Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Lucifer§

Toho odpoledne vyslechli ještě jednu ženu z ruského sirotčince. Vypadala mladší než jejich šéfka, ale to bylo jen zdání, měla jen mladší tělo, její zelený sliz na Zemi jistě pamatoval dinosaury. Jediné, čím se od své šéfky lišila, byla pozice v hierarchii. Ačkoliv byli všichni Cechapú starší než pozemské pyramidy – někteří byli u jejich stavby – mezi sebou dodržovali jakési pro pozemšťany nepochopitelné rozvrstvení. Někteří byli zřejmě na nižší úrovni a ty kasty si s sebou táhli přes věky.

Druhá žena z ruského sirotčince, kterou Pavel oddělil od zbývajících a pod namířenou pistolí dovedl k elektrickému křeslu, vypadala nanejvýš na čtyřicet a jejímu tělu nejspíš právě tolik bylo, ale tím se nesměli nechat zmást, stejně jako oděvem jakési řádové milosrdné sestry. Uvnitř té docela pohledné ženské vězel prastarý zelený sliz, který na ně hleděl zavile a s neskrývaným pohrdáním. Imponovat mu nemohli, vždyť jim i do dospělosti něco chybělo a bylo to na nich znát.

Jediné, nač se mohli spolehnout, bylo vědomí, že jim Cechapú vědomě nic neřeknou. Hrozba smrti neúčinkuje na bytosti, které ve svém nesmírně dlouhém životě snad už stotisíckrát zemřely. Hrozili jim sice smrtí konečnou a definitivní, po níž už pro ně žádná reinkarnace nebude, braly to na vědomí s bezmocným vztekem a s myšlenkami na ty nejkrutější tresty, ale nic to neubralo na jejich odhodlání vydržet libovolně kruté mučení. I to už někteří z nich zřejmě podstoupili – ředitelka padla do rukou rozběsněnému davu v Kartágu, její podřízená podle vlastních myšlenek jednou nepřežila velice rafinované čínské mučení – naštěstí pro ni ji tenkrát jiní Cechapú včas přenesli do nového těla. Dělali to tak vždycky, mezi sebou si nikdy neškodili.

Což ovšem neplatilo o podřadných bytostech, za které na Zemi považovali především lidi.

„Dávno už víme, že se vždycky přeléváte do dalších těl, když váš hostitel zemře,“ snažila se Milča její myšlení nasměrovat tak, aby se něco nového dozvěděli. „Vystřídala jste jistě spoustu těl, než jste – asi doufáte, že jen dočasně – zakotvila v tomhle. Muselo to být zajímavé, že?“

...to si piš, ty kryso, blýskalo to v hlavě ženy sedící na elektrickém křesle. ...přede mnou se nedávno třásly miliony takových jako jsi ty, i když potom nebylo snadné uniknout do bezpečí z obleženého bunkru Kancléřství. Zůstalo tam po mně jen předešlé, trochu ohořelé tělo, na kterém si pár nicek řádně smlslo – my ale říkáme, nic není mrtvější než včerejší noviny a tělo minulé nicky...

„Mezi lidmi občas dosahujete i významných postavení,“ pokračovala Milča, jako kdyby její odpověď nevnímala. „Není vlastně divu, máte obrovské životní zkušenosti, umíte lidi hypnotizovat – to jste jistě taky používala, že?“

...tak proto se oba tak vyhýbají pohlédnout mi do očí! došlo jí s trochou zklamání, že bude asi obtížné tu schopnost uplatnit i dnes. ...tak vy o tom víte! ti před vámi byli úplně jako ovce, přišli mi vnucovat vlastní názory a odcházeli s mými... na vás to zřejmě neuplatním... a na taková jehňata asi neuplatním ani své dnešní přednosti v sexu... co by tak ještě na vás zabralo?

„Na nás hypnóza neplatí,“ usmála se na ni Milča mile. „Jsme proti ní odolnější, ale pro jistotu si na vás dáváme pozor, víme co dokážete. Ale odpoutat se od elektrického křesla je nad vaše síly. Beztak si myslíme, že i tohle křeslo je váš rafinovaný vynález, koho jiného by to napadlo?“

...víc našich vynálezů už po světě šíří hrůzu mezi vámi nickami, pomyslela si pomstychtivě, i když pomstu mohla spřádat jen v duchu. ...vymysleli jsme většinu smrtících vynálezů, pokud jsme je sem nepřenesli z jiných světů... některé jsme nesměli použít, dokud to neumožnila technická úroveň těch nicek... na elektrické křeslo je nutná elektřina, takže Ugemun mohl její užívání zavést v těle Edisona až když k tomu byla zralá doba – sám pak to elektrické křeslo prosadil... těšil se na tu paseku a nelibě nesl, že ho Charodug v těle váženého lékaře, ctihodného doktora Gilotina ve Francii předběhl s mechanickou sekerou... ta od té doby sekala jedna báseň... a mohla být na tomto světě daleko dřív, kdyby se proti ní nepostavil sám Lucifer... věštil, že tyhle mechanické popravčí stroje způsobí strašlivou vlnu poprav a jako vždy měl pravdu, proto také jeho slovo všechny přebije... je na něm znát, že má z nás nejbystřejší mozek a navíc nestřídá těla, takže hromadí své zkušenosti bez přerušování a má na to tři hlavy, takže to má beze ztrát a až příliš často vidí, co ani my nevidíme – o nickách nemluvě...

„Slyšeli jsme, že vám vládne jakýsi Lucifer,“ nakousla Milča jiné téma.

...a sakra, kdo jim to řekl? pomyslela si vztekle jeptiška na elektrickém křesle.

„Lucifer je postava z pohádek,“ zavrčela poprvé nahlas.

„Postava z pohádek?“ opakovala po ní Milča. „Zajímavé! Jste už druhá, kdo nám tvrdí, že se jedná o čistě mýtickou postavu z pohádek. Jenže čtyři jiní nám tvrdili, že je to setsakra skutečný netvor, před kterým se všichni třesou strachy... nebo aspoň lidé, když ho spatří... a není to člověk, ale jakási úplně cizí bytost...“

...kdo to prokecl? vztekala se aspoň v duchu jeptiška. ...to se ví, Lucifer není žádná nicka, má z nás největší inteligenci, škoda že se nám nepodařilo uchvátit víc Okchygů, jenže ti byli rozpálení do běla, když zjistili, co Lucifer udělal s jedním z nich, však také hned potom všude zablokovali ty své supertvůrce Seky, dokud jim nevrátíme jeho tělo... ale Lucifer se nedal, tvrdil, že by nám je brzy zablokovali tak jako tak, už tenkrát nás nesnášeli... Lucifer nás bohatě odškodnil vědomostmi, sebranými Okchygovi i s jeho tělem... a tvrdil, že po něm už ani jiné tělo než Okchygů nemůže mít, protože by se jeho nově získaná inteligence do jiné hlavy ani nevešla... k jeho štěstí se ukázalo, že těla Okchygů jsou nesmrtelná, takže on jediný je od té doby nestřídá...

