Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hlášení Olivera Monroese začínalo vylíčením, jakým způsobem získal nového spolupracovníka Romea da Campu a povšechným vylíčením schopností tohoto milého gentlemana, jak je Oliver stihl za pár dní poznat. Byly to schopnosti skutečně všestranné: Romeo dokázal dobře a přesně střílet, pracoval rychle a bezpečně nožem a vkrátku se naučil pár osvědčených chvatů sebeobrany, které bylo potřeba mu vštípit. Mimo to vylézal po římsách a jiných ozdobách do kteréhokoliv patra, sklo dokázal vymáčknout tiše a obratně a měl samorostlý čich pro vyhledávání potřebných věcí v neznámých bytech. Taky dokázal Oliverovi vybrat jakoukoliv věc z kapsy, aniž si toho povšiml.

Užitečná byla i další znalost, dokázal totiž řídit auto a měl právo vlastnit řidičský průkaz. Oliver měl sice auto, arminský řidičák mu dali taky, ale v Anglii si sám řídit nesměl, což ho deprimovalo. Romeo převzal tedy funkci řidiče a v případech potřeby s bílými rukavičkami exceloval jako komorník, což ho velmi bavilo. Oliver velkou obsluhu nepotřeboval, byl vychován k naprosté soběstačnosti.

Když se oba gentlemani v Londýně zabydleli, rozhodl se Oliver zahájit akce, jimiž ho pověřil Roger. K tomu patřilo také nalézt Enkru a spojit se s ním. Proto si s Romeem a Murrim sedli do auta a vyrazili na adresu, na níž Enkra bydlel.

Omšelý ošklivý činžák byl Oliverovi odporný na první pohled. Vstoupivše do průjezdu shledal, že je tam egyptská tma – šátral po zdi, aby se dostal ke schodišti. Při tom vrazil do hromady beden, o něž se zranil na holeni a kterou při pádu porazil. Podařilo se mu při tom vychrlit rekordní počet anglických i arminských kleteb, které Romeo doplnil odpovídajícími výrazy italskými.

„Co tam děláš, vožralo?“ zahalekal chodbou ječivý hlas a dveře v pozadí se otevřely. Zjevila se v nich osoba bezpochyby ženská, avšak vzhledu, o němž Romeo prohlásil bez váhání: „Ježibaba!“

„Nemůže tady být trochu světla?“ zeptal se Oliver.

„Na copak?“ zaječela nechutná bába, „Nemáš se ochlastávat, ničemo, když nevidíš na cestu! A vůbec, co děláš v tomhle baráku? Tady se nežebrá ani neprovozuje podomní obchod!“

„Hledám Enkru Westona...“

„Vážně? Tak jestli si mu něco půjčil, už to neuvidíš! Ten je v base a ty tam půjdeš za ním, každou chvíli! A teď ven, než vezmu koště a poženu vás!“

Oliverovi se konečně podařilo vyprostit se zpod beden a vystoupit trochu do světla. „Dovolte mi, abych se představil!“ vytáhl z kapsy navštívenku, „Lord Oliver baron z Monroesu.“

Paní Snowberryová při spatření navštívenky s baronskou korunkou málem upadla do hluboké mdloby. „Probůh odpusťte, pane barone! Ale tím vším jsou vinni ti zelináři ze třetího patra, natahali si sem těch beden a nastaví to do cesty, že slušný člověk ani nemůže projít! A protivný děcka těch z prvního rozbily žárovku, kdo má ty haranty furt hlídat, že jo, není nic vidět; však pojďte dál, pane barone, tady jste se trochu umazal od zdi, ale to nebude nic tak vážnýho, já vám to vyčistím...“

V té chvíli se vynořil ze tmy dokonalý komorník Romeo v bílých rukavičkách a prohlásil s hrdostí sobě vlastní: „To snad nebude zapotřebí! Jeho Lordstvo má vlastní služebnictvo!“

Jeho Lordstvo se zachovalo velmi důstojně a povzneseně. „Mohla byste mi podat nějaké informace o tom Westonovi, dobrá ženo? Jeden z mých příbuzných má o něj jistý zájem...“

Paní Snowberryová nebyla na hlavu padlá. Věděla, že existují jistí Monroesové, o nichž se často hovoří v tisku v souvislosti s Arminy. Noviny sice nečetla, ale věděla o všem, co v nich bylo zajímavého. Věřila, že mladík s temně rudou hřívou vlasů je opravdu baronem a chovala se k němu podle toho. Ale podvědomě zaváhala dát mu nějaké přesné informace.

„No, já toho zas tak moc nevím! Slyšela jsem, že toho kluka zavřeli do polepšovny, jinak nevím ale skoro nic!“

„Až s podivem,“ usmál se Oliver, „Mám tomu rozumět tak, že ani žádná z vašich četných přítelkyň a známých v širokém okolí nic neví – nebo snad není ochotna nic prozradit?“

Snowberryová to pochopila záviděníhodně rychle. „Chcete tím snad říct, že jsem drbna? Já se nestarám o cizí záležitosti, a když to chcete vědět, zvlášť ne o rodinu Westonových! Ten kluk byl hajzlík, jakýmu není rovno v celým Londýně a je jenom dobře, že ho konečně zavřeli!“

Oliver nevyvracel, že by Enkra mohl docela dobře být ničema. Neměl valné iluze o přátelích svého bratrance a měl už příležitost poznat trochu arminskou společnost a její moudré zákony, tudíž očekával, že by místní občané mohli mít o některém Arminovi podobné mínění.

