Dotyk smrti

*==*

Neviditelný Pavel odletěl do Prahy, aby si o nově prosazovaném zákonu popovídal s některým z poslanců. Nebyl to vlastně takový problém. Nevěděl sice, kde je má hledat, ale když přistál kdesi na Malé Straně a zviditelnil se, nelišil se od ostatních dětí a nebudil ani žádnou pozornost dotazem na Poslaneckou sněmovnu. Dozvěděl se to už od prvního člověka a nebyl pak problém počkat si na poslance, když po skončeném jednání nasedali do automobilů a rozjížděli se na všechny strany.

Jeden automobil si zkrátka vybral a pak ho neviditelný ze vzduchu sledoval, dokud automobil nevjel do vrat zahrady přepychové vily. Počkal, až pan poslanec vystoupí a otevře vchodové dveře, pak se znenadání zviditelnil.

„Dobrý den přeji!“ oslovil ho.

„Hergot, co tady máš co dělat, spratku?“ osopil se na něho oslovený.

„To je vedlejší!“ odvětil Pavel klidně. „Chci jen chvilku vašeho drahocenného času a bylo by i ve vašem zájmu, abyste mě pozval dál. Tady nevíte, kdo nás poslouchá.“

Omrknutím okolí si všiml, že ho zabírá přinejmenším jedna bezpečnostní kamera. Dalo se čekat, že si poslanec nechá majetek hlídat nějakou bezpečnostní agenturou, otázkou je, zda se někdo nepokusí zasahovat. Asi bude opravdu lépe jednat uvnitř, tam snad kamery nebudou. A kdyby ano... bude to zkrátka maličko větší riziko...

„A co když tě teď prostě vyhodím?“ navrhl poslanec nevrle.

„Možná na to nevypadám, ale jen tak mě nevyhodíte!“ varoval ho Pavel. „Doporučil bych vám více zdvořilosti. Pozvete mě dál po dobrém?“

Výhružný tón poslance zarazil. Tohle nebylo samo sebou. Ten kluk si počíná příliš jistě, kdoví co a hlavně kdo za ním stojí?

„Tak mě pusť napřed!“ naznačil mu, aby ustoupil ode dveří.

Kluk mu vyhověl a poslanec těžké dveře důležitě odemkl, jenže pak se nečekaně hbitě protáhl dovnitř, dveře za sebou zabouchl a Pavel zůstal venku. Dveře bez kliky se podobaly výsměchu.

Řekl sis o to sám, pomyslel si Pavel.

Ve dveřích se znenadání objevil oválný otvor. Na jeho hranicích se šklebila obnažená železná konstrukce, několikakomorový plastikový rám a částečně i hladce oříznuté trojité sklo okénka. Za otvorem na to třeštil oči navýsost zděšený poslanec.

„Varoval jsem vás!“ řekl Pavel. „Mě jen tak nevyhodíte!“

Vkročil dovnitř otvorem ve dveřích, zatímco vyděšený poslanec před ním pozadu ustupoval.

„Nepozvete-li mě po dobrém, přijdu ve zlém,“ pokračoval Pavel. „Pozvěte mě někam, kde se můžeme posadit a nepočítejte s tím, že by to bylo krátké.“

„Tak... tak pojďte!“ zakoktal poslanec.

Otočil se a spěšným krokem vykročil napřed. Pavel no sledoval a nechal se vést do poslancova přijímacího pokoje, kde nenuceně přijal nabízené křeslo. Poslanec mezitím vytáhl z kapsy mobil.

„Položte to na stůl!“ varoval ho Pavel – a namířil na něho osvědčenou pistoli, aby si zajistil jeho respekt, tak jako předtím u nadporučíka.

Výhružný tón poslance zarazil. To nebylo samo sebou, ten kluk si počíná příliš jistě, kdoví co a hlavně kdo za ním stojí? Ta pistole... to byl příliš silný argument!

