Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Druhé Bratrstvo

Milča se do Doupěte vrátila ještě téhož večera a navíc nebyla sama. Doprovázel ji Nokimcha a navíc gežgo Komdyz, pověřený Sněmem chitžará výzkumem prostředků, které Lucifer používá proti silovému poli zyréchů. Sněm usoudil, že jde o tak závažnou věc, že bude třeba nechat gežga Komdyze na Zemi až do vysvětlení.

Přílet obou sivírů změnil Doupě v multikulturní obydlí. Mohli by jim sice vyhradit neužívané místnosti po rodičích, ale oba projevili přání bydlet na stejné výškové úrovni jako trojlístek a navíc chtěli, aby ponechali do Doupěte jen vchod v desetimetrové výšce nad úpatím skály. Doupě by tím přišlo o jedno ze slabých míst. Ačkoliv dolní vchod, trvale zajištěný maskovacím silovým polem, používali donedávna jen rodiče Pavla a Zdenky, přece jen byl trochu znát podle vyšlapané, i když dnes již nezřetelné cestičky k němu. Pavel udělal, co původně chtěl udělat hned po odstěhování rodičů – zazdil vchod i s navazující chodbou. Samozřejmě ne cihlami ani cizorodým betonem. Sek použil pro vyplnění chodby strukturu skály hned vedle a výsledkem byla zcela kompaktní skála, jako před počátkem stavby Doupěte. Maskování Doupěte se tím zvýšilo a nemuseli se obávat ani náhodných kolemjdoucích. Vchod ve výšce byl přístupný jen pro mesrini – a možná by se k němu dalo spustit na lanech z vrcholku skály, kdyby případní horolezci věděli, kde hledat.

Nokimcha zkontroloval Sekovu práci ještě čichem. Měl ho dokonalejší než lidé, ačkoliv by se nemohl měřit se schopnostmi rambu, kteří dokázali po čichu řídit palbu na Pavlovo mesrini u Dijonu. Potvrdil, že pachy maskovacím polem procházejí, ale když ze skály vycházejí ve výši deseti metrů, stačí se rozplynout dříve než klesnou na úroveň okolního terénu. Na pozemské psy by to asi stačilo a rambu se už na Zem, doufejme, nedostanou.

Sivírové se ale do Doupěte nepřišli ubytovat, nanejvýš přespávat. Přiletěli večer, ale brzy ráno už se s Pavlem chystali na první výlet – do univerzity Yale.

Zdenka s Milčou se rozhodly pro bližší cíle, pokud možno někde v Evropě. Vylétly spolu zhruba severozápadním směrem a chvíli hledaly město s největší koncentrací svatozáří. Tam slétly dolů a pustily se do »deratizace«. Šlo to jako po másle, brzy překročily další tisícovku odeslaných do Mlávydó. Nejvíc jich našly podle očekávání v bance, od bankéřů, makléřů a jiných zaměstnanců až po zákazníky. I když se dohodli, že v bankách nechají aspoň třetinu personálu, aby se nezhroutilo celé hospodářství, na zákazníky se ochrana nevztahovala – bylo jich tam požehnaně a úlovky byly poměrně vysoké.

Kupodivu nejméně Cechapú bylo ve čtvrtích s nevěstinci. Majitelé tam nebyli, zisky si zřejmě nechávali posílat na svá konta a na řízení svých podniků měli zjednané obyčejné lidi. Zdenka se těšila, jak vybílí všechny pasáky, bordelmamá i řadové »pracovnice«, ale ouvej, Cechapú tam byli jen jako zákazníci a i to byly spíš výjimky.

Evropský parlament v Bruseli

Největší žně je ale čekaly v mohutné budově kruhového půdorysu, kde se svatozáře jen hemžily. Navíc to nebyla banka a nevztahovalo se na ni tedy »třetinové hájení«. Dívky vtrhly dovnitř při jednání jakéhosi kongresu. Nejprve zpracovaly kongresový sál a pak začaly likvidovat tisíce zaměstnanců po blízkých chodbách i kancelářích.

„Můžeme klidně vybrat všechny, kvůli nim se nic nezhroutí,“ nadhodila bezstarostně Zdenka.

„Naopak, Zdeni, naopak,“ vzdychla si Milča. „Uvědomuješ si vůbec, do čeho jsme se my dvě právě teď pustily?“

„Banka to není!“ prohlásila s určitostí Zdenka.

„Není,“ souhlasila Milča a odeslala do Mlávydó rychle po sobě skupinu poradců či snad asistentů, přicházejících proti nim chodbou. Jen to zablikalo, jak rychle zmizeli a ani ti, co přišli na řadu až na konec, se nestačili ani pořádně polekat.

„Kdyby ses ještě před naší cestou skrz Ančov do Zuznelai zajímala o veřejné problémy, asi bys věděla, že právě likvidujeme hlavu Evropské unie!“

„My že likvidujeme Evropskou unii?“ zarazila se Zdenka. „No, jestli je to tak, zvýšila bych ještě rychlost, aby nám žádný ptáček neuletěl!“

„Jsem pro,“ přikývla Milča.