„Projevovala se jeho ničemnost nějak?“

„A to zas jo!“ pravila paní Snowberryová a přednesla kratší zanícený projev, v němž rázně odsoudila Enkrovy zlé vlastnosti.

Romeo pronesl něco italsky, Oliver se zasmál a řekl domovnici: „Víte, jakým titulem vás poctil můj společník? Znamená to matka všech hadů a ještěrek. Italové tak říkají dámám, jejichž jazyk se kmitá rychleji než hadí...“

Snowberryová zrudla vztekem. „To si nezasloužím, pane barone! Já ráda uznám, že se třebas někomu nemusí na mých pravdivých slovech něco líbit, ale nenechám se urážet vaším slouhou!“

„Považujte to i za můj názor,“ uklonil se Oliver, „Děkuji vám za všestranné informace a na viděnou, paní Pravdomluvná.“ Otočil se a důstojně odkráčel sledován Romeem, zatímco Snowberryová nebyla mocna (slušného) slova.

„Ale že jsme toho zrovna moc nevyřídili,“ řekl Oliver, když usedli do Rolls-Royce, „Roger nebude mít radost...“

„Tvoje vina! Nemusel jsi to té čarodějnici překládat...“

„Nebyla by nám nic prozradila! Viděl jsem jí na očích, co si pomyslela, když slyšela moje jméno...“

Romeo potřásl hlavou. „Pojedeme domů?“

„Ne. Zkusíme to na škole, kam chodil. Přeci tam museli dostat nějaké vyrozumění, že s tím přestává...“

Ve škole vládl ospalý klid. Olivera odvedl školník až do pracovny ředitele a Romeo se tam pozval s ním.

„Těší mne, že vás poznávám, mylorde,“ řekl ředitel, když se Oliver představil, „Smím vědět, jaká šťastná záležitost vás přivádí do tohoto skromného ústavu vědění?“

„Jednoho z mých přátel zajímá osud jisté výjimečné osobnosti mezi vašimi žáky. Jistého Enkry... tedy Edwina Westona.“

Ředitel se s politováním usmíval. „Bohužel, Edwin Weston není už delší dobu žákem naší školy. Správně jste jej definoval jako osobnost výjimečnou, zvláště určitým způsobem. Byl vyloučen pro trvale znevažující chování a jiné přestupky. Chápu, že vás může zajímat jeho geniální osobnost, ale bohužel vám nemohu vyhovět.“

„To je velmi nepříjemné! Nevíte náhodou, co se s ním stalo?“

„Vím to náhodou docela přesně. Mám tady dokonce opis rozsudku soudu pro mladistvé. Přeje-li si pan baron ho předložit...“

Lord Oliver si dal ukázat papír s úřední hlavičkou, na němž se nacházelo stručné oznámení, že nezletilý Edwin Weston byl na základě paragrafu toho a toho svěřen preventivní ochranné péči v zařízeních Jejího Veličenstva na dobu neurčitou. Jinak tu nebylo nic konkrétního, čeho se mohl zachytit.

„Nevíte náhodou, kde přesně bude ochranná vazba vykonávána?“

„Lituji, do té míry jsem se o ten případ nezajímal. Souhlasím, že je skutečně politováníhodný osud tak nadaného hocha, ale bohužel, pro klid v tomto ústavu nebylo jiného východiska, než jej odstranit z kolektivu. Jak se říká, odtíti větev uhnilou, aby nebyl zasažen celý strom...“

„To je moudrá zásada. Doufám, že bude uvedena do praxe také v jiných případech... Takže nevíte, kde se nalézá?“

„Opravdu, nevím nic...“ usmíval se ředitel medově.

„Například,“ řekl Romeo, „U kterého soudu a kdy se ten případ projednával?“

„Domnívám se, že před soudem pro mladistvé. Nejsem si ovšem zcela jist, samozřejmě, nelibuji si nijak v soudních sporech a nemám právnické vzdělání...“

„Nevěděl by to někdo z učitelského sboru?“

„Těžko. Páni učitelé mají své povinnosti a starosti a jen velmi obtížně by nacházeli čas k zjišťování podružných okolností...“

„A za účelem podání svědectví nebyl nikdo z učitelů předvolán? Někdy se to dělá...“ vyzvídal Romeo.

„Jenom k předběžnému výslechu. Domnívám se, že při jednání soudu nebyl přítomen nikdo...“

„Aha. A při tom předběžným projednávání, s kým jste jednali?“

„Nevím. Skutečně odpusťte, ale kdo by si měl takové věci pamatovat? Jsem velmi zaneprázdněn, pánové!“

„Chápeme,“ řekl Oliver, „Děkujeme Vám, že jste nám obětoval takovou spoustu svého vzácného času...“

„Ale pánové, to byla přece moje povinnost posloužit vám, jak nejlépe bylo v mých silách!“ loučil se ředitel.

„Tak to ti mockrát děkujem!“ řekl Oliver za dveřmi, „Romeo, ten mizera ví daleko víc, než nám řekl, viděl jsem to na něm. Lhal nám jako když tiskne a my ho nemůžeme přimáčknout ke zdi, protože prakticky nemáme žádné oprávnění z něj tahat rozumy!“

„Tak co budeme dělat?“

„Zkusíme se zeptat písemně na tom soudě, jestli o tom něco nevědí. Osobně by s náma asi nikdo nejednal, nezapomínej, že pro ně jsem pořád ještě vhodný objekt pro jejich péči. Ani moc nedoufám, že nám odpovědí...“

Což bylo vše, co se Roger Monroes dozvěděl z Oliverova hlášení. A to bylo žalostně málo.

Errata:

30.05.2021 11:45