Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Yucatan§

Původně poznávací cesta po světech Zuznelai se zvrhla v učení, proti kterému jsou pozemské univerzity nedělní procházkou sadem. Chyběl zde nejobávanější školní prvek – zkoušení a zkoušky, učitelé nedávali domácí úkoly, ale nahrazovali to tím, že se pokaždé přesvědčili, že děti skutečně látku pochopily a že si ji pamatují. Na Zemi nebývá zvykem ani to, že měl každý svého učitele.

Po večeři měli ale volno. Nebylo dlouhé, stačilo právě tak na návštěvu hygienického kvádru, převlečení do pyžama a na chvilku klábosení ve spacích pytlích před usnutím, ale za tu chvilku si obvykle stihli sdělit své dojmy z právě uplynulého dne. Pravda, obvykle byli tak utahaní, že diskuse dlouho netrvala a všichni tři únavou rychle usínali.

Ani pozemské školy ale netrvají věčně. Sivír Nokimcha si jednoho dne převzal od zbývajících dvou učitelů dívky a úplnému dětskému trojlístku sdělil, že se mají chystat k návratu na Zem.

„Nic si s sebou brát nebudete, všechno můžete získat od pozemského Seka – bude potěšený, že po tak dlouhé době může opět někomu sloužit,“ dával jim před cestou stručné pokyny. „Máte teď ještě nějaký návrh, co byste potřebovali?“

„Mám,“ přihlásil se Pavel. „Aspoň zpočátku se budeme pohybovat mezi neznámými lidmi, co nám nebudou rozumět. Já jen doufám, že občas padneme na někoho, kdo bude umět anglicky, je to velice rozšířená řeč a tou se snad domluvíme. Ale možná budeme potřebovat i něco, čím bychom tam mohli platit.“

„Platit?“ zarazil se Nokimcha.

Pavel mu tedy musel vysvětlit, co to slovo znamená.

„Já vím, vy žádné placení nepotřebujete, ale na Zemi je to rozšířené po celém světě,“ skončil.

„Čím bys chtěl ale platit?“ zeptal se ho Nokimcha.

„Prakticky je jediný druh platidla, použitelného po celém světě,“ řekl Pavel. „Je to kovový prvek žluté barvy – zlato. Nebude ho potřeba mnoho, ale bylo by užitečné mít ho.“

„Kov žluté barvy... to nebude problém,“ krátce zauvažoval tygr. „Jak hodně ho potřebuješ?“

„Nevím,“ odvětil Pavel. „Nejrozumnější by byl podle mě zlatý drátek stočený do spirály, tak na půlku dlaně. To by mělo pro většinu případů stačit. Jenže by bylo třeba, aby to pozemský Sek vytvářel kdykoliv na požádání. Stejně jako všechno, co budeme na Zemi potřebovat.“

„To není problém,“ kývl souhlasně Nokimcha.

Vytvořit požadovaný kotouček ze stočeného zlatého drátku nebyl problém pro nikoho, kdo se někdy zabýval syntézou nových věcí pro Seka. Zakrátko držel Pavel v ruce plochou spirálku zlatého drátku. Pohledem ji odhadl a spokojeně ji nechal vypařit.

„Teď jen, aby to uměl i Sek na Zemi,“ staral se.

„To bude umět, až se tam vrátíte,“ ujistil ho Nokimcha. „Při jakémkoli otevření zlýtu dojde ke zrychlenému vyrovnávání databází mezi jednotlivými Seky. Mezi Zuznelai a Zemí bylo v poslední době zlýtu otevřeno několikrát, takže se jistě vyrovnaly všechny rozdíly. Až otevřete bránu, doplní se i položka »zlatá spirálka« a hned ji můžete používat.“

„Takže holky – jde se domů!“ obrátil se Pavel vesele na kamarádky.

Ty z toho byly zčásti natěšené, ale zčásti to očekávaly s obavami. Doma je přece čekalo velice nepříjemné vysvětlování – kde se celou tu dobu toulaly? Pavel se na to díval optimisticky. Dostali se hříčkou osudu, ne vlastní vinou do vesmíru a mají na to důkazy. Co víc by po nich rodiče chtěli?

Jenže ani Miluščiny obavy z rozsekaného zadku nevypadaly nereálně. I když... poslední dobou všichni trénovali své nové telepatické schopnosti. Domlouvat se se Sekem přímo, bez prostřednictví náramku, bylo trochu jiné. Náramky i čepice zlikvidovali, ale teď se jim stávalo, že i mezi sebou občas bezděky použili telepatii místo řeči.

