18. Čest císaře Arminů
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
„Proč nás nenávidíte, když jste si nás sem sami pozvali?“ zeptal jsem se Laury jednou, když jsme se procházeli v sadech za zámkem, kam sice v té době nebyl volný přístup, ale já jakožto důstojník jsem mohl všude a Laura se mnou.
„Nepozvali jsme vás! Vpadli jste do naší země jako lupiči! Teprve později po vítězství jste vytvořili dokumenty, které tvrdí, že si vás císař Charry pozval na pomoc...“
„Sir Charles je přece naším přítelem...“
„Věříš všemu, co ti kdo nalže, můj milý!“ řekla Laura. Pak jsme se posadili na lavičku v rhododendronovém houští a ona mi líčila příběh, který se stal před osmnácti lety, v době, kdy ona byla v peřince a já si hrál doma s cínovými vojáčky. Řekla mi to pod pečetí nejpřísnějšího tajemství – a jen proto, že už věděla, že neprozradím nic, co mi řekne...
V nesmírně krvavé bitvě byla před Kingtownem rozdrcena armáda nejvyššího Vládce kočkovitých šelem, jaguářího světce Ao Harrapa. Legendární Ao Harrap byl v té době již dvaapadesátiletým starcem a vládl nepřetržitě přes čtyřicet let. Nikdo ze šelem Arminu si nepamatoval jeho volbu – ale svatý vládce stále ještě žil a jeho vybledlé oči viděly celou zkázu a zánik arminské moci a síly. V této bitvě rozhodl sám Ao Harrap o svém osudu a ve chvíli, kdy dal ubohým zbytkům armády rozkaz k ústupu, zaútočil se svou družinou přímo na střed nepřátelské armády a padl na bitevním poli jako hrdina. Jeho smrt otřásla představiteli starých ras – tygři, leopardi i jaguáři, natož potom menší národy šelem, houfně prchaly na jih, do spásné džungle a hor. Do cesty našim armádám se ještě postavily husarské oddíly maršála Ártabogyiho, ale byly poraženy a naše armády vítězně postupovaly na Kingtown.
V Kvádrové síni zámku, postavené z holých kamenných kvádrů a ozdobené pouze jediným prostým dřevěným křížem, se sešla Korunní rada Arminu. Byl tady císař sir Charry de Guyrlayowe, kardinál kníže Baarfelt, nejvyšší maršál hrabě Gyula Ártabogyii, kníže Tošió Yamanaki, velitel černošských střelců princ Lobe Ngwunga, mladý baron Algernon Monroes, Jackie Therlowe XXIV (pradědeček dnešního Jacka, Enkrův vrstevník je XXVII), generál Tommy MacLeod a státní sekretář La Gracque. Další členové korunní rady Ao Harrap, tygr Aflargeo a reortský vyslanec Zlomený šíp (Broken Arrow) nebyli přítomni – sir Charry odeslal Reorta k jeho národu, Ao Harrap padl a Aflargeo byl pověřen tajným státním úkolem, o němž ještě uslyšíme.
„Pánové,“ zahájil poradu sám císař sir Charry, „Svolal jsem vás ke snad už poslední poradě, neboť není jisté, co nám ještě nepřítel dovolí konat nebo hovořit. Situace je vcelku jasná a je třeba jenom spočítat, kolik času vlády nám ještě zbývá. Gyulo, podej prosím Korunní radě zprávu!“
Maršál Gyula Ártabogyi předložil Korunní radě mapu. „Situace je neudržitelná. Nepřátelská armáda se valí na Kingtown ze všech směrů a není možno ji ničím zastavit. S účastí šelem v boji nelze po smrti jejich světce Ao Harrapa prozatím počítat. Pokusil jsem se zastavit severní proud svými husary. Většina vojska je mrtva, padl i můj starší syn János. Pánové, vzdávám se velení, neboť už nemám čemu velet. Taková je situace naší armády.“
Princ Lobe Ngwunga se vymrštil z lavice, v níž seděl. „Moji střelci můžou bránit Kingtown ještě víc než den! Máme ještě jisté zásoby střeliva a jsem ochoten...“
„Zbytečné plýtvání střelivem!“ řekl sir Charry, „Mohou-li tvoji střelci ještě ustoupit do džungle, ať to udělají...“
„Nelze,“ zakroutil hlavou kníže Yamanaki, „Okraj džungle je obsazen speciálními jednotkami nepřítele.“
„Jsme v rukou Božích...“ řekl kardinál Baarfelt.
