Vítej, návštěvníku!

Mene tekel

Podnikatel pan Maděra po dvou dnech zemřel, aniž by se probral z kómatu.

Nadporučík Novák si vyžádal pro nejasné podezření na cizí zavinění svolení státního zástupce ke stíhání neznámého pachatele a když je obratem obdržel, vyžádal si soudní pitvu pana Maděry.

Brzy ráno mu ale přišel šokující nález z patologie. Nečekanou smrt podnikatele zavinil podle pitevního protokolu neznámý parazit, nekontrolovatelně rostoucí ve slepém střevu. Neznámý červ část střeva roztrhl a zamořil krev pacienta jedovatými výměšky, které by podle dobrozdání patologů způsobily tak jako tak smrt i bez poškození střeva. Příznaky otravy zamaskovaly, že šlo o poměrně jednoduše odstranitelné prasklé slepé střevo.

Nadporučík Novák ještě za svítání nasedl do služebního auta a vyrazil do vsi za Adamovými.

„Sežeňte mi syna, pokud možno teď hned!“ požádal stroze pana Adama.

„Co že tak najednou?“ zachmuřil se otec Adam v předtuše nějakých problémů, zejména když viděl policistovu vážnou tvář.

„Vyšetřuji vraždu,“ usadil ho nadporučík.

„Cože? Snad s tím nemá...“ vyjekl pan Adam.

„Váš syn ne,“ zarazil ho policista. „Ale potřebuji jeho svědectví a to hned!“

„To snad půjde, dneska ještě neodešel,“ řekl ulehčeně pan Adam a brzy se vrátil i se synem.

„Potřebuji se setkat s tím...“ vysypal na něho policista bez dlouhého úvodu.

„Myslíte Pavla?“ ubezpečoval se raději Víťa.

„Jo, s tím,“ souhlasil nadporučík. Přitom si uvědomil jednu zásadní chybu – vždyť neznal ani pravé jméno toho kluka! A to s ním jednal už dvakrát a pokaždé ve velice závažných věcech!

„To není problém,“ odvětil klidně Víťa. „V knihovně teď ještě bude Milču a ta ho sežene.“

„Pojeď tam se mnou!“ vyžádal si ho pro jistotu nadporučík.

Policejní auto dojelo se sirénou a majáčky ke knihovně. Milča trochu zbledla, když je slyšela, ale vzpamatovala se. Kdyby musela nečekaně zmizet, mesrini má po ruce. Nadporučík se ale o ni nezajímal, ačkoliv na ni v první chvíli vytřeštil oči.

„Potřebuji mluvit s Pavlem!“ obořil se na ni.

„Je jako minule v jeskyňce nad řekou,“ odvětila s hraným klidem.

Nadporučík požádal Milču i Víťu, aby neopouštěli knihovnu, a vyřítil se ven. Milča by si mohla oddychnout, ale tím větší obavu měla o Pavla.

„Jen klid, už tam letím,“ uklidňoval ji. „Říkáš – vážnější? Uvidíme!“

K jeskyňce nevedla silnice. Nadporučík dojel autem po polní cestě jen asi sto metrů poblíž, dál vedla jen úzká pěšinka, kudy by neprojel ani motocykl, zejména v závěrečném klesání u řeky. Policista tentokrát běžel jako o závod a k závěsu před vchodem do jeskyňky dorazil celý udýchaný.

„Vejděte v dobrém!“ vybídl ho hlas zevnitř, sotva se přiblížil.

Policista tentokrát odhrnul látkový závěs tak prudce, až konec odlétl stranou a zachytil se na křovinách nad vchodem do jeskyně. Vnitřek zaplavilo denní světlo, naštěstí po ránu slunce až do jeskyně nedosáhlo. I tak Pavla náhlý příliv světla trochu překvapil.

„Co se děje?“ zamračil se – už věděl, že se stalo něco nečekaného, ale nemaloval si to černě.

„Houstone, máme problém!“ neodpustil si policista známou narážku. „Pan Maděra včera ráno zemřel. Aniž nabyl vědomí, takže se ho už na nic nezeptáme.“

„V tom případě by asi bylo dobré dozvědět se příčinu smrti a nařídit pitvu,“ mínil Pavel.

„To mě napadlo už včera,“ řekl úsečně policista. „Příčinou smrti byl podle protokolu neznámý parazit ve slepém střevě. Podle svědků byl vloni pan Maděra na dovolené na Kanárských ostrovech, tam mohl přijít k tomu parazitu, ale zajímá mě váš názor. Přinejmenším to vylučuje vliv vakcíny.“

Nemohl si ovšem nevšimnout, jak sebou Pavel trhl při zmínce o parazitu ve slepém střevě.

