Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Inspekce

Dívky Nokimchu v doupěti uvítaly jako starého známého. Zdenka ho dokonce objala a dříve než stačil protestovat, dala mu na chlupatou tlamu pusu.

„To je váš zdejší pozdrav?“ zeptal se Nokimcha překvapeně, ale bylo vidět, že se usmívá.

„Ano,“ potvrdila mu Zdenka. A aby to stvrdila ještě víc, další pusu dala Pavlovi. V první chvíli se tomu chtěl bránit, jenže mu včas došlo, že by tím Zdenku shodil, takže její vřelé objetí opětoval.

Vysloužil si tím jedině další, stejně bouřlivé objetí od Milči, neboť nechtěla zůstat pozadu – ačkoliv na Nokimchu si přece jen netroufla. Šavlozubý ale i to pochopil s úsměvem.

Přivítání tedy proběhlo, ale hned poté se Nokimcha věnoval »inspekci« Země.

Děti ho zavedly do »televizní místnosti«, kde mu zapnuly zprávy. Výskyt rambu byl pořád na prvním místě mezi senzacemi. Mezitím se ale objevilo několik dalších záznamů a Nokimcha získal možnost posoudit, zda si Pavel nevymýšlel, když je označil za rambu.

„Není pochyb, jsou to oni,“ konstatoval nevzrušeně Nokimcha. „Nemějte obavy, potvrdím to i na schůzce s chitžará. Asi by bylo dobré zjistit, kde všude jsou zlýtu, ovládané Cechapú.“

„To můžeme zjistit velice rychle,“ nabídla se Zdenka. „Prostě teď přeskočím na Vjobůc a odtud přímo do brány JHV1 a postupně i do dalších.“

„Nebude to tak snadné,“ varoval ji Nokimcha. „Cechapú budou své brány jistě hlídat. Mohou přece očekávat nějaký výsadek ze Zuznelai.“

„Jen ať si je hlídají!“ holedbala se Zdenka. „Mám nápad – vletím tam v neviditelném mesrini a hned za branou naberu směr vzhůru do oblohy – nevšimnou si mě, i kdyby brejlili přímo na mě!“

„Předpokládáš, že každá z těch bran vede na volné prostranství, odkud se dá startovat přímo vzhůru,“ namítal Nokimcha. „To víme jen o dvou – JHV1 a JHV10. Co bys ale dělala, kdyby byla brána hluboko pod zemí, odkud žádný přímý východ nevede?“

Tím jí trochu sebral vítr z plachet – kdyby byla jeho námitka opodstatněná, ocitla by se Zdenka ve velice nepříjemné pasti.

„Nemyslím si, že by někdo stavěl brány bezdůvodně,“ namítla trochu zaraženě. „Mají přece smysl jen když je k nim přístup a mohou tedy sloužit k dopravě, ne?“

„Toho je brána GEIA14 přímo klasickým příkladem!“ vzdychl si Pavel ironicky. „Nesloužila dopravě nějakých deset milionů let a přístup je tam tak krkolomný, že ho umožňuje teprve mesrini!“

„Brána GEIA14 je pozůstatek po průzkumnících Okchygů,“ odporovala. „Nesloužila miliony let dopravě jen díky zapomnění. Přístup je tam, pravda, trochu krkolomný, ale nebude to tím, že mezitím sopka Ančov svým výbuchem úplně změnila ráz krajiny? Očekávala bych, že okolí brány bylo v době její stavby příjemnější. Brána v Ančově je výjimka ve všech směrech, ostatní snad už tak výjimečné nebudou.“

„To je sice možné, ale co se stalo s Ančovem, mohlo se stát i s branami JHV,“ tvrdil Pavel. „Některé mohou být úplně zasypané, takže vedou rovnou do skály! Co kdybys tam vletěla nosem rovnou do skály?“

„Tak úplně bych s tebou nesouhlasil,.“ vložil se do sporu Nokimcha. „Brána, která nemá před sebou volno, se na dotaz neohlásí a přenos neumožní, tu vlastnost mají už od Okchygů. Bezpečnost přenosů byla u nich na prvním místě. Brány JHV jsou zřejmě mladší než staré brány Okchygů, ale tu vlastnost musí mít také. Nevím, zda je Cechapú postavili sami, nebo si pár původních bran jenom přejmenovali – ale museli to udělat až v poslední době, řekněme v posledních padesáti tisíci letech, aby jim sloužily. Jinak by úpravy neměly smysl. Mohli je ale postavit v nějakém velkém stavebním souboru – například ve zdejším chrámu. Nebo takový chrám postavit až kolem brány. Což by bylo pochopitelné v případě, kdyby Cechapú hvězdné brány zlýtu stavět neuměli.“

„Měla bych lepší nápad,“ řekla Milča. „Pošleme tam za sebe neviditelné mesrini bez posádky s jednoduchým úkolem – po průchodu branou zanést její polohu do mapy světa, případně zjistit, zda není pod zemí – a pak se prostě rozplynout.“

„To by šlo,“ souhlasila Zdenka. „Jen bych to ještě maličko vylepšila. V mesrini by byla bomba, jaká spálila naši vesnici. Mesrini po průchodu branou ji buď umožní zanést do mapy světa, pak spořádaně s využitím neviditelnosti odletí, nebo zjistí, že je v podzemí a nechá bombu vybuchnout, čímž bránu buď úplně zničí, nebo ji aspoň vyřadí z provozu i pro Cechapú.“

