Vítej, návštěvníku!

Obvinění

Dovolená u moře...

Skvělá dovolená u blankytně modrého moře...!

Tak to vypadalo ve světě Rizkeja u rozumných bytostí druhu bresog. Byl by to báječný pobyt na zotavenou, ale Pavla trochu znepokojovalo, že se tady nic moc neděje.

Pokoušeli se o rozhovory s bresogy, ale nejúspěšnější byla Milča, když se vyptávala na život a dílo zdejší vědecké celebrity Zgoryhaba. Toho tady znal a uctíval každý a zakrátko se dozvěděla tolik informací, až ji z toho brněla hlava. Ostatní dotazy Pavla a Zdenku narážely u bresogů na hradbu neznalostí. Bresogové o současné vlastní civilizaci mnoho nevěděli. Skoro to vypadalo, jako kdyby se připojením ke společenství Zuznelai všechny vlastní aktivity bresogů utlumily – nejen rybolov, ale prakticky všechno. Zajímavější byly diskuse s Gaňgógem a s paní Geneče, kteří o své civilizaci věděli podstatně víc. Ale ani oni neznali všechno, co by Pavla a dívky zajímalo.

„Určitě si víc přijdete na své u Scynejů,“ utěšoval Pavla pan Gaňgóg. „Ti jsou pověstní svými výzkumy už strašně dlouho, rozhodně déle než padesát tisíc let.“

„Kdy k nim půjdeme?“ zeptal se rychle Pavel.

„Mezi prvními deseti světy nebudou,“ musel ho zklamat pan Gaňgóg. „Víte, je obtížné získat pozvání do jejich světů. A bez toho se k nim vypravit nemůžeme, bylo by to krajně nezdvořilé.“

„Oni se nepodílejí na výzkumu našeho isrykyše?“

„Ne – ale buďte si jistí, že se to v případě neúspěchu našich sivírů dostane až k nim,“ řekl Gaňgóg. „Naše sivíry nemůžeme vynechat ani přeskočit, Scynejové se neradi zdržují banalitami. Až kdyby naši sivírové přiznali, že to přesahuje jejich schopnosti, bylo by to pro ně zajímavé.“

„Obávám se, že k tomu dojde,“ zahučel Pavel.

„Nepodceňuj naše sivíry!“ napomenul ho Gaňgóg. „Sám přece složitost isrykyšů nechápeš!“

„Složitost isrykyšů nechápu,“ připustil Pavel. „Ale podle mě je jasné, že staří Okchygové byli kdysi dávno na Zemi, kdo jiný tam mohl zapomenout bránu zlýtu? Od té doby uplynuly miliony let našeho času a návštěva Země se neopakovala. Muselo se stát něco, co Okchygům zabránilo vracet se tam. A když to nezvládli oni, bude to zřejmě pěkně složité, nemyslíte?“

„Nemyslím si to,“ namítl Gaňgóg. „Pravděpodobnější se mi zdá jiná možnost. Okchygové se na váš svět dostali v době, kdy tam po vašem druhu nebyl ani náznak. Mohlo jít o jeden z mnoha nezajímavých katastrofických světů. Tvrdil jsi přece, že jsi isrykyš našel na místě bývalé sopky! Od té doby se zřejmě sopky vybouřily, v poslední době se život vyvinul až do vašeho druhu, dokonce korunovaného rozumem, ale v katalogu prozkoumaných, leč nevyhovujících světů je ten váš jednou z osmi set tisíc položek. Kdyby se ve vašem isrykyši zachovalo standardní jméno vašeho světa dané mu kdysi Okchygy, čímž nemyslím vaše slovo »Země«, byl by váš návrat snadnější. Ale nemyslím si, že by jeho určení bylo úplně nemožné. Je to jen otázka času.“

Kdyby tak tušil, že to »standardní jméno světa«, dané kdysi Zemi Okchygy – vlastně zná! 