„Říkáte – parazit,“ opakoval po něm Pavel zamyšleně. „To je vážné. Zjistili při pitvě, jak mohl tu smrt způsobit?“

„Je tam napsáno, že roztrhl slepé střevo, ale kromě toho obsahoval tolik jedovatých sekretů, které posílal do krve, že by smrt nastala i kdyby k porušení střev nedošlo.“

„Roztrhl slepé střevo?“ ožil Pavel. „To byl tak veliký? To není možné, to bych chtěl vidět!“

„Prý mu tam nějakou dobu rostl,“ doplnil nadporučík. „Poslali mi z pitvy nějaké fotografie. Ale teď snad uznáš, že za to vakcína nemůže.“

„To není tak jisté,“ nesouhlasil s ním chlapec. „Můžete mi ty fotky ukázat? Pojedu s vámi na služebnu, když to bude nutné.“

„Ty si to vážně představuješ jako Hurvínek válku!“ vybuchl policista. „Nestačí, že ti předem prozrazuji věci, které by měly zůstat tajné?“

„Nestačí,“ odvětil Pavel, ani nehnul brvou. „Poslyšte, já vám také prozrazuji věci, které měly zůstat tajné. Takže jsme si kvit, nemyslíte? Jenže já mám teď obavy, že je to ještě horší než si vůbec umíte představit. Víte co? Pojďte blíž ke mně, nebudeme se zdržovat autem!“

Natáhl ruce a přitáhl si policistu k sobě. Nadporučík se trochu vzpíral, neboť neměl nejmenší tušení, co se po něm chce, ale ne tak důrazně, aby se nepodvolil. Pavel si ho přitáhl k sobě a otočil si ho, takže teď stáli vedle sebe.

V té chvíli oběma podjely nohy, jako kdyby se sklouzli po banánové slupce. Ale nedopadli na zadní část těla, místo toho se oba jen zhoupli na čemsi... proboha, co to je? pomyslel si nadporučík. Jako kdyby se posadili na neviditelnou nafukovací matraci, položenou na neviditelných židlích.

Jenže tím to neskončilo. To neviditelné nafukovací nic se znenadání s nimi pohnulo, poměrně zvolna s nimi vyjelo z jeskyně, jenže pak se nečekaně otočilo směrem k řece a místo pádu ze skály nabralo rychlost šikmo vzhůru. Jakoby seděli v neviditelném letadle, ale letadla se málokdy spokojí s výškou pouhých dvaceti až třiceti metrů nad vrcholky stromů. Korunami těch prvních dokonce proletěli, jen se větve zakývaly a vzápětí už se vznášeli vysoko nad řekou.

„Proboha!“ vyjekl policista. „Co je tohle?“

„To taky mělo ještě zůstat tajemstvím,“ odvětil klidně Pavel. „Mám zkrátka tenhle dopravní prostředek. Kromě toho, že létá, je navíc neviditelný, proto se za námi dole nikdo neohlíží.“

„Ale... neletíme nějak nízko?“ namítl nadporučík.

„Letadla tak nízko nelétají, aby při prosednutí neškrtla o domy nebo stromy,“ vysvětloval mu Pavel jako školáčkovi. „I helikoptéry se drží dál od překážek. My se jich nebojíme, naše letadlo nemá křídla ani rotor a když proletí korunou stromu, listí a menší větve si prostě odhrne stranou.“

„To je ale úžasné!“ roztál policista, když si uvědomil přednosti mesrini.

Let neviditelným letadlem představoval úžasný zážitek. Pod nimi se prudce zmítaly zákruty řeky. Letěli nad nimi rychlostí tryskáče, detaily terénu se pod nimi jen míhaly. Pak se zhoupli vzhůru, prosmýkli se nad střechami prvních domů města, těsně se vyhnuli kostelní věži a prudce se snesli před policejní strážnici.

„Stiskněte mi ruku, ať neupadnete!“ poručil Pavel policistovi.

To nafukovací nic pod nimi náhle zmizelo, oba dopadli na nohy, ale zatímco Pavel okamžitě vyrovnal rovnováhu, policista zakolísal a kdyby se Pavla nedržel, nejspíš by upadl.

„Ukažte mi ty obrázky!“ pokračoval Pavel, když oba pevně stáli oběma nohama na asfaltu chodníku pod nápisem »Policie«.

„Teda...“ lapal ještě policista po dechu, „máš vážně zajímavý dopravní prostředek...“

„Ty obrázky!“ opakoval naléhavěji Pavel.

„No dobře,“ souhlasil nadporučík. „Tajemství za tajemství. Pojď!“

Zavedl ho do strážnice. Prošli kolem služby u vchodu, strážmistr zasalutoval nadřízenému, ale více se o oba nestaral. V kanceláři nadporučík zapnul služební počítač a chvilku čekal, až naběhne. Zručně pak prošel pár adresářů, až našel obrázky.

Pavel chvíli zíral na fotografii podivného červa, ležícího na bílém papíře.

