Vítej, návštěvníku!

Laura byla nejzvláštnější dívka, jakou jsem kdy poznal. Milovala mne z celého srdce a přitom se cítila neustále ponižována tím, že jsem voják národa, který okupuje její vlast. Vím, že mne měla ráda, ale nenáviděla vojsko, ke kterému jsem patřil, nenáviděla náš národ, vše co jsme přinesli do Arminu. A já se pomalu začínal přistihovat, že i já sám necítím ke svému prostředí takovou úctu a lásku jako dřív...

„Nesmíš nám věřit,“ řekla mi Laura, „Nevěř žádnému z Arminů, ani mně. Co když jsem k tobě poslána jen proto, abych z tebe tahala rozumy pro potřeby povstalců?“

„Tak si je klidně vem. Co potřebuješ vědět?“

„Nic. Zatím nic. Co bys dělal, kdybych se tě ale zeptala, kam povede vaše příští ofenzíva?“

„Řekl bych ti, že to nevím sám. Vím jenom to, že zítra ráno dostane náš velitel rozkazy. Ale protože případů, že se povstalci dozvěděli o ofenzívě, je už víc, řekne nám přesný plán až těsně před nasednutím do automobilů. Pojedeme ale zcela určitě na jih, směrem na to zatracené město Tigerstown.“

„Aha,“ zamyslela se, „To vypadá na čtverec B-15. Tam je hezky, bude se ti to líbit. Bažiny, močály, strmé kopce, džungle. Hadi, komáři, mouchy tse-tse, jedovaté ještěrky, ještě jedovatější stonožky, v horách tarantule a chřestýši.“

„Fajn. Je tam ještě někdo? Třeba nepřítel...“

„Tygři, leopardi, jaguáři, kuguáři a tu a tam nějaký ten vlk nebo šakal. A spousta povstalců.“

„Ty dovedeš člověka potěšit! Ale jak jsi přišla na ten čtverec B-15? Ty víš něco o značení naší armády?“

„My víme o všem. Až tam budeš, dávej pozor, ať se neutopíš v bažinách. Je tam hloubka, po krk i víc. Konečně ty jsi kavalerista, tak se nanejvýš utopí kůň. Jestli ti můžu něco poradit, tak tam raději nelez...“

Moje vřelé díky za její dobrou radu nevyzněly přesvědčivě. Nijak zvlášť jsem se do boje nehrnul. Nesouhlasil jsem ani s těmi pravidelnými trestnými výpady na jih, do nepřátelského území, kde žili tygři a jejich příbuzenstvo. Jednak jsem proti těm šelmám nic neměl, za druhé se tygři mstili, a mstili se podle vyprávění pamětníků velmi tvrdě a nelítostně.

„Vzpomeň si tam na mne,“ řekla Laura, „A pamatuj si, Rossi: přeji si, aby ses vrátil. Vrať se, prosím tě. Mám tě ráda...“

„To bude záležet na tvých přátelích povstalcích.“

„To bude záležet jen a jen na tobě. Podle toho, co učiníš, tě budou soudit. Neublíží ti, dokud ty neublížíš jim...“

Druhého dne ráno jsme vyrazili k jihu. Náš kavaleristický oddíl jel vpředu a teprve za námi kamióny s pěchotou, dělostřelectvo a čtyři tanky tvořily zadní voj. Neřekli nám, kam vlastně jedeme, na požádání mi sdělil kapitán Repp, že nám to velitel řekne až daleko za městem, aby nikdo nestihl dát zprávu nepříteli.

„Nevěř Arminům, kamaráde! Jsou to hadi! Pravidelně se stává, že náš cíl je prozrazenej a nikdo neví, kdo to prásknul. Já vím, že už teďka se dole v tom čtverci, kde se bude válčit, shromažďuje půl arminský hotovosti. Je to blázinec, Rossi, bojovat tady je jako boxovat se zavázanýma očima!“

Potřásal jsem hlavou a mlčel.

