Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ostrovy

Zdenka nakonec Druhé Bratrstvo se vzdycháním rozpustila. Nejvíc ho litoval naverbovaný člen Pepek, ačkoliv pochopil důvody zrušení nabídky a přijal i Zdenčinu omluvu.

Odehrávalo se to v internetové kavárně, kde byl Pepek častým hostem. Jeho rodiče měli totiž zásadu, že »počítač a pes nesmí do bytu«, takže Pepek utrácel největší část kapesného tady, pokud mu některý soucitnější spolužák nenabídl chvilku na svém compu, aby si mohl vyřídit e-maily.

„Taky jsi netušil, že jsou Danovi rodiče mimozemské bestie, viď?“ končila svou omluvu. „Ani to, že jim to Daník ještě za tepla vyslepičí? Mně nezbylo než je oba odeslat do sousedního vesmíru k ostatním monstrům. Nechat je na Zemi, vzali by to hodně zostra a všichni byste byli v nebezpečí – nepodceňuj je, Danův otec na mě hned ve dveřích tasil pistoli. Naštěstí jsem byla rychlejší a nějaká pistolka se s našimi prostředky nemůže srovnávat.“

„Do Dana by to nikdo z nás neřekl!“ povzdychl si i Pepek. „Když jste se pustili do Francouzů, to se ještě vytahoval, jak vám fandí! Jenže to jsme vás neznali a nikdy v životě by nás nenapadlo, že se na nás obrátíte. Ani jeho rodiče jsme vlastně neznali, nikdy se o nich nezmiňoval. Jen nechápu, proč ho necháváte na pokoji, když vás práskl? Proč ho taky neunesete?“

„Protože je to pořád ještě člověk,“ vzdychla si Zdenka. „Do Mlávydó, kam ty bestie posíláme, by šel na jistou smrt. Všechny bestie, co jsme tam poslali, mají těla ukradená lidem, jenže některé je mají už příliš stará a dlouho jim nevydrží. Samozřejmě by ti starší hned poznali, že je Dan pořád ještě člověkem a ještě by se o jeho tělo poprali. Nejsme takové bestie, abychom tam posílali lidi na smrt, i když jsou někteří taky pěkní podrazáci.“

„Podrazák, to je to správné slovo!“ chopil se toho Pepek. „Jenže teď si už Daneček mezi námi ani neškrtne, tím si buď jistá!“

„Když ho odeženete, schlamstne ho jeho strýc Sam, ten je totiž taky takové monstrum,“ řekla smutně. „A my se nemůžeme zdržovat rozplétáním příbuzenských svazků monster. Když mu Sam vezme tělo, bude mít Dan prostě smůlu. Leda... ledaže byste včas zjistili, kde ten jeho strýček žije. Hodila bych ho do Mlávydó a kdyby Dan žádné další povedené příbuzné neměl, mohl by žít.“

„On je teď vlastně... sirotek, ne?“ napadlo Pepka.

„Je – a není,“ řekla. „Není, protože těla jeho rodičů dosud žijí, i když v cizím vesmíru. Ale jen těla – o duše jeho rodiče přišli, takže vlastně sirotkem je.“

„Jak ti ale máme dát na vědomí, kde ten jeho strýc žije?“

„Objevím se tady v kavárně někdy příští týden,“ slíbila mu. „Když bude vaše pátrání úspěšné, sdělíte mi jeho výsledek a já už se o pana Sama postarám.“

„Ty se ho nebojíš?“ staral se Pepek.

„Obyčejných monster se nebojím a Lucifer to docela určitě není,“ řekla. „Dobrá, máš možnost něco udělat pro dosavadního kamaráda, třeba ještě není ztracený. Ale buď opatrný. Strýček Sam je pravé mimozemské monstrum, vás by si mohl dát k večeři všechny.“

„Dáme si pozor,“ slíbil.

Miliontého Cechapú, odeslaného do Mlávydó, se trojlístek rozhodl oslavit.

Aby mohli Nokimcha s Komdyzem vypátrat současný pobyt Lucifera, chtěli si ze Zuznelai na Zem přivézt nějaké detektory přesunů energie. Lucifer nepoužíval služeb Seka, měl vlastní zdroje. A ty by se měly dát vypátrat, jenže detektory, vytvořené pozemským Sekem, nebyly dost citlivé. V Zuznelai ale měli novější a Nokimcha s Komdyzem se tam vypravili pro radu.

Trojlístek byl opět bez dozoru a všichni tři se jednomyslně rozhodli navštívit romantické jižní ostrovy, kde si zahrají na Robinsona se Středou a Nedělí – když už neměli žádného Pátka. Záměnu vymyslela Zdenka a hned se hlásila o roli Středy, Neděle měla být Milča.

