlavní atomové motory – a že do toho ohně kolem nás ještě nějaký olej přilijeme.

Strefil jsem se skoro přesně. Před přistáním jsem viděl obrovský hřib kouře – planetární palivo Evženova hořícího raketoplánu, ke kterému už dorazila řeka lávy. Nemohl jsem dosednout blíže než dva kilometry, všude dole tekly oranžové řeky lávy, ale Evžena jsem navzdory hučení a praskotu poruch v rádiu slyšel. Křičel, že mu selhala klimatizace skafu a dusí se horkem, ještě stačil sdělit, kterým směrem se nachází, ujišťoval mě, že nás vidí přistávat a běží přímo k nám. Náhle v půli slova umlkl. Vysadil nosný signál, takže to bylo rádiem, nevydrželo horkem, když se sesypala klimatizace skafu. O Evženovi jsem přestal dostávat informace. Běží, anebo někde upadl na hořící kameny a lapá z posledních sil po dechu? Skafandr bez klimatizace v tom horku působil jako gril, kde se člověk peče jako nebohé kuře.

Půda se houpala, z mnoha trhlin vystupovala zrzavá pára a černý dým. Maharashi ztratil nervy první a začal ječet, ať ihned odstartujeme, ale já jsem to odmítl. Mičikoti byl klidnější, ale kdovíjak se tvářil; do obličeje jsem mu ve skafandru pochopitelně neviděl. Oba planetologové prošli krátce předtím peklem sopečných pum, mohli být trochu vyšinutí – co kdyby se pokusili odletět beze mne? Kdyby se na mě vrhli oba, neměl bych šanci. Jedenatřicetitunový výsadkový letoun ale není žádné rogallo, amatér jeho řízení nezvládne. Bez planetárních motorů to bude problém i pro mě, to mi bylo jasné. Atomové nejsou tak obratné, u těch je důležitější výkon. Kdyby je zapnuli oni, havarovali by – ale když člověk šílí hrůzou, vyzkouší i nemožné, byť proti zdravému rozumu. Pro jistotu jsem zablokoval řízení heslem – kdyby mě to zabilo, měli by smůlu i oni, ale jinak to nešlo. Suše jsem jim to sdělil. Beze mne neodletí, já zase neodletím bez Evžena – i kdybychom tu měli zůstat všichni. Nevím jak se tvářili, nezáleželo mi na tom. Nečekal jsem ani minutu, déle jsem to nevydržel.

V zrzavé páře, která se kolem nás vinula a zakrývala okolí vzdálenější než padesát metrů, nebyl znát žádný pohyb. Musím ven, uvědomil jsem si. Je tam sice peklo, ale je v něm kamarád. Když se po cestě potkáme, nic se nestane, zpátky poběžíme spolu. Sklouzl jsem po žebříku na horkou půdu planety. Geiger ťukal jako o závod, ale dalo se tím proběhnout. Běžel jsem co mi skafandr dovoloval tím směrem, odkud jsem naposledy zaměřil Evženovo rádio – a brzy jsem Evžena našel. Ležel na malé plošince pouhých sto padesát metrů od raketoplánu, dva kilometry od místa havárie. Tak daleko uběhl v tom vedru s poškozenou klimatizací – a tady, jen kousek od záchrany, ho srazil kámen vymrštěný vyrůstající sopkou, vzdálenou deset kilometrů odtud. Měl prostě smůlu. Kameny nelétaly hustě, ale ve skafandru nemáte rozhled a když navíc posloucháte praskot a řev v rádiu, nevaruje vás ani blížící se svištění. Evženovo tělo bylo bezvládné, byl bez vědomí. Skla skafandrů jsou zvenčí zrcadlová, otevřít přilbu v jedovaté atmosféře planety nešlo. Nezbývalo než ho dostat do letadla. Tam snad...

Převalil jsem si ho na záda a vstal. Půda se houpala čím dál víc, cítil jsem se jako námořník za bouře na malé kocábce, ale neupadl jsem s ním. Zakopnutí by mě asi stálo život, ale měl jsem zkrátka opět kliku. Nedaleko přede mnou se tyčila kymácející se silueta raketoplánu – přistihl jsem se, jak fandím hydraulice široce rozkročených vzpěr. Vyrovnávala svislici jako já – naštěstí také tak úspěšně.

Pak jsem zahlédl oranžovou valící se řeku – mířila též k raketoplánu. Kdo tam bude dřív? Kráčel jsem co nejrychleji, s takovou zátěží to rychleji nešlo, Ridigio měla slabší gravitaci než Země, ale na zádech jsem měl kamaráda a naše skafandry měly po dvaceti kilogramech, takže klus nepřipadal v úvahu. Dorazil jsem na poslední chvíli, vytáhl Evžena do bezpečí přechodové komory, rychle jsem uzavřel vnější dveře, potom úzkou chodbičkou po žebříku nahoru a pryč...

Ohnivý jazyk žhavé lávy se dovalil necelých dvacet metrů od raketoplánu, když zahřměly atomové motory a my se zvedli do dýmu, pokrývajícího celou oblohu... Poprvé a naposledy jsem tenkrát zapnul atomové motory na povrchu planety. Přistával jsem na planetární palivo, jinak bych ani nemohl z letounu, ale paliva bylo právě na to jediné přistání. Na Ridigio nám přestalo záležet, zda startujeme atomovými – když přirozené zamoření ničilo i chráněné roboty.

Sotva jsme se dostali nad atmosféru, ubral jsem a prosil planetology, aby šli do přechodové komory pro Evžena. Nemohl jsem své místo opustit, ale právem jsem se o Evžena bál. Mičikoti se zvedl a za malou chvilku ho přivlekl. Když mu však otevřel přílbu, vyvalila se z ní krev...

Doktoři později soudili, že Evžen byl mrtvý už když jsem ho nesl. Zasáhl ho kámen do zad a i když to skafandr vydržel, Evženovi to rozdrtilo hrudník a udusil se vlastní krví. Od té doby uplynulo osm let – a pořád mě to strašilo ve snech... Dokonce i teď.

Perseus byl řízen počítači. Neustále sledovaly okolí lodi, připravené vyhlásit poplach při první známce nebezpečí. S matematickou přesností se zmrzačený hvězdolet přibližoval k místu, kde se měl setkat s druhou planetou hvězdné soustavy. Ve volném čase – což bylo prakticky pořád – jsem začal testovat agregáty všech letounů, které by mohly být schopné letu. Byl čas připravit je na průzkum planety. Bude to poprvé a naposledy, co bude neznámou planetu zkoumat jeden jediný letoun s jediným pilotem na palubě.

Jaké to tam bude? Jestli jako na Ridigio, pak se možná ještě rád vrátím umřít na hvězdolet – ačkoliv je otázka, zda se mi to ještě podaří.

Sbohem, nešťastná planeto!

Errata:

19.07.2021 12:42