Vzdor

Pavel se vrátil jakoby nic a odmítl hovořit o tom, co v Tibetu viděl. Po návratu zhltl půlnoční večeři a požádal dívky o klid do rána, načež padl na lůžko a usnul. Dívky tím velice zklamal, ale nic jim nezbývalo než smířit se s tím a počkat na ráno, jak se věci vyvinou.

Zdenka sice trochu remcala, že dnešní noc měla být její »svatební«, ale Milča beze slov pokrčila rameny – co naděláš, uvidíme zítra.

Jenže ráno se problém nevyřešil ani neobjasnil. Pavel ve spěchu zhltl snídani, kterou mu dívky přinesly až do postele, načež vyskočil a zamířil opět ven z Doupěte.

„Vrátím se večer!“ řekl na půl úst, než nasedl do mesrini a zmizel jim.

„A nás tady nechá jako kůly v plotě!“ vzdychla si Milča.

„To už je proti dohodám!“ mínila Zdenka. „Dneska v noci měl být můj. Hele, dohodneme se: první noc, kdy bude v Doupěti a bude fit, bude můj. Tys ho měla dvakrát po sobě a od té doby nemá ani na chvilku čas. Anebo je zdrchaný – nemám nic proti tomu, co dělá, ale není to spravedlivý!“

„Hele, Zdenko, nech ho už!“ vrtěla hlavou Milča. „Já vím, není to spravedlivý, ale na druhou stranu, jsme v neuvěřitelně vypjaté době, tak se aspoň nediv!“

„Nedivím se!“ opáčila Zdenka. „Ale chci spravedlnost, hned až se to uklidní!“

„Až se to uklidní?“ podívala se Milča trpitelsky ke stropu. „Na to jsem sama zvědavá!“

„Co dělá v Tibetu?“ vrtalo hlavou Zdence. „A co chystá teď?“

„Nevím,“ pokrčila rameny Milča. „Ale měla bych nápad, co můžeme udělat my dvě.“

„Nápad?“ rozjasnila se Zdenka. „Sem s ním!“

„Vezmeme si civilní šaty a zaletíme si do nejbližšího většího města,“ popisovala jí svou ideu Milča. „Nějaké peníze snad ještě máme... zkrátka se usadíme do nejbližší internetové kavárničky, dáme si tam kapučínko a podíváme se po světě. Nejzajímavější bude pro nás Tibet, ale projedeme všechno, co by nás mohlo praštit přes oči. Chceš?“

„A co když po nás bude někdo požadovat občanku?“

„Tak jsme si je zapomněly doma, kdo by pořád tahal s sebou dokumenty!“

Rozhodnuto – uděláno. Zanechaly Pavlovi na stole v jídelně lísteček, aby je nehledal, oblékly se do nejlepších Zdenčiných šatů – každá v jiné barvě – a nasedly do jedné společné mesrini.

Internetová kavárna nebyla úplně prázdná, ale jeden počítač s připojením k internetu se tam našel. Dívky si jej pronajaly na dvě hodiny, obě si daly kávičku (ovrósje to jistě snesou) a sedly si k nejnovějším zprávám. Zdenka chtěla zadat heslo Tibet, ale nebylo to třeba, čerstvá zpráva z Tibetu na ně vyjukla hned na první stránce zpráv ze světa.

„Co tam je?“ tlačila se Milča k monitoru.

„Počkej, netlač se, ať vidíme obě!“ napomenula ji kamarádka, ale to už si prohlížely ilustrační obrázek ke katastrofě, která se odehrála nedaleko hlavního města Tibetu Lhasy.

Poblíž jezera Tengrinor se znenadání propadla země a objevila se úděsná propast o průměru téměř šedesáti metrů. Zvědavci, kteří se seběhli na jejím kraji, svorně tvrdili, že se na dno nedalo dohlédnout, jak bylo hluboké, všichni však tvrdili, že se z hloubky ozýval řev vody, zesílený jakoby obrovskou troubou. Vzápětí se s hromovým rachotem zřítila stěna, oddělující propast od sousedního jezera, jehož vody nakrátko vytvořily další řvoucí vodopád do zemského nitra. Přihlížející se pod dojmem katastrofy dali na zděšený útěk. Právě včas – i stěna propasti, na níž před chvílí stáli, se za dalšího rachotu zřítila do hlubiny.

