Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Harvékové

Civilizace lipólďů byla zajímavá svou ochranou historických památek, ale víc legrace se dalo čekat u místních harvéků. Ochotně je tam doprovodili lipólďové, protože gežgům se už tradičně do vody příliš nechtělo. Co byste také čekali od koček?

Lipólďové se s harvéky přátelili již několik set tisíc let. Začalo to snad už v šerém dávnověku, když harvékové ve shodě s lipólďskými rybáři lovili ryby. Pomáhali si navzájem a spolupráce se jim vyplácela. Harvékové časem získali od lipólďů různé prostředky, zejména sítě, aby mohli sami lépe lovit ryby, lipólďové zato získávali od harvéků zkušenosti s vodním životem.

Návštěvy dnes mohla zajišťovat obě společenství. Nejprve vzali lipólďové děti do ponorky, aby je odvezli na místo, kde si je měli převzít a dál se o ně starat harvékové. Stálo to za to.

Cesta skleněnou ponorkou!

Kde by se k něčemu takovému v Čechách dostali?

A to ještě netušili, jaké překvapení je čeká u harvéků!

Sestup po schůdcích prostorným vstupem nijak nepřipomínal stísněné pozemské ponorky, ale zdejší ponorky nebyly už tisíce let ani vojenské, ani od vojenských odvozené. Bylo tu pro všechny dost pohodlí a skleněnými stěnami – samozřejmě ne z pozemsky křehkého skla – bylo pozorování podmořského světa neuvěřitelně pohodlné. Ponorka odrazila od mola a brzy byla nad hlubinou, kam sluneční světlo neproniklo a kde bylo nutné okolí osvětlovat, když se do té tmy postupně zanořili.

Ze tmy do světla tu vystupovaly kulaté i hranaté sloupy, často přeražené a povalené, rozvalené i ještě stojící zbytky zdí, otlučené sochy kentaurů.

„Kdysi tady stálo město,“ vysvětlovali lipólďové dětem polohlasem. „Při jednom zemětřesení se potopilo se vším všudy – i s obyvateli. Málo se jich tenkrát zachránilo. Pod vodou se památky ochraňovat nedají, takže je vidíte v tom stavu, v jakém je zachovalo samo moře.“

„Bývá tu zemětřesení často?“ zeptala se Milča.

„Musíte si uvědomit, že Šelkan je přírodní svět, ne umělý. Na umělém světě jsou zemětřesení téměř vyloučená, ale na přírodních světech se čas od času vyskytují. Dnes, pravda, mnohem méně než v dávných dobách, ale úplně vyloučená nejsou. Jen se dají lépe předvídat – ale to už je spíš věcí techniky než intuice živých tvorů.“

„A nebylo to, doufám, úmyslně způsobené, jako ve světě šalků?“ zeptal se přísně Pavel.

„Ne, tak hluboko naši předkové nikdy neklesli,“ otřásl se lipólď, který je provázel.

Spousta vodních živočichů se z dosahu světla rychle klidila, ale lipólďové ztlumili osvětlení, aby ryby i ostatní tvory zbytečně neplašili. Když si všimli, že ostrost dětských očí nedosahuje jejich, upozorňovali je na zvlášť zajímavé tvory dřív, než se ztratili ve tmě.

„Více toho ale uvidíte u harvéků!“ slibovali jim.

Asi po hodinové plavbě dorazila skleněná ponorka do skleněné podmořské haly, ve které byl vzduch a kde tedy mohli vystoupit suchou nohou. Byl tu znatelně vyšší tlak, takže se museli nejprve chvíli přizpůsobovat, ale pak už stáli na podmořském molu, kde je přivítali harvékové. Byly jich tu celé davy, na ohlášené nové tvory byli celkem pochopitelně zvědaví.

„Budeme od vás potřebovat vzorky vaší krve,“ požádal je jeden z harvéků, když je oficiálně přivítali a převzali od lipólďů.

„Nebude to bolet?“ starala se Milča.

„Umíme to bezbolestně,“ ujistil ji harvék.

Harvékové byli z dálky velice podobní pozemským delfínům. Na rozdíl od nich měli společné kentauří znaky s lipóldi – vpředu na trupu měli silné ruce se čtyřmi prsty jako žáby. Jak se zdá, ruce jako téměř ideální nástroj jsou společné více inteligentním bytostem, nejen na suchu, ale i ve vodě.