„Jaká je situace, pokud se týče zahraniční pomoci?“ ptal se generál MacLeod, který v tuto možnost dost věřil.
„Veškerá jednání vyzněla naprázdno,“ informoval ho baron Monroes, v tu dobu ministr zahraničí, „Jsme v tom sami.“
Sir Charry se rozhlédl po členech Korunní rady. „Očekávám od vás konstruktivní návrhy, máte-li jaké!“ Chvíli mlčel a hleděl z jednoho na druhého – pak pokrčil rameny a odvrátil se.
„Zbývá nám jediná možnost,“ řekl kníže Yamanaki, „Zemřít statečně – vlastní zbraní!“
Sir Lera se k němu obrátil. „Ne! Informuji vás o svém přísně tajném rozhodnutí. Včera v noci jsem odeslal prince Leru do Aurrgharru. Provází ho můj poslední a nejlepší přítel z jejich krve, Aflargeo.“ (Není totožný s mým současným tygrem, je jedním z jeho předků).
„A... lady Diana?“ zeptal se Jackie Therlowe.
„Moje žena zemřela jako hrdinka při přepadu včera v noci. Oficiální zpráva hovoří o smrti císařovny i korunního prince. Byla předána tisku a bude zveřejněna zítra ráno, bude-li město ještě v našich rukou.“
„Vše je tedy v pořádku,“ řekl kníže Yamanaki, „Kontinuita vlády je zajištěna. Je možné zemřít se ctí...“
„Ne.“ řekl císař a obrátil se ke kříži visícímu na stěně, „Je něco víc než čest. Národ, vlast... naše země!“
„Sloužíme své zemi, pane!“ řekl hrabě Ártabogyi.
„Naše vlast,“ řekl císař, stále ještě odvrácen, „Od nás žádá všechno, Tošio. Život – i naši čest.“
„Co chceš udělat, pane?“ ptal se Jackie Therlowe.
Císař se prudce otočil. „Musíme obětovat svoji čest! A zachránit Armin!“
Všichni mlčeli a hleděli na jeho pobledlou tvář.
„Vydám poslední rozkaz,“ řekl císař, „Bude obsahovat výzvu, aby každý Armin složil zbraně a smířil se s nepřáteli. Jsme povinni své zemi přestat s válkou a přidat se na jejich stranu!“
„Ale to je zrada!“ vykřikl princ Lobe Ngwunga.
„Ano. Ale právě tato zrada zachrání naši zemi. Naše armáda je zničena, ve městech zůstali kromě nemocných a raněných jen ženy a děti. Chcete ještě pokračovat, chcete docílit, aby každý Armin padl v nesmyslném boji? Nepřátel je přesila, mají technické vybavení, o jakém se nám ani nesní a jsou v tuto chvíli pány všeho u nás. Z našeho vojska zbyly ubohé trosky. Chcete ty trosky ještě hnát do dalšího boje? My se musíme poddat, nemáme-li zahynout!“
„Je lépe zahynout, než sklonit hlavu!“ řekl mladý Monroes.
„Snad. Ale myslete na naše děti. Jejich život je cennější než naše čest. Nemyslíš, Algernone?“
Kardinál Baarfelt položil císaři ruku na rameno. „Myslíš na totéž, co já, pane. Kdy přijde ten den...“
Císař se usmál a hrabě Ártabogyii, doposud schlíplý, zvedl hlavu a v očích mu zajiskřilo. „Myslíš, pane, že někdy...?“
„Ano, samozřejmě!“ řekl sir Charry, „Jednoho dne přijde čas! Náš národ nikdo neudrží v područí. Uplynou možná léta, z dnešních dětí budou muži, narodí se nové generace a noví mladí muži se naučí uchopit do ruky zbraň! Ale naši nepřátelé zklidní, zpohodlní, usadí se v našich městech jako vši v kožichu – ani jim nenapadne, že je na ně namířena zbraň našich mstitelů! Budou nám věřit, neboť po letech důvěra přichází sama. A zklamou se, neboť občan okupované země nemůže být nikdy přítelem okupanta. Jednoho dne ten den přijde...“
Muži mlčeli a přemýšleli.
„Tam dole na jihu,“ řekl císař, „Je staré město Aurrgharr. Jeho mladí bojovníci položili život na pláních před Kingtownem – ale oni rychle vyrůstají, rychle obnovují svá pokolení. Do deseti let bude moc tygrů, leopardů, jaguárů opět tak neomezená, jako byla před válkou! Přijdou a pomohou nám, neboť jsou našimi bratry a také milují svoji vlast! A my musíme být připraveni...“
„Souhlasím s tvým návrhem!“ řekl kardinál Baarfelt.
