Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Dívka v kratičké minisukni a s nezvykle dokonalým poprsím chvíli postávala opodál vchodu a ustrašeně obhlížela lidi, vcházející honosným portálem do night-clubu. Mohutný vrátný v operetní uniformě po ní několikrát šlehl pohledem a přemýšlel, co ta holka asi chce. Otipoval ji jako cikánku a chystal se ji hnát, bude-li si ta coura dovolovat k hostům. Ale zatím se musel klanět, přidržovat dveře a natahovat ruku pro spropitné, takže neměl čas prohlížet si ji blíže.
Konečně byla chvíle klidu, vrátný se pootočil a pozorně si dívku prohlížel. Jako by čekala jenom na to, přicupitala na jehlových podpatcích k němu a zašveholila trochu drsným hlasem: „Promiňte, sire, nevím, jestli já jsem tady dobře, ale... tady by měla tančit nějaká Jannie MacDonaldová...“
Vrátný se zarazil nad její nezvyklou angličtinou. Byla hodně nalíčená a nezvykle cizokrajného typu, ale jinak dost hezká. „Co seš zač?“ zeptal se pro jistotu.
„Já jmenuji Conchita Gomézová. Já jsem z Barcelony. Já jsem studovala anglickou školu, proto hovořím anglicky. My jsme s Jannií kamarádky, ona byla u nás na prázdninách...“
„Jaká Jannie pořád? Jak vypadala?“
Dívka otevřela kabelku a počala se v ní hrabat (jako z udělání jí padaly pod ruku samé revolvery). Nakonec vytáhla fotografii a ukázala vrátnému.
„Cože, tohle? Ta se nejmenuje MacDonaldová, je to Švédka a říká si Mia Karlsson! Tančila tady, to jo, ale už tu není. Tyhle striptérky jsou toulavý kočky...“
„Ach!“ Conchita vzlykla a pokusila se rozmazat si slzou líčidlo pod očima, „Kdepak já ji nyní najdu? Přijel jsem do Londýna za ní a teď nevím, kam bych mohla jít?“
Vrátný sice neměl dobré srdce, ale dobrý čich na obchody. Napadlo mu, že tahle exotická dívenka by se případně mohla někomu z hostů líbit, takže řekl: „Počkej tady. Zavolám pana Berna.“
Přistoupil k telefonu, vytočil číslo a řekl několik slov. Za okamžik se objevil u vchodu mladý muž v dokonalém večerním obleku a s tak sladkým úsměvem, že na pohled přímo lepil. Tento zcela dokonalý playboy obdařil Conchitu radostným úsměvem a zašveholil sladčeji než housle cikánského primáše: „Taková krásná dívka a až tak z daleka? Škoda, že se nemůžeme seznámit blíže... pojďte laskavě dovnitř, slečno, není vám tady zima?“
Conchita šla s ním, za neustálého netrhajícího se šveholení toho pána. Semlel páté přes deváté a Conchita si vybírala: „Bylo by to krásné, roztomilé zaměstnání, velká gáže... samí sympatičtí lidé... každý večer vzrušení, třpyt a lesk, dobré jídlo, pití... možnost provdat se za milionáře...“
Ovšem tyto tři řádky zaobalil pan Bern do sladkých řečí rozsahu novinářského úvodníku. Zatím se posadili ke stolku, pan Bern objednával večeři a víno a Conchita trpělivě čekala, až se dostanou k potřebnému tématu.
„Ale,“ řekla potom, „Já potřebuju nutně najít Jannie! Ona je moje kamarádka a neznám v Londýně nikoho mimo ni! Seznámily jsme se ve Španělsku, když ona tam byla na prázdninách a pozvala mne do Londýna, že bych já tady mohla získat výhodné zaměstnání! Ona mi říkala, že bych mohla dělat to, co ona...“
„Ale ano!“ smál se pan Bern, „To je to pravé, maličká! Budeš se mít dobře a tu a tam nám zatančíš, jak bude zapotřebí. Třebas i méně oblečená, kdyby ti to nevadilo...“
Slečna Conchita si představila jeho překvapení v případě, že by se tak stalo a málem vyprskla v smích, což pan Bern považoval za známku souhlasu a mírného studu. Obé ho potěšilo.
