Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bitva u Dijonu

Telepatický vzkaz pana Vejvody je zastihl uprostřed příprav na návrat Nokimchy do Zuznelai. Pan Vejvoda sdělil lakonicky synovi, že je všechno v nejlepším pořádku a že by je mohli navštívit v novém domově. Podařilo se jim znovu získat české občanství, zakoupili dvě sousedící usedlosti v nevelké vesnici na Vysočině a jako dostatečně bohatí opustili sběrný tábor pro utečence.

Zlato zkrátka dělá divy i v Čechách.

Všechny plány na dnešek šly tedy stranou a trojlístek přemluvil i Nokimchu, aby se s nimi vypravil za jejich rodiči. Adresu znali, šlo jen o rozhodnutí.

„Mohli by mě vidět,“ vymlouval se šavlozubý hokr.

„Neboj se, neleknou se tě,“ ujišťovala ho Zdenka. „Už jsme jim o tobě vyprávěli a aspoň nám to konečně všichni uvěří!“

Nokimcha se tedy uvolil letět tam s nimi. Objednali si větší mesrini, aby se tam vešli všichni, ale Pavel si neodpustil místo vpředu a řízení. Mesrini by se ostatně dalo řídit ze kteréhokoliv sedadla – ačkoliv i sám pojem »sedadlo« byl podmíněný – seděli na čemsi neviditelném a nehmotném, jen na omak měli dojem, že sedí na mastném nafukovacím lehátku.

Adresa jim moc neříkala. Pavel litoval, že si to nemohl předem vyhledat na internetu – internet v Doupěti neměli a i kdyby Pavel něco mobilního opatřil, okamžitě by to na ně navedlo Cechapú. Takhle letěli do neznáma a to nebylo povzbuzující.

Po hodině bloudění se Pavel dotázal otce na nějaké další orientační body, jenže se dozvěděl, že jsou tam úplně noví a ještě se v okolí nevyznají. Zakoupení usedlostí za ně udělala jakási agentura, předchozí majitelé je tam dovezli autem a po podepsání smlouvy a zaplacení je tam prostě nechali.

Pavel si naštěstí věděl rady. Na kraji nejbližšího města zanechal holky, aby se i s Nokimchou schovaly do neviditelného mesrini a počkaly na něho. Sám se vydal do městečka, kde v nevelkém zlatnictví vyměnil zlatý šperk za peníze a s těmi vyrazil do internetové kavárny na náměstí. Za půl hodiny byl zpátky u čekajících dívek s mapou v kapse a za další čtvrt hodinu už kroužili nad oběma označenými statky.

Pavel tátu vyzval, aby vyšli na dvůr a přivítali je. Pan Vejvoda s chotí hned poslechli a krátce poté se přímo před nimi všichni čtyři zviditelnili.

Paní Vejvodová ale při spatření Nokimchy vykřikla hrůzou a chvíli trvalo, než se uklidnila. Pavel rodiče uklidňoval a snažil se je se svým mimozemským kamarádem seznámit, ale bylo znát, že jsou oba vyděšení. Ukázalo se, že se krátce předtím dívali na zprávy z Francie a Nokimchu si spletli s rambu.

„Ale rambové mají přece žluto-fialové žíhání, zatímco Nokimcha žluto-zrzavé!“ přesvědčoval rodiče Pavel. „Kromě toho má Nokimcha šest končetin – čtyři nohy a k nim dvě ruce, kdežto tamti zabijáci jen čtyři pracky. A Nokimcha je navíc oblečený!“

To byla pravda, Nokimchův oblek byl sice nevýrazné modré barvy, ale zakrýval větší část jeho těla i nohou, jen ruce, krk a hlavu měl v »přírodní« barvě.

„Ale ty zuby..!“ hleděla paní Vejvodová upřeně na výraznou ozdobu Nokimchova obličeje.

„Jeho předkové byli skutečně dravci,“ připustil Pavel. „I lidé mají přece špičáky a gorily také nahánějí menším tvorům hrůzu, nemyslíš?“

„Naše zuby nesnesou srovnání s těmi kly!“ namítla matka.

