Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Připrav se.“ řekl tiše druhý pilot Lon. Seděl přikrčen a bedlivě pozoroval radar, který jim kreslil podrobný profil terénu pod nimi. Stříbrný šíp letěl nízko, s co nejvíc ztišenými motory, aby nebyl objeven pozemní obranou. Při přeletu hranic nebylo možno jej zaměřit, neboť letěl příliš vysoko pro obyčejné přístroje pozemních stanic.

Paul se zvedl, odsunul dvířka za svýma křeslem a protáhl se do nákladního prostoru Stříbrného šípu. Lon vlezl za ním, Ray Swallowstarr zůstal na svém křesle a soustředil se na řízení.

Lon odjistil a otevřel dveře propadla – na Paula dýchla černá a nevlídná anglická noc. „Je čas,“ řekl Lon. Spolu s Paulem uchopili motocykl, na němž byl uvázán dlouhý neforemný balík výstroje a padák, a dovlekli jej k propadlu. Lon sledoval něco na svítícím číselníku svých hodinek.

„Padák se otevře sám. Až se roztáhne, bude světélkovat, je natřen fosforem, abys motorku vůbec našel. Co s ním, víš...“

„Ano.“ řekl Paul. Byl nezvykle vážný a soustředěný.

„Teď!“ řekl Lon a oba současně se opřeli do motorky a svrhli ji do propadla. Paul poklekl, vysunul hlavu a díval se, jak padá do černé tmy. Za chvíli spatřil matný záblesk, jak se otevřel světélkující vrchlík padáku.

„Dobrý, Rayi,“ řekl Lon, „Obrať a znova nalétávej. Tentokrát jde člověk. Výstroj spadla dobře...“

Ray něco nesrozumitelného zabručel do rádia. Paul cítil, jak se letadlo pokládá na stranu a otáčí do protisměru. Čekali chvíli, než se z ampliónu ozval Rayův hlas: „Připravit!“

„Připraven...“ zachrčel Paul.

„Tak hodně štěstí,“ šklebil se Lon, „Mám tě vykopnout? Některý agenti to občas potřebujou...“

„Díky za dobrotu, nikdy ti to nezapomenu!“

„Teď!“ řekl Ray.

Paul klečel vedle díry. Bez jediného slova se překlopil hlavou do otvoru a zmizel v něm. Letadlo zůstalo někde nad ním – teď padal jako kámen do černé noci. Za normálních okolností by si uměl vychutnávat ten dlouhý volný pád, tady mu to připadalo poněkud lehkomyslné. Počítal dle předpisu, pak škubl za kroužek padáku. Nestalo se nic, ale pocítil, jak se mu na zádech vyklubal malý vrchlík a pak se pomalu otvíral padák. Škublo to s ním a už se houpal na popruzích pod černou oblohou. Motory Stříbrného šípu bzučely někde nad ním – a dole byla tmavá země.

Zemi spatřil Paul jen chvíli před tím, než se jí dotkl nohama. Vlastně se o ni pořádně praštil do špiček nohou a udělal kotoul, načež se vymrštil na nohy a rychle odběhl kus dál, aby se nezamotal do svého padáku. Při tom dle předpisů ve výcviku již smotával šňůry a pak i samo padákové hedvábí do neforemného balíku. Sbalit padák kloudně neuměl, konečně nebyl parašutistou a na Ironském letišti se vždy našla nějaká dobrá duše, která to za něj udělala. Tentokrát na tom ani příliš nezáleželo. Paul smotal padák jakž takž, vytáhl z kapsy baterku a zamával jí nad sebou, neboť se už zas blížil Stříbrný šíp. Udělal baterkou pár kroužků, shůry bliklo na setinu vteřiny světýlko a pak se raketoplán začal šplhat k nebesům, aby v nich zmizel.