„Vy přece nejste člověk, natož žena,“ vemlouvala se jí Milča. „Neříkejte, že jste se narodila až tady na Zemi a nedávno, musíte být starší, nepamatujete nakonec na Zemi i dinosaury? Nesnažte se nám tady nabulíkovat, že jste v životě neviděla Lucifera! Možná jste ho neviděla v tomto těle, on se prý lidem nerad ukazuje, ale v některém předešlém životě jste ho musela vidět! Jak na vás působil? Vy nejste člověk, nemusela jste před ním padat hlavou do prachu, jako tehdejší lidé...“

...to si piš, že pamatuji i dinosaury, pomyslela si žena s převahou. ...však jsem pár století jako dinosaur žila, všichni se mě tenkrát báli, zuby jsem měla jako dýky, jenže byl problém s rozdělením inteligence do dvou mozků, v hlavě a v zádech, bylo to takové... dnes se říká schizoidní... zkrátka to nebylo pravé... bylo velké ulehčení stát se veleknězem koček ve světě kočkovitých, byly takové... mnohem pružnější a chytřejší... spoustu těl jsem u nich vystřídala, než se proti nám vzbouřily... to nám na Zemi nehrozí, zdejší nicky nejsou tak inteligentní, aby se spojily dohromady... jistěže jsem Lucifera vídala už tenkrát denně, byla jsem nejvyšším veleknězem jeho chrámu, občas se kočkám ukazoval, upevňovalo to bázeň a ochotu k obětem, nosily nám pak samy svá koťata k usmíření, ale pak se to zvrtlo, kočky se vzbouřily... zpočátku to vypadalo neškodně, holými prackami proti našim zbraním, ale Lucifer už tenkrát tvrdil, že o svět koček nezadržitelně přijdeme a musíme si včas najít jiné hostitele... a měl pravdu, jako vždycky...

„O Luciferovi jsme dlouho nevěděli,“ řekla Milča. „Zprvu byl náš příchod chaotický, už při prvním vstupu se naši vyslanci setkali s nečekaným odporem, ale pak se nám podařilo počáteční nástrahy překonat a od té doby jsme tu pevně uchycení. O vašem Luciferovi jsme se dozvěděli víceméně náhodou při výslechu jednoho vašeho chyceného vojáka. Tvrdil, že se účastnil satanských rejů v New Havenu a v univerzitě Yale viděl samotného Lucifera. To jsme mu ještě neuvěřili, pro nás byl Lucifer opravdu jen postavou z pohádek, ale další nám to nejen potvrdili, ale i upřesnili.“

Milča si teď trochu vymýšlela. Nemohla jí přece přiznat, že většinu těch informací zná přímo z jejích myšlenek, to by si na ně ta potvora začala dávat pozor, ale přišlo jí jako dobrý nápad svést to na »neznámého vojína«, který promluvil. Vojáků zmizely do Mlávydó tisíce, takže ani tam nikdo nevypátrá, kdo »zpíval«.

...taky jsem ho viděla v Yale, ale trvale tam nežije, pomyslela si žena v bílém. ...objevuje se málokdy, sotva jednou za rok, spíš za pět let, nikdo vlastně neví, kdy a kde bude příště, vždycky se někde zjeví, udělá dojem na nicky, aby šly ochotněji k zasvěcování, pak se ztratí, nikdo neví kam...

„Zajímalo nás taky, jak vlastně střídáte těla,“ zkoušela to Milča zase jinudy. „Vlastně by vám mohlo být jedno, jestli máte po další výměně mužské nebo ženské tělo, když už vám nevadí, jaký živočišný druh jste, kočky nebo lidé, že?“

...nám je to fuk, rozmnožování se i tak neúčastníme, vložila do myšlenky co nejvíc pohrdání. ...mužské nebo ženské tělo, oboje přináší příjemné pocity, ale nejvýhodnější je, když při tom nevznikají další fakani... k příjemným pocitům se dá dojít i mezi dvěma chlapy nebo pro mě za mě mezi ženskými. O haranty ať se starají nicky! Když potřebujeme budit dojem spořádané rodiny, děcka si koupíme na trhu jako cokoliv jiného... no, někdy se to nepovede, ale chlapům je to vždycky jedno a dneska není potrat problém ani pro ženskou, a kdyby to nevyšlo, umíme se po dobu mučení i porodu stáhnout, bolest cítí jen tělo, ale my ne, proto nás žádné mučení nezlomí, nanejvýš se může stát, že to tělo hostitele nevydrží, pak dostaneme jiné a jedeme dál...

„Poslyšte, proč je vás vlastně tolik chlapů a tak málo žen?“ začala Milča zas odjinud, když na předchozí otázku nedostala odpověď. „Vy byste to vlastně mohla vědět nejlépe, jaký je pro vás rozdíl mezi mužskými a ženskými těly?“

...pravda, u koček jsme používali jen samčí pohlaví, ale jak řekl Lucifer, byla to chyba, samice koček to zorganizovaly, proto máme tady na tomhle světě povinné kvóty na ženská těla a každý musí aspoň jednou za čas prožít život jako žena, jenže je s tím spojená spousta rizik, nejvíc od nechtěné výroby potomků, beztak to nejsou naši potomci, ale zase jen nicky... no, někdy se hodí vytvářet rodové tradice, případně panovnické rody, ale pak ať se o potomky raději starají nicky, ne my, samice pod naší kontrolou jsou nejčastěji řádové sestry, ty mají aspoň pokoj od chlapů, lesby si nakonec také užijí své, ale Lucifer žádá, aby část manželských svazků byla čistě mezi námi, zejména u panovnických rodů, aby do nich nicky neviděly, a tam je to někdy problém... proto jsou takové svazky častější ve vyspělých zemích, kde potrat není žádný problém ani riziko, to se rozumí, mezi barbary žijí jen naši chlapi... ...a dneska už ani nevadí, když si panovník vezme za ženu nicku, aspoň to vypadá přirozeněji i s následníky...

„Ani na tohle nechcete odpovídat?“ zkusila to Milča zase jinak. „To přece nejsou tak důležité věci, aby vám to vadilo? Teď jste ženou, ale určitě jste byla v minulých životech mužem, jistě si to ještě pamatujete a můžete to srovnávat.“

...to víš, ty nicko, tobě to budu přednášet... pomyslela si jeptiška pohrdavě. ...koukej si nabalit chlapa, ať máš co nejvíc harantů, jednou je třeba použijeme... a jestli nám padneš do spárů dřív než je stihneš porodit, tak už je ani neporodíš... někdy se to ani nedá stihnout, když jsem měla naposledy těla chlapů, nestihla jsem skoro nic, na druhé straně jsem pár let vládla největší velmocí Evropy, to také nebylo marné, třásly se přede mnou miliony nicek, jenže Lucifer mi nepovolil zapojit do války pár neobvyklých zbraní, ty by to jistě otočily... to se ví, při tom nezbyl čas na freje... ostatně mi pak Lucifer pomohl uniknout z pasti, ruským vojákům se nedalo věřit...

...člověče, Pavlíku, my jsme v téhle ženské padli na reinkarnovaného Hitlera! upozornila Milča telepaticky Pavla, ačkoliv už to určitě věděl také. ...tu bych nikdy neodesílala do Mlávydó, co si ji někde tady ponechat natrvalo? Něco takového se nám jen tak nepodaří!

...jsem pro, svolil Pavel. ...ani ve snu by mě nenapadlo, že budeme mluvit s nebožtíkem Ádou. Nevadí, že je to teď ženská, ostatně, od té doby musela mít ještě nejméně jedno tělo... hádal bych, že mu tenkrát na konci války nabídli nějakého fanatického mladíčka z Hitlerjugend, s tím se mohl lehce dostat z obklíčeného Berlína, takový mladíček tenkrát nikoho nezajímal, až na Cechapú, kteří by mu samozřejmě pomáhali. Odhadl bych, že mu tehdy bylo šestnáct, v závěru války rukovali do Wehrmachtu i takoví. Připočti si padesát let života v jeho těle a jako šestašedesátník plus minus deset let dostal tělo této Rusky, tehdy jistě nezkušené mladé husičky. V hierarchii to byl asi pokles, ale tomu bych se nedivil, nevíme jaký cyklus měli předtím a co si plánovali dál...