„A co takhle přestat porovnávat zuby a podívat se na něco jiného?“ vložila se mezi ně Zdenka. „Kolik válek jsme vedli za posledních tisíc let my lidé a kolik bylo přitom mrtvých? Podotýkám, že hokrové nevedli za posledních dvě stě tisíc let válku žádnou. Ne hokrové, my lidé jsme proti nim až neuvěřitelné bestie. Je skoro div, že se hokrové námi vůbec zabývají.“

„Ale ty bestie ve Francii...“ namítla nesměle Pavlova matka...

„To nejsou hokrové,“ odpálila ji Zdenka. „To jsou rambu, ti se hokrům podobají asi jako my gorilám, jen jsou ještě větší bestie než my. Ale plést si je s hokry? To není zrovna rozumné!“

„Proč se jich tak zastáváš?“ obrátila se na ni Pavlova matka.

„Kamarádíme s nimi prakticky od té doby, co jsme se dostali do vesmíru,“ řekla Zdenka.

„Kamarádíte? A nikdy jste se jich ani trošku nebáli?“

„Víte, paní Vejvodová, my jsme se tam nejprve setkali s gežgy,“ řekla Zdenka. „To jsou taky šelmy, jenže menší – asi jako my. A více se podobají kočkám, jenže byli oblečení. Oblečené kočky se tolik neleknete, ten oblek přece uklidňuje. A když jsme poznali, že gežgové jsou docela přátelské kočičky, nerozházeli nás ani ti ostatní tvorové. Ve vesmíru je jich spousta druhů. Nebezpeční nám byli jen Cechapú, k nerozeznání podobní nám lidem. Tak co, koho se máme obávat? Lidé se musí naučit rozpoznávat nebezpečí jinak než podle zubů.“

Co se na to dalo odpovědět?

Zdenka se při té obraně k Nokimchovi lísala a on ji rukou objímal. Přední končetiny hokrů se více podobají lidským rukám, ačkoliv jsou chlupaté, teprve jejich střední končetiny jsou skutečné tygří tlapy. Jenže hokrové na středních nohou stojí, kdežto jejich ruce jsou na tygry až příliš jemné.

Soudit podle zubů je opravdu ošidné.

„To jsem zvědavá, co na Nokimchu řeknou naši,“ vzdychla si Zdenka. „Asi bych se k nim měla nejprve vypravit sama a trochu je zpracovat, než ho k nim pozvu.“

„Taky si to myslím,“ přikývl s pochopením Pavel.

„Tak víte co, holky? Jděte teď obě k Sadovým a připravte je na Nokimchu, přivedu ho tam, až mě tam zavoláte,“ navrhl Pavel.

„Zlatá telepatie,“ řekla Milča.

K rodičům zavítali jen na skok, spíš aby se s nimi viděli, ale nechtěli na ně svou přítomností přitahovat pozornost. Zpočátku jen sousedů, později ještě méně příjemných tvorů. Před večerem se s nimi raději rozloučili a vrátili se do Doupěte, kde se ovšem zakrátko rozloučili i s Nokimchou.

„Vrátím se brzy!“ sliboval jim.

„Víš aspoň o tom, že tady na Zemi ubíhá čas rychleji než u vás?“ zeptal se ho Pavel.

„Vím,“ přikývl. „Takových světů je víc. Známe ale i světy, kde čas běží ještě pomaleji. Možná to souvisí s geometrií vesmíru – světy poblíž galaktických center mají jiný čas než okrajové.“

Rozloučili se s ním a Nokimcha odletěl do večerního stmívání směrem k Ančovu.

Zůstali v Doupěti sami.

„Nebudeme pokračovat v akcích proti Cechapú i bez Nokimchy?“ navrhl Pavel.

„Myslím, že nám jasně naznačil, že máme počkat, až se vrátí,“ opáčila Milča. „Chitžará měli nejprve připravit ten svět – jakže mu říkal? Hlimi, že? Bez toho světa je stejně nemáme kam dávat. Zabíjení Cechapú by mohli zhodnotit jako zbytečné a mohli by mít i pravdu.“

„Nešel bych proti Cechapú, ale proti jejich spojencům rambům,“ zavrčel Pavel. „Sek sice proti anihilaci protestuje, ale nakonec ji provede. Vrahy beztak není kam přemisťovat a litovat je nebudu. Každé zdržení přitom stojí desítky lidí životy!“

„Počkáme raději na Nokimchu,“ přidala se Zdenka k Milči. „Teď na noc na ně stejně nemůžeš jít, to by byla sebevražda. Takže nám nezbývá než jít spát, ráno je moudřejší večera.“

Pro dnešek jim opravdu nezbylo než se odebrat na kutě, ale Pavel si umiňoval, že si zítra zaletí do Francie poohlédnout se po rambu. V mesrini bude přece aspoň trochu chráněný!