„Proč zrovna já mám být Neděle?“ durdila se Milča. „Chceš snad tvrdit, že nic nedělám?“

„To ne, ale uznej sama – budeš mít každou neděli svátek, to není k zahození!“

„Středa je taky každý týden,“ namítla Milča.

„Ano, ale já jsem to vymyslela, tak bych měla mít nárok vybrat si,“ řekla Zdenka.

„No dobře,“ ustoupila jí Milča. „Ještě že mě nenutíš hrát si na Sobotu, to by se pletlo s jedním prastarým senilním českým komikem.“

Chtělo to tedy najít ostrov bez domorodců. Prý to není nemožné, i domorodci se rádi sdružují v osadách a malé ostrůvky, kam by se žádná slušná vesnice nevešla, jsou prázdné, bez lidí. Objevit je z nízko letícího mesrini nebude nic nemožného.

Vyslaly tedy napřed Pavla, aby se poohlédl po nějakém slušném tropickém bungalovu, který by jim pak Sek na místě udělal k bydlení. Podle Pavla by bylo klasické »vejce« lepší, ale tentokrát ho přehlasovaly.

„Vejce by bylo lepší,“ souhlasila s ním částečně Zdenka, „ale chceme romantiku, tak se vším!“

„Počkejte, jak brzy se vám zasteskne po troše civilizace!“ předpovídal jim Pavel. „Schválně, jak budete vzpomínat na hygienický kvádr, až se necháte pokořit nějakou domorodou latrínou!“

„Když to vydrží domorodci, proč ne my?“ opáčila Zdenka.

Pavel tedy odletěl napřed okukovat domorodé chatrče. Milča byla ochotná letět tam s ním, ale Zdenka byla proti a požádala kamarádku o pomoc proti monstróznímu strýci Samovi.

Dívky tedy navštívily internetovou kavárnu, kde mohly natrefit na Pepka. Byl tam, už je čekal a nejenže věděl, kde Danův strýc doposud bydlel, ale dokonce se vytasil s novinkou, že ho má soud už brzy ustanovit poručníkem nezletilého Dana, takže s ním bude bydlet v domě jeho rodičů. A že ho tam nejspíš zastihnou už dnes.

To byla ovšem zpráva, na kterou se nedalo udělat nic jiného než opět navštívit Dana, podívat se, zda tam nemá strejdu a především – co je strejda zač.

Pak už šlo všechno jako na drátku. Zdenka navrhla vletět do domu oknem, očekávala, že je bude mít Dan otevřené a nemýlila se. V Danově pokoji byl kromě něho i strýc – a podle svatozáře bylo jasné, že nepřišly bezdůvodně ani pozdě. Dan byl pořád ještě člověkem, ačkoliv do něho strýc cosi hučel – nejspíš ho přemlouval do »zasvěcování«.

Zdenka tedy spustila zaklínání, po němž Danův strýc znenadání zmizel – jen ty dvě věděly, že ho zyréch unáší oknem ven a dál, směrem k Ančovu.

„Ukážeme se mu?“ navrhla Milča. „Ať ví, na čem je!“

„To není nutné,“ odmítla její návrh Zdenka. „On už jistě pochopil odkud vítr fouká a bude proti nám ještě naježenější, takže to ani nemá cenu.“

Vrátily se tedy aspoň nakrátko do internetové kavárny k Pepkovi, aby mu sdělily výsledek jejich akce, poděkovaly mu i za Dana, ale také aby se s ním rozloučily.

„Až to bude možné, budeš první, ke komu se vrátíme,“ slíbila mu Zdenka. „Ale dnes už raději zmizíme, nechceme na nikoho pouhou svou přítomností přivolávat neštěstí.“

„Budete někde poblíž?“ ptal se ještě zklamaně.

„Jak ze zpráv jistě víš, létáme po celém světě,“ ujistila ho Milča. „Ale protože jsou Čechy náš domov, můžeme tady být přece jen častěji. Čechy jsou sice veliké, ale nebydlíme daleko. Doufám, že se brzy opět sejdeme.“

Rozloučily se s ním – a rozplynuly se mu před očima. Pepek si chvíli marně lámal hlavu, jak je to možné, ale pak usoudil, že se mu to snad nezdálo. Být to halucinace, byla by vskutku příšerná.

Vypařily se ale parádně!

Pavel se vrátil s pozvánkou na výlet.

„Bungalov už stojí, poletíme, ne?“ pobízel kamarádky.