...ale víš... velekněz u gežgů je pro nás jen taková perlička, i když padesát tisíc let stará, asi by to víc zajímalo gežgy, ale Adolf Hitler – to je pro nás pojem!

...pro nás ano, přikývl. ...nedivil bych se, kdyby nám časem padla do rukou i taková zvučná jména jako Napoleon, případně římský císař Nero... možná si ho tu necháme, ale budeme ho muset někam uklidit, aby neovlivňoval ty zbývající...

...když pro tebe mříže nejsou problém, jaký problém by byl zazdít ho za stěnu, i kdyby byla ze silového pole, maskovaného jako skála? navrhla mu bez jediného slova nahlas.

...zkusím to, slíbil.

Univerzita Yale v New Havenu je skutečně celosvětově proslulá. Nejen tradičním soupeřením s Harvardem, ale i neméně známou sektou Skull and Bones neboli Lebka s Hnáty. Jejími členy byla v průběhu času spousta budoucích amerických prezidentů. Ve světě už ale nebylo známo, co to vlastně znamená a co se skrývá za »zasvěcovacími obřady«.

Pavel s Milčou to dnes věděli, ale byli mezi »nickami« jen ojedinělými výjimkami. Cechapú to naopak dobře znali všichni, pro ně bylo »zasvěcování« běžné i vícekrát za století, ale pro »nicky« se pod tím pojmem pořád skrývalo čiré tajemno.

Málokterý potentát má odvahu veřejně přiznat, jako diktátor Bocassa, že své politické soupeře prostě sežral. Na Bocassu to prasklo, nemyslel to v žertu, byl skutečně lidožroutem a oponenty si osobně naporcoval a schovával si jejich těla v ledničce. Svět se nad tím otřásl, jako kdyby ostatní diktátoři, panovníci, bankéři, advokáti, exekutoři, nebo i všemi milovaní herci a zpěváci byli lepší. Vyvolení se živili lidským masem všichni, byť přeneseně. Mizeli při tom však původní lidé.

V sousedství univerzity Yale se nacházejí veliké prestižní nemocnice. Jedna z nich je dětská, tam podle všeho končily děti, určené jako zdroj orgánů k transplantacím. Do jiných, určených pro dospělé, přicházely starší celebrity, aby zde pod dohledem lékařů bezbolestně, v nádheře a přepychu zemřely, jenže zakrátko pokračovaly v životě nějakých naivek, ochotných odevzdat jim během »obřadu zasvěcení« nejen svá mladá těla, ale i vzpomínky. Navenek vše probíhalo v nejlepším pořádku, nikdo se nad ničím nepozastavoval. »Zasvěcení« se zpravidla opět brzy vyšvihli mezi celebrity, což se přičítalo skvělé úrovni prestižní univerzity a přispělo k zájmu dalších naivek studovat a vyrovnat se svým slavným předchůdcům. Netušili, že jdou na »smrt vlastní duše«.

Nejmocnější muž planety - Bush a dalekohled (s krytkami!)

Univerzita Yale měla dlouhodobě vypěstovanou skvělou pověst, kterou nemohlo poškodit ani když její někteří prominentní absolventi předváděli inteligenci značně nízkou. Nádherně to ukazoval americký film Forrest Gump, mylně chápaný jako nadsázka. Případ mentálně retardovaného hlupáčka, který bez problémů absolvoval prestižní univerzitu, nebyl přece ojedinělý.

Milča uvažovala, čím to asi může být? Buďto byli méně inteligentní jedinci i mezi Cechapú, nebo se jim nevyvedli hostitelé. Co z toho bylo pravděpodobnější? Gežgové tvrdili, že Cechapú se s kdejakým hostitelem nespokojí a když musí vzít zavděk méně inteligentním, jejich inteligence poklesne, ale část zeleného slizu se přitom nevstřebá a když se »přelijí« do vyhovujícího hostitele, inteligence se jim obnoví. Proto berou ty méně vhodné jen z nouze a nakrátko.

Ano, ale mírně retardovaný Cechapú může vzít zavděk i nedostatečně inteligentním mozkem a nemusí cítit potřebu změny k lepšímu. Ostatní ho nechají vegetovat, dokonce mu umožní i vysoce prestižní životní dráhu – i o americkém prezidentu Bushovi se tvrdilo, že mnoho důvtipu nepobral, ačkoliv bez problémů vystudoval v Yale. Nakonec – i loutky mají v politice místo, rozhodnutí za ně dělají jiní v pozadí a retardi se pak snaží svým chytřejším kolegům aspoň co nejméně překážet.

Být v pozadí sice není tak prestižní, ale může to být mnohem výhodnější. Za dob mušketýrů nebyl ve Francii hlavní osobou král Ludvík XIII, ba ani královna, ale poměrně nenápadný kardinál Armand-Jean du Plessis de Richelieu, vévoda z Richelieu. To on byl hlavní politik Francie! Posílil sice královu moc, ale oslabil přitom francouzskou šlechtu a udělal z Francie centralizovaný stát. Založil Francouzskou akademii a byl mecenášem vědy a umění, zatímco král – jistě také Cechapú – se jen vyžíval v plesech a radovánkách. Richelieu to určitě nedělal pro dobro »nicek« kolem sebe, to spíš Cechapú potřebovali silnou Francii, ale něco za ním bylo vidět.

Zato Hitler se jako Vůdce Němců neosvědčil. Rozmáchl se k dobytí celého světa, tím popudil drtivou většinu ostatních Cechapú, kteří pak proti němu vrhli příliš velkou sílu. Byl ale Cechapú i Stalin na opačné straně fronty? Vypadalo to tak – ostatní Cechapú by nějaké »nicce« proti svému kolegovi nepomohli. Hlavním výsledkem války bylo prudké snížení počtů »nicek«, ať na bojištích, nebo v koncentračních táborech a při bombardování. Cechapú »své kolegy« zásadně neničili – vždy přežili všechny útrapy i válečná nebezpečí, i když se někdy zdálo, že zahynuli nebo byli spravedlivě potrestáni. Poprava se vždy týkala jen hostitelů, nikdy ne jejich parazitů. Ti se včas »přestěhovali« do náhradních těl, uklidili se jinam a vesele páchali další zločiny ve jménu svých krajanů, tak jako Hitlerova reinkarnace v ruském sirotčinci, kde se poslední dobou věnovala získávání těl pro své přestárlé kolegy – a navíc vydělávání peněz nemravným prodejem dětských orgánů.

„Nebylo by zajímavé dovědět se, kdo z Cechapú byl ve svém minulém životě nějak známou nebo zajímavou osobností?“ nadhodila Milča. „Rozhovor s Hitlerem – to je přece něco!“

„Já to ani netoužím vědět,“ vzdychl si Pavel. „Jen počkej, až se konečně vrhneme i na Čechy, kolik známých a zajímavých tváří ještě obrečíš, jak ti jich bude líto!“

„Ale Zdenka bude koukat!“ neodpustila si.

„Bude,“ přikývl.

Po výslechu ženské reinkarnace Hitlera se Pavel s Milčou vrátili do Doupěte, kde seznámili se svými výsledky i Zdenku. Také ona měla zajímavé zprávy, ale proti výslechům ve věznici Mistretta to byly víceméně podružnosti.

Právě se dohadovali na dalším postupu, když do Doupěte nečekaně dorazila další inspekce ze Zuznelai. Byli v ní jen Nokimcha a dryazgu Dužildáh, ale přišli se vší vážností vymáhat dodržování podmínek, daných trojlístku Sněmem chitžará.