„Ale Jannie...“ pokračovala Conchita.
„Žádná Jannie, Mia. Už u nás není, chytila se nějaké italské party, zamilovala se prý do jednoho z nich. Škoda, byla to krásná holka a skvělá tanečnice. Chybí nám a kdybys chtěla...“
„Do italského muže? Tady v Londýně?“
„Jo – byl tady párkrát, takovej divně vypadající kluk to byl. Divil jsem se, že se na něj tak lepila. Vypadal jako grázl...“
„Opravdu? Ale Jannie byla přece tak krásná! Proč ona se tedy kamarádila s nějakým gangsterem?“
„Ty toho asi nevíš moc o světě, že? Takoví chlápkové mívají to, po čem holky jako Mia nejvíc jedou, peníze. Mia se rozhodla se ho držet, zabalila to u nás a šla. No dej jí Bůh štěstí, nikoho nedržíme. Ale ty bys mohla...“
„Ale já musím s Jannie hovořit!“ řekla Conchita, „Prosím vás, pane Berne... buďte laskavý k ubohé emigrantce...“
Bern se rozesmál. „Bydlela někde tady v Soho. Nejvíc by o ní mohla vědět matka Brabblová, taková stará špindíra. Má krámek o dvě ulice dál a zprostředkovává... no, to ty asi neznáš. Ale o tvé Jannie toho věděla hodně, dokonce nám ji přihrála...“
„Já za ní zajdu!“
„Dobře, ale půjdu s tebou. Noční ulice není to nejlepší místo pro děvčátka, jako jsi ty. Chodí tam všelijací otlemové a mohlo by se ti leccos stát. Bránit se neumíš...“
Conchitě nezbylo, než souhlasit. Nicméně laskavý pan Bern dostal za příštím rohem dvě rány pěstí, po nichž by padl kůň, a omdlel dřív, než si to vůbec stačil uvědomit.
Matka Brabblová byla milá stařenka s krhavýma očima, rozpláclým nosem a strašným nepořádkem v pokojíku za svým krámkem, kam ji Conchita musela jít hledat. Na první pohled vyhlížela ta dáma naprosto opilá, leč navzdory tomu v jejím kutlochu nepáchl alkohol, nýbrž marihuana, což nos bývalého příslušníka protidrogového komanda z Iron-city okamžitě poznal.
„Já jsem Conchita Gomézová!“ řekla Conchita a vyhledala podstatně rychleji fotografii své přítelkyně, což s již zmíněnou historií předložila stařeně.
Matka Brabblová zaskřehotala něco naprosto nesrozumitelného a odvrátila se. Po řadě nepříjemných zkušeností s policií zanechala výnosného podnikání, kvalifikovaného soudy jako kuplířství, zabývala se teď pouze počestným obchodem s pornografií a občasným dodáváním tipů dobrým známým. Slečna Conchita jí připadala jako elévka na nejnižší možný typ prostitutek a nebyla jí z toho důvodu příliš sympatická.
Ale slečna Conchita se nechtěla jen tak vzdát. Napřed vychrlila na matku Brabblovou změť proseb částečně anglických, částečně španělsko-italských, pak připadla na ten pravý způsob a diskrétně jí podstrčila nějakou bankovku. Na tuto úpěnlivou prosbu hodná babička usoudila, že se jí Conchity zželelo a řekla kupodivu velmi přátelsky: „Tak podívej, dívenko, tvá kámoška bydlí támhle o tři bloky dál v tom starým baráku. Jsou to ty okna do dvora v prvním patře. A pozor na čokla, mají v tom baráku zlýho...“
Conchita jí mile poděkovala a odkráčela, mysle na to, že pes jí v žádném případě nemůže nijak ublížit.