„Pravda, nač čekat?“ souhlasila Zdenka.

Milča nebyla proti. Kapku oddychu si jistě zasloužili a milion Cechapú, odeslaných ze Země do Mlávydó, byla vhodná příležitost dopřát si krátkou dovolenou. Záležitost Bratrstva číslo dvě dívky uspokojivě vyřešily a žádné problémy je tedy netížily.

A protože neměli žádná zavazadla, bylo chystání na cestu krátké. Zvedli se, vyletěli v mesrini z Doupěte, nasměrovali se na jihojihovýchod a začali nabírat výšku strměji než airbusy. Mesrini vedl Pavel – jako jediný věděl, kam má letět, Zdenka s Milčou se jen kochaly pohledem z průhledného letadla na moře mraků pod nimi. Pavel seděl mezi nimi, ale ani on neměl moc práce. Mesrini vlastně řídil Sek, on mu jen určil cíl a to udělal již na vybraném ostrově, teď už jen doplňoval požadavky.

Pod mesrini se rychle pohybovaly mraky, nad nimi byla úplně černá obloha a jen díky moři světlých mraků dole nebyly vidět hvězdy. Obvyklá letová výška dopravních letadel ležela hluboko pod nimi, mesrini běžně létalo v trojnásobné výšce, kam se nakrátko odváží jen přepadové stíhačky. Vzduch tu byl pro letadla příliš řídký, ale na druhé straně příliš hustý, než aby se tu udržely družice. Shořely by tu i meteority, nemuseli se tedy bát žádné srážky. Jestli je někde ve vzdušném prostoru u Země volné místo, pak je to tady.

Rychlost letu mesrini samozřejmě odpovídala možnostem okolního prostředí. Zředěný vzduch nekladl téměř žádný odpor. Tření o silové pole nepřipadalo v úvahu a jediný odpor vznikal ztrátami při kompresi a následné expanzi vzduchu, uhýbajícího před rychle letícím vřetenem mesrini. To se však nemohlo projevit ani znatelným odporem, ani hlukem, natož ohřevem, který jinak konstruktéry letadel při těchto rychlostech značně sužuje. Uvnitř mesrini byl tlak a teplota odpovídající místu startu a požadavkům pasažérů, a také ticho, ačkoliv svištělo pětinásobnou rychlostí, než je rychlost nejmodernějších přepadových stíhaček.

„Ale přece nejsme úplně neviditelní,“ prohlásila Zdenka, když ji napadlo ohlédnout se dozadu.

Za letícím mesrini se objevovala mlžná stopa, jaká bývá za letadly letícími ve velké výšce.

„No jo,“ zavrčel Pavel, jako kdyby to zavinil. „Stlačování a rozpínání vzduchu kolem nás není úplně adiabatické, něco představují ztráty, které nám Sek během letu dodává. V okolním vzduchu se pak tvoří kondenzační jádra a na nich vzniká mlha. Lidé dole vidí jen tu bílou čáru, jenže ta začíná více než kilometr za námi a po dalším kilometru se rozplyne.“

„Sestřelit nás podle ní nemůžou?“ starala se Zdenka.

„To rozhodně ne,“ usmál se. „Mesrini není magnetické, nezanechává za sebou tepelnou stopu, o kterou by se zachytilo infračervené navádění, radar nás také nevidí a je nesmysl orientovat se jen podle kondenzačního pruhu, který začíná až kilometr za námi. Strefit by nás mohli, kdyby naslepo pálili kilometr před jeho začátek, jenže běžné protiletadlové kanóny nemají takový dostřel, takže by potřebovali něco úplně nového, dosud nepoužívaného. A toho bych se nebál.“

„Ale co kdyby to někdo prokoukl a poslal na nás třeba raketu, zamířenou kilometr před bílou čáru a naprogramovanou tak, aby vybuchla v místě, kde její dráha zkříží budoucí dráhu bílé čáry?“ kombinovala trochu provokačně Milča. „Chápu, že to těžko někdo stihne, ale co kdyby ten problém řešil osobně sám Lucifer! Ten by snad byl něčeho takového inteligenčně schopný, ne?“

„To ovšem do svého dotazu vkládáš tak neznámou veličinu, jakou je Lucifer,“ pokrčil rameny Pavel. „Co o jeho schopnostech víme? Prakticky nic, jen že ho Cechapú uznávají za svého šéfa.“

„Uvažujme tedy tu horší možnost, ne?“ navrhla Milča.

„Jenže pod námi je skoro souvislá oblačnost,“ podotkl. „Tady nás nevidí nikdo a ani Lucifer o nás nemá nejmenší tušení.“

Neměl to říkat, protože před nimi oblačnost dole ubývala a zakrátko letěli nad čistým mořem.