Kníže Tošió Yamanaki se sklonil před císařem až k zemi. „Tvá moudrost je nekonečná jako klenba nebes...“
Císař se otočil k Le Graquovi. „Sepiš krátký rozkaz. Chci, aby v něm bylo asi toto:“
|
Naše země leží v troskách. Její armáda je zničena, zásoby potravin vypleněny, celé bohatství země rozkradeno. Nemůžeme pokračovat ve válce. Naše naděje leží zatím jenom v přežití zlé doby, která nadchází. Je třeba, aby Armini odložili meče a přivítali svoje nepřátele jako bratry. Budou našimi přáteli a uzavřeme s nimi smlouvy, jaké si budou přát – až do času! Ten čas přijde! V horách Aurrgharru žije princ Lera, který přijde a ujme se své vlády v hodině soudu. Do té doby buďme připraveni! Budeme všude a nikde a budeme očekávat ten den. Ať nepřátelé netuší, že jsme se nevzdali, ať nám důvěřují. O to sladší bude pomsta, kterou připravujeme! My, Korunní rada, se přihlásíme k nepřátelům. Budeme možná mnohými pokládáni za zrádce. Ano, jsme zrádci. Zavrhli jsme svoji čest pro život našeho národa – ale očistíme svá jména v krvi nepřátel, až přijde čas! Nesuďte přísně ty, které jste si zvolili v dobách síly a moci. Uvážlivě hodnoťte činy minulé i budoucí. Nemůžeme vám dodávat odvahy ani síly, neboť budeme muset mluvit řečí falše a jedu. Ale nezapomeňte pro všechno, co je vám drahé na to, že jsme s vámi a zůstaneme vždy, až do své smrti, skutečnými Arminy. Zapřete svoji tvář, pohaňte své skutečné smýšlení, poplivejte čest, spravedlnost, ideály – to vše je možno smýt krví nepřátel. Naše vlast je víc než čest a právo – je to život sám. Tento rozkaz je zapotřebí uchovat v naprosté tajnosti. Bude-li v budoucnu prozrazen, bude námi samotnými prohlášen za falešný a nepravdivý a my se od něho rozhodně distancujeme. Není jiné cesty – a odpusťte nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům!
Charry de Guyrlayowe, císař arminský Kníže Tomáš Baarfelt, kardinál kingtownský Hrabě Gyula Ártabogyi, nejvyšší maršál Kníže Tošió Yamanaki Princ Lobe Ngwunga Baron Algernon Monroes, první lord vlády John Jacques Therlowe Generál Tommy MacLeod Le Graque, státní sekretář Ao Harrap, Vládce všech stínů džungle Aflargeo, Pán všech Pruhů džungle Broken Arrow, vyslanec Reortů
Posíláme poslední pozdrav všem našim věrným – věřte nám a myslete ve všech svých činech na naši nešťastnou zemi... |
Le Graquovo pero skřípalo po papíře. Členové Korunní rady pozorovali chvílemi pero, chvíli císařovu tvář. Sir Charry byl bledý a v očích měl podivný svit. Zdálo se, že jeho myšlenky už opouštějí tento nešťastný svět a upínají se k něčemu vyššímu, co je nad lidmi a jejich nenávistí.
Když le Graque dopsal, uchopil sir Charry jeho pero a rychle a bez zakolísání podepsal. Hned po něm se kardinál Baarfelt podepsal rovněž, klidným vyrovnaným rukopisem, přičemž se mu ve tváři nehnul ani sval.
Hrabě Ártabogyi chvíli rozvažoval, pak se slovy „Raději bych si vrazil dýku do hrdla!“ udělal několik nervózních, rozmáchlých čar. Potom hodil pero na stolek, složil se na lavici, sevřel hlavu do dlaní a bezhlesně se rozplakal.
Tvář knížete Yamanakiho byla zcela nehybná, když nakreslil několik pečlivých znaků japonského písma vedle svého jména. Pak se uklonil císaři: „Půjdu zkontrolovat stráže, pane...“
Vyšel z kaple – dnes drželi hlídku jeho lidé a také jenom on si vzpomněl na toto opatření, dodržované od nedávné bitky přímo v paláci, kam proniklo komando nepřátelských vojáků. Při této bitce zahynula císařovna Diana a opatrnost byla nanejvýš na místě.
Princ Lobe Ngwunga neuměl příliš dobře psát, ale podepsat se na patřičné místo uměl. Jeho otec král Kwenzori psal mnohem lépe, ale mladý černoch o toto umění ani příliš nestál.