„Toho jsem se bál,“ řekl po chvíli tiše. „To není samo sebou. Kde pana Maděru pitvali?“

„Až v okresní nemocnici,“ řekl stejně tak tiše nadporučík. „Zdejší už nefunguje.“

„Doprovodíte mě tam?“ zeptal se Pavel. „Vy se tam spíš vyznáte.“

„To přece nejde!“ vzepřel se nadporučík.

„Půjdu tam tedy sám,“ rozhodl se Pavel. „Počkejte tady na mě, k vašemu autu vás dovezu, až se vrátím.“

„Moment!“ zarazil ho policista. „Uvědomuješ si, že se chystáš překračovat zákony?“

„Jenže já musím,“ odvětil tvrdohlavě Pavel. „Vy si to zřejmě neuvědomujete, ale tady může jít opravdu o životy! A jestli začnou nějaké zákony ohrožovat lidské životy, půjdou zkrátka stranou, ohlížet se na ně nebudu!“

„Tak to tě tam radši doprovodím!“ rozhodl se policista.

„Dobře, pojďme tedy ven. Nebo ještě lépe – máte tu dvorek, ne?“

„Jistě – ale ze všech stran jsou domy!“ varoval ho nadporučík.

„To mi nevadí,“ ujistil ho Pavel.

Vyšli rychle na dvorek, kde Pavel opět otočil policistu tak, aby stáli vedle sebe. Policista už se nevzpíral, ani se nedivil, když jim cosi neviditelného podrazilo nohy a usadilo jen tak do vzduchu. Nehnul ani brvou, když skoro kolmo vystoupali nad střechy domů. Nahoře se ujal iniciativy a začal Pavlovi ukazovat směr. Zpočátku asi zbytečně, Pavel sám věděl, kterým směrem má letět, ale když se rychlostí tryskáče dostali na dohled sousední okresní nemocnice, ztratil jistotu a nechal se navádět.

„Že se za námi lidé dole ani neohlíží?“ divil se nadporučík.

„Jsme neviditelní,“ připomněl mu Pavel.

„Ale při rychlosti bitevních letadel musíme vydávat strašný řev!“

„A čím?“ podíval se na něho Pavel nevinně. „Nemáme ani turbínu, ani vrtuli. Proti nám i sova létá s větším rachotem!“

„Ale je to divné!“ trval na svém nadporučík.

„Na vysvětlování nemáme čas,“ odmítl Pavel. „Kam přistaneme?“

Nadporučík mu ukázal jednu z nemocničních budov a Pavel k ní zamířil.

„Podejte mi ruku,“ požádal policistu.

„Já už snad rovnováhu udržím!“ kasal se oslovený.

„Nejde o rovnováhu,“ odvětil klidně Pavel. „Jde o neviditelnost. Když se mě budete držet jako klíště, budeme tvořit jeden objekt a to se lépe zneviditelňuje než dva oddělené objekty.“

„To půjdeme... neviditelní?“ vytřeštil oči nadporučík.

„Jo,“ přikývl Pavel. „A taky neslyšitelní, pokud nebudeme hodně nahlas kýchat. Tak jdeme!“

Přistáli a i když nadporučík skutečně udržel rovnováhu, šli dál ruku v ruce až ke vchodu.

„Na nic nesahejte, otevírat budu já!“ varoval Pavel policistu.

Klika před nimi sama poklesla a dveře se samy proti nim otevřely.

„Jak to děláš?“ zašeptal policista udiveně.

„Silovým polem – tím samým, jako je z něj letadlo,“ ujistil ho hoch.

Prošli dveřmi do vstupní haly a pokračovali kolem vrátné, která ale nehleděla na ně, spíš na otevřené dveře. Jistě – z jejího pohledu se otevřely úplně samy. Vrátná se zvedla ze židle a vyšla z kukaně, aby dveře zavřela, ale příchozím nevěnovala ani pohled.

„Ona nás fakt nevidí?“ ujistil se šeptem nadporučík.

„Ne,“ přikývl stejně tiše Pavel. „Kam teď?“

Nadporučík ho vedl chodbou, pak po schodech a opět chodbou před honosné dveře s nápisem »Přednosta«.

„Ale tam nejspíš někdo bude,“ varoval chlapce.

„Nevadí,“ odtušil klidně Pavel.

Zlehka otevřel dveře, na vnitřní straně polstrované proti hluku. V místnosti byl přesně podle očekávání policisty přednosta patologie, starší muž v lékařském plášti, s šedými vlasy a bradkou. Seděl u stolu s očima na okulárech mikroskopu a cosi zkoumal.

„Vypadá důvěryhodně, zeptám se ho na to,“ navrhl Pavel. „Připravte se, zruším neviditelnost.“

Slabého prsknutí si všiml jen Pavel a policista, který nějaký projev očekával, ale přednostu za stolem to z bádání nevyrušilo.

