Vítej, nový čtenáři Q-241109!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Pohovor

*==*

Na přístavním molu je už netrpělivě vyhlíželi.

Kromě opičkovitého Zycechary už tam čekal i sivír Nokimcha a oba dva si viditelně oddychli, když podivně doplněný skútr spatřili připlouvat.

Pavel se samozřejmě hned po přistání zajímal o objednání přenosného hygienického kvádru, Nokimcha se zase divil, že to ještě neumí.

„Nešlo o to objednat jim skútr, ale měli se to naučit sami!“ vyčetl trochu panu Zycecharovi.

„Netušil jsem, že to nikdo z nich neumí,“ bránil se Zycechara.

„Jsou ze světa za okrajem Zuznelai,“ dodal Nokimcha. „Umí jen co se naučili v poslední době u nás – a jsou tady teprve krátce.“

„Ale věděli si rady!“ řekl pan Zycechara. „Šikulkové! Každý jiný by na jejich místě objednal nový skútr, oni dojeli i na takovém vraku!“

„Jsou zvyklí hledat řešení, ve kterých se nespoléhají na Seka,“ přikývl Nokimcha. „Ale někdo je měl už dávno naučit takové základní věci, jako objednávky hygienického kvádru, domků i toho skútru. Ještě že jsi toho samečka naučil objednat si lano.“

„Řekl bych, že by přijeli, i kdyby to lano neměli,“ řekl přesvědčeně opičáček. „Místo lana by si mohli uříznout nějaké liány...“

„Kdyby měli vymýšlet všechno od počátku, trvalo by jim to příliš dlouho. Je třeba naučit je pořádně zacházet se Sekem, aby nemuseli tolik improvizovat.“

„Oni se chystají zůstat v Zuznelai?“ podivil se Zycechara. „V jejich světě jim ty znalosti přece nebudou k ničemu.“

„Nezůstanou tu,“ odmítl to Nokimcha. „Jen nevíme, kdy bude možné vrátit je do jejich světa aniž by je to zabilo. Do té doby musí zůstat tady.“

„Jak dlouho to ale může trvat?“

„To vážně nevím,“ povzdychl si šavlozubý hokr. „Ale můžeš mi věřit, snaží se nás víc, aby to netrvalo příliš dlouho. Už teď je v tom zapojena tisícovka nadšenců a vedou to Chitžará.“

„Aby se jim mezitím u nás nezalíbilo natolik, že by odmítli návrat,“ nadhodil opičáček.

„Taky by to šlo,“ přikývl tygr. „Jenže jsou tu jen tři, to je na zachování druhu málo. My jim můžeme jen trochu pomoci, ale vrátíme je domů.“

„A nešlo by umožnit jim pravidelnější návštěvy Zuznelai?“

„To nepůjde,“ řekl Nokimcha. „V jejich světě podle všech známek vládnou Cechapú.“

„Ti?“ zarazil se Zycechara. „Pak je teda lituji.“

„My taky,“ přikývl Nokimcha.

Místo aby je vrátil do péče rodiny pana Gaňgóga, ujal se pozemských dětí sivír Nokimcha sám a osobně. Ponechal je na Kramchi a začal je důsledně seznamovat se vším, co se jim mohlo hodit ohledně Seků. Brzy se soustředil především na Pavla, zatímco dívky svěřil opičkovitému panu Zycecharovi, který je seznamoval s jinými možnostmi Seka.

Od této chvíle nastalo trojlístku tužší učení než mezi laskavými gežgy. Šavlozubý hokr byl na Pavla mnohem přísnější než Zycechara na dívky, které si stěžovaly, že je učení příliš namáhavé. Na rozdíl od dívek si to ale Pavel pochvaloval.

„Místo verneovky »Dva roky prázdnin« tady máme úplně jinou verneovku – nejspíš »Zmatek nad zmatek«,“ stěžovala si Milča hned první večer před spaním.

„Kdyby nás gežgové naučili objednat si hygienický kvádr, nemuseli jsme si hrát na Ostrově pokladů na Adamity!“ namítal Pavel. „A kdyby mě pan Zycechara naučil objednat nový skútr, ani bychom tam neuvízli. Ve vědění je ohromná síla!“

„Na Zemi nám to bude k ničemu,“ opakovala Zdenka argument opičáčka Zycechary.

„Možná,“ připustil Pavel. „Ale proč to pan Nokimcha tak usilovně vyžaduje? Uvažujte, holky! Na Zemi by nám to bylo na nic – takže z toho vyplývá, že bychom se občas mohli vracet do světů Zuznelai. A tady to potřebovat budeme, rozumíte?“

„Jak – občas?“ zeptala se Milča.

„To ještě nevím, dokonce to ani netuším,“ pokrčil rameny. „Ale všimněte si, že to k tomu pomalu ale jistě spěje.“

„To by bylo dobré,“ souhlasila i Zdenka. „Ale proč učí něco jiného tebe a nás nechá učit panem Zycecharou něco úplně jiného?“

„Nejspíš očekává, že si to později na Zemi mezi sebou sdělíme,“ mínil Pavel.

Druhého dne se ale opět rozdělili a Pavel se na to zeptal sivíra Nokimchy.

„Máš pravdu,“ zamyslel se trochu Nokimcha. „Máte nárok na informace, které se vás týkají. Zdá se, že vás přece jen pošleme na Zem. Objevili jsme tam další zapomenutou hvězdnou bránu. Ne tu, kterou jste se dostali na Vjobůc, jinou. Naštěstí pro vás vedla do poměrně klidné oblasti, kde se pořád nestřílí, takže se tam naši průzkumníci mohli v klidu rozhlédnout. Tam bychom vás časem chtěli vysadit. Nebude to tam, kde jste doma, ale chceme vám co nejvíc pomoci.“

„Kam jste se dostali?“ zajímal se ihned Pavel.

Pyramidy starých Mayů v Chichén Itzá

„A řekne ti to něco?“ pochyboval Nokimcha. „Tvrdil jsi přece, že ve vašem kraji, kde to znáš, nejsou takové džungle, jaké jste navštívili na Gežgui. Jenže na místě, kde se naši průzkumníci objevili, se právě takové džungle nacházejí.“

„Můžeš mi ukázat nějaký obrázek z toho místa?“ nedal pokoj Pavel, až mu Nokimcha ukázal plastický obrázek jakési kamenné stavby v džungli.

Pavel si obrázek pozorně prohlédl. Byla na něm podivná stupňovitá kamenná stavba s velice strmými schodišti, zčásti již rozpadlými.

„Máš pravdu,“ řekl Pavel, když si obrázek prohlédl. „Tohle není od nás, z Čech. Ale i my máme jakési představy o našem světě. Tento druh staveb se nejvíc podobá pyramidám Mayů nebo Inků, přesněji si to nepamatuji, ale aspoň kontinent určím. Tyhle stavby stojí ve Střední Americe.“

„Určitě?“ zeptal se pro jistotu Nokimcha.

„Právě tyhle americké pyramidy jsou charakteristické širokými strmými schodišti,“ trval na svém Pavel.

„Jak nebezpečné by pro vás tři bylo, kdybychom vás tam vysadili?“

Pavel se zamyslel.

„Úplně bezpečné to tam není,“ řekl po chvilce. „V té oblasti se sice zrovna teď válka nevede, ale střílí se tam také poměrně často. Nejhorší je, že bychom se tam asi nedomluvili. V těch místech se mluví buď místními indiánskými jazyky, nebo španělsky. Nic z toho ale neznáme.“

„Takže si vaše vracení na Zem ještě promyslíme,“ shrnul to tygr Nokimcha. „Ale něco je tam pro vás naopak příznivé. Na Zemi najdete Seka a bude vás poslouchat stejně jako zdejší.“

„Vy ho tam chcete postavit?“ nadskočil Pavel.