Dům našla snadno, poschodí rovněž. Horší to bylo s hledáním, ve kterých dveřích tak asi Jannie bydlí – zdi i dveře byly počmárané všelijakými nápisy, ale ani jediný z nich neoznačoval majitele. Kromě toho bylo po chodbách nablito a byl tu neidentifikovatelný nepořádek, jak tak komu co odpadlo od ruky. Z některých obydlí se ozýval řev magnetofonů, dokonce i arabská hudba. Paul uvažoval, jak asi se v tomto prostředí mohlo líbit dívce, která byla možná skutečně Švédka. Usoudil, že by mohl být na správné adrese, zkusil dveře a zjistil, že jsou zamčené. Zaklepal, neboť zvonek vzal už dávno za své, ale nic se nedělo. Když mu čekání připadalo příliš dlouhé, usoudil, že Mia alias Jannie není doma a chtěl odejít, ale vtom si všiml ještě jednoho slabého zápachu, který tu byl přítomen. Byl to zápach krve a Paul znal krev i její pach dost důvěrně. Jeho smysly jej varovaly a mozek počal rázem pracovat rychleji a spolehlivěji než chvíli předtím.
Conchita vyšla na dvůr a prohlížela si zadní trakt. Okna, která patřila Jannii, byla tmavá, ale římsa nebyla natolik neschůdná, aby tam šikovný člověk nedokázal vylézt. Conchita Gomézová by se byla asi rozplakala, kdyby to měla udělat. Paul Fox jenom vyzul lodičky, v nichž se leze velmi špatně, a s řemenem kabelky v zubech šplhal po výstupcích zdi. Až k římse se dostal poměrně snadno, pak už stačilo jenom vytáhnout se po zdi až tak vysoko, aby mohl na římsu pokleknout. K tomu znamenitě posloužila konzola elektrického proudu a potom plechový okenní rám.
V tomto místě Paul zůstal chvíli nehybně a naslouchal. Nikde se nic nedělo. Vytáhl tedy z kabelky baterku a posvítil dovnitř. Slabé světlo se odrazilo od vázy a šálků na stolku, pak od skla na knihovně a nakonec vyhmátlo ze tmy nahou nohu, vysunutou za stolkem. Ta noha nevypadala, jako by tam její majitelka jen tak z ničeho nic usnula.
Paul vytáhl z tašky těžký dragounský colt a pažbou rozbil okno. Pak musel rozbít ještě druhou, vnitřní tabuli, aby mohl otevřít, teprve potom přelezl dovnitř. Nedomníval se, že by mu hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí a tak rozsvítil.
Jannie MacDonaldová ležela uprostřed pokoje na koberci, zcela nahá, ale nebyl na ni hezký pohled. Do levé strany prsou jí někdo vrazil dlouhý nůž a v ráně jím ještě otočil, načež jej tam zanechal pro případné policisty, přičemž ovšem asi otřel otisky prstů. Zápas mezi nimi nemohl trvat dlouho, neboť v pokoji byl poměrný pořádek, rozházená byla jenom postel, v níž se zřejmě před tím spalo, a to více lidí než Jannie. Mimo to jedna určitá zásuvka prádelníku, z níž bylo vyházeno prádlo. Ten, kdo sebral Janniiny úspory, zřejmě velmi dobře věděl, kam je slečna striptérka ukládá.
„Tak tohle by měla být vražda z vilnosti,“ uvažoval Paul, „Jako podle policejní příručky. Sadistický vrah, pronásledovaný komplexy, kombinovaný ještě navíc se sprostým zlodějem. Policie jistě dojde k témuž úsudku. Protože neví, že ta dívka dala do žrádla několika koček jed. A že čirou náhodou tyhle kočky jsou poněkud jiné než kterékoliv kočky v Londýně. A ten, kdo to ví, bude mlčet, neboť je taky nejspíš vrahem. Zamotaný případ, tak pro Philla Marlowa – teď aby se v tom hrabal arminský agent...“
Paul cítil, že jeho poslání je v tomto bytě u konce a že tu nadále nemá co pohledávat, přesto zůstal stát a rychle přebíral v hlavě poučky z kursů. Nedostal jich tolik, aby mu to stačilo, jako například Roger. Nehledě k tomu, že Paul k smrti nenáviděl školení a co možná se jim vyhýbal. Musel tedy vzpomínat a tím se stalo, že neodešel z místa činu včas.