Harvékové, jako většina rozumných bytostí, používali poměrně propracované nástroje.

Ten, kterým odebírali krev, připomínal chapadlo chobotnice a odběr byl skutečně bezbolestný. Jen to trochu šimralo, jak ulehčeně přiznala i Milča.

„Cestování pod vodou se dá uskutečnit různými způsoby,“ začal jim vysvětlovat další harvék, když jeho kolegové s krevními vzorky odpluli. „Lipólďové s oblibou používají ponorky, ale to jsou poměrně velké a nemotorné stroje, navíc vhodné jen někde.“

„My lidé se pod vodou pohybujeme s umělými ploutvemi,“ pochlubil se Pavel vědomostmi ze Země. „Vzduch si s sebou nosíme na zádech v tlakových nádobách.“

„Dýcháte tedy i pod vodou vzduch?“ upřesňoval si to harvék. „Ano, je to jedna z možností, ale naše metoda je mnohem výhodnější.“

„Jaká je vaše metoda?“ zajímalo Pavla.

„Připevníme vám na záda pružnou desku, napojenou na vaši krev. Bude se i pod vodou starat o vaše dýchání, jako kdybyste byli nad vodou. Jen budete obklopení vodou místo vzduchem, což se pochopitelně projeví i na způsobu vašeho pohybu. Místo vzpřímené chůze budete plavat jako ryby, tedy vleže.“

„Nebude to nebezpečné?“ starala se Milča.

„Méně než cokoliv jiného,“ ujistil ji harvék. „Ponorka se může rozbít, zásoba vzduchu, nesená na zádech, může předčasně dojít, ale naše vodní plíce lynho jsou bezpečné. Dáme vám pro pobyt pod vodou masku na nos a ústa, aby vám voda nenatekla do plic, a průhledné korekce na oči, abyste lépe viděli – víme, že oči suchozemců ve vodě bez korekce špatně vidí.“

„Takové masky používáme také,“ ujistil ho Pavel. „Říkáme jim brýle.“

„Voda se vám nesmí dostat do plic, ale nesmí tam být ani vzduch – věřím, že se rychle naučíte vydechnout úplně všechen vzduch, není to nic těžkého. S vodními plícemi lynho vás nic nebude nutit nadechnout se – uvidíte sami.“

„Naši potápěči dýchají pod vodou vzduch z tlakových lahví,“ řekl Pavel.

„Dýchání tlakového vzduchu je nebezpečné,“ pokračoval harvék. „Tlakový vzduch se zvolna rozpouští v krvi, ale kdybyste se náhle vynořili, rozpuštěný vzduch vyšumí do žil a bublinkami je ucpe. To může suchozemce i zabít. Dýchání přímo přes krev nebezpečí toho druhu plně vylučuje. Jen si musíte zpočátku zvykat v malé hloubce, než se vzduch v tělních dutinách nahradí vodou.“

„A to nevadí, když budeme dýchat ve studené vodě?“ zeptal se Pavel. „Nehrozí, že pod vodou strašně prochladneme?“

„Naše lynho jsou v tomto směru dokonalejší než jakékoliv přírodní orgány,“ ujistil ho harvék. „Systém tepelné rekuperace je v nich dokonalý. Teplá krev, vstupující do lynho, odevzdá své teplo ve vlásečnicovém výměníku, pak se ve studeném stavu uskuteční výměna vydechovaných plynů za vdechované a následně se krev ve výměníku protiproudem ohřeje. Zimu si ani neuvědomíte, kromě povrchu těla, kde musíte být chráněni vodním oblekem. Ale to už nechte na nás. Přejete si vytvořit oblek s ploutvemi na nohou? Lépe se s nimi plave.“

Pavel přikývl a dívky po něm.

Před vodní cestou jim harvékové nabídli k ochutnání pár vodních dobrůtek. Ochutnali je dost zvědavě. Pavlovi nejvíc zachutnaly malé rybičky v zelené omáčce, Zdenka za nejlepší prohlásila cosi, co se vzdáleně podobalo rybímu salátu v majonéze a Milča nemohla rozhodnout, co je nejlepší, proto pro jistotu ochutnala od všeho trochu.