Ačkoliv se teď spolu radili, čím na Zemi začnou, bylo jim jasné, že to bude skok do neznáma. Hvězdná brána je někde v Americe. Kde vlastně byla říše Mayů, ke které patří pyramida z obrázků, přinesených průzkumníky Zuznelai? Tady narazili na vlastní neznalosti. Pavel tvrdil, že je to někde ve Střední Americe, Milča měla dojem, že by to mělo být v Jižní, Zdence to bylo fuk, protože tak jako tak viděla jen Atlantik, rozkládající se mezi starou říší Mayů a Čechami. Pomůže jim zlato dostat se na druhou stranu? Shodli se, že největším problémem budou chybějící pasy či jiné dokumenty. Až se tam poblíž pyramidy Mayů vynoří tři děti bez dospělých, co je tam čeká?

Pavel bezstarostně tvrdil, že je to fuk. Nevrátí se přece na Zem s holýma rukama, hlavně se musí udržet pohromadě. Na cestu si pořídili obleky zabarvené jako vojenské maskáče, aby nebyli v přírodní zeleni tak nápadní, ale chystali se na to především psychicky. Ještě si dopřáli poslední vydatnou snídani a pak se rozloučili. S Nokimchou, ale i s rodinou pana Gaňgóga, která za nimi při té příležitosti dorazila až na Kramchi.

„Držte se!“ přál jim při loučení pan Gaňgóg.

„A někdy se k nám přijďte podívat!“ nabízel jim Gychjo.

„Kdykoliv zavítáte na Vjobůc, budete našimi hosty,“ přidal Gešítchi.

„Hlavně ať se vám tam nic nestane!“ vzdychla si i paní Geneče.

„Zbytečně neriskujte!“ nabádal je i Nokimcha.

„Máme výcvik jako elitní průzkumníci,“ připomínal jim Pavel.

„Tak ukažte, že to nebylo marné!“ povzbudil ho ještě Nokimcha.

Pak se připravili poblíž hvězdné brány zlýtu, kterou měli projít jen tak, bez kabinky. Tak, jak se dostali ze Země na Vjobůc a jak se dostávali na cizí světy průzkumníci Zuznelai.

„Jak to kdysi říkal Caesar? Kostky jsou vrženy!“ zlehčoval to Pavel.

„Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil!“ podotkla Milča.

„A i když přeskočíš, nejprve se podívej, do čeho jsi dopadl,“ doplnil to Pavel.

„Jo, to sedí. Tak jedem, mládeži!“ pobídla je netrpělivě Zdenka.

„Pozor – teď!“ oznámil jim Nokimcha.

V té chvíli je objal bílý vír...

Pyramida před nimi byla obrovská. Pravda, děti ještě nikdy nebyly v Egyptě, pyramidy v Gíze jsou desetkrát vyšší, ale i tahle byla monumentální. Stranou se nacházely další stavby, ale pyramida mezi nimi nepřehlédnutelně vyčnívala.

Pyramidy starých Mayů v Chichén Itzá

„Co se podívat nahoru?“ navrhla Zdenka. „Když už jsme tady, bylo by smutné utéci a ani se tam nepokusit vyšplhat.“

„Průšvih v Ančově ti nestačil?“ obrátila se na ni pohoršeně Milča.

„Průšvih v Ančově se nebude opakovat,“ ujistil obě Pavel. „Dneska už hvězdné brány ovládat umíme a náhodné otevření nepřipadá v úvahu.“

„Pojďme se tam podívat!“ opakovala návrh Zdenka. „Uvažte, sem se možná už nikdy v životě nedostaneme! Když už jsme tu, přece takovou příležitost neprošvihneme!“

„Můžeme to zkusit,“ přidal se k ní shovívavě Pavel. „Hlavně ale musíme být spolu!“

Milča tedy přestala protestovat a všichni tři zamířili ke schodišti vpravo, neboť se jim zdálo zachovalejší a méně nebezpečné.

„Můžeš počítat schody,“ navrhla Zdenka Milči.

„Mělo by jich být jednadevadesát,“ řekl Pavel. „Někde jsem to četl. To číslo bylo pro Maye magické.“

„To zas není tak moc,“ prohlásila Zdenka.

Netušila, že schody na mayských stavbách jsou podstatně strmější a vyšší než schody obvyklé v Evropě. Až když stáli u paty širokého schodiště, teprve jim začalo docházet, že to nebude snadné, jak se to zdálo z dálky.

Zdenka ale měla pravdu. Když už byli tady, couvnout by byla zbabělost. Začali tedy stoupat po schodišti – tři schody na metr výšky, za chvíli se cítili jako na střeše a tiskli se ke schodům, aby nespadli. Ale přece jen se jim podařilo vystoupat až nahoru k chrámu. Chvíli obcházeli kolem něho po horním ochozu a kochali se exotickou panorámou. Dole pod nimi byly rozvaliny města starých Mayů, některé zbytky budov byly také docela impozantní.