„Ty sis taky našel pěknou křepelku, jak jsem koukal! Je to pravá Arminka, nosí jašmak. Pozor na ni, dovedla by tě taky zabít jako kuře. Jsou úskočný a vychytralý, bestie! Radši se s ní o ničem nebav, nebo náhodou něco vykecáš...“

Napadlo mi, že Laura věděla víc než já, ale čekal jsem, co se s námi stane, abych se přesvědčil. Na večerní poradě štábu jsem se dozvěděl, co a jak: naším cílem bylo taktické postavení nepřítele ve čtverci B-15!

„Bažiny, komáři, tse-tse, stonožky, moskyti, hadi!“ řekl jsem, „Předpověděla mi to moje Laura. Jistě to tam tedy bude...“

„A jejda! Tvoje holka teda už taky věděla, kam se poženem? No sbohem, máme před sebou krásnou zábavu. Když už to vědí i holky tak pitomý, že nám to vykecají, na generálním štábu budou vědět o každým špendlíku na naší výstroji. Dostaneš křest ohněm!“

Držel jsem se v táboře raději Reppa. Konečně, kapitán vyhlížel dneska zajímavěji než jindy, neboť byl ověšen několikanásobným náhrdelníkem ze sešitých tygřích a leopardích uší a jinými podezřele vyhlížejícími trofejemi. Na požádání mi řekl, že jsou to trofeje z bojů s Arminy a ochotně mi i přes můj nikoliv přehnaný zájem vykládal, kde a jak kterou získal. Bylo to povídání na několik dní a teklo v tom víc krve než čehokoliv jiného. Repp byl podle názoru všech našich nadřízených, novin i veřejného mínění hrdina, který nikdy neschoval šavli do pochvy, nebyla-li smočena v krvi. Podle vojáků to ale byl hejsek a náfuka, který už několikrát svojí pitomostí přivedl oddíl až pod zbraně Arminům a potom nestačil utíkat. Povšiml jsem si, že vojáci nemají velkou snahu válčit s nepřáteli. Nejradši by vzali zavčas nohy na ramena...

Tábořili jsme na volném prostranství mezi dvěma rozsáhlými porosty místní džungle. Noc proběhla dobře, ale zato ráno chytily hlídky nepřátelského zvěda. Byl to kluk, který rozhodně nemohl být ještě plnoletý, celý vystrašený a zdivočelý. Dostal nepočítaných už po cestě k velitelskému stanu. Náš velitel plukovník Moran mu položil pár otázek a kluk odpovídal váhavě a vyhýbavě. Podle jeho řeči se zdálo, že neví o ničem, je z džungle v okolí a poprvé vidí naše vojáky tak zblízka. Bylo možné mu vcelku věřit, jeho vzhled tomu nasvědčoval: byl skoro nahý, oblečený jen do kusu otrhané kůže okolo boků a jeho zbraní byl luk a šípy. Tmavá pleť a dlouhé černé vlasy prozrazovaly jeho asijský původ. O povstalcích nic nevěděl nebo nebyl ochoten nic prozradit.

Plukovník Moran pokýval tedy hlavou a rozhodl: „Pověste ho na nějakou větev!“

Chlapi vyvlékli kluka ze stanu. Nebránil se ani nesnažil nějak změnit svůj osud, zůstával klidný a apatický, jako by ani nerozuměl, co se s ním děje.

„Momentíček, hoši!“ smál se kapitán Repp, když kluka táhli okolo něho, „Ne tak rychle, mládenci! Máme mezi sebou nováčka, kterej si ještě nestřelil na živej cíl! Rossi, pojď sem, máš možnost si prásknout do nepřítele...“

Přišel jsem k němu. Kluk po mně šlehl zlým pohledem, který jasně naznačoval, co by se mnou udělal, mít volné ruce.

„Tak koukej,“ vysvětloval Repp, „Srazíš ho na zem, bouchačku mu dáš do týla a zmáčkneš. Je to docela jednoduchý...“

Ty zajatcovy oči mi připomněly Lauru. Byl jí neuvěřitelně podobný, tak jako si byli podobní snad všichni Armini. Tvar nosu a brady byl sice jiný, taky barva vlasů, ale celkový výraz a hlavně pohled tmavých očí, to byla celá Laura. Zaváhal jsem.

