Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Alea iacta est

Na další večerní setkání se Pavel dostavil opožděně, když už byly holky unavené jako koťata a chtělo se jim spát. Dokonce ho na dálku oslovily telepatií, kdeže se courá.

„Hrál jsem si na Japonce!“ odpověděl jim z dálky také telepaticky.

„Cože jsi to prováděl?“ nechápala ani Milča.

„Přepadl jsem bez vyhlášení války přístav Pearl Harbor,“ vysvětlil jim to hned. „Byla v něm spousta slizounů a mezi nimi i spousta mladých důstojnic, musel jsem dávat pozor, abych některou omylem neposlal do Mlávydó. Beztak mám dojem, že jsem naopak poslal do Věznice Mistretta pár chlapů – u několika důstojníčků jsem si nebyl jistý, jestli jsou to chlapi nebo mužatky, raději jsem je v té rychlosti poslal do Mistretty.“

„No, jestli to jsou chlapi, tam teda budou mít výběr!“ zhodnotila to Zdenka.

„Je to menší problém než udělat chybu naopak,“ ospravedlňoval se. „Ale teď už letím domů.“

„Kde se nacházíš?“ starala se Milča. „Já jen, jestli máme na tebe čekat s večeří!“

„Klidně počkejte, beru to rychlostí družic po oběžné dráze, jsem už nad Tureckem!“ ujistil je a skutečně byl za pár minut v Doupěti, kde ho obě ulehčeně přivítaly.

„Už jsme se začaly strachovat, aby se ti něco nestalo,“ řekla Milča.

„A co by se mi mělo stát?“ usmál se.

Rychle všichni tři zasedli k opožděné večeři a jako obvykle si při ní vyprávěli, co kdo zažil. Dnes se výjimečně těšil nejvíc pozornosti Pavel. Přepadení Pearl Harboru, to zní přece jen zajímavě! Ale ve skutečnosti to nebylo tak dramatické. Na opačné straně světa bylo časné ráno, všichni se tam teprve probouzeli. Pavel dorazil na místo s prvními záblesky světla, rychle zhodnotil situaci a začal se nejprve věnovat budovám, které odhadl jako štáb. Zřejmě správně, Cechapú tu bylo jako nikde jinde a když je začal posílat do Mlávydó, většina místností se vyprázdnila úplně, takže neměl kdo ztropit poplach, ačkoliv zlikvidoval přes pět tisíc štábních důstojníků.

Po deratizaci štábu se věnoval lodím v přístavu. Začal třemi ponorkami, které by se nejspíš při poplachu potopily. Nezdržoval se pancéřovými dveřmi, vzal to hrubou silou, dělal si do velitelských věží pohodlné vchody a pustil se do velících důstojníků. Tentokrát nečekal, až všichni opustí lůžka, ale rovnou přeletěl na další. Ponorky s otvory ve věžích už se beztak potopit nemohly a jakmile měl všechny vyřazené, věnoval se hladinovým lodím.

Na rozdíl od Japonců žádnou z lodí nepotopil a neublížil žádnému vojáčkovi. Ani slizounům nezkřivil vlas na hlavě – jen je velkou rychlostí odesílal přes Čechy do cizího světa, kde je brzy uvítají jejich stejně postižení krajané. Pár set jich skončilo i ve věznici Mistretta – ve štábech bylo víc žen než na lodích. Od krutého fiaska ve válce proti Iráku, kde čistě ženská posádka válečné lodi hanebně selhala, se ženy dostávaly spíše do štábů než k bojovým jednotkám.

Rozdíl proti přepadení Japonskem ale nespočíval ve vyřazení Pacifického loďstva bez použití hrubé síly a bez spousty obětí. Pravda, ponorky byly po Pavlově zásahu nebojeschopné, ale škody na budovách i na lodích se daly odbýt mávnutím rukou. Největším rozdílem bylo, že Cechapú neměli komu vypovědět válku. A to ještě netušili, že celé Pacifické loďstvo vyřadil jeden nedospělý kluk – to by jejich sebevědomí pokořilo ještě víc.