U společné večeře se pokusili uspořádat dnešní poznatky.

Dívky téměř úplně vyprázdnily obrovskou budovu Evropské Unie – jako by té hydře usekly hlavu. Ta instituce, beze zbytku řízená Cechapú, se z toho úderu těžko vzpamatuje, ačkoliv jich dost zůstalo v dalších budovách a v jiných městech. Kdyby dívky vyčistily i Štrasburk, nezbylo by z ní snad vůbec nic. Poslance i nevolené komisaře, kterým většina států pod hrubým nátlakem svěřila pravomoci diktátorů, v Čechách nikdo litovat nebude – až na pár českých Cechapú a podržtašků.

Pavel s mimozemšťany se v té době proháněli New Havenem. Univerzitu v Yale nejspíš úplně zlikvidovali – většina studentů tam zůstala, ale z profesorů tam nezbyl žádný. Z kolejního kampusu zmizely nejen administrativní síly, ale i uklízečky – všechno to byli Cechapú, nejspíš zaměření na sledování studentů i v době volna.

Jakkoliv byla univerzita rozsáhlá, brzy přestala svítit svatozářemi a parta mimozemšťanů se svým pozemským přítelem se zaměřila jinam. Na Pavlův podnět se věnovali dětské nemocnici, kde se také vyskytovalo hodně svatozáří – nemohli předpokládat, že by se »svatí lékaři« upřímně věnovali dětem »těch nicek«, tady zřejmě především vydělávali těžké peníze.

Pavla napadlo nahradit nemocným dětem chybějící lékařskou péči a dát jim červy ovrósje, aby je vyléčili, ale jednak je neměl připravené a navíc se proti tomu postavil Nokimcha.

„To už jste jednou udělali,“ připomněl mu. „A s jakým výsledkem? Byli jste rádi, když jste na poslední chvíli sami stihli ovrósje zničit.“

„Máme teď přece lepší a odolnější druh ovrósje!“ namítal Pavel.

„Ale máš proti sobě Lucifera,“ dodal další argument Nokimcha.

„Myslíš, že by dokázal něco vymyslet i proti novým červům?“ zarazil se Pavel.

„Uvědom si, Lucifer má znalosti starých Okchygů!“ pokračoval Nokimcha. „Přinejmenším toho, kterému sebral tělo. Tím získal i jeho vědomosti a nás by mělo zajímat, jaké. Odhadoval bych, že ho poněkud neopatrně zkoumal některý biolog a jestli má Lucifer znalosti biologického experta starých Okchygů, pak je ve svém oboru extra třída. Nedivil bych se, kdyby právě on vymyslel tu vražednou vakcínu v Čechách. Pak můžeš předpokládat, že dokáže něco zákeřného vymyslet i proti novějším a odolnějším ovrósje. Uvažuj trochu – chceš se, byť s našimi znalostmi, postavit proti úrovni starých Okchygů? Mohlo by to skončit velice špatně.“

„Když tady ty děti ponecháme osudu, některé z nich určitě zemřou,“ namítal Pavel.

„To nevylučuji,“ přikývl Nokimcha. „Jenže když jim věnuješ ovrósje, předáš je tím vlastně ke zkoumání Luciferovi. Nedávno se tady objevil a i když jsme univerzitu Yale dnes vyčistili, má do ní přístup a nejspíš se tu opět objeví. Pochybuji, že by o zdejší lokalitu ztratil zájem. Je ti jasné, co tím riskuješ? Nejenže nikoho nezachráníš, ale ve spolupráci s Luciferem zabiješ i ty děti, které by jinak přežily. Paradoxně tedy uděláš lépe, když zasahovat nebudeš.“

Pavel chvíli uvažoval, ale pak ustoupil.

„Problém je, že ho zyréchem nechytíme,“ řekl. „Má něco, co silové pole zneškodní. Štěstí, že se jeho obrana zatím nerozšířila i mezi Cechapú. Jen se obávám, že až jim to věnuje, budou před námi úplně bezpeční i oni.“

„Tu teď asi nevyřešíme,“ pokrčil rameny Nokimcha – i když jen obrazně, protože jeho tělesná konstrukce žádná ramena neměla. „Začneme ji řešit, až ji rozšíří mezi Cechapú a bude dostupnější našemu zkoumání. Do té doby jedeme dál jako dosud.“

„Zato jsem odzkoušel upravené hledání Cechapú,“ nabízel se gežgo Komdyz. „Šlo to přesně tak, jak jsi požadoval. Když nebudeš v dosahu žádného Cechapú a požádáš Seka o jejich označení, objeví se ti před očima zelený trojúhelníček a jeho ostrý úhel bude ukazovat směrem k nejbližšímu Cechapú, i kdyby byl vzdálený stovky kilometrů. Vyzkoušej si to třeba tady v Doupěti, tady žádné v dohledu nemáme.“

Pavel to tedy zkusil a odhadl, že šipka míří do nejbližší vesnice. Kdo je tam Cechapú? Starosta nebo někdo jiný? Dobrá, při nejbližší příležitosti poletí do Mlávydó. Uvidíme, jak se změní šipka. Měla by ukazovat na dalšího nejbližšího darebáka.

