Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Medvědí služba

V Doupěti to odpoledne hrozila nuda, ale Pavel měl nápad, jak ji zahnat. Navrhl kamarádkám krátkou návštěvu rodičů. Nebyla by to pouhá zdvořilostní návštěva, spojili by ji s výměnou ovrósje. Bude to sice vypadat podivně, když jim po tak dlouhé abstinenci nabídnou vodku, ale v tom případě se to dá nazvat součástí léčebného postupu, to přece musí projít.

Sami se dohodli, že budou dál alkohol odmítat, ačkoliv už k tomu nebudou mít tak závažný důvod jako u staršího druhu ovrósje. Pavel měl jiné vysvětlení, proč ani nezačínat.

„Všechny ty neřesti, jako alkohol, kouření a ostatní drogy, mají jedno společné,“ vysvětloval kamarádkám, když spolu letěli v jednom mesrini. „Hádejte – co?“

„Jsou to všechno drogy, jen některé společnost toleruje a jiné ne,“ hádala Zdenka.

„Společné mají, že tam člověk snadno spadne,“ dokončil Pavel. „Ani se nenaděje a je z něho závislák. Zato odnaučení je děsně těžké a pro spoustu lidí i nemožné. Někde jsem četl, že úspěšnost odnaučování je s bídou něco kolem procenta – a i to jen s pomocí psychiatra. Nejlepší způsob, jak se do ničeho nenamočit, je tedy vůbec nezačínat.“

„Neříkal Nokimcha něco o tom, že budeme proti alkoholu odolnější?“ nadhodila Milča.

„Jo, budeme,“ přikývl Pavel. „Možná nám nehrozí uchlastání, nepropijeme si játra, ale chlastat pět set let by mě opravdu nebavilo. Zkrátka si můžeme vybrat. Buďto abstinenci, nebo dlouhý život pod stolem. Můj dědeček chlastal jako Dán, takže zemřel ve čtyřiceti, ani jsem ho neviděl.“

„Ale tvoji rodiče nepatří mezi ochmelky,“ namítla Zdenka.

„Nepatří,“ přikývl. „Ale máma nepije, protože tvrdí, že má po dědečkovi slabou vůli, takže by určitě skončila jako on. A strašila mě, že je to dědičné, takže se ani já ze žádné závislostí nedostanu. Podle ní mám jedinou možnost – nezačínat si s tím.“

„No, třeba má pravdu,“ připustila Zdenka. „Táta zase říká, že Indiáni směli pít alkohol až když byli tak staří, že už nemohli mít děti.“

„Nějak mi nehraje, že je nakonec chlast z velké většiny vyhubil,“ nesouhlasila Milča.

„Protože Indiáni vůbec neznali alkohol v destilované podobě,“ vysvětloval Pavel. „Dokud pili jen přírodní zkvašené šťávy, zvládali to, ale whisky na ně byla moc silná.“

„Naši občas doma pili,“ přiznala Milča. „Jako duhy – pak na sebe strašně štěkali, táta občas praštil mámu pěstí, radši jsem se jim pokaždé klidila s očí, abych taky nějakou neslízla.“

„Však ti taky Nokimcha spravoval něco v dědičnosti,“ připomněl jí Pavel. „Kdyby ti přitom odstřihl i sklon k alkoholu, bylo by to jen dobře!“

„Takže bych řekla, že nám alkohol ani jiné drogy nehrozí,“ pokrčila rameny Zdenka. „Pokud ovšem smíme věřit Nokimchovi...“

„Někomu snad věřit musíme!“ zavrčel Pavel. „Tak pozor, už jsme skoro na místě, upozorněte naše, že jsme na dohled.“

Zdenka měla ze všech tří nejsilnější telepatickou vazbu na svoji mámu, takže to vzala jako svůj úkol. Dozvěděla se přitom, že rodiče právě oslavují narozeniny pana Vejvody, takže jsou všichni na návštěvě u Vejvodů.

„Tím lépe, nemusíme se aspoň dělit,“ řekl Pavel a navedl mesrini na dvorek nové chalupy Vejvodových, přímo ke dveřím do předsíně.

Dveře se v té chvíli otevřely – a Pavel raději zrušil mesrini, aby se mohli všichni přivítat.

Přece jen – doma je doma. I když je to úplně jiný domov než předtím.

Doma je tam, kde na člověka někdo čeká...

