Svatba
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Svatba
|
|
Marlen Magdalene Brousert (Krylová) vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka cenzurovat úryvek písně Karla Kryla použité na tomto místě jako MOTTO. Kryla už zase zakazují - jako dřív! (Hanba cenzorům!) |
Ačkoliv jsme nějakou dobu svatbu odkládali, navrhl jsem Taťáně konečně už »do toho praštit« – a ať se kočky pudrujou, dáme si odpočinek v podobě svatební cesty.
S Blizgůtem jsem vyjednával, zda sižulové nebudou proti, abychom se s Taťánou vydali na cestu kolem světa.
„Nikomu to vadit nebude, když jim nebudete úmyslně rušit výhled,“ dal mi radu. „Když se někde zastavíte, změňte si brual v nouzové fepriti, ale nezůstávejte dlouho na jednom místě. Proti přenocování nikdo protestovat nebude.“
Pak jsme se s důvěrou obrátili na matrikáře. Já v Nové Praze, Taťána v Nové Moskvě. Oba byli nadšení, takové klienty denně nemívají. Museli jsme je seznámit, aby jednali společně, takže jsem Otíka Vávrů dovezl do Moskvy, aby si to projednal s Michailem, kterého si vybrala Táňa. Dali jsme i oznámení na »nástěnku« »darasevy«, které nám zamlouvalo hlavní »náměstí« Moskvy. Očekávali jsme, že nebude prázdné. Výhodou Boxduroy bylo, že tady nebyla auta, která u měst na Zemi ucpávala ulice i náměstí. Zdejší dopravní prostředky brualy se po použití bez velkých cavyků rozplynuly a nepotřebovaly místo na parkování ani garáže. Ulice i náměstí větších etasit byly proto prázdné, až na atrakce dětských hřišť, které tam rodiče a jiní nadšenci přičinlivě pro svou drobotinu vybudovali.
Oznámení zvalo na naši svatbu »všechny příznivce«, což bylo dost neurčité, neboť se mohl přidat každý, kdo se tak cítil. Museli jsme raději použít rezervační systém jako na koncertech a předem jsme zaregistrovali všechny piloty záchranáře, aby se nestalo, že na ně nezbude místo. Já jsem navíc zaregistroval svou bývalou rodinu – děti, vnoučata, ale i bývalku Hanu a »vyvdané« příbuzné. Slušnost je slušnost! Nemá to Táňa jednodušší?
To, že se toho v Rusku ihned chopí »přípravný výbor«, se dalo očekávat. Byli to všichni »pořadatelé« z Tániny korunovace, ostatní je uznávali a důvěřovali, že to ani teď nepokazí. A dalo se čekat, že i svatba bude podobného rozsahu.
My dva jsme si to tak slavnostně nepřipouštěli, i když nám bylo jasné, že z toho nekouká skromná svatba jen se dvěma svědky. Bylo by to možná lepší, ale národ si žádá chléb a hry, národ je tedy dostane. A když mě Taťána telepaticky varovala, že »nějací kluci už tam rozmisťují reproduktory«, blikl mi nápad.
„Zřejmě chtějí všichni slyšet naše »Ano«,“ komentoval jsem to. „Co kdybys jim při té příležitosti zazpívala?“
„Tím by padlo moje inkognito a celé Rusko by vědělo, že ta kudrnatá zpěvačka Taťána Medvědová od Pardálů je vlastně Taťána Pavlovna Medová, carevna.“
„No tak to budou vědět!“ řekl jsem. „Stejně se divím, že to ještě nikoho nenapadlo!“
„Ale napadlo!“ vzdychla si. „Na »darasevě« už se o to dohaduje několik diskuzních kroužků. To by je rázem rozsoudilo, ale o čem by se potom hádali?“
„Kdyby je napadlo zeptat se tě, měli by to hned.“
„Jenže na to si zatím nikdo netroufl.“
„Neměli by mít takový respekt,“ mínil jsem. „Nejsme přece nic tak světoborného.“
„A tebe už se někdo přímo zeptal, jestli nechodíš s tou zpěvačkou Medvědovou?“
„Nezeptal,“ připustil jsem. „Asi ještě nikomu nedošlo, že bych mohl za některou chodit. Myslím, že naše oznámení i tak hodně lidí překvapilo.“
„Lidí...“ zarazila se Taťána. „Poslyš, neměli bychom pozvat sižuly? Stačilo by naše učitele Blizgůta a Prinófeda.“
„Je to přece naše, lidská záležitost,“ namítl jsem.
„Ale ti dva by si to zasloužili,“ mínila Taťána. „Pozvi Blizgůta, já pozvu Prinófeda. Určitě neodmítnou.“
Dohodli jsme se a poslali si telepatickou pusu.
„Tak ahoj!“
Blizgůt účast přislíbil, ale požádal mě, ať se na něho až do svatby neobracím, má teď napilno. Slíbil jsem mu, že nebudu vyrušovat a odtrhli jsme se telepaticky od sebe.
Dobrá, nemá čas, ale i tak slíbil, že přijde.
Jenže Blizgůt měl zřejmě opravdu frmol, neboť odmítl i známou trojici vyjednavačů. Odkázal je na mě, takže jim ani reptání nepomohlo, museli za mnou.
„Zdá se nám, že nás chcete ošidit!“ vyjel si na mě opět ten nejstarší, který jim už dřív dělal mluvčího.
„Proč si to myslíte?“ zajímalo mě, co zase našli.
„Naši lidé tam mají nemožně omezený výběr, co všechno mohou požadovat,“ upřesnil mi to.
„To asi máte pravdu,“ připustil jsem. „Jenže všichni na Boxduroy využíváme červíky cherypikie, neboli telepatii. Vy se jich zbavujete. Zařídili jsme vám několik terminálů, nahrazujících telepatii, jenže nouzové řešení nenahradí její dokonalost. Poslední úpravy změnily fepriti. Na stěnách bytů přibyla tlačítka k řízení průhlednosti stěn, abyste mohli spát potmě, k otevírání dveří a regulaci vnitřní teploty. Náš tým posílili dva odborníci sižulů, dělají na tom od vašeho požadavku na »odčervení«, protože nám dřív než vám došlo, jaké s tím budou problémy. Snažíme se vám vyhovět, jak to jde. Vám je to málo?“
„Naše náboženství zakazuje práci o šábesu,“ začal nejstarší. „Ortodoxní považují za nepřípustnou práci i mačkání tlačítek. Naše výtahy jezdily na Zemi o šábesu automaticky, aby nikdo nemusel mačkat ani tlačítka. A vy nám zavádíte tlačítka i u dveří! Nedalo by se to zařídit jinak?“
„Naše tlačítka mačkat nemusíte,“ informoval jsem ho. „Nepotřebují ani dotyk, stačí jim přiblížení ruky.“
„Ale musíme k nim zvedat ruce...“
Ach jo! Ono jim je zatěžko zvedat ruce? A zvedat k ústům jídlo není práce? Nechtěli by ještě krmit?