„Za prve jsem gentleman a nestřílím na spoutaného zajatce. Za druhé tvůj způsob je trochu nevynalézavý! Pokud se pamatuju, s černochy na Jihu se dělával tak zvaný zaječí hon, což je mnohem zábavnější. Darujte mi ho...“

Vojáci se zarazili, ale Repp se divoce rozchechtal. „No prosím! Ale jestli ti uteče...“

Uchopil jsem kluka levičkou za pouta na zápěstí a pravou za vlasy a přinutil jsem ho se sehnout, až se nosem dotýkal země. Chtěl se vytrhnout a měl jsem co dělat, abych ho zmohl.

„Při třetím výstřelu zařveš a padneš!“ řekl jsem mu šeptem, když se naše hlavy dostaly blízko sebe, „Jinak tě zabijou...“

Odvedl jsem ho na okraj tábora, důstojníci šli za námi. Tam jsem vytáhl nůž a přeřízl mu pouta na rukou. Pak jsem ho nakopl a zahulákal z plna hrdla: „Tak mazej, ty hajzle!“

Kluk vystartoval jako srnka. Repp se mračil: „Uteče ti, Rossi!“

„Daleko ne!“ řekl jsem a vytáhl pistoli. První dvě rány šly mimo, při třetí se však chlapec prudce zastavil, přitiskl si ruce na prsa a pak se s tichým zaskučením zhroutil.

Repp hvízdl a plácl se dlaněmi do stehen. „No, měl jsi kliku, Rossi! Kdyby ti utekl, utrhl by ti Moran hlavu! Jseš blázen...“

„Mám v revolveru šest nábojů a náladu riskovat. Vsadím se s každým, že takhle dostanu každýho Armina, kterýho chytneme!“

„Tak to si teda povíme! O flašku, Rossi!“

„Platí!“ řekl jsem a šel si doplnit náboje do revolveru.

Když jsme vyjížděli, ležel ten kluk pořád ještě na stejném místě ve stejné pozici. Vojáci nebyli zvyklí uklízet po sobě stopy svého výchovného působení. Obdivoval jsem dobré nervy malého Armina a jeho fantastickou trpělivost...

Po poledni jsme dorazili do určeného čtverce B-15 a k večeru jsme se již brodili až po pás hustým smrdutým bahnem. Na koních se nedalo jet a navíc jsme je museli vést, neboť se plašili. Pár chlapů uspořádalo hon na krokodýly, kteří se objevili bůhvíodkud a na které Laura při svém výčtu zapomněla. Krokodýli to projeli 6:2 – jednoho vojáka uštkl had, další se v zápalu lovecké vášně utopil v bažině. Repp klel jako starý námořník a plukovník Moran jenom vzdychal. K večeru, když jsme konečně vylezli na pevnou zem, si Moran zavolal Reppa a dal mu tento rozkaz:

„Projedeš se svým oddílem okolí a prohledáš je, jestli tu nejsou vzbouřenci. Musíme postavit tábor a nerad bych, aby nás v noci někdo přepadl...“

„To je už lepší hledat jehlu v kupě sena!“ vztekal se Repp, když jsme mokří, unavení a špinaví lezli na koně a nutili ubohá zvířata k marnému klusu v kruhu kolem tábora. Nenašli jsme samozřejmě nic a pouze já jsem se setkal s větví, která mne shodila s koně a vytvořila mi na hlavě slušnou bouli. Repp se mi ani moc nesmál, konečně odpoledne se pokusil vybočit z cesty bažinou, zapadl až po krk a měli jsme co dělat, abychom ho z ní vůbec vytáhli. Ještě teď byl olepený bahnem jako strašidlo.

Do tábora jsme dojeli až za tmy a ještě jsme museli stavět stany. Koně nám odehnali na pastvu, aspoň to! Padali jsme v té zatracené tmě jeden přes druhého, nadávali a při tom lepili své špičaté přístřešky, jak se dalo. Potom jsme dostali trochu teplé polévky a příděl masa se suchary, zhltli jsme to jako vlci a zalezli do kutlochů, abychom se trochu vyspali.

Probudil jsem se strašným rámusem venku. Popadl jsem pušku a vyrazil ze stanu, který se v příští chvíli zřítil. Dva vojáci, kteří spali se mnou, se hrabali ze svých lůžek a rozčilovali se, ale já stál jako trouba a jenom zíral.