„Dobrý den přeji!“ pozdravil slušně Pavel. „Smím se vás na něco zeptat?“

„Dobrý den!“ odpověděl lékař, ani nevzhlédl od okulárů. Jenže po vteřině mu došlo, že ho oslovil dětský hlas, který tady správně nemá do dělat. Vzhlédl od mikroskopu, ale jedním pohledem zaznamenal kromě cizího kluka i uniformovaného policistu. To ho ze zaujetí vytrhlo úplně.

„Sem se jen tak nevstupuje!“ prohlásil přísně.

„Máme k tomu vážný důvod,“ zastal se Pavla policista. „Jde o tu záhadnou smrt.“

„Máte ještě schovaného červa, který usmrtil pana Maděru?“ zeptal se Pavel.

„Nemám,“ odvětil lékař. „Přišel požadavek z kraje a musel jsem jim všechno poslat.“

„Nic vám tu nezůstalo?“ zesmutněl Pavel.

„To se ví, nějaké drobné vzorky jsme si ponechali,“ usmál se trochu vědec. „Nevyžádali si od nás úplně všechno.“

„Můžete mi něco z toho ukázat?“ ožil opět Pavel.

„Ale chlapečku, k čemu by ti to bylo?“ usmál se opět lékař, tentokrát hodně shovívavě.

„Já se za toho kluka přimlouvám,“ přidal se policista.

„K čemu by mu to bylo?“ opakoval lékař.

„To uvidíte!“ sliboval Pavel. „Co vám tu zbylo?“

„Mám tu obzvlášť záhadný kousek toho červa,“ řekl vědec, zatímco popošel k dřevěné skříni a otevřel její dveře.

„Podíval jste se na jeho DNA?“ zeptal se Pavel.

„Na to tu nejsme vybavení,“ mávl rukou vědec.

„To byste totiž viděl věci!“ řekl Pavel.

„Myslíš?“ usmál se opět vědec se značnou shovívavostí k vývodům toho kluka. „Podívej se tedy! Tohle je koneček toho červa!“

Vyňal z krabičky skleněnou lahvičku, kde – zřejmě v lihu – plaval kus jakési neurčité tkáně.

„Mohu si to vyndat?“ zeptal se Pavel.

„Ale opatrně, nepoškoď to!“ nabádal ho vědec.

Pavel si vypůjčil z nástrojů na přednostově stole pinzetu a vylovil z lihu kus uložené tkáně. Na vzorek – k obrovskému údivu obou přihlížejících – nejprve plivl a pak si sáhl do úst, vytáhl odtud živého, pět centimetrů dlouhého, tenkého bílého červa a položil ho vedle tkáně. Červ se hned obrátil ke vzorku a zavrtal do něho svou přední část.

„Panebože!“ zalapal po dechu přednosta patologie. „Co to máš?“

Udělal pohyb, jako kdyby se chtěl podivného červa dotknout.

„Nesahejte na to,“ zarazil ho Pavel velitelsky. „Nechte ho analyzovat.“

„Analyzovat?“ zaúpěl vědec. „Odkdy něco takového...“

„Tak to právě vidíte!“ přerušil Pavel rázně jeho lamentaci. „Počkejte chvilku!“

Miniscéna na stole netrvala dlouho. Pavel znenadání červa popadl a vsunul si jeho koneček do nosu. Červ se zavlnil jako had a zmizel v chlapcově nose.

„Prosím vás,“ obrátil se s nečekaně nedětskou vážností na lékaře. „Nemáte tu aspoň nepatrný vzorek krve pana Maděry? Potřeboval bych si ještě něco ověřit. Aspoň kapku, prosím... A tohle si můžete schovat, stačilo mi to...“

„Proboha, co to bylo?“ znejistěl lékař.

„Potřebuji aspoň nepatrný vzorek té nové vakcíny,“ prohlásil naléhavě Pavel. „Bude jistě v té krvi. Nebo v jakémkoliv jiném vzorku.“

„Mám tu ještě vzorek jeho jater,“ odpověděl lékař trochu roztřeseným hlasem.

„Půjčte mi ho,“ požádal Pavel.

Situace se opakovala skoro jako v opakovaném televizním záznamu. Pavel si z úst opět vytáhl bílého červa, přistrčil ho ke vzorku a nechal ho »analyzovat«. Stejně jako předtím si potom červa vsunul do nosu, kam se červ rychle schoval jako do úkrytu.