Paul, vlekoucí těžký padák, klopýtal vřesovištěm. Naštěstí se světélkující padák motocyklu osvědčil dokonale, jinak by asi stroj a zbraně hledal až do rána. Prohlédl si motorku a smotal i druhý padák. Byl vystrojen do koženého motocyklistického oděvu s přílbou, kterou si předvídavě už doma vyzdobil různobarevnou izolační páskou, aby vyhlížel elegantně. Ve světle bodovky si prohlédl mapu a určil směr svého postupu. Balík s výstrojí si přivázal na záda, svázané padáky a ostatní zbytečnosti přivázal k zadnímu sedlu a vyrazil. Motocykl chvíli skákal po výmolech na vřesovišti, ale pak Paul objevil polní cestu a vyřítil se po ní jako splašený drak.

Jeho prvním cílem byla bažina v blízkosti vřesoviště. Brzy ji našel, podle cedulí označujících její blízkost a varující před jejími nástrahami. Tam zastavil a shodil do temné páchnoucí vody smotek padáků zatížený několika kameny. Počkal, aby viděl, že se všechna nežádoucí výstroj skutečně potopila, potom teprve vyjel.

Silnice byla kvalitní a tak Paul mohl poslechnout svého nutkání a pustit plyn na maximum. Bizon se řítil mezi kamennými zídkami polí místy stotřicítkou, což bylo při neznalosti terénu a celkově špatné viditelnosti až dost. Ale Paul byl zvyklý využívat svých dopravních prostředků na maximum a velice ho mrzelo, že nemůže z motorky ždímat rychlost jako z tryskové stíhačky.

Za celou cestu z Londýna se setkal jen s jedním policejním hlídkovým vozem. Velitel toho vozu však nevynikal žádnou služební horlivostí a když se okolo něj přehnal divoce řvoucí stroj s ohonem spálených výfukových plynů, jenom se přežehnal křížem a řekl: „On se ten blázen stejně někde zabije...“

Ale nezabil se, takže krátce před svítáním už slézal ze svého oře za zadním traktem Monroesova paláce. Podle Rogerova plánku měla být v zadní zdi tajná branka. Paul především prozkoumal okolí a zjistil, že se v blízkosti nic nehýbá. Teprve pak přeběhl k brance a stiskl zvonek, dovedně ukrytý pod trsem psího vína.

Čekal dost dlouho, než se v malé zrezivělé brance pootevřela špehýrka a objevilo se nějaké oko. Ten na druhé straně si ho prohlížel a něco říkal, ne ovšem Paulovi, ale někomu druhému. Mluvil italsky a Paul vyrozuměl, že je hlášen jeho popis. Teprve pak se otevřela branka, ale jen na několik centimetrů, co by se vysunula hlaveň pistole. Což se také stalo a byla to pětačtyřicítka, pěkně razantní.

„Kdo jsi?“ zeptal se dutý hlas.

„Paul Fox. Jsem očekáván. K Oliverovi od Rogera.“

„Máš zbraň?“

„Několik. Po ruce tři revolvery.“

„Sundej si přílbu!“

Paul poslechl. Strážce jeho vzhled zřejmě uspokojil, neboť řekl: „Pojď dovnitř! Ale ty ruce nech v klidu!“

Paul vstoupil. Teprve teď si mohl svého protivníka pořádně prohlédnout. Byl to mladý Ital s divokýma očima, oblečený do něčeho, co připomínalo arminskou šedou polní uniformu, ale bez jakýchkoliv distinkcí nebo označení. Každopádně to byl oblek maximálně účelný pro boj. V ruce držel pistoli a na zádech měl pověšen nepříjemně vypadající samopal.

Paul se na něj přesto přátelsky usmál. Ital natáhl ruku, chytil ho za vlasy a zatahal, teprve potom si byl jist, že jsou pravé a člověk před ním je skutečně Armin. Paulovi napadlo, že kdyby se byl dal podle Rogerova nápadu ostříhat, byl by ho bdělý strážce asi bez výstrahy zastřelil.

Teď vzal mladý muž z výstupku zdi malou vysílačku a řekl do ní: „Vypadá to, že je v pořádku!“

„Dej mi ho k vysílačce!“ řekl někdo další a hlídač podal Paulovi krabičku s anténou.

