Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hlava hydry

Nokimcha se vrátil do Zuznelai a trojlístek opět zůstal na Zemi sám.

Jenže teď to bylo jinak, než na počátku. To za sebou cítili podporu všech bytostí Zuznelai a dodávalo jim to sílu. Teď teprve v tom byli úplně sami.

Pavel hned po rozhodnutí odletěl směrem ke Kanárským ostrovům. Postupně obletěl všechny podmořské brány – a zničil je. Stejným způsobem, jako suchozemské, jen s tím rozdílem, že náhlé otevření kilometrové propasti znamenalo na souši nanejvýš prudký závan větru, ale nic víc. Když se totéž odehraje kilometr pod hladinou, vznikne nepříjemně ničivá vlna tsunami.

Osm krátce po sobě následujících podmořských otřesů – a také osm tsunami, které zaměstnalo zpravodajství většiny světových médií. První vlna se obořila na jižní pobřeží Kanárských ostrovů, kde smetla značnou část letovisek. Další katastrofy potom následovaly po celém světě s nepatrným odstupem – řádově šlo o hodiny. Komentátoři to nazvali »mořská škytavka«, ale málokomu při tom došlo, že nemusí jít o čistě přírodní jev.

Pavel zkontroloval, zda není na Zemi víc podvodních bran. On sám vytvořil první, sedm jich tedy postavili harvékové. Sek mu ale potvrdil, že podmořské bytosti jich víc nepotřebovaly.

Na celém světě zůstala jedna jediná hvězdná brána, skrývající se ve špinavém, napůl zasutém kráteru dávno vyhaslé sopky. GEIA-14-Ančov. Neustále skrz ni prolétávaly karavany neviditelných bublin, obsahujících pokaždé jedno lidské tělo se zeleným rosolem v hlavě – Cechapú.

Trojlístek se rozhodl odeslat jich na Mlávydó co nejvíc, dříve než dojde k očekávané roztržce s inspektory Zuznelai.

Nejhorší bylo, že pořád neměli správnou představu o počtech svých protivníků, ani o jejich rozložení ve společnosti.

Milča se věnovala Severní Americe, Zdenka Evropě a Pavel se přesunul do Ruska. Získal přehled o vojenských silách Cechapú ve světě, zbavil je nejhorších velitelů, ale to nic neubralo na jejich síle. Rozkazy mohli plnit i velitelé – lidé. Nejspíš schopní stejných krutostí jako jejich páni.

Nicméně se zdálo, že hlavní akceschopnost vojsk ležela na velitelích Cechapú a bez nich byla značně otřesená. Pavel se proto rozhodl obrátit se jinam. Zdálo se mu, že není správné ponechávat ostatní velmoci v klidu a akceschopné, když deratizuje základny té největší ve světě a Milča ji deptá na místě. Chvíli se rozhodoval mezi Moskvou a Pekingem, ale rozhodl se pro Moskvu. Přece jen se tam dalo očekávat více Cechapú než mezi Číňany.

Ovšemže tam našel podobný obraz jako Milča v Americe a Zdenka v Evropě...

Rusové měli v Ruské Dumě nepatrnou menšinu, drtivou většinu křesel obsazovali Cechapú. Byli sice v lidských tělech, ale ne v ruských – praví Rusové jim zřejmě příliš nevyhovovali. Většina členů Ruské Dumy byli proto cizinci, ačkoliv se do Ruska v mnoha případech přistěhovali už jejich předci. Pavel je hned při první návštěvě tvrdě zdecimoval a pak se zaměřil na vládu, kterou také jak se patří probral, takže ze zasedání odešly jen zapisovatelky.

No – odešly není to pravé slovo. Rozprchly se s křikem po celé budově, když ministři jeden po druhém znenadání zprůhledněli a zmizeli.

Obkroužil i starodávný ruský Kreml, ale »sklizeň« tam byla nečekaně slabá. Nějaké Cechapú sice našel a také odeslal do Mlávydó i do Mistretty, ale zřejmě tam nenašel žádné velké ryby.

