Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Roger Monroes se zúčastňoval slavnostní mše v chrámu svatého Jana Jeruzalémského, který byl oficiálním chrámem templářského řádu a tudíž i Černé Lilie, která byla jednou z jeho součástí. Seděl ve své lavici vyhrazené pro nejvyšší hodnostáře, vykonával všechny předepsané obřady, ale při tom se současně zabýval úvahami, jak bylo jeho zvykem.

Nejednalo se však o meditaci, jak se najisto domnívali všichni jeho kamarádi, i když také nelze říct, že by se jeho myšlenky týkaly výhradně témat světských. Roger přemýšlel o posílení moci Černé Lilie ve státě a své osobní v Černé Lilii. Byl to od jisté doby hlavní námět jeho úvah, a zabýval se jím pokaždé, když měl chvíli času a neměl možnost využít jej účelněji. Dá se říct, že to bylo jeho hobby. Asi jediné.

Mnohé děti si jako malé představují, že až vyrostou, budou kominíkem, řidičem tramvaje, cirkusákem a dlaždičem. Roger Monroes se v hlubokém dětství rozhodl, že bude představitelem státu. Ba co víc, rozhodl se, že vstoupí do dějin této země. Měl o tom dokonce poměrně jasnou představu, vyjádřenou heslem z budoucího naučného slovníku:

MONROES, baron Roger de – významný představitel politického života v období vlády císaře XZY. Spisovatel, básník a dramatik, autor řady spisů s filozofickým, náboženským a společenským obsahem. Dlouholetý ministerský předseda. Jeho převratná ekonomická koncepce Všeobecného rozvoje státu narážela zpočátku na zásadní odpor konzervativních sil, když se však v plné míře prosadila, stala se základem všestranného rozvoje. Proslul jako podporovatel mnoha dobrých snah ve všech oblastech života státu, konal četné dobré skutky a svými bohatými dary podporoval vědu, umění i náboženství. Jeho příkladně morální život byl vzorem pro všechny ostatní. Velmistr templářského řádu, po smrti prohlášen za svatého.

Mělo to ještě některé drobné nedostatky. Roger doposud nesepsal žádné ze svých slavných literárních děl, neměl jasnou představu o své ekonomické koncepci a jeho morální život nebyl tak bez poskvrny, jak je žádoucí pro svatořečení. Ovšem hlavní a zásadní problém byl v tom, že se jaksi nedostával císař, za jehož vlády by mohl uskutečnit všechno to, co si naplánoval. Lera je starý, hrozně starý. Za jeho éry se Roger nedostane k moci, ani kdyby se pokusil udělat to násilím. (Což nezavrhoval v případech, kdy by to přineslo užitek). Je třeba nového, mladého Vládce, který by vynikal patřičnou rázností a při tom poslouchal Rogera na slovo. Což nebude jednoduchá záležitost. Kde ho vzít?

Roger se po nějakou dobu zabýval úvahami, jestli by po odchodu sira Lery neměl vyhlásit republiku a stát se presidentem. Zavrhl to zásadně a zavrhoval to pokaždé, když svou kariéru promýšlel. Republika je nudná, šedivá, ohlíží se na názory všelijakých trapných hlupáků, parlament, politické strany, volby, veřejné mínění. Jaké drzé obtěžování! Obyvatelstvo státu je povinno okamžitě pochopit, že Roger Monroes jí hodlá prokázat dobrodiní, a nadšeně to přijmout! Pokud někdo nepochopí okamžitě, bude mu samozřejmě milostivě dána příležitost se napravit, ale jestli se najde někdo, kdo to nepochopí ani potom, tak... No, tedy, nechme toho. Zkrátka, ideální stav je osvícená diktatura. A Roger ji prosadí, už proto, že všichni rozumní lidé s tím souhlasí.