„Jméno!“

„Paul Fox.“

„Jaké oči má Roger Monroes?“

„Modré, dost nazelenalé.“

„Jaké barvy je kámen, který nosí v prstýnku na levé ruce?“

„Roger ve službě nenosí prsteny.“

„V pořádku – ať jde dál!“

„Mám motorku. Ať mi ji tvůj gunman pomůže zatáhnout dovnitř!“

„No tak pojď,“ Ital vyšel s Paulem ven. Paul vedl motorku, Ital vzal jeho vak s výstrojí. „Já jsem Romeo. Co v tom stěhuješ, kamení nebo sekaný olovo?“

„Žádný volovo, pánovo to je! A nemlať s tím, je tam i semtex.“

Dům připomínal celkovým vzezřením obleženou pevnost. Romeo musel otvírat vchod ze zahrady do domu klíčem a zase zamykat, když vstoupili. Do prvního poschodí je vyvezla zdviž, ale do druhého už museli zase pěšky. Paul si všiml ve zdi vedle dveří proražených průchodů pro kočičí armádu a kulometu, instalovaného na chodbě tak, aby kryl celou zahradu.

Vysoký mládenec s temně rudými vlasy, delšími než je v Evropě obvyklé, jim přišel vstříc. Byl ve stejné uniformě jako Romeo, u pasu měl pověšen pás s revolverem. „Oliver Monroes. Těší mě, že jsi tady. Haskinsi!“

Odněkud se vynořil postarší sluha v bezvadné proužkované vestě, pod níž se rýsovala boule pouzdra v podpaží. „Mylorde?“

„Pan Fox bude ubytován v pokoji pro hosty.“

Paul zvedl ruku na protest. „Ne, nerad bych byl pro první dny ubytován v domě. Je možný, že nás pozorujou a já bych chtěl být přítomen nenápadně. Když bude nutný, přespím třeba v altánku na zahradě. Jsem zvyklej, vůbec se mnou nepočítejte...“

„Dobrá. Haskinsi, připravte tedy pokoj pro hosty k okamžitému použití, ale pan Fox se ještě nenastěhuje.“

Haskins zmizel jako duch.

„Mimo to bych byl rád, kdyby se mi neříkalo pan Fox. Mám tady šest průkazů, který mi dali v Lilii, vyber mi z toho nějaký hezký jméno, který budu používat...“

Oliver otevřel jeden z průkazů: „Maisy Fowcastleová? Ty budeš vystupovat i jako ženská?“

„V případě potřeby. Nehodím se na to snad?“

„Až na barvu kůže by to šlo,“ soudil Romeo, „Jeden čas, když jsme pašovali diamanty přes Španělsko, mě táta taky oblíkal za holku. Nosil jsem v copech v každým pletenci jeden diamant. Teď už by to nešlo, trochu jsem povyrost...“

Oliver zatím prohlédl další průkaz. „Paolo Minetti, místo narození... Chicago! Ty bys měl bejt americkej Ital?“

„Moje tatiček vopravdická Italiano!“ vysvětlil Paul, „Já narodil už v Chicago... moc italsky neuměla...“

„Vážně seš aspoň částečně Ital?“ vyletěl radostně Romeo.

„Ani chlupem. Ale jsou lidi, co tvrděj, že tak vypadám. Takže mi dali takový papíry. Mimo to jsem v Chicagu nikdy nebyl...“

Oliver mu vrátil průkazy. „Pro mě za mě, představuj se jak chceš! Na Haskinse je spoleh, aspoň doufám...“

„Já už nezaručuju nic a za nikoho!“ řekl Romeo.

„Co se stalo?“

„Pojď s námi!“ Oliver vedl Paula chodbou, Romeo šlapal vzadu. Vstoupili do jakéhosi pokoje, kde na velkém divanu leželo vedle sebe sedm kočičích tělíček. Paul si je prohlédl zblízka a zjistil, že se neznatelně pohybují, jako by dýchala – položil na krajní ruku a zjistil, že je teplé.

„Hlásil jsi, že jsou otrávení! Zdá se ale, že přežili...“

„Murri zpozoroval hned, jak se dal do jídla, že má nějakou divnou chuť. Dal příkaz, aby ostatní počkali, a zavolal mě. Vzal jsem to a provedl malé zjištění – tady Romeo se trochu vyzná i v chemických preparátech...“

„Ovšem,“ usmál se Paul, „Národ Borgiů a Mediccejských...“

Romeo to přešel povýšeným mlčením.

