Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Delfíni

Moře jihozápadně od Kanárských ostrovů ukrývá skupinku osamělých podmořských kopců. Ostatně i samy Kanárské ostrovy jsou podobnými podmořskými kopci, jenže vyčnívají nad hladinu.

V hloubce pod úpatím jedné ze tří podmořských hor ležela nehybně na dně skleněná ponorka. Vycházelo z ní jasné světlo, osvětlující její nejbližší okolí, a v tom světle se vznášely tři postavičky s plochými batohy na zádech a s ploutvemi na nohou. Očividně sem nepatřily, vždyť v této hloubce hrozí rozdrcení i obrovským atomovým ponorkám. Světlo ve vodě neproniká daleko, sto metrů od ponorky byla úplná tma, kam prchali vyplašení podmořští živočichové – chobotnice, velcí krabi, ryby i hvězdice.

Mezi třemi postavičkami lidí se náhle objevil a vzápětí zmizel bílý kruhový vír. A pak tam vzplálo kolo namodrale bílého, jako měsíčního světla. Z toho přízračného kola se začali vynořovat tvorové s ploutvemi na nohou, ale také se silnýma čtyřprstýma rukama.

Harvékové ze světa Šelkan.

Přivítali se s trojlístkem pozemských dětí jako se starými známými, ale na jednom místě se dlouho nezdržovali. Vybaveni obrazy map rozjeli se v dalších skleněných ponorkách po světě.

Podmořská brána nezůstane zřejmě dlouho osamocená. Brzy jich bude víc, budou rozhozeny po všech světových mořích, jenže umístění na dně, v hloubce nedostupné pro potápěče, je utají před nežádoucími zraky lidí – a samozřejmě i Cechapú.

Harvékové dočasně ovládnou pozemské oceány. Mají v plánu kontaktovat delfíny a pokud to půjde, nabídnout jim útočiště v mořích světa, kde je nikdo nebude lovit.

Lidé si toho nejspíš dlouho nevšimnou. Menší poplach vznikne, až japonští velrybáři zjistí, že nikde v moři nemohou najít žádného kytovce pro »vědecký výzkum« v japonských restauracích. Až jinde na světě lovci kosatek a delfínů zjistí, že nemohou ulovit žádnou kořist a až záhadně zmizí i delfíni ze všech světových delfinárií. Zmizení delfínů, cvičených vojenskými experty, se nejspíš na veřejnost ani nedostane, mezi Cechapú však zaručeně vznikne poplach. Ti jediní si to mohou dát do správných souvislostí, ale bude už pozdě, než aby mohli něco zachránit. Delfíni a ostatní kytovci mezitím z pozemských moří úplně a beze stop zmizí.

Na Zemi zůstane jen několik desítek podmořských hvězdných bran. Jsou téměř nezjistitelné i na souši, natož v místech, kam se člověk nedostane. Spící hvězdná brána vypadá jako obyčejný kámen, zpravidla je zalitá do okolní jednolité skály – pokud se ta po tisíciletí zvětrávání nezačne rozpadat a nerozvolní se na menší kusy.

Až se ale jednoho dne otevřou...

Po krátkém přivítání s harvéky se s nimi děti opět rozloučily a opět nastoupily do ponorky. To už měly za sebou Atlantik, ale také dvacet hodin plavby a padaly únavou. Pavel navrhl odpočinek a obě zívající dívky okamžitě souhlasily.

Nepotřebovali ani spacáky. V oblecích s ploutvemi bylo teplo a žábry dohled nepotřebovaly. Prostě se všichni tři pohodlně natáhli a tentokrát výjimečně bez dlouhého povídání usnuli.

Jako první se vzbudila Milča, ale neodvažovala se spící kamarády budit. Objednala si u Seka snídani, která by se dala spořádat i pod vodou. Strava byla skoro normální, jen balení se podobalo kosmonautickému – mimozemský čaj v láhvi jako pro kojence, mixované vařené maso i s přílohami v plastikové tubě. Milča se najedla, napila čaje a zbytky nechala zmizet i s obaly – jenže to už se vzbudila i Zdenka a krátce poté i Pavel.

„Tak co, holky, plujeme dál?“ usmál se na ně.