„Děkuji vám velmi,“ vrátil pak Pavel zkoprnělému přednostovi patologie druhý vzorek. „Moc jste mi tím pomohl.“

„Prosím tě, chlapče,“ osmělil se lékař, „můžeš mi trochu objasnit, co jsi to právě dělal?“

„Analyzoval jsem oba vzorky,“ odvětil ochotně Pavel. „První byl z červa z těla pana Maděry. Z toho jsem se dozvěděl, že ho napadly obzvlášť agresivní bakterie, obsažené ve vakcíně, kterou pana Maděru očkovali. Dvě z nich, naštěstí již mrtvé, našel můj čersích ve vzorku jater.“

„Bakterie?“ lapal po dechu patolog. „Ty jsi je snad viděl?“

„Já ne,“ usmál se Pavel. „Ale můj čersích – to je ten červ. Zjistil je naprosto přesně.“

„Co to bylo za červy?“ zeptal se patolog. „Ty si je schováváš... v nose?“

„Je to nejvhodnější místo,“ odvětil Pavel, jakoby o nic nešlo. „Tam nijak nepřekáží. Mám jen jednoho, on se vždycky stáhne dozadu a pak vyleze ústy. Analyzuje pro mě, co je třeba.“

„Analyzuje?“ opakoval nedůvěřivě patolog. „A co vyzkoumal?“

„Je to horší než jsem si myslel,“ Pavlovy rysy náhle nedětsky ztvrdly. „Přišel jsem na pravou příčinu smrti pana Maděry. Měl jste pravdu, pane nadporučíku, byla to vražda. Jenže vražda velice důkladně promyšlená. Tak dokonale, že pravého vraha nemůžete odhalit.“

„Jak podle tebe pan Maděra zemřel?“ zeptal se nadporučík, zatímco lékař užasle poslouchal.

„Ta vakcína obsahovala živé bakterie,“ řekl Pavel. „Nebyly odolné proti bílým krvinkám, za běžných podmínek by je lidské tělo brzy vyhubilo, nejspíš za vzniku horeček, ale ty by nebyly nijak nebezpečné. Horší je, když tyhle bakterie narazí na ovrósje. Pak se změní ve vražedné stvůry, neboť změní ovrósje ve zdroj jedu. Ta vakcína je zkrátka vražedná zbraň, určená k hubení lidí, kteří mají v sobě ovrósje. Přeneseně je to útok na nás, co ovrósje pěstujeme.“

„Co je to vlastně – ovrósje?“ zeptal se lékař.

„Červ, žijící ve slepém střevě,“ řekl Pavel a nevšímal si, jak nadporučík Novák bledne. „Mezi lidi se dostává ve formě »zázračných pilulek«, léčí totiž nemoci, pomáhá při hojení ran a také – což se ani moc neví – prodlužuje lidský život. Nová vakcína je zaměřená proti těmto červům, ale odnese to i jejich nositel.“

„To chceš říci... že mám v břiše také takového červa?“ vyjekl nadporučík.

„Máte, stejně jako já,“ ujistil ho Pavel klidně. „Ovrósje normálně představuje dobrodiní. Jenže vakcína, bohužel prosazovaná vládou, může změnit dobrodiní ve smrt. Vina není na ovrósje, ale na vakcíně, která se jen tváří jako dobro. Ve skutečnosti je to stroj na vraždění.“

„Ale to by bylo strašné obvinění!“ skoro vykřikl lékař.

„Bylo,“ přikývl klidně Pavel. „Jenže – zkuste si položit otázku – odkud k nám nová vražedná vakcína přichází? To není český výmysl, ta vakcína přichází zvenčí. Tím je nebezpečnější.“

„Ale co »ovčí chřipka«?“ zeptal se patolog.

„To je jen obvyklá záminka,“ řekl Pavel. „Ta chřipka nevybočuje z řady jiných chřipek. Ptačí, prasečí... dnes ovčí... Všechny sloužily a slouží výhodnému obchodu výrobcům vakcín. Při každém falešném poplachu prodali vakcín za miliardy, ačkoliv o jejich účinnosti panovaly pochyby. Stávalo se dokonce, přinejmenším vím o Švédsku, že počty obětí na vedlejší efekty vakcín převýšily počet obětí samotné chřipky, ale kšeftům s podezřelými vakcínami to nikdy nezabránilo.“

„Ty tedy považuješ »ovčí chřipku« za pouhý humbuk?“ zeptal se ho lékař.

„Jistě,“ přikývl Pavel. „A nabízenou vakcínu za podvod, tentokrát to tvrdím s jistotou. Vakcína nemá pomáhat proti žádné chřipce, ale zabíjet. Jenže vina za smrt těch lidí má padnout na nás, co se zabýváme šířením ovrósje.“

„Co s tím ale budeme dělat?“ zeptal se bezradně nadporučík.

„Nedopustit očkování tou smrtící vakcínou,“ odvětil Pavel. „Kdo má v sobě ovrósje, žádnou vakcínu nepotřebuje, ovrósje ho chrání před většinou nemocí.“

„Jenže vláda se chystá prohlasovat zákon o povinném očkování všech občanů!“ namítl rychle policista. „Nemůžeš se vyhnout očkování, to bys porušil zákon!“

„V takovém případě mám druhou, opravdu nouzovou možnost,“ řekl Pavel.