„A nechcete toho trochu moc?“ odsekl jsem. „Nejste na Zemi! Na Zemi by to šlo řešit, ale tady jsou úplně jiné podmínky! Zeptám se našeho týmu, především sižulů, jestli je něco takového vůbec možné – a pak uvidíme! Co dál?“
„Chybí tam podstatné položky, nedali jste tam téměř nic z naší národní stravy – a my jsme na ni zvyklí. Přitom jsou tam jídla, která nikdo z nás nesnese, například české vepřové!“
„U terminálů je to jen problém seznamů, někdo je ale musí vytvořit. Co kdybyste to zkusili sepsat? Jak máme vědět, co je a co není vaše národní strava?“
„No... to je přece všeobecně známé...“
„Není!“ uťal jsem ho. „Já to neznám a předpokládám, že nic takového neznají ani naši odborníci, ani sižulové.“
„To je ovšem chyba!“ zvedl prst nejstarší. „Nemohli byste nám vrátit Jakuba Kleina? Ten tomu rozuměl lépe než všichni ti vaši ubozí ...experti!“
Ach, co pohrdání se dá vložit do slova »expert«! Jako by se změnilo v nadávku! Dá se vůbec nadávat »Ty pitomej experte!«? Podle všeho dá. Ale vracet Jakuba Kleina mezi slušné lidi nebude jen tak! Na Zapomenutých ostrovech se mu vede jistě podstatně hůř, ale přitom lépe, než by se mu vedlo – na Zemi!
„Kleina tam poslali sižulové,“ řekl jsem suše. „Propašoval na Boxduroy zbraň a ještě ji vložil do »pozemských položek«. Sebrali mu i telepatii, takže vám tak jako tak nepomůže.“
„Tu pistoli sem nepropašoval Jakub Klein,“ přispíšil si vyjednavač. „Jenom ji vkládal do seznamu, protože to v té době nikdo jiný neuměl.“
„A kdo ji tedy pašoval?“ podíval jsem se na něho.
„Nevím, ale Jakub Klein to nebyl.“
Ušklíbl jsem se. Jistě, zrovna tenhle chudinka to nebyl, ale pravého viníka nikdo neprozradí, že? Věděli, že to pašoval někdo jiný, takže o tom věděli! A budou krýt jeden druhého, to známe!
„A to jste si vymysleli až teď, že?“ zpochybnil jsem to. „Vlastně je to jedno. Podle záznamů inakirídlů vložil pistoli do seznamu Jakub Klein, takže měl být vrácen na Zem, ale na Zemi se už nedá žít, proto ho sižulové potrestali odebráním supujgódů včetně telepatie. Proto teď nemůže žít tady, kde nejsou terminály, musel by někoho zneužívat.“
„To jste určitě udělali, protože je naší víry nebo rasy!“ vmetl mi do tváře další obvinění. Už mu docházely argumenty, když se obrátil k osvědčenému rasismu! Zabralo by to na Zemi, ale tady ne a už vůbec ne u mě.
„To udělali sižulové z důvodu zápisu v automatické paměti inakirídlů jako pachatele vložení zakázané zbraně do seznamu,“ odpálil jsem ho. „Sižulové nekoukají na náboženství, naše rasy jsou jim šumafuk, pro ně je to jen usvědčený zločinec. Přestaňte si tady hrát na oběti rasismu! Tady se nehraje podle pozemských pravidel, ale podle pravidel Boxduroy, nám nezbývá než přijmout je tak jak jsou. Nemůžete spoléhat, že vám všechno projde! Tady to zkrátka neplatí a basta!“
„Chtěli bychom se aspoň spojit s těmi, kdo tam už jsou,“ přednesl zase mírně další požadavek. „Poslali jsme tam jednoho chlapce, aby se s nimi domluvil, když tam telepatie nefunguje, ale zahnali ho. Už se nesmíme ani domlouvat?“
O tom se mi Blizgůt jen letmo zmínil. Sižulové nikoho nezaháněli, utekl sám, když spatřil jejich hlídku. Nezahnalo ho spíš jeho vlastní černé svědomí? Chtěl tam objednávat další várku pistolí? Nebo jen vezl něco, co sižulové nesměli vidět? Ale co, já o tom přece oficiálně nic nevím!
„Nevím o tom,“ pokrčil jsem rameny. „Asi to byli sižulové, my vás nehlídáme. Nedivte se! Nesnášejí ozbrojování a ty zbraně se dodnes nenašly, to ještě bude problém! Sižulové k vám zkrátka ztratili důvěru, tak jako si stěžujete, že nemáte důvěru ke mně. Nechcete jim napsat dopis? Doručím ho!“
„To nejde!“ namítl. „To nemůžeme svěřit nikomu, kdo nepatří mezi nás.“
„Tak si to zašifrujte!“ navrhl jsem jim. „Mezi námi, za Druhé světové války používali Američané místo šifrování indiány kmene Navajo, ti se v rádiu mezi sebou bavili svou řečí a Japonci na ten kód za celou válku nepřišli. Kdybyste to napsali hebrejsky, nepřečtu ani písmenko.“
„Vy možná ne,“ připustil vyjednavač. „Ale nemůžete nám zaručit, že to nepřečtou sižulové!“
„To vám zaručit nemohu,“ souhlasil jsem. „Například sižul Blizgůt umí německy a jistě nemá smysl používat jako tajnou řeč angličtinu. Nemáte mezi sebou nějaké vědce, kteří znají něco neznámého? Hieroglyfy nebo klínové písmo...“
„To ani nevíme,“ řekl nejistě.
„Tak si to zjistěte,“ poradil jsem mu, i když to nejspíš patřilo mezi »hraběcí« neboli nepoužitelné rady. „Svěřte mi tedy dopis, který neobsahuje nic tajného. Třeba aby vám sepsali, která národní jídla chybí v nabídce. To přece skrývat nemusíte!“
„Nemáme na co psát,“ namítl. „Ani čím!“
„Tak si dobře pamatujte: »papír« znamená balík papíru do počítačové tiskárny, sto listů A4. »Propiska« – to ani nemusím vysvětlovat. Napište dopis, z druhého listu papíru složte obálku, ty v nabídce nejsou, a řekněte mi, komu to tam mám odevzdat.“
„Oni také nemají papír,“ připomněl mi.
„Ten jim dodám a když to hoši dodají do nabídky, nebude to problém,“ slíbil jsem jim. „Tady je stolek, pište!“
Navrhl jsem jim, aby psali jen co nemusí být tajné. Podle mého mínění nemuselo být tajné nic. Přesto to psali hebrejským písmem.