Okolo nás zuřilo peklo. Několik stanů hořelo, mezi nimi se proháněly stíny na divokých koních, které rozdávaly rány vpravo vlevo, střílely, bodaly, sekaly, rozbíjely lebky.

Spatřil jsem Reppa – běžel napříč mezi stany a křičel z plna hrdla nějaké rozkazy. V každé ruce držel jeden revolver a bez rozmyšlení střílel po každém jezdci, kterého spatřil. Když mne viděl, rozběhl se ke mně, ale v té chvíli okolo projel někdo na koni a já zaslechl zadrnčení vrhacího oštěpu. Zasáhl Reppa přímo do prsou – kapitán pustil své revolvery, uchopil oběma rukama ratiště oštěpu a snažil se vytrhnout si jej z rány. Klesl na kolena a pomalu, s nelidským skučením se hroutil.

Přiskočil jsem k němu a podepřel ho.

„Uteč...“ zachroptěl, „Nemá to cenu... dostali mě...“

Pokusil jsem se odtáhnout ho k jednomu stanu, ale byl příliš těžký a mimo to oštěp mi značně překážel.

„Je to... hra.“ řekl Repp, „A já prohrál. Drž se, Rossi...“

Pak mu hlava klesla a v ústech se objevila krev.

Sebral jsem revolvery, které mu vypadly z rukou a bez míření a bez rozmyšlení několikrát vypálil na jezdce, kteří se míhali tmou. Nevím, zda jsem zasáhl nebo ne. Postřehl jsem pouze, že jsem vystřílel všechny náboje a odhodil revolvery.

V té chvíli jsem zaslechl cval koně. Otočil jsem se a spatřil prvního tygra ve svém životě. Seděl na koni, byl opatřen koženou přílbou s okovanými hranami nad očima a na krku a v tlapě držel těžkou sekeru se širokým ostřím. Nechápal jsem, jak může v kočičí tlapě cokoliv držet – ale než jsem to domyslel, tygr zvedl sekeru a připravil se k úderu přímo na mou hlavu. Neměl jsem zbraň, vytrhl jsem tedy z Reppova těla těžký arminský oštěp a připravil se srazit jeho ránu stranou.

V hrdle tygra se ozvalo cosi jako zařvání... nebo to snad byl smích? V každém případě však nenechal sekeru dopadnout. Sklonil ji, švihl oháňkou svého koně a zmizel dřív, než jsem vůbec něco stačil pochopit. Stejně rychle se ztratili všichni ostatní Armini, kteří se zúčastnili útoku, jenom pár mrtvých tu zůstalo. Kdyby nebylo strašlivé spouště kolem stanů a hory našich mrtvých, nikdo by nevěřil, že tu došlo k bitvě.

Běžel jsem ke štábnímu stanu. Za celou cestu jsem nepotkal ani jediného důstojníka, jen prosté vojáky. Plukovníka Morana jsem objevil před stanem na kupě mrtvol – byl těžce raněn, ale ještě stále dýchal. Přinutil jsem jednoho z ošetřovatelů, aby se o něj postaral a pokusil se sehnat dohromady zbylé vojáky. Mnoho jich bylo raněných a zbylí byli zcela vyděšeni. Průzkumem jsem zjistil, že jsem jediný důstojník, který přežil srážku – a při neschopnosti plukovníka Morana velet ležela teď odpovědnost za celý zbytek oddílu na mně.

Napřed jsem počkal do svítání, dělat cokoliv v noci nebylo ničím jiným než šílenstvím. Pak jsem zjistil, co je s plukovníkem a seznal, že je mimo vědomí. Určil jsem k němu několik vojáků a ostatním dal pokyn, aby se připravili k opuštění tábořiště.