Jenže za tím účelem je nutné sjednotit všechny ty rozumné proti méně bystrým. Roger měl určité představy o myšlení osob bez duchovního poznání, přistěhovalců, atheistů, přívrženců republiky a ostatní chátry. Věděl, že nebudou souhlasit s ničím, co vymyslí on a jeho přívrženci. Těžko je přesvědčí, zvláště když řekne na rovinu, o co mu jde. Je sice možné nějakou dobu mlčet, případně předstírat, že mu jde o dobro a rozvoj té chátry, ale proč? Už to trvá dost dlouho a oni pořád nic nepochopili. Ne, je třeba říct na rovinu: Tato země patří nám, starousedlíkům, lidem ušlechtilým, zbožným, statečným, morálně vyspělým. Chátra se přizpůsobí, musí! A jestli ne...

Roger poklekl, bil se v prsa a klaněl se Tělu a Krvi Páně. Když se opět posadil, vrátil se opět ke svým myšlenkám. Tento chrám je plný našich lidí. Všechny chrámy jsou plné našich lidí. Jenomže existují taky jiná místa. Kolik je vlastně našich a kolik těch druhých? Už to dlouho nebylo spočítáno. Při povstání myslel Alwin na ty druhé, ti první se mu postavili a zničili ho. Dokonale? Jaký je morální stav státu, kterému má vládnout?

Roger pocítil zoufalý stesk po svém duchovním učiteli. Clarence Whigg pro něj znamenal mnoho a jeho smrt ho zdrtila. Dokud byl naživu, mohl za ním přijít a přijmout posilu ve svém odhodlání. Clarence s ním vždy souhlasil, podporoval ho, opravoval jeho chyby... Roger věděl, že jeho plán má ještě spoustu chyb, je to dlouhodobá koncepce, která bude postupně vylepšována. Jenomže povinnosti duchovního učitele převzal Mike Cross. Mike je měkký, lenivý, lhostejný. Netouží vynést Rogera do výšin trůnu na hrotech mečů. Touží se povalovat na své farmě, číst knihy a noviny, podřimovat na zahradě, toulat se po světě... státnické povinnosti jej obtěžují a zdržují. Kromě toho není možné jej ničím ovlivnit a přesvědčit. Je lhostejný k penězům, slávě, moci i ženám. Clarence byl taky takový, ale přece jenom ho přemohla touha po Dany a hodnosti velmistra. Na Mika je potřeba vymyslet fintu...

Roger opět poklekl a hlasitě se modlil. Potom opět usedl.

Ne. Je nutné soustředit síly. Nejdřív vědět, s čím můžeme počítat. Potom se rozhodne. Hlavou proti zdi se jít nedá, i kdyby bylo nutné modifikovat svoje záměry. Je to sice škoda, ale... (nešlo by třeba jít proti zdi cizí hlavou?) Ale ne, hloupost! Tak dost, brzo bude konec. Je třeba věnovat se rovněž zbožnému rozjímání a modlitbám.

Otče náš, který jsi na nebesích...

Když vycházel z chrámu, byl pevně rozhodnut. „Schůze rady Černé Lilie bude dnes v noci v 01.00 hod. Rozhlaste to!“ nařídil.

Systém těchto schůzí byl tak převratný, že stojí za to se o něm alespoň krátce zmínit. Již před vítězstvím Rogerových přátel v záležitosti s Alwinem byly prováděny částečně plány, částečně se vyráběly některé součástky aparatury. Po vítězství byla urychleně sestavena a vyzkoušena v generální zkoušce někdy okolo desátého března. Roger se dohodl s přáteli v televizních vysílačích i v ostatních městech, která se schůze měla zúčastnit. Bylo použito televizních monitorů a mohly být užívány i obyčejné síťové televizory. Proto bylo nutno, aby se schůze konala v noci, kdy normální televize odpočívala.

V každém z center byl umístěn monitor a kamera pro snímání jednotlivých účastníků. Dispečink byl v Kingtownu, odkud bylo dle potřeby udělováno slovo jednotlivým účastníkům v Iron-city, Indiopolisu, Onga-Orangu a Tigerstownu. Pokud měli nějakou podstatnou připomínku, mohli se diváci obracet telefonicky na studio a zasahovat do jednání.