„Co si to dovoluješ, grázle?“ vybuchl poslanec, ale ztuhl. „Víš ty vůbec, kdo jsem?“

„Jistě,“ přikývl kluk. „Doporučil bych vám více zdvořilosti, i když jste poslanec. Možná na to nevypadám, ale mě jen tak nevyhodíte! Povídám – položte ten mobil!“

„Vo co de?“ zeptal se poslanec, ale opatrně položil mobil na stolek. Ten byl teď mezi nimi, takže se Pavel nemusel obávat, že po něm tlustý poslanec skočí. Dokonce si na stůl odložil pistoli. Měl ji i nadále na dosah, ale přestal jí aspoň mířit.

„Jde mi o povinné očkování jakousi vakcínou proti nejnovější chřipce, o kterém máte jednat,“ objasnil poslanci bez okolků důvod svého vpádu.

„Ale to jsme právě dnes prohlasovali!“ ujistil ho poslanec. „Ten zákon už je velkou většinou schválený! Bude platit od pondělka!“

„Schválený?“ zamračil se Pavel. „I když to svinstvo málem zabilo ministra zdravotnictví? A už skutečně zabilo prvního člověka? To že jste schválili?“

„No jistě!“ opáčil poslanec. „Je to pro dobro lidu!“

„Jaképak »pro dobro lidu«, když ta vakcína vraždí!“

„To není pravda!“ řekl s převahou poslanec. „Posudky mnoha nezávislých lékařských kapacit potvrdily, že jedině tato účinná vakcína může zabránit hrozbě pandemie »ovčí chřipky«!“

„Jakápak pandemie?“ opáčil výhružně Pavel. „Vždyť se v Čechách, co já vím, neobjevil ještě ani jediný případ! Zato je tu více případů vedlejších efektů, horečky postihly i ministra a vakcína způsobila smrt člověka! To má být pro dobro lidu? Kdyby nešlo o tragédii, byli byste směšní!“

„To nemůžete posoudit, mladíku!“ odvětil upjatě poslanec.

„Posoudit to mohu – zato vy vůbec nevíte, co vlastně děláte!“ odsekl Pavel. „Takže jste to už velkou většinou prohlasovali? Jste zkrátka vrahové!“

„No dovolte!“ ohradil se poslanec.

„Jedna smrt vinou té vakcíny už v Čechách je,“ usadil ho Pavel. „Prohlasovali jste tedy smrt nevinných lidí. Kdybyste to ponechali na rozhodnutí každého jednotlivce, zemřeli by jen pitomci, kteří by naletěli na reklamu. Ale tohle – jste vrah, pane poslanče!“

„Tohle říkat nebudeš, drzoune!“ řekl ostře poslanec. Znenadání na Pavla namířil pistoli, kterou se mu podařilo nepozorovaně vytáhnout, a ke zvýšení výstražného účinku natáhl závěr.

Situace se obrátila. Pavlova pistole ležela na stole, ale než by na ni dosáhl, poslanec by stačil vystřelit třeba třikrát po sobě. Jenže v té chvíli se pistole v poslancově ruce rozsypala, závěr s hlavní zajiskřil a zmizel, pružina zásobníku vymrštila uvolněné náboje a rozhodila je po podlaze.

„Hele!“ řekl překvapeně Pavel. „Pan poslanec by chtěl střílet! Pan poslanec by chtěl vraždit! Že vy tuhle hračku nosíte i v Parlamentu, vy syčáku?“

V té chvíli se poslanec navzdory své otylosti s nečekanou kočičí mrštností natáhl a podařilo se mu zmocnit se Pavlovy pistole. Zdálo se, že svého mladého protivníka překvapil, protože ten se ani nepohnul, aby se tomu pokusil zabránit.

„Zabiju tě, hajzle!“ vykřikl – a stiskl spoušť.

Jenže se vůbec nic nestalo, zbraň nebyla natažená. Poslanec ji hbitě natáhl – jenže závěr mu zůstal vzadu, ve zbrani nebyly náboje.

„Moje pistolka měla jen zastrašovat, ne zabíjet,“ poškleboval se kluk poslanci. „Navíc, jak se zdá, váš kanón má větší ráži, takže je vám i vaše munice k ničemu!“

„I tak tě zabiju, hajzle!“ vykřikl poslanec. Vyskočil ze židle, zčerstva oběhl stůl a ve snaze popadnout svého mnohem slabšího soupeře po něm skočil.