Pak ale zjistili, že dole pod nimi na schodišti nastal docela čilý ruch. Nahoru k nim šplhalo po strmých schodech nejméně dvacet poměrně mladých lidí – ovšem starších než děti. Konečně i oni dosáhli vrcholu schodiště a dívali se značně udiveně na dětský trojlístek. Pak se jeden mladík odhodlal a oslovil je, jenže mu ke svému zklamání nerozuměli ani slovo.

„Do you speak English?“ zkusil to Pavel otázkou, zda mluví anglicky.

Mladík na to spustil hotový vodopád slov, bohužel opět v neznámém jazyce. Pavel na to mohl už jen pokrčit rameny.

„Vy jste Američané?“ oslovila je najednou ne právě nadšeně dívka, která dosud jen přihlížela.

„Ne, nejsme,“ ubezpečil ji Pavel.

„Ale mluvíte anglicky!“ vyčetla mu.

„Vy přece také,“ usmál se Pavel. „Ale angličtina není váš mateřský jazyk, nebo ano?“

„Já angličtinu studuji,“ opáčila suše. „Ale co vy?“

„To samé,“ odvětil Pavel. „Angličtinu znám ze školy.“

„Kdo tedy jste?“

„Češi,“ uspokojil její zvědavost.

„Muslimové?“ podívala se na něho s nenadálým odporem.

„To si nás zřejmě pletete s Čečnou,“ usmál se. „My jsme Češi, dříve Československo.“

„Aha... takže ne Rusko!“ viditelně se uvolnila.

„Ne, žijeme ve středu Evropy vedle Německa a Polska,“ zkusil jí to přiblížit.

„Ale co děláte tady?“ divila se.

„Co děláme?“ usmál se. „Právě jsme vylezli na tuhle pyramidu a teď se tu rozhlížíme.“

„To vidím... ale co děláte tady, na Yucatanu?“

„My jsme na Yucatanu?“ opakoval po ní. „Vidíte – já jsem věděl, že jsme ve Střední Americe, ale spíš u té Jižní. Není tady kolem nás nakonec Mexiko?“

„Si, Mechiko,“ odpověděla, i když zřejmě přešla do španělštiny.

„Si... to znamená yes?“

„Vy opravdu neumíte španělsky?“

„Opravdu neumíme,“ ujistil ji. „Mluvíme česky a angličtinu se učíme ve škole.“

Dívka s ním ale v té chvíli přestala mluvit, místo toho se rozpovídala s ostatními, jenže vedli svou diskusi ve španělštině, takže jim nebylo rozumět.

„A kde máte rodiče?“ obrátila se po chvilce opět na děti.

„Nejspíš doma v Čechách,“ řekl Pavel.

„To je ale divné, ne?“ řekla dívka. „Vás rodiče pustili samotné až do Mexika?“

„Nepustili,“ odvětil Pavel. „Ale stala se taková mimořádná věc... zkrátka jsme tady a musíme se domů vrátit sami.“

„To ale nebude jednoduché,“ řekla dívka. „Máte aspoň v pořádku dokumenty?“

„Nemáme žádné dokumenty,“ přiznal Pavel. „Ale postačí nám, když se dostaneme k moři.“

„Někdo vás sem přivezl po moři a odveze vás zase zpátky?“ hádala.

„Tak nějak,“ neopravoval ji Pavel.

„Ale kde k moři?“ vyptávala se dál.

„Kdekoliv,“ ujistil ji.

„Nezdá se vám to krajně podivné?“

„Je to ještě podivnější než se to zdá,“ trochu se usmál.

„A máte aspoň peníze?“ zeptala se jich zřetelně dychtivěji.

„Ne, ale nepotřebujeme je,“ odvětil.

„Takže cestou kradete? Nebo žebráte?“

„Nepotřebujeme ani krást, ani žebrat,“ ujistil ji.

„Ale jak jste se dostali sem?“ zeptala se. „Máte vůbec vstupenky?“

„Ne,“ odvětil v tušení nepříjemností, neboť pochopil, že zdejší areál může být i zpoplatněný, jak je tomu na mnoha místech světa zvykem. „Ale slyšela jste někdy o zakřiveném prostoru?“

„Jak jste to říkal?“ zarazila se.

„Zakřivený prostor,“ odvětil. „Umožňuje dostat se tam, kam se člověk jinak nedostane. Jen to ještě není pořádně prověřené, takže se může stát, že se někde objevíte a nevíte, kde jste. Například v Mexiku, ačkoliv jsem si myslel, že jsme v Jižní Americe.“

„Tomu nerozumím,“ řekla trochu zmateně.

„Člověk nemůže znát všechno,“ řekl dobrácky. „Objevili jsme se zkrátka tady, zatím pořádně nevíme, kde jsme, ale nemusíte mít o nás obavy, domů už se nějak dostaneme.“

„Jestli vás při nějaké krádeži nesebere policie,“ řekla trochu přezíravě.