„Nejdřív se nasnídej!“ vnutila mu Milča tubu s jídlem a láhev čaje. Pavel je rychle spořádal, zvedl ponorku ode dna a zamířil plnou rychlostí podél břehů Afriky na sever, kde byla Evropa s jejich domovem. Ponorka zakrátko zanechala po pravé straně Gibraltarskou úžinu a mířila podél Španělska na sever. Nad ní plulo plno lodí, ale žádná si nevšimla stínu, proplouvajícího těsně nade dnem. Dokonce ani v Lamanšském průlivu, kde bylo již poměrně mělko a lodní provoz byl hustší, denní světlo až dolů nepronikalo a skleněné ponorky si nikdo nevšiml.

Pavel plul podle map, zakoupených v Yucatanu a zobrazených Sekem.

Byly to jen hrubé mapy, takže se mu v Evropě »podařilo« zabloudit. Měl v úmyslu vplout do Labe a pokračovat proti proudu až do Čech, jenže si spletl ústí Labe s ústím řeky Wesery – naštěstí si brzy všiml, že řeka teče jiným směrem než má a porovnáním s mapou přišel na svůj omyl. Vrátit se bylo naštěstí ještě snadné a pak již se do ústí Labe strefil.

Cesta Labem je ale brzy donutila přestoupit. Ponorka harvéků byla přece jen příliš rozměrná, než aby mohla plout těsně nade dnem řeky a nevyčnívala. Až do Hamburku to ještě šlo, tam ostatně mohou i námořní lodě, ale když minuli přístav, koryto Labe se zúžilo a zejména bylo příliš mělké. Brzy museli zastavit a rozhodnout se, jak budou cestovat dál.

Pavel navrhl plout dál Labem, ale místo ponorky použít ploché tihyany – umělé tažné rejnoky harvéků. Bylo by to méně pohodlné, pomalejší, nicméně stále ještě dost rychlé. Dívky sice chvilku brblaly, ale pak souhlasily.

Ukázalo se, že je docela zajímavé plout v závěsu za těmi tažnými prostředky. Míhali se vodou jako velké ryby, rejnoci jim sami hledali hlubší vodu a cesta jim krásně ubíhala. Jediné, čeho se drželi, byl co nejsilnější proud – tím se bezděky vyhnuli přístavu Hamburk i některým slepým ramenům, kde voda stála. Hamburkem propluli, ani si nevšimli, že už jsou za ním – pochopitelně, pod vodou nemohli očekávat cedule oznamující počátek a konec města či vesnice.

Než se dostanete Labem do Čech, připravte se, že proplujete neuvěřitelným počtem malých i větších zatáček – a na několika místech narazíte i na jezy.

K prvnímu se dostali krátce po průjezdu Hamburkem, ve městě Geesthachtu. Nezbylo jim nic jiného než zrušit tažné tihyany, vyjít na břeh a zhruba tři sta metrů přeběhnout po suchu. Ukázalo se však, že za dlouhou dobu pobytu ve vodě – od pláže na Yucatanu byli pořád pod vodou – odvykli zemské tíži a těch pár set metrů by jim připadalo jako maratón, kdyby Milču nenapadlo přesednout z vody přímo na vznášecí stolečky zgyloty. Vzletěli na nábřeží a přenesli se až nad jez, kde se všichni tři ulehčeně svezli zpátky do vody.

„Příští jez bude moje smrt!“ věštila chmurně Milča, když je už zase táhli umělí tažní rejnoci.

„Ale nebude,“ utěšovala ji Zdenka.

„Milča má ale pravdu,“ přidal se ke kamarádce Pavel. „Na příštím jezu vylezeme z vody a dál pofrčíme nad vodou. To už bude šero a nikdo si nás nevšimne.“

Jenže po dalších deseti kilometrech bez jezů Pavel navrhl vystoupit z vody a pokračovat v letu vzduchem. Důvodem bylo, že v závěsu za rejnoky nedosahovali ani poloviční rychlosti klasického torpéda a cesta do Čech by jim trvala několik dní.