Přenos byl zahájen v 0,58 hod. Schůzi řídil Harky Alliger, černý liftboy, který byl jedním z pěti nejvyšších velitelů za války. Požádal přítomné, aby odsouhlasili program jednání, který se kromě jiného týkal záležitostí Enkry Westona a jiných s tím spojených. Program byl odsouhlasen a Harky udělil slovo Rogerovi.

„Pánové, byl jsem, jak již možná víte, předvolán k Vládci, který mi dal některé úkoly přesahující moje možnosti. Nicméně je třeba, aby se těchto úkolů ujala organizace, jejímž cílem je služba a ochrana mládeže Arminu. Mám za to, že případ Enkry Westona samozřejmě není životně důležitý pro osud státu, ale je charakteristický jako příklad. Svět doposud zasahuje do našich záležitostí zcela neodpustitelným způsobem, a abychom tomu mohli předejít, nesmíme si nechat líbit nic, ani sebemenší křivdu! A vy všichni víte například z tisku, že tady ke křivdě došlo a je třeba ji napravit a Enkru osvobodit! Je zbytečné, abych tady připomínal fakta, která všichni znáte...“

Nicméně přesto je Roger aspoň v krátkosti připomenul, kdyby snad někdo nevěděl. Jak rostl a stával se politikem, cítil v sobě stále neodolatelnější chuť mluvit a mluvit a mluvit.

„Taková je tedy situace! Případ Enkry Westona se už stal něčím víc než záležitostí jedné smečky nebo trapnou aférou Černé Lilie! Stal se precedenčním případem – na tomto případu a na jeho řešení závisí, jak se jiní a v jiných případech zachovají! Zvítězíme-li, dokážeme-li prosadit vůli nás Arminů, očekávají nás další a nová vítězství. Ale podlehneme-li vůli někoho jiného, můžeme čekat jen hanbu a opovržení. Taková je situace, pánové: věc Enkry Westona se stala úhelným kamenem naší síly a moci! Prosím vás o vaše vyjádření!“

Nastala chvíle ticha, ve které si vyjevení náčelníci zřejmě ujasňovali, co to vlastně Roger povídal. Potom se první ozval ten, koho samozřejmě Roger prvního čekal: Pedro Santanueva.

„Je jistě zapotřebí dokázat naši sílu a moc, naši převahu nad ostatníma. Je to potřeba, protože když se neprosadíme teď, nebudou nás už brát vážně. Mohli bysme samozřejmě použít násilí, jako posledně. Ale asi bude lepší poslat tam jenom pár spolehlivejch pistolníků...“

Pedro ještě nikdy nevystupoval v televizi. Roger na něm viděl, že přes mikrofon a kameru mžourá na monitor, na němž viděl svoji tvář a z něhož slyšel svůj hlas. Zdálo se dokonce, že by měl snahu hovořit dál, ale chtěl vypadat důstojně a tak po tomto prohlášení zmlkl a uvolnil spojení.

Souhlasná vyjádření přišla (s určitou opatrností) od ostatních členů rady z jiných měst. Roger tím byl potěšen.

„Dovolte mi přečíst prohlášení, které jsme dnes sestavili a předáme britskému velvyslanectví v Kingtownu...“ Roger přečetl z papíru prohlášení. Není třeba je citovat, byl to obvyklý konglomerát chlubných prohlášení, autoritativních příkazů a zastřených hrozeb, jaký se objeví téměř vždy po nějaké křivdě Arminům způsobené. Velitelé jej odsouhlasili s opatrným nadšením.

Teď měl Roger připravenu nadšenou řeč o rozkvětu státu a celého světa, spojenou s přehledem vojenských sil Černé Lilie, které může nasadit v případě, že ten rozkvět nebude odpovídat jeho představám. Během odsouhlasování rezoluce mu přinesla spojka list papíru a strčila mu ho před oči. Byla to depeše z Londýna:

„MURRI A KOCKY OTRAVENY SCIGALLY. ZADAM POSILU. OLIVER.“

Roger nechal tedy řeč řečí a po skončení schvalovacího řízení prohlásil: „Právě jsem dostal telegram od svého bratrance lorda Olivera Monroese, kterého jsem pověřil pátráním ve věci Enkry Westona. Kníže Murri von Herzenberg, kočičí náčelník, který byl se svými deseti bojovníky přidělen ku pomoci Oliverovi, byl zákeřně zavražděn nepřátelským gangem Scigallů, která je podezřelá z nepřátelství nejen vůči Oliverovi, ale vůči celému Arminu! To také dokázala tímto hnusným barbarským zločinem, který nemůže zůstat bez trestu! Lord Oliver žádá o posily a je naší morální i faktickou povinností mu je poskytnout!“

Lord Roger se odmlčel a zahleděl se upřeně do kamery. „Pedro Santanuevo! Před nedávnem jsi se zapřisáhl, že ty a tvoji lidé jste připraveni vykonat vše, co bude zapotřebí k dalším vítězstvím Arminu nad jeho nepřáteli! Žádám tě v této chvíli, abys nám poskytl pomoc!“

Na obrazovce se objevila úzká tvář Pedra Santanuevy. Se samurajským copánkem nad nedávno vyholenou hlavou vypadal dost nezvykle. „Stojím za svým slovem. Moji bojovníci čekají na tvoje rozkazy!“

„Je zapotřebí, aby ten, kdo bude vybrán jako agent byl člověk schopný, zdatný a obeznámený s pátracími metodami a aby to byl člověk zcela neznámý ve zločineckém podsvětí. Scigallové jsou zločinci, jistě tedy do jisté míry vědí i o jednotlivých exponentech boje se zločinem v Arminu. Agent musí být jeden z nejlepších – člověk pevného zdraví, silných svalů, cvičený v boji i jiných dovednostech, které budou zapotřebí...“

„Mám několik takových. Máš nějaké zvláštní přání nebo ponecháš výběr mně?“

„Výběr ti samozřejmě ponechám. Ale mohu-li prosit, žádám tě o Paula Foxe.“

Zásluhou kameramana se podařilo zachytit na obrazovce Paulovu tvář tak rychle, že z ní doposud nezmizel užaslý a dokonce trochu přihlouplý výraz. Mladý náčelník totiž seděl až doposud ve svém křesle a ve chvílích, kdy ho diskuse nebavila, myslel na připouštění hřebečků k vybraným klisnám a na to, co z toho vzejde – když zaslechl svoje jméno, obrátil se vyjeveně k televizoru, pootevřel ústa a vytřeštil oči. Když pochopil, co bylo řečeno, zamračil se a zavrtěl na Pedra odmítavě hlavou, což ovšem všechno televize přesně zachytila.

„Proč zrovna Paula Foxe?“ zeptal se Santanueva.

Po pravdě řečeno, bylo to proto, že Roger doposud nezapomněl, že byl ráno od Vládce pokárán pro vojácké způsoby svých druhů z Lilie. Přičítal to Paulovi, který poprvé tyhle zvyky v Kingtownu zavedl a chtěl mu to oplatit. Přitom ovšem přihlížel také ke všemu, co Paul dobrého udělal pro svou vlast a co by ještě mohl udělat, když se mu dá příležitost.

„Proč já?“ ptal se zatím Paul tiše, ale mikrofon to zachytil.

„Paul Fox je nejlepší z tvých lidí,“ řekl klidně Roger Monroes, „Myslím, že by tato akce byla pro něj jako ušitá...“

V té chvíli uznal Paul za vhodné se ohradit. „Ale já přeci nemůžu bejt nasazenej v Evropě! To by bylo dost nevhodný, ne?“

Roger dal pokyn, aby kamera setrvávala na Paulově tváři a kochal se jeho rozpaky. „Především jsi vysloveně jižní typ, ve tvé tváři je něco italského nebo francouzského. Připomínáš mi nějakého jejich herce, ale nevzpomenu si, kterého. Scigallové jsou italského původu, Mafiáni, možná by sis mohl získat jejich důvěru. Máš univerzálku?“

„No to jo, ale...“

„Takže italsky umíš. Střílet a rvát se taky, takže jen takový maličkosti jako skákat padákem a používat dopravních prostředků. Ale ty jsi prošel nindžovskou školou a měl bys to ovládat. Skutečně neznám nikoho lepšího než tebe...“

„Teda, že bych vypadal moc italsky?“ váhal nadále Paul.