„Vyloučit osm set tisíc světů ve vašem katalogu, které nejsou naší Zemí, může ale trvat pěkně dlouho, nebo se pletu?“

„Je to možné,“ připustil Gaňgóg. „Ale naši sivírové se jistě snaží, nepochybujte o nich.“

„Nepochybuji o jejich schopnostech,“ řekl Pavel. „Nechci je ani vzdáleně srovnávat se svými, tam je strašná propast. Ale osm set tisíc zapomenutých světů je víc, než jsem si sám představoval.“

„Spolehni se na naše sivíry!“ navrhl mu Gaňgóg dobrácky. „Ještě neukázali, co dovedou. Do té doby si prohlédněte naše světy. Umím si představit, že takovou možnost ještě nikdo z vašeho světa neměl.“

„Neměl,“ souhlasil Pavel. „Pár našich lidí se už sice dostalo na jiný svět, jenže ne hvězdnou branou zlýtu, ale létající lodí. Já jen mám obavy, aby se náš zdejší pobyt příliš neprotáhl. Na Zemi nám utíká škola, až se vrátíme, budeme muset všechno dohonit...“

„Škola... škola...“ uvažoval Gaňgóg. Chvíli si to slovo opakoval, aby dal mluvící čapce ogmu čas vytvořit jeho překlad, ale ogmu zřejmě také tápala.

„Škola je místo, kde se učíme,“ napověděl mu Pavel.

„Aha...“ řekl Gaňgóg. „Nějaké speciální místo, určené k učení...“

„Vy tady nemáte školy?“ podivil se Pavel.

„Ne,“ odvětil Gaňgóg. „Nemáme speciální místa určená k učení, učíme své děti všude, kde se to dá, nejlépe na místě, které s učivem souvisí. Stejně teď přece učíme i vás, abyste o našich světech měli přehled a abyste tu nakonec nepotřebovali ani průvodce.“

„Takže individuální výuka,“ shrnul to Pavel.

„Ano, to by odpovídalo,“ přijal to Gaňgóg.

„Jenže my tady získáme znalosti vašich světů, ale budou nám chybět znalosti, potřebné u nás na Zemi, chápete?“ řekl Pavel.

„Sivír Nokimcha tvrdil, že vám podle všech známek významně prodlouží život,“ připomněl mu Gaňgóg. „Můžete přece část takto získaného času věnovat opožděné výuce ve vašem světě, ne?“

„Budeme o tom uvažovat,“ řekl Pavel.

Gaňgóg měl asi pravdu. Jenže to vypadalo spíš na delší než na kratší pobyt. A taky na větší problémy doma... To zas bude vysvětlování! A těch ostatních průšvihů!

Až se všichni tři vrátí...

Pobyt u bresogů byl báječný, ale cestovní plán se nedal měnit pořád. Gežgové usoudili, že už bylo moře dost – pochopitelně, moře nebylo zrovna podle jejich gusta – a že by se měli přesunout dál. Další zastávka měla být u hyferhuhů – rozumných vodních bytostí, poněkud větších rozměrů.

Tři ochotní grikychové je dopravili na nádraží, odkud odjeli průhlednou kabinkou. Tentokrát v ní ale neseděli sami. Při objednávání odvozu jim pan Gaňgóg sdělil, že s nimi pojede rodinka bresogů, která na dalším nádraží vystoupí a dál poletí s jiným grikychem.

Bresogové byli celou dobu pobytu na Rizkeji jejich sousedé, takže se pozemským dětem ani nedivili, ani je zvědavě neokukovali. Grikychové s nimi letěli v trojúhelníkovité formaci, grikych s bresogy letěl vlevo vzadu, vpředu letěli Pavel s panem Gaňgógem a Milča s paní Geneče, takže na ostatní neviděli. Na dalším nádraží se s nimi ale zběžně rozloučili, jako kdyby se měli za týden opět setkat, pak vystoupili. Venku za prosklenou halou už přistával grikych, který je měl odvézt dál.