Jenže Pavlovi se podařilo na poslední chvíli uhnout. Proti předpokladům obézního poslance mu neuhýbal do strany, kde bylo jedině volno, ale vyskočil svisle vzhůru a navíc znenadání zmizel.

Překvapený poslanec se pokusil sledovat ho očima, jenže jak tak po mizejícím chlapci obracel hlavu, dopadl na jeho křeslo pod neuvěřitelně nešikovným úhlem. Ozvalo se křupnutí – a poslanec se složil na parkety, kde zůstal nehybně ležet.

Pavel přistál metr a půl od něho – a s údivem sledoval, jak se poslanci z uší a nosu vyřinul průhledný světle zelený rosol. Úplně ho zamrazilo.

„Helemese! Tak ty jsi Cechapú!“ hvízdl si tlumeně. „To je mi ale překvápko!“

Zelenkavý rosol se po zemi volně neroztékal, ale postupně se zformoval do diskovité podoby. Pavlovi se zdálo, že ho nenávistně pozoruje, ale to byl jen dojem, rosol přece neměl oči. Zato poslanec ležel nehybně a jeho otevřené oči se zvolna kalily. Zřejmě si při nešikovném dopadu zlomil vaz – a jeho parazit z umírajícího těla prchl v očekávání, že mu někdo ze soukmenovců pomůže. Což ale znamená, že další Cechapú budou poblíž! Pavlovi se roztřásly nohy, když si uvědomil, že se setkal s největším nebezpečím, které jim na Zemi hrozilo. Vyvázl z toho setkání, i když s klikou!

Bleskově se rozhlédl, ale v místnosti naštěstí nikdo další nebyl. Měl by raději zmizet, než sem někdo přijde. Ale nejprve musí uklidit zbytky obou zbraní – mohly by napovědět, co se tu stalo. Dal proto příkaz Sekovi, aby všechny zbytky pistolí i rozházených nábojů anihiloval.

Zajiskřilo se – a všechny zbytky zmizely.

A co s tím rosolem na podlaze? Nechat tu zárodek Cechapú, aby mu ostatní opatřili nové tělo? Jednak při tom zabijí člověka, ale za druhé – tenhle přece ví, s kým se setkal, pamatoval by si ho! Navíc se mu zdálo, že se ten rosol pohnul. A opravdu! Vypučel z něho výhonek a stočil se k Pavlovi. Jako panožka u améby! uvědomil si. A teď se začal přelévat – a směrem k němu! Ten rosol nemá oči, ale možná jde po infračerveném světle, přemýšlel usilovně. Naštěstí je to příliš pomalé, dá se tomu uhnout, jenže – šlo to nepochybně po něm! A kdyby ho v uzavřené místnosti přemohl spánek, nebo kdyby ho něco znehybnilo, nakonec by to k němu asi dolezlo. Nebude lépe zničit to?

Příkaz k anihilaci ale Sek neprovedl, místo toho Pavlovi v hlavě vyskočila otázka.

„Opravdu chceš zničit živého tvora? Rozmysli si to!“

„Ano, chci!“ odpověděl pevně Sekovi myšlenkou. „Chce mě zabít!“

Sek zřejmě potvrzující příkaz přijal, neboť hromádka rosolu zajiskřila a vypařila se.

Sek tedy může i zabít. Upozorní na hrozící konflikt se svědomím, ale příkaz provede, pokud na něm člověk nebo jiná živá bytost trvá. Sek by se mohl stát vražednějším nástrojem než cokoliv jiného. Nebylo by od věci podívat se na to podrobněji, ale teď to počká, prvním úkolem bude dostat se z vily a zanechat přitom co nejméně stop. Někdo sem může každou chvíli vtrhnout – a pak by to tak lehce projít nemuselo! Mělo ho napadnout, že přinejmenším někteří poslanci jsou velká zvířata a mohou v nich tedy sedět i tihle paraziti!