„Ta bomba byla příliš velká, než aby se vešla do mesrini,“ namítl hned Pavel. „Ale nemám nic proti použití neviditelné mesrini bez posádky. Ovšem jen ke zjištění polohy těch bran na Zemi.“

„To by asi šlo,“ schválil to Nokimcha. „Troufnete si na to sami, nebo vám mám pomoci?“

„Na tohle si troufnu i sám,“ přihlásil se Pavel. „Využil bych k tomu bránu na Vjobůci, kam nás posílá Ančovská. Jak jsem pochopil, ta už se dlouho nepoužívá, nebudu tam nikomu překážet.“

„Dobrá, budu se zatím zabývat jinými výzkumy Země,“ řekl Nokimcha.

„A nepotřebuješ naši pomoc?“ nabízela se hned Zdenka. „Kdyby nic jiného, určitě se na Zemi vyznáme lépe.“

„Kde budu potřebovat znalosti místních poměrů, obrátím se na vás,“ slíbil Nokimcha. „Ale já se teď potřebuji orientovat v místních biologických poměrech – a v tom mi, nezlobte se na mě, moc nepomůžete. A vzhledem k úrovni pozemské biologické vědy pochybuji, že by mi pomohl kdokoliv jiný. Naše věda je zřejmě dál.“

„A jinak ti pomoci nemůžeme?“ naléhala Zdenka.

„Budu potřebovat zajmout jednoho Cechapú živého,“ řekl Nokimcha. „Ale to si nechám až na konec, nejprve musím splnit ostatní úkoly. Jestli do té doby Pavel zmapuje zdejší brány, tím lépe.“

„Nás tedy nepotřebuješ?“ zatvářila se Zdenka trochu nešťastně.

„Bylo by smutné, abych byl při inspekci závislý na místních obyvatelích,“ usmál se trochu nuceně Nokimcha. „Ne, nebudu vás potřebovat. Ale slyšel jsem, že jste se zaměřili na Cechapú ve vyšších patrech zdejší společnosti, jenže místo zajímání je rovnou likvidujete. Nechte je dočasně na pokoji, máme s nimi jiné plány.“

„To pak nebudeme dělat vůbec nic!“ namítla trochu zklamaně Milča.

„Jestli chcete být užiteční, můžete zjišťovat, kde se Cechapú soustřeďují,“ navrhl Nokimcha. „To by mohlo být časem užitečné. Ale nelikvidujte je. Nemá cenu znepokojovat je. Nejspíš by na to reagovali zvýšenou pohotovostí a skrýváním. Už teď vědí, že by vás neměli podceňovat, jen nemají správnou představu, jak hodně jste jim nebezpeční. Podle ovrósje by mohli vědět, že mají proti sobě celé Zuznelai, ale o něm mají představy zastaralé o padesát tisíc let.“

„Jak hodně se ty představy mohou lišit?“ zajímala se Zdenka.

„Před třiceti tisíci lety nastal v Zuznelai veliký pokrok v optice,“ řekl Nokimcha. „Dříve jsme neznali neviditelnost a já doufám, že ji zdejší Cechapú dosud neznají. Naneštěstí už jste jim poskytli několik vodítek. Vaše Vejce jim přinejmenším ukázalo, že něco takového existuje. Objevili i většinu vašich úkrytů chráněných neviditelností. Jen doufám, že nepochopili její principy, nicméně pouhá neviditelnost už před nimi na Zemi dlouhodobě nic neukryje.“

„Nenašli zatím žádné naše podzemní sídlo,“ ujistila ho Milča.

„Tam zřejmě stačily maskovací vlastnosti ochranného pole,“ připustil Nokimcha. „Nezměnili jste tvar skály, ve které jste se ukryli. Pavel už odhadl, jak mohli přijít na ostatní neviditelné objekty – například počítačovým porovnáváním leteckých snímků z různé doby. To je naštěstí nepoužitelné na skalní úkryty i na pohyblivé objekty a díky tomu zatím ještě nepřišli na neviditelné mesrini. Tím lépe – ale i nejlepší neviditelnost má slabiny. Ani Cechapú těch padesát tisíc let nezaháleli.“

„Dobře,“ spokojila se s tím Milča. „Takže dnes můžeme v neviditelnosti aspoň zjišťovat, kde a kolik Cechapú se právě teď nachází.“

„Využijete přitom nového Sekova pravidla jejich označování,“ řekl Nokimcha a popsal jim, jak se jim od nynějška budou jevit nositelé Cechapú.

„Prstence nad hlavami?“ ušklíbla se Zdenka. „Tak nějak si dřív lidé představovali svatozář!“

Musela to ovšem Nokimchovi vysvětlit, neboť to ještě neznal.

„Nejzajímavější je, jak přesně se strefili!“ podotkl, když skončila. „Když jsme o tom mezi námi chitžará jednali, padlo několik návrhů na způsob jejich označování. Nakonec jsme přijali to, čemu vy na Zemi říkáte »svatozář«... Přísahám ale, že jsme tuhle pozemskou podrobnost neznali!“

„Tahle věc je přitom z našeho lidského hlediska poměrně stará – nejméně tisíc let – a to je na naše poměry dlouhá doba,“ dodala Zdenka.