Kabinka se po uzavření průhledných dvířek sama rozjela po prohnuté dráze a zařadila se do rychle postupující fronty před hvězdnou branou zlýtu a po jejím projetí se objevila v další skleněné hale, tentokrát umístěné na nepříliš velkém ostrově, obklopeném oceánem.

Nádraží bylo úplně pusté. Bylo ostatně určené pro menší bytosti – místní tvorové měli vlastní hvězdné brány, jenže ty byly jednak mnohem větší, ale především byly pod vodou a nebyly vhodné pro návštěvníky suchozemských živočišných druhů.

Suchozemských návštěvníků tu nebylo mnoho. Vlastně tu byli sami. Vyšli spolu před nádraží na dlouhé molo, kde už na ně čekali dva plovoucí ostrovy – hyferhuhové.

Další zastávka na cestě po vesmírech.

Pobyt u hyferhuhů byl asi nejméně zajímavý. Nejzajímavější byla cesta na jejich hřbetech, vypadali jako dva černé skalnaté útesy, které ovšem neustále měnily vzájemné postavení a navíc se vzdalovaly od ostrova s nádražím. Jejich cílem byl nevelký ostrov asi dvacet kilometrů vzdálený, na němž rostly stromy a keře a kde si mohli postavit obytné vejce.

Domovem hyferhuhů je oceán, takže vlastně žádné domy nepotřebují. A také si je nestaví. Na návštěvách vždy požádají místního Seka o bazén velikosti Hamburského přístavu, kde se zdržují po celou dobu návštěvy. Do cizích světů ale cestují jen když je místní pozvou, obvykle když potřebují jejich pomoc, ale s jednoduššími problémy se sivírové obracejí přímo k nim, v jejich světě. Nebývá příliš často, aby se vypravili mimo svá moře. Jak se dozvěděli, minulá cesta hyferhuhů mimo jejich svět se odehrála před dvaceti osmi lety.

Ostrov byl určený jen pro hosty, kdyby se chtěli ubytovat na delší dobu. Hlavní atrakcí pro děti mělo být ježdění na hřbetech těchto dobrosrdečných tvorů a rozhovory s nimi. Klíčové při tom byly mluvící čepice ogmu, jejichž podporu potřebovali jak děti, tak i gežgové.

Ukázalo se, že i hyferhuhové mají zajímavé poznatky, které mohly lidi zajímat. Jednou z nich se staly vzpomínky nejstaršího hyferhuha. Vzpomněl si, že kdysi dávno, před mnoha desítkami tisíc let, se na jednom světě setkal s bytostmi velice podobnými lidem Země. Pochopitelně tím všechny velice zaujal, jenže se ukázalo, že se tamty bytosti přece jen od lidí Země lišily.

Sice jen v drobných detailech, ale – nebyli to lidé.

„Byli to býložravci,“ tvrdil starý hyferhuh. „Měli na hlavách dlouhé rohy a jak tehdy sivírové tvrdili, i jejich zuby odpovídaly výhradně rostlinné stravě.“

„Proč nám tedy sivírové na Vjobůci tvrdili, že žádné bytosti podobné lidem neznají?“ nešlo Pavlovi do hlavy.

„Asi proto, že ty bytosti – říkaly si šalke – už nejsou,“ vysvětloval mu hyferhuh.

„Co se s nimi stalo?“ zajímalo nejen Pavla, ale všechny, Pavel se jen za všechny zeptal.