Dobrá – vezme si z toho ponaučení pro příště! A měl by počítat, že si z dnešního dne vezmou ponaučení i jeho protivníci, příště budou ostražitější a podezíravější a nedají mu tolik šancí!

Raději se tu už nezdržovat ani vteřinu!

Dveře na chodbu otevřel pomocí silového pole, aby se nemusel dotknout kliky rukou. Nesmí tu zůstat ani otisky prstů! Snad poslanec nemá sledovací kamery i ve svém přijímacím pokoji, ty by pořídily lahůdkové záznamy! Doufejme, že to s ostrahou nemyslel až do takových detailů!

Pavel prošel k zadním dveřím na zahradu. Byly zamčené, ale ze zámku trčel klíč. Pavel vytáhl z kapsy kapesník, klíč obalil látkou a otočil jím. Pak vyběhl opatrně do zahrady a požádal o mesrini.

Vznesl se kolmo vzhůru a zmizel.

Po návratu se Pavel musel vypovídat – a Zdenka s Milčou hltaly každé jeho slovo.

Likvidaci poslance s Cechapú uvítaly jako významné vítězství, ačkoliv je Pavel krotil. Podle něho se Cechapú zabil víceméně sám, zkrátka při nešťastném skoku špatně dopadl a zlomil si vaz. Likvidaci bezbranného rosolu pomocí Sekovy anihilace nepovažoval za nic hrdinského. Holky ale viděly zkázu obávaného nepřítele a Pavel byl u toho, tím byl v této chvíli nechtěným hrdinou.

Horší zprávou bylo, že poslanci již zákon o povinném plošném očkování »prohlasovali«. Lidé v tom viděli jasnou korupci, šuškalo se i o podplacení poslanců farmaceutickou firmou, ale málokdo tušil skutečný důvod přijetí tohoto zákona.

Cechapú připravili proti ovrósje tvrdý protiúder. Jak je ale možné, že nějaké pitomé bakterie prorazily neprůstřelnou ochranu červů ovrósje? Nedalo by se proti nim něco podniknout?

Pavel pověřil holky sledováním stavu povinného očkování v okolí. Zapojili do toho i rodiče, aspoň se pocvičí v užívání telepatie. Zejména pan Vejvoda, který jezdil do práce do městečka, mohl jako první vyhlásit poplach, kdyby se v kraji objevily vakcíny. Pavel kladl tátovi na srdce, aby v tom případě nečekal na návrat domů a telepaticky mu to dal najevo hned, jak to zjistí.

„Telepatie je výhodnější než mobily,“ nabádal otce. „Jednak ji máš vždycky pohotově a za druhé je nenápadná, nikdo si ani nevšimne, když telepatíš.“

Sám se soustředil na analýzu. Průzkumný červ čersích měl ve své genetické paměti kompletní DNA získaných bakterií. Jeho pomocí se snažil zjistit, jak na ovrósje účinkují a případně, co by se proti nim dalo dělat. Čím déle se však analýzou zabýval, tím vypadal zachmuřenější.

Ty bakterie byly po čertech dobře udělané! Zdá se, že tady narazil na práci přímo excelentních biologů-genetiků, kteří navíc museli mít velice dobrou představu o tom, co dělají a proti čemu tyhle bakterie vytvářejí. Dokonce se mu zdálo, že to museli zkoušet na vzorcích ovrósje. Vymyslet tak dokonale specializovanou živou hmotu, aby ovrósje nezabíjela, ale měnila je v biologickou továrnu na jedy a udělala z nich vraždící nástroje, to opravdu není snadné. Sám by to rozhodně nedovedl, jen mu bylo jasné, že na biologickém válečném poli budou Cechapú po čertech silní protivníci!

Tyto precizně vytvořené bakterie se ukázaly silnější i než obranné mechanismy ovrósje, takže mimozemským červům i s jejich trojitou šroubovicí DNA nedaly prakticky žádnou šanci. Ostatně, jak Pavel pomocí čersíchu rychle zjistil, DNA těchto bakterií byla dvojitá. To přece vylučovalo, aby vznikly šlechtěním pozemských bakterií – měly zkrátka také mimozemský původ. Možná nebyly tak složité jako ovrósje, ale tu jedinou funkci, kterou jim jejich tvůrci dali do vínku, zvládly zcela bezchybně – změnit ovrósje, původně lidem pomáhající, ve vraždící stroje.

Cechapú zřejmě nejsou žádní hej nebo počkej!

Čím déle nad tím Pavel uvažoval, tím víc mu to připadalo jako předem prohraný boj.

Cechapú žijí na Zemi možná desetitisíce let, jsou zde dokonale adaptovaní a jako parazité jsou mimořádně úspěšní. Za celou lidskou historii je lidé neodhalili, natož aby se proti nim pokusili něco podniknout. Dlouhověcí Cechapú mají nesrovnatelně vyšší zkušenosti, ve vzájemných střetnutích byli dosud vždy jasnými vítězi, lidé jsou pro ně jen něco jako dobytek. Jakou naději proti nim může mít trojice nezkušených dětí? Pravda, díky mimozemšťanům jsou o něco lépe vybavení než zbytek lidstva, ale mimozemšťané je důrazně varovali, aby se do žádných střetů nepouštěli, neboť proti tak silným protivníkům nemají naději.

Pavlův úspěch je spíš věcí šťastné náhody než něco, co by se dalo oslavovat. Nebylo to žádné oslnivé vítězství a když, tak Pyrrhovo! Naopak se dá po takové akci čekat tvrdá protiakce Cechapú. Tak jako kdysi odpověděli na Heydrichovu smrt Germáni. Bylo by smutné, aby pro jeden pochybný úspěch zahynula spousta nic netušících lidí! Heydrichiáda byla posledním srovnatelným případem, který vítězné mocnosti právem označily za válečný zločin. Jenže to se týkalo poražených Germánů. Když tytéž zločiny páchají vítězové, nikdo na ně jako na zločince nehledí a zločinům eufemisticky říkají »vedlejší škody«.

Možná se měl více držet zpátky, jenže – první úder vedli Cechapú. Ti přece začali tu zákeřnou akcí s vražednými bakteriemi! A jako ve většině globálních akcí by to odnesli nevinní lidé. Vraždící vakcínu Cechapú vymysleli bez jakéhokoliv provokování. Bezpochyby by to byl velice rafinovaně vymyšlený zločin – a za viníka masakru by navíc označili červy ovrósje a přeneseně ty, kdo je mezi lidmi rozšiřovali. Jak jen tomu zabránit?

Z toho pohledu byla ale Pavlova protiakce omluvitelná, včetně likvidace jednoho ze zloduchů. Na mrtvé je to jedna ku jedné – pan Maděra a Cechapú v těle poslance. Ale co z toho bude? Toho se Pavel začal oprávněně obávat. Přinejmenším se zdálo, že to odnesou ovrósje – budou je asi muset obětovat, podobně jako šachista někdy obětuje pěšce i jinou figuru. Jejich vliv se zpozdí o dobu, než je budou moci mezi lidmi opět rozšířit.

A kdyby šlo jen o zpoždění!

Pavel navštívil Zbynďu Koťátka. Zamýšlel na jeho notebooku sestavit leták určený pro obyvatele městečka a okolních vesnic, který by je varoval před očkováním a dal jim nouzové řešení v podobě zničení ovrósje pomocí alkoholu.

S čerstvým výtiskem se vrátil do Vejce, aby vyslechl případné protinávrhy obou dívek.

Měly snad také nárok něco k tomu podotknout.

Mají-li ještě co...

Dívky k Pavlově letáku žádné připomínky neměly, jen mu vyčetly, že je příliš velký škarohlíd.

„Doufám, že to takhle nechceš roznášet mezi lidi!“ zlobila se Zdenka.

„Řekl bych, že to jinak nepůjde,“ vzdychl si a požádal Seka, aby si letáček zapamatoval.

„Tak aspoň počkej, až to bude nutné,“ požádala ho Zdenka.

„Musíme dát lidem aspoň chvilku času, aby si stihli opatřit alkohol,“ varoval je Pavel. „Mohlo by se klidně stát, že v místních hospodách nebude v kritické době k sehnání. Vezmete si na svědomí nešťastníky, co nic neseženou? Musíme dát lidem čas, aby si ho nakoupili.“

„Kdyby tohle slyšeli hospodští!“ vzdychla si Milča. „To by bylo jásotu! Kdo nechlastá, není Čech! Hop! Hop! Hop!“

„Hele, a co tam píšeš o dětech? Ty znáš nějaký šetrnější způsob zničení ovrósje, než frťana?“ připomněla mu praktičtější Zdenka.

„Neznám,“ přiznal. „Zamýšlím smíchat alkohol s něčím neškodným, ale tak hnusným, aby si spolknutí takového svinstva každý pamatoval jako něco ohavně nechutného.“

„Sadisto!“ zpražila ho Zdenka.

„No, já bych mu to spíš uznala,“ přidala se na jeho stranu Milča. „Aspoň nebude děcka zvykat na alkohol. Ale co my? Považuješ nás taky za děcka, nebo nám povolíš normální vodku?“

„Nám třem nehrozí očkování,“ upozornil je. „My si ovrósje klidně ponecháme, nás nemají na žádném seznamu.“

„Ach jo!“ vzdychla si Zdenka. „Už se mi jazýček blahem tetelil nad příležitostí ochutnat zase něco zakázaného! A ono se nám to vyhne?“

„Hele, holky, konec srandy, situace je fakt vážná!“ odmítl Pavel v této chvíli žertovat.

„Víš co?“ řekla Zdenka. „Ty teď sedneš, vzbudíš své červy a budeš nad nimi tak dlouho bádat, až vymyslíš něco, co by tu vakcínu zneutralizovalo. Případně něco, co by v ovrósje povzbudilo proti těm bestiím bakteriálním imunitu.“

„To udělám,“ slíbil Pavel. „Teď, hned, okamžitě. Jenže nechtějte ode mne závazný slib, že se mi to podaří, notabene včas. V této chvíli se už určitě vakcína distribuuje v Čechách do nemocnic a že by se zdejšímu kraji vyhnula, tomu neuvěřím ani za zlatý prase! Právě naopak, vsadil bych se, že už ji mají ve všech sousedních nemocnicích dostatečné zásoby i s rezervou.“

„A co třeba strhnout na naši stranu doktory, co budou lidi očkovat?“ napadlo Milču. „Lékaři přece nesmí lidem vědomě škodit! Co by jim na to řekl Hippokrates?“

„Jestli máš na mysli Hippokratovu přísahu, tak jsi úplně vedle,“ odfrkl si Pavel. „To je stejná pohádka jako Asimovovy robotické zákony. Naopak – uvědomte si obě, že nejvíc dnešních robotů se zabývá vraždami – všechny ty robotické samonaváděcí systémy popírají První zákon robotiky. Podobně jsou dnes pro mnoho lékařů na prvním místě zákony fakturace a ne starobylá a už dávno zavržená Hippokratova přísaha!“

„No dobrá,“ ustoupila jako první Zdenka. „Takže my tě teď nebudeme zdržovat, ty si sedneš nad bádání a nevstaneš od toho, dokud nebudou ovrósje imunizované proti vakcíně Cechapú. Jasné?“

„To ti sice slíbím, ale jak říkám, ani Nokimcha by ti nemohl slíbit, že to stihne včas. A vůbec, co je dneska za den?“

Když se dozvěděl, že je teprve středa, trochu se uklidnil.

„Lidi musí mít čas nakoupit si ten alkohol,“ připomněl jim.

Načež se odebral do horního patra Vejce, aby měl klid na bádání.

„Koukám, že si s ním teď dlouho nic neužijeme,“ vzdychla si Zdenka.

„My teď budeme muset slídit, kdy to očkování začne,“ rozhodla Milča. „Pavlíček teď nebude mít na nic čas. A má nejspíš nepříjemnou pravdu, že je to vážné.“

„To jsme ale všichni tři tak nějak předem čekali?“ pokrčila rameny Zdenka.