„Náhoda je zkrátka blbec!“ ukončila debatu Milča – jenže pak musela Nokimchovi vysvětlit i tohle pozemské úsloví.

Nokimcha se jen usmál.

Zatímco Nokimcha bádal, Pavlovi se podařilo již druhého dne zanést do map všechny hvězdné brány, používané Cechapú na Zemi. Bylo jich i s Ančovem třináct a byly po světě rozložené dosti nesymetricky. Dvě z nich byly poměrně blízko u sebe, ostatní byly osamělejší.

Rozmístění hvězdných bran na Zemi

Proč byly zlýtu po světě tak podivně rozhozené?

„Původně jich určitě bylo víc,“ uvažoval Nokimcha, když mu Pavel ukázal rozložení bran na mapě světa. „Staří Okchygové neponechávali nic náhodě. Na každém světě ponechávali více bran, aby aspoň některé přečkaly různé přírodní katastrofy. Většinou jich stavěli šestnáct, což se spojuje – ačkoliv možná mylně – s jejich čtyřprstými končetinami. Ale jestli na Zemi opravdu čekaly deset milionů let, pak není divu, že některé z nich už dávno zmizely. Ančov je výjimka i podle zkušeností Zuznelai. Aby se brána zachovala pod žhavou lávou, to se opravdu často nestávalo.“

„Zajímavé je, že se jmenuje GEIA14,“ připojil Pavel. „Ostatní jsou číslované pěkně po jedné do dvanácti. Předpokládám, že Cechapú původní brány Okchygů přečíslovali, ale i pak chybí ještě třináctka.“

„Třináctka, patnáctka a šestnáctka,“ dopočítala to Zdenka.

„To nevíš!“ namítl Pavel. „Třeba chyběla pětka, šestka a devítka, ale Cechapú je přečíslovali popořadě bez ohledu na původní číslování Okchygů. Klidně se pak mohlo stát, že by se u Ančova zachovala pětka, kterou Cechapú nenašli a tak dali číslo pět bráně ve Francii.“

„To už se asi nedozvíme,“ pokrčil rameny Nokimcha.

„Spíš bych řekl, že díky Cechapú vznikla kolem bran střediska prastarých lidských civilizací,“ dodal Pavel. „Nějak pěkně to vychází.“

„Neřekla bych!“ oponovala mu Milča. „Bylo nějaké středisko civilizace ve střední Africe?“

„Někde jsem četl, že ano,“ přikývl Pavel. „Pochopitelně brána sama nestačila, ke vzniku toho střediska byly nutné i jiné podmínky, ale dvojice bran je na středním Východě a trojice v Evropě.“

„Ančov nepočítej, tuhle bránu dodnes neobjevili,“ opravila ho Milča.

„No dobře, pak si spoj čtyřku, pětku a šestku, jsou taky na dosah od sebe.“

„Až na to, že čtyřka je v Africe,“ podotkla Milča.

„Kartágo bylo na pobřeží velice vlídného pásma Středozemního moře,“ nedal se Pavel.

„Tam zase nespadá Anglie,“ trumfovala ho Milča.

„Anglie patří mezi střediska civilizace až v poslední době, Kartágo ve starověku,“ usuzovala Zdenka. „Spojitost mezi nimi velká není.“

„Nehádejte se,“ usadil je klidně Nokimcha. „Země je tak hustě osídlená, že téměř každá brána souvisí s nějakým hustě osídleným místem. Důležité je, že všechny brány byly volné. Žádná nebyla obestavěna nějakým palácem nebo chrámem, takže je můžete používat i vy.“

„Jenže všech dvanáct Cechapú hlídají,“ řekl trochu zklamaně Pavel. „Všude byli poblíž vojáci nebo ozbrojení policisté. Když jsme se objevili na Yucatanu, tak tam ještě nehlídali.“

„Jak se to vezme,“ pokrčila rameny Zdenka. „Taky jsme odtud prchali s policií v zádech!“

„Ale nečíhali na nás už u zlýtu,“ připomněl jim Pavel. „Klidně jsme tam nejprve vylezli na vrcholek pyramidy – a až tam jsme potkali první Cechapú. Teda – pokud ta ženská byla opravdu Cechapú a ne jen jejich poskok.“

Zdenka jim zase přinesla své čerstvé dojmy z dnešní návštěvy Českého Parlamentu. Nepoužila neviditelnost, prostě se přidala k jedné skupince obyčejných diváků a s nimi se dostala až na balkón.

„To vám byla přehlídka svatých!“ rozplývala se nadšením. „Ani neměli nad ostatními velkou převahu, ale dali se rozeznat už podle toho, jak hlasovali. Kdykoliv šlo o prasečinky, byli dojemně jednotní. Jenže s nimi vždycky hlasovali i někteří jejich kolegové bez svatozáře. Ti patolízalové jim i jinak úslužně ustupovali s cesty.“

„To jsem zvědavá, jak budou hlasovat, až to hnízdo svatých vybereme!“ odfrkla si Milča.