„Ještě obletím všechny základny, jestli na ně Cechapú nedoplnili důstojníky,“ uvažoval Pavel. „Pak bych se vrhl na generální štáby. To bude ještě horší, protože o hlavních štábech Ruska a Číny nevíme prakticky nic.“

„Nechtěl jsi vycvičit Seka, aby ti ukazoval Cechapú i na dálku?“ připomněla mu Milča.

„Chtěl, ale to bude fuška,“ přiznal. „Co vy dvě? Jak pokračujete?“

Teď byla řada na dívkách, aby se pochlubily. Milča přerušila zasedání amerického Kongresu, odkud odeslala všechny Cechapú – do Mlávydó i do Mistretty. V Kongresu po jejím nájezdu zbyla jen nepatrná hrstka nic nechápajících kongresmanů, většinou nováčků.

Zdenka se zase věnovala Londýnu, kde zdecimovala místní bankéře. V každé bance ponechala třetinu Cechapú, zbytek deratizovala. Londýnské banky se nepoložily, ale zachvátila je pochopitelná panika. Někteří Cechapú se rozhodli opustit chvatně Anglii, ale Zdenku napadlo navštívit letiště Heathrow a odeslala odtud většinu pasažérů, čekajících na odlety letadel.

„Řekla bych, že jsem dala britskému bankovnictví řádnou ťafku,“ zhodnotila si to sama. „Ale ne takovou jako ne Francii, takže se Anglie snad nepoloží.“

„Neměla ses taky podívat do Parlamentu?“ navrhla jí Milča.

„Parlament nezasedal,“ řekla Zdenka. „A nebavilo by mě honit je každého zvlášť. Počkám si, až se všichni sejdou, pak by to mohlo jít nejlépe.“

„To máš pravdu,“ uznala Milča. „Nejlépe to jde, když se k něčemu sejdou, jako v americkém Kapitolu. Jak jsem pochopila, chtěli tam zrovna řešit stav vojenských základen. Teď budou mít spíš starosti s předčasnými volbami. Těch pár sirotků jim nic nevyřeší. Je jich příliš málo, nejsou usnášeníschopní.“

„Chtělo by to podívat se i na druhou stranu, do Moskvy a Pekingu,“ uvažovala Milča. „Aby americké jestřáby nenapadlo, že za tím jsou Rusové nebo Číňani.“

„Hele, Pájo, nedáš se do toho Seka?“ obrátila se Zdenka opět na Pavla. „Svatozáře Cechapú sice fungují skvěle, ale jen na blízko. Opravdu by to chtělo nějaké dálkové ukazovátko!“

„Napadlo mě, jak to urychlit,“ odvětil. „Zítra se vypravím za Nokimchou. Určitě to zmákne rychleji než já i ve zpomaleném čase.“

„Na to bych byla opatrná,“ řekla Milča. „Určitě tě skřípnou, že do Mlávydó posíláme málo samic a i těch pár, co už tam jsou, jsou pro ně bezcenné.“

„To ještě ukecám,“ holedbal se. „Ale mám dojem, že dnešní šichta byla delší, já aspoň padnu za vlast, jen uvidím postel.“

„Tak jdeme!“ přidala se k Pavlovi Milča. „Já už bych taky potřebovala pár sirek, abych si jimi podepřela víčka, jinak usnu ve stoje.“

„Ráno snad bude moudřejší večera,“ dodal Pavel.

„Jen aby!“ rýpla si Milča.

Ráno se ale Pavel za Nokimchou nevypravil, protože Nokimcha naopak přiletěl za trojlístkem do Doupěte. Tentokrát byl bez společníků. Našla ho v jídelně Zdenka, když tam přišla na snídani.

„Snad tu na nás nečekáš?“ vytřeštila oči na šavlozubého hokra, sedícího v pohodlném křesle, stavěném na jeho rozměry. Pochopitelně – zdejší Sek uměl všechno, co potřebovaly i jiné bytosti na všech světech Zuznelai.