Najednou zaslechl na chodbě plíživé kroky. Mířily ke dveřím a byly tak tiché, že to nemohla být policie. Paul měl čas jenom vytáhnout revolver a položit jej na skříň tak, aby nebyl na první pohled vidět. Potom se podíval do zrcadla a připravil se na další výstup slečny Conchity Gomézové.
Dveře se odemkly a otevřely. Dovnitř vpadli dva mládenci očividně italského původu. Jeden z nich měl tvář zdrápanou jako po rvačce s divokou kočkou, druhý měl modré oči a v nich výraz přihlouplého malého dítěte. A oba pistole v rukou.
Conchita zaječela jako každá dívka v její situaci.
„Ticho!“ zachrčel zdrápanec, „Co seš zač? Co tady děláš?“
„Já jsem přišla navštívit svou přítelkyni Jannii...“ zaštkala dívka Conchita, „A ona je... mrtvá...“ a rozbrečela se.
Modrooký zastrčil pistoli do kapsy saka. „Nebul, krávo!“ řekl vlídně, „Co seš zač? Jak ses sem dostala?“
„Já jsem ze Španělska... A nikoho v Londýně neznám! Jmenuju se Conchita Gomézová... a mám strach...“
Mladíci si vyměnili pohledy. „Co s ní?“ řekl zdrápanec italsky.
„Viděla ji a viděla nás! Myslíš, že bude držet hubu? Tyhlety šlapky bejvaj užvaněný...“
„Tak nám ukaž papíry, kočičko!“ řekl zdrápanec zase anglicky.
„Papíry?“ vyjekla Conchita, „Já nemám žádný papíry! Proboha, nechte mě odejít, já jsem nic neudělala... já jenom...“
„Hysterický záchvat,“ konstatoval zdrápanec, „Vléct ji s sebou nemůžem, šéf by zuřil...“
„Kdo tě sem poslal?“ ptal se modrooký.
„Jannie. Já jsem ji znala... ze Španělska, z dovolený...“
„Kecáš! Já ji znal, v životě nebyla ve Španělsku. Nejdál byla ve Wallesu u svejch příbuznejch. Lžeš, ty děvko!“
„Nelžu,“ zalkala Conchita, „Já opravdu nelžu, na panenku Marii a svatýho Josefa, že nelžu! Ona mě pozvala...“
„A proto jsi sem vlezla oknem?“
„Já umím lézt oknem. Naši mě někdy zavírali a...“
Opět se oba mladíci na sebe podívali. „Pěkná kočka! Pohrajem si s ní a pak... no, co se dá dělat, ale je mi to líto...“
„Máš pravdu, fotr by zuřil,“ modrooký se zatvářil na Conchitu soucitně, „Že jsme sem taky lezli... já tu babu roztrhnu...“
Zdrápanec se přiblížil k dívce. „No tak jen klid, děvčátko! My ti přece nic neuděláme, jenom buď hodná a moc neřvi...“
V té chvíli jej Conchita kopla. Bosou nohou, špičkou a přesně. Zdrápanec zařval jako raněné zvíře a zkroutil se. Modrooký ničema skočil po Conchitě jako hráč ragby po míči. Uchopila ho za paži, zkroutila mu ji a kopancem do zadní části těla ho poslala hlavou přímo do zdi. Byl to tuhý chlapík, složil se sice, ale současně hmatal pravičkou do kapsy saka pro svoji pistoli. Uchopila ho za ruku a znovu mu ji zkroutila, tentokrát větší silou. Zařval, pustil pistoli a v ruce mu zapraštělo. Paul ho pustil a chlapík se skučením upadl na zem.