„Vezmeme si na to větší zgyloty než malé servírovací,“ navrhl. „Můžeme přece požádat Seka o větší, na kterých nemusíme stát, ale dá se na nich i ležet. Vleže nebudeme tolik vyčnívat nad hladinu a poletíme rozhodně rychleji než pod vodou.“

Rozhodnuto – uděláno. Zgyloty sice nebyly původně vymyšlené pro hromadnou přepravu, ale děti unesly a víc od nich vlastně nečekali. Cesta se tím nesrovnatelně urychlila, ačkoliv pro jistotu neustále sledovali řeku Labe i s jejími tisíci zákrutami. Kdyby sledovali nějakou dálnici, měli by jistě kratší trasu, ale také mnohem více svědků – takhle předjeli několik vlečných lodí a ještě víc jich potkali, jenže posádky lodí si jich sotva stačily všimnout a už jim zase mizeli ve večerním šeru – dost právě na to, aby si zkoprnělí lodníci protřeli oči, případně se zařekli, »že už tu flašku raději nechají na pokoji...« Pavel trval na tom, aby si nechali na zádech umělé žábry harvéků, tak aby případně mohli okamžitě zmizet pod vodou. Žaberní otvory se jim na suchu samy zatáhly, dýchat museli vlastními plícemi, šlo jen o pohotovost.

Překročení hranice do Čech nebylo provázené žádnou událostí hodnou zaznamenání, jen Pavel při kontrole mapy znenadání spolužačky upozornil, aby se dobře dívaly, že už jsou v Čechách a tedy skoro doma. Odbočit na správném místě už nebyl problém. Opustili Labe a pokračovali nad menší říčkou, dokud v dálce nespatřili známý vršek kostela. Kostely vždycky vyčnívaly nad okolní stavení vesnic přinejmenším o výšku věže, což znamenalo, že byly orientačními body i pro většinu cest. Jen řeka se vinula mimo, jak sama chtěla.

Byli tedy doma...

Návrat dávno ztracených dětí byl pochopitelně událostí, jaká se často nestává.

Poslední kilometry věnovali všichni tři domluvě, jak to udělají. Nakonec se dohodli, že Pavel nejprve doprovodí obě spolužačky domů – Milču jako první, pak i Zdenku a sám půjde domů až jako poslední, aby jim poskytl svědectví a případnou přímluvu. Milča se obávala rodičů nejvíc. Tvrdila, že ji táta po návratu v první chvíli přehne přes koleno a příkladně napráská. Zdenka se rodičů nebála, ale přece jen nepohrdla doprovodem. Začali tedy u Milči.

Opustili říčku ještě před prvními domy. Nakrátko se zastavili a seskočili, aby si odpojili umělé žábry a zbavili se jich. Už je nebudou potřebovat, poslední úsek je v suchu. Slunce dávno zapadlo, ale ještě bylo trochu světlo, když – opět na svých zgylotech – plachtili mezi prvními domky. Nikoho venku nepotkali. Vesničané, pokud právě nevečeřeli, sledovali zřejmě televizi. Tak nepozorovaně vyjeli až na kopeček k domku Milčiných rodičů.

„Pojďte tam radši se mnou, ať naši nejprve trochu vychladnou, hlavně táta!“ obrátila se Milča s obavami na zbytek trojlístku. „Ať tolik neschytám!“

„Myslím, že tě vaši spíš umačkají radostí, že tě zase mají doma,“ ujišťovala kamarádku Zdenka.

„Neboj, my je zpracujeme,“ přisadil si i Pavel.

Konečně známý plot a na něm zvonek.

„Co je?“ ozval se z otevřeného okna rozmrzelý ženský hlas. „Snad nehoří?“

„Ahoj, mami!“ odpověděla trochu nejistě Milča. „Uvítáš mě, nebo vyženeš?“

„Proboha!“ ozvalo se z okna. „Miluno! Kde ses tak dlouho courala?“

Milčina maminka vyběhla z verandy a zůstala překvapením stát.

„Vy jste všichni tři?“ zeptala se, jako by nemohla uvěřit svým očím.

„Pozvete nás na chvilku dál?“ zeptal se drze Pavel. „Aby na to vysvětlování nebyla Milča tak sama. Nejspíš byste jí neuvěřili.“

„Ale – neměli byste taky spěchat domů?“ starala se Milčina maminka.