„To nebude tak jednoduchý, pane poručíku,“ sdělil mi jeden z poddůstojníků, „Je přeci příkaz, abysme před odchodem zničili všecky zbytečný zbraně tak, aby se nedaly používat. To znamená ohnout hlavně pušek, roztlouct revolvery, zlámat šavle...“

„Tak se na to vykašlete,“ rozhodl jsem, „Necháte ty krámy zkrátka ležet na hromadě a bude to...“

„Ale potom padnou do rukou Arminům!“

„Tím líp. Aspoň nás nebudou pronásledovat kvůli zbraním.“

„Ale pane...“ vyjevil se, „Co když...?“

„Člověče, jestli tady chceš zůstat a z pilnosti roztloukat pušky a revolvery, tak prosím, nechám ti tady kladivo a bibli, aby ses mohl pomodlit, až se ti blázni vrátí. Já tedy nemám ani tu nejmenší snahu zůstávat o minutu dýl, než je nutný. A mám dojem, že nikdo, kdo nemá v hlavě piliny!“

Bylo nutno jít pěšky. Všichni naši strážcové u koní byli pobiti a koně Armini ukradli. To jsem konečně čekal, ale bylo mi líto toho, kdo se pokusí pokrotit mého hnědáka a seznámí se s jeho tvrdými kopyty a žlutými zuby.

„Pane,“ řekl mi seržant, starý bojový vlk se spoustou šrámů ve tváři a tygřích uší na límci, „Bejvá zvykem dát pobít raněný... samozřejmě mimo pana plukovníka! Budou nás zdržovat...“

„Tak to ne! Je mi jedno, co tady bylo zvykem dřív! Teď velím já a říkám, že raněný se odnesou! Kdo má něco proti tomu, může se u mě přihlásit a já ho zastřelím. Jasný?“

„Ale mužstvo, pane...?“

„Budou držet hubu!“

Nedrželi, když vyslechli můj příkaz. Někteří, zvláště staří veteráni, začali hlučně reptat.

„Zavřete ty klapačky!“ řekl jsem jim, „Dneska se rozčilujete, že chceme zachránit vaše kamarády, ale co budete povídat zejtra, až vás zchromí něčí kulka a budete ležet bez pomoci jako lazaři? Chcete, abych vás zítra postřílel, až se nebudete moct hejbat? Copak nejste lidi, u všech čertů, abyste klidně povraždili bratry ve zbrani jen proto, že máte strach z pár zdivočelých Arminů v okolní džungli? Říkám vám, že ty raněný odnesete – a dokud budu naživu, dokážu vás přinutit!“

Reptalů bylo naštěstí málo a velmi rychle se uklidnili, když jsem na ně zamával zbraní. Vydali jsme se okamžitě na zpáteční cestu a já jsem osobně zajišťoval, aby vpředu a vzadu byly dostatečné hlídky pro případ setkání s nepřítelem.

„A hlavně,“ dodal jsem, „Nestřílejte po nikom, koho spatříte! Třeba se nám podaří projít v míru...“

Potom začala cesta, na kterou vzpomínat znamená přivolávat si horečnaté sny. Brodili jsme se v bažinách většinou po pás, někdy po prsa smrdutým bahnem. Hlídky, které šly první, občas zapadaly po krk a někdo další je musel vytahovat. Přitom bylo nutno nést ve zvednutých rukách pušky a střelivo, aby nenavlhlo. Jeden voják nesl často i tři pušky a bedničku nábojů, protože další nesli raněné. Kdo mohl, šel sám, i když třeba o berlích – všichni měli strach z Arminů, kteří jistě číhali někde kolem. Znovu nás napadli krokodýlové a podařilo se nám je zahnat jen za cenu smrti jednoho z vojáků, kterého ty šupinaté bestie roztrhaly.

Navíc jsme ještě zabloudili. Čekal jsem to od začátku, neboť ti, kdo znali zdejší terén, zahynuli a my zbývající jsme dokázali hledat správný směr jen velmi přibližně. Byl jsem natolik rozumný, že jsem zřídil z chytřejších seržantů jakýsi velitelský sbor, který se o postupu radil. Proto bylo možné se vyvarovat mnoha omylů, jichž bych se dopustil, kdyby velení leželo jenom na mně. Přesto vojáci nadávali. Jeden z poddůstojníků se opět pokoušel mě přesvědčit, abych dal pobít raněné. Střelil jsem ho z bezprostřední blízkosti přímo do čela, složil se do bažiny a nikdo další už se neodvážil se mnou diskutovat.