„Tady by nás ale mohli vidět,“ komentovala to Zdenka.

„Vidíš dole nějakou loď?“ zeptal se jí Pavel. „Jestli ne, pak nás nemá kdo vidět.“

„Jenže před námi už je pevná zem a tam budou jistě lidé!“ triumfovala Zdenka.

Pobřeží se blížilo rychle, ale když je míjeli, dosud klidný let se náhle změnil. Mesrini se pod nimi zakymácelo, až se obě dívky chytily Pavla, pak se prosedlo a jeho let se začal podobat pádu.

„Co se to děje?“ vykřikla Milča.

„Nevím,“ zavrčel Pavel a snažil se rychle navázat telepatický kontakt se Sekem. Když se mu to podařilo, nařídil mu stabilizovat let. Mesrini se opět srovnalo, ale rychlost dál viditelně klesala. Zakrátko se ploužili rychlostí obyčejných přepadových stíhaček, i bílá čára za nimi zmizela – při nižší rychlosti nestačily ztráty při kompresi a expanzi vzduchu vytvářet potřebná kondenzační jádra, na nichž by se neviditelná vzdušná vodní pára měnila ve viditelnou mlhu.

„Mapu!“ poručil si rychle Pavel.

Vyvstal před ním trochu neobvyklý globus, bez barevného ztvárnění výšek a s jednotvárnější barevností. Tak by vypadala Země při pohledu z vesmíru, kdyby na ní chyběly mraky. Pavel se hbitě zaměřil na okolí svítící bílé tečky, znázorňující letící mesrini.

„Sakra, tady přece nic tak neobvyklého není!“ zuřil. „Zdejší oblast nezná, co jsou sopky, pod námi je většinou holá poušť... leda by...“

Mesrini na jeho příkaz opsalo zatáčku a změnilo směr z jihojihovýchodního na jihozápadní. Výšku ale drželo a zdálo se, že opět zrychluje.

„Co děláš?“ zeptala se Pavla Milča.

„Pokouším se obletět oblast turbulencí,“ pokoušel se ji v zamyšlení odbýt.

„Mesrini taky podléhá turbulencím?“ podivila se.

„Právě jsme z jedné vylétli,“ ujišťoval ji.

Mesrini opět začalo zatáčet, už ne tak ostře. Dole se vinula řeka, krajina kolem ní byla plná zeleně, ale dál od vody byla zase jen poušť.

„Z téhle výšky jsou i pyramidy jako krtince, ale letíme nad Egyptem a ta řeka je Nil,“ oznámil svým spolucestujícím.

„Tady turbulence nebudou?“ obávala se Zdenka.

„Tady ne,“ řekl s jistotou v hlase. „Ale až přiletí Nokimcha s Komdyzem, navrhnu jim, aby nejprve prověřili všechny staré hvězdné brány typu JHV. Obávám se, že budou všechny obklopené těmi... turbulencemi... Popadlo nás to totiž na dohled od zničené brány JHV-2 – Jeruzalém.“

„Myslíš, že je někde tady poblíž... Lucifer?“ napadlo konečně Milču.

„Byla by to jedna z možností,“ pokrčil rameny. „Nemuselo by to souviset s ním – ale mohlo. Ale obávám se něčeho jiného. Je v bytostném zájmu Cechapú obnovit hvězdné brány. Vlastně by jim stačila jedna...“

„K čemu by jim byla?“ zavrtěla hlavou Zdenka. „Myslíš, kvůli rambům?“

„Vůbec ne,“ odvětil. „Víte přece, co jsme se dozvěděli od té Rusky... té abatyše, co jsme ji tak trápili na elektrickém křesle... uvažovala, že jen přerušení spojení s okolními vesmíry – a zejména únikové cesty na svět Negetta – zabránily Luciferovi odpálit na Zemi atomové bomby. Poslyšte, co když se Cechapú pod jeho vedením snaží hvězdnou bránu JHV-2 vyzdvihnout a uvést do provozu?“

„Jak by ji mohli vyzvednout z takové hloubky, když je nehmotná?“ pochybovala Zdenka.

„Vyzvedli by ji i s odpovídajícím kusem skály,“ odvětil Pavel. „Brána sama je nehmotná, ale s hmotou interaguje, jinak by se propadla do středu Země. Řekl bych, že každá se při pádu zaryla hluboko do podkladní skály. Pro lidi je nemožné vyzvednout je, ale nevíme, co na to mohou nasadit Cechapú – a zejména Lucifer.“

„Myslíš, že až bránu vyzvednou, opustí Zemi a prásknou za sebou atomovými dveřmi?“ došlo Milči. „Což o to, Cechapú by toho schopní byli, ale... má to jednu chybu. Kdyby začali hromadně prchat ze Země, všimli bychom si toho a mohli bychom jim tu bránu opět vyřadit.“

„Uvažuješ příliš lidsky,“ odfrkl si Pavel.