V Doupěti nebyly dveře, nahrazovaly je jen látkové závěsy. Když Zdenka skalní úkryty stavěla, dohodli se všichni tři na jejich uspořádání. Doupě se proto skládalo z několika místností, navzájem oddělených alespoň deseti metry skály a pospojovaných poměrně úzkými, klikatými chodbami, aby se v nich nedalo střílet, kdyby dovnitř pronikli ozbrojenci. Profil chodeb odpovídal průchozímu profilu běžných dveří, takže se rodiče v chodbě vyhnuli jen když se jeden z nich natočil bokem.

Pravda, trojlístek pořád ještě nedosahoval rozměrů dospělých, takže dokázali běžet klikatou chodbou i dva vedle sebe, ale rodiče si několikrát povzdechli nad zdejšími stísněnými prostorami – ačkoliv samotné místnosti už tak stísněné nebyly.

Pavel polepil stropy místností i chodeb svítidly ze Zuznelai, které Sek běžně dodával. Svítidla vypadala jako bílé gumové desky, lepila se na vhodné hladké plochy a svítila trochu nazelenalým světlem. Rozsvěcela se vždy když zaznamenala pohyb a v místnostech se ovládala i telepaticky.

Snídani si jako vždy uspořádali v dolní společné jídelně. Byl zde velký stůl, kolem něhož se předtím shromažďovali všichni a teď byl pro tři trochu velký. Zdenka navrhla k snídani mimozemské kakao – tak tomu aspoň říkali, ačkoliv se to pozemskému kakau vůbec nepodobalo, mělo kořennou vůni i chuť, aspoň že bylo sladké. K tomu si poručila dvě tvarohové buchty, na rozdíl od Milči, která dávala přednost buchtám s mákem. Pavlovi objednaly kakao a jednu buchtu tvarohovou, druhou makovou.

Pavel se přihrnul jako poslední.

„Poletím do Francie na ramby. Nejlepší bude, když na mě počkáte tady v Doupěti,“ oznámil dívkám, jen co se zakousl do buchty.

„Si se zbláznil?“ vyjekla Zdenka. „Poletíme s tebou!“

„Neblázni, Zdenko!“ domlouval jí dobrácky. „Čím víc by se nás kolem rambů motalo, tím větší pravděpodobnost, že si nás všimnou!“

„A to tady máme umírat strachy o tebe?“ namítla Zdenka.

„Proč?“ usmál se, ačkoliv trochu nuceně. „Máme přece telepatii. Postačí, když vás telepaticky čas od času ujistím, že jsem v pořádku. To obě vydržíte.“

„Opravdu chceš ramby zlikvidovat?“ nedůvěřovala mu Zdenka.

„Hele, holky, vždyť tam ty bestie vraždí lidi!“ trval na svém. „Nemůžeme čekat na Nokimchu, plno lidí to každý den odnese. V neviditelném mesrini mám nejlepší podmínky, že se mi to podaří. Ale nebylo by dobré motat se tam všichni. Naší největší výhodou je dneska neviditelnost a jak říkal Nokimcha, už jsme jim i tak dost naznačili.“

Dívkám nezbylo než souhlasit, ale ochota z nich zrovna nesálala.

Pavel po snídani zamířil do horní chodby vedoucí ven ze skály. Kamarádky šly s ním, ale jen k východu. Tam si Pavel vytvořil mesrini a vyletěl ven.

Strefit se do města, kde nikdy předtím nebyl, by byl skoro zázrak. Naštěstí Pavel zopakoval již jednou použitou fintu. V náhodně vybraném městečku, na které narazil při letu naslepo na západ, přistál ve vedlejší uličce, na náměstíčku našel internetovou kavárnu a za nevelký poplatek si vytiskl několik map. První – nejméně podrobná – zachycovala cestu z Čech až do francouzského Dijonu, další, podrobnější, zachycovaly okolí Dijonu a zejména blízké lesy, kde se měli ukrývat rambové. Pavel si vytiskl i letecký pohled a vyzbrojen mapami zamířil neslyšně, i když rychlostí proudové stíhačky, směrem k očekávaným mimozemským příšerám.