Docházela nám voda a ta z bažiny se nedala pít. Jeden z vojáků se jí napil přes přísný zákaz a již po několika hodinách začal blouznit, což naštěstí odradilo ostatní. Také potravin jsme měli málo a nenašli jsme nic, co by bylo k jídlu. Bloudili jsme stále v nemožnějších končinách. Všichni jsme už tušili, že jdeme místy, kde jsme ještě nebyli, ale kompasová střelka nás vedla k severu, kde měla být záchrana.

Po třech dnech putování a třech nocích na malých ostrůvcích pevné země uprostřed bažin přestal být náš oddíl organizovanou armádou a stal se tlupou smrtelně unavených stínů, kde jeden číhal na chybný pohyb druhého. Přistihl jsem se, že se chovám jako bandita a své podřízené ovládám už jenom strachem z pistole, kterou jsem měl neustále po ruce. Nařídil jsem vojákům mimo absolutně spolehlivých vyjmout z pušek náboje a tak nebylo třeba obávat se vzpoury. Ale toho čtvrtého rána veškerá moje moc takřka skončila, neboť vojáci odmítli pokračovat v cestě pro naprosté vyčerpání. Nikdo z nich nedal jediný rozumný návrh, co tedy dělat, ale s tupostí sobě vlastní odmítali každý můj pokus přimět je k nějaké činnosti.

Plukovník Moran se probral z bezvědomí. Když jsem mu vylíčil naši situaci, dokázal mi dát jen pár zcela bezobsažných a v naší situaci nepoužitelných rad. Jediné, co z jeho řeči bylo rozumné, byl příkaz vyjednávat s Arminy, setkáme-li se s nimi a dovést oddíl do Kingtownu aspoň v tomto složení. Později jsem mu byl vděčen za tu radu, neboť ačkoliv jsem na to od začátku pomýšlel, obával jsem se, jak by to bylo posuzováno nadřízenými.

Pozdě odpoledne se mi přece jen podařilo přimět chlapy k odchodu z ostrůvku. Dokonce se umoudřili natolik, že opět vzali raněné a náklad. Zase jsme se brodili vodou, divokým nepřehledným terénem – a po poledni jsme náhle spatřili lidi.

Proti nám, přímo z džungle, přijížděla trojice jezdců. První byl vysoký štíhlý muž v leopardí kožešině, druhý svalnatý černoch s kroužky v uších a pangou na prsou, třetí (div se světe) pruhovaný tygr. Byli to Armini, to jsme poznali na první pohled, ale vojáci byli duševně natolik ubiti a tělesně znaveni, že neměli nejmenší chuť pustit se s nimi do boje.

Blížili se – jejich koně zapadali až po břicho do vody, ale nezdálo se, že by jim to vadilo. Viděli jsme jejich zbraně, muži měli kulovnice naší výroby, tygr rovněž střelnou zbraň s dlouhou hlavní a nepochopitelnou konstrukcí komory a spouště. Mimo to měl bílý muž šavli, černoch zmíněnou pangu. Několik metrů od nás zastavili a hleděli na nás vyčkávavě.

„Chci mluvit s vaším velitelem.“ řekl pak bílý muž.

Brodil jsem se mu vstříc. Ti tři mne pozorovali, dokud jsem nedošel až před jejich koně.

„Kdo jsi?“ ptal se bílý muž.

„Poručík Ross Bartlett od druhého jezdeckého pluku v Kingtownu, v současné době velitel tohoto oddílu. A kdo jsi ty?“

Ani stínem nedal najevo, že by mu samozřejmé tykání, kterého jsem pro něj použil, bylo nepříjemné. „Jmenuji se Chatt Wanner a jsem velitelem oddílu, který vás obklíčil. Je mi jasné, poručíku, v jaké jsi se ocitl situaci. Nabízím ti pomoc.“

„Jakou?“

„Vyvedu vás z bažin a dovedu do Kingtownu. Ty mi za to dáš všechno střelivo, které ještě máte. Pušky jsme si vzali, jak jsi nám je velkoryse ponechal, ale nemáme co do nich nabít.“