„Jejich svět se zhroutil,“ odvětil hyferhuh. „Byl to svět s převahou vody, vypuklo tam hrozné zemětřesení, pevniny se rozdrobily a pohltilo je moře. Podmořské zlýtu bylo poslední, co tam ještě fungovalo, ale otřesy byly pro harvégy příliš nebezpečné, proto tam sivírové poslali nás, abychom se pokusili zjistit, co se stalo, zachránili naše vyslance a pokud se nám to podaří, i nějaké šalke. Nic z toho se nám ovšem nepodařilo. Suchozemská brána zlýtu zmizela i s pevninou hned na začátku, podmořskou branou sice ještě uniklo několik harvégů, ale my už jsme tam nepochodili. Moře bylo plné rozvířeného prachu, změněného v bahno, museli jsme se tenkrát vrátit. Když jsme se tam opět po nějaké době odvážili, bylo ve vodě méně prachu a zvířeného bahna, ale po šalkech nebylo ani památky. Ve vodě bylo jen velké množství vykrmených dravých hvězdic, které se staly jedinými pány toho světa. Nám sice nemohly uškodit, ale když jsme zjistili, že tam nebudeme nic platní, stáhli jsme se i my. Sivírové pak zrušili i naši bránu a tím jsme se vzdali nadějí.“

„Nezjistili jste ani příčinu toho zemětřesení?“ zeptala se Zdenka.

„Tu jsme znali od samého začátku,“ odvětil hyferhuh. „Sami šalke si je způsobili. Byly tam dvě pevniny a pár ostrovů. Obyvatelé menší pevniny po ostatních neustále požadovali, aby se jejich vládě podřídili, jinak jim zboří domovy. Nikdo se ale podřídit nechtěl, ostatní šalke svorně tvrdili, že se pod panováním těch násilníků nedá žít. Násilníci ale hrozby splnili. Rozhoupali pevniny, až se rozdrobily a moře je pohltilo. Jenže katastrofa se na jedné pevnině nezastavila. Když se zřítila do moře i s okolními ostrovy, následovala ji i druhá. Až na několik harvégů tam mimo šalke zahynuli i všichni naši vyslanci.“

„Takže už si na ně nikdo ani nepamatuje?“

„Nač si pamatovat na takové darebáky?“ odvětil hyferhuh. „Asi bylo nejlepší, že se tenkrát nepodařilo nikoho zachránit. Zničili si svůj svět sami, nač je litovat?“

„Myslíte si, že byli všichni tak krutí, že si svůj osud zasloužili?“ politovala je Milča.

„Jistěže ne,“ odvětil hyferhuh. „Dalo by se říci, že tam byla nevinných většina. Ale co naplat, ti krutí své hrozby splnili a vzali s sebou do vln i všechny ostatní.“

„Nemohli jste vzít do bezpečí aspoň některé?“ vyčetla jim Milča.

„My ne,“ řekl hyferhuh. „Nás tam poslali v době, kdy už nebylo koho zachraňovat. Vyslanci Zuznelai, kteří snad mohli někoho zachránit, kdyby s tím začali včas, zase nedokázali odhadnout blízkost skutečného nebezpečí. Nikdo už nezjistí, jak uvažovali, protože katastrofu nepřežili. A také protože čas spolehlivě skryje stopy a od těch dob uplynulo dost času – skoro třicet tisíc let.“

„Odkud to tedy znáte, když to bylo tak dávno?“ zeptal se Pavel.

„Já jsem tam byl jako dobrovolník,“ odvětil hyferhuh. „My tak dlouho žijeme. Byl jsem tam, vplulo nás tam nejprve sedm a v druhé fázi dvanáct. No, bylo to smutné. Občas jsme na dně narazili na zřetelné stopy – někdy to byly kusy domů, jindy vraky dopravních prostředků. Ale nikde ani stopy po šalke. Jen nakrmené hvězdice.“

„A ty nebyly rozumné?“

„Hvězdice?“ opáčil hyferhuh. „Snad se z nich za pár milionů let něco rozumného vyvine, ale sivírové plánují nejbližší další průzkum toho světa za sto tisíc let a to už nebude ani pro mě, ani pro ty mladší. My jsme ten svět odepsali.“

„Strašně krutě ti šalke dopadli,“ otřásla se Milča.

„Vlastní vinou,“ opravil ji hyferhuh.

Jako každý večer i teď to spolu ve své ložnici probírali.