Les jihozápadně od města Dijonu měl být podle mapy přírodní rezervací »Réserve Naturelle Combe Lavaux – Jean Roland«, ale Pavel měl ve zdejším kraji jednu velkou nevýhodu – neuměl ani slovo francouzsky, nemohl se tedy nikoho na nic zeptat. Nezbývalo mu než spolehnout se na mapy, natištěné ještě v Čechách. Z výšky toho mnoho neviděl, musel se snést těsně nad koruny stromů.

K jeho podivení byly i lesní cesty, vedoucí skrz rezervaci, asfaltované. Sledoval jednu z nich, proraženou rovně jako podle pravítka, ale nikde nic neobjevil.

Až náhle – trochu stranou – spatřil zelený nákladní automobil. Stál zaparkovaný pod větvemi mohutného stromu, takže by přímo shora nebyl vůbec vidět. Vedle něho stál vojenský stan zbarvený do khaki a poblíž hlídalo několik vojáků.

Že by nějaká další výprava francouzské armády?

Jenže Pavla okamžitě udeřily do očí – zeleně svítící kruhy nad hlavami vojáků.

Svatozáře Cechapú!

A to se podívejme! Že by v sobě měli Cechapú i obyčejní vojáčci? Svatozáře prosvítaly skrz listí a navíc se pohybovaly, přímo na sebe přitahovaly jeho pozornost. Vlastně – nebýt jich, nevšiml by si tak rychle ani těch vojáků.

Pavel zůstal viset ve vzduchu zhruba deset metrů nad zemí a padesát metrů od vojáků. Pomalu se k nim začal přibližovat, metr po metru, aby je nevyplašil.

Brzy si všiml, že to nejsou obyčejní vojáci. Nevyznal se sice ve francouzských hodnostech, takže to nemohl posoudit, ale vypadalo to na důstojníky. Ti tady nebudou pro nic za nic!

Než ale mohl odhadnout, proč tady vartují, rozuzlilo se mu to samo od sebe.

Z velkého vojenského stanu vyběhl veliký žluto-fialově žíhaný tygr. Rambu! A hned za ním další stejně velký! Důstojníci na sebe začali křičet, jenže mesrini Pavla stínilo od zvuků, ostatně by ani francouzsky nerozuměl, ale nezdálo se, že by ti lidé křičeli hrůzou. Rambové si jich kupodivu nevšímali, spíš se mu zdálo, že se ohlížejí směrem k němu. Vidět ho přece nemohli... jenže postřehl, jak dychtivě nasávají čenichy vzduch a stále více pohlížejí přímo na něho.

No jo! Neviděli ho, ale vyčenichali! V lese je bezvětří, ale přece jen stačí slabounký vánek, aby ho prozradil! Neviditelnost je sice dokonalá, ale pachy nestíní! A on ani neví, kterým směrem vane vítr. Jestli k nim nebo naopak, ale zjevně spíš k nim.

Než se ale odhodlal k nějaké činnosti, první řada důstojníků zaklekla, pozvedla útočné pušky a začala naslepo pálit do lesa. Bez tlumičů to musel být strašný rachot, ale Pavel neslyšel výstřely ani svist kulek. Většina jich prolétla kolem mesrini, jiné se strefily – jenže mesrini není letadlo, není z plechu, který by se dal prostřelit, ale ze silového pole, schopného odolat nadzvukové rychlosti za letu a přitom aktivně tlumit i zvukové projevy při této rychlosti.

Uvnitř mesrini bylo ticho. Půl metru před sebou spatřil dvě – ne, tři, a dokonce čtyři kulky, jen tak visící ve vzduchu, jak je zbrzdilo silové pole. Vrtěly se jako roztočené káči, ale pak sklouzly po silovém poli a padaly podle zákonů gravitace dolů, ačkoliv díky rotaci pořád zachovávaly směr. Ne, kulky mu zjevně neublíží.