„Ty myslíš, že Cechapú uvažují jinak?“ pochybovala Milča.

„Jo,“ přikývl. „Zkus se zamyslet, jak to dokážeš nejcyničtěji.“

„Ale Cechapú přece drží při sobě!“ namítla.

„Cechapú možná,“ připustil Pavel. „Na Zemi ale už byli vojevůdci, kteří ujeli z prohrané bitvy jako první – třeba Napoleon od Moskvy. Co když je Lucifer také takový Napoleon? Neslyšela jsi nikdy jméno kapitána Francesca Schettina? Ani všichni kapitáni nejsou tak zásadoví, aby potápějící se loď opouštěli jako poslední!“

„To ale předpokládáš, že práce na obnově hvězdné brány vede Lucifer!“ řekla Milča.

„A proč ne?“ odvětil Pavel. „Hádám, že řadoví Cechapú nedisponují prostředky, schopnými ovlivnit let mesrini. A dobře víš, že Lucifer je jiná třída.“

„V biologii!“ připomněla mu Zdenka.

„Tam bude extra třída,“ souhlasil Pavel. „Ale vzpomeň si, jak nám nevysvětlitelně zmizel ze sálu univerzity Yale! V biologii může být jistě nejlepší, ale ani v ostatních vědních oborech nebude žádná nicka! Kdyby nám chtěl zabránit v leteckém průzkumu... nedivil bych se, že dokáže přibrzdit i mesrini!“

„Hele, neměli bysme se radši vrátit?“ napadlo Zdenku. „Tohle bys měl svěřit Komdyzovi!“

„Taky že ho na to upozorním,“ přikývl. „Ale vracet se nebudeme. Dost na tom, že jsme jim naší čárou poskytli směr – jenže ta čára ukazuje jen krátce a mířila napříč Evropou, zpětně už se ani Lucifer nic nedozví. Vracet se ale nebudeme, už by nás mohli sledovat – například z družic.“

„Myslíš, že nás sledují i v této chvíli?“ nadskočila Milča.

„Nevylučuji to,“ přikývl. „Normálně bych trval na tom, že si takové nic neříkající nebeské čáry nikdo nevšimne, ale u brány JHV-2 jsme zřejmě kopli do vosího hnízda. Takže poletíme dál, abychom jim neukázali náš domov v Čechách...“

„...čili – přitáhneme je za sebou až na náš ostrov,“ dokončila kysele Zdenka.

„Toho se nebojím,“ usmál se. „Dosavadní směr jim nic neřekne, měl jsem v plánu ještě zlom kursu nad Indickým oceánem, abychom minuli hustě osídlené oblasti Indie. Mohou nás sledovat i nad Indickým oceánem. Pak ale vletíme nad Indonésii, tam klesneme těsně nad moře, zpomalíme, zakličkujeme – a nikdo nás už nespatří. Ale musíme varovat Nokimchu s Komdyzem, kdyby někdy teď přiletěli ze Zuznelai, aby hned věděli, na čem jsou.“

„Myslíš použít Sekovu ztrétku?“ došlo Milči.

„Jistě, tu přece znají – a Sek jim náš vzkaz oznámí hned při příletu.“

„Tak to zařiď,“ požádala ho Milča vážně.

„Bestie Lucifer!“ zahrozila Zdenka pěstí kamsi dozadu. „Takhle nám zkazit dovolenou!“

„To záleží na nás, jestli si ji necháme zkazit, nebo ne,“ usmál se Pavel.

„No – budeme tam určitě jako na trní,“ vzdychla si Zdenka.

„Já bych řekl, že si starosti necháme na návrat,“ usmál se Pavel, už zase v dobré náladě.

„Obdivuji tvůj klid a optimismus,“ zahučela Zdenka.

„Mám k němu důvod,“ usmál se na obě šelmovsky.

„Tak sem s ním!“ vyzvaly ho obě.

„Pamatujete, když jsem Nokimchovi hlásil, jak jsem všechny hvězdné brány kromě Ančova poddoloval a svrhl do umělých propastí? Nokimcha tenkrát zmínil, že Sek umí hvězdné brány ničit mnohem efektivněji, ale jinak souhlasil, že by i moje řešení mohlo stačit.“

„Jo, na to si vzpomínám,“ řekla Zdenka, zatímco Milča jen poslouchala.