Pak jim přinesli lynho – ploché obdélníkové batohy, připevňované na záda popruhem kolem hrudi a límcem kolem krku. Popruhy i límec byly zakončené něčím, co hodně připomínalo suchý zip – prostě se konce popruhů položily přes sebe a už to drželo.

Připevnili to na ně v prostorném bazénu, kde bylo vody až po krk, naštěstí byla teplá a vkročit do ní bylo příjemné. Asistentům to šlo rychle a nakonec jim na obličeje připevnili průhledné masky a na oči dali brýle.

Jakmile se batohy dostaly pod hladinu, začaly se jemně vlnit a pozemské děti pocítily úlevu, jako kdyby se zhluboka nadýchly. Maska přes obličej nádechu bránila, jenže když pominulo nutkání nadechnout se, všechny tři děti se rychle uklidnily.

Po rozdýchání lynho je čekal podvodní hygienický kvádr, podobný těm na suchu, rozdíl byl, že měl vstup pod vodou a uměl je rychle obléknout do nového podvodního obleku. Z kvádru vystoupili tři potápěči v neoprénových oblecích a s ploutvemi na nohou. Dokonce i mluvící čapky ogmu byly teď pod tímto oděvem skryté.

„Zůstaňte ve vodě a zadržujte dech,“ požádali je harvékové. „Musíme ověřit, jestli lynho správně fungují.“

Jenže to už dětem nebránilo odrazit se od okrajů bazénu a rejdit po něm. Na rozdíl od běžného plavání nemusel nikdo zvedat hlavu nad vodu – stačilo odrazit se a splývat. Brzy se ale všichni tři naučili používat ploutve a za chvíli se vlnili jako delfíni. Ovšemže v rychlosti nemohli harvékům stačit, ale ti měli radost, jak rychle se tito suchozemci přizpůsobili jejich prostředí.

Chtěli je totiž vzít s sebou dál a hloub, než by bylo možné s ponorkami lipólďů.

A to šlo jen takhle.

K cestě do hlubin dostali i několik užitečných drobností. S jednou se seznámili ještě před odplutím. Tihyan bylo nevelké ploché torpédo, vzdáleně podobné rejnokům. Mělo jim sloužit jako kůň jezdcům na souši – táhlo by je za sebou. Na konci těla byla řídítka s rukojetí, připomínající plyn u motocyklu, ale mohli se na něho obracet i myšlenkami, stejně jako na grikychy. Tihyan rozuměl jen několika příkazům, ale to stačilo. Výhodou bylo, že nemohl uplavat. Když plavec pustil z rukou řídítka, držel se svého pána.

Druhou užitečnou drobností byly svítilny, připevňované na čelo. Svítily nejvíc tam, kam měl plavec otočenou hlavu, ale rozptýleným světlem osvětlovaly i okolí.

Děti si na nové »koně« rychle zvykly a po pár minutách tréninku v malém bazénu se mohly vypravit do otevřeného moře. I když první část cesty měly opět urazit ponorkou.

Ponorka harvéků se od ponorek lipólďů lišila především tím, že u harvéků uvnitř úplně chyběl vzduch. Druhým, v daném případě menším rozdílem bylo, že se s nimi rozjela rychlostí expresního vlaku šikmo do hlubin. Takovou rychlost by tihyany nevyvinuly a nejspíš by se v takovém proudu děti ani neudržely držadel. Ponorka byla stejně průhledná jako u lipólďů, jenže tentokrát kolem nic viditelného neobjevilo, jen občas před jejich světly poplašeně uhýbala stáda ryb či osamělé sepie. Jeli rychlostí závodního auta ve stále klesajícím směru do hlubin oceánu. Pozorovali na sobě silnější a silnější tlak, který je víc a víc svíral, ale bylo to jen nezvyklé, nezdálo se to ani nepříjemné.

„Jak jsme hluboko?“ zeptala se Zdenka harvéků, kteří s nimi byli v ponorce – ani oni by zřejmě jejímu zběsilému tempu nestačili.

„Dva kilometry,“ přepočítala jim čapka ogmu odpověď.