„Zjistili jsme, že do jídla pro kočky byl přidán jed. Provedli jsme u nich okamžitě výplach žaludku, přesto onemocněli. Murri už je na nohou, i když je to s ním špatné. Nejhorší je, že nemáme odpovídajícího lékaře. Enkra se zmiňoval v hlášeních o nějakém lékaři ze zoologické zahrady, matka za ním právě chtěla jít, když jsi se ohlásil...“

„Není na to poněkud brzy?“

„Matka dokáže, když je potřeba, běhat po městě pětadvacet hodin denně. Jak to dělá, je mi záhadou...“

Paul se zdvořile zasmál. „Jak se dostal jed do jídla?“

„Připravovala to naše nová služebná. Vzali jsme ji, naše Ellen se odstěhovala. Jannie je... jak bych to řekl...“

„Jannie je dívka jedna ze sta.“ řekl Paul bez hnutí tváře.

„I tak to lze vyjádřit. Je krásná, vysoká, štíhlá, hříva plavých vlasů, jedním slovem pohádka. Naneštěstí od té chvíle jsme ji už neviděli. Jídlo dala kočkám těsně před odchodem...“

„Nepředpokládám, že by se zdržela. Její jednání lze kvalifikovat jako předvídavé. Kdepak asi přebývá ta kráska?“

„Někde v East Endu, v okolí... jmenuje se to Gerber nebo tak nějak. Na policii není přihlášena. Musíme pátrat sami.“

„Jak se přesně jmenovala?“

„Jannie MacDonaldová. Ale...“

„Klidně mohla říct Kačer Donaldová, že jo? Máte nějakou fotku?“

„Naštěstí ano,“ Romeo podal Paulovi pohlednicový formát, na němž se usmívala do objektivu krásná dívka v kostýmu komorné, která se snažila bezúspěšně předstírat, že vysoce odborně pracuje se sekačkou na trávu v zahradě. Podle Paula držela sekačku jako prase kost, ale usmívala se a předváděla celkem úspěšně.

„No, hezká. A dovedla taky něco dělat?“

„Jako komorná docela vyhovovala. A kuchařce pomáhala znamenitě. Nikdo by netušil...“

„Nějaký větší detail tváře nemáte?“

„Můžeme udělat zvětšeninu výřezu z tohohle...“

„Jo, to bude stačit. Kde jste k ní vlastně přišli?“

„Poslali nám ji ze zprostředkovatelny práce. Volal jsem tam včera odpoledne a řekli mi, že nikoho k nám neposílali. Jak se dozvěděla, že potřebujeme služebnou, nevím.“

„Služebné mívají všelijaká doporučení...“

„Měla jich několik. Od mně zcela neznámých lidí z lepší společnosti. Ptal jsem se jedné z nich, lady Winglerové, ale tvrdí, že nic o té dívce neví a velmi se zlobila, že nikdy nedala žádné služebné vysvědčení. Maximálně vyhazov.“

„Čímž je to jasné. Takže se pokusíme najít, kde je ten „Cerber“ nebo jak to říkáš...“

Podrobných map východního Londýna měl Oliver šest, každou jinou – na žádné z nich však nenašli nic, co by se mohlo nazývat Cerberem. Nakonec si mapy rozebrali a hledali podle ulic, ale ani Cerberova ulice, ani náměstí na mapě nebyly. Paul ze zoufalství prolistoval i městský adresář, ale nula od nuly pošla.

„To je všechno naprostý nesmysl,“ řekl Romeo, „Lhala nám...“

Paul si zamyšleně prohlížel obrázek dívky. „Ta by mohla klidně tančit v nightclubu. Nedivte se, že to znám, ale Iron-city je středisko vší zhýralosti v Arminu. Máme tam i nevěstince...“

Vymrštil se a uchopil jednu z map, vydanou pro potřeby návštěvníků hotelů, tančíren a jiných veřejných zábavišť.

„Ano, mám to! Striptýzové divadlo Cerberus v Soho!“

Errata:

30.05.2021 11:45