U rodičů se ale nesměli zdržovat dlouho. Jejich přítomnost by je mohla ohrožovat, jako už jednou. Proto se ještě před večerem rozloučili a odletěli neviditelným mesrini zpátky do Doupěte.

Tam je čekalo překvapení v podobě Nokimchy a dalšího inspektora ze Zuznelai, hmyzovitého dryazgu, kterého jim Nokimcha představil jménem Dužildáh. Přišli na Zem tentokrát jako oficiální vyslanci Zuznelai – pro trojlístek tedy nebyli jen vítanou přátelskou návštěvou, ale představiteli světů za kráterem.

Jednání bylo tentokrát oficiálnější než s Nokimchou, ale především kritičtější.

Pavel dostal od inspektora Dužildáha výtku za zabíjení Cechapú a v poslední době i rambu.

„Správné bylo počkat na konečné rozhodnutí chitžará,“ tvrdil Dužildáh. „Do té doby jste se měli zdržet všech nevratných akcí, mezi něž zabíjení patří.“

„Podle vás tedy bylo správné nechat je zabíjet lidi po tisících?“ bránil se Pavel.

„Za jeden jediný den nemohli způsobit tolik škody,“ tvrdil Dužildáh. „Na ten jediný den jste snad mohli být zdrženlivější.“

„Dnes jsme se po celý den zdrželi jakýchkoliv akcí tohoto typu,“ odvětil Pavel. „Dva rambu jsme zabili již předtím. Oni přitom spáchali během jediného dne tisíce vražd. Víme, že i na Zuznelai je ochrana nevinných jediný uznávaný důvod k zabíjení rozumných bytostí. Proč to nechcete uznat i nám? To máme jen z dálky přihlížet k vraždění?“

„Museli jste přece vědět, že sem dnes přijdeme,“ namítal Dužildáh.

„To jsme nevěděli,“ nesouhlasil Pavel. „Věděli jsme, že sem přijdete, ale neměli jsme jistotu, kdy se tady objevíte.“

„Přišli jsme ihned, jakmile Nokimcha přinesl do Sněmu svoji zprávu. A to se stalo dnes ráno,“ tvrdil Dužildáh.

„Nejspíš jste zapomněli započítat časový posun mezi Zemí a Zuznelai,“ řekl Pavel. „Na Zemi uběhlo těch dnů více a Nokimcha musí potvrdit, že se předtím denně odehrály tisíce vražd. Museli jsme je zastavit – a zastavili jsme je zabitím dvou rambu. Cechapú jsme si v této době s ohledem na Nokimchovo doporučení nevšímali, ačkoliv se i oni účastnili zabíjení lidí.“

„Jen dva rambu jste zabili?“ zarazil se Dužildáh.

„Jen dva,“ potvrdil mu to Pavel s přikývnutím. „Hromadné vrahy tisíců lidí.“

„O nepoměru času jsem se na Sněmu zmiňoval,“ dodal Nokimcha. „Na Zuznelai se nám zdá, že všechny kroky podnikáme neprodleně, ale na Zemi ubíhá čas rychleji, takže tu rambu skutečně mohli zabíjet víc, než se nám zdá možné. Zabití dvou rambu mohlo vraždění zastavit. Ani rambu nebudou podnikat vražedné nájezdy tam, kde i jim samotným hrozí smrt.“

„Dobře, šlo tedy o ochranu nevinných obětí,“ ustoupil Dužildáh. „Ale to by mělo vzhledem k nové situaci přestat.“

„Zabíjení rambu úplně přestane, až je ze Země odstraníme,“ odvětil Nokimcha. „Přišli jsme dát lidem Země nástroje, umožňující likvidaci protivníků bez zabíjení a věřím, že je přivítají, i když je spojíme s přísnějším zákazem zabíjení.“

„Říkal jsi, že bude možné přemisťovat Cechapú – a případně i rambu – někam, kde nebudou nikomu škodit,“ řekl Pavel trochu vyčítavě.

„Hlavně ať už zmizí ze Země!“ přidala Milča.