„Čekám,“ přikývl. „Asi máte nějak posunutý čas, že ještě spíte, ale venku je už světlo.“

„Máme,“ přiznala. „Pohybujeme se teď na vzdálených místech Země, abychom na zdejší kraj nepřitahovali nežádoucí pozornost.“

„Přece jen se těch Cechapú trochu obáváte, že?“ naznačil.

„To se ví,“ přikývla. „Nejde o nás, my se jich nebojíme. Ale oni, když nemohou škodit nám, snaží se škodit aspoň lidem kolem nás. Vyhubili celou osadu, kde jsme zpočátku bydleli.“

„Nemohli jste proti tomu něco udělat?“ zvážněl okamžitě Nokimcha.

„Měli jsme obavy, že chtějí ublížit našim rodičům, proto jsme je raději odnesli do Doupěte,“ osvětlovala mu, co se stalo ve vsi. „Jenže Cechapú krátce poté zničili celou vesnici, kde už jsme my ani naši rodiče nebyli, takže to odnesli úplně nevinní lidé, co s námi neměli nic společného.“

Mezitím přišel Pavel a hned se s Nokimchou přivítal. Zřejmě to probudilo i Milču, takže byli brzy všichni pohromadě.

„S čím jsi přišel?“ zajímal se Pavel. „Nebo ses k nám vypravil jen tak?“

„Taky by to bylo možné,“ přikývl Nokimcha. „Ale jsem tady služebně.“

„A co že sám?“ zeptal se Pavel.

„Nejsem tu na Inspekci, ani jako vyslanec Zuznelai,“ upřesnil jim důvod své návštěvy.

„Vyslanec?“ usmál se Pavel. „Potřebovali bychom poradit s některými problémy. Chtěl jsem se dokonce kvůli tomu podívat za vámi do Zuznelai, ale nespěchalo to, takže jsem se k tomu zatím neodhodlal. Chtěl jsem počkat, až toho bude víc, abych za vámi nechodil s kdejakou drobností.“

„Máte nějaké problémy?“ chytil se toho Nokimcha. „Sem s nimi!“

„Potřebovali bychom pozměnit indikaci Cechapú,“ požádal ho Pavel. „Je sice vynikající i tak, jak je, ale bylo by dobré, aby zobrazovala i Cechapú mimo dohled.“

Chvíli mu vysvětloval svoji představu, jak by to podle jeho mínění mělo fungovat. Nokimcha ho poslouchal pozorně, ale pak ho trochu zklamal.

„Indikaci Cechapú jsem nedělal a nevím, jak ji opravit,“ řekl. „Budu to muset přednést těm, kdo se tím zabývali.“

„No dobře,“ přijal to Pavel, i když trochu zklamaně.

„Ale i bez toho jste, jak už víme, nezaháleli,“ posunul Nokimcha téma zase trochu jinam. „Jen se nám zdá, že do Mlávydó posíláte samé samce, bez samic.“

„Tak to není,“ namítl Pavel. „Pár samic – tedy žen – jsme tam už poslali. Mezi Cechapú je jich ale málo. Všichni chtějí vládnout a ženy se jim k tomu zřejmě nehodí. Kromě toho, jejich ženským se ani nechce rodit děti.“

„Na Zuznelai byla kvůli vám dlouhá a bouřlivá debata,“ sdělil jim hokr. „Způsobili jste ji vaší žádostí, abychom Cechapú zabránili v rozmnožování. Musím přiznat, vaše důvody mi připadaly pádné, nicméně nás, co jsme je chápali, byla menšina. Rozhodli to nakonec dryazgu.“

„Ach jo – takže chitžará ze Zuznelai pořád trvají na svém?“ vzdychl si Pavel zklamaně.

„Ano – a mám vám připomenout, abyste tam posílali více samic,“ řekl Nokimcha. „Samci na Mlávydó teď mezi sebou příliš často bojují a někteří sivírové za tím vidí nedostatek samic.“

Obě dívky zůstaly stát, jako kdyby vedle nich udeřil blesk. Takže chitžará trvají na svém!

Jen Pavel se vzpamatoval o něco dřív.