„Tak hluboko?“ vyjekl Pavel. „My lidé se nesmíme tak hluboko potápět! Sto metrů je pro nás smrtící hranice! Pak prý přijde hloubková nemoc a smrt!“

„Hloubková nemoc u vás lidí znamená otravu dusíkem z dýchaného vzduchu,“ opáčil klidně harvék. „To u našich lynho nehrozí. Nedýcháte vzduch, ale vodu. Nebojte se, opatřili jsme si včas stanovisko sivíra Nokimchy, který vaše organizmy studoval. Zaručil se, že to snesete.“

Vnímali to skrz čapku všichni tři, ale Zdence to nestačilo.

„Hele – co jsi to říkal o hloubkové nemoci?“ obrátila se na Pavla. „Nemohlo by to vadit...?“

„Hloubková nemoc se projevuje stavem podobným opilosti,“ odvětil klidně. „Nic takového ale nepociťujeme. Asi mají pravdu a způsobuje to dusík ze vzduchu, který nedýcháme. Ostatně – už teď jsme v hloubce, do jaké si troufnou jen vorvani a ani o tom nevíme.“

„O čem je vlastně řeč?“ vložila se mezi ně Milča.

„Věřím tomu, co o nás Nokimcha zjistil,“ uklidňoval Pavel rázně i ji.

„A co kdyby se mýlil?“ pochybovala i Milča.

„Tak bysme už byli všichni mrtví,“ odsekl Pavel. „Sto metrů je hranice smrti, jsme dvacetkrát hloub, takhle hluboko se odváží ze všech savců jen vorvani, jenže jsme naživu a cítíme se fajn, ne? Takže bych Nokimchovi věřil, že nás prozkoumal dost důkladně.“

„A co když ne?“ nedala se Milča.

„Všimla sis jistě, že nám nejprve odebrali vzorky krve!“ připomněl jí. „Nokimcha tedy zřejmě ví i o rozdílných krevních skupinách. V těch umělých žábrách lynho musela být nějaká krev už na začátku, neplnili je až po připojení na naši krev. Být tam špatná krevní skupina, nastalo by okamžitě srážení krve s hrozící embolií a smrtí. Místo toho jsme se od počátku cítili skvěle, ne?“

„Zpočátku to bylo dost nezvyklé,“ namítla Milča.

„Nezvyklé, ale ne nepříjemné,“ dodal. „A to samé platí o hloubce. Cítíme ji jako něco nezvyklého, ale ne nesnesitelného. Jenže s pozemskými akvalungy by už s námi bylo zle. Už ve sto metrech tam člověk začíná blouznit, pak si obvykle strhne akvalung a utopí se. Na Zemi se lidé tak hluboko neodváží ani v ponorkách, jen v batyskafu, ale to je ocelová koule s tlustými skly, kde je uvnitř tlak jako nad vodou.“

„Titanic přece leží ještě hlouběji!“ namítla Milča.

„Jo – ale k němu se dostali jen roboti,“ odvětil. „Pro lidské potápěče je to nedostupná hlubina.“

Harvékové z nich museli mít legraci, i když jistě i oni už něco věděli o nebezpečí, které číhá pod vodou na suchozemce. Kdoví, jak tomu bylo u lipólďů, ale o lidech Země si raději vyžádali podrobné informace od největšího zdejšího vědce, ale přizpůsobení lidskému organizmu zvládli bez nejmenší chyby.

„Připravte se – budeme na místě!“ přerušil jeden z nich hovor dětí.

Ponorka zvolnila. Už se neřítili rychlostí závodního automobilu, ale pluli zvolna, jen krokem. Pak se pod ponorkou v její záři objevilo hrbolaté mořské dno.

„Jsme tu,“ hlásil harvék.

A ponorka zastavila.

Před ponorkou vyvstal nečekaný pohled. V naprosto čisté okolní vodě bylo vidět, že se jedná o obrovský lodní hřbitov. Byly zde lodě všeho druhu, nízké i vysoké, malé i obrovské. Jen se zdálo, že všechny pocházejí ze stejného nebo podobného období. Chyběly vyloženě starodávné lodě. Byly si všechny podobné – kovové lodě jednotného tvaru. Co na nich ale nebylo jednotné, to byly různě rozšklebené díry s rozervanými okraji, zpřelámané trupy a trosky, rozházené kolem.

„Co to bylo?“ zeptala se ohromeně Milča.

„To vypadá na nějakou... námořní bitvu,“ odhadoval Pavel.

„Byla to námořní bitva,“ souhlasil harvék, který jim vysvětloval, co kolem vlastně vidí.