„Čekali jsme to, ale ne tak brzo!“ namítla Milča.

Tento nápis je údajně na jednom starém anglickém náhrobku. Což nic neříká o tom, zda pod tím náhrobkem leží mladík, dítě nebo stařec. Ano, všichni čekáme, že si pro nás přijde ta s kosou, ale všichni, mladí i staří, by to chtěli ještě odložit.

Na smrtku to ale neplatí...

Pavel prostřednictvím svého čersícha zkoumal zaznamenané DNA zákeřných bakterií dlouho do noci, ale k žádnému povzbuzujícímu výsledku se nedobral. Jediné kladné zjištění udělal vlastně už na patologii – agresívní bakterie, nečekaně snadno likvidující ovrósje, neměly vliv na čersíchy. Ještě že tak – kdyby tomu bylo jinak, přišel by Pavel o čersícha hned při prvním pokusu o analýzu vzorku z ovrósje pana Maděry. Čersích byl naštěstí odolnější a ukázalo se, že jeho pomocí může Pavel vražedné bakterie zkoumat do nejmenších podrobností.

Jenže DNA je neuvěřitelně složitá i když má jednoduchou spirálu, natož když ji má dvojitou. Pavel si přitom s úděsem uvědomoval, že ti, kdo tu bestii stvořili, dokázali rozluštit i trojitou spirálu ovrósje a sestavit dvojitou spirálu bakterií tak, aby ovrósje pozměnila k jinému účelu, než k jakému je sivírové vytvořili.

Uprostřed noci to Pavel pro neúnosnou únavu přerušil a uložil se ke spánku. Výjimečně byl v horním patře Vejce sám – holky moudře usoudily, že by bylo od nich nezodpovědné rozptylovat ho, takže obě raději zůstaly dole. Byl jim za to docela vděčný.

Ráno bude moudřejší večera, řekl si omluvně, než zavřel oči – a skoro okamžitě usnul...

Kdyby tušil, kdo je autorem vražedné vakcíny, nejspíš by se mu ani usnout nepodařilo. Zatím to ale – ke svému štěstí – nevěděl... a únava také sehrála své...

Silné bušení na stěny Vejce ho probudilo jen částečně, ale hromové prásknutí ho vymrštilo na nohy. Vyskočil a rozhlížel se, co se děje.

Po schodech právě k němu do horního patra dobíhaly obě dívky.

„Pavle, dobývají se na nás nějací černí zakuklenci!“ spustila na něho rychle Milča.

Pavel úsečným příkazem zrušil vnitřní maskovací účinky stěn, ale nezbylo mu nic jiného než Milčina slova potvrdit. Část konstrukce Vejce kolem vchodu byla pokroucená a ztratila průhlednost, zbytek Vejce na jeho příkaz zprůhledněl zevnitř úplně. Kolem Vejce blátem čvachtalo pár desítek černých postav s černými přílbami a s kuklami na obličejích a nad nimi kroužila bitevní helikoptéra, jejíž špičaté rakety na závěsech čekaly na odpálení. Kolem zničeného vchodu se zvolna rozplýval veliký oblak kouře – na dveřích zřejmě vybuchla nějaká silná nálož. Zakuklenci, číhající kolem Vejce, na výbuch reagovali jásotem – do Vejce zvuky naplno nepronikaly, ale rozbitá konstrukce kolem dveří propouštěla alespoň slabý ohlas toho řevu.

Pavel letmo ohodnotil zničené dveře. Otvor, normálně chráněný černým silovým polem, teď byl přehrazený roztrhanými úlomky okolních stěn, takže byl stále neprůchodný, ačkoliv silové pole zmizelo. Dovnitř – ale ani ven – se tudy jen tak někdo nedostane. Jenže se dalo čekat, že zakuklenci použijí další nálož a vstup do Vejce si tak jako tak vynutí.

Nejhorší nebezpečí, které jim uvnitř hrozilo, představovaly střepiny a úlomky, které trhavina uvolní a rozhodí velkou silou dovnitř. Ještě že obě dívky napadlo vyběhnout k Pavlovi! Přece jen je neporušený strop i schodiště nahoře v patře trochu chránily.