„Ale... nemusíte nás hned podezírat jako zloděje!“ napomenul ji. „Máme zkrátka všechno, co potřebujeme, nouzí netrpíme, takže krást prostě nebudeme.“

„To je přece nesmysl,“ vybuchla dívka. „Člověk nevydrží dlouho bez jídla a to si můžete buď koupit nebo ukrást, jiná možnost není!“

„Zapomínáte na žebráky,“ připomněl jí Pavel. „My ale ani nežebráme, ani nekrademe. Smím vás pozvat na menší hostinu?“

„Ale kam?“ zarazila se. „Vždyť jste řekl, že nemáte peníze!“

„Peníze nemáme,“ přikývl Pavel. „Ale můžeme si dát hostinu třeba tady.“

„Přímo na vršku pyramidy?“

„Jistě. Řekněte těm, co nám nerozumí, že všechny zveme!“

„To je přece nesmysl!“ odmítla jeho pozvání.

„Můžete se aspoň posadit? Třeba tady?“ ukázal jí na schody na okraji pyramidy. „Něco vám tady předvedeme.“

„Co mi tady chcete předvádět?“ naježila se.

„Posaďte se!“ poručil jí už nazlobeně.

Poslechla ho, ale ostražitě z něho nespustila oči. Najednou se jí nad koleny objevil vznášející se zgylot a na něm miska s jakýmsi jídlem. Stranou ležela bílá špachtlička a na druhé straně jakýsi plod velikosti grapefruitu švestkově modré barvy.

„Lžíci si musíte vytvarovat rukama,“ poučil ji Pavel. „Ochutnejte, jestli je to k jídlu. A jestli se to dá jíst, pozvěte za nás všechny, co jsou tady. Kdo se chce účastnit hostiny, ať se posadí na kraj schodů. Všechny obsloužíme.“

Mírně zkoprnělá dívka rýpla špachtličkou do misky a opatrně ochutnala.

„Dalo by se to jíst?“ zeptal se jí Pavel vyčkávavě.

Chvíli neodpovídala, jen první sousto převalovala v ústech. Nakonec je rozzlobeně vyplivla.

„Co je to za jed?“ vyštěkla úplně změněným hlasem, plným netajené nenávisti.

„Normální jídlo,“ usmál se Pavel, byť trochu nuceně. Ta podezíravost ho mrzela, ale nevěděl, co proti ní dělat. Poručil si raději stejné jídlo, posadil se vedle dívky, přizpůsobil si lžíci a začal jíst, jakoby o nic nešlo.

„Já jen, abych vás přesvědčil, že opravdu nepotřebujeme ani peníze, ani žebrat, nebo dokonce krást,“ dodal, když spolkl první sousto. „Nikdo jiný si už s námi nedá?“

„Holky, ukažte jim, že to není otrávené a dejte si taky!“ požádal telepaticky spolužačky, aby to nikdo jiný neslyšel.

Okamžik nato už jedli všichni tři, jenže dívka se proti nim nepochopitelně zatvrdila.

„Chtěli jste nás otrávit? To jste se přepočítali!“ zasyčela. Pak začala mluvit španělsky a po její řeči se proti nim obrátili všichni návštěvníci vrcholku mayské pyramidy. Podle jejich odhodlaných obličejů bylo znát, že nejsou zrovna přátelsky naladění.

„Holky, tohle vypadá špatně,“ řekl Pavel dívkám telepaticky. „Zdrháme! Naskočte každá na svůj zgylot, zvyšte vznášivou sílu, zdekujeme se!“

Byl to nouzový prostředek, který jim den před opuštěním Kramchi ukazoval Nokimcha. Malé zgyloty nemusely sloužit jen k servírování pokrmů, v případě nouze unesly i člověka. Spolužačky zbytečně neztrácely čas – ze tváří přibližujících se lidí šel opravdu strach. Také Pavel pohybem ruky nechal vypařit zbytky jídla a naskočil oběma nohama na svůj zgylot. Při tom ho převážil přes kraj schodiště a začal se řítit dolů jako z věže. Skokanské můstky lyžařů bývají větší a tenhle let končil vodorovně, ne obrovským skokem. Koutkem oka viděl obě kamarádky. Udělaly totéž a následovaly ho. Skupinu nevěřícně hledících turistů zanechali za sebou na vrcholu pyramidy.

Dva až tři metry nad zemí ještě přidal vznášivou sílu, aby se dráha letu zgylotu odpoutala od šikmé roviny schodiště a aby nenarazil do země. Srovnal výšku na půl metru nad trávníkem, podle slunce nabral směr k východu a svištěl od pyramidy, následován oběma spolužačkami.

Znenadání se před nimi vynořil vysoký plot. Historický areál byl zřejmě oplocený, aby mohli domorodci vybírat vstupné, ale pro naši trojici nepředstavoval žádný problém – všichni jen přidali vznášivou sílu a plot bezpečně přelétli.