„Dočkáte se,“ uklidňoval je Nokimcha. „Dá se to zařídit i bez zabíjení. Ale nejprve budeme muset upravit zdejšího Seka. Podle příkazu Sněmu teď musíme zablokovat anihilaci inteligentních bytostí. Doposud to chránil pojistný dotaz, ale po potvrzení příkazu Sek anihilaci provedl. To musí přestat okamžitě, Sek nesmí vůbec nikdy zabíjet rozumné bytosti. Pár dní nám to potrvá a alespoň po tu dobu byste měli s akcemi proti Cechapú přestat úplně.“

„V posledních dnech jsem jich viděl spousty,“ řekl Pavel. „Nejenže pozvali na Zem rambu, ale podíleli se i na vraždách. Zabil jsem ale jen dva vraždící rambu. Cechapú jsem nechával na pokoji – ačkoliv mě to stálo hodně přemáhání. Jsou to podle našich měřítek zločinci, pozvali na Zem vrahy a spolupracovali s nimi. Nechávat je bez trestu taky není spravedlivé.“

„Dojde na ně,“ ujistil je Nokimcha klidně. „Počkáme tady s vámi, jak se to vyvine, ale máme daleko lepší způsoby jejich zneškodňování.“

„Na to jsem zvědavý,“ uklidnil se konečně Pavel.

„Uvidíš,“ ujistil ho Nokimcha.

K zajištění soukromí vytvořil Pavel ve skále vyslancům Zuznelai dvě nové místnosti. Musel přitom Dužildáhovi vysvětlit, proč to dělá. Dužildáh se tomu podivoval – podle něho by mělo stačit běžné černé vejce, zneviditelněné před okolním světem zrcadly.

„To na Cechapú neplatí,“ ujistil ho Pavel. „V černém vejci jsme bydleli zpočátku, ale když nás objevili a začali útočit, stěží jsme jim unikli.“

„Zrcadla by vás přece měla ochránit spolehlivě!“ nesouhlasil podezíravě Dužildáh.

„Zrcadla spolehlivě nechrání ani před rambu,“ řekl Pavel. „Zrcadla jim nezabránila vyčenichat mě i v mesrini. A Cechapú pak proti mně použili své zbraně poměrně přesně – mesrini mi naštěstí nepoškodili, to bych tady už nebyl.“

„To je podivné!“ mínil Dužildáh trochu zaraženě. „Že by přišli na něco, co neznáme?“

„Ani bych se tomu nedivil,“ povzdychl si Pavel. „Nokimcha říkal, že si své hostitele geneticky upravují, aby zvýšili jejich inteligenci. Vývoj pozemské vědy pořád pokračuje a nejvíc to urychlují války, kdy se nevytvářejí užitečné věci, ale jen to, co se dá použít jako zbraně. Naštěstí na ledacos užitečného přijdou i sami lidé.“

„To odpovídá našim vědomostem o Cechapú,“ potřásl svou hmyzí hlavou Dužildáh. „Nikdy nic nevymysleli, co by se nedalo obratem ruky zneužít. Nedivil bych se tomu ani tady.“

„Už aby byli všichni na Hlimi!“ přála si Milča.

„Nebuďte tak netrpěliví!“ krotil je dobrácky Nokimcha. „Už jsem vás přece upozorňoval, že by se celá zdejší společnost zhroutila, kdyby zmizeli naráz a neměli byste za ně náhradu. Budeme to muset ještě společně promyslet.“

„Já bych nějaké pořadí už měl,“ hlásil se Pavel. „Nejprve bych zlikvidoval velitelství všech armád – tam se to Cechapú jen hemží, užiteční nejsou ani za mák a kdyby zmizeli, žádná škoda.“

„Počkej!“ zarazil ho Nokimcha. „Sněm chitžará rozhodl i o dalších změnách proti původnímu plánu. Počkej, až se s nimi seznámíte!“

„Jaké změny Sněm vymyslel?“ zajímal se Pavel.

„Například – gežgové nositele Cechapú před vyhnáním do světa Bresliu kastrovali, aby se nemohli rozmnožovat,“ řekl Dužildáh. „Jenže tím v konečném důsledku Cechapú vyhubili a Sněm se už chce další takové genocidě vyhnout.“

„Nokimcha nám přece vysvětloval, že na Hlimi žijí jakési hlodavé bytosti, které by se mohly stát náhradními nositeli Cechapú,“ namítal Pavel. „Až jim vymřou původní nositelé z bývalých lidí, budou tam mít Cechapú jiné.“

„Není to tak jednoduché,“ zarazil ho Dužildáh. „Hlodavci na Hlimi nejsou inteligentní.“

„Tím spíš by mohli Cechapú posloužit!“ neudržel se Pavel.