„Bylo mi jich strašně líto. Měli pozvat aspoň nějaké na návštěvu,“ tvrdila Milča.

„Myslíš, že by jim tím pomohli?“ vrtěl hlavou Pavel.

„Aspoň pár by se jich mohlo zachovat a třeba by se mohli někde usadit,“ mínila Milča.

„Jenže pár by bylo příliš málo pro zachování druhu, takže by to bylo zbytečné,“ řekla trošku tvrdším tónem Zdenka. „Zánik druhu šalke by následoval tak jako tak. Když ne přímo při katastrofě, tak později degenerací. A to by mohlo být ještě horší.“

„Četl jsem kdysi takovou povídku z vesmíru,“ přidal se Pavel. „Jakýsi kosmonaut tam přistál na planetě, kterou se právě chystala pohltit vybuchující hvězda. Objevil na ní už trochu rozumné, jen trochu primitivní obyvatele. Bylo mu jich líto, jenže měl jen malou jednomístnou průzkumnou hvězdnou loď. Vyřešil to tak, že loď naprogramoval, aby sama doletěla do obydlené oblasti vesmíru a tam začala vysílat o pomoc – a místo sebe usadil do kabiny pár místních bytostí, aby se zachoval aspoň jejich druh. Nazval je Adam a Eva a doufal, že je v obydlené oblasti někdo vyloví a umožní jim založit svůj druh v jiném světě.“

„Jenže to bylo zbytečné,“ podotkla suše Zdenka. „Bylo hezké, že se za ně obětoval, ale ničemu nepomohl, protože jeden pár svět nezalidní.“

„A neměla ta povídka nakonec vysvětlovat vznik lidí na Zemi?“ uchichtla se Milča. „Když se jmenovali Adam a Eva...“

„To určitě ne,“ usmál se shovívavě Pavel. „Se Zemí to ale souviselo. Ten kosmonaut si krátce před smrtí, když slunce vybuchlo a kolem začala hořet vegetace, pustil z magnetofonu hrdě hymnu Sovětského svazu...“

„Jak bysme dopadli my, kdyby právě teď vybuchlo naše slunce?“ zamyslela se vážně Milča.

„Naše slunce se zdá být stabilní hvězda,“ namítl Pavel. „Katastrofu bych na Zemi očekával po nějakém nárazu dostatečně velkého asteroidu, nebo tak nějak.“

„Leda by ji, tak jako u šalke, zavinili lidi,“ dodala zamyšleně Zdenka. „Mám blbý dojem, že na Zemi máme asi tak desetkrát víc nukleárních hlavic, než kolik by jich bylo potřeba na úplné zničení celého lidstva. A je to pravděpodobnější než ten asteroid.“

„Právě,“ přikývl Pavel. „Uvažuji o tom, jestli by nebylo lépe nic netajit a říci to zdejším lidem pěkně naplno. Kdo ví, třeba by to pochopili jako úžasnou příležitost, jakou prošvihli u šalke. Kdyby se jim podařilo zachránit řádově aspoň tisíc lidí – což by se dalo stihnout – získali by pro uchování lidského rodu dost jedinců a každá další tisícovka by to vylepšovala.“

„Já se obávám, že by to neudělali,“ řekla Zdenka. „Uvědom si, Pavlíku, kdybys o Zemi prozradil všechno co víš, ztratili by možná o náš druh zájem. Vždyť bychom pro ně byli jen další rambové! A byla by to pravda, mezi lidmi je příliš mnoho darebáků!“

„Možná,“ připustil Pavel. „Ale také dost lidí, kteří by si záchranu zasloužili. Nejsou na Zemi jen darebáci a násilníci. Jsme snad darebáci a násilníci my tři?“

„My jsme teprve děti,“ podotkla Zdenka. „Ještě není jisté, kdo z nás tří se projeví jako darebák, ale pravděpodobnost, že se tak stane, je dost velká.“