„Nedodržujete požadavky Sněmu!“ obořil se na ně Dužildáh. „Ještě jste do Mlávydó neposlali ani jednu samici schopnou reprodukce! I když jsme těm poslaným dodali ovrósje a podařilo se nám vzhledově je omladit, jejich reprodukční schopnosti se neobnovily. Musíte tam poslat i mladší, ještě nevypotřebované samice!“

„Máme pozměňovací návrh,“ uvítal je Pavel klidně. „Když na to Sněm chitžará přistoupí, není nutné posílat tam samice. Připomínám, že trváme na tom, že reprodukce Cechapú na Mlávydó bude znamenat rozšíření otroctví ze Země na další svět a to považujeme za nepřípustné a nespravedlivé!“

„Jaký pozměňovací návrh?“ vskočil mu do řeči Nokimcha a zřejmě tím zabránil Dužildáhovi, aby trojlístek setřel ještě víc.

Pavel mu tedy přednesl nápad s prodloužením života Cechapú až do nesmrtelnosti, což by pro ně znamenalo možnost rozloučit se když už ne s parazitickým způsobem života, tak aspoň s dalším vražděním lidí.

„To ale není žádné trvalé řešení!“ namítl Dužildáh. „Nesmrtelnost v jednom těle není vhodná. To zkusili už Okchygové – a vyhynuli!“

„Jeden z Cechapú má tělo Okchyga,“ oznámil jim horkou novinku Pavel. „Říkají mu Lucifer, žije už statisíce, možná i miliony let a je v tom těle spokojený. Proč by se nemohli ostatní spokojit s těly, která už mají?“

„Cechapú v těle Okchyga?“ zbystřil pozornost Nokimcha. „O tom jsme nikdy neslyšeli! To by byl možná poslední žijící Okchyg! Kde ho máte? Jak vypadá?“

„To ještě nevíme,“ přiznal Pavel. „Ukrývá se někde na Zemi, ani sami Cechapú o něm nevědí, jen jim občas pomáhá a radí. Údajně má díky převzaté inteligenci Okchyga nejvyšší inteligenci ze všech. Ale v jednom nemáte pravdu. Není to poslední žijící Okchyg, jen Cechapú v jeho těle.“

„Toho bychom rádi viděli,“ přiznal Nokimcha.

„Ale nejprve musíte začít plnit své závazky ohledně Cechapú!“ přerušil ho Dužildáh.

„Jaké závazky?“ zarazil ho Pavel. „O žádných nevím! Zatím jste nám položili podmínky, my jsme na ně do této chvíle nepřistoupili a teď jsme vám podali návrh, jak to vyřešit i bez reprodukce hostitelů a tedy bez dalších vražd lidí. S tím byste se měli spokojit.“

„Víte dobře, že jsme tím podmínili další spolupráci!“ trval na svém Dužildáh. „A zahrnuje to především činnost Seka na Zemi!“

„Tím ale překračujete nejen hranici nevměšování, ale i spravedlnosti!“ napadl ho Pavel.

...proboha, Pájo! kroť se! vyzvala ho neslyšně, telepaticky Zdenka.

...umožníme jim tedy krást mimina? odsekl jí také jen v duchu.

...no to ne... zajíkla se.

...tak mě nech! poradil jí.

„To už přesahuje meze!“ vybuchl Dužildáh. „Slíbili jsme, že vám vypneme Seka!“

„Tím nám úplně znemožníte splnit vaše podmínky!“ upozornil ho Pavel klidně, ačkoliv jeho bledá tvář prozrazovala, že klid už dlouho jen hraje.

„Můžeme Seka vypnout jen částečně,“ odsekl dryazgu Dužildáh. „Necháme vám jen zyréchy a až pošlete do Mlávydó dostatečný počet samic v reprodukčním věku, můžeme uvolnit zbytek jeho schopností. Nokimcho, můžeš začít!“

V tom okamžiku však Dužildáh zmizel. Nokimcha vyskočil ze svého křesílka, udiveně se po něm rozhlížel, ale pak se obrátil na Pavla.

„Co se tu děje?“ udeřil na něho přísně.

„Nic víc než to, že ultimatum Sněmu chitžará odmítáme!“ odvětil pevně Pavel. „Ne my, ale vy jste přesáhli hranici spravedlnosti – a ty to dobře víš, Nokimcho! Prosíme tě, vrať se do Zuznelai a zkus tam přece jen vyjednat náš návrh s nesmrtelností Cechapú. Není to ideální návrh, víme, ale je tisíckrát spravedlivější než to, co po nás vyžadujete vy.“

„Přimluv se za nás!“ přidala se k němu i Zdenka. „Pěkně tě prosíme!“

„Kde je Dužildáh?“ opáčil přísně Nokimcha.

„Teď už nejspíš proletěl branou Ančov do Mlávydó,“ ujistil ho Pavel. „Zabalil jsem ho jako Cechapú do zyréchu, ale na Mlávydó ho místní Sek poslechne a nenechá ho ve štychu.“

„Dobrá, přednesu to hned Sněmu,“ zklidnil se trochu Nokimcha. „Ale nejprve musím splnit svou povinnost a vykonat požadavek vypnutí Seka...“

Nedořekl. Znenadání zmizel. Pavel i jeho zabalil do zyréchu a odeslal do Mlávydó. Stačilo mu k tomu jedno jediné klíčové slovo.

„Letím k Ančovu!“ oznámil vytřeštěně hledícím dívkám.

Pak zmizel i on.

Dívky zůstaly v Doupěti a Milča Zdence navrhla, aby si daly kapučínko, dokud Nokimcha Seka nevypne. Ale ukázalo se, že si na to vzpomněla pozdě.

Sek na kapučínko vůbec nereagoval. Prostě se před dívkami neobjevilo.

„Tak – a máme po žížalkách!“ vzdychla si nespokojeně Milča. „Ale vybrali jsme si to sami, teď už nemá cenu brečet nad rozlitým mlíkem.“

„Co s námi ale bude?“ otázala se jí vyplašeně Zdenka. „Bez Seka jsme úplně vyřazení!“

„Máme ještě nějaké vědomosti ze Zuznelai,“ řekla Milča nerozhodně. „Ty nám vzít nemohli!“

„Jo – ale bez Seka nepostavíš ani zrcadlo,“ upozornila ji Zdenka. „Co je ti platné vědět, jak se zachází se všemi vymoženostmi Zuznelai, když tady budeme bez nich?“

„Ten hmyzák nám slíbil ponechat aspoň zyréchy,“ připomněla jí Milča.

„Ty nám budou co platné!“ zavrčela Zdenka. „Mohli bysme posílat slizouny do Mlávydó, jenže sami se ani nehneme z Čech, protože nám vypnuli mesrini.“

„Vypnuli?“ opáčila Milča – a na vteřinu zmizela, aby se opět objevila. „Zdá se mi, že mesrini ještě nevypnuli. No – aspoň to, bez nich by to asi opravdu nešlo.“

Pak spolu se Zdenkou vyzkoušely, co se dalo. Měly střídavý úspěch. Něco fungovalo, něco ne.

„Zdá se mi, že zmizelo všechno, co bylo novější než zyréchy,“ shrnula ten průzkum Milča.

„Kdyby to bylo tak!“ vzdychla si Zdenka.

„Takže to teď závisí od toho, s čím se vrátí Pavel,“ pokračovala Milča. „Zablokování Ančova je podle jeho plánu poměrně snadné, postačí na kráter shodit pár tun hlíny, ale nevím, jestli mu to Sek ještě dovolí, nebo jestli to už odmítne.“

Chvíli čekaly, z dlouhé chvíle popíjely místo kapučínka mimozemský lavechůg, nápoj trochu podobný kyselému mléku, který se jim podařilo objednat.