„To nám chybělo hlavně na moři,“ podotkl. „Na souši to začne být zajímavé až později, teď máme spíš problémy jak ty tisíce dostat co nejrychleji a nejkratší cestou z budov.“

„Máš pravdu, ale až se začnou skrývat po jednom do všelijakých skrýší, bude tohle důležitější než dneska,“ tvrdil Komdyz.

Pavel s ním souhlasil, ale hned se obrátil na Nokimchu s problémem zhroucení pozemského hospodářství v případě odstranění Cechapú z bankovnictví.

„Snažíme se to řešit tím, že v každé bance necháváme třetinu Cechapú, aby se to nezhroutilo hned,“ přednesl jim stručný popis současného stavu. „Domnívali jsme se, že si sami Cechapú za své chybějící kolegy rychle najmou obyčejné lidi, jenže... jak se zdá, všichni Cechapú nejsou bankéři, ale všichni bankéři jsou Cechapú, obyčejného člověka mezi nimi prostě nenajdeš.“

„Aha – a oni své zlikvidované kolegy nemají kým nahradit, že?“ pochopil Nokimcha.

„Přesně tak,“ přikývl Pavel. „V bankách zůstane jen pár úředníků a úřednic na přepážkách, pár techniků od počítačů, ale když zmizí bankéřské špičky, zbývající lidé si s bankou neporadí.“

„Možná to bude problém,“ zamyslel se Nokimcha. „Máte na Zemi pro bankéře nějaké školy, nebo si postavení v nich předávají Cechapú zásadně mezi sebou?“

„Nevím,“ přiznal Pavel.

„Bylo to dosud mimo tvé zaměření, že?“ řekl chápavě Nokimcha. „Nevadí, půjdeme se na to podívat. A protože se na ty školy asi nepozorovaně nedostaneme, zejména ne my nepozemšťané, uděláme si pár malých hmyzích průzkumníků.“

„Už jsem si taky nějaké udělal,“ hlásil Pavel.

„Budeme v tom tedy pokračovat,“ souhlasil Nokimcha.

„Kde začneme?“ staral se Pavel.

„Tam, kde jste to nejvíc rozrýpali,“ navrhl Nokimcha. „Říkali jste ve Francii? Dobrá, začneme ve Francii.“

„Jenže my neumíme francouzsky,“ posteskl si Pavel.

„To vyřešíme,“ řekl Komdyz. „Asi se vám bude zdát, že naše metody nejsou obvyklé, sami je také používáme neradi, ale tady to zkusíme – jako v případě rambu a giva, kde se osvědčily.“

„Co to vlastně bude?“ zajímal se Pavel.

„Vy jste to přece také použili v případě žen – Cechapú ve věznici Mistretta,“ odvětil gežgo.

„Co tím myslíš?“ zarazil se Pavel. „My jsme použili čepici ogmu. Ženy Cechapú o ní neměly nejmenší tušení, takže si nedávaly pozor na vlastní myšlenky. Jen tak jsme se dozvěděli, co by nám ty bestie samy nikdy neřekly.“

„My máme totéž, jenže bez čepice ogmu,“ usmál se gežgo. „Můžeš to nazvat hodně citlivou ogmu, vestavěnou do malé, nenápadné a tiše létající špionážní mušky, navíc vybavené zrcadly, aby nebyly viditelné ve vzduchu ani na úplně holé hlavě, jaké se na Zemi občas vyskytují.“

„Aha – takže čtete přímo jejich myšlenky a pak nezáleží na tom, jakým jazykem dotyční lidé mluví?“ došlo Pavlovi.

„Přesně tak,“ potvrdil mu Komdyz. „Naše mušky se osvědčily proti rambu, kteří si vždycky navzájem dosvědčovali nevinu, aby se zdálo, že nic nepřístojného neprovedli, i když se našly oběti jejich sadismu. Myšlenky ale rambu vždycky prozradily – prozradí i Cechapú.“

„Čtení myšlenek...“ povzdychl si Pavel. „Sen všech diktátorů! Kdyby to uměli Cechapú, to by se jim to na Zemi vládlo!“

„Když to je jediný způsob, jak se dobrat pravdy, je to omluvitelné,“ řekl Nokimcha.