„Řekl bych, že nemají pravdu,“ zavrtěl hlavou. „Všichni Cechapú jsou zvyklí vládnout, každý měl kolem sebe spoustu lidských služebníků, či polo-otroků. Tam je nemají, proto se někteří snaží ovládnout aspoň ty druhé. Naopak si myslím, že by se o samice poprali ještě více.“

„Největší problém tam je, když někoho zabijí a nemají pro něho náhradní tělo,“ pokračoval Nokimcha. „Pak totiž ten postižený zemře definitivně.“

„To přece víme,“ přikývl Pavel. „Poslyš, Nokimcho, zkus přednést na Sněmu chitžará návrh, aby ti, kdo hlasovali za práva Cechapú, jim teď poskytli nějaká vlastní mláďata. Nemusí to přece zůstat jen na nás lidech!“

Nokimcha na okamžik strnul. Něco takového rozhodně nečekal. Naopak obě dívky pohlédly na Pavla se zábleskem naděje. Ano, tak to přece předtím všichni tři diskutovali. Pavel to teď navrhl oficiálně. Budou teď muset na tom trvat – a všichni tři.

„Poslyš – to myslíš vážně?“ zakabonil se. „Ty bys chtěl, aby jim ostatní dávali... svá mláďata? To je přece neslýchané!“

„Neslýchané? Vždyť to po nás chcete také!“ odrazil ho tvrdě Pavel.

„Ale my chceme, abyste jim dali jen jejich vlastní ženy, ne jiné! Chápeš?“

„Jenže oni vlastní ženy nemají. Chápeš?“ útočil dál Pavel. „Chceš, abychom jim poskytli jen další těla lidí! Poskytněte jim tedy i vy vaše mláďata!“

„To nemůže nikdo schválit!“ namítl ihned Nokimcha.

„Jak to?“ opáčil Pavel. „Schválila to většina Sněmu! Hlasovali pro další poskytování lidských mláďat pro Cechapú, ať jim tedy dají svoje! Mláďata jako mláďata!“

„Opravdu trváš na takové... absurditě?“ mračil se Nokimcha čím dál víc.

„Já?“ sehrál Pavel údiv. „Já jsem od začátku proti! Ale ti, kdo pro tuhle absurditu hlasovali, ať si ji sami vychutnají – ale na svých dětech, ne na lidských!“

„Přednést to tam mohu,“ připustil váhavě Nokimcha, „Ale je předem jasné, jak to dopadne.“

„Pak ale trvám na tom, aby se nerozlišovalo mezi dětmi lidí a ostatními!“ trval na svém Pavel.

„To asi nikdo neschválí,“ vrtěl hlavou Nokimcha.

„Víš, Nokimcho, je to vlastně úžasný test spravedlnosti,“ řekl Pavel. „Tady se ukáže, jestli jste i vy spravedliví! A řeknu ti jen jedno – jestli schválíte otroctví pro lidi Země, potom nejste lepší než rambu, giva a Cechapú!“

„To jsou ale strašná slova, malý příteli!“ zavrčel Nokimcha už trochu rozzlobeně.

„Strašná, uznávám,“ řekl Pavel, bledý jako stěna. „Strašná, ale pravdivá. Chcete, abychom vás nazývali přátelé, ale pro lidské děti odhlasujete otroctví a smrt – to je ta největší absurdita!“

„I když ty děti budou děti Cechapú?“ namítal ještě.

„Ty děti nebudou Cechapú,“ odvětil tvrdě Pavel. „Geneticky to budou lidé a ty to víš nejlépe. Už jsem to řekl jednou – pokud to dopustíte, přesune se problém otroctví ze Země na Mlávydó – a taková pomoc potom nemá vůbec žádný smysl. Přednes to tak na Sněmu, Nokimcho.“

„Přednesu,“ slíbil. „Ale – takový odpor jsem nečekal.“

„Ale čekal!“ usmál se trochu smutně Pavel. „Vždyť už nás trochu znáš!“

„Myslel jsem si to,“ připustil hokr. „Už jste to přece jednou řekli. Ale i tak jste mě překvapili. Takový odpor nečekal nikdo.“

