Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kolik lidí si dnes vzpomene na Lauru van Noordenovou? Já a Linda, možná ještě pár starců a stařen, jinak nikdo. Ani na jejím hrobě nejsou květiny, neboť kdo ví, kde je hrob dívky tak krásné, že květiny před ní skláněly šíje a ptáci zadržovali dech a zapomínali zpívat, když šla kolem...

Je to strašně dávno. Stalo se to tehdy, když do Arminu připlul přes moře mladý poručík Ross Bartlett. Ze země, která už možná dnes lituje, že kdysi okupovala ten malý statečný národ na ostrově uprostřed moře. Když jsem tam přijel, bylo normální a přirozené, že naše vojska ochraňují Armin proti všem možným nepřátelům na základě smlouvy, kterou sepsal starý a moudrý Vládce Arminu, císař Charry de Guyrlayowe. Jako absolvent vojenské akademie jsem byl poslán do Arminu jako tisíce jiných, mladý šikovný důstojník, snad trochu hezký, jak mi tvrdily dívky, ale rozhodně velmi hloupý, jak dneska vidím a chápu sám. Mládí a krása pomine, hloupost je věčná.

Podle našich novin nás Armini, obyvatelé toho ostrova, ctili a vřele milovali. Až samozřejmě na divoké šelmy, které obsadily vcelku nezákonně jižní část ostrova se sráznými horskými hřebeny a hustou neproniknutelnou džunglí, v níž se stejně nedalo žít. Sever s úrodnými poli a střed s hlavním městem jsme drželi v rukou pevně a neochvějně a budeme jej držet do smrti, k čemuž nám měl dopomáhat Bůh a poručík Ross Bartlett.

Jenže první dojem nebyl tak příznivý. Už na nádraží hlavního města Kingtownu jsme spatřili první domorodce. Ostře se odlišovali od našich lidí, jak ustrojením, tak tvářemi. Byli to lidé všech ras, většinou první vlna přistěhovalců z celého světa a jejich potomci. Přesto byli na první pohled jiní než naši vojáci a úředníci, i v civilu. Nosili oděvy jiných střihů než my, delší vlasy, než bylo obvyklé, podivně učesané. Mnoho žen nosilo na tváři závoj, aby znemožnily pohled na svůj obličej, na hlavách navíc bílé šátky na ochranu před sluncem. I mnoho mužů, zvláště ti mladší, nosili šátky na tvářích – zpod těch závojů vyhlédaly temné, zlé oči, ve kterých nebyl ani stín přátelství nebo náklonnosti, jak tvrdily naše noviny. Domorodci měli zakázáno nosit zbraně, proto však každý z nich měl u boku příruční nůž s dlouhým ostřím, občas i mačetu. Ani děti nad deset let se neobjevovaly bez nože – a dívenky, které dle zvyku temné rasy až do patnácti let chodily jen v sukýnkách, nosily dýky na krku ve žlábku mezi počínajícími prsy.

Nedbal jsem na tyto příznaky. Dokud jsem po třech týdnech svého působení nespatřil na vlastní oči vojáka ležícího na zemi ve špinavé uličce, jakých bylo ve městě plno. Ten muž měl v prsou ránu od podobného nože, jaký jsem viděl na každém domorodci.

„A co sis myslel, hlupáku?“ ptal se mne kapitán Repp, můj přímý velitel, „Že Armini čekají zrovna na nás jako na záchranu? Ten pitomec zřejmě zkusil některou ze zdejších holek a zapomněl, že i holky dokážou bodnout nožem. Není první ani poslední. Hej, odneste ho!“ houkl na službu.

„Ale...“ namítl jsem, „To vypadá, jako by místní lidé byli nějací povstalci!“

„No samozřejmě, že jsou povstalci! Všude kolem nás jsou povstalci, všude ve městě. Myslíš, že držíme v rukou přes půl země, jak se o tom píše? No držíme, jistě – ale ve dne, můj milý! V noci vládne někdo jiný, možná Armini, možná sám ďábel! Kdo se jde přesvědčit, už se nikdy nevrátí...“

„Nevěřím...“ řekl jsem a Repp chytil za krk prvního chodce, přitáhl ho k sobě a strhl mu s tváře závoj.

„Povídej, ty...“ řekl mu zostra, „Jseš povstalec, co?“

Byl to ještě mladý muž a koukal na nás nenávistně.

„Co, řekni: máš nás rád?“ vyzvídal Repp dále.

„Ano!“ zavrčel ten mladík a v očích měl zřetelně napsáno, kam by nás poslal, kdybychom neměli zbraně a on jenom nůž.

Repp ho pustil a řekl mi: „No, tady to vidíš!“

Ale poprvé jsem se vážně setkal s Arminy, když jsem šel navštívit do nemocnice Toma, svého vojenského sluhu. Částečně jsem byl vinen jeho zraněním, neboť jsem ho poslal osedlat koně, i když jsem viděl, že je opilý. Můj kůň nesnášel alkoholické výpary a Toma několikrát kopl.