„Ne, už tam dávno je,“ ujistil ho Nokimcha. „Pravděpodobně ještě z dob starých Okchygů, to jsi přece odhadoval na deset milionů let. Je tam – a funguje. Zjistili to naši průzkumníci, které Sek poslechl. Poslechne tedy i vás.“

„To by bylo úžasné!“ kvitoval to Pavel. „A moc by nám to pomohlo!“

„Proto se teď přece učíte přikazovat mu, co by pro vás mohl udělat,“ řekl Nokimcha. „Ale tak jednoduché to nebude, jak si vy tři myslíte. Ještě musíme promyslet plno detailů. Zatím se učte všechno, co by se vám mohlo hodit.“

„Kde se ale na Zemi Sek nachází?“ zajímal se Pavel. „Já jen, že se na Zemi o něm mezi lidmi vůbec nic neví!“

„Kde se nachází, to nevíme ani my,“ usmál se trochu tygr Nokimcha. „Ale to je jen dobře. Pro nás je důležité, že tam je a že je pořád ještě funkční.“

„Ale poslyš, Nokimcho, nemohl by být mladší?“ napadlo náhle Pavla. „Víš, říkal jsi mi přece o tamté civilizaci, která možná zodpovídá za pozemské chrámy... Co kdyby to bylo jejich dílo?“

„Myslíš jistě Cechapú, že?“ zamračil se tygr. „Ne, ti to nebyli.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Cechapú měli jiné prostředky,“ řekl Nokimcha. „Už staří Okchygové se je pokoušeli odradit od dobývání osídlených světů. Nepohodli se s nimi a zařídili, že je Seky přestaly poslouchat. Jenže Cechapú si mezitím vyvinuli něco jiného, takže Seky nepotřebovali. Jestliže jsme na Zemi objevili funkční Sek, je to asi nejstarší tak dlouho nepoužívaný Sek vůbec. Naštěstí je funkční.“

„To se bude holkám jinak učit, když budou vědět, že se to všechno dá použít i na Zemi!“ řekl vesele Pavel.

„Dobrá, řekni jim to,“ svolil Nokimcha. „Ale nevzbuzuj v nich naději, že se vrátíte příliš brzy. Možná to ještě nějakou dobu potrvá. Musíme se na Zemi lépe zorientovat a možná tam ještě něco pozměníme. Přítomnost Cechapú není pro nás – ani pro vás – zrovna povzbuzující.“

„Neva!“ odvětil Pavel. „I tak budou nadšené!“

Pavel to samozřejmě nevydržel a hned u odpolední společné svačinky dívkám prozradil, že je na Zemi bude očekávat Sek, který by mohli využívat i po svém návratu.

„To by bylo bájo!“ líbilo se to Milči.

„Říkáš, že tam je už miliony let?“ nedůvěřovala tolik Zdenka. „Jak to, že ho lidi neobjevili?“

„Neobjevili ho ani Chitžará,“ odvětil Pavel. „Jen zjistili, že tam funguje a že je poslouchá. Až se vrátíme na Zem, měl by poslechnout i nás.“

„Deset milionů let na Zemi jen čekal?“ přidala se k údivu Milča. „Tomu říkám trpělivost!“

„Kam se na to hrabou Dva roky prázdnin!“ vzdychla si Zdenka. „A já se na ně tak těšila! Místo toho tady máme obtížnější školu než doma. Vsadím se, že se na Zemi děti nic takového neučí.“

„Hele, holky, důležité je, že nás bude na Zemi poslouchat. Umíte si to představit? Prostředek, schopný pohodlně uživit civilizaci lenoší, zatímco lidé se po milionech zabíjejí kvůli jakési pitomé mastné a páchnoucí kapalině... myslím tím ropu...“

Pak se ale opět rozdělili a Pavel následoval sivíra Nokimchu do místnosti v sousedním černém vajíčku, kterou používali jako výukovou místnost.

„Poslyš, Nokimcho, říkal jsi, že na Zemi najdeme nějaké Cechapú,“ zeptal se ho. „Co je to za divnou rasu? Rozuměj mi – vaši sivírové na Vjobůci tvrdili, že nás, lidi Země, neznají a dokonce že žádná taková rasa jako my v celém Zuznelai není. Já ale na Zemi nevím o žádných odlišných rozumných bytostech. Jak si mám ty Cechapú představit?“

„To je často problém i pro nás,“ vzdychl si tygr Nokimcha. „Cechapú totiž vlastní podobu buď vůbec nemají, nebo ji velice úspěšně skrývají. Víme jen, že vstupují do těl jiných rozumných tvorů, které vlastně v jejich tělech nahradí. Na Gežgui měli podobu gežgů, v jiných světech podobu místních obyvatel. Žijí mezi ostatními, vládnou jim, jenže obvykle k jejich škodě. U lipólďů měli na svědomí všechny války. Troufnu si proto tvrdit, že u vás na Zemi budou mít podobu vás lidí.“

„Myslíš, že nám na Zemi také vládnou k naší škodě?“ zeptal se Pavel vážně.

„Nikde ve vesmíru tomu nebylo jinak,“ odvětil Nokimcha. „Všude jen využívali nejednotnosti místních obyvatel a všude se stali jejich vládci. Stačí jich v každém světě málo, ale všude se dokáží vetřít mezi vládce, postupně tam nahradí místní obyvatele a vládnou jim. Pak už k vládě nepřipustí nikoho jiného než sebe.“

„Jak tomu mám rozumět – vstupují do těl jiných tvorů?“ zeptal se Pavel. „Znamená to, že jsou to paraziti, žijící v cizích tělech?“

„Tak jednoduché to není,“ vzdychl si Nokimcha. „Nežijí v cizích tělech jako cizorodí tvorové, využívající své hostitele – parazité. Prastaré záznamy je popisují jako poloprůhledné medúzy. Jenže tak se objevují jen když jejich tělo neočekávaně zahyne. Pak si z materiálu mrtvoly vytvoří jakési náhradní či záchranné rosolovité tělo a v něm se od původního těla odpoutají.“

„Ale kde se ty medúzy v těle nacházejí?“

„Jako medúzy se vyskytují jen mimo hostitele. To jsou ale bezbranní, neschopní života, brzy by zahynuli a jsou plně odkázaní na pomoc svých příbuzných. Jediné, co v tomto stavu ještě dokáží, je vsáknout se do mozku správného hostitele. Pak jakoby zmizí, stanou se jím samotným – gežgem, lipólděm nebo člověkem.“

„Chápu tedy správně, že se v těle člověka nedají běžnými prostředky objevit, je to tak?“

„Jde o to, co považuješ za »běžné prostředky«,“ usmál se Nokimcha. „Nemám sice úplnou představu o vašich lékařích, ale podle jejich výsledků jste na poměrně nízké úrovni. Nedokážete si prodloužit délku vlastního života nad dvakrát padesát let, přičemž už druhá padesátka se mi jeví jako značně problematická – to nesvědčí o vašich velkých znalostech a schopnostech.“

„Dobře, dobře, to už vím – ale jak Cechapú odlišujete vy?“

„Obtížně,“ přiznal tygr. „Našimi čersíchy zjistíme rozpor mezi stavem jejich těla a dědičným vzorcem. Jenže oni se celkem pochopitelně zkoumání brání a dobrovolně nám nedovolí naše červy použít. A nedobrovolné použití je neetické. Je to opodstatněné jen ve zcela jistých případech, kdy jde o nepochybný zločin. Taková příležitost se ale často nenaskytne.“

„Jinak se zjistit nedají?“

„Určitě je to možné, jen nevíme jak,“ přikývl Nokimcha. „Víme, že sami mezi sebou se zcela bezpečně poznávají a snad se vycítí skrz určitou vrstvu hmoty – například skrz zeď. To je ale jejich největší tajemství, které si pečlivě střeží.“

„Takže když se vrátíme na Zem, Cechapú prostě mezi lidmi nepoznáme?“

„Nejspíš ne,“ přikývl Nokimcha. „Poznáváme je podle výsledků jejich činnosti – přednostně se nacházejí mezi vládnoucími vrstvami a ty špičkové, které vládnou světu, mají obsazené všechny. Umíme zjistit jen jejich bolvo – neboli připravenost hostit Cechapú. Nevstupují totiž do libovolného hostitele, musí je mít určitým způsobem připravené. Zejména nižší inteligence jim vadí. To se dá zjistit poměrně snadno, nepřipravený hostitel se našemu vyšetření nebrání, či aspoň ne tak urputně.“

„Jak si hostitele připravují?“ zajímal se Pavel.