Neměli ke mně důvěru.
Nijak jsem nechytračil, mohl jsem s nimi jednat na rovinu. Chytračili oni, ale nebude jim to nic platné. Dopis jsem převzal, požádal je, aby počkali na odpověď a vystartoval do šedé oblohy. Nejsme na Zemi, modrou oblohu už nejspíš nikdy neuvidím... Ta teď vlastně není ani na Zemi, můžeme na ni jen vzpomínat... Musím se podívat do Tániny galerie, tam modrá obloha je, už jen na obrazech – vzpomínkách...
Zapomenuté ostrovy byly blíž než Nová Moskva, let tam nebyl dlouhý. Zakrátko jsem přistával na kraji dlouhé housenky – etasity. Sižulové ji postavili pro vyděděnce jako jednu stavbu a nesnažili se o architektonickou krásu. Těmhle to musí stačit – a mají být rádi, že tu na ně nebude čekat jen stanový tábor!
To se ví, seběhli se ke mně všichni, kdo byli na doslech. Sdělil jsem jim, že mám dopis pro Ritu Salcmanovou a hned pro ni někdo odklusal. To se ví, telepatii neměli, vzkazy si vyřizovali jen takhle po poslech.
„Co že se sám král obtěžuje dělat pošťáka?“ zeptal se mě hodně jízlivě jeden z čumilů.
„Prokazuji vám dobrou vůli,“ odvětil jsem klidně. „Mě sem sižulové zatím pustí bez výhrad, kdežto vaši lidé si sem vůbec netroufnou. Zkazili jste si to ale sami.“
„Za to, že jsme nechtěli zůstat pod tvou vládou?“ vyjel si na mě další ještě víc nepřátelsky.
„Za ty pistole, které tady schováváte,“ odvětil jsem.
„Žádné tu nejsou!“ odsekl prudce chlap.
„Třiadvacet jich tu někdo vytvořil,“ opravil jsem ho. „Sižulové mají důkazy. Leda byste je naházeli do moře, ale na to vám nikdo neskočí. Přitom jsou vám k ničemu. Sižuly ani nás tím neohrozíte. Můžete střílet jen sami sebe.“
„To si myslíte?“
„Viděl jsem, jak dopadli ti, kdo na sižula vytáhli kolt,“ řekl jsem. „Měli smůlu, jejich kosti teď leží v Ecuadoru. Varovali jsme vás, nenoste sem zbraně, bude za to vyhazov zpátky na Zem. Tehdy se tam ještě dalo žít, ale pak se tam prudce ochladilo a dnes je sníh všude, i v tropech. Země je mrtvý svět.“
„Ale ty, co jste vyhodili, jste už v Ecuadoru nechali, co?“ dodal další chlap značně nepřátelským tónem.
„Proč bychom měli zachraňovat pár gaunerů? Nestačili jsme zachránit miliony poctivějších!“ odsekl jsem.
„Víte o někom, kdo ještě mohl na Zemi přežít?“
„Víme,“ přikývl jsem. „Ale pomoci jim nemůžeme. Buď je to nad naše síly, nebo bychom je museli odnášet proti jejich vůli. Zůstal tam například celý Český Parlament i s vládou. Zavřeli se do protiatomových bunkrů a spoléhají se na ně. Nad nimi vzniká kompaktní ledovec, prolamuje střechy a stropy... Nezdá se to, ale led pomalu teče a při tom tvrdne. Nejspíš jim už teď nefunguje ventilace, ale i kdyby se neudusili, přežijí sotva rok. To už bude nad nimi dvacet metrů kompaktního ledu, z toho se nedostanou.“
„Ale co třeba blíž k rovníku?“
„Sníh je dnes už i na rovníku,“ ujistil jsem je. „A nejen na vrcholcích hor, všude. A vlastní váhou se mění v led.“
„Nemohly by plout aspoň nějaké lodě na mořích?“
„Neplují,“ řekl jsem. „Po nárazu asteroidu obkroužily svět vlny tsunami a lodě smetly. Možná ještě někde pluje pár ponorek. V Severním moři a v Baltu prý byly americké atomové ponorky. Vypálily na Rusko balistické střely a zase se potopily. Jenže pak všechna moře na severu zamrzla. Možná tam pod ledem posádky ještě žijí, ale jak je chcete zachraňovat? Opravdu jim nezávidím.“
„To může být také horror!“ podotkl kdosi.
„Tak nějak,“ souhlasil jsem. „Horší než filmová katastrofa lodi Poseidon. My je ale nelitujeme a nebudeme je zachraňovat ani kdyby to šlo. Zabili miliony Rusů, nezaslouží si soucit.“
„Povídá se, že ještě dlouho žili v Izraeli,“ nadhodil další.
„Je to možné,“ připustil jsem. „Ti ale sami sebe zabili, když odpálili »zbraně posledního soudu«.“
„Ty snad použili na Rusy, ne na sebe!“ namítl chlap.
„Na Rusy i na Evropu,“ přikývl jsem. „Ale zabili tím i sebe. Kdo by takové zločince zachraňoval?“
„Vy jste je tam nechali – schválně?“
„Kdo by o takové gaunery stál?“ opakoval jsem.
„Byli to naši lidé...!“ odvětil chlap vyčítavě.
„Vaši lidé, ale gauneři!“ dodal jsem.
„Možná i nějací gauneři, ale naši...“
„Vidíte – to je vaše chyba!“ obrátil jsem se na něho. „Když něco provede náš člověk, potrestáme ho. Je to náš člověk, ale gauner, zaslouží si spravedlivý trest. Když něco provede váš, před spravedlivým trestem ho chráníte. Je to gauner, ale váš. Pořád své gaunery chráníte, hýčkáte si je jako okrasné rostliny a pak se divíte, kolik jich mezi vámi je!“
„Ale v Izraeli byly i tisíce nevinných...! Co třeba děti?“
„Izraelské »zbraně posledního soudu« zabily miliony úplně nevinných dětí!“ připomenul jsem mu. „Nejen v Rusku, ale v celé Evropě. V Německu ani ve Francii si nevybíraly a zabíjely i vaše lidi. Teď už je na jakékoliv zachraňování pozdě. Jenže – vy si grázly trestuhodně chráníte i tady na Boxduroy. Proč na té chybě trváte jako mezci? Co pak máme s vámi dělat?“
„My tu žádné grázly nemáme!“
„Přímo tady na ostrově schováváte víc než dvacet nabitých pistolí. Víte, že je to v tomto světě zločin, ale zapíráte je. Pak se nedivte, že jste i pro nás banda gaunerů.“
„Nerozlišujete vinné od nevinných!“ vyčetl mi.