Výsledkem byla ještě větší propast než zpočátku, kterou rychle plnila voda z říčky, vlévající se do jezera, až na tom místě zůstalo jen nové, neuvěřitelně hluboké jezírko, spojené poměrně úzkým průlivem s dosavadním jezerem Tengrimor. Propast podle zpráv nenávratně a beze stop pohltila starodávnou kapličku s blíže neurčeným počtem tibetských mnichů, kteří se v ní v kritické době modlili.

„Myslíš – Pavlíček?“ mrkla Zdenka na Milču, když dočetla zprávu do konce.

„Nevím,“ odvětila neurčitě Milča. „Co ti mniši? To by Pavel neudělal! A jak, prosím tě?“

„Ale je to přesně tam, kde nám to včera ohlásil,“ upozornila ji Zdenka. „Tibet, Lhasa!“

„Dokonce mluvil o jakémsi jezeru,“ doplnila ji opatrně kamarádka.

„Umím si to představit i s těmi mnichy,“ pokračovala tvrdě Zdenka. „Stačilo by, aby měli kolem hlav svatozáře a Pavel by na ně nebral ohledy!“

„Blázníš?“ obrátila se na ni Milča. „Tibetští mniši přece nejsou katolíci!“

„No a?“ opáčila Zdenka. „Jsou také dost staré náboženství a donedávna v Tibetu vládli. Vládli, rozumíš? Všude přece vládnou Cechapú! Náboženství nerozhoduje!“

„Nedávno – myslím z historického hlediska – je dobyla a obsadila Čína,“ namítla Milča.

„No a?“ opáčila opět Zdenka. „Státy přicházejí a odcházejí, Cechapú zůstávají. V Evropě také uvadla moc církve, ale Cechapú ve špičkách vysokého kléru zůstali. Nevíme, kolik jich vládne dneska v Číně, ale mohli zůstat i mezi mnichy!“

„Myslíš, že to mohl udělat on?“ nedůvěřovala tomu Milča.

„Je to v možnostech Seka? Řekla bych, že je,“ pokračovala Zdenka. „Něco tak úděsného může udělat jedině Sek, ale Pavel by mu k tomu mohl dát příkaz!“

„Proč by to ale dělal?“ namítala Milča, jenže pak se jí rozsvítilo. „Leda... leda by to nějak souviselo s hvězdnou bránou JHV-7... o té přece taky mluvil?“

„Takhle se ale hvězdné brány neprojevují!“ zarazila se pro změnu Zdenka.

„To nebyl projev její činnosti,“ mračila se Milča náhlým poznáním.

„Tak co to mělo být?“

„Zdeničko... Pavel tu bránu pomocí Seka definitivně zničil!“ vyhrkla Milča.

„Ale proč?“

„To se dá snadno uhodnout!“ řekla Milča. „Aby ji už nemohli použít Cechapú.“

„Vždyť jich mají na výběr... tuším dvanáct!“ namítla Zdenka.

„Už jen jedenáct,“ opravila ji Milča. „Moment – počkej! Jak se řekne propast anglicky?“

„Abyss,“ napověděla jí kamarádka a Milča to heslo rychle zadala do Googlu.

„Tady to máš!“ ukázala Zdence na první heslo, které se objevilo. „Brána JHV-2!“

„Katastrofa v Jeruzalémě!“ četla zděšeně Zdenka. „Chrámová hora, Zeď Nářků i mešita Al Aksá se dnes ráno propadly do obrovské propasti...“

„Pavlíček!“ dodala Milča.

Když se Pavel do večera nevrátil, Zdenka se o něho začala obávat. Pokusila se s ním spojit aspoň telepaticky, ale nevrle ji ujistil, že jim všechno vypovídá, až se vrátí.

„Mám toho moc, nerušte mě!“ odpálil ji.

Milča to tedy raději ani nezkoušela a obě šly spát. Jenže Pavel nebyl v Doupěti ani ráno a už se o něho začaly strachovat.