„Jakou?“ vyhrkl policista.

„Panáka vodky,“ odvětil Pavel. „Ten ovrósje zabije dřív. Když si před povinným očkováním dáte tvrdý alkohol, přijdete o dobrodiní ovrósje, ale nic víc se vám nestane.“

„Ale co děti? Ty přece alkohol pít nesmí!“

„To bude asi největší problém,“ přiznal Pavel. „Ale kdyby jim šlo o život, kdyby měla ta vakcína děti hromadně vraždit, byl by alkohol určitě menší zlo.“

„To je příšerné!“ zahučel lékař. „Poslyš, hochu, jak ses vlastně k těmhle červům dostal?“

„To vám neřeknu, vy byste to jako tajemství neudržel a dal byste našim nepřátelům návod, jak nás zničit,“ řekl Pavel vážně.

„Koho – vás?“ zeptal se lékař.

„Nás, co se zabýváme ovrósje,“ usmál se Pavel. „Mělo to být dobrodiní lidstva, ale – jak jste se právě přesvědčili – někdo jim nepřeje a z nenávisti je schopen i vraždit. Má přitom takový vliv, že může kdekoliv na světě zabíjet, koho se mu zachce.“

„Vždycky jsem si myslel, že se dá zabíjet jen zbraněmi, ale ne, že bude někdo zabíjet lékem!“ vzdychl si lékař.

„I lékem se dá vraždit!“ řekl trochu smutně Pavel. „Jak vidíte, krutě, nemilosrdně a na dálku. Vrahové své oběti nikdy ani okem nespatří.“

„Potěš nás pámbu!“ ulevil si policista. „A co s tím chceš dělat ty?“

„Buď včas něco proti té vakcíně vymyslím, nebo... doporučíme lidem tu vodku,“ řekl Pavel.

„Aspoň to!“ řekl policista.

Pavel vrátil nadporučíka až k jeho opuštěnému autu. Z pracovny patologa zmizeli a ponechali tam vyděšeného lékaře jeho úvahám, kam se tenhle svět řítí, když někdo vymýšlí vraždící léky.

Policistovi se let neviditelným letadlem zalíbil a když s ním Pavel přistál na polní cestě vedle zamčeného auta, povzdychl si, že by takové letadlo Policie určitě také využila.

„To je mi jasné, ale dát to k obecnému použití nemůžeme,“ řekl Pavel. „Dost na tom, že jsme zkusili dát lidem červy ovrósje. Ty by přece znamenaly mnohem větší dobrodiní – a vidíte, ani to nám Cechapú nedovolí.“

„Kdo?“ zeptal se policista.

„My jim říkáme Cechapú,“ řekl Pavel. „Možná se sami nazývají jinak, ale tak se aspoň kdysi dávno jmenovali. Ti, kdo vymysleli tu prokletou vraždící vakcínu.“

To ještě nevěděl, že se mýlí a skutečnost je ještě horší...

„Co je to ale za stvůry, že neváhají vraždit lékem?“ ptal se nevěřícně policista.

„To je správné slovo – stvůry!“ vzdychl si Pavel. „Nejhorší na tom je, že je nikdo nerozezná od ostatních lidí. Můžeme tak jen usuzovat podle toho, jak se projevují. Už dnes se jim dají připsat miliony obětí, neboť vyprovokovali většinu válek v lidské historii.“

„Takže ti... Cechapú... jsou vlastně normální lidé?“

„Nejenže nejsou normální, ale nejsou to ani lidé. Lidských těl jenom využívají, aby se od nás vzhledově nelišili,“ řekl Pavel. „Ale to se dá těžko vysvětlovat. Postačí, když víte, že jsou posedlí mocí a že se té moci nehodlají vzdát ani kdyby měli vyvraždit miliony lidí.“

„Tak se přece chovají i lidé, ne?“

„Někteří,“ vzdychl si Pavel. „Cechapú jsou ale bestie nelidské, nic lidského v nich není. Lidé pod jejich vlivem se tak chovají, protože to vidí kolem sebe.“

„Někde jsem četl, že jen malé procento lidí je schopné zabíjet,“ začal nadporučík. „I na frontě, kde šlo všem o život, jen málokdo dokázal namířit zbraň na nepřátelského vojáka a cíleně ho zabít. Většina vojáků jen střílela víceméně naslepo směrem k nepříteli.“

„Ano, taky jsem to četl,“ přikývl Pavel.