Pak se vedle nich zavlnil vzduch a Pavel stál u stolečku zgylotu, vznášejícího se před nimi.

„Konečně!“ vrhla se k němu Zdenka. „Už jsme měly o tebe strach!“

„Proč?“ usmál se na ně trochu nervózně.

„Myslely jsme, že ti to Nokimcha překazil,“ řekla Milča.

„Nestihl to,“ odvětil Pavel. „V zyréchu nemohl téměř nic dělat a když jsem zjistil, že proletěl Ančovem, zavalil jsem kráter kamením a hlínou. Pak jsem to ještě trochu naaranžoval, aby to bylo co možná podobné původnímu tvaru kráteru, zejména při pohledu shora. Jinak by mohli slizáci přes družice zjistit, že tu byla brána GEIA-14.“

„Obávám se, že Nokimcha něco stihl i v zyréchu,“ přerušila ho Milča. „Nedaří se objednávat položky, vložené do seznamu v poslední době.“

Pavlovi se to nezdálo, takže ho požádala, aby jim objednal kapučíno. Teprve když se přesvědčil, že je to nemožné, zvážněl i on.

„Zajímavé je, že mi to dovolilo zapamatovat si pár tun hlíny a kamení z boku Ančova a poslat všechno do kráteru, když byl v té chvíli Nokimcha prokazatelně v Mlávydó,“ podivoval se.

„Zřejmě se mu něco přece jen podařilo povypínat, ale ne všechno,“ shrnula to Milča.

„Důležité je jedno,“ řekl Pavel. „Tím jsme se odpojili od Zuznelai. Záleží na nás, jak dlouho nám potrvá zbavit se slizounů. Pokud vím, minule se sivírům podařilo získat přístup na Zem jenom díky branám, které tu byly v chodu. Nepodařilo se jim ani uvést do provozu Ančov, ačkoliv byl v té době schopný odeslat nás aspoň do Vjobůce.“

„Jak ale mohli přijít na brány, přejmenované na tak nesmyslná jména?“ starala se Milča.

„Jo – a co zbývající brány GEIA?“ přidala Zdenka. „Co když se jim podaří zprovoznit třeba tu v Antarktidě?“

„Tu těžko,“ usmál se smutně Pavel. „Ta bude důkladně zamrzlá pod vrstvou ledu. Ale asi bych se měl podívat na ty dvě brány v Rusku. Jestli jsou zasypané jen trošku, mohli by je snadno odkrýt – a třeba i naši slizouni! Oni by asi nenavazovali přátelské vztahy se Zuznelai, ale postačilo by jim získat cestu do Negetty, aby mohli zničit Zem a zmizet.“

„Dobře, podívej se na to,“ schválila mu to Milča. „Ale co teď budeme dělat s Cechapú, když je nemůžeme odesílat do Mlávydó?“

„Mistrettu jsem už postavil jako vězení,“ řekl Pavel. „Měnit ji nebudu. Ale nechci stavět žádné popraviště. Postačí nastavit cílový bod pro zyréchy dvacet metrů nad střed kráteru Etny, případně i jiné činné sopky.“

„Házel bys je do kráteru sopky?“ otřásla se Zdenka. „Do žhavé lávy?“

„Bylo by to přirozenější než pro ně stavět speciální popraviště,“ souhlasil. „Sopka by se hned postarala i o kremaci a pohřeb.“

„Cyniku!“ zpražila ho Milča.

„Jak myslíš,“ zvážněl. „V tom případě ti dopřeji čest poslat do Etny prvního. Dohodli jsme se přece, že od této chvíle nemůžeme žádného ponechat naživu. Tak si na to koukejte zvykat! Obě!“

Milča jen naprázdno polkla.

Zdenka tiše přikývla.

Bylo dobře, že většinu známých filmových tváří buď neznali, nebo je zapomněli. Bylo dobře, že se v Doupěti nedívali na televizi – s výjimkou některých zpráv. Bylo dobře, že se nedali strhnout ke sledování amerických filmů. Možná by jim bylo některých známých filmových tváří líto, když se chystali vyčistit od Cechapú i Hollywood.

Debaty o tom se v Doupěti účastnili všichni tři.

„Já bych se herci a herečkami nezdržovala,“ prohlásila Zdenka. „Co vás žene zrovna proti nim? Nebylo by lepší nechat si je na závěr? V Americe je přece spousta důležitějších Cechapú!“

„Taky bych přednostně likvidovala univerzity,“ přikývla Milča. „Skoro denně se tam mladým naivním lidem trhá duše z těla a nahrazuje zeleným rosolem. Na druhé straně musíme brát v úvahu, kde je Cechapú nejvíc? V New Havenu je to celkem jasné, nejvíc jich je v univerzitách, následují nemocnice. Yale je vlastně taková líheň Cechapú, reinkarnace tam probíhají denně jako na běžícím pásu a nadšení mladí lidé se mění v nestvůry bez lidské duše. To se v Hollywoodu neděje. Proč je jich tam tedy tolik?“

„To sice nevíme, ale každá koncentrace těch nestvůr je podezřelá,“ řekl Pavel. „V každém případě jsem nejprve pro likvidaci amerických univerzit. Ne že by mi záleželo na zničení americké vzdělanosti, ale jaké je to vzdělávání, nalévat do mladých hlav nějaký starodávný rosol? Vždyť ten ani nepotřebuje školu, jen další lidské oběti. Ale i každé jiné velké soustředění Cechapú je pro nás podezřelé, takže bych se podíval i na ten Hollywood. Nebude to marné.“

Do New Havenu a především do univerzity Yale se vypravili všichni tři. Zdenka se soustředila na dětskou nemocnici, většina Cechapú tam byla jako lékaři. Že by se starali o děti »nicek«? Kdeže, tady se především vydělávaly těžké peníze! Však se sem dostávaly jen děti z bohatších vrstev, pro děti chudáků tam byla nanejvýš místa dárců.

Jenže jak tvrdil Pavel, transplantace prakticky nemoci vůbec neřeší. Nejdůležitější na nich jsou zaplacené taxy. Transplantace jsou náročné jak na dobře placené lékaře, tak na předražený materiál a léky. Na transplantacích se hlavně vydělává – a dobře vydělává. Nehledě na to, že se při tom dají vykázat těžké sumy za potřebné orgány, získané s nepatrnými náklady z dětí z opačné polokoule.

Když Ruská vláda zakázala vývoz dětí »k adopcím« za hranice Ruska, spustily organizace pro práva dětí proti tomuto zákazu obrovskou kampaň, jako kdyby jim šlo pouze o blaho ruských dětí. Co ale chcete od organizací, sponzorovaných i založených milionáři, kde všechna vedoucí místa zastávají Cechapú, mnohdy v tělech »soucitných« žen? Rusko tlak neustálo, zřejmě díky Cechapú v Ruské Dumě. Však také z Dumy zůstalo po Pavlově nájezdu jen nepatrné torzo!

Každá transplantace má vlastně dvě oběti. První zemře dárce, zejména když je nedobrovolný a dovezený do dětské nemocnice načerno. Získané peníze se rozdělí mezi lékaře, kteří transplantaci provedou, svůj díl dostanou i ti, kdo sem orgány – bohužel i s dětmi – dovezou.

Druhou obětí je zpravidla příjemce. Ačkoliv lékaři svorně tvrdí, že bez transplantace jejich oběti zemřou a transplantace jim přidají aspoň pár let navíc, obvykle jde opravdu jen o pár let. Po celou tu dobu musí oběti užívat koňské dávky léků, potlačujících imunitu, jinak následuje rychlý konec, neboť tělo cizí orgán zcela zákonitě odvrhne. Léky potlačující imunitu naopak přivolávají rakovinu, takže většina transplantací skončí na onkologii. Ale po celou dobu pobírají lékaři a také farmaceutické firmy – ovšemže vlastněné Cechapú – těžké peníze, které rodiče postižených dětí ochotně platí – i když s krvácejícím srdcem, zejména když vidí neúčinnost těchto postupů.