„Určitým způsobem jim uspořádají mozek,“ ochotně odpovídal Nokimcha. „Změna se netýká rozložení mozkových částí, ale vnitřní struktury. Bytosti s úpravou mozku mívají vyšší inteligenci, což Cechapú potřebují. Mohou vstoupit i do neupraveného mozku, ale tam se jim nelíbí, dlouho tam nevydrží. Staré zápisy říkají, že pak nemohou využívat část své inteligence, zejména dlouhodobé paměti – jakoby zůstala ve stavu nepoužitelného rosolu. Přistoupí na to jen když jejich hostitel nečekaně zahyne a není poblíž nikdo s bolvem. Pak zkrátka obsadí první oběť, kterou mají po ruce, jenže hned začnou pátrat po vhodnějším objektu a jakmile jej najdou, přestěhují se tam a dočasného hostitele ponechají osudu.“

„To by snad mohlo být vysvobození, ne?“

„Není,“ odmítl to Nokimcha. „Když Cechapú vstoupí do mozku oběti, dokonale v něm zničí původní osobnost. Převezmou její vzpomínky, takže se chovají jako ona, ale její osobnost zlikvidují nenávratně a když Cechapú mozek přechodné oběti opustí, tělo bez osobnosti se chová jako nižší tvor – zvíře. Gežgové tomu stavu říkali roztrhaná duše a v dobách, kdy Cechapú na Gežgui vládli, tam takových ubožáků bloudily tisíce. Gežgové se sice o ně starali, ale nepomáhalo to.“

„...roztrhaná duše... to už jsem na Zemi zaslechl,“ přetřel si Pavel čelo. „Jen si moc nepamatuji podrobnosti... až na pocit, že to musí být něco hrozného...“

„Zřejmě jste podobný jev nazvali podobně jako gežgové,“ přikývl Nokimcha. „Znamenalo by to, že jsou na Zemi dodnes, ale to předpokládáme už dlouho. Prakticky od chvíle, kdy sis všiml shodných prvků jejich chrámu na Gežgui s podobnými stavbami na Zemi.“

„Proč si ale stavěli podobné stavby na Zemi i na Gežgui?“

„Ty stavby působí na všechny bytosti velebností a monumentálností, vyvolávají v nich stavy podřízenosti, pokory a odevzdanosti, kdy se nejlépe ovládají.“

„Pokory a odevzdanosti...“ opakoval zamyšleně Pavel. „Ano, to se říká. Ale monumentálních staveb je na Zemi víc, proč na lidi působí jen některé?“

„Je v tom jev zvaný psychorezonance,“ vysvětloval Nokimcha. „Rozměry staveb odpovídají na více místech vlnové délce mozkových vln při rychlosti zvuku. Takže stačí promluvit a odražený zvuk začne zpracovávat psychiku člověka – nebo gežga. Také hudba v takových stavbách působí díky mnohonásobným ozvěnám velebně, ale pocity pokory vyvolává teprve zpěv – přesněji zvuky vydávané lidmi. Hudba je účinná jen když je vyvolávaná lidmi přímo. Konzervovaná hudba takový účinek nemá, neboť jí chybí zpětná vazba. Účinnější může být i zvuk kroků, neboť jde o rytmus vyvolaný člověkem. Cechapú v takových stavbách vždy četli jednotvárným hlasem staré texty.“

„To bývá i u nás!“ připojil Pavel.

„Ano, je to cílené působení,“ přikývl Nokimcha. „Nejprve čtení textů a po krátké době, kdy to posluchače uvede do transu, následují slovní příkazy, vstupující díky transu přímo do podvědomí. Tam jsou ještě účinnější, neboť nepodléhají rozumové kontrole. Jiným druhem působení je rytmus vyvolávaný lidmi – bubnování, pleskání a řinčení nástroji. I tyto zvuky působí psychorezonančně. Cechapú je používají všude, kde potřebují působit na lidi mimo upravené prostory chrámů. Musí je ale vyvolávat oni – jednoduchý zdroj rytmu na rezonanci nestačí.“

„To taky známe,“ připojil Pavel. „Od bubnování šamanů na různých shromážděních po velké bubny v čele válečně zaměřených pochodů.“

„Cechapú znají mnohem víc metod k ovládání podřízených bytostí,“ souhlasil tygr. „Ovládané bytosti je pak poslouchají i když je to proti jejich vlastnímu zájmu.“

„A Cechapú se mají jako prasata v žitě,“ povzdychl si Pavel. Musel ale Nokimchovi vysvětlit význam toho pozemského úsloví, kterému se tygr od srdce zasmál.

„Vystihuješ to dobře,“ zvážněl po chvilce. „Poslyš, Pavle, chtěl bych vás lépe vybavit, než vás pošleme domů. Budu to muset tak jako tak udělat s Milčou. Ta je totiž od Cechapú upravená, aby se mohla stát jejich hostitelem a já bych chtěl tuto úpravu neutralizovat. Doufám, že mi k tomu dá ona sama svolení, ale bylo by to jen k jejímu dobru.“

„Jak to?“ vyskočil Pavel. „A že nám nic neřekla!“

„Sama o tom neví,“ zastal se jí Nokimcha. „Ta úprava je dědičná a měli ji už její rodiče. Je to směs kladných i záporných prvků. Kladné prvky slouží Cechapúm – například z lepšího rozvržení mozkové kapacity vyplývá i vyšší inteligence, záporné prvky lidi naopak poškozují, i když se je Cechapú snaží korigovat. Lidé s těmito úpravami jsou inteligentnější než průměr, ale mají různé nenormálnosti – od poruch rozmnožování po vyšší výskyt úplného rozpadu osobnosti. Podobá se to slabší formě roztrhání duše, ale i to postačí k vyřazení bytosti ze společnosti.“

„Milča mi ale připadá jako úplně normální holka,“ namítl Pavel.

„A v tomto věku ještě je,“ souhlasil Nokimcha. „Je podle všeho nadprůměrně inteligentní, ale to jsi i ty, jenže u tebe jde o inteligenci přirozenou. Což vposledku nerozhoduje, důležité by bylo, zda by se stala, až vyroste, hostitelem Cechapú, nebo aspoň jejich služebnicí. Má po rodičích sklony k touze po moci – zatím se neprojevují, ale časem by převážily.“

„To abych se jí začal bát, že mě zotročí?“ usmál se Pavel trochu lehkomyslně.