„I proti čtení myšlenek existuje obrana,“ vzdychl si i gežgo Komdyz. „Stačí opakovat v duchu nějakou jednoduchou a neškodnou myšlenku – vy tomu snad říkáte »mantra«. Tou můžete všechny ostatní myšlenky vytěsnit – je tu jen nebezpečí, že mantry vytěsní i myšlenky užitečné a člověk se změní v bezmyšlenkovitý kolovrátek.“

„Jo, někteří lidé to dělají,“ souhlasil Pavel. „Ne jako obranu proti čtení myšlenek, spíš si tím ty užitečné myšlenky nahrazují. Při opakování mantry nepotřebují přemýšlet a přitom vypadají jako bůhvíjak velcí myslitelé.“

„Ideální »nicky« Cechapú!“ podotkl Nokimcha. „Takoví se nejlépe ovládají.“

„I tak si myslím, že čtení myšlenek bude na Zemi něco... nepříjemného,“ mínila Milča.

„Nedávejte to tedy postiženým najevo,“ řekl Komdyz. „A to ani těm darebákům. Zatím jste to podle vlastních slov dodrželi, což je dobře. Prostě v tom pokračujte a když to nebudete zneužívat, nic proti vám nebudeme mít. Jen se musíte kontrolovat, abyste to nepoužili jako ti diktátoři. Výsady tohoto druhu se mají používat s pevnými pravidly, ne libovolně.“

„Na to si dáme pozor,“ slíbila Milča.

„Tak tedy doufejme, že na to Cechapú ještě dlouho nepřijdou,“ přál si Pavel.

„Uvidíme, ale hned zítra se do nich dáme,“ slíbil Nokimcha.

„Společně,“ dodal Komdyz.

Ráno se vypravili na další »úklid«.

Na rozdíl od včerejšího předsevzetí se přece jen rozdělili. Gežgo Komdyz se vypravil se Zdenkou za předpokládanými členy jejího nového Bratrstva, ostatní se vydali do Francie.

Zdenka s Komdyzem to měli blíž a navíc měli výhodu, že byla právě sobota, takže většina členů Zdenčina Bratrstva nemusela být ve škole. Někteří sice odjeli s rodiči na chaty, ale doma by jich mělo být víc než kdyby na ně museli čekat až do odpoledne.

První, koho navštívili, byl jejich příchodem ohromně nadšený. Zastihli ho doma a když se mu ukázal i Komdyz, byl štěstím bez sebe, že vidí skutečného mimozemšťana. Netušil, že gežgo ještě před svým objevením poslal tajně do jeho vlasů špionážní mušku, která mu přenáší i jeho myšlenky. Pepek byl naštěstí upřímný kluk a spolupráci myslel vážně.

Zdenka mu slíbila, že se zase brzy ukáže a oba pak otevřeným oknem zmizeli z jeho pokojíku.

„Koukal ses mu do myšlenek?“ zeptala se Komdyze, když byli opět v mesrini venku. „Neměl tam něco špatného?“

„Zdá se, že je v pořádku,“ přikývl gežgo. „Nevím, jestli by tě to zajímalo, ale...“

„To víš, že mě všechno zajímá!“ vskočila mu nedočkavě do řeči.

„Zřejmě ho hodně přitahuješ jako samička,“ sdělil jí to tedy. „Představoval si tě několikrát bez šatů. Jinak ale proti němu nic nemám.“

„Prasák!“ podotkla s lehkým zamračením. „No jo, je to kluk, ti už jsou asi takoví. Zajímavé je spíš, proč není takový i Pavel?“

„Pavel je zodpovědnější,“ řekl Komdyz vážně. „Nejde mu o krátké dobrodružství, jako by šlo Pepkovi. Také bych to pochopil, ale jako základ vážného vztahu je to podle mého mínění málo. Pavel uvažuje opravdu dlouhodobě. Ale Pepek to aspoň myslel upřímně. I s tou pomocí, co vám slíbil.“

„Poslyš – že tys lezl do myšlenek i nám!“ podívala se na něho s podezřením.

„Mám na to pověření Sněmu chitžará,“ řekl omluvně. „Jakmile došlo na Zemi k problémům, byl můj úkol prověřit úplně všechno. Tedy i vás tři.“

„Nevěřili jste nám, že jsme narazili na Okchyga?“

„To byla naše první otázka na Milču, ale ověřili jsme si, že mluvila pravdu. Tím spíš musíme být opatrnější! S Okchygy bychom se setkali rádi, kdyby to šlo, ale Okchyg změněný v Cechapú, to je něco úplně jiného! Tam nám základní opatrnost velí prověřit všechno! I vy tři už byste mohli být pod jeho vlivem a byli byste nebezpeční i pro naše světy,“ vysvětloval jí rychle. „Proto se na nás nezlob, když prověřujeme všechno – i vás.“

„Já to chápu,“ sklopila trochu hlavu. „Proto jsme k vám poslali Milču hned po našem setkání s Luciferem... ale pochop, některé naše myšlenky se Cechapú vůbec netýkají a přitom nám nemusí být příjemné. Třeba jako když mě ten kluk chtěl vidět nahatou!“

„Víš, hlavní je, že se ho nemusíte obávat,“ dodal Komdyz. „Myslí to se spoluprací upřímně, to je v této chvíli nejdůležitější, ne?“

„Je,“ přikývla.