Co teď? Obě dívky se tázavě dívaly na Pavla, jako by čekaly, že je ochrání.

„Takže nás objevili!“ ulevil si Pavel odevzdaně. „Dalo se to čekat. Proto přece máme záložní sídla! Které je nejbližší? Poletíme tam.“

„Nejprve se musíme dostat ven!“ připomněla mu Milča.

„Maličkost!“ mávl sebevědomě rukou. „Pojďte ke mně, holky, poletíme společnou mesrini!“

„Vchod je zatarasený!“ připomněla mu netrpělivě Zdenka.

„No a co?“ odvětil Pavel. „Beztak Vejce nechám po našem odletu zmizet, na nějaké díře navíc nám snad nemusí záležet!“

První to pochopila Milča. Také ona přece nedávno zmizela z dětského domova, ačkoliv byly na všech oknech mříže! S tím rozdílem, že ona za sebou nechala mříže obnovit, kdežto Pavel chce Vejce úplně zničit.

„Tak jo!“ řekla rychle a postavila se vedle něho.

Zdenka se k nim přidala a Pavel požádal o létající mesrini. Pak teprve poručil Sekovi otevřít do stěny Vejce, odvrácené od hladově kroužící helikoptéry, otvor, kterým mesrini vyklouzlo ven.

Události pak následovaly ráz na ráz.

Dříve než černí zakuklenci vítězně doběhli k poškozenému Vejci, to jen zajiskřilo a naprosto neočekávaně se jim přímo před očima vypařilo. Bažina byla pustá, jen voda v místech, kde se černé postavy před chvílí brodily, zůstávala zakalená zvířeným bahnem.

„Našli jste nás – jásejte!“ ušklíbl se Pavel.

Neviditelné mesrini si nevšímalo helikoptéry a od bažiny Na Blatech se rychle vzdalovalo.

„Jen by mě zajímalo, jak nás našli,“ podotkla trochu zamyšleně Milča.

„Někdo to prokecl,“ mávla rukou Zdenka.

„Jenže to pro nás nic moc neznamenalo,“ uklidňoval je obě Pavel. „Říkal jsem přece, že se to v Čechách nedá věčně utajit! Proto jsi přece, Zdeni, stavěla další a další sídla! Nějaké teď obsadíme, to je toho! Ale rád bych viděl protažený čumák velitele té akce Na Blatech!“

„To teda jo!“ zasmála se Zdenka. „Ten se bude podobat psu – nejlépe kolii!“

„Jedna maličkost nám přece jen bude vadit,“ řekla Milča vážnějším tónem.

„Jaká?“ zeptal se jí Pavel.

„Budeme to mít dál od vsi k našim,“ dokončila větu.

„Neřekl bych,“ opáčil Pavel. „Pro mesrini je to jedno, kilometr nebo dva navíc nás nerozhází.“

„Akorát že to už nepůjde pěšky,“ vzdychla si Zdenka.

„Cožpak jsme poslední dobou chodili pěšky?“ připomněl jí Pavel.

„Ale viděli jsme z Vejce aspoň na věž kostela,“ vzdychla si Zdenka.

„No tak budeme mít jiný výhled,“ řekl bezstarostně Pavel.

„Ještě že nemáme žádná zavazadla,“ pochvalovala si Milča. „Všechno své si nosíme s sebou jako starý Diogénes.“

„Ještě že nemáme zavazadla,“ opakoval po ní Pavel zamyšleněji.

To už mesrini klesalo k pohádkové roubené dřevěné chaloupce, stojící na kraji lesa.

Jenže nedosedlo.

„Sakra – vidíte to?“ zpozorněl Pavel a ukázal dívkám na lesní houští, maskující chaloupku ze tří stran před očima nezvaných návštěvníků.

Houštím prosvítal nepravidelně skvrnitý maskovací nátěr nejméně dvou... ne, dokonce tří obrněných transportérů!

Číhaly tu na ně!

Errata:

20.07.2021 17:44