„Co může Sněm chitžará postavit proti naší žádosti?“ pokrčil rameny Pavel. „My ji cítíme jako naplnění spravedlnosti, vy ne?“

„Chitžará by mohli nařídit úplné vypnutí Seka na Zemi,“ uvažoval Nokimcha. „Nechcete-li naši pomoc, nemějte ji.“

„To byste šli proti odkazu Okchygů,“ upozornil ho Pavel. „Ti přece nabízeli výhody Seků všem bytostem – kromě Cechapú, které zřejmě považovali za tak odporné, že si to nezasluhují. Vy jim ale dáváte svět Mlávydó i se Sekem – nevím, co by na to řekli Okchygové, ale řekl bych, že by s tím nesouhlasili.“

„Okchygové už dávno vyhynuli,“ připomněl mu Nokimcha.

„Víme,“ přikývl Pavel. „Ale nebyli by z chitžará nadšení!“

„A nejsi... příliš zaujatý?“ zeptal se Nokimcha opět mírněji.

„Jsem,“ souhlasil Pavel. „Ale zaujatý pro spravedlnost. Vyřiď to Sněmu!“

„Kdybych to řekl takhle, bylo by to ještě nepřijatelnější,“ vrtěl hlavou Nokimcha. „Osočit Sněm chitžará z nespravedlnosti, to je opravdu troufalé a neslýchané!“

„Možná by sis to měl promyslet nejprve sám,“ navrhl mu Pavel. „Někde o samotě, aby tě nic neovlivňovalo, jen sám pro sebe. Co je spravedlivé a co ne. Až pak zajdi na Sněm.“

„Zkusím to,“ slíbil tygr.

Nokimcha odletěl branou GEIA-14-Ančov a Pavel se obrátil na dívky.

„Strašně mě zklamal,“ posteskl si.

„Nás taky,“ přidala se Milča.

„Já bych řekla, že on sám by pro nás měl pochopení, ale ostatní...“ vzdychla si Zdenka.

„...hlavně ti hmyzoidi,“ dokončil Pavel. „No dobře, tak si to promyslíme.“

„Co na tom chceš promýšlet?“ zašklebila se Zdenka. „Je to přece jasné. Obrazně řečeno, položili nám nůž na krk. Když neustoupíme s těmi... samicemi..., vypnou Seka a budeme stát proti Cechapú s holýma rukama – to nevypadá nadějně. Takže nám nezbude, než odeslat do Mlávydó i obyvatelky Mistretty... jenže se mi chce zvracet, když si představím, jak se bankéři perou o malá mimina...“

„Jenže když jim nevyhovíme, budeme tady brzy všichni jako jehňata před bandou řezníků,“ připomněla oběma Milča. „A o ta mimina se budou prát bankéři tady. Vlastně – nebudou, tady mají kandidátů tolik, že si mohou vybírat.“

„Takže máme na výběr ze dvou zel,“ shrnula to Milča. „Jenže – ať se na to koukám, jak chci, roztržka se Zuznelai mi připadá jako o hodně větší zlo.“

„Až na to, že nás jednou proklejí otroci na Mlávydó,“ dodala Zdenka. „Jenže – to nastane až kdovíkdy, pokračování teroru Cechapú na Zemi je nám bližší.“

„Myslím, že máme na výběr ze tří zel,“ řekl Pavel. „První dvě znáte. Třetí zlo je roztržka se Sněmem chitžará bez vypnutí Seka.“

„To jako čekáš, že oni ustoupí?“ vrtěla nevěřícně hlavou Milča.

„Ne,“ připustil. „Ale my také ne.“

„Pak nám ale vypnou Seka!“ řekla Milča.

„Nemusí,“ nesouhlasil s ní. „Vypnuli by ho, kdybychom oznámili, že jsme se postavili proti jejich ultimatu. Takže postačí, když budeme mlčet.“

„Jenže pak nás navštíví jejich inspektoři – a Seka stejně vypnou. Víš přece, že to dokáží a pak nebudeme mít nejmenší naději,“ opakovala Milča.