Konečně zapadli do husté džungle. Pavel zvolnil a počkal, až ho Zdenka s Milčou dostihnou.

„To mě podržte!“ oslovil je opět telepaticky. „Proč se proti nám všichni tak naježili?“

„Nejspíš je ta ženská navedla,“ hádala Zdenka.

„Ale proč?“ nechápal to Pavel. „Co jsme jí udělali zlého?“

„Asi byla chyba, že jsme před ní použili mimozemské zgyloty,“ zamyslela se Milča.

„Ale proč by měly obyčejné vznášející se placky někoho naštvat?“ namítal Pavel. „Chápal bych, kdyby byli překvapení, no prosím. Ale proč ta zloba?“

„Dalo by se to pochopit,“ pokračovala Milča.

„Já to ale taky nechápu!“ přidala se k Pavlovi i Zdenka. „Pochopila bych, že nikdo z těch lidí ještě neviděl stoleček, vznášející se jen tak ve vzduchu. Ale mělo to podle mě vyvolat jen pochopitelnou lidskou zvědavost a ne takovou nenávist.“

„Ale mohlo,“ řekla Milča. „Mohlo, kdyby ta ženská byla Cechapú. Pak by hned pochopila, odkud zgyloty i všechno ostatní máme. A dál už si to snad umíte domyslet!“

Pavel leknutím málem spadl ze vznášející se plošinky.

„Tý brďo – máš asi pravdu!“ vydechl.

Byla by neuvěřitelná smůla, padnout na Cechapú hned první hodinu jejich pobytu na Zemi, jenže co čert nechtěl, nejspíš se to stalo.

Mohla to být opravdu neuvěřitelná náhoda, ale Milča projevila obavu, že Cechapú mohou být na Zemi tak rozšíření, že bude obtížnější se jim vyhnout než je vyhledat. To by bylo horší, než Pavel očekával, ale nebylo to nemožné. Potíž byla v tom, že děti posuzovaly svět z pohledu jejich vesnice, která na tom mohla být mnohem lépe než zbytek světa. Jistě budou na Zemi místa, o která Cechapú vůbec nestojí a tudíž tam nebudou – co by dělali na vesnici, nebo někde mezi poctivými pastevci či rybáři? Ale jinde, zejména ve městech, mohou být naopak koncentrovanější. Podle Nokimchy mají mezi vládnoucími vrstvami naprostou převahu.

Jakže to říkal Nokimcha? Napravit svět, zamořený Cechapú, nemůže být úkol pro tři děti, na to by nestačily ani tři miliony dospělých.

Horší je, že je tím na sebe upozornili. Jak se ukázalo, dokáží podle potřeby poštvat na vetřelce dav. Jak to dělají, je otázka, ledaže by byli všichni na vrcholu té pyramidy Cechapú – to by ale byla příliš velká náhoda. Anebo že by tam už na vetřelce čekali? Ani to nemohli vyloučit. Průzkumníci Zuznelai tam nedávno byli a stáhli se až po incidentu s domorodými indiány.

Co teď? Nejlépe by bylo co nejdřív zmizet. Jde ale o to, jak. Zgyloty jim dopravní prostředek nahradí jen na krátké vzdálenosti, rozhodně ne na cestu přes Atlantik, ale i pak vzbuzují nežádoucí pozornost. A kromě toho, Cechapú mají po ruce všechno možné – od rychlých automobilů přes letadla a helikoptéry až po vysílačky a satelitní kamery. Uniknout jim bude obtížné. A Pavel té ženské neopatrně prozradil, že jsou z Čech! Tím jim usnadnil pátrání více než čím jiným! Zřejmě budou muset svůj pobyt na Zemi přehodnotit. Předpoklad, že někde najdou klidné místo, nemusí vyjít. Konec konců, už Milčini rodiče dávají tušit, že ani vesnice nejsou úplně mimo jejich zájem. A že je budou štvát, kdekoliv se usadí. Což je ještě znesnadněné jejich věkem a s tím spojenou závislostí na rodičích – přitom Milča nemůže ručit ani za ty svoje.

Mezitím vyjeli z lesa – či spíš z džungle, kde je neustále cosi ošlehávalo – velké listy, větve, liány – naštěstí je zgyloty uchránily alespoň útrap brodění v močálech, kterých tu bylo všude plno. Poloostrov Yucatan je poměrně plochý a vody je tu více než dost.