„Pavlíku, kde jsi?“ zkusila to s telepatií pro změnu Milča.

„V Japonsku, ale tady to asi bude drsnější,“ odpověděl jí.

„Co má být drsnější?“ chtěla hned vědět podrobnosti.

„Japonci neutíkají, když se jim roztřese půda pod nohama,“ odvětil Pavel. „Všude jinde se lidi rozprchli, ale Japonci jsou na zemětřesení příliš zvyklí.“

„Snad jim tam neděláš zemětřesení?“ zhrozila se.

„Jo, musím,“ přitakal. „Oni by jinak neutekli.“

„Jak to, proboha, děláš?“

„Sek umí jinší věci!“ ujistil ji. „Hele, teď mě nech, ženu na ně tsunami, nerad bych, aby to někoho doopravdy zabilo...“

Pak přerušil telepatické spojení a zmizel jí.

„Tohle nebude nic malého!“ sdělila Milča Zdence. „Jenže Pavlíček nám nic neřekne, nemá na nás čas. Nepůjdeme se zase podívat na internet?“

Vyletěly tedy obě společně v jednom mesrini k internetové kavárničce, kde už je znali od minula. Kromě internetu si objednaly i nějaké zákusky, takže se na ně majitel kavárničky díval jako na dobré zákaznice. Nedělaly žádný rozruch a spořádaně platily.

Jen si ale zapnuly prohlížeč, Milča udiveně hvízdla.

„No nazdar!“ řekla, když se před nimi rozvinuly světové zprávy.

Záhadné díry do hlubin - a dole teče řeka...

Katastrofy se množily jako houby po dešti. Nejen ty daleko, v exotických krajích, jako je Jižní Amerika a střední Afrika. Nevyhnuly se ani Evropě. Podobné jevy se ve světě vyskytovaly už dříve, ale vždycky měly příchuť výjimečnosti a odehrávaly se spíše v exotických zemích. Nejbližší případ toho druhu se odehrál poblíž města Dijonu ve Francii, kde nedávno řádily podivné kočkovité šelmy. Dnes byla přímo uprostřed přírodní rezervace obrovská jáma, kam padala voda ze širokého okolí. Francouzská Gendarmerie ohraničila přilehlou oblast zákazem vstupu, dovnitř směli jen experti na podzemní jevy, ale žádný z nich nebyl schopný vysvětlit, jak se tu mohla znenadání objevit taková jáma. Podle šumění vody na dně nové propasti usoudili, že se zde pod zemí nacházela kaverna krasového původu, postupně se zvětšovala, až se její strop propadl. Dnes se ale vyskytlo v jediném dnu hned několik takových výjimečných jevů na více místech světa.

„Propast v lese u Leicesteru, Anglie – brána JHV-6,“ suše konstatovala Milča.

„Propadliště v přírodní rezervaci u Dijonu, Francie – brána JHV-5,“ našla další zprávu Zdenka.

„Zříceniny města Kartágo, Tunis – brána JHV-4,“ doplnila Milča.

„Nezapomeň na Chrámovou Horu v Jeruzalémě – brána JHV-2,“ připomněla jí Zdenka. „Úplně první byla přece Lhasa – brána JHV-7!“

„Laguna Warawarani, jezero Titicaca, Peru – to je přece brána JHV-11,“ vylovila další zprávu Milča. „Je mi to jasné. Pavlíček systematicky likviduje hvězdné brány pod správou Cechapú. Nejspíš počítá s tím, že o bráně GEIA-14 v Ančově nevědí, takže je chce odříznout od vesmírného spojení. To by se dalo pochopit – když jim odebere vstup do vesmíru, znemožní jim přísun dalších rambů. Ale jestli počítá s tím, že si to Cechapú nechají líbit, pak se podle mě plete. Tohle nebude šlápnutí do vosího hnízda, to bude protržený pytel plný jedovatých hadů. Jestli po nás Cechapú do této chvíle pátrali jen jako po obtížném hmyzu, po tomhle určitě pochopí, že nás musí najít, ať to stojí co stojí! Aby je nakonec nenapadlo použít proti nám něco hodně silného. Třeba atomové bomby. To by mohly být jatka!“