„Celé je to jen jedno velké divadlo!“ zavrčela Zdenka. „Vždycky když opravdu o něco jde, svatí si vyhlédnou pár vhodných poskoků a ti je následují jako uhranutí, i kdyby předtím byli proti nim.“

„Třeba je opravdu uhranou!“ napadlo Pavla.

„Právě to je dělá nebezpečné,“ ujistil je vážně Nokimcha. „Umí se přizpůsobit psychorytmům bytostí, na které se zaměří. Zatím jste měli štěstí. Naše úpravy vám psychorytmy pozměnily, aby útoky Cechapú, pokud k nim dojde, vyzněly naprázdno. Ale kdyby se někoho z vás zmocnili, kdyby se jim podařilo zjistit a vystihnout i vaše pozměněné psychorytmy, měli byste s nimi problémy.“

„Na jakou vzdálenost to působí?“ zeptala se rychle Zdenka.

„Oni to modulují do hlasu,“ řekl Nokimcha. „Ve správně postaveném chrámu se stanou pány všech, kdo se uvnitř vyskytují, ani na ně nemusí vidět. Kdyby lidem nařídili zabít se, poslechnou je, ačkoliv tím překonají i základní živočišný pud sebezáchovy.“

„A co když ten hlas přenesou na dálku třeba rádiem nebo televizí?“ napadlo Pavla.

„Pokud se s hlasem přenese vnesená modulace, přenesou se i účinky,“ ujistil ho Nokimcha.

„To by vysvětlovalo, proč Hitler tak okouzloval své přívržence,“ ušklíbl se Pavel. „A dnešní vládci jsou úplně totéž! Udělejte interview s nějakým papalášem a spousta lidí se začne rozplývat, jaký je to nóbl a důvěryhodný pán. Když pak čtete jeho projev jako čistý text, nestačíte se divit, jak strašné bláboly jim lidé žerou.“

„Ale jak to, že se spousta jiných lidí dokáže těm blábolům vzepřít?“ zajímala se Zdenka.

„Nikde nejsou úplně stejné bytosti,“ vysvětloval jí Nokimcha. „Kdo chce lidmi manipulovat, musí buď používat širokopásmovou psychorezonanci, nebo zmanipulovat určitou skupinu a ta už za něho zařídí zbytek.“

„Čili – co osobně neokecal Áda Hitler, to za něho dokončil Pepík Goebbels,“ dodal Pavel.

„Cechapú se umí spíš zaměřit na určité skupiny,“ řekl Nokimcha. „Širokopásmovou rezonancí zase prosluli rambu. Právě tím jsou nebezpeční. Ve vašich zprávách je jen pár záběrů, zachycujících tyto tvory. Přitom, jestli jsem to správně pochopil, má kdekdo na Zemi fotoaparát. Jenže kdo je na doslech a ocitne se v jejich vlivu, ztratí vlastní vůli. Lovci zahodí zbraně, přijdou k nim a nechají se bez odporu dobrovolně roztrhat. Rambu zbraně nepotřebují. Libují si v »přirozeném« zabíjení zuby, drápy, u menších tvorů, například u dětí, si vystačí s ranou těžké tlapy.“

„Takže by s námi také zametli?“ došlo Milči.

„Nejspíš,“ přikývl vážně Nokimcha. „A díky širokopásmové psychorezonanci byste proti nim neměli obranu ani v naší úpravě. Ještě že jste se s nimi nesetkali!“

„Já říkala, že je to past!“ řekla se zadostiučiněním Milča.

„To jsi nemohla vědět!“ usadil ji Pavel. „Fakt je, že to jako past vypadalo. Proto jsem se přece vydal do Zuznelai, abych o tom chitžará informoval. Ale musíme teď nestranně uznat, že jsme zase měli z pekla štěstí a kliku jako řemen!“

„Vy jste proti nim chtěli jít?“ zpozorněl Nokimcha.

„No – měli jsme takové cukání,“ přiznal Pavel. „Nechtělo se nám nechat je vraždit lidi, aniž by věděli, že proti nim nestojí pouhá zvěř, ale inteligentní bestie.“

„Ale o jejich pravé nebezpečnosti jste nic netušili, že?“ ověřoval si Nokimcha.

„Ne,“ hlesl tiše Pavel.

„Máte zřejmě štěstí,“ oddychl si Nokimcha. „Takže pro příště: dokud jste uzavřeni v silovém poli, tlumícím zvuky, například v mesrini, jste odolní i proti rambu. Ale neopovažujte se vystoupit a zrušit je – v blízkosti rambu by to byl váš konec. Ani já se neodvážím pohybovat se v té oblasti bez ochrany. Navíc se chraňte pohlédnout jim do očí! Z dálky to není nebezpečné, ale zblízka... oni mají svaly, vyvolávající chvění zornic – a když to chvění rozpoznáte, rezonance nastane i vizuální cestou. Jako u některých hadů, hypnotizujících své oběti očima.“

„Potěš pámbu!“ vzdychla si Milča.

