Sir Lera dostal tyto noviny k snídani, červeně zatržené neznámým dobrodincem. Článek si přečetl k plackám puri s višňovým čatní a než dojedl ovoce, promyslel si svůj názor na věc. Po snídani vzal telefon a objednal si Rogera na druhý den na koberec – ke slavnostní audienci.

Nyní tedy očekával slavnostně oděný Roger v předsálí, až bude pozván na pruh bělostných dlaždic před Vládcovým trůnem. V duchu přemýšlel, co a jak květnatě odpovědět, neboť věděl najisto, že si jeho slova přečte zítra v novinách celá země. Roger byl čím dál domýšlivější a už by se nechtěl nijak znemožnit, jak by byl s klidným svědomím bezstarostně učinil před dvěma lety.

Konečně se těžké kovové dveře otevřely a Roger prošel okolo ohromné gorily do ztemnělého sálu se zářícím Vládcovým trůnem. Kráčel po zvonících dlaždicích, v bílé uniformě s osmihrotým křížem zdobeným rudými kameny na krku, řádkou vyznamenání na prsou, u pasu meč a na hlavě klobouk s pořádným chocholem bílého peří, jak se slušelo. Před trůnem zastavil a podle dvorní etikety zametl kloboukem dlaždice v parádní pokloně.

„Zajímavé,“ řekl mu sir Lera, „Poprvé vidím k bílé uniformě klobouk, a to ještě bílé barvy. Obvykle se nosí bílá důstojnická čepice, v posledních letech si páni důstojníci zvykli chodit bez pokrývky hlavy. Mimo to voják v klobouku nezdraví rukou, ale jen stanutím v pozoru, voják v přílbě nebo turbanu také ne, zdraví jenom důstojníci v čepici se štítkem. Suma sumárum tedy složil jsi pěknou poklonu, ale nesprávnou pokrývkou hlavy.“

Roger zůstal jako když do něj hrom udeří. Již dlouhá léta trvala v armádě situace, že si každý chodil jak ho napadlo, až na nárameníky nebylo sjednoceno téměř nic. Černá Lilie kopírovala (s malými odchylkami) zvyklosti řádu Blesků, avšak znalosti jejich velitelů byly pokud možno ještě menší. Roger se domníval, že je vystrojen přesně dle předpisu a jeho úžas byl nemalý.

„Domníval jsem se,“ řekl autoritativně, když se mu podařilo nabrat dech, „Že Černá Lilie nemá důstojnické čepice.“

„Ne? No, ty to musíš vědět nejlépe, jsi přece velitel. Ale taky jsem už někoho viděl s Lilií na důstojnické čepici. Jestli to náhodou nebyl mladý Therlowe, ten má snad privilegium, že si může dělat, co chce. Raději si to přesně nech vysvětlit, Rogere, abys nebyl nepříjemně překvapen, když ti někdo přijde na audienci s černou čepicí k bílé uniformě nebo tak něco...“

Rogera pálila chodidla na bílém pruhu dlaždic. Situace byla o to trapnější, že se přítomní důstojníci pochechtávali a Vládce sám měl zřejmě velmi ironickou náladu.

„Mimo to,“ řekl sir Lera, „Zvláštní zvyk chodit do audienční síně se sečnou či bodnou zbraní je sice chvályhodný a zjevově velice hezký, ale přesto si nejsem jist, zda to předpisy povolují. Pokud vím, zavedl tenhle zajímavý obyčej Mike a od té doby tu a tam zkoušejí páni důstojníci, co to udělá. Obávám se, že přijde čas, kdy si budou někteří pánové chodit k audienci s revolvery a není daleka doba, kdy přijde některý host a hodí mi pod nohy okovanou ručnici jako v hospodě na barpult...“

Tím Vládce narážel na zvyklosti Ironských náčelníků, které poznal, když byl Paul Fox podávat svědectví o případu s Mayou Freemanovou a na počátku diskuse praštil příslušnému policejnímu úředníkovi na stůl svou těžkou kentuckou kulovnicí. Roger to nedělal, ale tušil, že jeho podřízení a přátelé považují takovéto jednání za vrchol elegance a vehementně je napodobují.

„Zajistím, aby se to již příště nestalo!“ řekl tedy Roger a domníval se, že tím je záležitost u konce.

„Ale ne! Já se přece nebojím! Noste si klidně svoje kordy dál, mládenci, nechci vás v ničem omezovat. Vypadá to hezky, za války jsme to taky dělali...“

Sir Roger tedy sklonil hlavu a moudře se rozhodl nechat starého pána vymluvit dle chuti. Ale sir Lera nebyl taky na hlavu padlý a přesně dokázal vystihnout chvíli, kdy kritika nedostatků přestává být oprávněným vytýkáním chyb a počíná být trapným puntičkářstvím, naznačujícím senilitu. Proto bez výstrahy přešel nečekaně přímo k věci:

„A teď mi pověz, Rogere Monroesi, co jsi učinil ve věci Enkry Westona!“

Roger zvedl hlavu a znatelně ožil. „Jak víš, pane, byl Enkra Weston odvezen svým otcem do Anglie na počátku školního roku, z vcelku nejasných důvodů, většinou spočívajících právě v osobních reakcích pana otce. Okamžitě jsem zajistil legálnost jeho odchodu tím, že jsem jej zahrnul do seznamu agentů Černé Lilie a připsal na jeho evidenční kartu, že je služebně v Anglii.“

Sir Lera pokýval hlavou.