„To ale muselo být... drsné...“ uznale zhodnotil Pavel.

„Kruté – je lepší slovo...“ opravil ho harvék. „Utkaly se tu v boji flotily tří největších pevnin, ale bitvu nevyhrála žádná... první a poslední válka v historii lipólďů, do které jsme se zapojili i my. Pravda, díky našim předkům to byla úplně poslední válka na tomto světě.“

„Kdy to bylo?“ zeptala se stručně Milča.

„Nedávno jsme oslavovali její konec,“ odvětil harvék. „Od té doby uplynulo rovných padesát osm tisíc, sto osmnáct a půl roku...“

„To není moc zaokrouhlené číslo!“ opáčila Zdenka.

„Prosím tě, Zdenko, musíš si uvědomit, že nám mluvící čepice ogmu neustále přepočítává zdejší jednotky na naše pozemské,“ připomněl jí Pavel. „Ve zdejších jednotkách to je určitě pěkně kulaté číslo! A kdybychom naše roky přepočetli na zdejší, také nám století vyjde jako divné numero!“

„Mě by spíš zajímalo, co se tady dělo,“ vzdychla si Milča.

„Co by se dělo?“ opáčil Pavel. „Válka! Stříleli tam po sobě. Ačkoliv na těch lodích nevidím něco jako kanóny, určitě měly čím protivníky ničit...“

„Slovo kanóny neznáme,“ odvětil harvék. „Zřejmě je to vaše speciální slovo. Střílet znamená metat na sebe ničivé věci... to ano, to lipólďové uměli.“

„Ale jak jste se do toho dostali vy?“ zajímalo Pavla.

„My jsme dlouho žili s lipóldi v pokoji,“ začal harvék. „Navzájem jsme si s rybáři pomáhali při lovu ryb a války – rozumějte, tím se myslí organizované zabíjení ve velkém...“

„Víme, co jsou války, to slovo nám nemusíte vysvětlovat,“ přerušil ho Pavel. „U lipólďů jsme viděli jejich opevněná sídla, stavěná na obranu proti nájezdům válečníků.“

„Dobře, znáte to,“ přijal to harvék. „Dokud se války odehrávaly na pevninách, nás harvéků se prakticky nedotkly. Žili jsme s lipóldi v pohodě. Jenže pak se války přenesly i na moře. To když se pevnina Pamfoše válkou sjednotila do jediné říše a začala napadat své sousedy. Pevninu Tugij se jim podařilo dobýt a ovládnout, ale Jelstvu odolala a časem pomohla obyvatelům Tugije zbavit se nadvlády Pamfoše. Její vládci se ale dalších výbojů nevzdali a války byly každých osmapadesát let krutější a ničivější. Tugijané se nakonec pohádali s Jelstvany, takže se válka ještě rozrostla. Válčila pak každá pevnina proti dvěma zbývajícím a válčení se z pevnin, kde se nás to netýkalo, začalo víc a víc přenášet do moří – a tedy i k nám.“

„Až vás do toho vtáhli,“ přikývl Pavel.

„Už jste to slyšeli od lipólďů?“ podíval se na něho harvék tázavě.

„Ne, ale války známe odjinud, tak si to zkrátka domýšlím,“ řekl Pavel.

„Ale domýšlíte si to správně,“ přikývl harvék. „Skoro jako kdybyste to už slyšel. Lipólďové se na moři dlouho omezovali na své protivníky. Nám harvékům to bylo nepochopitelné, ale dokud nám to nevadilo, války jsme dokonce vítali. Po každé bitvě se do těch míst stáhly dravé ryby, živící se mrtvými lipólďskými námořníky, takže jsme měli žně. I naši přátelé, lipólďští rybáři, vyjížděli po každé bitvě na moře na lov. My jsme často pomáhali lipólďským námořníkům, kteří se při bitvách zachraňovali na různých plovoucích předmětech, ale už méně jsme chápali, proč naši přátelé rybáři některé z nich zachraňují spolu s námi, ale jiné místo zachraňování zabíjejí. Nerozlišovali jsme, kdo je přítel a kdo nepřítel, zejména když nepřítel u jednoho břehu byl přítelem u protějšího břehu. Kdo se v tom měl vyznat?“

„Kdy jste se tedy do toho vložili?“ ptal se trochu netrpělivě Pavel.