Vyjeli na jakousi silnici, mířila sice spíš na jihovýchod než na východ, ale Pavel navrhl držet se jí, než se dostanou do nějaké osady. Silnice byla přímá a provoz na ní nebyl hustý, nikdo si jich nepovšiml. Vznášeli se na svých zgylotech v úzkém pásu mezi asfaltovou vozovkou a vegetací, kde nepůsobili nijak nápadně. Protijedoucí vozidla je míjela pokaždé na příliš krátký okamžik, než aby si jich řidiči mohli všimnout a děti se držely v dostatečné vzdálenosti i od souběžně jedoucích aut a kamionů. Několik rychleji jedoucích osobních vozů je sice předjelo, ale nezdálo se, že by je jejich řidiči vnímali. Mnohem víc se museli soustředit na předjížděné kamiony, než aby sledovali, co se děje po straně a navíc v protisměru.

Pak se ale před nimi za zatáčkou objevila jakási osada. Nebyla velká, byla to spíš vesnice, ale vystavěná v moderním pravoúhlém systému. Pavel navrhl sesednout a pokračovat dál pěšky, dívky žádný protinávrh neměly, takže sestoupili ze zgylotů na okraj vozovky a nechali je zmizet. Tak minuli v klidu několik bočních ulic. Vesnice byla jako po vymření, na ulicích nikdo. Došli až do středu, kde bylo pár obchodů.

„Měli bychom se obléknout jako místní,“ navrhla Milča, když šli kolem obchodu s nápisem »Second hand«. „Ale nikde tu není žádné zlatnictví, kde bys mohl za zlato získat peníze.“

„Můžeme to zkusit přímo v obchodě,“ navrhl Pavel.

„Hlavní otázkou je, jestli tam bude někdo umět anglicky. Španělsky se nedomluvíme,“ dodala pochybovačně Milča.

Zkusili to tedy a vstoupili do krámku všichni tři. Zvonek nade dveřmi jim přivolal vysokého snědého chlapa, který si je se zájmem prohlížel. Pochopitelně – majitel obchodu s textilem okamžitě pochopil, že návštěvníci na sobě mají cosi podivného.

Bohužel se ukázalo, že obchodník neslyší na angličtinu a protože mu nerozuměli ani slovo, nezbylo jim než krámek zklamaně opustit.

Majitel za nimi vyšel až na ulici – zřejmě aby si jejich maskáče prohlédl na světle.

Nepomohl jim, ale aspoň neuškodil. Nu – aspoň to.

Když neuspěli u obchodníka, bylo jednodušší pokračovat na zgylotech. Sek je uměl vytvářet i na Zemi a jejich použití bylo jednoduché a pohotové. Zatáčka před vesnicí nasměrovala silnici na východ, což se jim také hodilo. Zhruba po dvaceti kilometrech se před nimi objevilo větší městečko.

„Hele – cedule!“ ukázala Zdenka dopředu. „Takže nás vítá Valladolid?“

Další zastávka na jejich cestě?

Na náměstí, kam se dostali podle směrovky, objevili stánek s cestovními prospekty. Pavlovi se tu podařilo vyměnit jednu zlatou spirálku za turistickou mapu Yucatanu a okolí a další za orientační mapy světa, kde je zajímala především vzdálená Evropa. Z pohledu obchodníka to byl úžasný kšeft – zlato mělo několikanásobnou cenu než obyčejné papírové mapy, ale ty měly zase větší hodnotu pro Pavla a jeho spolužačky. Zjistili, že se nacházejí ve východní části Yucatanu, pyramida, kde se na Zemi vynořili z hvězdné brány, se jmenuje Kukulkanův chrám v Chichén Itzá a k moři mají jen sto kilometrů přímé silnice s několika menšími zatáčkami. Plochá krajina Yucatanu naštěstí sváděla stavitele silnic k přímkám, protaženým nejkratším směrem.

Zjistili ale také, že z Valladolidu do Tulumu na pobřeží by se mohli dostat i autobusem a Pavel chtěl zlato uplatnit i v autobusovém nádraží. Prodavač v okénku naštěstí uměl anglicky, ale nechtěl mu lístky prodat. Požadované jízdenky dostal s nevrlým bručením až za pět zlatých spirálek. Dávali zdejším lidem úžasně vydělat a navíc jim nechávali vítězný pocit, jak snadno ty pitomé Amerikány berou na hůl. Netušili, že dětem na zlatu příliš nesejde.

Nasedli tedy do autobusu a sedli si až dozadu. Rozjel se s nimi a s dvacíti dalšími cestujícími svištěl po rovné silnici. Na vznášejících se plošinkách by tam byli nejspíš rychleji, ale museli by celých sto kilometrů stát, nechat se ošlehávat proudem větru a udržovat rovnováhu, zatímco autobus byl bezesporu pohodlnější a budili v něm i menší pozornost.

Pavel se během cesty zabýval snímáním obrazů map. Musel přece počítat i s jejich případným znehodnocením – vodou, roztrháním nebo i prostým odrbáním – v autobuse měl příležitost uchovat je trvanlivěji. Rozprostřel je postupně po servírovacím stolečku zgylotu a pořídil jejich obrazy. Sek je uložil do sdílené paměti, odkud by si je mohl vyzvednout každý jeho uživatel.