Hned u druhého kluka, kterého Zdenka navrhla do Bratrstva, ale narazili na problémy. Komdyz se mu dokonce odmítl ukázat, čímž Zdenku trochu zaskočil. Když totiž Dan Zdenku vítal, pomyslel si o ní něco, co dosud neviditelného Komdyze okamžitě přinutilo zpozornět.

...chátra je tady... problesklo mu hlavou, jen co Zdenku spatřil. ...tak mi pověz, co jsi zase na mě ušila za podrazy...

„Jé, ahoj, Zdenko!“ řekl ale nahlas. „Rád tě vidím!“

Pozval ji do domu netuše, že se spolu s ní do domu vetřel i neviditelný Komdyz.

„Já tebe taky,“ usmála se Zdenka. „Tak co, přemýšlel jsi o mém návrhu?“

...to si teda piš, náno... blesklo Danovi hlavou, ale navenek řekl něco jiného.

„Jo, přemýšlel jsem. Vážně jsi v poslední době viděla nějaké mimozemšťany?“

„Jednoho mám dneska s sebou,“ prozradila mu.

...ale já se mu neukážu... zarazil ji telepaticky Komdyz. ...poslyš, Zdeni, mluv s ním opatrněji, zdá se mi, že tenhle je samá faleš...

...to snad ne... zarazila se. ...podle čeho si to myslíš?...

...má tě za hloupoučkou nánu... sdělil jí rychle, aby neodváděl její pozornost. ...chvíli se s ním bav, zkus se ho zeptat na jeho rodiče... ...ale buď opatrnější, ať mu toho sama moc neprozradíš...

Dan přivedl Zdenku do svého pokojíku v prvním patře a Zdenka si s uspokojením všimla dokořán otevřeného okna. Dan byl zřejmě otužilec a milovník čerstvého vzduchu, venku už nebylo léto, ale Komdyzovi i Zdence se to hodilo – v případě potřeby mohli snadno odletět oknem.

„Tak mi ho předveď!“ vyzval ji Dan. ...jestli můžeš, jakože ne... dodal už jen v duchu.

„Je neviditelný a nechce se lidem ukazovat,“ pokračovala Zdenka se znatelně nižším elánem.

Dan se rychle rozhlédl, ale nic podezřelého nespatřil. Komdyz totiž visel ve svém mesrini vleže těsně pod hladkým bílým stropem, kde pro zrcadla nebyl žádný problém zamaskovat ho bez zakřivení pozadí.

...to jsem si mohl myslet!... pomyslel si Dan. ...holčička se dělá zajímavější než je...

„Proč se nechce ukazovat?“ řekl nahlas mnohem jízlivějším tónem.

„Třeba by ses ho polekal,“ odvětila a začala opět nabírat klid. „Nevypadá jako člověk, víš?“

...tůdle!...zašklebil se Dan. ...na to ti neskočím... to jsou všechno řečičky, stejně žádné důkazy nemáš...

„Myslíš, že bych se ho polekal?“ řekl ale nahlas s převahou. „Mám pro strach uděláno!“

„Nebudeme to riskovat,“ mávla nad tím rukou, neboť se již smířila s myšlenkou, že Komdyz zůstane neviditelný. ...vlastně je to tak lepší... pomyslela si. „Vraťme se k mému návrhu. Zajímalo by mě, jak by se k tomu stavěli tvoji rodiče?“

...už se k tomu postavili... pomyslel si Dan. ...včera jsem jim to řekl a dnes ráno to šli nahlásit jako prokazatelný nábor k teroristům... ...a mě by přetrhli, kdybych tomu napomáhal...

„Rodiče bych do toho netahal,“ řekl ale nahlas.

„Nemůžeš je opominout,“ pokračovala Zdenka. „Přece to před nimi nebudeš tajit...“

...však taky netajím, jenže oni by teď jistě chtěli, abych toho co nejvíc zjistil o tobě...

„Tajit to nebudu,“ ujistil ji ale nahlas. „Jenže uznej – jak bych jim to měl říct, když o tom sám vlastně nic nevím?“

...jen povídej, povídej... pobízel ji v duchu poťouchle.

„Už teď víš dost,“ namítala Zdenka. „Jak jsme se o tom bavili v kavárně – víme o lidech, kteří se jako lidé jen jeví. Ve skutečnosti to jsou mimozemšťané, kteří lidi jen využívají.“

„A co ten mimozemšťan, co je podle tebe někde tady?“ neudržel se Dan a rozhlédl se. Ani teď nic podezřelého nespatřil, ale úplně ho to neuklidnilo.

„Ne všichni mimozemšťané lidi jen využívají,“ opáčila. „Setkali jsme se s takovými, co chtějí naopak nám lidem pomoci.“

...to sotva!... pomyslel si. ...spíš by nás zotročili... vypadáš jako obyčejná buchta a zatím tady zrazuješ lidstvo, potvoro... ...už aby se naši vrátili, ti si s tebou budou vědět rady... kde se mohli tak zdržet? ...že by jim to nikdo neuvěřil? ...nesmysl, noviny i televize jsou plné invaze mimozemšťanů a tady k nim vede jasná stopa...