„Tady nejsou nevinní,“ odpálil jsem ho. „O těch pistolích víte všichni. Nehrajte si na neviňátka!“
Už mě to unavovalo. Všichni vědí, že tu nějací gauneři schovávají zbraně, ale všichni tvrdí, že tu žádný gauner není. S nimi fakt nebyla kloudná řeč.
Naštěstí přicházela Rita Salcmanová. Byla to už trochu starší, ale velice energická ženská. Podala mi zalepený dopis a kladla mi na srdce, ať ho odevzdám co nejdřív.
„Nemusíte se obávat, pánové tam na mě pořád ještě čekají,“ ujistil jsem ji. „Nu – mějte se tu krásně!“
Skoro bych je litoval, kdyby si to nedělali sami...
Svatba může být klidně i malá a skromná, ale nesmí to být svatba carevny Ruska. I když je Rusů dnes pouze třicet milionů, jsou teď na Boxduroy nejpočetnějším pozemským národem. Na druhém místě jsme kupodivu my Češi, je nás více než čtvrtina Rusů. Na Zemi by nás muselo být na stejný poměr třicet milionů, tady nás stačí osm milionů. Je nás tu dokonce víc než Francouzů a Španělů. To je vše, co zbylo z Evropy a vlastně z celého světa.
Ale i to stačí k zaplnění největšího náměstí zdejší Moskvy. Ale není to podobné demonstraci. Ti, kdo to připravovali, pojali svatbu jako slavnostní hostinu. Prostranství rozdělili na tisíce úzkých, dlouhých stolečků, u kterých budou všichni hodovat a přitom budou mít skvělý výhled na pódium, kde jim bude zpívat světoznámá zpěvačka Medvědová s Pardály. Všichni – až na pár zasvěcených – však do této chvíle věřili, že kapela na svatbě dělá jen kulturní vložku.
Konečně se na vyvýšené pódium dostavili organizátoři. Zesílenou telepatií »bivórigem« slavnostně přivítali českého i ruského matrikáře, pak ostatní hosty bez rozlišování podle jmen a významu – a pak jsme vykročili přes celé náměstí i my. Taťána v ruském kroji, já ve svítící kombinéze. Následoval krátký obřad – a byli jsme svoji.
Bylo to tak krátké, že přípravy snad ani nestály za to.
Jenže pak přišlo překvapení.
Carevna odložila ruskou čelenku se závojem, nasadila si kudrnatou paruku, popadla mikrofon a spustila spolu s Pardály. Nejprve ruskou píseň, pak plynule přešla na českou a uzavřela to francouzskou. A bylo všem jasné, Taťána Medvědová je vlastně Taťána Medová, carevna širé Rusi – i když ruská enkláva na Boxduroy nebyla větší než Čechy na Zemi před katastrofou.
To tedy byla svatba!
A to ještě nebyl konec! Následovalo překvapení nejen pro všechny hosty na náměstí, ale i pro mě a Taťánu.
Pořadatelé po jedné písničce převzali mikrofony a ohlásili, že bude předávání svatebních darů. Tím nás ale zaskočili, s něčím takovým jsme nepočítali. Naštěstí to neměly být svatební dary jen pro nás dva, ale pro všechny. A předávat je měli i sižulové!
Když jsme zachraňovali lidi, neměli jsme pochopení pro nic jiného. Přednost měli lidé – na prvním místě děti. Až na druhém místě následovaly drobnosti, které si zachraňovaní ze Země směli brát na památku, od rodinných fotografií až po drobná domácí zvířata, všechny ty kočky, psi a králíci.
První dar všem předal otec počítačového nadšence a experta Romana Bukového. Vladimír Bukový v hospodském kroji trochu připomínal hostinského Palivce. Vlastně nic nepřinesl a svůj dar jen ohlásil. Také on používal zesílenou telepatii, ačkoliv jsem ji nikomu dalšímu nedával. Zřejmě za tím byli sami sižulové.
„Mé dary jsou v »seznamu pozemských předmětů«,“ řekl slavnostně. „Předně nádobí! Nejznámější české hospodské nádobí je půllitr. Takže – tawapsi pulitr!“
»Tawapsi« je klíčové slovo a znamená »přeji si«. Tak se objednávají položky ze seznamů inakirídlů. Nikdo se pak nedivil, když se na stolku před ním objevil skleněný hospodský půllitr.
„Prázdný půllitr ale není k ničemu!“ pokračoval Vladimír. „Takže další příkaz je – tawapsi štěně gambrinu!“
Před panem Bukovým se objevil menší soudek s pípou. Pan Bukový přisunul půllitr a slavnostně ze soudku natočil plný půllitr krásného žlutého piva.
„To si teď může dát každý,“ pokračoval, když pivo trochu manifestačně ochutnal. „Ale teď pozor, vážení! Na Zemi platilo, že pivo obsahuje alkohol a to je jed. Platí to i tady na Boxduroy, jenže alkohol v malých dávkách neškodí a pivo je naopak zdravé. Proto pozor! Hladinu, kdy nám pivo neškodí, budou na Boxduroy hlídat známí supujgódi ovrósje. Jinými slovy – pijeme s mírou, abychom se povznesli, ne abychom padli pod stůl. Ale každý má míru jinou. Znamená to, že každý pije jen kolik snese. Když vám inakirídel odmítne nalít, znamená to, že máte právě dost. Můžete se z toho vyspat, ale nemusíte trhat společnost a můžete svou náladu nejprve využít. A kdo nemá rád pivo Gambrinus, může se podívat do pivního seznamu, kde jich je celkem deset. Víc se nám ze Země nepodařilo zachránit, ale snad to postačí.“
Většinu Čechů nemohl více potěšit!
To ale nebylo všechno. Po českém hospodském přišel se svým darem chlap v moravském kroji a předvedl úplně stejným stylem – nejprv nádobí, pak obsah – dar z Moravy. I podle nádobí to bylo jasné a kdo podle poháru hádal moravské vínko, uhodl.
Také víno měli hlídat naši červíci ovrósje.
Třetí v pořadí byl další Moravák. Na rozdíl od piva se mu objevil nápoj již v nádobce a kdo ve štamprleti hádal slivovici, opět snadno uhodl.
Ovrósje bylo jedno, kudy se alkohol dostane do těla. Při dosažení jisté hladiny zařídí »stop« a inakirídly již další alkohol nedodají. Kdo z pijáků ví, kdy má dost, ten na to ani nenarazí.
Taťána se zpočátku tvářila odmítavě. Její otec na svém statku přece nedovoloval žádný alkohol! Ale i ona připustila, že problémem není alkohol, ale opilci. Kde hrozí překročení míry, tam je lépe úplně odstranit zdroj pokušení. Kdyby všichni Rusové věděli, kdy mají dost! To není jen o Rusech, opilci jsou neštěstím všude. Když to ale bude včas omezené – a na ovrósje je větší spolehnutí než na slabou vůli lidí – nemusí být tak zle.