„K tomu se dostanu,“ ujistil ho harvék. „Naši předkové se nakonec naučili rozlišovat lipóldě podle země původu. Nebylo to jednoduché, všichni vypadali stejně a ztroskotanci se často vydávali za místní, celkem zbytečně, my jsme zachraňovali všechny stejně a když se zachránění dostali na nepřátelskou pevninu, obvykle jim to nebylo nic platné, protože je místní lipólďové poznali a zabili. Až naše předky napadlo nepřátele nejen zachraňovat, ale ještě je dopravovat na jejich pevninu, kde je místní nezabíjeli, ale vítali. Za to se na nás někteří lipólďové hněvali, ale protože jsme pomáhali i jejich trosečníkům, nemohli to chápat jako napomáhání nepřátelům. Zejména ne rybáři, se kterými jsme spolupracovali pořád stejně.“

Děti tu historii poslouchaly s napětím – ačkoliv slovo »poslouchaly« bylo jen v přeneseném významu, neboť mluvící čepice ogmu vlastně nemluvily.

„Krutost válečníků se ale časem stupňovala,“ pokračoval harvék. „Válečníci začali vraždit i vlastní rybáře, když zjistili, že pomáhali nepřátelským válečníkům. A spolu s nimi se jejich krutost začala projevovat i na nás, ačkoliv jsme jejich nenávist nechápali. Válečné lodě se zaměřily nejen na nepřátelské válečné lodě, ale začaly zabíjet i nepřátelské rybáře – a nás, kteří jsme s nimi lovili. A nejen při lovu! Válečné lodě začaly vybíjet i naše podmořská hnízdiště, naše osady. Rybáři ne, ti nás dokonce varovali a to nejen před lipóldi z protějších pevnin, ale i před vlastními. Ničivé zbraně ale začaly zabíjet i nás a naše mláďata.“

„Válečníci jsou obvykle zbytečně krutí i k nezúčastněným,“ přikývl Pavel.

„Naši předkové o tom diskutovali se spřátelenými rybáři,“ nedal se harvék rušit. „Až je napadlo spojit se s vnitrozemskými lipóldi – s těmi, kdo byli svým válečníkům blíž. Po dlouhých jednáních jsme se s nimi dohodli. Válečníci to pochopili jako vítaný obrat ve válce – dají nám miny a my potopíme nepřátelské lodě dříve než doplují k cíli. Vybavili nás novinkou – minami s magnety, které se daly přichytit na boky lodí a jejich výbuchy je pak posílaly ke dnu.“

„Tak využívají někteří válečníci i našich delfínů,“ podotkl Pavel.

„Vy máte podobné problémy?“ zachytil to harvék.

„Podobné – snad jen v menším,“ přikývl Pavel.

„Naši lipólďové pro nás vyrobili obrovské množství min,“ snažil se harvék dokončit příběh. „My jsme je přijímali a ukládali do našich podmořských jeskyní. A pak, když opět vypukla další z nespočetné řady válek, jsme jimi bez milosti potopili všechny válečné lodě, které jsme objevili, ať teprve pluly do bitvy, nebo se držely na kotvištích přístavů. Jedním rázem jsme vyřídili všechny tři velmoci našeho světa. A co víc – zlikvidovali jsme i jejich obchodní flotily. Zkrátka jsme dokonale oddělili všechny znepřátelené strany. A když došlo k jednání, požadovali jsme vyjmout z válčení moře – s tím, že my sami budeme zajišťovat námořní obchod.“

„Dobrý tah!“ pochválil je Pavel.

„Od té poslední bitvy, kterou prohrály všechny velmoci, ale vyhráli ji všichni slušní obyvatelé našeho světa, k žádné další válce nedošlo. Na jednotlivých pevninách byly říše sjednocené už dávno předtím, tam chyběl důvod k dalším bojům. A veškerou dopravu mezi pevninami jsme zajišťovali my – a my už jsme se postarali, aby nikdo nikde nepostavil žádnou válečnou loď.“

„To bychom potřebovali také,“ vzdychl si Pavel. „Škoda, že naši delfíni nejsou dost rozumní, aby něco podobného provedli i u nás, na Zemi!“

Harvéky samozřejmě delfíni zajímali a tak jim Pavel chvilku popisoval, co je to za tvory.

„A říkáte, že i u vás delfíni lidem pomáhají?“ zajímal se harvék.