„Já Pavla chápu,“ řekla Zdenka. „Rambů bylo na Zemi víc než dost a zbavit Cechapú únikové cesty ze Země v případě jejich porážky je taky dobrý krok.“

„Ale mohl počkat na rozhodnutí Sněmu chitžará,“ zkritizovala to Milča. „A co když se jim nebude líbit, co udělal? Něco jiného by bylo, kdyby mu to schválili a ještě lépe, kdyby mu to sami navrhli. Spíš se bojím, že v tomhle příliš předběhl události. Víš přece, že Sněm chitžará na nás reaguje s časovým zpožděním.“

„Ať něco předběhl, nebo ne, zdá se mi to logické,“ vzdychla si Zdenka. „Měly bysme stát při něm, i kdyby chitžará měli řeči.“

„Jen aby to pomohlo,“ sýčkovala Milča.

„Co aby pomohlo?“ zeptala se Zdenka. „Pavlovo ničení zlýtu? Nebo to, že budeme stát při něm?“

„Oboje,“ řekla Milča. „Jestli Pavel zničí všechny brány kromě Ančova, bude mít Země už jen jedno jediné spojení se Zuznelai. Je nebezpečí, že nám Cechapú vypátrají a zničí Ančov a budeme od Zuznelai odstřiženi na věky věků!“

„Zapomínáš na dvě podvodní brány harvéků u Kanárských ostrovů a u Malajsie!“ připomněla jí Zdenka. „Kromě toho, Sek umí postavit hvězdné brány, kde mu to nařídíme. Cechapú neposlechne, takže by museli mít nějaký jiný způsob jejich stavby. To ještě uvidíme – jestli brány JHV vznikly pouhým přejmenováním bran GEIA, byli by Cechapú nahraní – a to by bylo jen dobře. Zničení bran je podle mě velice důležitý tah. Nejenže ukončil působení rambů na Zemi, ale vzal těm parazitům i únikovou cestu na jiné světy. Moc bych se divila, kdyby to chitžará neocenili. A kdyby ne, musíme zkrátka aspoň my tři držet pohromadě.“

„To my budeme,“ přikývla Milča. „Já jen mám obavy, aby to stačilo. Zdá se mi, že se chitžará příliš starají, aby se nedejpámbu neubližovalo chudáčkům Cechapú. Přitom, co vím, gežgové si s nimi nechtěli špinit packy, proto je do vyhnanství poslali už jen vyhynout. Lipólďové se s nimi nepárali vůbec, ve svém světě Šelkan je bez velkých cavyků prostě vyvraždili. A teď budou dryazgu protestovat proti ubližování těm parazitům? Museli Cechapú vyrážet do dalších a dalších světů zotročovat jejich obyvatele? Nemohli se spokojit se světem, kde kdysi vznikli? Co se s ním vlastně stalo? Budeme se na to muset Nokimchy pořádně přeptat!“

„Mohlo se stát, že jejich původní svět zničila nějaká katastrofa,“ uvažovala Zdenka.

„Jo, katastrofa,“ přitakala Milča. „Ani bych se nedivila, kdyby tou katastrofou byla atomová válka, ve které se Cechapú z větší části vyvraždili a přežili ji jen dobyvatelé, kteří právě zotročovali okolní světy.“

„Budeme se muset zeptat,“ přijala Zdenka Milčinu myšlenku. „Už aby se Nokimcha vrátil!“

„Už aby se vrátil Pavlík!“ přála si Milča.

„Ale pamatuj – první noc s ním budu mít já!“ neudržela se Zdenka.

„Že tě baví myslet jen na sex, když se ve světě děje tohle!“ zavrčela nesouhlasně Milča.

„Sex je taky důležitý!“ trvala na svém Zdenka. „A ty už sis s ním užila, proč já ne?“

„Kašlu ti na sex,“ vybuchla Milča. „Já začínám mít strach o něho!“

„Taky začínám trnout, co všechno proti nám Cechapú soustředí!“ přiznala i Zdenka. „Musíme doufat, že ty bestie nejsou všemocné. Já pevně věřím, že nejsou!“

„Jenže náhoda je blbec!“ vzdychla si Milča.