„Hodina nebo dvě nás nezabijí,“ tvrdil Pavel. „Byli jsme pryč mnohem déle.“

„To bych taky řekla!“ souhlasila trochu zaraženě. „Dobře, pojďte tedy dál!“

„Je doma táta?“ starala se Milča, zatímco vedla kamarády do kuchyně.

„Není,“ dostala ihned ráznou odpověď. „Táta od nás odešel.“

„Takže to splnil,“ vzdychla si Milča. „To neudělal dobře.“

„Udělal – neudělal, kde jste byli, všichni tři?“ uhodila na ně. „A co to máte na sobě za divnou maškarádu?“

„Byli jsme u mimozemšťanů, paní Ciprová,“ řekl Pavel vážně. „Máme na sobě mimozemské obleky, přinesli jsme si na Zem spoustu mimozemských darů a znalostí. Jak jsme se tam dostali a co jsme tam i při návratu na Zem zažili, to by bylo na týden povídání. Jen vám musím potvrdit, že jsme se do vesmíru nedostali úmyslně a náš návrat byl složitější, než si v této chvíli umíte představit.“

„Chceš mi tvrdit, že jste byli u nějakých... potvor ve vesmíru?“ mračila se.

„Ano, byli jsme ve vesmíru, dokonce na více světech,“ trval na svém Pavel. „Setkali jsme se s různými mimozemšťany. Někteří nás naučili žít pod vodou, jiní jiným znalostem. Také jsme byli v péči mimozemských biologů, kteří se o nás starali a pomohli nám zbavit se některých problémů, učili nás i jejich technici. Na závěr nám darovali dary, které vám mohou připadat jako zázračné, ale pro nás už jsou běžné.“

„Poslyš, a to ti mám věřit?“

„Budete muset,“ pokýval hlavou. „Máme pro to důkazy. Ale co by pro vás mělo být ze všeho nejdůležitější – mimozemšťané Miluši spravili několik dědičných defektů, takže je teď v naprostém pořádku a nehrozí jí žádné nemoci ani jiné problémy.“

„Jaké problémy?“ zahučela nepřátelsky Milčina matka.

„Hrozilo jí toho víc,“ řekl Pavel. „Nejhorší by byla rakovina, ale nebyl to jediný problém. Ani vám to nechci vyjmenovávat, ale nic z toho jí už nehrozí a je stokrát zdravější, než byla předtím.“

„A to vám mám věřit?“ opakovala Milčina matka. „Jinou výmluvu nemáte?“

„To není výmluva,“ odmítl to Pavel. „A jestli vám jako důkaz nestačí naše obleky...“

„Kdoví co je to za maškarádu!“ řekla Milčina matka přezíravě.

„...můžeme vám dát i jiné důkazy,“ dodal Pavel. „Milčo, připrav sobě a mamce večeři – my už půjdeme, čeká nás ještě pohovor u Sadových a já už se taky těším domů.“

„Slíbil jsi mi nějaké důkazy!“ zarazila ho nevrle paní Ciprová.

„Důkazem bude večeře, kterou vám teď vyčaruje vaše Miluška,“ usmál se Pavel. „Zkuste věřit aspoň vlastním očím! Kdyby vám ani to nestačilo, byla byste úplně ztracený případ.“

Milča se už nedala pobízet a objednala u Seka dvě mimozemské večeře. Zejména dva plody, očividně cizokrajné, které se náhle objevily na kuchyňském stole, způsobily, že sebou paní Ciprová trhla, jako kdyby si sáhla na živý elektrický drát. Dívala se na nenadále zhmotněnou večeři hodnou chvíli jako u vytržení.

„Co... co to bylo?“ vyjekla po chvilce.