„Problém by byl, jak chceš vybírat ty, kdo by si záchranu zasloužili,“ uvažovala i Milča. „Na čele to nikdo napsané nemá. A natahat do zdejšího vesmíru násilníky, podrazáky a křiváky, to by asi nedopadlo dobře.“

„Vždyť by je ani nebylo kam dávat,“ mávla rukou Zdenka. „Ale měla bych takový návrh, jak sem lidi vybírat. Sami jistě známe pár lidí, kteří by si to zasluhovali. Ti pak budou znát další a tak by se to mohlo rozšiřovat.“

„To je ale blbost!“ ohrnul nos Pavel. „Znám pár případů, kdy by to selhalo na celé čáře. Jsou hodné a starostlivé staré mámy, které v životě kuřeti neublížily a jistě by si zasloužily lepší život.“

„Co je na nich za blbost?“ naježila se Zdenka.

„Jenže taková máma bude určitě doporučovat svého synáčka podrazáka, který za ní přijíždí jen když potřebuje prachy, ačkoliv vydělává desetkrát víc než je mámin důchod. Pro tu opičí mámu je to ale pořád její zlatovlasé děťátko... a nemusíme chodit daleko, že?“

„Myslíš bratránka Káju?“ vyskočila Zdenka.

„Vidíš?“ ušklíbl se Pavel. „Jak jsi ho hned poznala? Ale teď chci slyšet pravdu – netrvala by tvoje teta na tom, že bratránek Karlíček je andílek s trojitou svatozáří?“

„Teta jo,“ zavrčela Zdenka. „A bratránek je pěkný grázl, my s ním nemluvíme. Ale mezi námi, Milunčini rodiče byli zamlada komunisti! Pak otočili hbitě kabáty a dnes jsou to vzorní podnikatelé a zasloužilí demokrati!“

„O mé rodiče se neotírej!“ vyjela po ní Milča. „Starej se o svoje! Není to s vaším bratránkem Karlíčkem spíš tak, že on nemluví s vámi? Protože vás považuje za chudinskou chamraď?“

„My přece nejsme žádní chudáci!“ ohradila se Zdenka. „Akorát že jezdíme docela obyčejnou fábií a bratránek má audinu. Ale to z něj barona nedělá! Nejhorší je, že nikdo neví, jak bratránek k těm prachům přišel.“

„Lidi říkají, že se živí drogami!“ vytáhla Milča další trumf. „To je přece lumpárna!“

„To bys musela nejprve dokázat!“ naježila se Zdenka ještě víc.

„Tak dost!“ zarazil je Pavel. „Nehádejte se! Fakt je, že za některé dát ruku do ohně nemůžete. Dokonce ani za své vlastní rodiče – ostatně, kdybyste obě měly vysvětlit, kde vaši získali všechno, co doma máte, asi byste se hodně červenaly.“

„A ty bys za vaše dal ruku do ohně?“ rýpla si Milča.

„Za naše bych ruku do ohně dal,“ přikývl. „Naši nikdy nikomu nic neukradli, nikoho neošidili – však taky nic nemáme. Ale nechme toho! Mám jiný návrh. Když už někoho ze Země zachraňovat, pak jen děti. A pokud možno jen ty nezkažené. Cyniky jako Bohouše nebo Hynka bych zdejším lidem doporučit nemohl. A když k nim přibrat rodiče, tak jen ty, kdo se vzdají všeho, co na Zemi mají. Do vesmíru ať jde každý jen s tím, co má na sobě – a ještě bych z toho vynechal šperky, mobily, zlato a ostatní cennosti.“

„Povolila bych ještě náušnice a prstýnky,“ smlouvala Zdenka.

„Ale jen ty snubní,“ dodal Pavel. „Ty jsou víc než pouhé zlato.“

„A nesmí být v žádné partaji!“ přidala naopak Zdenka. „Dřív ani teď!“

„Hele, co máš pořád proti našim?“ vybuchla opět Milča.