Toma obsluhovala hezká sestřička v kroji, s rouškou přes ústa, ale já byl už na ty závoje tak zvyklý, že mne to nijak neudivilo. Otočila se ke mně a když viděla mou uniformu, chtěla odejít, ale zadržel jsem ji. „Jak mu je? Nepotřebuje něco?“

„Dobře. Naštěstí měl jenom dvě zlámaná žebra. Doktor ho dal dohromady a zdá se, že se uzdraví.“

Sklonil jsem se k Tomovi, ale on spal. Nechal jsem ho tedy spát a obrátil se k sestře. „Děkuji vám za péči, kterou mu věnujete.“

Pokývla hlavou a bystře mne pozorovala. „To není obvyklé, aby se vaši důstojníci tak starali o vojáky. Je to od vás hezké.“

„Jsem tím vinen. Pokopal ho můj kůň.“

„Taky není obvyklé přiznávat vinu.“

„Jsem zřejmě tak trochu neobvyklý. Ale myslím, že říct pravdu je povinností každého slušného člověka.“

„Třetí zvláštnost. Nepozorovala jsem, že by důstojníci byli slušní lidé.“

To mne na nejvyšší míru zarazilo. Přistoupil jsem k ní. Nebála se ani neustoupila, jen se pod rouškou usmála.

„Jmenuji se Ross Bartlett a jsem poručíkem druhého jezdeckého pluku v Kingtownu. A dovoluji si vás pozvat na večer do kasina, jestli ráda tančíte!“

Chvíli váhala – pak se usmála ještě jednou a řekla: „Jmenuji se Laura Noordenová – a nepřijdu.“

„Proč?“

„Jsem slušná dívka. My chodíme jen do našich hospod.“

„Kam?“

„Tam vy nesmíte. Kdyby viděli vaši uniformu, už byste odtamtud neodešel. To je jenom pro domorodce.“

Zasmál jsem se. „Nezlobte se, slečno Noordenová, ale opravdu musíte každou větou urážet naše vojáky?“

„Nikoho neurážím. Můžu snad za to, že pravda o vašich lidech zní jako urážka?“

„Mám za to, že naše armáda je stejná jako každá jiná!“

„Právě proto. Na rozdíl od jiných vaše armáda je tady.“

„A vy byste si přála, aby tady byla nějaká jiná? Třeba...“

„Ne,“ řekla a oči jí zaplály, „Arminská armáda, naše! Jen naše armáda má právo tady být. Jsme svobodný národ!“

Smál jsem se jí – možná drze – do očí. „Ukažte mi tvář! Chci vidět, jak vypadáte, jestli je tak hezká jako vaše postava!“

„Uděláte líp, když odejdete, poručíku Bartlette. Ten rozhovor není důstojný mne ani vás. Kdyby vás viděl váš nadřízený, dal by vám co proto za tu diskusi s povstalcem!“

„Ženy nejsou povstalci. Že se bojuje někde na jihu? Tady přece je Kingtown, hlavní město...“

„Taky sem dojde válka, pane poručíku. A teď jděte, nemám čas!“

„Až mi ukážete tvář!“

Zablýskala černýma očima. „Potom odejdete?“

„Ano, na mou čest.“

Zamyslela se a pak zvedla ruce k roušce. V té chvíli se ale otevřely dveře a objevila se v nich starší sestra. „Doktorko, volá tě primář...“

Laura se otočila, aniž se na mne podívala, a odešla. A já odešel také a hlava se mi točila.

Podruhé jsem do nemocnice přišel opět kvůli Tomovi, ale když jsem šel okolo inspekčního pokoje, nedalo mi to, zaklepal jsem a zeptal se sestry: „Mohl bych mluvit se slečnou Noordenovou?“

Dle očekávání na mne ta dáma pohlédla jako na krokodýla. „Laura nemá čas, pane poručíku!“ řekla a otočila se zády.

Vrcholně nespokojen s tímto stavem jsem šel k Tomovi do pokoje. Byl tentokrát při vědomí a přivítal mne oddaným pohledem. „Vy jste tak hodnej, pane poručíku! Říkala sestra, že jste se na mě byl podívat...“

„Nediv se, Tome. Kdepak bych taky sebral tak línýho, opilýho, nevděčnýho a vůbec k ničemu sluhu, jako seš ty?“

„Ale pane! Já vím, že jsem udělal blbost, když jsem lezl k tý vaší potvoře, ale... já se polepším! Já už nebudu chlastat!“

„No jistě, já tě znám! Pamatuj si, Tome, že máš pít jako ten dobytek – ten ví, kdy má dost!“

Tom se rozesmál. „Vy jste vždycky tak veselej, pane... Měl jsem takovou radost, když mi sestra povídala, že jste tady byl... Říkal jsem jí, že vás všecky vojáci máme rádi...“

„Ona o mně mluvila?“

„Ani ne. Zeptala se a já jsem jí vykládal, jak...“

„Děkuju, to stačí. Nepotřebuješ něco?“

„Ani ne, pane. Je mi tady fajn. Armini vůbec nejsou tak zlí, jak se povídá. Pan doktor je třeba moc hodnej...“

„Já jsem přece nikdy neřekl, že jsou zlí! A nevěřím tomu...“

„Děláte chybu.“ řekla Laura. Stála mezi dveřmi a prohlížela si mne černýma očima nad bílým závojem. Vstoupila a zavřela dveře.