„Máte štěstí, že jste mě přivolali,“ shrnul to Nokimcha. „Byl nejvyšší čas! Proti Cechapú jsme vás imunizovali, ale rambu... rambu jsou úplně jiný kalibr.“

„Ještě že je Cechapú přitáhli jen na Střední Východ!“ oddychla si Milča. „Kdyby je rozšířili po celém světě, to by byl teprve masakr!“

„Zdá se, že je chtěli opravdu využít jen aby vás vylákali,“ připustil Nokimcha. „Ale kdybyste na to nereagovali, mohli by je přitáhnout až sem, kde vás naposledy zaznamenali, nebo tam, kde jste se poprvé objevili.“

„To by odpovídalo,“ přikývl Pavel. „Poprvé se průzkumníci Zuznelai objevili v JHV1 – tedy v Bagdádu. Tam se také objevili i rambu. Podruhé nás zjistili u JHV10 na Yucatanu, ale nejvíc stop jsme zanechali v Čechách, kde vlastně ani žádné jejich brány nejsou.“

„Ale vylákali by vás i do toho Bagdádu, že?“ zeptal se Nokimcha.

„Asi ano,“ připustil Pavel. „Nechtěli jsme je nechat vraždit lidi. Jen jsme vám to chtěli nejprve oznámit. Jestli nás to zachránilo...“

„Tím lépe,“ řekl Nokimcha.

Nokimcha v Doupěti dlouho nezůstal. Neviditelné mesrini se mu natolik zalíbilo, že si nechal vysvětlit, jak se s ním zachází. Vyjádřil se, že je lepší než jeho osobní štít, který chtěl používat před příletem na Zem a gratuloval Pavlovi, jak skloubil prastarou, pozapomenutou možnost, poskytovanou kdysi dávno Sekem, s modernějšími zrcadly. Pavel samozřejmě vyzdvihl Milčin podíl na tom spojení a zeptal se, zda tohle mesrini nepřevezmou i na Zuznelai.

„Asi ne,“ řekl Nokimcha. „Mesrini se dříve používaly i u nás, ale pak je nahradila spolupráce s draky grikychy. Draci nejsou možná příliš inteligentní, ale vědomí užitečnosti je s jinými bytostmi významně spojuje a právě ta spolupráce vede ke všeobecné spokojenosti. Proto si myslím, že návrat k mesrini nebude na programu. Něco jiného je u průzkumníků, když se občas vypraví na neznámé světy. Kde se jim podaří navázat spojení s pradávnými Seky, tam to může být přínosné.“

„Jenže na Zemi draky grikychy nemáme,“ pokrčila rameny Zdenka.

„Ale možná by nebylo špatné je sem rozšířit,“ usmál se Nokimcha. „Na střední vzdálenosti je to výhodné. Jak jsem pochopil, na Zemi máte místo toho uhlovodíkové dopravní stroje, jenže jejich spotřeba rychle vyčerpává vaše zdroje uhlovodíků. Sek by to snad mohl kompenzovat, jenže služby grikychů a tyhjo, v nouzi i vašich koní vycházejí i pak dlouhodobě příznivěji.“

„Proč uvažuješ naše koně jen v nouzi?“ zeptala se ho uraženě Milča. „Na Zemi se používali ke všeobecné spokojenosti několik tisíc let!“

„Koně, jak jsem pochopil, nejsou dost inteligentní, aby se o sebe dokázali sami postarat,“ řekl Nokimcha. „Můžete je ponechat bez dozoru na pastvině, kde budou mít i nějaké přístřeší, ale těžko si je telepaticky přivoláte, nemluvě o problémech se sedly a s vozíky. Grikychové i tyhjo se o sebe starají bez dohledu lidí, na požádání přiletí či přiklušou a mají radost, jak jsou užiteční. Grikychové jsou navíc geneticky upravení pro zvýšení komfortu cestujících, mají v sobě i biologické převlékací žaludky. Takové tvory na Zemi ani nemáte!“

„No – dřív jsme něco podobného měli,“ zavzpomínal Pavel. „V Asii zajišťovali dopravu osob rikšové, lidé s vlastními vozíky. Jinde byli zase fiakristé, lidé s vlastními koňskými povozy.“

„Čím se lišili rikšové od fiakristů?“ zeptal se Nokimcha.

„Rikšové ty vozíky tahali sami, fiakry tahají koně a lidé se o ně starají,“ upřesnil to Pavel.

„A těm rikšům nevadilo, že dělají činnost, na kterou stačí bytosti s polointeligencí?“

„Lidé občas byli rádi, že mají vůbec nějakou práci,“ řekla Zdenka. „Bez práce hrozí lidem hlad, ten je vždycky horší.“

„Sek zajistí potravu všem – lidem i jiným bytostem,“ odvětil Nokimcha. „Zamyslete se nad tím a možná zjistíte, že spolupráce inteligentních bytostí s polointeligentními může být výhodná pro obě strany.“

„Za těchto podmínek by se našli i lidé, kteří by se věnovali péči o koně a provozování fiakrů i jako hobby,“ připustil Pavel. „Některé lidi péče o koně vyloženě baví.“

„Kdybyste měli grikychy, nebyli by lidé při cestách po Zuznelai tak vyvedení z míry jako vy, když jste poprvé letěli s grikychem,“ připojil Nokimcha. „Všechno má své dobré i špatné stránky, jde o to, co převáží.“

„Dnes ovšem převažuje u mesrini výhoda neviditelnosti,“ vzdychla si Milča. „Ale časem by mohlo být zajímavé mít létající draky i na Zemi!“

„V každém případě jsou tady prvním problémem Cechapú a druhým rambu,“ řekl Nokimcha.