Jenže v té chvíli si uvědomil, že ti důstojníci dole míří opravdu až podezřele přesně. Rambu asi mají dobrý čich a navádějí Cechapú přímo na něho. Je jen otázkou času, kdy je napadne použít jiný druh zbraně.

Buď jak buď, dva rambu – to je dobrý cíl!

Sek se sice Pavla raději zeptal, zda myslí svůj příkaz vážně, ale když mu ho Pavel potvrdil, obě šelmy se náhle propadly do země. Anihiloval obě mimozemské bestie ve zlomku vteřiny, nestačily údivem ani zařvat. A nejspíš nic necítily, anihilace postupovala rychleji než vzruchy v nervech.

Pavel zvedl mesrini vzhůru, pryč z vějíře bzučících kulek. Cechapú usazení v důstojnících ale pálili stejným směrem dál, takže bylo zřejmé, že jim bez rambů chybí naváděč. Stříleli tam, kde byl ještě před chvilkou – teď ale už jen pánubohu do oken.

Takže hned dva rambu!

Pavel si trochu oddychl. Nebýt dohody s Nokimchou, byl by jistě anihiloval i důstojníky, ale ti dnes nebyli jeho cílem. Dnes loví jen ramby.

Čtyři sta metrů nad skupinkou důstojníků, z nichž někteří si právě urychleně měnili vystřílené zásobníky za plné, ho napadlo pochlubit se dívkám.

„Tak holky!“ oslovil pomocí Seka obě najednou. „Právě jsem zlikvidoval dva ramby u města Dijonu. Ale zjistil jsem, že jsou ještě nebezpečnější, než si myslíme.“

„Neublížili ti?“ ozvala se mu na tu dálku starostlivě Milča.

„To ne, mesrini snese i přímý zásah ze samopalu, ale mohli by nás parádně zaskočit!“

„Jak?“ zeptala se ho stručně Zdenka.

„Vyčenichají nás!“ odvětil jí. „Mají neuvěřitelně jemný a přesný čich, mohli by v noci objevit Doupě a vtrhnout dovnitř. Budeme se muset lépe zabezpečit!“

„Takže už letíš domů?“ zeptala se ho Zdenka s ulehčením.

„Ještě ne, ještě se kolem porozhlédnu,“ odvětil. „Dva ramby jsem zneškodnil, ale může jich tu být ještě víc. A jak jsme očekávali, Cechapú s nimi otevřeně spolupracují!“

„Nebo oni s Cechapú,“ obrátila to Milča.

„Jo, přesně tak,“ souhlasil.

Křižoval několik hodin v nízké výšce nad rozložitými stromy přírodní rezervace u Dijonu, ale další rambu už neobjevil. Jen svatozáře Cechapú mu prosvítaly skrz stromy a označovaly je, ačkoliv je mezi listím neviděl. Uvědomoval si, jak je ten detail důležitý – Cechapú by viděl i ve tmě jeskyní a budov. Svatozáře přitom neosvětlovaly okolí a nemohly je varovat – byly přece pouhou projekcí v jeho vlastní hlavě.

To se bude hodit, pomyslel si, ale v této chvíli ho Cechapú zajímali jen okrajově. Nokimchovi přece slíbili, že je nebudou likvidovat a počkají, až pro ně sivírové připraví svět krys Hlimi. Rambu se to ale netýkalo a bylo správné zlikvidovat je, neboť hrozilo, že v krátké době zabijí mnoho lidí.

Že by si ale Cechapú pozvali na Zem poblíž Dijonu jen dva rambu? To uvidí, až se podívá na Sinaj, kde se rambu objevili jako první. Ani se nedivil, že rambu nejprve hladce vyřídili výsadkáře, ale s důstojníky francouzské armády si docela dobře rozuměli. Rozhodující rozdíl byl v tom, že ti druzí měli v hlavě parazity, kteří rambu na Zem pozvali. Jistě se s nimi předtím domluvili.

Nepříjemné bylo, že Cechapú mají přístup na jiné světy pomocí hvězdných bran zlýtu. Mohou tak nejen komunikovat se spřízněnými netvory, ale také by mohli uprchnout, kdyby jim na Zemi začala hořet půda pod nohama a ještě by mohli použít taktiku spálené země. Pavel ani na okamžik nepochyboval, že by se nerozpakovali použít jaderné zbraně a vyvraždit Zemi úplně. Bude to muset projednat s Nokimchou!