„Zkuste věřit aspoň vlastním očím!“ opakoval Pavel. „Před vámi je mimozemský dar – Milča teď umí tak trochu čarovat. A přivítejte se už konečně, Milči se po domově opravdu moc stýskalo!“

„Chceš tvrdit, že Miluna umí čarovat? Takže je opravdu prokletá?“

„Naopak, paní Ciprová, naopak!“ usmál se trochu Pavel. „Prokletá byla předtím. Měla několik dědičných poškození, ale teď už je v pořádku. To čarování jen tak vypadá, ve skutečnosti Milča jen využívá mimozemské technologie, které vám ale tady nevysvětlím, protože jsou složitější, než si umíte představit. I na Zemi se říká, že je stále těžší odlišit pokročilejší technologie od černé magie – a což teprve mimozemské! Ty vám mohou opravdu připadat jako čarování!“

„Ale – ono se to tady objevilo... úplně z ničeho!“

„Úplně z ničeho to nebylo, ale jak říkám, je těžké to vysvětlovat,“ řekl Pavel. „Paní Ciprová, očekávám, že teď Milču přivítáte jak se patří na zázračně navrácenou dceru. Můžete se těšit, že své dary použije pro své i pro vaše dobro. My dva za Milčou hned zítra přijdeme, ale teď se chceme i my přivítat s našimi, neviděli nás stejně dlouho.“

„Vy jste šli nejprve všichni jako procesí k nám?“

„Šli, protože se Milča obávala, jak se zachová její táta,“ zvážněl trochu Pavel. „Jistě ho znáte, mohl by Milči ublížit dříve než by se všechno vysvětlilo.“

„Takže vy dva jste přišli za ni orodovat?“

„Tak nějak,“ přikývl Pavel. „Já aspoň doufám, že nejhorší už jí nehrozí, takže se rozloučíme a ponecháme Milču, aby si s vámi popovídala. Zítra se zase sejdeme. Bude ještě zapotřebí spousta vyjasňování, než se všechno vyřeší.“

„To tedy bude, s tím počítejte!“ řekla Milčina matka.

„Počítáme,“ přikývl Pavel. „Ale vyjasnit se to musí. My tři jsme nic neprovedli, za co by nás bylo nutné trestat. Dostali jsme se do vesmíru nechtěně a udělali jsme všechno pro to, abychom se vrátili. Nemůžeme za to, že se nám to podařilo až teď. Takže Milču pěkně přivítejte, vrátila se vám zdravější a jestli se předtím dalo hovořit o prokletí, teď už je to pryč. Milča je samozřejmě ráda a vy byste měla být také, Milča je přece vaše dítě!“

„To záleží na tom, jestli mluvíte pravdu!“ odvětila Milčina máma podezíravě.

„Nemáme důvod lhát,“ řekl Pavel. „Důkazů vám ještě Milča podá víc, nemáme jen ten jeden, ale nemůžeme teď předvádět všechno, na to by nám nestačil ani týden. Mějte se tu tedy krásně a my půjdeme také domů – naši budou, doufejme, také příjemně překvapení.“

„To si ještě rozmyslím,“ nechtěla paní Ciprová jen tak ustoupit.

„Rozmyslete,“ přikývl Pavel. „Některé věci beztak budeme muset podniknout společně, třeba ve škole a tak...“

„Víte, že vás úředně prohlásili za mrtvé?“ vybuchla znenadání paní Ciprová.

„Nevíme, ale není to pravda, tak se to bude muset napravit,“ nedal se Pavel vyvést z klidu.

„To bude ještě kalvárie!“ lamentovala dál.

„Možná,“ připustil Pavel. „Ale my se nedáme.“

„To si tak věříte?“ rýpla si do jeho klidu.

„Věříme,“ odvětil vážně.

U Sadových nastala při návratu Zdenky úplně jiná situace. Zdenku rodiče div radostí neumačkali, Pavel ani nemusel v její prospěch zasahovat. Jediné, nad čím nevěřícně vrtěli hlavou, bylo tvrzení, že byli u mimozemšťanů – ale spíš by bylo divné, kdyby jim to uvěřili hned a bez důkazů. Naštěstí postačilo, když Zdenka rodičům vystrojila mimozemskou večeři – když se začala na stole objevovat, oběma rodičům obrazně řečeno spadla čelist a nezbylo jim nic jiného než uznat, že se dějí věci když už ne rovnou zázračné, tedy aspoň bez mimozemšťanů těžko vysvětlitelné.

„Sejdeme se zítra?“ mrkl Pavel na Zdenku.

„Jasan!“ mrkla i ona na něho.