„Není to legrace,“ napomenul ho Nokimcha. „A i kdyby se nestala hostitelem a nezměnila by se v Cechapú, začaly by u ní v pozdějším věku převažovat záporné stránky.“

„Myslíš?“ váhal Pavel. „Jaké záporné stránky?“

„Například sklon k neobvyklým projevům rozmnožování – teď je ještě normální, ale později by určitě normální nebyla. Tak se to projevovalo u gežgů. U nich je rodina normálně velice stabilní, ale u upravených se rozpadaly s železnou pravidelností. Přestalo jim na nich záležet. Samice utíkaly za atraktivnějšími samci a mláďata vychovávaly v nenávisti k otcům. Samci u žádné rodiny dlouho nevydrželi, zakládali si nové a nové, pak samice opouštěli, často i s mláďaty. A Cechapú se snažili vnutit všem názor, že je to vlastně v nejlepším pořádku – opouštění rodin, neustálé střídání partnerů a jednorázové vztahy bez naděje na potomky, u původních gežgů nemyslitelné, vydávali bezostyšně za nezpochybnitelné právo každého. Rodina pro ně byla zkrátka přežitkem.“

„No, něco mi to připomíná,“ vzdychl si Pavel. „Ale tohle se děje spíš ve městech, na menších vesnicích zůstávají rodiny pohromadě. Například Milča má rodiče podle mého mínění normální.“

„Úplně normální nejsou,“ odmítl to tygr. „Kdyby nic jiného, snažili se přiblížit vládcům aspoň jejich podporou. Neříkal jsi, že byli komunisty? A není to příznak nenaplněné touhy po moci?“

„Ale teď už komunisty nejsou,“ namítl Pavel. „V poslední době se moc komunistů zhroutila, ti už nějakou dobu nevládnou. A oni od nich odešli... akorát že do jiné partaje.“

„Nevládnou? Tak to jen vypadá na první pohled zvenku,“ namítl Nokimcha. „Ve skutečnosti bývalí komunisté jen nepatrně změnili mimikry, ale pod novou maskou – nebo jak říkáš, pod novou partají – vládnou dál.“

„V dnešní vládě je přece spousta úplně nových lidí,“ namítl Pavel.

„To jen tak vypadá,“ usmál se smutně tygr. „Noví lidé, ale staří Cechapú. Oni si to i u gežgů občas mezi sebou předávali. Vždycky když jejich nenasytnost překročila míru a gežgové se bouřili, stali se novější, ještě neokoukaní Cechapú vůdci vzpoury a nahradili původní, již příliš nenáviděné vládce. Vzpoura skončila a gežgové se přestali bouřit, jenže všechno zůstalo při starém. Cechapú si nikdy vzájemně neškodili, ani když davy požadovaly smrt vládců.“

„Jak to pak ale dělali?“

„Přemístili své příbuzné z vládců do nových hostitelů,“ ušklíbl se Nokimcha. „Původní těla, jenže už bez duše, pak veřejně, často i s velkými ceremoniemi a za velké pozornosti davů usmrtili. Smrt nenáviděných darebáků gežgům zpravidla stačila, aniž by tušili, že darebáci pokračují v tělech nových, zdánlivě ještě nezkažených vůdců vzpour a povstání.“

„Sákryš, to mi něco připomíná!“ zavrčel Pavel. „Nejenže se noví vládci po popravách starých chovají úplně stejně, ale právě u nás se nedávno po bombastickém převratu chopili moci staří vládci jen trošku převlečení do nových kabátů...“

„Na Zemi to Cechapú dělají také? Jistě, to je prostě jejich styl...“

„Nepříjemné je, že ani vy nemáte spolehlivou metodu, jak je rozpoznat,“ vzdychl si Pavel. „Jak se máme proti nim postavit, když je ani nepoznáme?“

„Ale vy se proti nim nebudete stavět,“ opáčil tygr. „To nemůže být úkol pro tři jedince, navíc nedospělé! Vy se jim naopak musíte důsledně vyhýbat!“

„Ale proč?“ zamračil se Pavel.

„Protože tři děti nemohou proti Cechapú otevřeně vystoupit,“ zavrčel tygr. „To nemá naději na úspěch, oni jsou silnější, než si dokážete představit. Vy se vrátíte na Zem a budete se jim klidit s očí, kdykoliv na ně narazíte!“

„I když budeme vidět, jak špatně lidem vládnou?“ zarazil se Pavel ještě víc. „To máme někam zalézt do nory jako sysli a bezmocně pozorovat, jak se lidem kolem nás dějí křivdy?“

„Tři lidé svět zamořený Cechapú nevylepší,“ odvětil pevně tygr. „Nestačily by ani tři miliony. Rozhodně to nebude váš úkol, i kdybyste si ho sami uložili. A prosím tě, zatím to ještě neříkej svým kamarádkám. Ještě se může všechno změnit.“

Pavla to ale zklamalo.

„Takže nás vrátíte do světa, zamořeného nebezpečnými a zákeřnými Cechapú, abychom se po celý život před nimi jen skrývali?“ zeptal se zklamaně.

„To jistě ne,“ usmál se Nokimcha. „Ani to by nemělo smysl. Nebudete ale proti nim zbytečně vyvolávat vzpoury. Budete jen pomáhat svým krajanům, aby jim Cechapú tolik neškodili.“

„Ale jak, když se máme Cechapú vyhýbat?“ dorážel na tygra Pavel.

„Uvidíš, že to půjde,“ chlácholil ho Nokimcha, aniž by mu řekl podrobnosti.

Zřejmě se ještě mohly změnit.

Pod vlivem skutečné nebo jen zdánlivé tíhy získaných vědomostí šly dětské rozmíšky stranou a všichni večer po chvilce šeptání zalehli a usnuli.

Pavlovi se zdálo nefér tajit něco před holkami, ale pak si řekl, že holky toho před ním tají ještě víc, takže to vydržel a ani necekl. Raději pozorně poslouchal Zdenku, rozplývající se nad tím, co ji naučil selojo Arlaveul, zavalitý ještěr se šupinatou kůží, ale podle Zdenky odborník k pohledání. Jeho odborností byla syntéza potravin prostřednictvím Seka – a to se Zdence líbilo. Dosud tady v Zuznelai jedli, co jim navrhla paní Geneče a co bylo podle jejího odhadu pro lidi nejzdravější, ale to byly jen odhady. Pan Arlaveul to vzal vědecky a Zdenka tvrdila, že jeho výtvory budou nejen zdravější, ale i chutnější než cokoliv, co kdy vymysleli gežgové.

„Jestli si smíme vzít na Zem, co pan Arlaveul vymyslel, to teda budou hostiny!“ tvrdila. „Teď to učí i mě, no jestli zvládnu setinu toho, budeme se mít královsky!“

Škoda, že se tak nerozpovídala i Milča. Pavel od Nokimchy věděl, že ani ona nemá špatného učitele. Praktického, ale příliš jednostranně zaměřeného opičkovitého Zycechara vystřídal obrovitý sivír Skyrumdod z druhu plahégů, neboli chapadloslonů. Pro Milču měl pochopení, ale svoji vědu do ní sypal jako trychtýřem.

Vyučování bylo vůbec nějak zhuštěné, ale Nokimcha Pavla seznámil i s mnoha principy, které lidé na Zemi ještě neobjevili. Ani nejničivější nukleární zbraně pozemské technické civilizace se nemohly rovnat prostředkům Okchygů – jenže ti je používali k tvoření a ne k ničení. Pavel se také naučil zacházet s ovladačem hvězdných bran isrykyšem a nejen to, naučil se hvězdné brány zlýtu pomocí Seka i vytvářet.

Na Zemi se to bude jistě úžasně hodit!

„Zdá se, že nám přece jen dovolí občas se na Zuznelai vracet,“ povzbuzoval spolužačky.

Mezitím ale došlo na Zemi k dalšímu incidentu. V pralesích poblíž pyramidy starých Mayů se střetli průzkumníci Zuznelai s domorodými indiány, kteří jednoho gežga zasáhli šipkou z foukačky. Byla sice malá, ale hrot měla napuštěný šípovým jedem kurare, takže gežga dopravili na Scynej na poslední chvíli – podařilo se jim ho zachránit, ale mnoho nechybělo a průzkum by měl další ztrátu.

Pavla opět přizvali jako poradce a ten se tentokrát domorodců zastal.

„Uvědomte si, že kočkovité šelmy velikosti gežgů jsou na Zemi velice nebezpečné a setkání s nimi lidé často nepřežijí. Člověk musí při setkání s pralesními dravci využít všech výhod, aby se sám nestal kořistí, takže se dá pochopit, že využije i výhody první rány.“

„Chceš tvrdit, že lidé považovali gežgy za nebezpečné šelmy?“ přeptal se ho pro jistotu sivír Nokimcha, který byl při výslechu.