...pozor, Zdenko, raději skonči... varoval ji Komdyz telepaticky. ...vypadá to na hrozící konflikt s jeho rodiči... řekl jim to už včera a dneska ráno tě šli někam udat...

„...ale většina toho zůstane na nás lidech Země,“ dokončila ještě Zdenka. „Proto sháníme lidi, co by nám s těmi zakuklenými mimozemšťany pomohli.“

...sám ji nezadržím... přemýšlel mezitím Dan. ...ale táta nosí pistoli pořád u sebe, ten by se už dávno nerozpakoval... musím ji hlavně co nejdýl zdržet...

„Víš, to je těžké,“ pokračoval ale nahlas vyhýbavě. „Vždyť to vypadá jako úplně nesmyslná konspirační teorie. Nemáš žádné důkazy, jen řeči a řeči... proč bych ti měl vůbec věřit?“

„Chceš zřejmě důkazy,“ řekla trochu zamyšleněji. „Nestačí ti vědět, jak mimozemšťané vedou náš svět do katastrofy? Nebo si myslíš, že to vedou dobře?“

„Náš svět vedou lidé,“ opáčil důrazně. „Neříkám, že se jim to všude skvěle daří, ale ve světě není v žádné vládě prokazatelně ani jeden mimozemšťan. To je jen tvůj výmysl.“

„Problém je, že mimozemšťany nevidíš,“ odvětila. „Žijí přímo v lidech a zvenčí na nich není nic patrné. My prostředky k jejich zjišťování máme, vidíme je a můžeme se jim postavit.“

„Tak co vlastně od nás chceš?“ vyjel na ni.

„Chtěli jsme po vás, abyste sledovali situaci ve světě a v Čechách,“ řekla. „Nemáme čas sedět u televizorů a u internetu a přitom potřebujeme rozšířit okruh zpráv, které se k nám dostanou. Nic víc od vás nechceme, ani chtít nemůžeme. Bez mimozemských prostředků nám můžete pomáhat jen sledováním zpráv, aby nás nezaskočilo něco, co bychom jinak přehlédli.“

„Vás může taky něco zaskočit?“ rýpnul si.

„Zaskočilo nás zhroucení Francie, kde jsme zasáhli proti mimozemšťanům poprvé,“ přikývla. „Od té doby se tak masivním zásahům snažíme vyhnout, ale někdy to prostě nejde jinak.“

„Každý přece ví, že se Francie zhroutila kvůli dluhové bublině!“ opáčil s převahou v hlase.

„Tak to jen oficiálně vysvětlovali,“ přikývla. „Nebyla to ale pravda.“

„Nejste tak trochu... namyšlení?“ opáčil Dan.

...anebo nebezpeční, kdyby měla pravdu... dokončil už jen v myšlenkách.

„Mimozemšťanů jsou na našem světě miliony,“ řekla vážně. „Zatím jsme jich zneškodnili jen něco kolem půl milionu, ale nemůžeme postupovat rychleji, aby se neopakovaly katastrofy, jako ta ve Francii...“

„A co když tomu neuvěřím a pomáhat vám nebudu?“ postavil se Dan přímo do opozice.

„Pak ti asi poděkuji za dosavadní snahu, omluvím se, že jsem tě připravila o drahocenný čas a půjdu si najít někoho jiného,“ řekla. „Spousta lidí není s vládou mimozemšťanů spokojená.“

V té chvíli ale bouchly dveře od bytu a do předsíně zřejmě vstoupili Danovi rodiče.

„Jsi doma, Daníku?“ ozval se odtud ženský hlas.

...pozor, Zdenko, budeš muset ustoupit – možná pomocí mesrini... varoval parťačku Komdyz.

„Mám tady tu holku teroristku!“ ohlásil Dan rychle rodičům a odstoupil od Zdenky stranou. Tím vlastně prozradil, co si o ní doopravdy myslí, ale Zdenka se ani teď nedala na ústup. Zajímalo ji, jak to jeho rodiče přijímají.

„Opravdu je tady?“ ozval se i mužský hlas – a do synova pokojíku vstoupil Danův otec s pistolí v ruce, připravenou k výstřelu. Nad hlavou mu svítila zelenkavá svatozář – Cechapú.

„To je ona?“ obrátil se na Zdenku a namířil na ni zbraň.

„Jo, to je ona!“ potvrdil mu syn. Byla tedy pravda, že ji rodičům prozradil už včera. Také teď to otci bez obalu potvrdil.

Zdenka ale byla pohotovější. Danův otec náhle zmizel – Zdenka ho bez dalších řečí mžikem obalila silovým polem, takže zmizel lidským očím a otevřeným oknem vyletěl ven.