Baron Monroes se kousal do rtů, když měl podepsat, ale podepsal stejně jako jeho přítel Jackie Therlowe. Generál MacLeod podepsal vcelku klidně, byl flegmatik a nedával na sobě znát žádné vzrušení. Poslední přičinil svou signaturu sekretář Le Graque. Pak ukázal list císaři, ten přikývl a řekl:
„Odnes to písařům, ať rychle udělají patřičný počet kopií. Rozkaz se bude předávat od muže k muži na zásadě naprosté spolehlivosti, rozumíš?“
„Ano, pane.“ Le Graque otevřel dveře a vykřikl leknutím.
Na prahu síně klečel ve zhroucené poloze kníže Tošió Yamanaki a pod jeho tělem se rozlévala kaluž krve. Císař se k němu vrhl dvěma skoky, uchopil jej do náruče. Japonec se rozvinul a všichni viděli rukojeť samurajského meče, vraženého do jeho břicha. V šikmých očích byl obvyklý melancholický klid. Yamanaki ještě dýchal, ale stál na prahu smrti.
„Tošió!“ vykřikl sir Charry, „Proč jsi...?“
Japonec k němu obrátil oči. „To musí být, pane...“ zachroptěl, „Je třeba zachránit čest tvého jména... Moje krev musí...“ usmál se, ale byl to smutný úsměv.
„Řekl jsi, že je to moudré!“ řekl císař zdrceně.
„Ano, pane,“ usmál se Japonec poznovu, „Ale moje cesta je... jiná. Já jsem samuraj... a chráním čest svého pána!“
V císařově oku se objevila veliká slza.
„Můžeš klidně spát, pane...“ řekl kníže Yamanaki, „Tvá čest je zachráněna! Řeknu tam nahoře...“ Pak klesl dozadu a zemřel.
„Na mou věru,“ řekl maršál Ártabogyi, „Bylo by lepší skončit to celé jako on, než se nechat ponižovat...“ Hmátl po své šavli, ale císař rychle povstal a zadržel jeho ruku. Oči mu plály.
„Ne! Myslíš, že já bych radši nebyl mrtvý? Ale boj ještě neskončil, Gyulo – jenom ustal a nastoupila doba tiché války! Jednou se tahle naše válka obnoví – a potom běda těm, kdo tady budou proti naší vůli...“
„Odneseme ho do kaple.“ navrhl kardinál Baarfelt.
S východem slunce přišli do zámku první nepřátelští vojáci v čele s kapitánem s jizvou na čele a hustým knírem, kterému se celý zámek v čele se samotným císařem vzdal. Kapitán to přijal jako samozřejmost a choval se ke Korunní radě velmi nezdvořile. Ale když se náhodou dostal k mrtvole knížete Yamanakiho, pozdravil ho po vojensku a řekl jednomu ze svých pobočníků: „Byl to jediný čestný muž z celé té sebranky! Já bych se taky takhle hanebně nevzdal...“
Ten pobočník nebyl Armin a roznesl jeho slova po celé armádě. Po válce byl tento kapitán postaven za ta urážlivá slova před polní soud a zastřelen. Snad to měla být pozornost pro kolaborantskou vládu Arminu, která se ustanovila ze zbytku členů bývalé Korunní rady.
V době, kdy mi to Laura vyprávěla, ubylo už mnoho z členů rady. Zemřel sekretář Le Graque, za bojů v paláci byl zabit princ Lobe Ngwunga, skrývající se v roli Kaina, císařova kata. Hrabě Ártabogyi složil svoji hrdou hlavu na popravišti před pouhými osmi lety. Také on přijal jiné jméno – říkali mu Sarrastro a stal se vůdcem tajné organizace, zvané lóže Ariori. Po desetiletém výročí okupace Arminu povolily hrdému muži nervy a pokusil se o státní převrat s úmyslem obnovit slávu Arminu. Sir Charry vzdoroval více než dva měsíce útokům našich velitelů a několika zrádců v úřednictvu svého státu, ale nakonec byl nucen rozsudek podepsat. Snad v tom hrál značnou roli kardinál Baarfelt, který v té době byl zpovědníkem zatčeného Ártabogyiho a přinesl císaři zprávu, že si sám hrabě přeje smrt. A krátce na to zesnul v pánu i sám kardinál Baarfelt.
Ale na zámku stále vládl tvrdý a opuštěný císař Charry de Guyrlayowe...
30.05.2021 11:45