Zdálo se ale, že v lesích u Dijonu píchli do vosího hnízda. Cechapú se začali rojit jako vosy, od jihu přijela další auta – několik klasických osobních, ale také obrněné vozy s dalšími posilami. Některá auta zřejmě přivezla i nějakou techniku – Pavel si všiml dvou pojízdných radiolokátorů. To nebylo zdravé – neviditelnost platila jen ve viditelném spektru, možná širším než u lidí, ale přece jen, radar používá vlny úplně jiné délky, pro které neviditelnost nemusí platit.

Raději se zvedl a zamířil jinam. Ale do Doupěte se mu ještě nechtělo.

Nasměroval se proto zpátky do Čech, aby si opatřil další mapy. K jeho smůle ale internetovou kavárnu v prvním českém městečku neměli a proto, aby se zbytečně nezdržoval, zamířil rovnou do Plzně, kde doufal v úspěch. A skutečně se mu podařilo objevit podnik, kde kromě kávy nabízeli připojení k internetu a dokonce možnost za poplatek si i ledacos vytisknout. Chtěli sice za každou stránku nekřesťanské peníze, ale to Pavlovi nevadilo. V nouzi by si odskočil do nejbližšího zlatnictví, kde by zkusil prodat další zlatý šperk – díky Sekovi měl tuhle možnost pořád doširoka otevřenou. Na cestu si naštěstí vzal dostatek peněz a nemusel se starat o lichvářské podmínky internetového kavárníka. Kromě map si vytiskl i zprávy, kdekoliv se objevila sebemenší zmínka o »vraždících bestiích na Sinaji«. Potřeboval se k nim dostat co nejblíž a nechtěl je dlouho hledat. Podle prvních zpráv se zdálo, že se rambové objevili poblíž brány v Jeruzalémě, ale dlouho se poblíž nezdržovali, nikdo je tam nespatřil – až na Cechapú, kteří tu akci jistě pečlivě utajili. Kdyby je ale naložili na automobily, mohli by je odvézt na hranice Izraele s Egyptem, aby šířili děs a hrůzu u sousedů.

S dalšími mapami vyrazil skoro kolmo na původní směr výletu – a zamířil přes Rakousko na Jadran a dál kolem Řecka přes Krétu směrem na Sinaj.

Jenže tady byla opravdu jen poušť a slunce pražilo tak, že by se v jeho záři ztratily i svatozáře Cechapú, kdyby se tu nějací nacházeli. Pavel si všiml i několika automobilových kolon, ale zblízka vždycky zjistil, že jde o běžné dopravní kamiony – ačkoliv každou skupinku doprovázely dva džípy plné vojáků, ale těm se nedivil, zdejší kraj nebyl stvořený k vycházkám bez ozbrojeného průvodu. Důležité bylo, že nikde neviděl rambu ani Cechapú, ačkoliv nad pouští kroužil celé hodiny.

Nakonec se opravdu cítil utahaný a kromě toho se slunce už nížilo k obzoru. Další kroužení nemělo smysl – dole se začaly klást stíny a za chvíli nebude vidět vůbec nic. Možná by mu ve tmě zasvítily svatozáře Cechapú, ale po pravdě řečeno, už na ně neměl ani náladu.

Vzdal to a otočil se do Čech...

Vrátil se ze »spanilé jízdy« až za tmy jako hrdina. Bylo proč, likvidace obou rambů zachránila v okolí města Dijon možná i pár tisíc lidských životů. Pavel ale veškerou chválu odmítal. Předně – ramby likvidoval Sek, on k tomu dal jen příkaz. Za druhé – Cechapú si mohou kdykoliv pozvat jiné a teror může pokračovat s neztenčenou intenzitou, ne-li ještě hůř. A za třetí – poskytli jim nechtíc další podklady, aby si mohli udělat lepší představu, kdo proti nim stojí a jaké prostředky používá.

„Na druhé straně mám i kladné postřehy,“ končil svůj report dívkám v Doupěti. „Musíme se připravit, že nás mohou rambové vyčenichat. Stačilo by přitáhnout pár rambů do Čech, což mohou udělat kdykoliv, aniž bychom o tom věděli.“

„Mohli bychom vymyslet na zachycování pachů nějaké filtry,“ navrhla nesměle Milča.