„Co je to?“ vykřikl Dan překvapením a ještě víc se od Zdenky odtáhl.

...co se to tady děje?... uvažoval horečnatě. ...že by ta holka?...

V té chvíli vstoupila i jeho matka – rovněž se svatozáří, prozrazující její příslušnost. Ani teď Zdenka neztrácela čas – a v téže vteřině zmizela i Danova matka.

„Co se to tu děje?“ vyjekl Dan zděšeně – dvojité zmizení jeho rodičů už bylo na něho moc.

„Tys nevěděl, že máš rodiče mimozemšťany?“ obrátila se na něho Zdenka přísně.

„Co to plácáš za nesmysly?“ otočil se k ní se zlým výrazem. „Kdyby byli naši mimozemšťani, musel bych být přece mimozemšťan i já!“

„Nemusel,“ odvětila Zdenka s klidem, byť trochu hraným. „Děti mimozemšťanů jsou obyčejní lidé – přinejmenším do okamžiku zasvěcení, kdy přijdou o duši. Tebe by to nejspíš také potkalo, ale teď jsi ještě člověk. I když vlastně v této chvíli sirotek. Mrzí mě to, ale nemohla jsem jinak.“

...že by za to opravdu mohla?... začalo mu docházet. ...nevypadá na to, ale... kdo jiný..?

„Co jsi s nima udělala?“ obořil se na ni zhurta.

„Budeš se na mě asi zlobit,“ připustila. „Ale nešlo to jinak, musel jsi přece vidět pistoli, co na mě tvůj otec vytáhl. Poslala jsem je oba do sousedního vesmíru, jako půl milionu jiných, už tam na ně čekají. Odtud se už na Zem nevrátí. Můžeš to považovat za opožděný důkaz, že si nevymýšlím a že opravdu máme mimozemské prostředky.“

...jako o tom povídali v televizi... uvažoval rychle. ...lidi mizí, jako kdyby se rozplynuli...

„A mě tam pošleš taky?“ sevřel pěsti, ale nehýbal se.

„Lidi mezi ty zrůdy zásadně neposíláme,“ odvětila klidně. „Nejsme bestie. Zůstaneš na Zemi, leda by ses dal dobrovolně k mimozemšťanům. Ale to už bys ani nebyl ty.“

„Mít tak tátovu pistoli...!“ přál si opravdu upřímně. ...to bys viděla, zrůdo..! dokončil v duchu.

„Byla bych rychlejší,“ krotila ho. „Poslyš, ty jsi ještě člověk a je mi tě líto. Budeš teď muset jít na Policii, nahlásit co se tady stalo – klidně jim oznam, že ti teroristka unesla rodiče, věřit ti to budou a snad si s tebou budou vědět rady. Po tomhle ani neočekávám, že by ses k nám chtěl přidat a chápu, máš právo být i patřičně naštvaný.“

„Právo být naštvaný?“ vybuchl. „To myslíš vážně, když jsi mi zabila rodiče?“

„Nezabila jsem je,“ odmítla to. „Jsou naživu, jen v jiném světě. Nejsou to lidi a na Zemi jen škodili, proto jim mimozemšťané vyhradili svět, kde mohou žít. Takových je ve vesmíru víc.“

...naživu, jen v jiném světě?... přemýšlel. ...kdyby to byla pravda...

„Kdy se ale vrátí?“ zeptal se jí nepřátelsky. „Chci je vidět! Teď hned!“

„Neposíláme je do jiného vesmíru, aby se mohli vracet,“ odmítla jeho požadavek. „Opakuji, na Zemi nemají co dělat. Nejsou to lidé, ale bestie v prázdných slupkách lidských těl, ukradených lidem jako jsi ty. Už se nikdy nevrátí.“

...co je to za pitomost?... létalo mu hlavou. ...jaképak bestie?...

„To říkáš ty!“ odsekl. „Jaké máš pro to důkazy?“

„Důkazy?“ opakovala po něm posmutněle. „Opravdu chceš pádné důkazy, abys uvěřil? Mohla bych ti poskytnout skutečně věrohodný důkaz, jen kdybych někoho z nich zabila. Pak bys viděl, jak z mrtvého těla vylézá mimozemský vetřelec. Jenže by byl příliš nebezpečný, musela bych ho zabít a mě zabíjení netěší. Přemísťování vetřelců do vesmíru je jednodušší a není tak vražedné.“

„Ale mně jsi tam přemístila rodiče, chápeš?“ vybuchl opět.

„To nebyli tvoji rodiče, ale bestie, které jim ukradly těla,“ řekla Zdenka pevně. „Kdysi byli tvoji rodiče lidmi, ale teď už se v jejich tělech skrývala jen monstra.“

„To bych snad musel vědět, nemyslíš?“ vyjel na ni.