„Dobrý den, slečno Noordenová! Jsem rád, že se zase vidíme. A doufám, že dneska nejste v bojovné náladě.“

„Vyřídili mi, že se po mně sháníte. Neočekávejte, že budu jásat, že vás zase vidím...“

„Ale bože! Slečno Noordenová, klekám před vámi na kolena a pokorně prosím: Pojďte si večer zatančit! Existuje jediný možný způsob, kam jít: do Charles saloonu na Long Road, kam chodí Armini i naši vojáci. Prosím, abyste tam přišla dneska večer a nenechala mě umřít steskem!“

Na rozdíl od jiných jí nevadilo, když jsem poklekl koleny na dlaždičky, klečel před ní a zdola na ni koukal.

„Dobrá, poručíku Bartlette. Přijdu tam.“

Ale neřekla „vstaňte!“ ani nic podobného a zjevně čekala, až se zvednu sám. Učinil jsem tak a oprášil si kolena. „Proč vás vůbec titulují doktorko? Ta sestra minule...“

„Studuji medicínu a tady jsem na praxi. Bývám tu jen jednou dvakrát do týdne – a vždycky mám tu smůlu, že se s vámi srazím!“

„Já tomu říkám štěstí! Doufám, že příští schůzku si dáme už někde jinde, slečno Lauro. Tohle prostředí mě značně deprimuje.“

„Z čeho soudíte, že si dáme ještě nějakou schůzku?“

„Bylo by to mé nejvroucnější přání.“

Zamyslela se a prohnula krásně vykroužené obočí. „Dobrá. Přijdu v půl osmé k Charlesovi.“

„Díky! A teď mi aspoň na chvíli ukažte obličej...“

Zasmála se, krátce a ironicky. „Ne! Znáš moji postavu a oči. Neznáš tvář ani barvu vlasů. Tam přijdu bez jašmaku – jestli mě nepoznáš, už nikdy mě nespatříš. Pamatuj si to, Rossi Bartlette!“

A otočila se a zmizela za dveřmi.

Poznal jsem ji hned, jak vstoupila do sálu u Charlese. Byla krásná. Ušlechtilá tvář, vroubená medově zlatými vlasy, hrdá a téměř nepřístupná. Ale když jsem jí vyšel vstříc, usmála se na mne a v té chvíli její nepřístupnost zcela zmizela. Líbila se mi hrozně moc, víc než všechny dívky do té doby. A cítil jsem, že se parkety té zatracené hospody pode mnou houpou.

Přivedla si společnost, dívku asi stejně starou a mládence, který k ní patřil. Oba byli domorodci a chovali se v nepříliš počestné hospodě plaše a nedůvěřivě. Dívka se jmenovala Rosalinda Hermína Leiglová a její mládenec Fritz Diettermann. Byla kolegyní Laury na universitě. Od první chvíle mi všichni tři bez rozmyšlení tykali. Byl to arminský zvyk a pozoroval jsem, že si zásadně tykali všichni, kdo k nim patřili. Zpočátku jsem zaváhal a používal vykání, ale na Lauřin kritický pohled se rychle přizpůsobil.

Laura tančila lehce jako jarní vánek a když jsem ji držel v náručí, zdálo se mi, že se mi splnila všechna přání světa.

„Vy Armini nejste zlí!“ říkal jsem jí, „Nevěřím tomu, co se povídá o vašich dívkách – i chlapcích...“

„Nevěř nám,“ usmála se, „Nikdy nevěř nikomu z kasty bojovníků!“

„Ani tobě?“

„Ani mně nesmíš věřit. Věř jenom sobě, nikomu jinému. Pamatuj si, nikomu v téhle zemi nesmíš věřit!“

„Ale já tě mám rád, Lauro!“

„Já tebe taky, Rossi.“ řekla a v očích měla slzy.

Bylo to zvláštní stvoření. Krásná, chytrá, vzdělaná a při tom stále tak odmítavá, nepřístupná pro každého z našeho národa, vyjma mne. Nesouhlasila téměř s ničím, co tvořilo můj život – ale já ji přesto miloval. Připadalo mi, že se neobjevila normálním způsobem, že vyšla z nějaké staré pohádky, aby mi ukázala, jak může být život krásný. A zase se do ní vrátila.

Druhou takovou jsem už nepotkal.

Errata:

30.05.2021 11:45