Rozhodl se obrátit na místní lidi, ale ani u nich příliš nepochodil. Snesl se stranou na ulici mezi budovami, zrušil mesrini, aby se zviditelnil, a oslovil několik chodců. Jenže na český dotaz: „Kde je prezident?“ odpověď sice dostal, ale nerozuměl jí. Zkusil si zapamatovat jejich odpovědi, aby se mohl večer obrátit na Milču, která se podle vlastního mínění pyšnila znalostí ruštiny, ale teď mu nezbylo než to vzdát. Aspoň si trochu zchladil žáhu na bankéřích. Objevit banku nebyl problém, Cechapú v ní bylo plno, nejen bankéřů, ale i zákazníků, takže úroda zde vhodně doplnila předešlou, ačkoliv podle dohody ponechal na místě třetinu bankéřů, aby banka hned nepadla.

Povzbuzen úspěchem rozhodl se pro návrat domů, jenomže když přelétal jedno z měst, spatřil dole banku a v ní plejádu svatozáří. Neodolal, změnil směr šikmo dolů, pohledem zhodnotil situaci a krátce poté spustil kulomet zyréchů do Mlávydó a Mistretty. Při té příležitosti očistil mimo banky i magistrát – Cechapú tam měli nadpoloviční většinu, ale nemusel tam žádné ponechávat, takže byla na počty výtěžnost vyšší – magistrát může fungovat bez parazitů až po doplňovacích volbách.

Pro jistotu se zastavil u další budovy, kde také zpozoroval větší množství svatozáří. Kupodivu to nebyl finanční ani vládní podnik, ale ke svému velkému údivu pochopil, že je to dětské zařízení, podle všeho sirotčinec. Co v něm ale dělají ti parazité? Nepochopil to, ale pro jistotu začal všechny jednoho po druhém odesílat, tentokrát většinou do Mistretty.

Vrtalo mu ale hlavou, co na sirotčinci mají? Že by se tak starali o lidské děti? To jim přece vůbec nebylo podobné!

Došlo mu to až ve chvíli, když odeslal šéfku tohoto zařízení. Rusky, pravda, neuměl, ale uměl anglicky. A šéfka měla v kanceláři tolik anglických lejster a plakátů, že neodolal, vystoupil ze svého mesrini a pár si jich vzal. Z plakátů pochopil, že se sirotčinec zabývá vývozem dětí k adopci kamsi do anglofonních zemí – nejspíš do Spojených států. Proč? To netušil, ale nevsadil by ani zlámanou grešli na možnost, že by jim šlo opravdu o péči o malé lidské děti.

V sirotčinci naštěstí zůstalo i pár lidských ošetřovatelek, snad se o děti postarají, ale tak ho to zaujalo, že se už nezdržoval a spěchal to do Doupěte projednat s dívkami.

Třeba některá bude vědět víc.

Toho večera se Pavel s Milčou sešli v Doupěti neobvykle brzy. Také Milču zaujaly materiály, co Pavel přinesl z Ruska.

Milča nejprve Pavlovi objasnila, kde měl hledat prezidenta.

„Vždyť ti říkali, že je na »dáče«, to znamená na chatě,“ objasňovala mu.

„No jo – kdo má vědět, co to znamená »dáče«?“ brblal Pavel.

„Asi bychom se měli vyměnit,“ navrhla mu. „Já se přece jen v Rusku lépe dorozumím a tobě by zase nevadila angličtina, co?“

„Můžeme to zkusit,“ přistoupil na to ochotně. „Ale o prezidenta nejde, toho bych si nakonec vyčíhal, víc mi teď jde o ten sirotčinec.“

Probírali se tedy materiály, sebrané v kanceláři ředitelky. Plakáty i lejstra.

Anglické prospekty cestovních kanceláří jim moc neřekly, ale Milča nakonec objevila jakési ruské lejstro, nad kterým si úžasem hvízdla.

„Co to máš?“ zajímal se i Pavel.

„Děsně zajímavé! Přímo úděsně!“ komentovala to Milča, ale četla si to dál jen pro sebe.