„Na Zemi nežije žádná inteligentní kočkovitá šelma,“ tvrdil Pavel. „Jen dravci, gežgům trochu podobní. Lidé Země vás neznají a mohou se proto cítit ohrožení.“

„Nás to ale nutí uzavřít bránu zlýtu a hledat jinou cestu na Zem,“ posteskl si jiný sivír, technik od hvězdných bran.

„Počkejte si, až nás Nokimchova parta učitelů vyučí, pak nás pošlete na Zem a uvidíme!“ řekl Pavel. „Mám totiž nápad co uděláme!“

Jednání tím skončilo a s ním i průzkum Země. Vyučování se tím ale neurychlilo – už teď byla jeho intenzita na hranici únosnosti.

„Doufáte, že vás, lidi, nebude na Zemi nikdo napadat?“ zeptal se další chapadloslon.

„Doufáme,“ přikývl Pavel.

Sivír Nokimcha učil Pavla stejně intenzívně jako další dva učitelé jeho kamarádky, nicméně si s ním často i jen tak povídal. Pravda, i Nokimchovi se hodila kdejaká informace o Zemi, stejně jako Pavel prahl po informacích o bytostech Cechapú, kteří mají na Zemi vládnout, aniž by si toho lidé už po tisíce let všimli.

Samozřejmě nikoho na Zemi nenapadlo, že Britský Parlament s Westminsterským palácem je jen nedokonalá kopie řídícího centra Puráj, sídla Chitžará a faktického středu Zuznelai. Nebo že většina pozemských chrámů, klášterů a synagog je vědecky postavená tak, aby jejich vnitřek držel lidi v pokoře a poslušnosti psychorezonancí. O velebnosti chrámů a jejich zvláštní akustice lidé věděli, ale nikoho nenapadlo, že vůli k odporu láme i pouhá akustika. Vznik pokory a poslušnosti se přičítal řečnickému umění kazatelů. Nikomu ani na mysl nepřišlo, že ji budí i zvuk vlastních kroků.

Abyste si něco takového uvědomili, musíte znát, jak se Cechapú chovali v Gežgui a že se tak chovají všude kam se dostali. Pravda, na Zemi mají absolutní moc. Nejen nad nešťastníky, kterým sebrali tělo a roztrhali duši, ale nad všemi. Ale – proč ji pořád ještě rozvíjejí?

Při jedné takové diskusní přestávce se Nokimcha Pavla zeptal:

„Měli byste vy tři chuť podstoupit ještě jeden, zato ještě složitější zásah do vaší dědičnosti?“

„Podle toho, co tím sledujete,“ řekl Pavel opatrně. „Doufám, že se nejedná o přípravu našich mozků k přijetí nějakého Cechapú!“

„To ne, to my neděláme,“ uklidňoval ho Nokimcha. „Ale genetický zásah, o který se jedná, je jednak poměrně nový, takže se zatím použil jen u pár tisíc dobrovolníků, ale bude i velice přínosný pro váš pobyt na Zemi.“

„V čem by byl tak přínosný?“ chtěl vědět Pavel.

„Zatím máte pořád u sebe dva naše předměty,“ začal tygr. „Mluvící čapku ogmu, která snímá myšlenky z vaší hlavy, převádí je do univerzálního metajazyka a případně i vysílá, a náramek skelte k ovládání Seka, který prodlužuje dosah ogmu a umožňuje tak vaše spojení se Sekem. My oba tyto předměty nahradíme biotechnologií. Byla by to sice úprava ve vaší hlavě, ale ne k přijetí Cechapú, nýbrž k vaší schopnosti ovládat Seka bez dalších podpůrných prostředků. Navíc získáte i isrykyš, ovladač hvězdných bran zlýtu, který bychom si jinak netroufli vám svěřit.“

„Máme takové pravidlo: když něco funguje, zbytečně do toho nešťourej!“ namítl Pavel.

„Čepice i náramek mají jednu společnou nevýhodu,“ namítl Nokimcha. „Když vám je někdo sebere, třeba i násilím, případně prostě zničí, zůstanete s holýma rukama, bez našich prostředků. Biologický orgán vám nikdo nedokáže vzít ani zničit.“

„Leda by nám ho vyřízl z těla,“ dodal skepticky Pavel.

„Ani to by nestačilo,“ ujistil ho Nokimcha. „Vyříznutý orgán vám doroste, neboť červ ovrósje se podle uchovaného obrazu dědičnosti postará o nápravu.“

„I slepé střevo se u nás lidem docela běžně odstraňuje,“ připomněl mu Pavel.

„Ale pouze při zánětu, normálně to nikoho ani nenapadne,“ dodal Nokimcha. „A pak je tu ještě jedno nebezpečí. Kdyby vám sebrali čepici ogmu a isrykyš, mohli by je prozkoumat. Lidem na Zemi by to nejspíš nic neřeklo, ale Cechapú jsou na vyšší úrovni. Kdyby vytvořili ogmu, isrykyš i náramek uměle, byli by na Zemi pány Seka i bran. A to by jim dalo nejen další moc nad lidmi, ale také přístup na naše světy. Biologický isrykyš vám můžeme svěřit bez obav, ten jim nic neřekne.“

„Dobře, dáte nám biologické varianty ogmu, isrykyše i náramku,“pokračoval Pavel. „Jenže co když to bude mít i nějaké nepříznivé vedlejší účinky?“

„O žádných nevím,“ řekl tygr. „Předpokládám proto, že mi dáš k této úpravě svolení.“

„Věřím ti, takže je máš,“ odvětil Pavel. „Jak to chceš ale udělat?“

„To si musím ještě pořádně připravit,“ odsunul to Nokimcha do budoucnosti. „Jste tři, jistě to budete chtít všichni. Jenže jste každý jiný. A Milča potřebuje navíc neutralizovat úpravu od Cechapú, zděděnou po rodičích. A nakonec – budeš se muset sám naučit tyto úpravy genetiky dělat, protože jimi budeš na Zemi pomáhat alespoň vybraným lidem.“

„Já že bych měl lidi geneticky upravovat?“ zděsil se Pavel.

„Samozřejmě se to musíš nejprve naučit,“ ujistil ho tygr. „A to ještě chvilku potrvá. Musíš zvládnout naše červy, jejich vytváření, řízení i využívání. Tvé kamarádky získají zase jiné znalosti, ale genetiku bys mohl zvládnout ty. A uznej, byla by to na Zemi vaše největší výhoda!“

Pavel to uznal.

„Poslyš, Nokimcho, můžeš mi poradit ještě v něčem?“ překvapil ale tygra dalším, pro vědce nečekaným dotazem.

„Čeho se to týká?“ usmál se Nokimcha.

„Našich holek,“ řekl Pavel. A vypověděl šavlozubému tygrovi, jak se na něho obě domluvily, že ho před návratem na Zem svedou. A už jednou čelil Zdenčině obvinění, že by s ní měl mít dítě, ačkoliv s ní nic neměl. To se pak naštěstí ukázalo jako falešný poplach, ale kdo ví...

„Tobě by vadilo mít vlastního potomka?“ podíval se tygr na Pavla pátravě.

„Nechci zůstat bez dětí,“ řekl Pavel. „Ale proboha ne teď! Chceme se vrátit na Zem, nevíme, co nás tam čeká, a starat se přitom o naprosto bezmocného tvorečka? To by byly nerváky a já bych to svému dítěti neudělal! A kromě toho snad máme nejprve dospět a získat nějaké zkušenosti. Jsme ještě děti, jak se máme starat o další děti, když o nás samotných rozhodují naši rodiče?“

„Vadilo by mi, kdybys chtěl zůstat bez dětí,“ odvětil vážně Nokimcha. „Starost o potomky je všem tvorům přirozená a vyhýbat se jí je chorobný projev. Ale máš pravdu, není dobré to uspěchat. Jste ještě mláďata, i když tvé kamarádky... zejména Zdenka... se už začínají probouzet. A všichni tři jste nedočkaví. Až příliš nedočkaví.“

„To vím taky,“ řekl Pavel. „Ale co se s tím dá dělat?“

„Jsi stejně nedočkavý jako ty dvě,“ usmál se Nokimcha.