„Bohužel,“ vzdychla si Zdenka.

Objevení dalších rambu v okolí Dijonu ve Francii přišlo jako blesk z čistého nebe.

Úplné vyvraždění městečka Clémencey vyvolalo hromadný útěk obyvatel všech sousedících osad. Panika se nevyhnula ani městu Dijonu, světoznámě proslulému zejména Dijonskou hořčicí. Nikdo nečekal, že by se v lesích poblíž tak významného města mohli objevit tygři zabijáci. Až na trojici dětí ve vzdálených Čechách, která něco podobného ve shodě se svým šavlozubým přítelem očekávala už při výskytu podobné pohromy v poušti na Sinaji.

Francie do oblasti urychleně poslala jednotku výsadkářů, aby nebezpečné šelmy zneškodnili. S nimi se do oblasti vypravil i armádní reportér – vyslal však ve zprávě jen jednu fotografii, na níž bylo poměrně jasně zachycené pruhované tělo šelmy, stejné jako na Sinaji. Stejným mobilem poslal ještě krátkou reportáž, jak dvě šelmy zdecimovaly skupinu výsadkářů – a pak se odmlčel. Po chvíli se ozval poslední výsadkář a hlasem plným hrůzy ohlásil, že dvě šelmy všechny ostatní roztrhaly na kusy. Někteří prý sice začali střílet, ale palba pak podezřele rychle umlkla.

Také poslední výsadkář zmlkl uprostřed hlášení – a to už nikdo nepochyboval o příčině.

Po úplném vyvraždění výsadkářů bylo všem jasné, že na tyto šelmy nestačí ani zelené barety. Úprk lidí z blízkých městeček a vesnic ještě zesílil. Nad lesy poblíž mrtvého městečka Clémencey vzlétly tři francouzské bitevní vrtulníky, ale jeden z nich se po přeletu nad místem posledního boje elitních vojáků zahalil do oblaku kouře a zřítil se do lesa, kde následovala silná exploze.

»Na zabijácké šelmy nestačily ani bitevní vrtulníky!« hlásala zpráva i v České televizi. Byla to ničím nepodložená spekulace, nicméně zvyšovala tragický dojem z těchto událostí.

Milča, pověřená ten den sledováním televizních zpráv, přivolala na tuto zprávu i Nokimchu.

„To už je drzost!“ prohlásil šavlozubý. „Vědí o možném kontaktu se Zuznelai, vědí o tom, že dohody mezi rambu a Zuznelai zakazují jejich výpady mimo vyhrazené světy, ale porušují je.“

„To snad patří k jejich principům, ne?“ usmál se trochu nuceně Pavel. „Gežgové na Vjobůci mi říkali, že právě rambu mají zásadu dělat si co chtějí a nedodržovat žádné dohody! Proč by si asi dělali hlavu z dohod se Zuznelai?“

„Ano, ale... bytosti Zuznelai jim pohrozily úplným vyhlazením, jestli opustí rezervaci,“ mračil se Nokimcha. „Rambu dostali čtyři světy, ačkoliv jen jeden byl jejich domovský. Tak velkorysý dar však dostali pod podmínkou, že si budou dělat co chtějí jen v těch čtyřech světech. Časem se rambu spojili s giva, kteří dostali do správy za podobných podmínek dva světy, ale to už byla jejich vnitřní věc, do toho spojenectví jim Zuznelai nemluvilo. Rambu dnes zjevně dostali pozvání od Cechapú. Mělo by váhu, kdyby Cechapú jednali za sebe, podobně jako giva. Cechapú si však přisvojili právo jednat i za lidi, kterým vládnou. To není ospravedlnění, ale přitěžující okolnost. Myslím, že pohár tím právě přetekl a chitžará Zuznelai se budou muset do zdejšího dění chtě nechtě zapojit.“

„Co tady chcete dělat?“ zeptal se opatrně Pavel. „Jen bych připomněl, že nemáme dobré zkušenosti se zásahy zvenčí. Na Zemi při každém vpádu zahyne příliš mnoho nevinných lidí.“

„Nevinných se ani nedotkneme,“ ujistil děti Nokimcha. „Ale rambu na Zemi porušili dohody se Zuznelai a někteří se už provinili i hromadnými vraždami. Ti si zaslouží trest.“

„Co s nimi ale chcete dělat, aby se to nedotklo i nevinných?“ zajímal se Pavel.

„Musí se to dotknout jen rambu a Cechapú,“ odvětil zamyšleně Nokimcha. „Ale na to se budu muset vrátit do Zuznelai – jen doufám, že chitžará už stihli všechno připravit.“

„Takže už tady na Zemi končíš?“ opáčil trochu zklamaně Pavel.