„Možná – můžeš je začít vymýšlet,“ souhlasil Pavel. „Tak dál! Další, tentokrát kladný postřeh říká, že svatozář Cechapú je nejlépe viditelná za šera – pak je odhalí i pod listím, ale za slunečního žáru je nezřetelná. Třetí postřeh – silové pole mesrini je neprůstřelné a jeho posádka se nemusí bát běžných střelných zbraní. To je důležité, zvlášť když se ukázalo, že jsou rambové schopni navádět střelbu i podle pachu. Poslední postřeh říká, že Cechapú s ramby spolupracují nejspíš na základě nějaké dohody. Škoda, že její obsah neznáme – ale nepříjemné je už to, že se spojili.“

„To bude Nokimcha koukat!“ věštila Zdenka.

„To asi bude, ale už aby tu byl,“ vzdychl si Pavel. „Události na Zemi se nějak rozběhly a bude těžké je zastavit. Doufám, že jsem jim aspoň trochu naboural plány. Jestli jsem zlikvidoval jedním rázem polovinu rambů na Zemi, nebudou si aspoň myslet, že si tady mohou beztrestně dělat cokoliv je napadne a mohlo by je to i trošku odradit.“

„Taky si to myslíme!“ řekla Zdenka i za Milču.

„Jo – ale já dneska padnu a spím, jsem utahaný jako kotě,“ prohlásil Pavel.

Kupodivu to ani Zdenka a tím méně Milča nezpochybňovaly. Jen Zdenka trochu kysele podotkla, že by si měl dát zítra pohov, aby nebyl večer tak vyřízený.

To naštěstí bylo všechno a den skončil smírem. Pavel pro sebe vyhrál ničím nerušenou noc, neboť kamarádky se rozhodly dopřát mu zasloužený odpočinek. Samy se stáhly do jedné z dolních ložnic Doupěte, kde před spaním ještě dlouho diskutovaly.

Uvidíme zítra!

Druhého dne se Pavel brzy k ránu vypravil opět k Jeruzalému pátrat po prvních rambech, kteří se objevili na Zemi. Nejprve si odletěl pořídit další mapy a pak zamířil přímo k jihu. Na rozdíl od dopravních kolosů, brázdících zředěný vzduch deset kilometrů nad zemí, mesrini uháněl níž, sotva deset metrů nad vlnami moře. Občas míjel lodě – plachetnicím se štíhlými stožáry se vyhýbal, nízké tankery přeskakoval, ale jižně pod Krétou se pro jistotu vyhnul uctivým obloukem flotile šedivých vojenských lodí. Jednomu menšímu torpédoborci se přiblížil, ale když na velitelském můstku viděl to míhání svatozáří, raději se rychle vzdálil.

Cechapú nebyli jeho cílem, ale umiňoval si, že zrovna tihle budou jedním z prvních jeho cílů, až se vrátí Nokimcha a oznámí jim, že krysí svět Hlimi, určený pro ně, je připravený.

Mesrini se svou rychlostí nadzvukových interceptorů však nechal flotilu brzy za sebou a před Pavlem se objevily břehy Afriky. Podle map poznal, že má před sebou město Alexandrii, proto se ostře stočil doleva a zamířil nad deltu Nilu. Když nechal za sebou i Suezský průplav, zamířil k místům, kde nedávno řádili rambu. Bylo by dobré objevit je a zlikvidovat, i když se mohli po zmizení těch dvou u Dijonu stáhnout i mimo Zemi.

Křižování nad pouští však bylo únavnější, než si myslel. Pátrání začal poblíž vyvražděných osad, kde se nic ani nepohnulo – lidé se těmto místům zdaleka vyhýbali a liduprázdný okruh, odkud obyvatelé v panice uprchli, se nezmenšoval, spíš naopak.

Pavel nakonec krátce po poledni pátrání ukončil. Bude asi lepší počkat na Nokimchův návrat, pak to bude mnohem jednodušší. Nebude muset vynechávat Cechapú.

Otočil se a zamířil přes Kypr, Krétu a Jadran domů...