„Nemohou,“ řekl stroze Dužildáh. „Jestli se Cechapú převtělí do tamních hlodavců, přijdou úplně o vlastní inteligenci. Kdyby tam nic jiného nebylo, všichni Cechapú by postupně zdegenerovali až na nemyslící bestie.“

„Když to jinak nepůjde... budou mít zkrátka smůlu,“ řekl Pavel bez slitování.

„To nejde!“ zarazil ho Dužildáh. „To je přece také genocida rasy – a té chceme zabránit.“

„A co potom chcete dělat?“ zarazil se Pavel.

„Budete je tam muset posílat nevykastrované a pokud možno v tak příznivém poměru, aby se umožnilo rozmnožování nejen jim, ale i jejich nositelům,“ řekl Dužildáh.

Pavla to zarazilo a také dívky zůstaly stát, jako kdyby vedle nich uhodil blesk. Pavel by na to snad v první chvíli přikývl, jenže mu včas došlo, co by to znamenalo.

„Poslyšte,“ zavrtěl hlavou odmítavě. „To by přece vůbec nic neřešilo!“

„Jak to?“ namítl Dužildáh a Pavel poprvé upřímně zalitoval, že Dužildáhova hmyzí hlava, zformovaná vnější kostrou, neumí vyjádřit pocity. Opravdu by ho zajímalo, co si v té chvíli myslí.

„Tím byste ten problém jen přesunuli ze Země na Hlimi,“ pokračoval Pavel. „Cechapú přece ničí osobnosti tvorů, které obsadí. A vy byste jim, předhodili úplně bezbranné děti jejich nositelů!“

„To by snad byly jejich vlastní děti!“ namítl Dužildáh. „Do těch nám nic není!“

„To snad nemyslíte vážně!“ vybuchl Pavel. „To by platilo, kdyby se Cechapú rozmnožovali společně se svými nositeli a narozené děti by již byly obsazené novými Cechapú. Tak to ale není a nebude! Víte přece o obrovském rozdílu mezi dlouhověkostí Cechapú a krátkým životem lidí. Každý Cechapú vystřídá během svého života desítky hostitelů a často se stává, že mu hostitel zemře nečekaně. Pro tyto případy musí mít předem připravená vhodná náhradní těla, raději více než méně – a na Hlimi by znovu vznikla vrstva privilegovaných Cechapú a mnohem početnější vrstva lidí, při plném vědomí čekajících na zničení osobnosti, až některému Cechapú zestárne nebo zemře hostitel a bude potřebovat náhradu.“

„Takže se obáváš, že si Cechapú na Hlimi vytvoří jakýsi rezervoár lidí, ze kterého se budou dál zásobovat novými těly, až budou nějaké potřebovat?“ zeptal se ho zaraženě Nokimcha.

„Přesně tak,“ odvětil Pavel. „Tak je to přece na Zemi dnes. Lidí bez Cechapú je většina, aby si parazité mohli vybrat, kdykoliv budou potřebovat další tělo. A ta masa lidí jim současně zajišťuje komfort, jaký sama nemá. Cechapú se daří skvěle, ani nepotřebují Seka – všechno jim dodají otroci, často i nadšeně a se zápalem, ačkoliv se jim samotným nevede ani ze setiny tak dobře. Na Zemi je to ještě horší tím, že lidé netuší, že budou sloužit jako hostitelé – a přitom je Cechapú vymažou! A totéž se dá čekat i na Hlimi, jestliže tam umístíte Cechapú se schopností rozmnožování. Budou si vytvářet zásoby dětí, určených k roztrhání osobnosti.“

„S vlastními dětmi by snad tak zle nenakládali!“ namítl Dužildáh.

„Vážně si myslíte, že Cechapú budou mít s lidskými dětmi slitování?“ opáčil Pavel. „Budou to jejich děti? V jistém smyslu ano – byly by to děti jejich otroků-hostitelů, ale na ty se budou dívat jako na jiné otroky – jako na chodící potravu. Podle nás to bude náhrada jedné genocidy genocidou dalších nevinných obětí. Tohle jste vážně vymysleli?“

Mimozemšťané Nokimcha s Dužildáhem se na sebe tázavě podívali.

„Možná by to měl vědět Sněm,“ řekl po chvilce přemýšlení Nokimcha.