„Já ne,“ namítl. „Ale ty dvě už se na mě dohodly...“

„Dobře, poradím ti,“ přistoupil Nokimcha na jeho žádost. „Většina rozumných tvorů využívá jistých příjemných pocitů spojených s rozmnožováním jako vítané zpestření života, i když neslouží původnímu účelu. U vás lidí to bude jako u nás kočkovitých. Myslím tím nás hokry i úplně oddělené gežgy, se kterými geneticky nemáme nic společného. Zdenka už se mě přece ptala, jak se chovat, když potomka chcete a když nechcete. Proti lidem Země můžete využít výhodu prodloužení neplodného období, ale prozatím na to nejste dost zralí. Zdenka by snad už mohla začít, ale ty a Milča s tím raději počkejte. I Zdence už jsem naznačil, že o nic nepřijde, když také ještě počká.“

„Já bych jí to nenaznačoval, ale řekl bych jí to pěkně naplno,“ přikývl Pavel.

„A co ti brání říci jim to takhle přímo?“

„Na mě holky nedají, už protože jsem ze všech nejmladší.“

„Dej jim tedy menší podmínku,“ navrhl mu tygr. „Ať s tím přijdou, až si budou obě jisté, že jsou zaručeně v neplodném období. Tím budeš mít od Zdenky půl roku a od Milči rok pokoj.“

„Ty o nich víš i tohle?“ podivil se.

„Vím,“ přikývl tygr. „Zdenka je teprve v první polovině cyklu, ale není si tím jistá. Jistotu získá až za půl roku. U Milči ještě cykly nezačaly. Začnou jí do roka, ale do té doby si ani ona nemůže být ničím jistá. Když budeš trvat na svém, elegantně se to odsune a zatím se nejspíš vrátíte na Zem, kde budete mít i jiné starosti...“

„Ale co když budou trvat na svém i na Zemi?“

„Tam už se můžeš odvolávat na pozemské zvyklosti,“ radil mu tygr. „V nejhorším – jsi přece sameček, ne? Když budou zaručeně v neplodném období, nebude vám hrozit aspoň ta komplikace s předčasnou březostí... A mláďata si pořídíte, až to bude vhodnější...“

„Jenže... já se bojím, že na ně nebudu stačit,“ přiznal Pavel trochu neochotně. „Říkáš, že jsem sameček, to snad ano, jenže jsem moc mladý. Co když mi to ještě nepůjde?“

„A ty se bojíš, že jim nebudeš stačit?“ usmál se tygr. „Neboj se! Máš v dědičnosti zapsané, že tyhle problémy mít nebudeš. Teď získáš půl roku klidu a mezitím trošku povyrosteš. Když si budeš kamarádek víc všímat, můžeš si vlastní vývoj trochu urychlit...“

„No – aspoň to,“ vzdychl si. „Vždyť tady na mě uspořádaly div ne hon...“

„Ale na druhé straně – Zdenka je úplně normální samička a Milču ti ještě upravím, aby se ani časem nezkazila. Ty dvě budou pro tebe jako družky zaručeně nejvhodnější.“

„Obě?“ zarazil se. „Na Zemi je zvykem, aby jeden muž měl jen jednu ženu. Jak se mám mezi nimi rozhodnout?“

„Je to zvykem všude na Zemi?“ zeptal se Nokimcha vyčkávavě.

„No... všude ne,“ připustil Pavel. „Muslimové mají i více žen, jenže Čechy nejsou muslimská země, u nás to neplatí.“

„Jaký je vlastně rozdíl mezi muslimy a vámi?“ chtěl Nokimcha vědět víc.

„Především v náboženství,“ řekl Pavel. „Muslimské země mají jiné zákony, takže uznávají i to mnohoženství. Čechy patří mezi křesťanské země, kde je naopak mnohoženství trestné.“

„Jde tedy o systém, zavedený Cechapú,“ zhodnotil to tygr.

„Možná...“ připustil Pavel. „Nejspíš je to tak...“

„Jenže vy návratem nastoupíte cestu neposlušnosti,“ ujistil ho Nokimcha. „Odmítnete se vrátit do nespravedlivého systému a využijete všech možností, abyste se ze závislosti na něm vyvázali.“

„Myslíš, že by se to týkalo i tohohle?“ podíval se Pavel na něho trochu udiveně.

„Myslím si to,“ kývl tygr.

Vyučování pozemských dětí bylo nesmírně intenzivní, ale nemohlo se týkat úplně všeho, co by se jim hodilo. Není v silách jednoho člověka obsáhnout veškeré vědění lidstva, tím spíš to není v silách tří nezralých dětí, když jde navíc o vědění tisícovky spojených světů Zuznelai.

Učitelé se zaměřili na to, aby děti získaly co nejvíc praktických znalostí a zkušeností. Většina lidí na Zemi ostatně využívá pozemskou techniku i bez znalosti principů, na nichž funguje. Běžný řidič náklaďáku také neví, co přesně se v motoru jeho auta děje. Potřebuje znát jen ovládací prvky a získat zkušenost, aby ho žádná běžná situace na silnici nepřekvapila a nezaskočila.

Průzkumníci objevili jen dvě prastaré brány, možná ještě z dob Okchygů. Obě ale byly mladší než brána, kterou děti přišly na Vjobůc. Chitžará pak další zkoumání zastavili. Nechtěli zbytečně upoutávat pozornost Cechapú a ztížit tak pozici dětí, až se vrátí.

Nokimcha toho večera přišel za trojlístkem s návrhem na další genetickou změnu. Když jim vysvětlil důvody a výhody biologických orgánů, svolily s úpravou i obě dívky.

„Dostaneme tak nejen přímé ovládání Seka, ale i hvězdných bran,“ přesvědčoval je Pavel.

„Vždyť na Zemi o žádných branách nevíme?“

„To přece není pravda,“ odmítl to Pavel. „Víme o třech. Jedna je někde v Africe, nebo snad na Středním Východě, druhá v Jižní Americe v oblasti Mayské říše a třetí je u nás, v kráteru vyhaslé sopky Ančov. Ty první dvě nám můžou být ukradené, zato tu třetí nemusíme dlouho hledat. A stačí, když přímo u ní zjistíme její galaktickou adresu a je naše. Nehledě na to, že si můžeme na Zemi postavit i vlastní brány.“

„No – to by bylo dobré,“ soudila Zdenka. A ani Milča neprotestovala.

„Jak to ale provedete?“ zajímalo ji.

„Výměnou vašich červů ovrósje za jiné,“ vysvětlil jim Nokimcha.

„Doufám, že nás kvůli tomu nerozřežete!“ lekla se Milča.

„Nejsme barbaři!“ usmál se tygr. „Aspoň si vyzkoušíte zničení dosavadních ovrósje a jejich náhradu novými. Časem to budete tak jako tak potřebovat, je to docela rutinní záležitost.“

„Zničení dosavadních ovrósje? A nebude to bolet?“ starala se Milča.

„Trochu to bolí, ale ne moc,“ ujistil ji Nokimcha. „Je to asi jako když se přejíte a začne vás bolet bříško, ale trvá to sotva minutu. To určitě snesete.“

„Ale jak se ten... ovrósje... ničí?“ chtěla vědět Zdenka.

„Koncentrovaným alkoholem,“ řekl Nokimcha.