„Nemohl jsi to vědět,“ odvětila. „Monstra nepoznáš, když se na tebe mile tváří. Jen mi pověz, nemluvili před tebou, zejména v poslední době, něco o »zasvěcování«? Ve smyslu, že oni tím prošli, nebo že by tebe samotného na něco takového připravovali?“

...to mi táta sliboval, když se budu dobře učit... ale co je téhle couře do toho?...

„Ne!“ odsekl nahlas.

„Pravda, to se obvykle dětem neříká,“ připustila.

...jsem snad malé dítě?... naježil se Dan. ...dyť seš mladší než já, ty děvko!...

„O něčem takovém s našimi mluvil strýc Sam,“ přiznal. „Ale vždycky to byla legrace, táta ho pokaždé odkazoval, že je dost času, až vystuduju.“

„Takže o tom jednali,“ usoudila Zdenka. „Až vystuduješ, měl by tě někdo »zasvětit«... ten tvůj strýc Sam je zřejmě stejné monstrum a už se těšili, až tvé tělo nabídnou nějakému mimozemšťanu. »Zasvěcování« v jejich hantýrce znamená předání lidských těl dalším monstrům – výsledkem toho obřadu je, že »zasvěcovaný« přijde o duši a do jeho těla si vleze monstrum, kterému jeho dosavadní tělo dosluhuje. Takže by ses těšil na vlastní smrt v naději, jaké úžasné dobro ti to přinese.“

...takže ona ví o zasvěcování... došlo Danovi. ...ale jestli patří k nám, je to ještě horší... ...tohle je přece tajemství, které se nesmí nikomu říkat... a ona o tom klidně mluví, jako by o nic nešlo... ...a co ji takhle něčím praštit po hlavě?...

„To ale říkáš jen ty, stvůro!“ osopil se na ni a začal se rozhlížet po místnosti, co by kde mohl popadnout, jenže v jeho dosahu žádný vhodný předmět nebyl. ...tak leda holýma rukama...

...toho nepřesvědčíš, Zdenko... varoval parťačku Komdyz. ...a navíc v něm narůstá chuť vraždit, skonči to a zmizíme!...

„No – jak vidím, nepřesvědčím tě,“ vzdychla si nahlas. „Dělej, jak je ti libo. Nahlas Policii, že jsem ti unesla rodiče – je to ostatně pravda, třeba ti v něčem pomohou. Vidím, že budu muset jít jinam, v tomhle městě teď vypukne veliká policejní razie. Ne že bych se Policie obávala, ale mohla bych někomu nechtěně ublížit. Ale pro tvé dobro opakuji – pamatuj si, »zasvěcování« znamená pro zasvěcovaného smrt! Strýc ti může bájit, jak to bylo skvělé, jak se mu to líbilo – jenže to tvrdí mimozemská bestie, která už někomu tělo sebrala. Člověk to nepozná, dokud sám nepřijde o duši, ale pak už není, rozumíš? Dělej si co chceš, varovala jsem tě! Jestli tě ještě někdy potkám a ve tvém těle bude mimozemská bestie, poletíš i s ní za svými rodiči – jenže to už nebudeš ty, ale monstrum, jakých jsou tam statisíce.“

Požádala Komdyze, aby ji přijal do bubliny mesrini a jakmile ji jeho bublina obalila a ona tak Danovi zmizela, zamířili spolu otevřeným oknem ven. Koutkem oka ještě spatřila na Danově tváři směs úžasu a nenávisti, ale to už se vznášeli ve výši prvního patra vedle domu.

„Měla bys přerušit spolupráci s Pepkem, tím prvním klukem,“ připomněl jí Komdyz. „Nebo ho aspoň varuj, že Dan o něm i o těch dalších z internetové kavárny ví. Policie a nejspíš i Cechapú půjdou po všech, s kým jsi předtím hovořila.“

„Myslíš?“ podívala se na něho nerozhodně. „Možná máš pravdu, ale nechtěla jsem nikoho ohrozit!“

„Vím,“ řekl gežgo s nádechem smutku. „Ale už se stalo...“

„A nemohla bych jim nějak pomoci?“

„Jak?“ pokrčil rameny. „Spíš na ně přitáhneš pozornost. Mohla bys je vzít i s jejich rodinami do Doupěte, ale o nich nevíš vůbec nic a to už bys hodně riskovala prozrazení.“

„Ale přece jen... jestli je teď budou obtěžovat policajti...'“

„Ti nejsou nejhorší,“ ujistil ji. „Samozřejmě pokud nepatří k Cechapú, ale u těch je to jedno, jestli patří nebo nepatří k Policii.“

„Tak co bys mi navrhoval ty?“ obrátila se na něho.

„Zruš to své Bratrstvo! Na tvém místě bych přestal získávat další lidi ke spolupráci, nebude-li to mezi čtyřma očima,“ poradil jí. „Jednotlivě by se nic nemělo stát, i když narazíš na ty... neměla bys to zkoušet se skupinkami, pak to může dopadnout jako dnes...“

„Dobře, dám si pozor,“ slíbila.

Errata:

20.07.2021 17:44