„Tak mu aspoň držme palce!“ navrhla Zdenka.

„Jen aby to pomohlo!“

Pavel se vrátil až třetího dne před večerem a dívky ho tak nadšeně přivítaly, jako vítá otec návrat marnotratného syna.

„Tak povídej!“ objímala ho Zdenka bouřlivě.

„Jak tě to vlastně napadlo?“ přidala se Milča, když se vymanil i z její náruče.

„Teď si dám něco pořádného k večeři!“ odmítl vypovídat hladový. „Do teďka jsem se odbýval samými blafy – i když jsem při tom v Japonsku obohatil Sekovu kuchařku o pár specialit.“

Dosedl v jídelně za stůl a poručil si pořádnou večeři – českou svíčkovou na smetaně.

„Není nad maminčiny mňamky!“ řekl a pustil se do jídla.

Pravda, svíčkovou od maminky dával jako vzor do Sekovy kuchyně on sám.

Dívky si daly jen pár zákusků a kafíčko kapučínko – které pro změnu ony zanesly do Sekovy kuchyně během svého pobytu v internetové kavárně.

„Abys věděl, v první chvíli jsme se my dvě o tebe pohádaly,“ začala Zdenka, když bylo jasné, že on s plnou pusou mluvit nemůže a nebude.

„Došlo nám, že systematicky ničíš hvězdné brány JHV,“ pokračovala Milča. „Shodly jsme se, že to nejspíš bude správné, jen se nám zdálo, že to děláš moc grandiózně, se zbytečnými efekty. Bylo při tom přece spousta obětí na životech – byly opravdu nutné?“

„Cechapú nelitujte a lidi tam nebyli,“ zamumlal Pavel s plnou pusou.

„Muselo ti dojít, že to neprojde jen tak,“ přidala Zdenka. „Jestli po nás Cechapú až dosud pátrali jen jako po obtížném hmyzu, teď určitě pochopili, že nás musí najít stůj co stůj!“

„Napadlo mě dokonce, aby proti nám nepoužili atomové bomby. Kdyby je naházeli na Čechy, nastala by děsná jatka!“ dokončila Milča.

„Jenže právě v Čechách poslední dobou nic nepodnikáme,“ namítl Pavel, jen v rychlosti spolkl kousek svíčkové co měl v puse. „A když budou Cechapú čenichat poblíž mých posledních akcí, nic zajímavého nenajdou.“

„Proto jsi to dělal s takovými příšernými efekty? Abys je odlákal od Čech?“ hádala Zdenka.

„Nepodnikal jsem žádné efekty čistě jen pro efekty,“ odmítl to Pavel. „Hvězdná brána je téměř nezničitelná a fakticky jedinou možností, jak ji vyřadit, je co nejdůkladněji ji pohřbít. Uvědomte si, brány zlýtu nejsou z běžné hmoty, ale z allohmoty. Fixují se na normální hmotu, ale tu můžete pod nimi roztavit i rozbít, zlýtu se to nedotkne. Možná by postačilo zalít brány asfaltem, betonem, nebo třeba lávou, ale to všechno se dá uvolnit, odtavit a třeba jen odvrtat a jakmile bude brána opět volná, začne fungovat, jako kdyby se nic nedělo. Ančov je nakonec krásnou ukázkou.“

„Tak co jsi tam vlastně vyváděl?“ chtěla vědět Zdenka.

„Pohřbil jsem je aspoň tak, aby nebyly dosažitelné,“ odvětil. „Přikázal jsem Sekovi, aby pod nimi vytvořil válcovité dutiny. Začal v kilometrové hloubce a postupoval vzhůru. Kdykoliv se strop dutiny zřítil, Sek jámu vyčistil a pokračoval. Nakonec se do vzniklé propasti zřítilo všechno až na povrch. A protože je allohmota bran vázaná na skálu, skončila na dně i s ní. Pak na to Sek strhl stěny, zasypal to nějakým milionem tun skal, většinou to zalila i voda z nejbližšího vodního zdroje, zkrátka, uvolnit takto pohřbenou bránu je vysoce nad hranicemi lidských možností.“

„To ale těžko napravíme i my,“ hádala opatrně Milča.