Češi přidali do seznamů pozemských předmětů pouze pivo, Moraváci vínko a slivovici. Ale tím to neskončilo. Další v pořadí přišel Rus s několika druhy vodky – od Stoličné po velice jemnou pšennou. Závěrem obohatil Pierre moravská vína o francouzská a šampaňskému už neodolala ani Taťána. Podle Francouzů oslavě bez šampáňa něco chybí, obvykle právě to šampaňské. A navíc přidal do seznamu jako další položky klasickou dýmku Sherlocka Holmese, do ní francouzský tabáček a malé doutníčky.
„Tabák sice škodí víc než alkohol, ale probírali jsme to se sižuly a jejich odborníci tvrdí, že ovrósje to uhlídají stejně jako alkohol. A kdyby přece vznikla škoda, ovrósje ji regenerují. Kdo však překročí míru, další nedostane.“
Připili jsme si tedy všichni, celé náměstí, na nový život. Já s Taťánou pravým francouzským šampaňským a jinak každý jak se mu chtělo. Většina hostů nás napodobila volbou šampaňského, ale stranou u Rusů jsem viděl i vodku. Rusové a vodka, to je jako Češi a pivo.
„Politujme všichni odpadlíky na Zapomenutých ostrovech,“ vzpomněla si Taťána po třetím přípitku. „Zbavili se ovrósje, takže jim nemůžeme poskytnout ani tuhle drobnou neřest.“
„A nebylo by lépe dát jim aspoň nějaký lehčí alkohol?“ napadlo mě. „Mají chemickou aparaturu, mohli by na ní vyrábět i třaskaviny, ale pravděpodobnější je, že chtějí pálit vlastní chlast. Když jim ho dáme, nebudou si snad vyrábět kdejaký metyl?“
„Nech je být,“ zatahala mě Taťána za rukáv. „Pochop je, na alkohol měli odedávna na Rusi monopol. Jistě to dokáží udělat profesionálně. Ale vsaď se, že to nechtějí, aby mohli pít! Podle mě chtěli alkohol na kšeft. I když ho vyrobí, prodávat ho nemají komu. Zapomněli, že tam budou jen oni – a nikdo jiný.“
„Když nebudou mít komu ho prodat, nezbude jim než vypít to sami,“ ušklíbl jsem se. „Mohou kupčit jen mezi sebou. Ale co – zlata i stříbra tam mají dost...“
„Měli bychom poděkovat sižulům,“ napadlo Taťánu. „Ne za ten alkohol, ale že se snažili nám pobyt na Boxduroy co nejvíc zpříjemnit. Je vidět, že nejsou tak bez citu, jak se zdají. A není jejich chyba, že si toho někteří neváží.“
Už jsme se chystali odletět »na svatební cestu«, když se ukázalo, že darům ještě není konec. Dar od sižulů byl ale opravdu nečekaný. Blizgůt totiž nečekaně vjel na pódium – na překrásném kladrubském hřebci.
„Tady máte dar od nás!“ seskočil a podal uzdu Taťáně.
Poté přijel na druhém hřebci Prinófed a předal uzdu mně.
„Ale...“ zarazil jsem se, „dva koně je na chov málo! Co tu budou dělat – dva? A k tomu dva hřebci!“
„Tihle jsou pro vás,“ řekl Blizgůt. „Ale nejlépe uděláte, když je vrátíte do stáda a budete si je půjčovat jen na ježdění v rámci... říkáte tomu snad hipoterapie, ne?“
„Kde je to stádo?“ zajímala se Taťána.
„V Čechách,“ odpověděl jí Prinófed. „Když jste se starali o lidi, přivezli jsme na Boxduroy tři české hřebčíny. Kladruby, Slatiňany a Napajedla, koně i s obsluhou. Taťána je chtěla kvůli rehabilitaci – tu potřebovat nebudete, ale naši experti se shodli, že nám tahle zvířata nebudou překážet. Mimochodem, jízda na nich se líbí i nám. Až se vám stádo rozroste, také budeme mít zájem.“
To byl opravdu úžasný dar a když jsme objížděli na koních náměstí, Rusové jásali.
„Kdybyste chtěli jet na svatební cestu na koních, jeďte na koních,“ přál nám Blizgůt. „Ale nepočítali jste s tím. Koně vám převezeme do hřebčína a můžete letět podle původního plánu.“
Pravda, s koňmi jsme nepočítali.
Vděčně jsme přijali nabídku.
Brual je ideální dopravní prostředek.
Při létání mezi Prahou a Moskvou jsem z velké výšky viděl na jihovýchodě jakési vzdálené pohoří. Připomínalo mi Himálaje a když jsem se o něm zmínil Blizgůtovi, sdělil mi jen tak mezi řečí, že je to horský masiv Adunlýa, ponechaný jako přírodní rezervace. Na poměrně velké ploše tam nikdo trvale nežije, ale je to častý cíl turistů.
Upozornil jsem na to Taťánu, když létala do Prahy.
Také to pohoří obdivovala, takže jsme se snadno shodli, že se tam o svatební cestě podíváme.
Brual je ideální dopravní prostředek.
Nejenže jsme tam poměrně brzy doletěli, ale dovolilo nám to přistání ve velice malebném koutu Boxduroy.
Přistáli jsme na nepatrné plošince, takovém divném schodu ve stěně vysokého horského masivu. Vypínal se nad námi do výšky nejméně pěti set metrů a stejně tolik kolmé skály bylo pod námi. Byl tu fantastický rozhled do širokého údolí, kde se na chudé trávě pásla stáda zdejších zvířat. Byli to býložravci, trochu se podobali antilopám, ale to jsme s Taťánou neřešili.
Brual je ideální dopravní prostředek.
Když ho necháte někam dosednout, ale nenecháte ho hned rozplynout, změní se vlastně v obydlí. Podobá se autu v úpravě na karavan a také se tak používá. Když jsme cestou nad pohořím Adunlýa hledali vhodné tábořiště, viděli jsme dvě takové bubliny. I sižulové si sem zřejmě občas udělali výlet – proč ne? A také si vybrali pěkné místečko, jenže my jsme chtěli být o samotě, až jsme narazili na tuhle plošinku. Sem by se po zemi po perném výstupu dostali jen horolezci, ale tu zálibu na Boxduroy nikdo ze sižulů nepěstoval a lidé se tady teprve zabydlovali. Když se to tak vezme, horolezci měli zatím dost příležitostí blíž od naší enklávy, Adunlýa je přece jen poněkud stranou. Z našeho tábora jsme nespatřili ani živou duši, ani bublinu brualu. Byli jsme tu sami.