Autobus ale cestou zastavoval i v menších osadách a v menším městečku Francesco Uh May vyhlásil řidič čtvrthodinovou přestávku.

„Podíváme se ven?“ navrhla Zdenka. „Nebudeme přece v tom horku sedět tady! Ostatně, když tu zůstaneme sedět jako jediní, budeme nápadní.“

Vystoupili tedy a šli si protáhnout nohy, jak to nazval Pavel. Nemohli chodit daleko, přestávka byla krátká, ale šli si aspoň prohlédnout pár blízkých obchůdků poblíž autobusové zastávky.

Jenže v té chvíli se ozvaly sirény a k autobusu přijelo smykem několik policejních motocyklů. Černé uniformované postavy seskákaly, vtrhly do jejich autobusu, ale brzy se vyhrnuly ven a začaly se rozhlížet po okolí.

„Hele – nejdou po nás?“ napadlo Milču.

Vypadalo to ale, že je tomu tak. Trojlístek okamžitě zapadl do další boční ulice, ale byl příliš blízko od autobusu a každým okamžikem se někde mohl vynořit policejní motocykl. Neměli by si dělat iluzi o jejich akceschopnosti, ti chlapi se dokáží vysílačkami svolat v okamžiku!

„Zdrháme!“ zhodnotil to Pavel.

Vytvořili si každý svůj zgylot a nízko nad chodníkem se rozjeli dál od autobusové zastávky ve směru pryč z města. Přehledný pravoúhlý systém ulic jim to ale příliš neusnadňoval. Každá ulice se dala přehlédnout jediným pohledem po celé délce a trojlístek se proto pokusil kličkovat – blok od jedné křižovatky ke druhé na sever, další blok domů ulicí na východ. Navíc se museli vyhýbat těm ulicím, kde spatřili větší množství chodců. Ne že by je nemohli obletět, ale neměli by jistotu, kdo na ně přivolá policii a pomůže jí. Ta mladá dívka v Chichén Itzá ji zalarmovala v rekordně krátké době a dalo se čekat, že pátrání se rozroste ještě rychleji. Cechapú by mohli pochopit, že se jim právě zde pohybuje někdo, kdo nějak souvisí se společenstvím světů Zuznelai. A museli by být kromobyčejně tupí, aby v tom pro sebe nerozpoznali nebezpečí.

Mezitím vyjeli z městečka Francesco Uh May do polí a mohli zvednout letovou hladinu nad výšku pěstovaných plodin. Kukuřice se podobala známé plodině, pěstované i v Čechách, ale byly tu i neznámé plodiny. Aby je nezdržovaly, vznášeli se vysokou rychlostí těsně nad vrcholky rostlin. Při tom se rychle blížili k vyšší hradbě stromů, které by je mohly ukrýt i před helikoptérami. Zatím byla obloha čistá, ale podle rychlosti, s jakou po nich policie vyjela, se dalo čekat, že i to brzy bude.

Nebylo nakonec pátrání vyhlášené po někom jiném? Nemohla policie stíhat nějakého lumpa, unikajícího místní spravedlnosti?

To sice nemohli vědět, ale nebylo by příjemné přesvědčit se na vlastní kůži, že je ten poplach právě kvůli nim. Neměli doklady, neměli žádnou výmluvu, jak se tu mohli objevit. A kdyby je tady zavřeli do vězení, pes by po nich neštěkl. A co kdyby zdejší policisté při jejich zatýkání projevili tak velkou horlivost, že by je rovnou zastřelili? Že byli nevinní jako lilie? A že byli ještě dětmi? Pokud by byli jejich protivníky Cechapú, neměli by se divit ničemu.

Pavel trochu zpomalil, za letu si nechal na své plošince zobrazit mapku a pokusil se vytyčit si nejvýhodnější směr útěku. Originál map zapomněli v autobuse, ale Sek jim poskytl dokonalý obraz a Pavlovi vyšlo, že má zamířit k východu, kde je moře na dosah.

Cesta tří českých dětí Yucatanem a dál do moře

Zatímco Pavel studoval mapu, dívky se rozhlížely po obloze, kde by se mohli objevit další pronásledovatelé. Nebe bez nejmenšího mráčku by je naštěstí neskrylo a dívky by je odhalily na dálku, ale opatrnost byla plně na místě i zde.

Naštěstí měli k moři už jen slabých dvacet kilometrů a protože se už nezdržovali zatáčkami, ale letěli nejkratší cestou, brzy se před nimi otevřela mořská hladina.

Karibik – dějiště pradávných mořských dobrodružství, kraj pirátů a bukanýrů.