„Tak kterej z vás to byl, vy hajzlové? Kterýho mám sejmout, vy krysy zrádný? Kdo ji zabil?“ tázal se Paul italsky.
„Co seš zač, ty svině?“ kňučel modrooký.
„Hovno je ti po tom. Rozhodně nepatřím ke Scigallům jako ty. Vybal to, mladej, nebudu čekat věčně!“
Zdrápanec zvedal hlavu – Paul k němu přiskočil chytil ho za vlasy a zvedl mu hlavu. „Mluv nebo z tebe nadělám sekanou!“
„To on! On byl její šamstr – já jenom dával bacha! Já nic nevím, přísahám...“
Modrooký právě seděl na okenní římse, suď bůh, jak se tam se zraněnou rukou tak rychle dostal. Teď bez rozmyšlení skočil do černé tmy. Paul byl jedním skokem u skříně, sebral svůj kolt a přiskočil k oknu. Dvakrát střelil po temné siluetě a podruhé se ozval bolestný výkřik.
Za sebou zaslechl podezřelý zvuk – zdrápanec stál na nohou a v ruce svíral pistoli. Jenže Paul měl taky zbraň – dragounský kolt štěkl a v mužově čele se objevila malá okrouhlá dírka. Zdrápanec pustil pistoli a se zachroptěním upadl napříč přes mrtvolu Jannie MacDonaldové.
Paul se rychle upravil do přirozené podoby Conchity Gómezové. Vyběhl na dvůr, ale nenašel tam ani mrtvého, ani živého modrookého banditu. Zřejmě využil tmy a zmizel. Zasažen byl, Paul objevil krvavé stopy, ale vedly jen před dům, kde končily. Bylo jasné, že tam asi měli nějaké auto.
Paul opustil dům, v němž se pomalu začínali hemžit lidé. Tři výstřely, to na ně bylo asi přece jen moc. U první telefonní budky se zastavil, podle seznamu našel číslo Scotland Yardu a zavolal tam.
„Tady je Paul Fox z Interpolu. V Soho, Glenmorově ulici najdete dvě mrtvoly, dívku a muže. Muž je jedním ze dvou vrahů, druhý mi utekl, ale zlomil jsem mu ruku a postřelil ho. Vražda je nafingována na sexuální motivy, ale jedná se o likvidaci nepříjemného svědka činnosti rodinného klanu Scigallů, šéfů místní Mafie. Kdo je ten pán, si už zjistěte sami, můžete to v případě potřeby vydávat za svůj úspěch. A když už budete při tom, seberte taky nějakou matku Brabblovou, kuplířství a expedice pornografické literatury. Třeba vám něco o tý holce poví. Na slyšenou, páni kolegové...“
Paul Fox nebyl vševědoucí. Nemohl tušit, že mladý Mauricio Scigalla se vrátil domů postřelen v blízkosti páteře a s rukou přelomenou v lokti a v zápěstí a dlouho nebude svému ctihodnému otci a jeho gangu v ničem prospěšný. Ale předtím navštívil ještě matku Brabblovou a tiskl zdravou rukou ze všech sil té milé stařence krk tak dlouho, dokud si nebyl jist, že spolehlivě zapomněla vše, co by mohla povídat. A Mauricio dobře poznal, když je někdo mrtev. Policie tedy nezjistila téměř nic a marně pátrala také po autorovi telefonátu.
Úkol byl splněn a vrahové Jannie alias Mii potrestáni. Leč starý protivný don Cezare Scigalla si zaznamenal na konto nevyrovnaných účtů další jméno: Conchita Gomézová.
Don Cezare byl starý a v okruhu svých přátel byl považován za člověka moudrého. Zda oprávněně, těžko říct. Rozhodně ale nebyl důvěřivý a neměl pochybnosti, že by něco byla náhoda. Nikdo mu nemusel vykládat, že začala válka. Poznal to okamžitě, jakmile začala. Jenom netušil, na koho vlastně zaútočil.
Errata: