Toho dne ráno odpadla audience u Vládce, neboť sir Lera přijal v soukromém slyšení několik cizích vyslanců a vedl s nimi důvěrná jednání. Souviselo to zřejmě se situací nastalou po zničení Alwinovy intervenční armády, v níž dotyčné státy měly jisté své zájmy a bylo nutno je za to diplomaticky pokárat. Vzhledem k tomu jsem měl toho dne naprosté volno a tak mě potěšilo, když se u mne ohlásil Roger Monroes.

„Buď zdráv, Rogere! To je dost, že se taky jednou přijdeš podívat na starého člověka! A co, že nejsi ve škole?“

„Bohužel se musím na čas vzdát toho potěšení. Mám spoustu práce v Lilii, colonele Rossi. Jdu se podívat, jak žiješ...“

„Dobře. Ale tys přišel kvůli Enkrovi.“

„Ano,“ přiznal, „Kdy jsi od něj naposledy dostal dopis?“

„V lednu – je odeslán šestého a zdá se, že jej nepsal Enkra, ale někdo jiný, protože písmo je daleko krásnější, až ženské. Mám dojem, že vím, kdo to psal, neboť ta slečna se mi dala na závěr poroučet a nechala pozdravovat.“

„Aha, to je ta Dorothy. Jo, vím o ní taky, Enkra nám poslal jejich společnou fotku v zahradě před tygří klecí, jak je zvěčnil ten ošetřovatel. Co je v tom dopise?“

„Dot psala, že Enkra vytáhl z Temže nějaký dítě a že je celej zkřehlej a promáčenej, ani psát mu nejde. Na to, aby mi poslal ten dopis, naléhala jistě ona, protože je to dívka hodná a má úctu ke starým lidem. Čekali, až začnou v kině hrát nějaký gangsterský film, tak si takhle krátili chvíli.“

„Zajímavý! Mohl bys mi ten dopis půjčit nebo dokonce dát?“

„Můžeš si ho okopírovat na Minoltě. Na co ho chceš?“

„Obsahuje věci, který nejsou v hlášeních, co Enkra posílá Jackovi na Černou Lilii. O tom dítěti, to je dost zajímavý! Třeba bys mi mohl půjčit i ty předešlý dopisy a jestli máš, taky fotografie... Vrátil bych to docela čestně... Ještě lepší by ovšem bylo, kdybys měl od těch fotek negativy...“

„Snad to nechceš dát do novin?“

„Zatím jenom na nástěnku – a možná do interního věstníku pro Lilii. Ale zas tak blbej nápad to není! Svýho času vycházel o Enkrovi kreslenej seriál v Hlasu Arminu a pak najednou ho Gardner usekl jako jitrnici a už ani slovo! Vím, odkud vítr fouká, zařídil to jistej Bullstrode, kterýmu jsem potom vlastnoručně zavázal na krku provaz na kravatovej uzel a na druhej konec toho provazu pořádně těžkej kámen, aby nevyplaval... Nevím, jestli jsi o tom slyšel...“

„Kdo by se odvážil neslyšet o tvým hrdinským činu? Takže ty chceš ten seriál vzkřísit?“

„Právě jsi mi to poradil! Půjdu tam hned! Dej mi ty fotky a vůbec všecko a já hned letím...“

„Počkej, zas tak letět nemusíš. Co je vlastně s Enkrou?“

„Je v polepšovně. Ale proč nebo co provedl, nevím. Bratránek Oliver, znáš ho, po tom pátrá, ale zatím nic nezjistil. Kdyby ses pokusil něco v tý věci udělat, aby se rozhejbal Robert...“

„Napíšu mu. Je to ostuda, zavřou mu syna a on ne a ne přijít k nám, abysme mu pomohli. Vlítnul bych na ně jako jestřáb na holuba a udělal z nich sekanou, kdyby mi kluka nechtěli vrátit! Jenomže Robert byl vždycky...“

Roger pokyvoval chápavě hlavou.

„Poslouchej, Rogere, já nevím, jaký máš zrovna teď plány. Mluví se o tobě všelijak. Taky některý říkají, že ve válce mezi tradicí a demokracií vyhrál Monroesův klan nad Alwinovým spiknutím. Je to ošklivá pomluva, ale něco to znamená...“

Roger zablýskal svýma zelenýma očima. „Ty už žiješ v týhle zemi dost dlouho, co Rossi? Tak jistě taky víš, že nikdy nic není jenom pomluva. Já bych to formuloval tak: Černá Lilie se rozhodla zakročit tam, kde státní orgány hanebně zklamaly. Sloužit národu tím, že zabrání hrstce spiklenců zavést teror a anarchii. Svou službu v tom boji vykonávají i Monroesové...“

„Ano, to zní skutečně daleko líp.“

„Mluvíš jako Mike Cross! Dobře, hodláme se starat o prospěch našeho státu i nadále. Je na tom něco divného?“

„Není. Je správné, když se ti, kdo... zkrátka když se někdo rozhodne pomoci své vlasti. Byl bych rád, kdyby ses pokusil také něco udělat pro toho chlapce. Víš, jsem starý muž a vždy jsem se snažil žít čestně a spravedlivě. Nikdy jsem z ničeho neměl žádnou výhodu a nikdy jsem nikoho o žádnou nežádal. Teď ale tě prosím a budu prosit každýho, kdo může něco udělat: zachraň Enkru! Udělej pro něj, co můžeš – je křehký, snadno zranitelný a já se zapřisáhl, že ho budu chránit. Mám strach, že zase nedokážu splnit přísahu – jako tenkrát. Prosím tě, pomoz mi...“

Roger mi podal ruku. „Slibuju ti to, colonele Rossi! I kdybych měl vlastníma rukama vzít šavli a jít mu na pomoc...“

Potom Roger odjel do Gardnerova skleněného a kovového paláce. Jelikož to byl lord Roger, velitel Černé Lilie, přijal ho Henry téměř okamžitě a byl velmi zvědav, co po něm chce.

„Jistě se pamatuješ na Enkru Westona, Henry!“

„Jistě. Měl jsem s tím pěknou patálii. Pan Bullstrode, jehož ctěné osoby jsi zbavil tento svět, se moc a moc zlobil, když vycházel ten seriál...“

„Pan Bullstrode spočívá na dně řeky, nesežraly-li rybičky jeho ctěnou tělesnou schránku. Duše pak úpí v plamenech pekelných. Nech Bullstroda na pokoji a mluv o obchodech. Jak šel na odbyt Hlas Arminu s tím seriálem?“

„Nepokládej blbý otázky. Zlatá horečka v Kalifornii v bledě modrým. Mladý se o to rvali, to snad víš!“

„A pokračovat tě nenapadlo?“

„Ale jo, dokonce jsem už vydal i nějaký pokyny. Ovšem zapadlo to do černý díry, nějak se to nedaří...“

„Ale tohle bys využít mohl, ne?“ hodil mu Roger na stůl balíček dopisů a fotografií, „Kluk, který zachránil dítě před smrtí ve vlnách Temže, kluk, který sehnal dvanáct tisíc liber sterlingů, aby zachránil svoji nemocnou matku, zatčen a zavřen v pasťáku bez udání důvodu. Co ty na to?“

„A o kom to je řeč?“

„No přeci o Enkrovi!“ řekl Roger pohoršeně, „Ty o tom nic nevíš? To seš novinář? Skutečně zajímavý, jak jsou masově sdělovací prostředky neschopný... Ani nevíš, co zajímá národ...“

„Počkej, zbrzdi ten rychlík! Kam směřuješ?“

Roger si v první třídě základní školy nacvičil výraz ubohého nevinného dítěte, kterému svět strašlivě ubližuje, právě v té chvíli učitel či někdo, kdo mu něco nespravedlivě vytýká. Nyní svou schopnost s úspěchem použil.

„Ale ne, tohle na mě nehrej!“ rozesmál se Henry, „Sice ti to jde, ale já už tak snadno někomu na špek neskočím! Je mi jasný, že máš nějakej nápad, jak pomoct svýmu kamarádovi a zamotat šišku nepřátelům. Jsem ochotnej ti pomoct, ale chci vědět dopředu, o co jde!“

Roger měl čas si odpověď během jeho řeči rozmyslet. „Jde o to, že jsme sice porazili Alwina a jeho spiklence, ale vůbec ne všechny. A především, jsme nezlikvidovali to podhoubí, ze kterýho celý spiknutí vzešlo. Pořád ještě jsme v plný míře nepoložili každýmu člověku v Arminu otázku, na který je straně.“

„Začínám se trochu bát. Jak to chceš udělat v praxi?“

„Podívej, v zemi jsou dvě skupiny jako předtím. Starousedlíci, duchovně vyspělí, schopní bojovníci, vědomí si svých povinností i práv a podporující císařství. A potom přistěhovalci, chamtiví peněz, zbabělí a zrádní, chátra bez duchovního vědomí, která věří televizním reklamám, volí politiky podle toho, co jim momentálně nalžou a podporovala Alwina. Jde o to, aby se každý vnitřně identifikoval se svojí skupinou.“

„No... ne, že bych s tebou nesouhlasil, ale není přeci možný jim tohle říct na plnou hubu! Ostatně, není to tak docela pravda. To jsou krajní možnosti a mezi nimi je ještě řada různých mírnějších forem...“

„Jo, to jistě. Ale nakonec každá ta mírnější forma musí otevřít oči a rozhodnout se, jestli směřuje nahoru nebo dolů. Je mi jasný, jsou přistěhovalci, který zastávají naše stanoviska. Ale taky jsou příslušníci starých rodů, kteří poklesli na úroveň přistěhovalce. Nemíním hodnotit lidi podle toho, jak dlouho žije jejich rodina v Arminu...“

„Není ani potřeba. Duchovní vyspělost je dostatečně jasný kritérium...“ zašklebil se Henry.

„Takže mi pomůžeš?“

„Spolehni se. Nebude ti vadit, když se to rozdělí do několika vzájemně nezávislých článečků a do více dní?“

„Samozřejmě, že ne! Přesně tak jsem si to představoval. Vzbudit ve veřejnosti to správný mínění a vysvětlit jim...“

„Heleď, co chceš vlastně studovat?“

„Diplomatickou školu. Proč?“

„No, že kdybys v tom zkrachoval, mohl by ses nakonec uživit jako novinář. Docela bych tě bral, myslí ti to.“

Roger si byl vědom, že patří ke kastě, která obvykle nepíše sama články do novin, jen říká novinářům, co potřebuje. Ale na Gardnera se usmál. „Budu o tom uvažovat...“

Takže jsem za dva dny potkal v zámeckém parku Rosalindu Hermínu Diettermannovou ve velmi bojovné náladě a se stočeným výtiskem Hlasu Arminu zastrčeným v kabelce na způsob útočného kyje.

„Aha, tady jsi!“ zahalekala na mne z dálky, „To je ostuda, Rossi Bartlette! Chováš se jako malý kluk, nezlob se na mě! Jsem na nejvyšší míru pobouřena tvým chováním!“

„Ale ne! A co jsem provedl tak hroznýho?“

„Nic! Právě že jsi vůbec nic neudělal!“

„A to je provinění?“

„Copak ty vůbec nečteš noviny? Píšou tam o tobě!“

„Jenom o Enkrovi. O mně ani slovo.“

„Však to stačí! Je ostuda, že ty, komthur, který má být příkladem pro všechny Arminy, si nedokáže udělat pořádek ani ve své vlastní rodině! Být tebou, dotáhnu kluka zpátky, ať si Robert myslí, co chce. Jednou jsi jeho strýc a šlechtic...“

„Ale Lindo...“ pokusil jsem se namítnout.

„No co? Jsi neschopný, Rossi, z toho to celé vyplývá. Vymlouváš se, protože se ti nechce hnout prstem. Ale to všechno vyplývá z toho, že jsi se neoženil. Ach, kdyby tak žila ubohá Laura...“

Nemám rád, když mi někdo připomíná Lauru. Opustil jsem Rosalindu Hermínu poněkud nezdvořile a uprchl jako malý kluk. Ale stejně – co by asi řekla Laura?

Errata:

30.05.2021 11:45