Silnici mezi městy Tulúm a Cancún přeletěli, jako by ji přejeli po neviditelném dálničním mostě. Teď už jim ani nezáleželo na tom, kdo z řidičů stovek aut je spatří a kdo je případně i nahlásí policii jako záhadu – tři děti, vznášející se bez viditelného letadla ve výšce a snášející se k čáře, kde vlny Karibiku čechraly písek pláží.

„Tak – a jedem!“ poručil Pavel.

I bez jeho povelu by dívky jednaly stejně. Seskočit ze vznášejícího se zgylotu na písek pláže, úklid a objednávka umělých žaber, připravených přímo pro ně harvéky. Hodit si je na záda, správně zapnout popruhy a přisát spojovací límeček ke krku, aby se napojil na krční tepnu.

A pak – rychle do vody!

„Doufám, že tu nejsou hned u břehu žraloci!“ vzdychla si Milča, než vběhla do vln.

„A kdyby byli – Bůh jim buď milostiv!“ odvětil Pavel, když jako poslední vcházel do vln.

Pravda, Nokimcha je vybavil i některými prostředky pro vlastní obranu, ovšem s podmínkou, že je nepoužijí proti lidem a už vůbec ne svévolně. Kdyby je teď ale napadli žraloci, nestačili by se divit. Ačkoliv – možná ne. Žraloci jsou prý poměrně citliví na elektrické pole a napadnout trojici našich potápěčů by bylo horší než napadnout hejno elektrických rejnoků – a to si i žraloci rozmyslí.

Plavat přes celý Atlantik s umělými žábrami na zádech by byl ale podnik hodný japonských kamikaze, kteří se za svého císaře směle vrhali i do vlastní zkázy. Tihyany, nevelká plochá torpéda harvéků, by tu cestu jistě podstatně zkrátily, ale našim potápěčům stačilo doplavat jen tak daleko od břehu, aby hloubka přesáhla dva metry. Pak Pavel vyslal pozemskému Sekovi přání – a před nimi ležela na písečném dně skleněná ponorka harvéků.

„Nasedat!“ pobídl Pavel kamarádky.

Otevřený skleněný vchod je přivítal jako staré známé. Vpluli dovnitř, uzavřeli za sebou dveře a Pavel se hned hrnul k řízení.

„Tak – a jedeme!“ prohlásil vesele. „Teď bych chtěl vidět někoho, kdo se nás pokusí zadržet!“

Ponorka se plynule rozjela a brzy se řítila rychlostí závodního auta. Ano, teď by je dohonilo už jedině letadlo, jenže jak se vzdalovali od pobřeží, dostávali se do větší a větší hloubky. Sluneční světlo na Zemi proniká i u průzračné vody sotva do šedesáti metrů a vodorovně není vidět o nic dál. Speciální modrozelený laser prý projde až na několik kilometrů, ale ponorka harvéků měla jejich systém zobrazování a Pavel teď na čemsi, co by mohla být obrazovka, kdyby to nebylo plastické, viděl tvar mořského dna do několika kilometrů. Jako kdyby se vznášeli za bezmračného počasí nad krajinou v malém letadle – i když ponorka přece jen plula pomaleji, než jaká je rychlost velkých dopravních strojů.

Zakrátko minuli ostrůvek Isla Cozumel, který se jim postavil do cesty, ale který průlivem bezpečně obepluli, pak Pavel odklonil kurs mírně na jih. Po levé straně nechali Kajmanské ostrovy a podél podmořského hřbetu, jehož vrcholky tvoří těch několik Kajmanských ostrůvků, zamířili do úzkého průlivu mezi Kubou a Haiti.

Brzy se před nimi otevřel široký modrý Atlantik...

Tady už je Cechapú nemohli zastavit ani ohrozit. Byli mimo dolet letadel, schopných unést protiponorkové zbraně a ty by nestačily na skleněnou ponorku harvéků, která nebyla magnetická, nevydávala téměř žádné zvuky a nebylo nic, podle čeho by se dala zaměřit. Možná by ji zachytily nejmodernější zvukové sonary, jenže ty by mohly použít jen lodě vybavené ke zjišťování ponorek, které však neměly prostředky schopné je pronásledovat. Ponorka harvéků byla na Zemi králem moří – rychlejší než nejrychlejší torpéda, plula v hloubce u dna, kam se žádná pozemská ponorka nesmí odvážit a kde vodní tlak rozdrtí i torpéda a zasáhnout ji bylo vyloučeno. Nemuseli se obávat žádné pozemské zbraně – snad s výjimkou atomových, ale ty by musely být poměrně přesně zamířeny – ba ne, ani ty by na ně neměly vliv.

Nebýt slibu daného harvékům, zamířil by Pavel trochu severněji, ale takhle musel plout přímo na východ, než dorazí ke břehům Afriky. Tam někde se rozprostírají Kanárské ostrovy – místo jejich další krátké zastávky.

Sliby se přece musí plnit...

Errata:

20.07.2021 17:44