„To ne – ještě jsem nezačal!“ ujistil ho Nokimcha. „Ale něco jsem mezitím stihl. Říkal jsi mi, že jste Seka naučili dělat i koncentrovaný alkohol, že?“

„Jo, vodku,“ odvětil Pavel. „Ale to bylo z nutnosti. Byla to naše jediná obrana proti vakcíně Cechapú. Lidé v sobě museli zničit ovrósje, dřív než z nich vakcína vytvoří smrtelné nebezpečí.“

„Ve vaší situaci to byla skutečně nejjednodušší a přitom poměrně účinná protiakce,“ schválil jim to. „Dám vám jiné, odolnější ovrósje. Ty staré ale budete muset nejprve zabít, takže – opravdu výjimečně – nějaký ten alkohol teď vypijete i vy tři.“

„Čím se liší ti noví?“ chtěl hned vědět Pavel.

„Mají odlišností víc,“ řekl Nokimcha. „Vyvinuli je dryazgu a nejsou ve světech Zuznelai ještě vyzkoušení ani rozšíření, jenže Sněm chitžará rozhodl, že je dostanete přednostně, aby vás Cechapú neohrožovali. Ta darebácká vakcína je nezmění, nezlikviduje je ani alkohol, ale nebude to nutné, nebudete je muset každých dvacet let vyměňovat. Podle dobrozdání dryazgu vydrží tisíc let, u lidí jsou tedy prakticky doživotně. Zabije je až vyschnutí po smrti nositele.“

„Takže – komu dáme nové ovrósje, o ty se už nebudeme muset starat?“ ověřoval si Pavel.

„Tak nějak – jenže Sněm chitžará má podmínku navíc,“ přikývl hokr. „Na nový druh ovrósje nebudou mít nárok násilníci – zločinci, zejména vrazi. Nač by takovým lidem bylo tisíc let života, kdyby je měli strávit v kriminále?“

„To ale nebude snadná podmínka,“ zamyslel se Pavel. „Vztahuje se to i na likvidaci Cechapú? Já jen, že naše soudy taky chrání víc darebáky než jejich oběti!“

„To nepřipadá v úvahu,“ usmál se hokr. „Všichni Cechapú na Zemi jsou vrazi, neboť zabíjejí inteligenci svých nositelů. Je správné použít při jejich zneškodňování i mírnější postupy než přímou likvidaci, ale kdekoliv by mírnější postup vedl ke škodám na nevinných, je i likvidace oprávněná. Sněmu jde spíš o to, aby ovrósje nedostávali lidé škodící, nebo dokonce zabíjející jiné lidi.“

„Jak to ale máme poznat?“ zeptal se Pavel.

„Tím se vy tři nebudete zatěžovat,“ řekl Nokimcha. „Pokud na takové lidi narazíte, nový druh jim prostě nedávejte. Kdo se ale projeví jako násilník později, přijde o ovrósje až dodatečně.“

„Jak ale bude možné sebrat je někomu dodatečně?“ starala se Zdenka.

„Bude to v pravomoci soudců – a Sek to dokáže udělat, aniž by si toho zločinec vůbec všiml,“ řekl Nokimcha zachmuřeně. „Je to nová, dlouho vytvářená funkce, kterou zdejší Sek převezme při synchronizaci – a nejspíš už ji převzal. Podmínkou je rozsudek vynesený spravedlivým soudem.“

„To ještě neznáš naše prodejné soudce!“ varoval přítele Pavel.

„Nebudou to posuzovat současní soudci, služebníci Cechapú,“ zavrtěl hlavou Nokimcha. „Na Zemi se nejprve musí ustanovit skutečně spravedlivé soudy a bude s tím ještě hodně práce, než se to podaří stabilizovat. Možná na tom někteří zločinci získají pár let života navíc – možná i pár desítek let. Ale co na tom?“

„To vypadá dost zamotaně,“ mínil Pavel.

„Nejprve se budete muset zbavit Cechapú a rambu,“ řekl Nokimcha. „Pak teprve bude čas na ostatní. Budeme potřebovat stovky inspekcí a inspektorů, než se Země pozvedne k takové úrovni spravedlnosti, jak ji chápeme u nás. A teprve potom umožníme lidem cesty do Zuznelai – pokud si mezitím, už bez vlivu cizáků, nezvolíte sami cestu rambu a giva...“

„To snad ne!“ otřásly se svorně obě dívky.

„Je to pořád ještě otevřená možnost,“ řekl Nokimcha. „A žije u vás spousta lidí, kterým by to vyhovovalo, jak jsem si už všiml. Také by si mnozí rádi dělali, co sami chtějí. A není jich málo.“

„Takže už se na Zuznelai nepodíváme ani my?“ došlo Pavlovi.

„Vy tři budete už napořád výjimka,“ usmál se na ně Nokimcha. „Kdykoliv požádáte některou hvězdnou bránu o spojení se Zuznelai, otevře se vám. Ale jen vám třem. Pro ostatní budou hvězdné brány zlýtu ještě dlouho uzavřené.“

„A co Cechapú?“ staral se Pavel.

„Pro ně Sněm chitžará připravuje svět Hlimi, kam je pošleme,“ řekl Nokimcha. „Budou si tam žít podle svého – jenže bez lidí, na kterých by mohli parazitovat.“

„Říkal jsi, že nejsou schopni žít samostatně!“ připomněl mu Pavel. „Že bez nositele zahynou!“

„Na světě Hlimi, který jim chceme věnovat, je dost života, aby je uživil,“ řekl hokr. „Žije tam spousta hlodavců, podobných vašim myším, ale i druhy, jaké na Zemi nemáte. Některé dosahují až velikosti člověka a ti už snad budou schopní pojmout i Cechapú.“

„Takže z nich budou krysy!“ řekla nadšeně Zdenka. „To se k nim bude hodit!“

„Důležité je, že ani obří krysy nesplňují podmínky, aby byly uznané za rozumné,“ pokračoval Nokimcha. „Parazitovat na zvířatech je pro nás ještě přijatelné, zejména když paraziti nemohou žít samostatně. Snad bychom přijali i parazitování na rozumných bytostech, kdyby je přitom neničili – to už se blíží symbióze, kterou uznáváme a sami využíváme – například u ovrósje.“

„Proč jste to neudělali už s Cechapú, vyhnanými z Gežgui?“ zajímala se Milča.

„Však jim to Sněm chitžará tenkrát nabídl,“ řekl hokr. „Cechapú v té době obývali i další svět, Geližefy. Cechapú z Gežgui se však s nimi nesnesli a odmítli se tam odstěhovat. Na Gežgui se pak chovali tak bezohledně a ničivě, že nutně následovalo vyhnání na pustý svět, kde mohli jen dožít. Krátce poté se Cechapú na Geližefy sami vyvraždili, takže jsme jejich druh považovali za vyhynulý – až do jejich zjištění na Zemi. Nechceme je úplně zničit, ale nechceme je ani nechat škodit jiným rozumným bytostem. Proto pro ně připravujeme svět krys Hlimi.“

„Co tam pro ně vlastně připravujete?“ zajímalo Zdenku.

„Bude tam Sek a několik hvězdných bran zlýtu,“ vypočítával hokr. „Jen jsme tyto prostředky museli upravit. Hvězdné brány zlýtu je nesmí poslechnout – aby se opět nemohli vynořit někde ve vesmíru a dál škodit. A Sek jim nesmí umožnit ani stavět jiné zlýtu, ani vytvářet zbraně, kterými by se mohli vyvraždit jako na Geližefy. Cechapú je hodně nesnášenlivý druh. Nemají-li koho ovládat a terorizovat, začnou se terorizovat i navzájem. Samostatná kapitola je jejich chování k ovládaným tvorům – všechny války na Zemi jsou jejich dílo, ačkoliv jim v tom pomáhali i mnozí lidé.“

„A jak je tam chcete stěhovat?“ zeptala se Zdenka. „Bez těch ovládaných lidí to přece nepůjde!“

„Ty už tak jako tak nezachráníme,“ řekl Nokimcha. „Ale znemožníme jim rozmnožování, aby nemohli využívat ani nevinná lidská mláďata. Až dožijí jejich současní nositelé, budou Cechapú donuceni využívat jiný druh – a nic jiného než obří krysy tam nebude.“

„Už aby to bylo!“ vzdychla si Zdenka.

„Nebude to tak jednoduché, jak si představuješ!“ zarazil ji Nokimcha.

„Já vím – je jich moc, bude problém je tam všechny naházet!“ vzdychla si opět.

„Nejen to,“ řekl Nokimcha. „Nezapomeňte, Cechapú v současnosti ovládají celý svět. Kdyby naráz zmizeli, nastane na Zemi strašlivý chaos. Celá současná civilizace by se zhroutila, protože vy lidé ji bez nich neuřídíte. Je vás většina, ale Cechapú obsadili všechna řídící místa a není, kdo by je zastoupil. Bude se to muset čistit pozvolna, abyste se naučili řídit svět sami.“

„Ale i tak bych to urychlila, jak jen to půjde!“ trvala na svém Zdenka. „Ještě by mohli, kdyby viděli, jak prohrávají, způsobit nějakou katastrofu úmyslně.“

„Uvidíme!“ zamračil se hokr. „Tak – a tady máte nové ovrósje – a Pavel podle nich už dokáže dělat další.“

Pavel opatrně požádal Seka o láhev vodky a když ji dostal, všichni členové trojlístku se jeden po druhém důkladně napili.

„Brrr!“ otřásla se Zdenka.

„Co na tom vlastně lidi mají?“ ošklíbla se i Milča.

„Měl jsem možná vymyslet něco, aby to bylo ještě hnusnější,“ řekl Pavel, když vypil svůj díl. „Tohle sice pálí v krku jako čert, ale pít se to dá. Mělo to ještě smrdět jako shnilé brambory a ani by mi nevadilo, kdyby to tak i chutnalo.“

„Nebudete to už potřebovat,“ ujistil je Nokimcha vážně.

„Aspoň že tak!“ přijal to Pavel.

Zbytek láhve nechali jako ostatní odpadky anihilovat a pak spolkli každý jedno vajíčko, které Pavel předtím ukryl do kapsle, aby nepůsobilo nechutně. Nemuseli tentokrát ani čekat, až pominou účinky vodky, nové ovrósje měly být odolnější.

„A máme to za sebou!“ oddychli si všichni tři.

„A nejlépe uděláte, když to teď zaspíte!“ nahnal je Nokimcha do postelí.

Nebylo ještě tak pozdě, ale tentokrát ho všichni tři poslechli. Vodka prý navozuje po napití nějaké příjemné pocity a je tedy lepší zaspat je, aby člověka pro příště nesváděly.

Ráno se uvidí!

Errata:

20.07.2021 17:44