Pavel se pak rozloučil se Sadovými a vyšel z jejich domu. Čekal ho nejdůležitější okamžik – setkání s mámou a tátou. Kamarádkám pomohl překonat nedůvěru jejich rodičů – i když u Milči ne obou, ale teď se měl sám, bez přímluvce setkat se svými.

Neobával se, jak ho přijmou. Věděl, že jim může věřit a oni snad uvěří jemu. Ale přece byl trochu napjatý, když zaklepal na dveře domova.

„Manžel se ještě nevrátil z města,“ ozvalo se za dveřmi. Matčin hlas byl unavený, ale nebylo v něm nic neobvyklého, po tak dlouhé době každý smutek přebolí. Dveře se ale otevřely, matka asi nechtěla návštěvu odbýt jen skrz dveře.

„To jsem já, mami!“ řekl Pavel – a vzápětí jí ležel v náručí.

„Pájo, jsi to opravdu ty?“ líbala ho maminka. „Už jsme tě dávno obrečeli! Kde ses toulal?“

„Nebyl jsem vůbec na Zemi, mami,“ řekl Pavel vážně. „Byli jsme se Zdenkou Sadovou a s Milčou Ciprovou u mimozemšťanů. Vrátili jsme se dneska přes Ameriku, dřív to prostě nešlo.“

„Hlavně že ses mi vrátil!“ objímala ho máma a mačkala ho k sobě, jako by se bála, že jí zmizí a už ho nikdy neuvidí.

„Dělali jsme, co jsme mohli,“ ujišťoval ji Pavel. „Byli jsme na několika světech ve vesmíru, skamarádili jsme se s mimozemšťany různých druhů – byli tam kočky, tygři, kentauři, hroši, mořské panny, hmyzoidi, chapadlosloni... byli na nás většinou milí, jenže nás nedokázali vrátit domů hned. Proto jsme tam byli tak dlouho, ale při první příležitosti jsme spěchali domů, čestně, mami!“

„Hlavně že vás nesnědli!“ vzdychla si maminka.

„Čím je jaká civilizace vyspělejší, tím méně se v ní zabíjí,“ ujistil ji. „Měli jsme štěstí, dostali jsme se mezi ty vyspělé. Asi tomu nebudeš věřit, ale nejhorší svět ve vesmíru je Země. Jenom tady se lidé zabíjejí. Ve vesmíru nezabíjejí ani zvířata. Ani inteligentní tygři neloví zvěř, všichni se živí umělými potravinami. Což neznamená ty chemické hnusy, které u nás najdeš v obchodech. Uvidíš, co vám předvedu, až přijde táta!“

„Prohlásili vás tři za mrtvé,“ sdělovala mu máma, co už věděl od paní Ciprové.

„To se snad dá napravit,“ pokrčil rameny. „Jsme přece živí, ne?“

„To víš, když jste byli pět let z domu...“

Pavel ale při jejích slovech úplně zkoprněl.

„Pět let?“ opakoval po ní nevěřícně. „To snad ne, vždyť jsme tam nebyli ani rok...“

„Pět let jste byli pryč,“ ujistila ho matka.

Při těch slovech si ho trochu odtáhla od těla, aby si ho mohla lépe prohlédnout.

„Ale ty jsi skoro stejný, jako když jsi zmizel!“ řekla překvapeně.

Jenže to bylo překvapení i pro Pavla. Pravda, dny tam nijak pečlivě nepočítali a kromě toho by dny mohly trvat na každém světě jinou dobu než na Zemi. Ale i kdyby den trval třicet hodin místo čtyřiadvaceti, takový rozdíl by snad vzniknout nemohl! Mělo to ale jiné vysvětlení, naštěstí to Pavlovi došlo skoro okamžitě. V těch vesmírech zřejmě pomaleji plynul čas. Jenže tím se to nezjednodušilo, naopak. Když se dostali na Vjobůc, bylo jim dvanáct – Zdenka byla nejstarší, Pavel zase nejmladší, ale rozdíl mezi nimi dělal jen pár měsíců, vždyť chodili do stejné školní třídy! Pokud tam ale byli rok a na Zemi zatím uplynulo pět let, bude to ještě větší problém. Jejich spolužáci mezitím mohli klidně i odmaturovat, zatímco oni zestárli jen o rok. To teprve začnou problémy!