„No tak povídej!“ naléhal na ni netrpělivě.

„Počkej, až to dočtu,“ odbyla ho, ani se po něm neohlédla.

Nezbylo mu než trpělivě počkat. Konečně k němu vzhlédla.

„Příšerná organizace!“ řekla znechuceně. „Dá se přirovnat snad jen k lidožroutům!“

„Když mi neřekneš, oč jde...“ začal vyčítavě, ale nenechala ho dokončit větu.

„Tak poslyš!“ začala. „Ten sirotčinec shromažďuje děti – sirotky, ale i děti odebrané rodičům. Některé tam byly údajně kvůli týrání, ale většinu za vymyšlené a banální důvody – může být důvod k odebrání dětí, že jim rodiče nezajistili dostatečnou životní úroveň? V Rusku je sbírají a převážejí nejčastěji do Spojených států, ale podle potřeby i jinam. A teď se podrž! Děti, které shledají jako »vhodné«, slouží jako náhrady za zestárlá těla Cechapú. Ale ostatní, pro Cechapú »nedostačující«, tam vozí jen kvůli orgánům pro transplantace.“

„Vypadalo to přece, že je vozí z Ruska k adopci!“ zarazil se.

„Jo, tak to před světem maskují,“ přikývla. „Oni je skutečně dávají do pěstounských rodin, ale ty jsou placené jen aby děti držely v kondici, než někde vznikne požadavek na jejich orgány. Potom pěstounům řeknou, že jejich péče skončila a děti budou adoptované natrvalo, seberou jim je a když mají zájem, dostanou za ně jiné. Točí se v tom spousta peněz a všichni jsou spokojeni – až na ty děti, rozřezané na náhradní díly, po kterých neštěkne ani pes. I kdyby po nich někdo pátral, stopy končí u dočasných pěstounů, neboť zákon nedovoluje sdělovat jejich adoptivní rodiče. Pěstouni ale rádi potvrdí, jak dobře s těmi dětmi zacházeli a jak se jim v nových rodinách jistě královsky vede...“

„Darebáci!“ vyhrkl Pavel.

„Ty »vhodné« nečeká nic lepšího,“ podotkla Milča. „Ovšem oficiálně se jim vede ještě lépe. Stanou se z nich totiž další Cechapú.“

„Cožpak nemají dost vlastních... dětí?“

„Nevím,“ pokrčila rameny Milča. „Možná je opravdu nemají. Nejspíš jsou ženy Cechapú líné rodit děti, ještě by jim jich nakonec bylo líto. Jednodušší je nechat si je dovézt, adoptovat a později šmik šmik – přestěhovat se do mladého, zdravého tělíčka!“

„Věděli jsme, že to jsou bestie,“ vzdychl si Pavel. „Věděli jsme, že své hostitele zabíjejí, ale netušili jsme, že to provozují takhle organizovaně a ve velkém...“

„Dalo se to ale čekat,“ řekla Milča. „Nakonec – já bych pro ně byla také »vhodná«, nemyslíš? Mě si přece taky připravovali.“

„Udělali by z tebe nějakou nóbl manažerku nebo snad majitelku akcií... jenže bys to už nebyla ty... a ode mě bys pak dostala nanejvýš játra, co?“

„To určitě ne,“ podívala se na něho. „Tady píší, že Cechapú transplantované orgány zásadně nevyužívají. Je s nimi plno problémů a obtíží, člověk musí brát do konce života spoustu léků proti nesnášenlivosti orgánů a při obyčejné rýmě je jednou nohou v hrobě, to není nic záviděníhodného. V případě zdravotních potíží se raději přestěhují do mladých, zdravých těl. Transplantace jsou proto určené pro obyčejné smrtelníky, ovšem jen pro ty, kdo si je mohou dovolit – jsou totiž příšerně předražené a lékaři na nich vydělávají těžké prachy.“

„A nestačí jim mrtvoly z nehod, takže kvůli prachům dovážejí malé děti z Ruska!“ doplnil ji se zřetelným odporem. „Lidožrouti! Poslyš, to by pro nás mělo mít nejvyšší přednost!“

„Víš co?“ vzdychla si. „Vyměníme se. Poletím zítra do Ruska, ty do Ameriky, porozhlédneme se tam. Když něco v Rusku zjistím, sdělím ti to telepaticky a podíváš se, kam ty nešťastné děti mizí. Bude tam nejspíš druhá hlava téhle hydry – obě by si zasluhovaly useknout.“

„Hydra – to je to správné slovo!“ řekl Pavel.