„Vy nás svádíte k pití alkoholu?“ pozvedla obočí Zdenka. „A co kdyby nám to zachutnalo?“

„Pití alkoholu může mít různé důvody,“ řekl Nokimcha vážně. „Alkohol účinkuje i na mozek, kde navozuje příjemné pocity. Proto ho vyhledávají i zvířata, nejčastěji v přírodním zkvašeném ovoci. Jenže i zvířatům může být nebezpečný, opilé zvíře se nedokáže zachránit před dravci. Pro vás tři to bude také smrtelné nebezpečí. Koncentrovaný alkohol zničí červa ovrósje a kdybyste včas nedostali jiného, zemřeli byste. Když si to uvědomíte, ani vám to nezachutná. Je to tekutá smrt a pro vás obzvláště, dobře si to zapamatujte.“

Pak jim objednal stoleček zgylot a tři sklenice s bezbarvou tekutinou.

„Vypijte to všechno,“ poručil jim. „Je to koncentrovaný alkohol. Jinak se mu vyhýbejte, je to jed, ale jednou za dvacet let to při výměně červa ovrósje snesete.“

„A ten náhradní... červ?“ starala se Milča.

„Ten dostanete až zítra,“ řekl vážně Nokimcha. „Nejprve musíte vystřízlivět, nejlépe to projde ve spánku. Tohle vypijte, lehněte si a spěte.“

„Tak tedy – vzhůru do bezvědomí a sbohem, rozume!“ uchopila Zdenka jednu sklenici.

„Ty to nějak znáš!“ odfrkla si Milča, ale také zvedla sklenici, i když trochu štítivě. „Naši by mi nikdy nic takového nedovolili. Až se to dozvědí...“

„Berte to jako nepříjemnou operaci,“ poradil jim Pavel.

Vypili pak každý svou sklenici, ačkoliv ne bez problémů. Milča a Pavel se tou nezvykle ostrou kapalinou zakuckali, jen Zdenka ji vypila klidně a v pohodě, jako kdyby něco takového nepila poprvé.

„A teď ležet!“ poručil jim Nokimcha. „Nová vajíčka dostanete až ráno.“

„A to máme tady úpět ožralí?“ řekla Zdenka se hraným zoufalstvím.

„Nemusíte úpět, hlavně už si lehněte! A dneska žádné řeči!“ poručil jim Nokimcha ostřeji, až obě dívky ulekaně zapadly do spacáků. Pavel je následoval jen trochu rozvážnějšími pohyby.

„Dobrou noc, Nokimcho!“ popřál klidně tygrovi.

„Dobrou noc i vám třem,“ odvětil tygr.

Opici je nejlépe zaspat...

Pavel na dívky při nejbližší příležitosti uplatnil Nokimchovu radu.

„Hele, holky, navrhuji vám příměří,“ začal druhého dne po večeři, než se uložili ke spaní.

„Příměří v čem?“ chtěla hned Zdenka upřesnění.

„Ve svádění,“ řekl rovnou Pavel.

„To se načekáš!“ řekla odhodlaně Milča. „My dvě jsme se přece...“

„Nech toho!“ zarazil ji Pavel. „Hele, holky, nemůžete přece trvat na tom, abych vás hned tady a teď svedl. Mohlo by to mít nepříjemné následky, snad už si je umíte představit. Nokimcha nám ale řekl, že budete mít poměrně dlouhé neplodné období, kdy se prakticky nemůže nic stát. No a já vám navrhuji vyhlásit příměří. Svádět se nebude, dokud to nebude jisté.“

„Čemu říkáš, že to má být jisté?“ nasupila se trochu Zdenka.

„To je přece jednoduché,“ usmál se klidně. „Ty přece víš, jak se to projevuje, neříkej, že ne.“

„No dejme tomu, že to vím,“ připustila Zdenka bez velkého nadšení. „No a co?“

„V té době se stejně svádět nenecháš, neříkej, že jo,“ pokračoval klidně.

„To asi ne,“ souhlasila neochotně. „Nejsem čuně!“

„No a pak ti nastane fakticky devět měsíců klidu a pohody, kdy se nemůže nic stát,“ dokončil Pavel. „Ale do té doby se na mě nesnaž uplatnit žádnou fintu, nemám zkrátka zájem, jasné?“

„Nokimcha snad říkal deset měsíců, ne?“ opravila ho.

„Z těch deseti si odečti jeden měsíc na plodné období, kdy by to bylo riskantní,“ upozornil ji.

„No dobře, to vypadá rozumně,“ uznala. „Tak tedy příměří. Jak jsi na tom ty, Milčo?“

„Já... já ještě nevím,“ špitla trochu nesměle Milča a zrudla.

„Ty jsi to ještě neměla?“ dorážela na ni Zdenka bez ohledu na Pavlovu přítomnost, ačkoliv musela vidět, jak je to Milči nepříjemné. Milča zrudla ještě víc, ale mlčela.

„Neměla,“ odpověděl za ni Pavel. „Neříkala jsi sama, že je to osobní? Ale Nokimcha říkal, že jí to už brzy nastane a pak by to mělo být u vás obou stejné... nebo aspoň podobné.“

„Ty to víš od toho... tygra?“ vyděsila se Milča.

„Jo, vím toho možná víc, než tušíte,“ přikývl. „Nokimcha mě totiž učí mimo jiné i genetiku.“

„Ale proč zrovna tebe?“ vybuchla Milča.

„Nevím,“ mávl rukou. „Zřejmě usoudil, že budu dobrým žákem. U vás se asi také rozhodovali podle toho, na co máte vlohy.“

„No dobře, tak tedy příměří,“ svolila i Milča. „Ale jak se to příměří bude projevovat?“

„To je přece jasné,“ řekla Zdenka. „Žádné sexuální hrátky, jak jinak?“

„No – já bych tak přísná nebyla,“ řekla Milča. „Naopak. Sexuální hrátky přece nemusí být jen ten pohyb tam a zpátky. Kromě toho se přece dá dělat i něco jiného, ne?“

„Dobře, ale jak se na tom dohodneme?“ chytila se toho Zdenka.

„Jednoduše,“ řekla Milča. „Poprvé se rozpočítáme a pak se už budeme střídat, jsi pro?“

„Jak se chceš rozpočítávat?“ zavrčela Zdenka. „Při tom se dá krásně švindlovat!“

„Škoda, že tu nemáme korunu a nemůžeme si hodit,“ usmála se Milča. „Takhle si můžeme jedině střihnout. To snad znáš, ne?“

Takže si střihly a Milča Zdence zabalila kámen do papíru, takže měla Pavla pro sebe jako první.

„Myslel jsem, že to příměří bude podle Zdenky,“ vzdychl si Pavel. „Ale když jsem vám to sám navrhl, ať je po vašem...“

Vypadalo to, jako kdyby jim zase ustupoval, ale Pavel už se na to těšil. Jakže mu to nedávno říkal Nokimcha? Když si budeš kamarádek víc všímat, můžeš si vlastní vývoj trochu urychlit... Proč se bránit zuby nehty, když mu holka sama leze do spacáku? Ostatně – budou mít oba pyžama...

Protože měli pro sebe jen jeden hygienický kvádr, dohodli se i na pořadí při jeho večerním používání. Pavel jim dosud dával galantně přednost, ale dívky ho přehlasovaly. Měl tedy do spacáku zapadnout jako první a dívky ho měly následovat. Mezi sebou si to dohodly tak, že ta, která bude v noci sama, bude na řadě až poslední.

Nezdálo se mu to důležité, takže ani neprotestoval.

Ale přece jen se trochu zachvěl, když k němu Milča nedočkavě vhupla. Byla mladší, ještě ne plně vyvinutá, ale i tak to byla budoucí žena a nemohl ji považovat ani za svou sestru.

„Tak jsi mě vyhrála?“ zašeptal jí, když se ve spacáku zlehka, nesměle objali.

„Vyhrála,“ přikývla. „Ale bylo to snadný, věděla jsem, jak Zdenička zahraje. Je čitelnější než já.“

„To už vím,“ souhlasil.

„Taky od Nokimchy?“ zavrčela nesouhlasně.