„Ale to nic nemění na našem zdejším poslání,“ namítl Dužildáh. „Především musíme zajistit, aby zdejší Sek nezabíjel rozumné bytosti – rambu i Cechapú. Pak zařídíme odsun Cechapú i rambu kam patří – Cechapú do Hlimi, rambu do jejich domovů. Rozhodně ale musí skončit neuvážené zabíjení! Rambu i Cechapú jsou přece také myslící bytosti!“

Pavel se Zdenkou a s Milčou se na sebe podívali. Pavel to otočil nečekaně, ale dívky to pochopily a cítily stejně. Pomyšlení, že těm zeleným rosolům předhodí tisíce dosud nenarozených miminek, bylo pro všechny příliš silné kafe.

„Seka zablokujeme,“ schválil postup kolegy Nokimcha. „Ale trvám na tom, abychom se před dalšími akcemi obrátili na Sněm. Argumenty pozemšťanů jsou nezvykle silné a nemůžeme je bez povšimnutí odmítnout.“

„Jenže tím se odsun zdrží!“ namítl Dužildáh. „A jak teď sami pozemšťané dokázali, Cechapú na Zemi spolu s rambu vraždí!“

„My ale také trváme na dalším projednání Sněmem!“ řekl Pavel až nečekaně pevně. „Možná Cechapú zabijí pár tisíc lidí, ale to, co navrhujete vy, by znamenalo peklo pro miliony nevinných na Hlimi. Nechceme od vás tuhle medvědí službu, která vlastně žádnou pomocí není a nemá tedy smysl!“

Nokimcha se zamračil – jen tvář Dužildáha zůstala nehybná, jak už je to u hmyzu obvyklé.

„Proč jste tedy přišli do Zuznelai pro pomoc, když ji teď najednou chcete odmítnout?“ zeptal se trojlístku s nehybným výrazem Dužildáh.

„Nepřišli jsme do Zuznelai pro pomoc,“ odvětil Pavel. „Do Zuznelai jsme se dostali omylem, přenesla nás tam opuštěná zlýtu. Navíc jsme netušili, že bychom měli žádat o pomoc proti Cechapú – původně jsme chtěli jen návrat do našeho světa. Až na Gežgui jsme se dozvěděli, že se nacházejí i u nás i co jsou zač. Věděli jsme, že náš svět je nespravedlivý. Teď už víme, kdo za zločiny stojí a dá rozum, když jsme se to dozvěděli, chceme se jich zbavit. Vy ale chcete jednu nespravedlnost napravovat jinou, stejně hroznou nespravedlností – to přece nemůžete myslet vážně! Opakuji – to, co navrhujete není žádné řešení ani pomoc.“

„Opakuji, je to námět pro Sněm!“ řekl Nokimcha rozhodně směrem ke svému parťákovi.

„Dobrá – ale nejprve vlož do Seka tvrdý zákaz zabíjení!“ požadoval Dužildáh. „Kolik času na to potřebuješ?“

„To je snadná záležitost, vím, kam se obrátit,“ řekl Nokimcha. „Stačí mi chvilka soustředění.“

„Proveď to tedy – a vrátíme se informovat Sněm,“ ustoupil Dužildáh, ale poodstoupil stranou na znamení, že diskuse skončila a další argumenty se již nepřijímají.

„Počkejte tady,“ pokynul Nokimcha zamračeně dětem a vyšel z jídelny do komůrky.

Zřejmě potřeboval být sám a v klidu. Pavlovi se zdálo, že je pořád aspoň trochu na jejich straně, ale ani s ním se teď nedalo diskutovat.

V jídelně, kde zůstaly děti s Dužildáhem, zavládlo mrazivé ticho. Takový obrat nikdo nečekal. Nikdo ale nechtěl změnit názor bez přesvědčivého důvodu. Snad Nokimcha – jenže v této inspekci zjevně neměl hlavní slovo a musel respektovat i svého parťáka.

Nokimcha se po chvilce vrátil a ohlásil, že je připraven k návratu do Zuznelai.

„A vy tady zatím nikoho nezabíjejte!“ napomenul děti. „Když na Zemi Cechapú nebo rambu zabijí pár tisíc lidí, bude to na vaši zodpovědnost – sami jste si ten odklad vyžádali.“

„Já jen doufám, že Sněm chitžará bude mít pochopení pro naše námitky!“ řekl Pavel.