„Jen to, že byli komunisti!“ odvětila co nejjedovatěji Zdenka. „A už jsou zase v partaji, která svým věrným zajišťuje koryta! Akorát jim dneska říkají krmelce.“

„A dost!“ zarazil je obě Pavel. „Nechte toho!“

„Ty to beztak vymýšlíš přesně tak, aby prošli jen vaši!“ obrátila se náhle proti němu Milča. „Kdo se vzdá všeho, co na Zemi má? Nejspíš jen kdo nic nemá a nic neopustí! Vaše bys sem přitáhl, ale druhým bys to nedovolil? Jestli si myslíš, že by to bylo spravedlivý, tak já teda ne!“

„A co chceš tahat do vesmíru za krámy?“ opáčil Pavel. „Mají si sem lidi brát auta? Nejsou tu silnice! Televizory? Nic tu nevysílá! Počítače, notebooky, tablety, mobily a jinou elektroniku? Není tu elektřina, nic tu nebude fungovat. Takže kožichy, zlato a brilianty? Co ale s nimi tady?“

„No dobře, ale co když někomu bude líto opustit třeba svůj rodný dům? Nemusí to být ani honosná vila, stačí malá chajda po předcích!“ namítala Milča. „Lidi bývají na památky po předcích citově vázaní!“

„To je přece jednoduché,“ usmál se Pavel. „Kdo bude cítit, že to na Zemi opustit nedokáže, ať tam zůstane! Atomový konec světa přece není zaručený a neodvratný! Kdo všechno opustí, může do vesmíru. Kdyby na Zemi nastal konec světa, nezávislá kolonie tam umožní přežití lidí jako druhu. Ale nemá smysl přenášet do vesmíru všechny nectnosti Země!“

„Nebylo by lepší vzít sem rovnou jen děti?“ navrhla Milča.

„To by taky nebylo dobré,“ zavrtěl hlavou Pavel. „Chybělo by nám příliš mnoho vědomostí. Spoustu věcí neznáme, nějací dospělí by tu měli být. Ale měli by sem jít především ti užiteční. Zdenka má pravdu – partajníci, pasáci a vůbec šmejdové do vesmíru nepatří. Jestli svoje rodiče přemluvíš, aby všechno na Zemi opustili, ať sem přijdou. Ale s vědomím, že tady nebudou mít žádné výsady, funkce ani majetek.“

„Naši mají zkušenosti,“ ujišťovala ho Milča.

„To jistě – dokonce i s předsedáním partajních schůzí, co?“ rýpla si Zdenka.

„Pavle, ať už toho nechá!“ obrátila se Milča prosebně na spolužáka, aby se jí zastal.

„Vy jste mi kámošky!“ vzdychl si Pavel. „Nač ta zlá krev? Hádáme se o to, koho máme pustit do vesmíru, ale zapomínáme, že to nebudeme rozhodovat my, ale zdejší obyvatelé. Víte co? Pojďte už konečně spát! Není zdravé poštěkat se před spaním!“

A aby si obě dívky nevjely do vlasů, nacpal se výjimečně mezi ně, aby je od sebe vlastním tělem oddělil.

„A jde se spát!“ prohlásil a nařídil stěnám ložnice, aby ztmavly.

„Dobrou noc!“ ozvalo se ve tmě dvojhlasně.

„Dobrou!“ odpověděl jim.

U hyferhuhů moc zábavy nebylo, ale zato se dozvěděli velice zajímavé skutečnosti. Už proto, že nejstarší hyferhuh byl osobně u toho a všechno si navzdory dlouhé době pamatoval. Osud šalke, lidem podobných tvorů, byl v mnoha směrech varující. Nikdo nepochyboval o tom, že si katastrofu způsobili sami, i když snad ne všichni. Vždyť i hyferhuh přiznával, že ne všichni tam byli násilníci, ale odnesli to viníci i s nevinnými.