Brual je ideální dopravní prostředek.
Ani v podobě karavanu nesnese srovnání s podobnými prostředky na Zemi. Dosedne, přitiskne se k podkladu a máte dojem trvalé stavby. V místě, kde jsme přistáli, plnil roli jakési extravagantní horské chaty, jakou by si na Zemi mohli dovolit jen milionáři. Jen vytahat do této výšky materiál by přišlo draho!
Byl odsud ale úžasný rozhled. Chápal jsem horolezce, že věnují tolik energie a času, aby se vyšplhali do podobných míst a mohli se kochat takovými vyhlídkami. Až na to, že horolezci tomu věnují spoustu energie, času i umění. Na taková místa se běžný smrtelník prostě nedostane.
Byli jsme tu osamělí jako na pustém ostrově a přitom ve stejném přepychu jako v Nové Praze nebo v Moskvě, jen těch lidí kolem nás bylo méně. Vlastně kilometry všemi směry žádní. Ani sižulové, kteří tu byli přece jen víc doma než my.
Na Boxduroy svítí světlo nepřetržitě. Odhadl jsem, že se nacházíme v místech větší koncentrace hvězd v samotném centru galaxie. Světlo těch nejbližších osvětluje planetu rovnoměrně ze všech stran, takže tu není rozdíl mezi dnem a nocí. A protože blízké hvězdy Boxduroy osvětlují i zahřívají, leží zdejší »pásmo života« mnohem dál od zdejší hvězdy, takže by se jevila menší a ne tak žhavá. Nakonec není ani vyloučené, že zdejší slunce je dávno vyhaslé a svět Boxduroy osvětlují a zahřívají jen okolní blízké hvězdy. Nedá se to však rozsoudit. Ve vrchních vrstvách zdejší atmosféry jsou husté a neprostupné mraky jako na Venuši. Světla i tepla jimi prochází právě tolik, aby na celém povrchu trvalo příjemné podnebí, ale chybí tu teplotní pásma a střídání ročních období. Na Boxduroy je zkrátka věčné léto od rovníku po póly, které je od sebe těžké rozeznat. Možná právě proto sižulové nevynalezli kosmické lodi, ale gehury. Bez nich by o vesmíru asi nevěděli nic. Až když se jim podařilo proniknout těmi tunely na cizí světy, mohli začít zkoumat okolní vesmír, ale hvězdné lodě nezačali vynalézat ani potom. Gehury byly zkrátka lepší.
Věčný den a léto však způsobily odlišnosti mezi živočichy Boxduroy a Země. Zdejší živočichové, sižuly nevyjímaje, nespí. Není tu noc, stvořená k odpočinku, kdy tma silně omezí aktivity všech zvířat, až na ty, které se tmě přizpůsobí, jenže jsou pak oslněné ve dne. Udržení aktivního života čtyřiadvacet hodin denně vyvinulo u zdejších živočichů spánek »na půl mozku«, kdy se obě poloviny mozku ve spaní střídají.
Sižula nemůžete probudit ani o půlnoci, protože nespí.
Sižulové však mají pochopení pro bytosti, s nimiž se setkali ve vesmíru a které jsou naopak zvyklé na střídání dne a noci a na noční klid a odpočinek. Jejich fepriti i brualy mají schopnost nejen jednosměrně průhledných stěn, ale i úplného zatemnění zvaného »komgi«. Sižulové by to nepotřebovali. Nač tmu, ta jen překáží. Ale jiní si tmu žádají, proč jim nevyhovět?
Jak si kdo ale nastaví cyklus dne a noci, to je jeho věc. Časový posun tady takovou roli jako na Zemi. Kde se sejde víc jedinců stejného živočišného druhu, tam se mezi sebou obvykle sesynchronizují a mají den i noc shodné. Není to ale nutné.
Dali jsme si tedy večeři ve chvíli, kdy jsme měli na ni náladu a byli jsme už trochu unaveni. Večeřet se má lehce, proto jsme si oba dali cosi jednoduššího. Taťána si však navíc poručila něco, co jsem ještě neznal, průhlednou malou ampulku velikosti angreštu či malé meruňky, plnou odpudivé fialové kapaliny. Taťána ji v ústech rozkousla, ale nejedlý obal vyplivla.
„Co to máš?“ zeptal jsem se jí. „Jak to chutná?“
„Toho si nevšímej,“ usmála se. „To vůbec není určeno pro muže, je to čistě ženská záležitost. Ani by ti to nechutnalo.“
„Co to je?“ chtěl jsem vědět.
„To je zdejší rušička antikoncepce mlikéd,“ vysvětlovala mi. „Sižulové se s našimi prapředky kdysi dávno dohodli, že nám budou do jídla přidávat antikoncepci. Jen tak málo, aby nebyla znát a nepůsobila chuťové problémy, ale účinnou, aby vyloučila nechtěné děti. Úplně zastaví zrání vajíček, což má i výhodu, že se nevypotřebovávají. Každá žena jich má totiž omezenou zásobu. Na Zemi je každá za půlstoletí vypotřebovala a další děti už mít nemohla. Tady se to zastaví. Proto můžu mít dítě i já, i když je mi přes sto let. Na Zemi bych ve čtyřiceti ještě děti mít mohla, na Boxduroy se to zastavilo. Má to pro ženy i další výhody, ale o tom chlapi obvykle moc nevědí.“
„A tohle... ten »mlikéd«?“
„Ten to zhruba na měsíc zruší. Dohodli jsme se přece, že chceme dítě, ne?“ podívala se na mě a trošku zčervenala.
„Takže to je první krok?“ ujišťoval jsem se.
„Ano, první,“ přikývla. „Teď by měl následovat druhý, kde máš svou úlohu i ty...“
Chytrému napověz, hloupého trkni...
Ráno jsme se vzbudili, až když jsme se vzbudili.
V zatemněném brualu stačilo jen pomyslet a stěny opět zprůhledněly. A byl opět den – další den na Boxduroy.
Dali jsme si jen lehčí snídani a při ní jsme plánovali.
„Nebude nám vládnutí překážet v péči o careviče?“ starala se Taťána. „Já jen doufám, že ne!“
„Myslíš, že to bude kluk?“ zeptal jsem se.
„No tak péči o princeznu,“ ustoupila bez protestů. „Co bys chtěl radši? Prince nebo princeznu?“
„Nejlépe oboje,“ usmál jsem se a přitáhl si ji k sobě.
V horské chatě nám bylo dobře. Někdo by měl z hloubky pod námi závrať, ale my jsme oba byli zvyklí létat a pět set metrů je běžná výška na přistávání.
„Tak mě napadlo...“ zarazil jsem se a zmlkl.
„Co?“ chtěla hned vědět.