Roger se sarkasticky zasmál, naštěstí to nebylo vidět. „To je maličkost. Necháš se ostříhat, oblečeš se po evropsku a nikdo nic nepozná. Ostatně přijedu ráno do Ironu dát ti instrukce...“

Paul se tvářil čím dál rozzlobeněji. „A co moje farma a stáda? To mám nechat bez dozoru?“

„Snad v tom neděláš sám! Uvědom si ale, jaké možnosti se ti otevírají! Uvidíš široký a daleký svět, nová města, nové lidi! Dostaneš se na druhou polovinu zeměkoule a při tom posloužíš svému národu! Pro národ musíme všichni něco obětovat...“

Během nadšené řeči, kterou tímto začal na téma lásky k národu a pilné práce pro jeho blaho, kameraman neodolal a snímal ho. Jak v Ironu zjistili, že nejsou na obrazovce, vstala Asthra a dvěma kroky se ocitla u Paula.

„Poslechni ho, prosím tě o to! Cítím, že tam bude právě tvé přítomnosti zapotřebí! Nevím proč, ale vím, že tam musíš být!“

Paul jí smutně pohlédl do očí. „Ty vždycky musíš prosadit svou, princezno! Dobrá, pojedu. Ale ať mě čert vezme, jestli vím proč. Připadá mi to jako ztráta času...“

Asthra se k němu nahnula a políbila ho na tvář. „Začínám nějakou novou hru. Chci ji vyhrát.“ Pak přesedla znovu na svoje místo a vyčkala ukázněně konce krásné řeči Rogera z Monroesu.

Když Roger skončil a dal pokyn k přepnutí zas do Iron-city, Paul se nadechl a řekl: „Souhlasím s úkolem. Odjedu, kdy si budeš přát.“

Roger se s vypětím všech koňských sil svého Jaguára nedostal do Iron-city před pátou hodinou. Přesto jej tam už čekal celý velitelský sbor Santanuevovy smečky v čele s náčelníkem. Všichni velitelé až na dva stepňáky byli oblečeni do khaki uniforem Lilie, jen Paul měl oblečen kožený oblek s třásněmi a pásky korálků na rukávech a nohavicích, jaký bylo vidět nejčastěji ve filmech z indiánského prostředí, ale Paul jej nosil odjakživa do boje i na vandry.

Princezna Asthra, rovněž v maskáčích a s důstojnickou čepicí na hlavě, přivítala Rogera namísto bratra. Pak se Roger obrátil k Pedrovi: „Doufám, že jste již projednali průběh akce a zajistili vybavení našeho agenta zbraněmi a výstrojí!“

„Ano,“ řekl Santanueva váhavě, „Doufám, že se tak stalo. Paul si zbraně zajišťoval sám...“

Roger se otočil k Paulovi. Ten seděl na stole a leštil rukávem hlaveň dragounského Coltu, který bůhvíkomu sebral a který ostentativně nosil místo obvyklejšího Tigera. „Buď tak laskav a předveď mi výzbroj...“

Paul mu vstrčil zbraň před oči. „Normální revolver. Tohle je zásobní...“ vytáhl ze zásuvky Tiger 7,65, „A tohle pro případ nějakých tichých dohod...“ předvedl zbraň neznámé značky s krátkou hlavní, na níž byl namontován obsáhlý tlumič. Na Rogerův tázavý pohled namířil Paul otevřeným oknem a něco tiše pláclo do vody – z kůry na stromě před oknem se zakouřilo.