„Sněm chitžará je vezme v úvahu,“ slíbil mu Nokimcha.

„Taky doufám,“ řekl Pavel.

„Tak jsme dopadli – jak sedláci u Chlumce!“ zhodnotila situaci Zdenka, když vyslanci Zuznelai odletěli v neviditelném mesrini směrem k Ančovu.

„Neměli bychom je raději poslechnout?“ zvažovala Milča. „Hlavně aby byli pryč Cechapú!“

„A umíš si představit, jaké peklo vznikne za pár století na Hlimi?“ vyjel po ní Pavel. „Kdo ví, jestli po sporech s Okchygy nevtrhli Cechapú na Zem i se svými nositeli – námi?“

„Vážně, Milčo, tohle si přece na svědomí nevezmeme,“ přidala se k němu i Zdenka.

„Ale co budeme dělat dál?“ starala se Milča.

„Počkáme, jak chitžará vyřeší jejich odsun na Hlimi,“ vzdychl si Pavel. „Podle mě jsou ohledy na Cechapú, aby tamní krysy nesnižovaly jejich inteligenci, přehnané. A každé částečné řešení bude špatné. Napadlo mě dát Cechapú čas geneticky zvýšit inteligenci a životnost hlodavců na Hlimi, aby jim vyhovovali, ale to by tentýž problém přesunulo na hlodavce. Cechapú by vytvořili svět podobný Zemi. Se stejnými pány-parazity, jen s jinými otroky. A potomci dnešních hlodavců by nám to za pár tisíc let vyčítali. A právem!“

„A co budeme dělat, když nám chitžará jejich způsob prostě vnutí?“ zeptala se Milča.

„Já bych řekl, že bychom měli být na Zemi pány my, lidé,“ uvažoval pomalu Pavel.

„Takže chceš o tom uspořádat všelidové referendum?“ zašklebila se Milča.

„To ne,“ nesouhlasil. „Toho by se chopili Cechapú a vsadím se, že by si prosadili zachování současného stavu. Jak se říká, kapři si sami rybník nevypustí. Uvědom si, jsou organizovaní, mají v rukou světové hospodářství a zejména média, takže dělat proti nim cokoliv otevřeně nemá smysl.“

„Jenže kdo by o tom měl rozhodnout? My tři?“ znejistěla Milča. „Není nás na to nějak málo? Obávám se, že to silně přesahuje naše... naše kompetence...“

„Mohli bychom na rozhodování najít širší společnost lidí bez Cechapú,“ uvažoval Pavel. „Teď už je přece umíme rozpoznat a nepustíme je mezi nás. A když jim pořádně vysvětlíme, jak se věci mají, můžeme je třeba nechat hlasovat...“

„To nic nevyřeší,“ řekla bezbarvým hlasem Milča. „Moji rodiče také Cechapú nebyli – aspoň doufám – jinak by mámu ze vsi před zkázou včas vytáhli. Ale kdybys je nechal hlasovat, hlasovali by svorně pro zachování současného stavu. Oni přece byli se vším srozumění, se vším už předem souhlasili... a takových znám...“

„To bude těžký!“ vzdychl si Pavel. „My víme, co je špatné a čemu se máme vyhnout. Chitžará na Zuznelai zase vědí, co nesmíme udělat, aby se snad nezpůsobila křivda parazitům. Ale problém je, že to asi bez ubližování nepůjde. Někdo to zkrátka odnese. Lidi – nebo Cechapú. Ať se na nás chitžará zlobí nebo ne, v tomhle musíme být na straně lidí.“

„Jo – ale co když oni přece jen prosadí svou?“ sýčkovala pořád Milča.

„V nejhorším jsem pro postavit se jim s plnou rozhodností,“ řekl Pavel. „Nakonec – jde nám přece o všechny lidi světa. A to už stojí za trochu rozhodnosti.“

„Šílíš? Postavit se proti chitžará?“ vyjekla Milča.

„V nejhorším – i proti nim,“ potvrdil Pavel. „Musíme ukázat rozhodnost. Samosebou vím, že na odpor proti Zuznelai nemáme sílu. Můžeme mít ale vytrvalost. Nesouhlasíme, aby lidé – nebo jejich potomci, což je totéž v budoucím čase – sloužili jako kanonenfutr Cechapú. Když jim tak zarputile chtějí chitžará pomoci, ať jim nabídnou jiné hostitele! Když chce být Dužildáh šlechetný, ať jim nabídne své krajany dryazgu!“

„To bys po nich chtěl trochu moc, nemyslíš?“ vyjekla Milča.