„Jestli mají i vyhnanci na ostrovech v jídle antikoncepci? A když ano, mají i »mlikéd«? Musím se na to přeptat sižulů.“
„Nemusíš, už jsem se ptala,“ odvětila. „Je to jednoduché. Mají na výběr. Buď si potraviny vypěstují a uvaří a antikoncepci mít nebudou. Nebo budou žít z toho, co jim dodají inakirídly, pak budou pod vlivem antikoncepce nepřetržitě. Zpřístupnit jim do nabídky »mlikéd« máme od sižulů výslovně zakázáno.“
„Té první možnosti nevěřím,“ došlo mi. „Tihle si na práci vždycky někoho najmou, ale vhodné otroky, pardon spoluobčany svázané lichvou, tam mít nebudou. A podle toho, jak se starali o »národní jídla«, o vlastních neuvažují. Navíc odmítli ovrósje...“
„Víš, jak to řekl sižul Prinófed?“ podívala se na mě. „Tak nepovedený druh prý ještě nezažil. Ať už co nejdřív vyhynou!“
Sižulové je tam nečekaně rychle vyvezli minulý týden. Znenadání jim oznámili, že kdo se chce zbavit červů, ať už to neodkládá, jinak mu zůstanou. Zaměřili se na snahu »zbavit se červů«, náboženskou otázku si z toho udělali jejich představitelé sami. Sižulové jim to jen podali až příliš kategoricky.
„Kdo se nezbaví červů, znesvěcuje naši víru a není to náš člověk,“ tvrdil chlap, co se prohlásil za nejvyššího rabína.
„Sami se tam nahrnuli,“ poznamenala Taťána. „Ani ti, kdo na jejich víru nevěří, se neodvážili odmítnout, aby nebyli z jejich společenství vyvržení, víra – nevíra. Pro nás tím skončili, ostrovy jsou teď nepřístupné i pro nás. Oficiálně abychom jim nemohli dodávat zbraně. Pro sižuly je to jednodušší, pro nás vlastně taky.“
„Nejhorší je, že je zahubí jejich vlastní víra,“ vzdychl jsem si. „Stejně jako ty, kdo odmítli naši záchranu a čekali na anděly.“
„A nemáme jim pomáhat,“ dodala Taťána. „Oni beztak na pomoc odpovídají kverulantstvím. Nechme je být, na ostrovy šli sami a když během padesáti let vyhynou, bude to jen dobře. Není jim co závidět. Víš, jak si naše širá Rus od nich oddychne? Vy Češi určitě také.“
„Širá Rus není moc širá,“ vzdychl jsem si. „Nejhorší to bylo u smíšených rodin. Buď tam manželé odešli společně, nebo se rodiny rozpadly, ale v Čechách nebylo rozvodů ani dvacet. Měli jste také takové problémy?“
„Jako u vás, jen jich nebylo tolik,“ řekla, „Oni se s Rusy příliš nezahazovali.“
Věděl jsem, že to není snadné. Má bývalá žena Hana si na poslední chvíli uvědomila, co znamená pro další život odčervení, a raději couvla. Její druhý muž David se na ostrovy odstěhoval se všemi potomky. Tím jsem přišel o příbuzné vyvdané Hanou – dali přednost svým. Hana couvla na poslední chvíli. Má teď ještě možnost najít si někoho lepšího, i když já jí už nepomohu...
„Víš, co mě zajímá?“ napadlo mě. „Kdy se poměry na Zemi vrátí do normálu a co tam naši potomci najdou...“
„Možná už my,“ opravila mě. „Sižulové se to snažili aspoň přibližně odhadnout. Dost podle nich záleží na tom, jak rychle vychladne Afrika, pořád zásobuje stratosféru popelem. S popelem spadne voda, která se vypařila z moří, a až zmizí mraky, povrch se ohřeje. Sižulové očekávají, že návrat do normálu nastane už v nejbližších pěti stoletích. To pro nás není nic nemožného, takže se možná i my dožijeme návratu. Ale máme počítat s tím, že na Zemi nic nenajdeme. Města jsou rozdrcená ledem, všude morény, nikde ani travička. Budeme rádi, když si z Boxduroy dovezeme rostliny. Ještě že máme aspoň nějaká zvířata!“
„Budeme mít jiné starosti,“ řekl jsem. „Technologie sižulů nás zbavila spousty problémů. Nestaráme se teď o práci, o peníze, o bydlení. Máme všechno co kdo chce. Jenže my teď musíme tu technologii zvládnout.“
„Možná ne všichni,“ namítla. „Někdo najde smysl života v umění, někdo se zapojí do záchrany pozemských památek – to nemůže zůstat na deseti ženských, i když jsou to odbornice, mají elán i znalosti... a musíme mít dostatek odborníků, aby to zvládli i na Zemi! Na Boxduroy jsme hosty. Až se poměry na Zemi ustálí – a je jedno, zda to bude až za pět set let, když se toho dožijeme – musíme se vrátit. Na obnovu původní civilizace nemáme. Ropa nebude nikde, ložiska rud vyplundrovaná, o zemědělství už vůbec nemluvím... Musíme stabilizovat nové ekosystémy s dovezenými rostlinami a zvířaty, ustálit životní podmínky... Vidím to dost jednoznačně. Buď se tam vrátíme s inakirídly, nebo se vrátíme do doby kamenné.“
„Myslím, že nám sižulové pomohou,“ mínil jsem.
„Já tomu dokonce pevně věřím,“ odvětila.
© Václav Semerád Nová Ves 2017
Konec
© 2017 Václav Semerád, Nová Ves
Slovník
abchré = zaostřený způsob použití telepatie, při kterém se telepatie omezí na jednoho příjemce, zato na větší vzdálenost (kdekoliv v rámci jednoho světa)
abuluhjol = supujgód k zesílení účinků rozostřené telepatie bivórig, která pak pokryje i stadion
anihilace = úplná likvidace hmoty převedením na čistou energii (obvykle doprovázená vznikem jiné hmoty z této energie jinde)
Austriják = Rakušan (rus. - z Austria)
bahro = boxduroyské zaklení
bankster = bankéř s chováním gangstera (všichni, kdo se zabývají bankovnictvím)
bivórig = znásobená varianta rozostřené telepatie, schopná pokrýt větší vzdálenosti než verze vsjaruvó, ovšem jen s pomocí abuluhjolu
blýhe = výživný nápoj obsahující mixované tukové složky
Boxduroy = Svět za Čertovou Bránou
brótha = řídící nebo televizní kanál, pásmo
brual = létající bublina na Boxduroy, používaná jako univerzální dopravní prostředek (nouzově slouží i k ubytování)
brůňgemuž = malířský nástroj (pistolspray) nanášející fyzikálně vytvářené barvy
cherypikie = supujgód pro základní telepatickou řeč na Boxduroy
chtakra = boxduroyské jídlo - moučné chomáče, obvykle kombinované s pečení
daraseva = informační systém Boxduroy, spojující vlastnosti pozemského internetu, televize, rozhlasu, počítačů i knih
ešelon = vlak (rus.)