„No – a já jsem pak požádal Nokimchu, aby i ty potopené brány zničil pomocí Seka tak, aby je už nikdo nikdy nevykopal,“ usmíval se Pavel. „A Nokimcha mě poslechl, jen říkal, že si Cechapú budou i nadále myslet, že tam v hloubce jsou, jen je nedokáží vyzvednout.“

„Takže oni se snaží...“ otevřela Zdenka oči úžasem.

„...vyzvednout pouhé kusy skály,“ doplnil Pavel.

„To by byl konec obav!“ nadskočila i Milča.

„Konec obav – a navíc upozorníme Komdyze, že u bývalé hvězdné brány JHV-2 Jeruzalem se nás někdo pokoušel odradit od přeletu na mesrini. Chitžará budou sice nepříjemně překvapení, že je možné ohrozit mesrini v letu, ale na druhou stranu víme, kde nás možná sám Lucifer nerad vidí.“

„A do té doby – ať žije dovolená!“ vyskočila opět radostně Zdenka.

„Stačí letět falešným směrem a na závěr pár set kilometrů zakličkovat, aby nás ztratili,“ řekl Pavel s jistotou.

„Takže letíme dál!“ přikývla Milča.

Na ostrov doletěli v záři červánků.

V Indonésii už slunce zapadalo, ale světla bylo ještě dost. Pavel hladce přistál na plošince před vysokým dřevěným bungalovem, zrušil mesrini a galantně pokynul oběma dívkám, aby vstoupily. Nevelký ostrov byl zřejmě sopečného původu, neboť měl tvar sopečného kráteru. Patrový bungalov s dřevěnou řezbářskou výzdobou stál uprostřed kráteru a byl obklopený tropickým pralesem, jen malá plošinka před vchodem byla volná a její hladký povrch svědčil o tom, že ji nedávno vytvořil Sek hladkým srovnáním skály řízenou anihilací.

Ostrov v oceánu

„Jdeme rovnou k večeři,“ oznámil Pavel dívkám.

„Jsi si tak jistý, že je to tvůj bungalov?“ pokoušela se ho zviklat Zdenka. „Já jen, aby nás pravý majitel nehnal svinským krokem, až mu vstoupíme do předsíně!“

„Mrkni se nad hlavní vchod!“ pobídl ji.

Pravda, nápis »Miluše, Zdena a Pavel« by si nad vchod do bungalovu nikdo z domorodců asi nedal. Leda by to byl, jak Milča podotkla, nějaký zdejší Čech. Ale aby se kromě českého majitele domu shodovala i přesně tato tři česká jména, to už se dalo vyloučit skoro s jistotou.

„Jen pojďte, nebojte se,“ pobízel Pavel dívky. „Dvacet kilometrů kolem nás není živá duše, až na těch pár rybářů, co jsme viděli – ale i ti sem mají nejméně deset kilometrů a navíc plují jinam.“

Veliká hala v přízemí byla zařízená starodávným bílým nábytkem. Na zdech byly rozvěšené cizokrajné zbraně, podobné šavlím. Ačkoliv, proč cizokrajné? Nejspíš k tomuto kraji patřily, vždyť se tu mohly používat z historického hlediska ještě nedávno.

„Co je v těch skříních?“ zeptala se Zdenka trochu nesmělým hlasem.

„Nevím,“ přiznal Pavel. „Na detaily jsem neměl čas. Tuhle haciendu jsem objevil asi dvě stě kilometrů odtud, vévodila vesnici z mnohem skromnějších domečků, takže jsem Sekovi poručil, ať si ji zapamatuje se vším všudy a tady ji zase vytvoří. Zkoumáním skříní jsem se nezdržoval.“

Zdenka zvědavě přistoupila k vysoké komodě, jejíž zasklené dveře dávaly možnost zahlédnout, co se nachází uvnitř. Komoda byla plná skla a porcelánu – většinou různých sošek a pohárů.

„Originál musel patřit nějakým zdejším boháčům, ne?“ hádala podle toho.

„Taky si to myslím,“ potvrdil Pavel. „Ale pojďme už konečně nahoru, z horního patra budeme mít zajímavý výhled po ostrově.“

Horní patro nebylo první patro, jak obě zpočátku s jistotou očekávaly, ale věžička, vyčnívající ještě o pár metrů výš. Vedly tam rozvrzané dřevěné točité schody a když tam vystoupali, cítili se na malé zastřešené plošince jako na věži majáku. Rozhled byl ovšem krásný, zejména na červánky nad mořem, kam bylo vidět proláklinou mezi skalami.