„Co že tak brzy?“ uvítaly ho kamarádky.

„Nic jsem nenašel,“ přiznal. „Myslím, že bude přece jen lepší počkat na Nokimchu.“

Dali si tedy menší svačinku.

Pak Zdenku napadlo spojit se telepaticky s rodiči, když už je nemohou navštívit osobně. Pomocí Seka to šlo jako mobilem, jen nedrželi u ucha přístroj a hlasy rodičů se jim ozývaly přímo v hlavě. Zdenka se rozhodla zavolat mámě, Pavlovi doporučila, aby taky začal od mámy a Milči, aby se necítila mimo, navrhla pohovořit si zatím s jejím tátou – má na to přece nárok, když už ji adoptovali. Pak si to s ní vymění, aby si užili všichni.

Během telepatické domluvy nastalo v Doupěti ticho. Všichni tři se pohodlně usadili, aby je nic nerušilo, a mlčeli – ačkoliv jim v hlavách zněly hlasy jejich nejbližších. Na Vysočině bylo stejné odpoledne jako tady, rodiče sice ještě cosi dokončovali, ale při první zmínce o telepatickém spojení s dětmi nechali práce a věnovali se hovoru. Pan Vejvoda byl zpočátku mimo, ale když se dozvěděl, kdo chce s nimi hovořit, trpělivě čekal, až Pavel domluví s matkou a zavolá i jeho.

Na Vysočině bylo zatím všechno v nejlepším pořádku. Sousedé se s novými přivandrovalci už seznámili, neboť Sadovi i Vejvodovi se byli ukázat v místní hospodě, kde oba otcové rodin zaplatili všem sousedům rundu na uvítání. Jen místo tvrdého alkoholu poručili sobě i všem likér s nižším podílem alkoholu.

„Sousedům se zdálo podivné, že jsme přicestovali z Ruska a nepijeme vodku,“ řekla Zdenčina maminka dceři jako pozoruhodnost. „Prohlásili jsme tedy, že v prostředí, kde se příliš chlastá, se dá odolat jen tak, že se člověk naučí říkat »Ne« – jenže odmítat pít jen s někým by byla urážka, takže se to pak musí dodržovat ze zásady u všech. V Rusku to jinak nejde a Ukrajina je to samé. Sousedi to uznali a všechno je v pohodě.“

„Na alkohol si musíte dávat pozor!“ varovala Zdenka rodiče.

„Neříkala jsi, že nám dáte nějakou novější odrůdu?“ zajímala se matka.

„Dáme, ale ne hned a do té doby se musíte alkoholu vyhýbat,“ ujistila ji dcera.

Rodiče se na druhé straně mohli pochlubit, jak se v novém místě uchytili. Zakoupením dvou sousedících usedlostí problémy neskončily. Usedlosti byly předtím pár let neobývané a pozvolna chátraly. Obě potřebovaly přinejmenším nové střechy, aby dovnitř nezatékalo. Oběma rodinám se sice podařilo nové střechy zaplatit, ale pan Vejvoda rozvážně prohlásil, že budou muset s prodejem zlatých šperků šetřit pro nejnutnější případy – jinak by mohli brzy narazit na lidskou závist. Střechy byly proto poslední, co si za zlato pořídili. Z obou rodin tak založili malé družstvo, napůl si pořídili potřebný dobytek i starší traktůrek, aby nevzbuzovali pozornost, a tak skromně začínali hospodařit. Bylo to nutné už protože pan Vejvoda nebyl původem sedlák a neuměl by to. Rozhodování se proto ujal pan Sadový, který zemědělství rozuměl a ostatním proto práci přiděloval. Naštěstí spravedlivě – a sám dělal s nimi, nechoval se jako šafář. V družstvu si měli být rovni.

Trojlístek při dálkovém telepatickém spojení viditelně pookřál. Rodičům se zřejmě dařilo lépe – a nikdo už nezjistí jejich spojitost se všemi problémy, zejména těmi vzdálenými. Kdo by je mohl podezírat? Oni nestojí za nevysvětlitelným mizením rambů kdesi u Dijonu – zejména když oficiální kruhy ve Francii nesmějí přiznat, že sem ramby pozvali sami.

Už aby se vrátil Nokimcha!

Errata:

20.07.2021 17:44