etasita = větší shluk fepriti, vytvářející na Boxduroy náhražku měst a podobající se hromadě bublin
fepriti = bublinovité domy na Boxduroy s univerzálním využitím
gavalaguj = primitivnější obyvatelé jiných světů, usilující dostat se nelegálně na Boxduroy (se značně hanlivým přídechem)
gehur = mimoprostorový chobot, pevně spojující vzdálená místa vesmíru, řízený vždy z jedné strany
glýv = základní pevná potravina rostlinného původu v podobě placek, používaný i jako nosič mazlavých doplňků
inakirídel = generátor na přeměnu hmoty a energie, obsahující rozsáhlou paměť „receptář"
interference = jev, kdy se vlnění ze dvou zdrojů skládá a navzájem se zesiluje nebo zeslabuje
JOLANA = komunisty nedoceněný model české kytary s výrazným psychorezonančním efektem (viz účinky hudby ve filmu Starci na chmelu anebo Beatles)
komgi = zatemnění - zneprůhlednění (i jednosměrné) a případně i přebarvení bublinových objektů
kulak = bohatý statkář (od 1 krávy výš - rus.) rozkulačený bolševiky
kvarky = podle standardního modelu částicové fyziky elementární částice, ze kterých se skládají hadrony (protony a neutrony).
libri prohibiti = knihy zakázané cenzurou, držené v klášterních knihovnách zásadně pod zámkem
liziklit = létající kamera (něco jako dron)
mašatca = tepelně upravené (upečené) maso ze čtyřnohých zvířat
mezony = hadrony s celočíselným spinem (bosony), složené z kvarku a antikvarku, vznikající po totálním rozložení hmoty na kvarky
mlikéd = rušička účinků antikoncepce
móro = výživná potravina živočišného původu, obsahující značné procento tuku
nukleární zima = pokles teplot na celém světě vyvolaný množstvím prachu a popela v atmosféře, vedoucí ke značnému posunutí teplotních pásem
ovrósje = červovitý supujgód k seřizování organizmů
Pergivijo = obytné středisko (etasita) sižulů na Boxduroy
politruk = politický vedoucí (rus: političeskij rukovoditělj)
poměščik = statkář (rus.) odbornější a proto bohatší rolníci v Rusku (do revoluce - viz kulak)
psychedelická hudba = hudba napodobující účinky halucinogenních drog (např. Pink Floyd)
psychorezonance = psychické působení na člověka, využívající rezonance s delta-vlnami mozku (i jeden tón pak může být smutný či veselý)
Sedmero = variace na Desatero: 1.Lidé jsou si rovni - 2.Cti rodinu - 3.Nezabiješ - 4.Nepokradeš - 5.Nepodáš křivého svědectví - 6.Nezotročíš - 7.Svévolně nezničíš
sižul = třetí pohlaví obyvatel Boxduroy
sněhopopel = směs sněhu a popela, pod větším tlakem tuhne na hmotu podobnou betonu
sovchoz = sovětskoje chozjajstvo - sovětské hospodářství (obdoba tureckého)
supujgód = geneticky vyvinutý červík, žijící symbioticky v organizmu a zajišťující přídavné funkce
tawapsi = přeji si, žádám, chci...
telepatie = vysílání myšlenek na dálku
tetris = počítačová hra se skládáním kamenů různých tvarů
týglyky = hmotová substituce (náhrada prvku nebo sloučeniny jiným prvkem nebo sloučeninou beze změny objemu)
vade-me-cum = (pojď-se-mnou - lat.) integrovaný překladač, umožňující dorozumívání cizím jazykem
versta = ruská délková míra (1066 metrů)
Vinnetou = legendární mírumilovný a až trestuhodně důvěřivý náčelník amerických Apačů
vsjaruvó = rozostřený způsob použití telepatie, použitelný na blízko podobně jako řeč
žarzu = červovitý parazit, občas přenášený na Boxduroy ilegálními migranty gavalaguj
zvuchoji = retranslační žížala telepatie
Skupina
Citadely 01) Boxduroy
02) Migranti
03) Vějíře Froilů
04) Saxamur
05) Raxdinka
06) Zoromor Titul: Boxduroy
Podtitul: svět pod skálou
Autor: Václav Semerád © 2017 Václav Semerád, Nová Ves
Skupina: Citadely
1
Veškeré připomínky jsou vítané vsemerad@volny.cz
Nakladatel: Autobus
Žánr: Science fiction
Téma: Boxduroy Anotace Vzpomínkový výlet do kraje dětství se nečekaně změní v drama, naštěstí se šťastným koncem. I když je otázka, jaké štěstí je uvíznout v úplně cizím světě, jehož obyvatelé, aspoň někteří, se nás sice upřímně snaží pochopit, ale nejde jim to. Už protože nás považují jen o málo víc než za zajímavá zvířata. Jsme pro ně zkrátka ubozí barbaři. A do jisté míry mají pravdu - oni sami se nezabíjejí, jako my.
Krajanů ze Země je ve světě Boxduroy málo. Ale sotva se aspoň někteří stačí poznat, nastane událost, která by je měla okamžitě všechny sjednotit. Najdou ale společnou řeč? Starý penzista ze současného světa, mladá i když vlastně už stoletá Ruska, dcera kulaka, a nepřátelsky vrčící Francouz, který kdysi na poslední chvíli se štěstím unikl gilotině a od té doby nesnáší lidi a zejména slova »volnost, rovnost, bratrství«? Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. SDÍLENÁ LITERATURA
www.romanyzdarma.cz
www.cteni-zdarma.cz
www.giweruz.cz
Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta
***
1479600028/3030 ***
dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).
Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům. Díky. Poznámky pod čarou 2 Boxduroy jsem vyšperkoval mírně upravenými obrázky, ale nemám na ně práva. a) 002=5.9% Zkonvertovat s obrázky, ale zakázat šíření b) 021=61.8% Obrázky prostě vynechat c) 011=32.4% Ponechat jen obrázky, které jsou COMMON Celkem : 34,
uzavřeno "Boxduroy svět pod skálou" (komentáře)
Téma=Boxduroy
Errata:
1 Nezapomenutelný Jan Werich v pohádce „Byl jednou jeden král" podle „Sůl nad zlato" Boženy Němcové...
2 Doufám, že mě Zelenáči nezažalují... ale oni nebyli tak pitomí...
22.07.2021 13:39
=
=
Domů
Statistiky