„Dobře jsi to vybral,“ odsouhlasila Pavlův vkus i Milča.

Mohli by tu ještě chvíli pozorovat západ slunce, ale červánky rychle pohasly, jak je v tropech běžné a od moře začal vát svěží větřík.

Hacienda na ostrově

„Jdeme dolů,“ navrhl Pavel. „Tady brzy začne večerní komáří koncert. Nejsympatičtější mi na tom domu byly jemné sítě proti hmyzu ve všech oknech, Požádal jsem Seka, aby si ho zapamatoval, tady na skále jsem dal upravit plošinku a na ní zduplikovat dům. Zběžně jsem zkontroloval, aby byl v pořádku, proběhl jsem se po schodištích, podíval se z věžičky na moře, ale tím to pro mě skončilo, koukal jsem co nejdřív mazat domů! Musíme se sami podívat, kde a co v tom domě je.“

„Takže kdyby na nás ze skříně vypadl kostlivec, tak o něm nevíš?“ optala se opatrně Zdenka.

„Na mou duši a na psí uši, nevím,“ přitakal jí.

Bylo zajímavé objevovat taje domu, který jim odteď patřil. Podle sbírky skla a porcelánu dole v hale bylo znát, že patřil nějaké bohaté rodině. Další průzkum to jen potvrzoval. V patře objevili rozlehlou jídelnu, zařízenou starožitným, pečlivě udržovaným nábytkem. Zdenka s rozběhem přistála na velké pohovce a zabořila se do jejího měkkého čalounění, Milča se mezitím zkusila posadit do starodávné čalouněné židle k velkému jídelnímu stolu.

„Někde poblíž by měla být kuchyně,“ napadlo Zdenku.

„Tu jsem náhodou objevil dole pod jídelnou,“ řekl Pavel. „Vede z ní sem nahoru malý jídelní výtah. Když Sek dům analyzoval, zapamatoval si jeho strukturu ve stavu, v jakém byla, vynechal jen živé bytosti. Podle kočičího pelíšku dole na chodbě bych soudil, že majitelé chovali kočky. Psy měli také, jenže byli v psinci vzadu přes dvůr a hospodářské budovy jsem vynechal. Mimochodem, kuchyně je moderně zařízená. Mikrovlnka, moderní sporák, trouba, mixéry... máte-li chuť uvařit si nějakou extra specialitku, je vám plně k dispozici.“

„Tady na ostrově je elektřina?“ připomněla mu Milča.

„Jistě – stejně jako byla elektřina v Doupěti,“ přikývl. „Neměl jsem čas příliš tu kramařit, ale po přívodu elektřiny jsem se podíval a umístil jsem stranou Sekův zdroj, předělaný na pozemské poměry jako v Doupěti. Jestli objevíte televizor – a něco půjde chytit – můžeme mít zprávy i tady.“

„Bohužel – v malajštině, nebo jak se tady mluví,“ vzdychla si Milča.

„Mně telka chybět nebude,“ mávla rukou Zdenka.

„Mně zase nebude chybět kuchyně,“ přidala se Milča. „Každodenní vaření není můj koníček, spokojím se s dosavadní obsluhou Seka. Ledaže bys, Pavlíku, něco iniciativně uklohnil sám.“

„Ale klidně,“ souhlasil Pavel. „Mám naštěstí výhodu, jsem schopen sníst všechno, co uvařím. Jenže to není vychloubání, to je výstraha. Já to sním, ale u vás si tím nejsem jistý!“

Pokračovali raději v průzkumu domu. Dům byl rozsáhlý, procházeli jednotlivými místnostmi, v některých se zastavovali, jinými prošli bez zastavení.

Jak se zdálo, první patro obývali majitelé. Kromě přepychové ložnice tu byl také přepychový dámský pokoj s velkou šatnou, plnou drahých šatů, velikým televizorem a spoustou obrázkových časopisů – bohužel tištěných v malajštině. Také pánská pracovna byla nákladně vybavená, kupodivu i počítačem. Všude byly koberce, na stěnách visely obrazy a tapisérie. Nahoře byly i tři splachovací záchody, které majitelům nedělaly ostudu – moderní a čisté.

V přízemí ale byla honosná jen vstupní hala, zřejmě určená k přijímání návštěv. Moderně byla vybavená i kuchyň, sousedící s bohatě zásobenou spižírnou, ale hned vedle byl skrovný pokojík pro kuchařku, kde byla v kontrastu s přepychem nahoře jen nevelká truhla s prostými šaty a visutá spací síť. Místností pro služebnictvo objevili dole šest – a všechny byly stejně prosté. Splachovací záchod byl dole jen jeden, ten dostupný z přijímací haly. Vzadu byly dva turecké záchody pro služebnictvo, sice čisté, ale stísněné.