„Jenže ta procenta se mění k horšímu,“ pokračoval policista. „V první světové válce zabíjelo mířeně jen pět procent vojáků, ostatní stříleli naslepo. Ve druhé světové už počet těch, kdo zabíjeli úmyslně, stoupl na ruské frontě až na čtyřicet procent. Hlavní vinu prý mělo na jedné straně falešné vědomí nadřazenosti německé rasy a na druhé straně nenávist. Dnes to stouplo ještě víc. Američané se považují za tak absolutně nadřazené ostatním, že sto procent jejich vojáků zabíjí tak lehce, jako když hrají počítačové hry. Někteří si k tomu pouštějí do sluchátek hudbu a střílejí do rytmu – větší bestialitu nikdo ani nepamatuje. Na druhé straně pak vede nenávist až k sebevražedným útokům.“

„To je výsledek činnosti Cechapú,“ podotkl Pavel. „A jejich pomocníků, sami by tolik zla ani nezpůsobili.“

„No nazdar!“ vzdychl si policista. „Kam se ten svět žene?“

„Tam, kde ho chtějí mít Cechapú,“ přikývl Pavel.

„A vy... jste proti nim, že?“ podíval se na Pavla policista tázavě.

„Jsme,“ vzdychl si Pavel. „Jenže je nás žalostně málo. Cechapú současnému světu vládnou – mají nejmocnější armády, nejbestiálnější zabijáky, patří jim všechny světové parlamenty a hlavně – mají peníze. Mezi lidmi se povídá, že světu vládne pár stovek nejmocnějších rodin – není to pravda. Těch pár stovek rodin nejsou lidé, ale Cechapú.“

„No nazdar!“ opakoval policista. „Abych jim nakonec taky nesloužil!“

„Nejspíš sloužíte, ani si to neuvědomujete,“ přikývl Pavel.

„Ale – kdyby tomu tak bylo, proč bys mi to říkal?“ uvažoval policista. „Neměli bychom pak být vlastně nepřátelé?“

„Našimi nepřáteli nejsou lidé, ale Cechapú,“ odvětil Pavel. „A to vy nejste.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ zapochyboval nadporučík. „Co kdybych byl taky ten... Cechapú?“

„Kdyby byl ve vašem těle Cechapú, nevzal by si naši pilulku ovrósje,“ řekl Pavel. „Cechapú by raději přišel o lidské tělo – až by umíral, přešel by do jiného těla a tohle by klidně nechal shnít. Tím, že jste spolkl pilulku ovrósje, aby vám neupadla ruka, jste prokázal, že jste člověk.“

„Takže ti Cechapú... přecházejí z jednoho těla do dalšího?“ domýšlel se nadporučík.

„Ano,“ přikývl Pavel. „Cechapú jsou paraziti žijící v lidských tělech. Když jim doslouží jedno tělo, vezmou si bez velkých cavyků jiné. Tak žijí už tisíciletí a střídají lidská těla jako my ponožky.“

„A ti lidé, kterým ta těla původně patřila?“

„Pro ně tam nezbývá místo,“ řekl Pavel. „Když Cechapú ovládnou lidské tělo, původní lidská osobnost se rozplyne. Neexistuje.“

„Ale co když pak Cechapú využité tělo opouštějí?“

„Slyšel jste někdy pojem »roztrhaná duše«?“ obrátil se na něho Pavel vážně.

„Kdysi jsem to slyšel,“ otřásl se nadporučík. „Ale nevím, co si mám pod tím představit.“

„Název hodně vystihuje,“ řekl Pavel. „Takový člověk je už jen prázdná slupka. Žije, ačkoliv obvykle ne dlouho, ale nevnímá, nereaguje, pohybuje se jako vyšinutý robot. To už ani není člověk. Cechapú zatím »roztrhá další duši« a zaujme její místo v jiném těle, a tam žije klidně dál, dokud i to neopotřebuje. Ti paraziti tak žijí už po celá tisíciletí. V tělech dnešních papalášů jsou bestie, které kdysi řídily Inkvizici, případně bičovaly otroky v Egyptě.“

„Brrr!“ otřásl se nadporučík. „A jak bych poznal, kdyby se mě chystali ovládnout?“

„Cechapú to nedělají bez pomoci jiných,“ řekl Pavel. „Když umírá tělo, ve kterém se nachází Cechapú, jiní mu pomohou. Když ale neni nablízku jiný Cechapú, vytvoří se vedle umírajícího těla poloprůhledná hromádka zeleného rosolu, podobná medúze. To je ale jen zárodek Cechapú. Sotva se plazí, ale když se dostane na znehybněné lidské tělo, vsákne se dovnitř, zničí původní osobnost a uhnízdí se místo ní. Cechapú to umí i bez medúzovité fáze, jenže to dělali u různých bytostí různě, takže ani nevím, jak to probíhá zrovna u nás lidí.“

„Oni to dělají i u jiných bytostí? U kterých? U delfínů?“

„To nebylo na Zemi,“ zavrčel Pavel. Lhát nechtěl, ale sám na sebe se za to prořeknutí zlobil. Jenže slovo ulítne a zpátky se vrátit nedá.