Samotných Cechapú se to týká jen na straně příjemců peněz. Tudy proudí do jejich kapes stamiliony, ze zdravotnictví plynou ve vyspělých zemích větší zisky než ze zbrojního průmyslu – v méně vyspělých zemích je tomu obvykle naopak. Sami Cechapú buď děti nemají, nebo je mají adoptované a při tom si pochopitelně vybírají zdravé, aby s nimi neměli finanční zátěž. Z »nicek« je ale třeba odčerpat peníze, aby si nemohly zas tak moc vyskakovat, že?

Zdenku ale zarazilo, že úplná »deratizace« transplantačního centra Dětské nemocnice by zřejmě odsoudila k smrti všechny malé pacienty, neboť by na místě nezůstal žádný lékař, zdravotní sestra a jen nepatrná část uklízeček. Proč tu byly i pomocné síly Cechapú? Zdenku napadlo, že by si tu pravé lidské ženy nejspíš brzy všimly nepravostí, které se zde provozují, kdežto Cechapú drží spolu a jistě si nebudou vzájemně dělat problémy, i když i za cenu vyšších podílů na výnosu loupeží orgánů...

„Co s tím?“ volala o radu Pavlovi.

„Udělej to jako když sanujeme banky,“ poradil jí Pavel, když si nejprve nechal vylíčit situaci. „Nech tam třetinu Cechapú, ať se ten systém hned nezhroutí. Počkej pár týdnů, až si tam pozvou na výpomoc obyčejné lékaře a ti se orientují a zapracují, pak můžeš deratizaci dokončit.“

Zdenka si to vzala k srdci a začala decimovat Dětskou nemocnici Yale, zatímco Pavel s Milčou se zaměřili na hlavní kampus univerzity.

Hned zpočátku pochopili, že se tu něco děje. Univerzita vypadala, jako kdyby se chystala na nějakou slavnost, všude hloučky diskutujících a slavnostně oblečených studentů.

„Zkusím zjistit, co se tu děje,“ navrhl Pavel Milči.

„Jak to chceš zjistit?“ optala se trochu skepticky.

„Jednoduše,“ odvětil. „Zruším někde stranou v koutku mesrini, obléknu se podobně jako oni a půjdu se mezi ně zamíchat. Tak se snad něco dozvím.“

„Ale dávej si pozor, aby tě neodhalili,“ varovala ho Milča.

„Uvidíme,“ řekl Pavel a slétl s mesrini níž, aby se podíval po vhodném zákoutí.

Nic vhodného však neviděl, budovy byly strohé a park mezi nimi příliš přehledný. Nakonec se mu podařilo vlétnout do jakéhosi vchodu a tam se také objevil.

Vyšel ze vchodu a zkusil se připojit k hloučku studentů, ale ti se na něho podívali podezíravě, očividně ho mezi sebe nebrali. Vyhnul se jim a pokračoval dál, ale ani u dalšího hloučku neuspěl. Navíc cítil, že je podezřelý už tím, že je osamocený, bez kamarádů. Studenti sice nebyli Cechapú, ale přátelsky se na něho netvářili. Každá skupina se zdála uzavřená.

Obešel tedy i třetí hlouček, který ho také nepřijal, a zamířil tam, kde se studentů sešlo víc.

Pochopil, že jediná šance, jak se mezi ně vplést, bude vklínit se mezi dvě takové party, aby ho jedni považovali za příslušníka druhé a naopak. Naštěstí se mu podařilo objevit hlouček, očividně složený ze tří part. Vmísil se mezi ně a pak už s nimi postupoval volnou chůzí směrem k velkému vchodu do jakési starší budovy, kam zřejmě všichni mířili. Žádná parta ho ale nehodlala přijmout za svého, bylo zřejmé, že se tady členové part dobře znají a cizince mezi sebe nepustí. A sám byl příliš osamělý, zatímco tady nikdo sám nešel.

Naštěstí si všiml jiné skutečnosti. Výjimkou byly páry. Když šel student se studentkou, nikdo se nepozastavoval nad tím, že nepatří k žádné partě.

„Milčo, zkus se objevit a přidej se ke mně,“ požádal Milču. „Můžeme si hrát na páreček, to je tu obvyklé. Jinak tu mají ustálené party a jeden člověk je tu příliš nápadný.“

Musel ještě chvíli vydržet poblíž dalších part, ale za chvíli spatřil, jak se Milča zezadu rychle blíží a rozhlíží se po něm. Přivolal ji k sobě a za okamžik už si ji vedl kolem pasu, stejně jako jiné podobné párečky. Milča využila okamžiku a když viděla, jak se dvojice nedaleko od nich za chůze vášnivě líbá, přitáhla si Pavla k sobě a než se nadál, líbala ho, ať se ostatní dívají nebo ne.

„Hele, jako kamufláž je to dobrý, ale raději víc sleduj okolí,“ napomenul ji s úsměvem, neboť si všiml, že Milča při tom zavírá oči a přestává vnímat, co se kolem nich děje.

„Tady to snad ještě nevadí,“ podotkla Milča.

Navenek mlčeli, ale teď už to nevadilo. Jako zamilovaný párek zde nápadní nebyli a sunuli se ve stále houstnoucím davu k rozlehlému vchodu.

Univerzita v Yale - sídlo sekty Lebka s hnáty

„Co se tady chystá?“ zeptala se ho telepaticky, aby je neprozradil neobvyklý přízvuk

„Nevím,“ přiznal. „I kdyby to nebylo nic pro nás, určitě to bude zajímavé.“

„Nevypadá to na nic všedního,“ podotkla. „Všichni jsou ve svátečním.“

„Může to být třeba vyhlášení školního poháru nebo něco takového.“

„Uvidíme!“ přijala to.

Postupně vcházeli do vchodu a chodbou do velké tmavé haly. Chyběly tam židle, všichni stáli a postupně se rovnali podél čelního zábradlí, oddělujícího prostor haly od prostorného pódia. Pavel s Milčou se zprvu dostali za hodně vysoké studenty, nejspíš basketbalisty, takže na pódium neviděli, ale postupným sunutím do strany se jim podařilo protlačit se za skupinu nižších studentek asijského typu, nejspíš Číňanek. Pavel i Milča si také všimli několika dospělých. Stáli podél stěn a zřejmě tu plnili pořadatelské funkce, protože usměrňovali davy, aby se správně směstnaly. Podle svatozáří to byli Cechapú a bylo dobré držet se od nich dál.

Přicházeli ale další a další a hala začínala být těsná. Konečně se za posledními zavřely dveře, v hale zhasla světla a rozsvítilo se jen osvětlení pódia – krvavě červené, tmavé světlo. Na pódium vystoupil chlap ve středověkém obleku, zřejmě vysoký univerzitní hodnostář, s obvyklou zelenou svatozáří nad hlavou.

„Vítám studenty na setkání s velice vzácnou návštěvou!“ oznámil slavnostním tónem. „Zavítá mezi nás po dlouhé době Jeho Veličenstvo – Vládce Světa. Poklekněte a vzdejte mu úctu!“

„A sakra!“ ulevil si Pavel, ale jen v duchu. „Milčí, musíme se chovat jako ostatní, ale kdyby nás přece odhalili, odletíme v mesrini, rozumíš?“

„Bez obav,“ odpověděla mu také tak.