„Koukám, panstvo nepatřilo mezi lidumily,“ ohrnula nos Zdenka. „Nebyli to nakonec Cechapú? Viděl jsi je vůbec?“

„Neviděl jsem je, ale Cechapú nebyli,“ uklidňoval ji Pavel. „Nikdo ve vesnici nebyl Cechapú, šipka mi ukazovala úplně jinam. Ale lidumilové to nebyli, to máš pravdu. To asi nebude ze zdejších zbohatlíků nikdo. Lidé se od Cechapú rychle naučili necitelnosti, je nakažlivější než mor.“

„Ale co zdejší charita?“ zajímala se Zdenka.

„Nechci hádat, ale všechny církve budou odedávna prolezlé Cechapú,“ odbyl ji. „Kdybych ale vybral chudší dům, čekaly by nás noci plné komárů, vrcholem pohodlí by byly visuté spací sítě a to nemluvím o latrínách. Klasická česká venkovská dřevěná kadibudka je proti nim královská stavba.“

„Dobře – vybral jsi to nejlepší a čert vezmi původní majitele,“ souhlasila Milča.

„A já bych navrhla odebrat se do jídelny a dát si večeřičku,“ navrhla mlsně Zdenka.

Nikdo nebyl proti, takže se vrátili do přijímací haly a po honosném schodišti vyšli do prvního »panského« patra a rozsadili se na jedné straně obrovského jídelního stolu. Dívky si Pavla posadily mezi sebe, aby k němu měly co nejblíž. Opovrhli také supermoderní kuchyní i zdejšími bohatými zásobami. Zdenka si u Seka poručila klasické české brambory, smažený sýr s porcí tatarské omáčky, Milča dala přednost klasickým plněným paprikám v rajské omáčce s rýží a Pavel si řekl o obyčejné staročeské škubánky s mákem, tak jak je uložil do paměti Seka, když mu je připravila maminka.

Večerní pohodu však znenadání narušilo slabé, ale jasně slyšitelné pískání. Sekova signalizace ztrétku – schránky vzkazů.

„Pavle, Milčo, Zdenko – kde jste?“ volal je kdosi prostřednictvím Seka.

Kdo to mohl být? Vlastně – nebylo o čem uvažovat, o Sekově ztrétce věděli jedině chitžará ze Zuznelai, Nokimcha nebo Komdyz, možná i další, ale to by museli být tady na Zemi! Že by jim cesta trvala tak krátce?

„Jsme na opačné straně Země,“ odpověděl Pavel rovněž prostřednictvím Seka.

„No sláva!“ kdosi si zřetelně oddychl. „Už jsme mysleli, že jste všichni tři mrtví!“

„Proč bychom měli být mrtví?“ zarazil se Pavel.

„Protože do vašeho Doupěte vlétla jakási střela a ze skály i z Doupěte zůstal jen velký kráter.“

„Cože?“ nadskočil Pavel. Obě dívky, které všechno vnímaly spolu s ním, okamžitě zbledly.

„Je kolem toho obrovský poprask,“ popisoval to hlas – nerozeznali, zda patřil Nokimchovi nebo Komdyzovi. „Ta střela po sobě zanechala navíc spoustu dlouhodobě svítícího, neviditelného, ale spalujícího světla.“

„Snad na nás nakonec ty bestie neposlaly... atomovku?“ zajíkl se Pavel.

„Ještě že tu nejste,“ oddychl si ten na druhém konci světa. „Můžeme přiletět za vámi? Kde se vlastně nacházíte?“

„Vyvolejte si Sekovu Mapu,“ poradil jim Pavel. „Jde to i v mesrini. Naberte směr na východ, obleťte zhruba čtvrtinu světa a pak na jih. Ale pozor – musíte letět pomalu a držte se při zemi, jinak vás Lucifer zpozoruje.“

„To snad ne!“ zarazili se chitžará.

„Jo – zjistili jsme, že to na Zemi dokáže, když poletíte vysoko a rychle.“

„Měli jsme tu takový vzkaz,“ souhlasili.

„Leťte pomalu a nízko, nejlépe těsně nad mraky, a nespěchejte, nebo Luciferovi prozradíte, kam letíte – a mohl by vás překvapit.“

„To už nás zřejmě překvapil – s Doupětem!“

„Nás taky,“ ukončil hovor Pavel.

Errata:

20.07.2021 17:44