„Byl jsem tam jenom rok,“ trval na svém. „Jestli tady uteklo pět let, je to jen další rozdíl mezi naším vesmírem a vesmírem Zuznelai. Možná to přinese ještě další problémy, ale nenaděláme s tím už nic, to je prostě skutečnost.“

„Jenže vaši spolužáci mezitím poctivě vychodili školu, někteří už dokonce maturovali, ale co vy tři?“ pochopila to i máma. „Vždyť jste tam úplně prošvihli školní docházku!“

„Možné to je,“ připustil Pavel. „Myslel jsem, že nás škola omluví, až se vrátíme. Počítal jsem i s tím, že nás nechají opakovat ročník, ale tohle je horší. Nevadí, spokojíme se s mimozemskými školami. My jsme tam totiž nelelkovali, mimozemšťané nás učili jejich vědu. Dnes umíme něco, o čem nemá nikdo na Zemi ani potuchy. Jen na to nemáme vysvědčení, takže nám to tady nemusí nikdo věřit. Ačkoliv – když o tom přemýšlím, my ani žádná vysvědčení potřebovat nebudeme.“

„Ale kdo vás bez vysvědčení zaměstná?“ vzdychla si maminka.

„Nikdo,“ usmál se Pavel. „Jenže to je právě ono! Cožpak se chceme nechat zaměstnat? Vždyť známe mimozemskou vědu! Nebudeme potřebovat žádné zaměstnání!“

„Ale co bys pak chtěl dělat?“ starala se maminka. „Flákače na podpoře?“

„Nebudu potřebovat žádnou podporu,“ odvětil Pavel. „Mimozemské prostředky nám postačí k životu a když něco z našich znalostí využijeme, budeme užiteční i ostatním. Já teď znám genetiku. To neznamená, že bych měl sedět v nějaké laboratoři a bádat nad nesmrtelností chroustů. Umím uzdravovat nemocné i napravovat defekty v lidské dědičnosti. Na celém světě nikdo neumí to, co já. Od mimozemšťanů jsem nedostal žádné vysvědčení, ale znalosti, jaké mi mohou závidět všichni vědci světa. S tím se určitě neztratím!“

„Myslíš?“ pochybovala.

„To vím,“ ujistil ji. „Jen se teď musíme všichni tři vrátit mezi lidi. Tak aby nás lidé mezi sebe přijali a nekladli nám zbytečné překážky. Nejprve musíme dosáhnout odvolání prohlášení za mrtvé. Budeme to muset vyjednat i se školou – nejlepší by bylo, kdyby nám umožnili dokončit pozemské vzdělání, ale kdyby ne, obejdeme se i bez toho. Největší problém bude, že je nám teprve třináct let, ale podle data narození by nám mělo být papírově sedmnáct – no, i to se musí nějak vyřešit.“

„Co s tím chceš ale dělat?“

„To nevím, ale něco vymyslíme,“ mávl rukou. „Doufám, že nás v tom budete podporovat.“

„To víš, že ano – ačkoliv sama nevím jak!“ vzdychla si maminka.

„Musíte nám dosvědčit, že jsme ti, kdo předtím zmizeli,“ řekl. „Jen tak můžeme dosáhnout, aby nás lidi vzali zpátky mezi sebe. A to je vlastně jediné, v čem budeme potřebovat pomoc. Pak už si budeme vědět rady.“

„Budete si vědět rady?“ vzdychla si. „Jestli jsem to správně pochopila, zestárli jste tam jenom o rok, takže je vám dnes pořád teprve třináct! Vědět si rady ve třinácti, to chce hodně vytrvalosti!“

„My ji máme, mami,“ prohlásil vážně Pavel. „Máme vytrvalost i vědomosti. Nemusíš se o nás tři obávat. Když nám s tátou pomůžete vrátit se mezi lidi, ani vy na tom nebudete špatně. Jsem dnes genetik, umím léčit lidi, rakovina pro mě není žádný problém. My se ve světě neztratíme.“

„No – uvidíme,“ přijala to maminka.

Errata:

20.07.2021 17:44