„Taky od Nokimchy,“ přikývl. „Ten nás má dávno přečtené všechny tři.“

„Hele – a neřekl ti něco i o mně?“ přitulila se k němu.

„Řekl, ale nepovím,“ odvětil. „Genetika je strašně zajímavá věda a Nokimcha má tady jen nás tři, takže mi řekl na každého něco. I na mě. S oblibou používá příklady ze života.“

„I co se týká... řekněme těch úplně... nejintimnějších věcí?“

„Nokimcha nás tři zná i zevnitř,“ řekl s povzdechem. „Ostatně, nikdy jsi nebyla u doktora na Zemi? A to i s těmi... jak říkáš... nejintimnějšími...“

„Jo, byla,“ přerušila ho rychle. „Máma mě dotáhla na dětskou gynekologii, strašně jsem se tam styděla, ale doktoři to tak neberou...“

„Tak si uvědom, že Nokimcha je zdejší doktor,“ řekl. „Našel ti v genetice nějaké defekty, ale už ti to opravuje, nemusíš mít starosti.“

„Rakovinu, že?“ otřásla se viditelně. „My ji máme v rodině. Babička na ni zemřela a mámě už taky vyoperovali dělohu. Měl jsi slyšet, jak táta jančil! On chtěl syna, jenže nejdřív měli mě, pak se něco semlelo, máma měla dva těžký potraty, až to skončilo, že ji úplně vykuchali. To jsem byla ještě malá, ale oni se tak hádali, až jsem to pokaždé obrečela... Táta říkal, že skončím taky tak, že jsme prokletá rodina... Že mi taky hrozila rakovina, viď?“

„Nokimcha to tak neřekl,“ uklidňoval ji. „Nezná pojem rakovina, prostě ti našel nějaké menší genetické defekty, ale neupřesnil mi, jaké. Jen řekl, že to spraví. Takže se vůbec nemáš čeho bát.“

„Víš, máma mi teď nejde z hlavy,“ zašeptala. „Táta říkal, že s ní bude jen kvůli mně, ale když jsem teď zmizela... Mámy je mi strašně líto... Kdoví, jak to s ní je...“

„Má ty defekty taky,“ řekl Pavel tiše, ale s jistotou. „Přeptám se Nokimchy, co se s ní dá dělat, až se vrátíme na Zem. Buď mě to naučí, nebo ji pošleme do Zuznelai, aby ti ji dali do pořádku.“

„Myslíš, že to půjde?“ obávala se.

„Nehledej, proč to nepůjde, ale jak to vyřešit,“ řekl. A aby zabránil pokračování nepříjemné debaty, trochu víc ji stiskl v náručí.

„Hele, Pavlíčku, můžeš mě mít aspoň trošku rád?“ začala najednou z jiné strany.

„Svým způsobem ano,“ ujistil ji. „Ale Zdenku taky. Už jsme spolu dost prožili a kdybych měl zůstat bez vás dvou, tady nebo na Zemi, obě byste mi hodně chyběly.“

„Hele... a chtěl bys mít se mnou třeba kluka... nebo holčičku?“ chtěla to trochu rozvést.

„Víš, co o nás řekl Nokimcha?“ zeptal se jí.

„Nevím a nechci to vědět!“ odvětila prudce. „Chci odpověď od tebe. Chtěl bys?“

„Nokimcha řekl, že budeme mít plno dětí,“ nedal se ovlivnit. „A ty budeš podle něho úžasná žena i matka, stejně jako Zdenka. Ale budeme na Zemi jiní než zbytek lidstva, rozumíš?“

„To jsem už zaslechla, ale nemůžu se s tím nějak vyrovnat,“ přiznala.

„Nokimcha řekl...“ začal, ale nedokončil.

„Neříkej mi, co řekl ten tygr!“ přála si. „Já ho uznávám jako odborníka, jakému by se na Zemi nemohl nikdo rovnat, věřím ti, že to s námi myslí dobře, ale ty nemáš vlastní názor?“

„Jak se to vezme,“ vzdychl si. „Do dneška jsem žil s názory, o kterých mě nikdy nenapadlo pochybovat. Vy dvě jste pak přišly s bláznivým nápadem zavést mnohoženství. Připadalo mi to jako rouhání, kacířství nejhoršího zrna... a nápad hodný úchyla. Jenže Nokimcha... nech mě, je to zdejší největší autorita... to v podstatě potvrdil. Řekl, že až založíme rodinu, pak nejspíš my tři. A že se tím postavíme proti systému na Zemi, který beztak pochází od vetřelců Cechapú. Člověk může trvat na svých názorech jen dokud je přesvědčený o jejich správnosti. Když ale zjistí, že jsou jiné názory správnější, není hanba je převzít.“

„Takže ses připojil k našemu nápadu s mnohoženstvím?“

„Prakticky ano,“ přikývl. „Ale – nečerti se, neukecaly jste mě vy dvě, ale Nokimcha.“

„Víš, já jsem se rakoviny opravdu bála,“ přiznala. „Táta říkal, že jsme prokletá rodina a že i já skončím jako máma. Ale aspoň jedno dítě bych chtěla, aspoň jedno...“

„Budeš jich mít víc,“ řekl a pohladil ji po tváři. „Ostatně, Nokimcha... nech mě dopovědět, je to důležité, tvrdil, že jsi měla genetický defekt i po tátovi, takže nemá co tvý mámě vyčítat.“

„On taky?“ ztuhla překvapením.

„Jo,“ kývl. „Měla jsi toho víc. Takže můžeš děkovat osudu, případně i Zdence, že jsi šla s námi na výpravu na Ančov, jinak bys na Zemi nejspíš opravdu skončila jako tvoje máma. Ale teď už jsi bez téhle zátěže a navíc máš v sobě červa ovrósje, který žádnou rakovinu nepřipustí.“

„Pavlíčku! Jestli je to pravda, budu nejšťastnější holka pod sluncem!“ vyhrkla a dala mu opravdu upřímnou pusu. „Ale to dítě chci od tebe, víš?“

„Hele, Milčí, nebyl bych proti, ale proboha, ne hned!“ dovolával se jejího zdravého rozumu. „Teď to prostě nechtěj! Čeká nás návrat na Zem a s tím spojené zmatky. Máme na to klidně sto let!“

„Ale já nechci čekat sto let!“ zakňourala uraženě.

„Nebudeš,“ ujistil ji. „Ale počkat do takových osmnácti by ti taky neškodilo.“

„Do šestnácti!“ zkusila smlouvat. „To už přece jde!“

„Netýká se těch šestnáct let oficiální svatby?“ zeptal se pro jistotu. „Počítej radši s tím, že se na Zem vrátíme jiní a jestli chceš žít se mnou a současně se Zdenkou, tak na svatbu zapomeň.“

„Nejde mi o svatbu, ale o dítě,“ řekla.

„Dočkáš se,“ ujistil ji. „A díky tvému ovrósje budeš mít určitě i zdravé dítě. Ta jistota snad za to stojí, ne? A kdyby ti ještě před tím šlo i o nějaké milování, taky se dočkáš. Ale do té doby mám podmínku – neplodné období. Nejspíš jsi v něm právě teď, jenže to není jisté. Kdybys byla naopak v nejplodnějším období, byl by problém. Takže si počkej na první periodu a hned potom s tím můžeme začít. Zdenka si přece taky musí počkat.“

„Já vím,“ řekla zklamaně. „Ale uznej, spát s klukem a být pořád pannou, není to k vzteku?“

„Nedočkavko!“ pokáral ji. A aby to napravil, obrátil si její obličej k sobě a dal jí stejně upřímně míněné políbení, jako ona předtím jemu.

Objala ho rukama i nohama a chvilku se líbali. Jenže oběma bylo jasné, že si víc nedovolí.

„Tak – a spíme!“ řekl nakonec Pavel.

Errata:

20.07.2021 17:44