„Nebylo to na Zemi?“ zpozorněl policista. „Kde tedy?“

„Vám ještě nedošlo, že naše... řekněme neobvyklé prostředky... pocházejí od mimozemšťanů ze sousedního vesmíru?“ obrátil se Pavel na policistu. „Dobře, teď to víte. Byli jsme tam a přinesli si od nich na Zem nějaké dary. Ale také nás varovali, že na Zemi zřejmě vládnou Cechapú a ukázali nám i pár známek, které to potvrzují.“

„Takže mimozemšťané!“ přijal to nadporučík. „Nakonec – nepocházejí i Cechapú z nějakého cizího světa? Že o nich tak málo víme!“

„Ano, i Cechapú pocházejí z vesmíru,“ souhlasil Pavel. „Ale na Zemi se roztahují pár tisíciletí a ve vesmíru je považovali za vyhynulý druh. Jejich stopy na Zemi je dost nepříjemně zaskočily.“

„Pár tisíciletí? Vždyť o nich nikdo nic neví!“

„Neví,“ souhlasil Pavel. „Kdyby o nich lidé věděli, snad by proti nim i něco vymysleli, ale co můžete vymyslet proti bestiím, které neznáte? A oni si dávají setsakra pozor, aby zůstali neznámí!“

„No, řekl bych, že se jim to daří,“ připustil nadporučík. „Ale podle toho, co říkáš, bych se měl velice obávat o vaše životy!“

„To víme,“ přikývl Pavel. „A dobře vám radím, s nikým neznámým nemluvte o tom, co jste právě slyšel. Nebo bych se velice obávat i o váš život!“

Nadporučík se zarazil. Sakra, pomyslel si, ten kluk má pravdu.

„Tak proto žijete tak... v tajnosti...!“ dodal, ačkoliv nečekal jinou než souhlasnou odpověď.

„To nám poradili mimozemšťané,“ přikývl Pavel. „Ano, skrýváme se na Zemi, jak to jde. Je to ale nutnost, Cechapú by nás velice rádi zlikvidovali. Už protože o nich víme.“

„A co kdybyste tyhle vědomosti o Cechapú mezi lidi rozšířili? Třeba pomocí televize!“

„Myslíte si, že Cechapú tak důležitá média neovládají?“ ušklíbl se Pavel. „Ba ne, přijít s tím do televize, sesypali by se na nás jako vosy, ukřičeli by nás, že blbneme lidi nějakou konspirační teorií – a navíc by na naši stopu ihned nasadili nejlepší zabijáky, co se jich kde na Zemi najde... a mezi lidi by se nedostala ani hláška...“

„Ale takhle je taky jen otázka času, kdy vás vypátrají!“ namítal policista.

„Jenže my ten čas účelně využijeme,“ ujistil ho Pavel. „Tou vakcínou nás zaskočili, ale pořád nás nesmetli a je teď na nás, co proti tomu podnikneme.“

„Ale co když tu vakcínu naši poslanci v Parlamentu přece jen prohlasují?“

„V nouzi můžeme udělat letákovou akci – rozsypeme po zdejším kraji letáky, ve kterých lidi varujeme a dáme jim návod, co dělat, kdyby byli nucení strpět to povinné očkování. Jak říkám, stačí na to jeden panák vodky.“

„Ale co děti?“

„Červy ovrósje má v sobe jen pár dětí,“ řekl Pavel. „Děti doposud žádné »zázračné pilulky« nepotřebovaly – o výjimkách víme, naštěstí jich není mnoho a ty si ošetříme jinak, v nejvyšší nouzi i tím alkoholem, ale to jen v nejhorších případech. To snad ještě zvládneme!“

„Věřím, že se to dá zvládnout, ale nepřijde tím veškeré vaše snažení nazmar?“

„Snad ne,“ vzdychl si Pavel. „Uvědomte si, červi ovrósje už teď dokonale vyladili organizmy zdejších lidí. Nemoci zmizely, spousta lidí viditelně omládla a příznivý stav potrvá i když ovrósje dočasně zničíme. Až očkování pomine, nasadíme další várku ovrósje a věřím, že lidé nebudou tak nedůvěřiví, jako napoprvé.“

„Takže – stačí panák vodky a je po starosti?“ oddychl si nadporučík viditelně.

„Ano – ale jen kdyby náš vypečený Parlament skutečně ten nesmyslný zákon odhlasoval. Bez zákonu postačí odmítnout očkování – a počítám s tím, že to ve zdejším kraji odmítnou všichni, tady jsou lidé zdraví a žádná chřipka tu nemá šanci.“

„Kéž by!“ vzdychl si policista.

Errata:

20.07.2021 17:44