Protože ale všichni kolem poklekali, přizpůsobili se jim a také si klekli. Přitom nespouštěli oči z pódia, kde se seřadilo několik zřejmě vážených mužů vedení univerzity ve slavnostních talárech, připomínajících středověké. Podle svatozáří byli všichni dospělí Cechapú.

„To je přece nesmysl,“ upozornil Pavel Milču telepaticky. „Hrají si tu na středověkou tradici, jakou v Americe nemají. Ve středověku tady byli jen Indiáni a ti univerzity nestavěli.“

„Mlč a dívej se!“ pokárala ho, aby nekritizoval a koukal co děje.

V té chvíli totiž na pódium zvolna vystoupila postava, vysoká přes tři metry. Podle její chůze bylo jasné, že má hodně přes metrák. Nebyla tlustá, byla ohromná. Pavel se už už chtěl telepaticky Milči posměšně zeptat, kdepak toho čahouna sehnali, když se náhle zarazil jako přibitý.

Ta postava – měla čtyři ruce.

Ogchyg - čtyřhlavé čtyřruké božstvo

A kdyby jen čtyři ruce! Vzápětí si povšiml, že má i tři obličeje! Na ramenou neměla běžný lidský krk, ale mohutnou býčí šíji, nesoucí obrovskou hlavu se třemi obličeji – jeden směřoval dopředu a dva do stran. Každý pár jeho očí se díval jiným směrem a při pohledu do nich zažil Pavel nakrátko pocit, že mu něco ostrého bolestivě vrtá do hlavy, takže oči rychle odvrátil.

„Okchyg!“ sdělil Milči telepaticky. „To je jistě Okchyg! A říkají mu Lucifer!“

„Jestli je pravda, co nám říkali, bude to poslední Okchyg ve vesmíru!“ odvětila rovněž telepaticky Milča. „Vlastně jen jeho tělo, uvnitř je přece Cechapú!“

„Kdyby se nám podařilo zajmout ho, to by chitžará ze Zuznelai teprve koukali!“ napadlo Pavla. „Zkusím ho zabalit do zyréchu a odeslat ho do Mistréty!“

„Ale opatrně!“ dodala Milča.

V té chvíli nejspíš postavu čtyřrukého obra oblila bublina neviditelného silového pole, jenže vzápětí kolem něho zazářila bílá aura, lehce to prsklo a aura zmizela.

„Vetřelci!“ vykřikl trojhlavý netvor hromovým hlasem. „Jsou tady, mezi námi! Zabijte je!“

Skoro současně se kolem něho zablýsklo, zelený oheň vzplál a uhasl – a netvor zmizel.

V hale vypukla panika.

Dav studentů se nezadržitelně valil ven, Pavel a Milča s nimi. Klást odpor nemělo smysl, jen se snažili, aby je od sebe neodtrhli. Dav neposlouchal ani starší pořadatele Cechapú, vytlačil je do chodby a vynesl až před budovu, kde se teprve začal rozptylovat.

Pavel využil prvního okamžiku, kdy bylo kolem nich trochu volněji, požádal Seka o bublinu mesrini a spolu s Milčou se vznesl kolmo vzhůru. Několik nejbližších studentů si zřejmě všimlo, že vedle nich dva zmizeli a v davu vznikla díra, ale oba vetřelci už jejich poděšený křik neslyšeli.

Pavel neztrácel čas a přímo z davu rychle vyzobal všechny starší muže se svatozářemi, které dav mladých studentů vynesl z haly, což paniku ještě zvýšilo. Neposílal je do Mlávydó, ale do jícnu Etny, kde je konečně čekalo pravé, spravedlivé peklo. Pak už se nezdržoval a zamířil šikmo vzhůru do stratosféry a ještě výš, na oběžnou dráhu – a domů.

„Mám dojem, že to Lucifera neodneslo,“ řekla Milča opatrně.

„To nebyl dojem,“ zavrčel Pavel. „Zyréchu by ho zvukově izolovalo, ani by nekvikl, takhle se zdá, že zyréch něčím zničil. Všimla sis taky té bílé záře kolem něho?“

„Zelené,“ opravila ho.

„Tu nemyslím,“ odmítl její postřeh. „Nejprve to zazářilo bíle a přitom se zřejmě rozpadla bublina zyréchu. Pak se blýsklo zeleně a při tom zeleném světle nám zmizel ze sálu. Řekl bych, že zelený záblesk souvisí s jeho zmizením. Zyréch ani mesrini to není, asi má něco jiného.“

„Takže neúspěch!“ shrnula to.

„Jo, zyréch na něj nestačil,“ přikývl Pavel. „Možná je to dobře. Nevím, co bychom si s ním počali v Mistrettě, když má prostředky, aby mohl zmizet tak náhle jako tady. Dvakrát škoda, že se to nedozvědí v Zuznelai, to by byly pro Nokimchu nesmírně důležité zprávy.“

„Co s tím chceš ale dělat?“

„Teď? Nic. Lucifera necháme na pokoji. Až kdyby se nám podařilo zbavit se Cechapú, můžeme ho nabídnout inspektorům Sněmu chitžará jako nabídku usmíření.“

„Až se zbavíme Cechapú?“ vzdychla si. „Ale to bude ještě nějakou dobu trvat!“

„Bude,“ připustil. „Začínám si gratulovat, že nám unikl.“

„Proč?“ nechápala hned.

„Lucifer dokáže naše prostředky neutralizovat,“ vysvětlil jí. „Je příliš silný, než abychom ho my tři přemohli. Musíme se tomu pokud možno vyhýbat.“

„Nevidíš to ale trochu černě?“

„Ani si to nemyslím,“ odvětil. „Uvědom si, situace nečekaně nabrala blbý obrat. Doteď o nás vědělo pár Cechapú, když nebudu počítat ty, co jsme odeslali mimo Zem. Ostatní jen něco nejasně tušili. Teď o nás mají jistotu – a zejména Lucifer. Navíc úspěšně odvrátil zyréch, chápeš? Kdyby tu obranu rozšířil mezi Cechapú, ani si neškrtneme! To je to nejhorší, oč tu běží!“

„Myslíš?“ znejistěla. „No – asi máš pravdu, je to pro nás nepříjemné.“

To už letěli vysoko nad atmosférou nad Atlantikem. Terminátor, neboli rozhraní mezi dnem a nocí, byl ještě daleko za Evropou, přiletí tedy domů nedlouho po poledni. Tak brzy se v poslední době nevraceli.

Pavel zavolal telepaticky Zdenku. Byla v Evropě a dokonce se potulovala v Čechách, ale letěli rychlostí družic nad stratosférou, takže přistáli v Doupěti dříve než ona.

„Seznámila jsem se s několika novými kamarády!“ hlásila jim vítězně, sotva přistála v horní verandě a seběhla do společné jídelny. „Vytvoříme z nich nové Bratrstvo!“

Když se ale dozvěděla, co zažili, zůstala jako opařená.

„Vy jste tedy viděli Okchyga?“ měla oči navrch hlavy. „Jaký byl?“

„Viděli jsme jen Cechapú, který si dává říkat Lucifer, v těle ukradeném jednomu Okchygovi,“ uvedla to na pravou míru Milča. „Právě se chystal verbovat studenty k »zasvěcování«, jistě už víš, co to znamená. Překazili jsme mu to, ale zyréch na něho nestačil, takže nám zmizel.“

Pak ještě přehledně shrnula, co to znamená.

Lucifer zřejmě není postava z pohádek, ale Cechapú v těle Okchyga. Je nesmrtelný, nestřídá těla a má možnosti, řadovým Cechapú nedostupné. Rozhodně na něho nestačí zyréch a nejspíš má i jiné zbraně. Nepoužívá dopravní prostředky, má vlastní a může zmizet, kdykoliv to potřebuje. Naopak dobrou zprávou je, že Lucifer sice unikl, ale Pavel ostatní Cechapú bez odporu odeslal do Etny. Nic je nechránilo, což by se mohlo změnit, kdyby Lucifer dal své prostředky všem.