„Těžko,“ přikývl Pavel. „Proto to ani napravovat nebudeme. Pro nás bude jednodušší postavit pár nových zlýtu.“

„Myslíš, že Cechapú nedovedou stavět brány zlýtu?“

„Uvidíme,“ pokrčil rameny. „Mimo jiné jsem se dozvěděl, jak se Seka zeptat na umístění všech hvězdných bran na Zemi.“

„A co ses dozvěděl?“ chytila se toho hned zvědavě Zdenka – a ani Milča nebyla méně zvědavá.

„Jednak – ani pohřbení bránu neukryje před Sekem,“ usmál se. „A jako vedlejší efekt jsem zjistil umístění zbývajících bran.“

„Kde jsou?“ zajímaly se hned obě.

„Dvě jsou v Rusku,“ nenechal se pobízet. „GEIA13 je kdesi ve stepi u Kurska, GEIA15 je na Sibiři v Nižní Tungusce. Obě jsou neschopné provozu, nejspíš budou zasypané, ale snad by se ještě daly vyhrabat, kdyby nám na nich záleželo.“

„Nám na nich nezáleží?“ provokovala Zdenka.

„Momentálně ne,“ přitakal. „Nutně je nepotřebujeme – a buďme rádi, že o nich Cechapú nevědí a nebudou je vyhrabávat ani oni.“

„A kde je ta čtvrtá?“ chtěla vědět Milča.

„Ta je asi nejnedostupnější,“ ušklíbl se. „Brána GEIA07 leží pod kilometrem ledu Antarktidy, zhruba v místech, kde mají Rusové stanici Vostok. Zajímalo by mě, proč ji umístili poblíž zlýtu, zasypané ledem. Třeba se i nefunkční brána projevuje nějakou magnetickou anomálií – možná se jich na to jednou zeptáme. Ale možná nám to dříve řekne Sek – v tom fofru jsem mu takové otázky nedával. Na to bude čas v nejbližších dnech.“

„GEIA07?“ podivila se Milča. „Sedmička je snad v Číně!“

„Jak se zdá, Cechapú čtyři brány Okchygů na Zemi neobjevili,“ uvažoval Pavel. „Spokojili se s dvanácti a přejmenovali je, aby vypadly z Okchygských adresářů. Podporuje to moji domněnku, že brány stavět nedovedou. Jen si je přejmenovali a pěkně popořadě přečíslovali. Původní čísla mají jen ty neobjevené a Antarktis je podle toho původní sedmička.“

„Naštěstí je číslování vodních bran jiné, takže se to neplete,“ vzdychla si Milča. „Budeme tedy pořád používat naši Čtrnáctku – Ančov?“

„Až vyženeme Cechapú, brány si doplníme,“ sliboval Pavel. „Obávám se, že z těch původních nebude použitelná ani jedna, takže začneme od jedničky.“

„A nestálo by za pokus ty neobjevené najít a podívat se, proč je nenašli Cechapú?“ navrhla Zdenka. „Co když jsou v pořádku, jenom nějak... zasypané?“

„Ta antarktická se mi zdá příliš hluboko pod ledem,“ tipl si Pavel. „Kursk a Tunguska... v těch bych se raději moc nešťoural. Ještě Cechapú ukážeme, že tam něco zajímavého je. Nechme je na později, až vyženeme ty parazity!“

Tak se nakonec dohodli. Zítra se dívky podívají na internet. V kavárně je už znali, považovali je asi za místní, nikomu zatím nebyly nápadné. Co na zničení hvězdných bran říká svět – přesněji Cechapú? Ti samozřejmě dobře vědí, co na těch místech bylo, dalo se čekat, že budou zuřit, tím spíš, že viníka nechytili. Budou to ale prohlašovat za málo pravděpodobný přírodní jev?

A pak ještě zbývalo vyčkat, co na to řeknou chitžará.

Budou s tím souhlasit, nebo Pavla pořádně sprdnou?

To se teprve uvidí.

Errata:

20.07.2021 22:51