„Jenže tahle hydra má hlav miliony,“ vzdychla si Milča. „A dokud je všechny neusekneme, budou na světě zbytečně umírat děti...“

„Bude se to časem snižovat,“ tvrdil optimisticky. „Jedeme jako fretky, když denně odsuneme na Mlávydó tisícovku Cechapú, musí jich nutně ubývat rychleji než kolik jich přibývá.“

„Nevím,“ pokrčila Milča nerozhodně rameny. „Četla jsem, že i kdyby Číňané pochodovali do moře čtyřstupem, ještě by jich přibývalo.“

„Číňané možná,“ připustil Pavel. „Cechapú musí být nesrovnatelně méně. Řekl bych, že je na světě tak deset – dvacet milionů různých papalášů – bankéřů, politiků, mocipánů a jejich nejbližších služebníků. Ale ne víc. To by se dalo vyřešit i odsunem. Samozřejmě podle toho, kolik času nám ještě nechají chitžará ze Zuznelai. Čím později na nás vletí, tím lépe pro ty Cechapú, kteří skončí na Mlávydó – v tom napůl ráji...“

„Sám jsi řekl, že se časem bude jejich koncentrace snižovat a počty odsunutých budou nutně klesat,“ připomněla mu.

„Ale souběžně s tím se bude snižovat jejich vliv, schopnost ukrývat se i jejich nebezpečnost,“ uvedl druhou stranu téže mince.

„Kéž by,“ vzdychla si.

Diskuse o hydře nebyla povzbuzující, ale nutná. A zdaleka to nebylo všechno.

„Mám docela zajímavé postřehy,“ přihlásila se Zdenka, jakmile dorazila do Doupěte.

„Povídej!“ vybídla ji Milča. „My ti pak řekneme, na co jsme přišli.“

„Objevila jsem zajímavou bandu,“ pokračovala Zdenka. „Navenek je to bezpečnostní agentura, zabývající se strážením různých objektů, ale část těch chlápků se zabývá únosy malých dětí. Posílají je do Ameriky a představte si to – prý jako zásobárnu náhradních orgánů pro transplantace! Vedou to samozřejmě Cechapú, jinak bych si jich nejspíš ani nevšimla. To je, co?“

Seznámili ji tedy s Pavlovými poznatky z Ruska, kde skoro totéž provozovali Cechapú legálně pod záminkou adopcí.

„Tak to máme už třetí kanál, kterým putují děti do Ameriky,“ řekla skoro spokojeně Zdenka.

„Třetí?“ podívala se na ni Milča. „Snad druhý, ne?“

„Třetí,“ trvala na svém Zdenka. „Jednou cestou jsou sirotčince, jenže ty jim už dávno nestačí, až na sirotčince v zemích jako Irák, kde ve válce vyvraždili miliony rodičů. Druhou cestou jsou soudní odebírání dětí lidem, kteří se proti soudcům nemohou účinně bránit. Třetí cestou jsou nevypátrané únosy dětí z lépe postavených rodin. Celé je to dokonale organizovaný zločin. Dostala se mi do ruky anglicky psaná zpráva, že v Itálii soudci z rodin bezdůvodně odebírají pětatřicet tisíc dětí ročně pro soukromé firmy. V Norsku je to prý ještě horší. Cechapú to mají úžasně propracované. V Itálii jim patří soukromé organizace a církevní dětské ústavy, oficiálně nazývané dětské domovy, kam dočasně dávají násilně odebírané děti a navíc tam směřují i státní peníze, v Norsku mají speciální soukromou organizaci zvanou Barvnevernet.“

„Takže je to někde i státem podporované?“ vrtěla hlavou Milča.