Naštěstí se Lucifer skrývá i před Cechapú. Ani oni nevědí, kde má na Zemi trvalé sídlo. Navíc se ani jim neukazuje často, spíš jen výjimečně. Ti, kdo o jeho sídle vědí, pochopitelně mlčí. V Yale se chystal verbovat zájemce o »zasvěcení«, což mu překazili, ale na »zasvěcování« to nebude mít vliv. Studenti jsou dávno zpracovaní a na odevzdání svých těl těm parazitům se dokonce těší. Můžeme je litovat, ale to je asi tak všechno, bude to pokračovat, dokud nevyčistí Yale a okolí od posledních Cechapú. Jenže až Yale vyčistí, univerzita se s nejvyšší pravděpodobností zhroutí. Budoucnost studentů je tak jako tak nejistá. Je otázka, zda je to na jiných amerických univerzitách lepší, ostatně se dá stejně pochybovat i o Evropě.

A poslední perlička! Ve věznici Mistretta je reinkarnace samotného Adolfa Hitlera. Má dnes tělo ženy a ponechali si ji jako kuriozitu, i když reinkarnací známých historických osobností je určitě víc. Prakticky všichni velcí darebáci a tyrani z předlouhé historie lidstva mají dnes nová těla. Současné zákony je proto považují za nevinné.

„Je to paradox!“ řekla na závěr Milča. „Většina Američanů jsou přece křesťané, aspoň se tím všude chlubí a ohánějí. Že jim najednou samotný Lucifer nevadí? Vždyť vypadá jako pravý netvor z pekla a nejspíš se tím ani neskrývá, když je přichází osobně verbovat za členy Skull and Bones. Všichni tedy vědí, že budou sloužit ďáblům – a přitom ta hala byla narvaná!“

„Vědí, komu budou sloužit, ale slib bohatství a moci je pro ně příliš lákavý,“ pokýval hlavou Pavel. „Ostatně si myslím, že většina se hlásí k ateizmu.“

„Možná k ateizmu, ale přitom věří, že právě oni jsou ti Vyvolení,“ dodala Milča. „Ještě si to pamatuji, naši mi to denně vtloukali do hlavy. Božínku, jak já jsem ráda, že jsem se od nich odtrhla! A přitom cítím, že bych nakonec byla stejně Vyvolená jako oni!“

„Nokimcha dědičnost spravoval,“ připomněl jí Pavel.

„Jenže mám nejasné obavy, že nebýt cesty do Zuznelai, vyvolenosti bych nakonec propadla!“

„V tom případě buď ráda, že jsi tam šla s námi!“ přisadila si Zdenka. „A kdo ten výlet vymyslel? Ukažme na něho prstíčkem!“

„Zásluhy ti neberu,“ přijala to Milča. „Byl to dobrý nápad. Ačkoliv jsi netušila, co to bude znamenat a hlavně, jak dopadne.“

„Nejde mi z hlavy Lucifer,“ pokusil se Pavel obrátit směr debaty jinam.

V univerzitní hale v Yale se mu podařilo pořídit obrázky toho tvora. Byly teď v Sekově paměti, ale daly se podle přání vyvolat a třeba i zvětšit, navzdory tamnímu nepřirozenému rudému příšeří.

„Dávno víme, že jsou v Zuznelai tvorové s větším počtem končetin, než je na Zemi běžné,“ řekl. „Stačí podívat se na Nokimchu. Jeho čtyři nohy jsou ale bez diskuze tygří, dostat jeho tlapou by byla příšerná valcha. Teprve jako třetí pár má skoro lidské ruce, ačkoliv i od nich to plácnutí stojí za to. Ale šest končetin nemají jen hokrové! Kentauří podobu má víc obyvatel Zuznelai a hádám, že je v Zuznelai nejrozšířenější. Nemluvě o chapadloslonech plahég a hmyzoidech dryazgu, ti nemají ani páteř. Ale Okchygové to měli neobvyklé. Všichni šestinozí, co známe, mají čtyři nohy a dvě ruce, jen Okchygové mají dvě nohy a čtyři téměř lidské ruce. Lucifer má sice nohy silné skoro jako sloní, ale při jeho váze se není čemu divit.“

„Řekla bych, že ho na Zemi vidělo víc lidí, než jen Cechapú,“ podotkla Milča. „V první chvíli mi těma svýma rukama připomínal starou indickou bohyni Kálí, ta byla taky samá ruka a jen dvě nohy, jenže ty tři hlavy mi k ní nepatřily.“

„Na Okchygech je nejvíc unikátní vícehlavost,“ souhlasil Pavel. „A řekl bych, že se Lucifer našim prapředkům ukazoval častěji než jiným. Slované měli vícehlavé bohy dva – Triglava a Svetovida, ten měl dokonce obličeje čtyři.“

„Z toho pohledu pořád ještě nemáme na Indy,“ nesouhlasila Milča. „Kdo znáte Rámajánam? Tam má hlavní padouch Rávana deset hlav a dvacet rukou! Zábavné je, když to Indové hrají jako divadlo. Představitel Rávany má na hlavě čepici a na ní je připevněných devět dalších hlav, vypadá to až směšně. I vícehlavých rákšasů má indická mytologie víc, většinou to jsou padouchové k pohledání.“

„Já znám mimo vícehlavých draků a starořecké Hydry jen trojhlavého pekelného psa Kerbera, člověka se třemi hlavami jsem nikdy neviděla ani na obrázku,“ přiznala Zdenka.

„Asi nečteš českou literaturu,“ rýpla si Milča. „Neslyšela jsi o české knize »Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami«?“

„Tu jsem četla,“ přikývla Zdenka. „Ale nebylo to v té knize nafalšované zrcadlem?“

„Buď jak buď, staří slovanští bohové Triglav a Svetovid mohli pocházet z Lucifera,“ pokusil se to uzavřít Pavel.

„Nemohli,“ nesouhlasila Milča. „Neměli čtyři ruce.“

„To závisí na tom, co si případný svědek zapamatoval,“ mínil Pavel. „Přiznám se, že jsem si nejprve všiml jeho rukou, příliš mi připomínal postavu ředitele čarodějné školy ze Saxany, ale jiný náš předek mohl Lucifera vidět s rukama ukrytýma v plášti, takže ho naopak praštily do očí jeho tři obličeje – a Triglav byl na světě...“

„Nebo Svetovid,“ podotkla Milča. „Nakonec – vůbec jsme Lucifera neviděli zezadu. Co když má čtvrtý obličej i zezadu?“

„Tři nebo čtyři, to už je fuk,“ mávl rukou Pavel. „Je to pro nás setsakra těžký oříšek a nejspíš ho budeme muset nechat sivírům ze Zuznelai, až vyřídíme slizouny.“

„Jestli se s námi Zuznelai budou bavit!“ podotkla Milča.

„To uvidíme, ale teď ho musíme nechat na pokoji,“ uzavřel to Pavel.

„Dobře,“ přikývla Zdenka. „Uznávám, je to rozumné.“

„Ještě že se aspoň my nehádáme,“ kvitoval to spokojeně Pavel. „Hlavně si musíme dát pozor, aby nás někdo neobjevil! To by Země zůstala navždy oddělená od Zuznelai, Cechapú jejími pány a vládci a nikdo už by lidem nepomohl.“

Dívky mlčely. Mlčení – souhlas.

Errata:

20.07.2021 22:51