Škoda, že tenkrát vyslanci Zuznelai včas nepostřehli vážnost situace. Bylo snad v jejich silách zabránit úplné katastrofě a když ne jinak, mohli šalke zachránit aspoň jako živočišný druh. Je jen otázka, zda by nezachraňovali jen další ramby. Někteří tvorové si opravdu záchranu nezasluhují.

Jsou ale i lidé tak zavrženíhodní?

Gežgové usoudili, že návštěvu u hyferhuhů prodlužovat nebudou a rozloučí se s nimi. Děti ze Země čekala ještě návštěva více než sta světů. Hyferhuh je na vlastním hřbetě odvezl na nádražní ostrov, odkud zamířili do světa Šelkan, pověstného tím, že tam vedle sebe odjakživa žijí dva odlišné inteligentní druhy. Harvékové, jejichž domovem je moře, a lipólďové, žijící na suchu.

Čekalo je další poznávání.

Svět Šelkan byl dvojnásob zajímavý. Nejprve je přátelsky přijali lipólďové, další inteligentní tvorové, připomínající roztomilá zvířátka. Nepodobali se žádnému pozemskému zvířeti, už protože to byli kentaurové – měli šest končetin, z nichž čtyři s kopýtky zastupovaly nohy, dvě se podobaly lidským rukám. Pozemské představě kentaurů se ale podobali jen šesti končetinami, neboť tělo měli porostlé ostrými ještěřími šupinami. Byli to úžasní běžci a když si na hřbet upevnili sedlo, mohli pozemským dětem nabídnout svezení jako na pozemských koních.

Děti tam čekalo opravdu zajímavé překvapení. Lipólďové je dovezli k opravdovému hradu, jako kdyby vystoupil z pozemských pohádek. Nepodobal se žádnému a přitom měl něco ode všech. Měl vysokou válcovitou věž, silné kamenné hradby, uvnitř palác s velkým sálem.

„Tohle tu opatrujeme skoro sto tisíc let,“ vysvětloval jim lipólď, který je tu provázel. „Bylo to obydlí našich pradávných předků. Pravda, všechno podléhá opotřebení a neustálými opravami se asi stalo, že ty silné stěny už nejsou úplně původní, ale jak naši předkové, tak i my se snažíme udržet své památky ve stavu co nejvíc podobné době, kdy vznikly.“

Prohlídka hradu trvala několik hodin. Byly tu prvky pozemských hradů – úzké střílny, padací most přes obranný příkop, jen chodby byly širší, aby se všude protáhly silnější kentauří postavy.

„Tenhle hrad ale o něčem svědčí,“ řekl po straně Pavel spolužačkám. „Přinejmenším předkové těchto tvorů spolu válčili. Hrady přece nemají jiný smysl než jako obranné stavby, postavené proti nájezdům nepřátel. Ale je také možné, jestli nemají jiné, modernější pevnosti, že tu války skončily před těmi sto tisíci lety.“

Obytná vajíčka tu měli ale stejná jako všude mezi suchozemskými tvory. Jen jim nedovolili je postavit blízko u hradu, ale až za lesem.

„Poblíž památek se nesmí změnit ani osamělá skála,“ omlouval to lipólď.

„Vždyť je tu zvykem obytné vajíčko po použití úplně odstranit!“ namítl Pavel.

„Ani krátkodobě se nesmí změnit ani hrad sám, ale ani výhled z něho,“ doplnil lipólď. „Další návštěvníci by byli ošizení o historickou věrnost.“

„To je rozumné,“ schválil mu to i Pavel. „Budeme to respektovat.“

Dívky mu samozřejmě souhlasně přisvědčily.

Vajíčko gežgové objednali za nejbližším lesem, aby ani vrchol nepřečníval přes jeho stromy a nebyl tak pozorovatelný z hradu. Zítra beztak pojedou jinam a nepotřebné vajíčko zruší.

Gežgové popřáli dětem dobrou noc a ponechali je v jejich pokojíčku.

Zítra je čekala delší cesta za dalšími starobylými památkami.

Errata:

20.07.2021 17:44