„Ta zpráva tvrdí, že všichni účastníci »trhu s dětmi« mají od státu roční příjem dva miliony eur!“ ujistila ji Zdenka. „Každý dětský domov dostává na každé dítě státní peníze. Pisatel té zprávy se rozčiluje, že soukromé podnikání diktuje, kolik dětí musí být odebráno, »trh s dětmi« vyžaduje stále více odebírání, zkorumpované soudy bezohledně uplatňují proti postiženým rodinám i vyloženě totalitní nástroje. Příbuzným odebrané děti nedají, to se nevyplatí, není z toho zisk... Nejstrašnější je, že se to děje za účasti vládních struktur, sociálních služeb a soudních institucí, které by něčemu takovému vlastně měly bránit.“

„Bodejť by ne, když Cechapú ty vládní struktury ovládají!“ dodala Milča.

„Mimochodem, v Evropě si nás konečně všimla i média,“ doplnila ještě Zdenka. „Podle většiny komentátorů je policie, zejména Interpol, již na stopě nebezpečné organizaci banditů pocházejících z východních zemí. Podle zatím zjištěných indicií se zabývá únosy nejproduktivnějších lidí ze zemí Evropy, nejvíce z Francie, kde tyto únosy způsobily bankovní kolaps. Některá média v souvislosti s tím ve vší vážnosti uvažují i obnovení trestu smrti do právních systémů, kde už tento trest zrušili.“

„Což jako vždycky dopadne jedině na nevinné,“ podotkl Pavel.

„Trochu mě blaží, že nás tři považují za rozsáhlou organizaci,“ ušklíbla se Zdenka. „Podle toho ale jejich indicie ukazují jinam než na nás. Z toho bude jen veliké plácnutí do vody.“

„Plácnutí do vody to nebude,“ uvažovala zamyšleně Milča. „Cechapú zřejmě něco chystají.“

„Jenže je vidět, že nemají ani tušení, kdo proti nim stojí,“ opáčila Zdenka. „Ta chystaná opatření proti nějaké neexistující organizaci prostě musí selhat! Už protože žádná neexistuje!“

„Nevíš, proti komu to ve skutečnosti je,“ sýčkoval i Pavel. „Taková opatření prostě musí mít výsledky, i kdyby si je museli vycucat z prstů. Protiteroristické zákony se také nakonec změnily v osekání svobod samotných Američanů. Spíš se mi zdá, že jim jde především o tresty smrti, které začnou ve velkém používat proti nevinným – jako za Francouzské revoluce, která začala nádherným heslem Svoboda-rovnost-bratrství a nakonec proslula především – gilotinou.“

„Taky si to myslím,“ souhlasila Milča. „Proti nám trest smrti nepotřebují. Kdyby nás objevili, nebudou váhat použít i superbombu, jako už jednou, když uvěřili, že jsme ve vsi. Nejhorší zločiny páchají bez soudu – nač by pak měli bezpilotní letadla, superbomby a zejména války z vylhaných příčin?“

„Nám je jasné, že to všechno je zástěrka,“ pokýval hlavou Pavel. „Taky je nám jasné, že po nás pátrají elitní jednotky a policisté celého světa. Nás by ale měl nejvíc zajímat osud dětí, určených k rozřezání na orgány, případně na nové hostitele.“

„Proti tomu musíme něco udělat,“ souhlasila Milča. „S ubývajícím množstvím Cechapú snad poklesne poptávka po hostitelských tělech, jenže trh s dětmi na orgány k transplantacím zůstane a mohl by se ještě rozrůst. Místo Cechapú to vezmou do rukou jejich komplicové – dnes jim sice jen přičinlivě pomáhají, ale vychovali si jich dost a pokud s tím něco neuděláme, v těch špinavých kšeftech se krvavé miliony točit nepřestanou.“

„Jak to bylo v ruské zprávě?“ obrátil se Pavel na Milču. „O poměru hostitelů k orgánům?“

„Čtvrtina »košer dětí« je určená pro Cechapú, tři čtvrtiny dětí k rozřezání,“ odvětila.