„Tak se postaráme, aby nás nenavštívili,“ řekl odhodlaně Pavel. „A je to poměrně jednoduché. Zrušíme všechny podvodní brány – zrovna je nikdo nepoužívá, ani si toho nevšimnou – a zasypeme hlínou i kráter Ančova, aby se brána nedala otevřít.“

„Poslyš...“ rozšířily se oči Zdence. „Ty bys to hnal až tak daleko?“

„Je to třetí možné zlo,“ pokrčil rameny. „Je to taky zlo, ale podle mě pro nás nejpřijatelnější. Především nehrozí pokračování otroctví na Mlávydó.“

„Dobře, ale co budeme dělat potom?“ chtěla vědět Milča. „Pak tam přece nemůžeme Cechapú odesílat, co s nimi budeme dělat?“

„Hádej – můžeš třikrát!“ ušklíbl se Pavel.

„Ty je chceš – zabíjet?“ zpytavě se na něho podívala Zdenka a Milča se k ní přidala.

„Jsou dvě možnosti. Nechat je být – nebo se jich zbavit,“ pokračoval zdánlivě klidně Pavel. „Kdyby nám na Zuznelai pomohli s jejich umístěním ve světě Mlávydó, využili bychom toho. Ale dodávat jim další lidská těla odmítáme – a už jsme si snad vyjasnili, že to považujeme za vraždy – takže je přece tak jako tak odsuzujeme k smrti! Jde jen o to, bude-li to přirozená smrt stářím, nebo okamžitá, násilná smrt. Genocidou se to dá nazvat v každém případě, takže bych použil anglického přísloví – když už má člověk viset za jehně, tak ať visí radši za krávu.“

„Takže zabíjet chceš,“ shrnula to Milča.

„Byla by ještě jedna možnost, co s nimi,“ uvažoval Pavel dál. „Odstěhovat je na Mlávydó, ale místo dodávání nových a nových hostitelů – tedy dalších a dalších vražd – jim pomoci prodloužit život do nekonečna, jako to měli Okchygové. Jenže nesmrtelnost zatím nikoho nenapadla a postoj Sněmu chitžará nám ji fakticky znemožňuje. Takže – ať se vám to líbí nebo nelíbí, jsem pro rychlou genocidu. Chitžará ze Zuznelai nás donutí vybrat si rychlejší variantu – jsem tedy pro ni.“

„To je ale příšerné!“ otřásla se Zdenka.

„Je,“ souhlasil Pavel smutně. „Zatím máme před sebou jen tři cesty. Všechny jsou zlé, liší se jen málo. První dvě znamenají, že nás budou Cechapú vraždit dál, jenže pod odborným dohledem inspektorů ze Zuznelai. Třetí cesta je, že jim to začneme oplácet. My přitom můžeme každého toho slizáka zabít jen jednou, kdežto každý z nich na Zemi zabíjel tisíckrát a chtějí v tom pokračovat. Není to »oko za oko, zub za zub«, jen zneškodnění hromadných vrahů. Ať se to komu líbí, nebo ne, třetí cesta je podle mě nejspravedlivější.“

„Ale je... je strašná!“ vzdychla si Milča.

„Je,“ přikývl. „Tak se, holky, rozhodněte. Můžete přijmout jednu z těch tří. Kterou si zvolíte?“

„My taky?“ zaúpěla Zdenka.

„Ano, všichni tři,“ řekl Pavel trošku tvrdším tónem. „Jedeme v tom společně, jinak to nejde.“

„Je to trošku tvrdé,“ řekla zvolna Milča. „Ale máš pravdu. Jsem pro třetí cestu.“

„No – já vás v tom nenechám,“ vzdychla i Zdenka.

„Takže – jako Tři mušketýři – Jeden za všechny...“ začal Pavel

„...a všichni za jednoho!“ dokončili všichni tři unisono.

„A kostky jsou vrženy,“ dodal Pavel. „Jak to řekl kdysi Caesar.“

„Alea iacta est...“

Errata:

20.07.2021 22:51