„Oni to po nás chtít mohou?“ vybuchl opět Pavel. „Tak víš co? Jestli se tu objeví další rambu do doby, než se Nokimcha vrátí, zlikviduji je i bez Seka. Genocida to nebude, v jejich domovském světě jich zbude pořád ještě víc než dost a tady zlikviduji jen vrahy, těch škoda nebude.“

„Jak to ale chceš udělat?“ zajímala se Milča.

„Jednoduše,“ řekl. „Vypůjčím si na nejbližším vojenském letišti NATO jednu ostrou bombu, naložím ji do mesrini a hodím ji rambům na hlavy. Sek je odmítne zabíjet, ale neodmítne nám dát proti těm bestiím zbraň. Mesrini bude nedostižný neviditelný bombardér – ať mě kritizuje, kdo má lepší řešení naší situace!“

„Tím bys mohl ale zabít i spoustu lidí kolem,“ varovala ho věcně Zdenka.

„Pokud se tam budou nacházet, budou mít smůlu!“ řekl suše.

„Vrahu!“ řekla jen Zdenka.

„Odvolej to!“ otočil se k ní Pavel. „Odvolej to – ale hned!“

„Říkal jsi, že klidně zabiješ spoustu nevinných lidí kolem,“ připomněla mu. „Tomu se na Zemi říká válečný zločin, ne?“

„A byl by to zločin, kdyby kolem rambů byli nevinní lidé,“ přikývl, ale jen zdánlivě. „Jenže kdo se může nacházet v jejich blízkosti? Jedině vojáci – a to ještě samí oficíři Cechapú! Ti, kdo je na Zem pozvali a umožnili jim vraždit. Když je ta bomba sejme, bude to válečný zločin? Houbičky s octíčkem, milá Zdenuško! Fakt bych si k tomu měl vybrat největší kalibr, jaký mesrini unese! A koukej odvolat toho vraha, nebo tam poletíš se mnou s druhou bombou jako pojistka, kdybych se netrefil!“

„Ale co kdyby kolem sebe skutečně postavili nevinné lidi – třeba jako živý štít?“ zastala se Zdenky věcně Milča. „Hodil bys tu bombu, kdyby tam byly malé děti?“

„Jednak je to nenapadne,“ řekl už zase klidně Pavel. „A kdyby přece, zvolíme na místě jinou taktiku. Zatím to vypadá tak, že v jejich blízkosti jsou jen vyšší důstojníci a každý má kolem hlavy svatozář jako sbor svatých. Upřímně řečeno, chitžará to s tím označením Cechapú vůbec netrefili!“

„Hlavně jestli nám je bude Sek označovat jako dosud,“ starala se Milča. „Kdyby označování zrušili, pěkně by nás převezli!“

„To neudělají!“ ujistil je Pavel. „Vždyť jsme na to přišli my, že Sek umí Cechapú odlišit.“

„No ale – co by chitžará zabránilo nám to za neposlušnost trochu ztížit?“ ušklíbla se Milča.

„Stejně je chci postavit před hotovou věc,“ řekl Pavel.

„To ti neprojde,“ věštila mu Milča. „Chitžará nejsou pitomci, aby se nechali opít rohlíkem.“

„Rohlíkem ne... ale něco bych přece jen udělal,“ řekl Pavel zarputile. „Hele, holky – poletím se teď na něco podívat, zatím tady trochu ukliďte...“

„S sebou nás nevezmeš?“ vyskočila Zdenka.

„Ne,“ řekl suše.

„Tak nám aspoň řekni, kam se chceš vypravit!“ žádala Milča.

„Jo, to vám řeknu,“ ušklíbl se. „Jdu pozdravit Dalajlámu.“

„Ty víš, kde je?“ vyjekla Zdenka.

„Ne – ale vím, kde má sochu,“ odvětil, zvedl se a zamířil k hornímu východu z Doupěte.

„Kde to je?“ dorážela na něho Zdenka.

„Jezero Tengrinor, Lhasa, Tibet,“ posloužil jí upřesněním.

„Proboha – co tam je tak zajímavého?“ vyjekla Zdenka.

„Brána JHV-7,“ odvětil.

Errata:

20.07.2021 22:51