„Dokud kradli děti jen pro Cechapú, bylo jich určitě také víc než dost,“ uvažoval. „Ale teprve transplantace z toho udělaly opravdu příšerného molocha.“

„Molocha...“ vzdychla si Milča. „Moloch bylo jakési starověké božstvo, požírající obětované děti. Zřejmě to Cechapú provozovali už tenkrát. Dnes to ale přesáhlo všechny meze!“

„No právě!“ přidala se Zdenka. „Jenže až odstraníme všechny Cechapú, zůstanou hajzlíci bez svatozáře, které od normálních lidí nerozeznáme a rozplést to bude úplně nad lidské síly.“

„Takže bych to viděl jako náš hlavní úkol,“ vyvodil z toho Pavel. „Rozhlašují sice o nás, že jsme banditi, ale máme proti ostatním lidem pár výhod. Rozeznáme Cechapú i na dálku, zatím tak do kilometru, ale Nokimcha slíbil, že uloží sivírům zvýšení dosahu a pak už se před námi nikam neschovají. Za druhé máme neviditelné mesrini a zyréchy, k přesným zásahům tisíckrát výhodnější než tupé drony. Z naší strany nedochází k tolika omylům a ke škodám na nevinných – až na těch osm set mrtvých, smetených vlnami tsunami, když jsem boural podmořské hvězdné brány, ovšem ty přičítám inspektorům ze Zuznelai, kteří nás k tomu dohnali. Za třetí jsme jen tři, což zcela vylučuje vypátrání obrovské organizace, předpokládané Interpolem. Pokud nepřijdou s něčím novým, jsme prostě nepostižitelní.“

„S čím novým by mohli přijít?“ zavrtěla hlavou Zdenka.

„Jsme sice neviditelní očima, ale rambu na nás u Dijonu naváděli přesnou palbu jen čichem,“ připomněl jí. „Neviditelnost není absolutní ve všech směrech. Stopy zůstávají i za letadly a loděmi. Některé viditelné, jiné ne, ale daly by se zvýraznit elektronicky. Zatím to ještě nikoho nenapadlo, ale vyloučit to nemůžeme.“

„Neříkal jsi ale, že mesrini odolá i střelám?“ opáčila Zdenka.

„Klasickým střelám z ručních zbraní,“ upřesnil. „Nejspíš nás neochrání před lasery ani před termickými náložemi. Nechtěl bych být v mesrini poblíž výbuchu bomby, která sežehla naši vesnici. Nejsem si jistý, jestli nás průhledný stroj ochrání před sálavým žárem, který zabíjí v okamžiku, ani co s námi může udělat laser, i kdyby se strefil naslepo a náhodou.“

„Jakési riziko tu zkrátka je,“ přidala se Milča. „Což ovšem neznamená, že zalezeme jako syslové do Doupěte a necháme to plavat. Spíš mě zajímá, co uděláme s těmi dětmi. Skoro bych byla pro řešení házet do Mlávydó nejen pravé Cechapú, ale i jejich mužské komplice. Nejspíš je tam použijí jako vítaný zdroj mladších těl, ale kdo chce ďáblům sloužit, ať jim slouží – až do hořkého konce.“

„Jenže v sirotčincích jsou spíš řádové sestry,“ připomněl jí. „Většina jich tam je, aby se o děti staraly a nejspíš ani nevědí, čemu to vlastně slouží.“

„Těm bych snad ještě uvěřila, že se staraly o děti,“ pokrčila rameny Milča. „Ale kdyby ne... prázdná věznice Mistretta má kapacitu několika desítek tisíc míst. Můžeme tam odsunout všechny, které o pravém účelu sirotčinců věděly. Ať tam zpytují svědomí – mají-li nějaké.“

„Jsem pro,“ neodporoval Pavel.

Errata:

20.07.2021 22:51