„Potom se staly jisté události, které mi na čas znemožnily zabývat se osudem tohoto kamaráda. Agendou o jeho činnosti jsem pověřil jeho nejlepšího přítele, pana Jackie Therlowa, který s ním udržoval korespondenci až do ledna letošního roku. Od těch dob nepřišel od Enkry Westona jediný dopis.“

„Ty osobně ses nezajímal, co dělá člen tvé smečky?“ ptal se sir Lera, ale neznělo to nijak odmítavě.

„Jackie mne průběžně informoval o všem, co bylo důležité.“

„Dobrá. Když se Enkra odmlčel, podnikl jsi něco?“

„Pověřil jsem pátráním po něm svého bratrance sira Olivera Monroese, rovněž agenta Černé Lilie. Oliver zjistil, že dle dokumentů, jimž je možno přičítat jistou důvěru, byl Enkra po rozsudku místního soudu uzavřen do polepšovny. Důvod ani místo věznění se Oliverovi nepodařilo zjistit.“

„Není to trochu hubený výsledek více než dvouměsíčního pátrání? Co dělá ten Oliver jinak?“

Roger se ohlédl na Gardnera a učinil na něj posunek zákazu – týkalo se to zveřejnění toho, co teď řekne. „Podle únorového měsíčního hlášení, které jsem dostal předevčírem, nemá Oliver mnoho času na pátrání. Souvisí to se soukromým sporem jeho sluhy Romea da Campy s nepřátelskou rodinou Scigallů. Obojí jsou Siciliáni, jedná se zřejmě o nějaké spory uvnitř jejich národa.“

„Chceš tím říct, že ti Mafiáni vedou s tvým agentem válku?“

„Do jisté míry. Zatím se pouze vzájemně sledují a jednou bylo po Romeovi stříleno. Romeo palbu opětoval a snad útočníka poranil, ovšem nedostal jej, ani nezjistil, kdo to byl.“

„Cvičíš svoje agenty skutečně pečlivě! Za mých mladých let bylo zvykem, že když někdo střílel, také zasáhl. Doporučoval bych to zavést znovu do předpisů!“

„Romeo da Campa není náš agent. Oliver jej za nějakých dramatických okolností získal sám a přijal jako svého sluhu a pomocníka při akcích. V každém případě hodlá Oliver setrvat se svým týmem v akci do zničení nepřátel nebo jiného odpovídajícího řešení. Pátráním se také zabývá kocour kníže Murri Herzenberg, ale jejich činnost zatím nepřinesla téměř žádné výsledky...“

Sir Lera chvíli přemýšlel. Roger neříkal nic, neboť řekl už vše, co byl ochoten k věci poznamenat.

„Zajistíš poptání se po záležitostech Enkry Westona úřední diplomatickou cestou! Obrátíš se jménem řádu Černé Lilie na ministerstvo spravedlnosti Jejího Veličenstva a zjistíš, o co se vlastně jedná. Dále zajistíš vyslání odpovídající posily Oliverovi Monroesovi pro vyřešení té italské záležitosti. Potom ať se okamžitě soustředí na pátrání po Enkrovi. Oznámíš tisku, rozhlasu a televizi, jakým způsobem jsi záležitost vyřešil. Po obdržení informací mne navštívíš a budeš o všem informovat. V případě, že mé osobní účasti nebude zapotřebí, vyřešíš situaci sám a budeš mne rovněž informovat. Máš k tomu něco?“

Sir Roger se postavil do pozoru. „Není vyřešena právní otázka, pane. Není totiž jasné, na základě čeho se mám o tuto záležitost zajímat. Před cizinci musíme zásadně vystupovat na základě nějakého oprávnění...“

Sir Lera svraštil čelo. „Právní otázka bude vyřešena později. Zatím pracuješ na můj osobní příkaz.“

„Děkuji, pane!“ řekl lord Roger a odešel.

„Měl jsem tvého synovce velmi rád, Rossi,“ řekl mi sir Lera, když jsme se odpoledne setkali, „Mám zlost, že kluk tak schopný jako je Roger, v té věci nedokázal nic udělat...“

„Už udělal, pane. Zajistil, aby ses tím začal zabývat ty. Ten poprask v novinách i s osočováním a nadávkami spustil vlastně on sám. Potřeboval, aby byl přinucen k jednání.“

Sir Lera se pousmál. „Myslel jsem si to! Dnešní mládež se už nedokáže k ničemu sama rozhodnout. Dnešní lord Roger potřebuje, aby ho k činu dotlačily noviny, tlak veřejnosti a můj zvláštní rozkaz. Ach, když my jsme byli mladí – to bylo všechno jiné!“

Souhlasil jsem. Ale když jsem osaměl, zamyslel jsem se nad tím, jaké to bylo tehdy – co bychom bývali udělali my.

Když jsme byli mladí...

Errata:

30.05.2021 11:45