„Pěkný! Kde jsi to sebral?“

„Myslím, že se tady v okolí sem tam bojovalo. Já si většinu zbraní, který někdo někde zapomene, nechávám...“

„Hezká sestava. Nejlepší, jakou si dovedu představit! Myslím, že opravdu nic nechybí...“

„Chybí.“ Paul natáhl proti Rogerovi ruku, ze které mezi dvěma prsty vyčnívala krátká úzká hlaveň. Otevřel dlaň a Roger spatřil pistolku dvanáct krát pět centimetrů, jejíž největší součástí byla pažba se zásobníkem nábojů. Roger po pistolce hmátl a udiveně si ji prohlížel. „Kdes to vzal? To je hračka?“

„Ale plivá to hezký malý pecičky. Sebrali jsme to jedný děvce při zátahu. Nosila to za podvazkem...“

„Úžasný! A dlouhé zbraně?“

Paul sáhl za sebe na stůl a zvedl svoji těžkou kentuckou kulovnici. Upravil si ji tak, že se dala rozebrat na pažbu a zámek s hlavní, takže ji bylo možno složit do tašky. Pak sáhl do zásuvky naposled a vyeskamotoval krásný černý samopal.

„Tohle už je konečná! Mám doma ještě minomet, ale ten bych zatím do Anglie netahal. Co kdybysme ho ještě potřebovali?“

„Výborně,“ odsouhlasil Roger, „Jak se tam dostaneš?“

Asthra poodstoupila od skříně a chlapec, v němž Roger po malém zaváhání poznal lorda Swallowstarra, z ní vytáhl padák a leteckou kombinézu.

„Skočí padákem ze Stříbrného šípu. Na jednom vřesovišti, kde obvykle vysazujeme agenty. Odvoz odtamtud bude proveden vládní ponorkou, ale to musíš zajistit ty. V opačným případě se tam dá taky přistát Šípem, ale mohlo by se to prozradit. Naše letadla jsou trochu nápadný...“

„Výborně! Pohyb po Anglii bude zajištěn?“

Santanueva dal pokyn Férimu a ten otevřel dveře na terasu. Tam stál velký žlutohnědý motocykl s hranatou benzínovou nádrží. „Bizon 350, poslední model.“

„Páni zlatí! Umíš s tím vůbec zacházet?“

„Skoro jo. Ono je to totiž moje.“

„Výtečně! Jsem přesvědčen, že budeš nejlepší agent, jakýho si lze vůbec vymyslet...“

Paul povstal a vypjal se v celé výšce 162 centimetrů. „Provedu, veliteli!“

„Fajn. A teď se jdi upravit. Rve mi to srdce, ale ty víš, co tím myslím, že jo?“

V Paulových očích zablýskalo. Zasmál se a vypadl.

Roger se posadil na jeho místo. „Myslíte, že tam něco zmůže? Věřím mu, ale... situace v Anglii je povážlivá! I když jsme tady už vyhráli, lidé nám stále ještě nedůvěřují...“ A dal se spokojeně do projevu o těžkostech mezinárodní politiky.

Během jeho řeči se otevřely dveře a vstoupila nějaká dívka, zřejmě Asthřina kamarádka. Na rozdíl od ostatních oblečená do letních šatů evropského střihu, elegantních lodiček, bílého svetříku a náhrdelníku z korálů, tvář měla silně napudrovanou, rty nalíčené a na očích zrcadlové brýle.

Roger se zarazil, neboť většinou neměly podobně vystrojené dívky na zasedání Černé Lilie přístup. „Co je?“ ptal se.

„Kdybys viděl, tak bys věděl.“ řekla dívka a Roger sebou škubl leknutím, neboť mu odpověděla Paulovým hlasem. Vzápětí se Paul rozesmál, sundal brýle a řekl: „Ani se ti nedivím, Asthro, že chodíš oblíkaná jako kluk. Tyhle ženský hadry jsou hrozný...“

„To je nápad!“ zajásal Roger, „Takhle v tobě nepozná agenta ani nejpodezřívavější lump! Paule, ty jsi hlava!“

Paul se potěšeně usmál. „Člověk musí tu a tam myslet!“ řekl a bylo to poprvé, co se někdo odvážil takto poučovat barona Rogera z Monroesu.

Errata:

30.05.2021 11:45