„Někde pomáhají, jinde lidé delfíny loví, stejně jako loví ryby,“ odvětil Pavel. „Naši vědci prý dlouho zkoumali inteligenci delfínů, ale nakonec rozhodli, že myslící nejsou. Velrybáři to pochopili jako svolení lovit všechny vodní tvory jako nemyslící ryby.“

„Možná by stálo za uváženou získat některé delfíny pro naše výzkumy,“ poznamenal harvék. „Už to, že vám pomáhají, ledacos naznačuje. A odvděčovat se jim zabíjením není zrovna správné.“

„Myslím si, že až sivírové obnoví spojení mezi Zemí a Zuznelai, i na delfíny dojde,“ řekl optimisticky Pavel.

„Nakonec jediní, kdo v poslední válce prohráli, byli vládcové Pamfoše Cechapú,“ dokončil harvék pohnutou historii válek ve světě Šelkan. „Postavili se proti nim i jejich vlastní lipólďové – a rasu vládců úplně vyhubili.“

Prohlídka prastarého lodního hřbitova měla pokračovat ve dvojicích s využitím rejnokovitých tihyanů, na což se nejvíc těšil Pavel, ale plán výpravy se náhle změnil.

Zdenka začala znenadání úporně zvracet.

Přišlo to na ni znenadání a zvracení bylo tak prudké, že si musela strhnout s obličeje masku. Kolem ní se ve vodě okamžitě rozšířil oblak zvratků. Pavel s Milčou se jí hned věnovali, ale nevěděli si rady, Zdenka nezadržitelně zvracela. Harvékové kabinu ponorky vodním průvanem rychle vyčistili a dva jejich sivírové se začali dívkou zabývat, ale příčinu neodhalili. Kabina ponorky byla již čistá, ale dívka měla další a další záchvaty dávení, ačkoliv už neměla ani co zvracet.

„Přerušíme výpravu,“ rozhodl hlavní harvék. „Suchozemští sivírové to jistě vyřeší lépe než my. Otáčíme se přímo k přístavu lipólďů.“

„Co je ti, Zdenuško?“ starala se Milča. „To by nám ještě scházelo, abys nám tu onemocněla!“

„To zase přejde,“ snažil se ji utěšovat Pavel.

„To nebude nemoc,“ konejšila Zdenka spolužáky a zejména Milču. „Prostě mi něco z poslední hostiny nesedlo. To se přece stává!“

Všichni tři doufali, že nejde o nic vážného. Zdenka vyzvracela všechno z poslední hostiny, takže už ani neměla co. Nejvíc se teď o ni strachovali harvékové. Hnali ponorku šikmo vzhůru, aby mohli co nejdřív předat návštěvu se zdravotními problémy povolanějším odborníkům.

„Naši potápěči musí vystupovat pomalu,“ upozornil je ještě Pavel.

„To opět souvisí s dýcháním vzduchu,“ ujišťovali ho. „Když se v krvi rozpustí vzduch, musí při vynořování vyšumět pozvolna, jinak ucpe cévy. Vy jste ale plícemi nedýchali, nemáte v krvi žádný nadbytečný vzduch a proto se můžete vynořit stejně rychle, jak jste klesali.“

„To nepatrné množství vzduchu, co jste měli v plících na začátku a rozpustilo se ve vaší krvi, neškodně vyšumí během vynořování,“ dodal další harvék. „Neplujeme kolmo vzhůru, ale šikmo.“

To už ale shora prosvítalo světlo, znamení, že se ponorka blíží k hladině. Těsně pod ní se ale sklonila a vyrazila vpřed, pod hladinou plula mnohem jistěji.

K molu lipólďského přístavu dorazila tak rychle, jak to její kapitáni zvládli – a návštěva ze Země jim musela uznat, že ponorkou velikosti autobusu manévrovali s takovou jistotou, jakou u lidí nedosahovali ani profesionální řidiči.

Na molu je už vyhlíželi sivírové, kteří se o ně měli starat. Nejen z řad lipólďů. Mezi prvními spatřil Pavel sivíra Nokimchu a oddychl si. Nokimcha přece věděl o lidech Země všechno, co o nich zdejší civilizace za tak krátkou dobu zjistily.

Jistě Zdence pomůže!

Errata:

20.07.2021 17:44