Otočil jsem se ke svým lidem. „Nezbývá mi než souhlasit.“

„Očekával jsem, že se budeš vzpírat! Vaši důstojníci obvykle nejsou nakloněni vyjednávat s povstalci!“

„Nejsem blázen, Chatte Wannere. Vím, že kdybys chtěl, mohl bys nás postřílet jako králíky. Přišel jsi k nám jen s dvěma vojáky, ale v džungli je jistě schováno pár set bojovníků s namířenými luky i puškami...“

„Jsem tady jenom já a ti dva. Nebojíme se vás natolik, abychom proti vám posílali vojsko. Potřebujeme je na jiné účely, z Kingtownu za vámi vyrazil pomocný sbor. Za dva dny tady bude a musíme jej zničit...“

Krev se mi nahrnula do hlavy. „Poslyš, nemysli si, že si ze mě můžeš dělat legraci! Na jedné straně nás zachráníš a na druhé chceš zničit naše kamarády? Co je to za logiku?“

Chatt se naklonil blíž k mé tváři. „Jsi hlupák, poručíku. Nežádal jsem nikoho, aby lezl do mé země. Ty ses sem dostal, přežil jsi boj a jsi poražen. Tvoji vojáci už nikdy nebudou chtít bojovat proti nám a ty sám se už nevrátíš do těchto míst. Nejste mi nebezpeční – nebezpeční jsou nám ti, kdo přicházejí se zbraní a ještě nedostali ponaučení...“

„Musím tvoji velkomyslnost přijmout. Ale kdybychom byli v jiné situaci, vrátil bych ti tvoji drzost šavlí!“

Chatt Wanner se pousmál. „Kdy a kde budeš chtít, Rossi! Teď ale řekni svým vojákům, aby šli za námi a nebáli se. Vyvedeme vás z bažin. Než zapadne slunce, budete na pevné zemi a budete u potoka, jehož voda se dá pít...“

Muži uvítali tuto možnost s nadšením. Jako by se jim do žil vlila nová krev, šli s optimismem za trojicí. Tři Armini se ani jednou neohlédli, jsme-li za nimi či nikoliv. Ani jim snad nenapadlo, že by stačilo třikrát vystřelit...

Krátce před západem slunce jsme vylezli na pevnou zem. Chatt sesedl s koně a zavedl mne k potoku, kde tekla dobrá sladká voda. Aby mne přesvědčil, že je pitná, napil se první sám. Ale sotva přiložil ústa k vodě, ležel jsem vedle něj a lokal tu chladnou, životodárnou tekutinu jako žíznivý velbloud. Ani naši vojáci se nedali příliš pobízet a hltavě pili. Chatt stál nad nimi a pozoroval je klidně, bez jediného hnutí tváře.

Potom jsme mu složili k nohám všechno střelivo, které jsme měli – oddělil od toho jednu bedničku a podal mi ji. „Je třeba, abyste si nechali trochu nábojů. Ostatní jste vystříleli po povstalcích, budou-li se vás vaši páni ptát. Teď se vyspíte a zítra ráno vás odvedu do vesnice, kde počkáte, až se trochu zotavíte. Doporučuji vám, abyste se tam chovali slušně, je to arminská vesnice a platí tam naše zákony...“

Nestavěli stan, stočili se do klubíčka u ohně a spali tak celou noc. Ráno mne Chatt probudil a dával mi dárek: mého koně, kterého kvůli tomu přivedli až z pastvin. Na můj údiv řekl: „Víme, který kůň je tvůj. Sledovali jsme tě celou cestu...“

Mohl jsem tedy jet s nimi. Vojáci šli pěšky a při tom jim pomáhalo několik arminských jezdců, kteří se kdovíodkud vynořili. Vojáci se těch polonahých mladíků zpočátku báli, ale pak si na ně vcelku ochotně zvykli.

Byl jsem velmi zvědav na vesnici Arminů, ale spatřili jsme před sebou skupinu pravidelně uspořádaných domků s bílou omítkou a červenými střechami, uprostřed s kostelíkem a věžičkou jako někde v Alpách. Na věžičce zaklinkal zvonek a z okopů okolo vesničky vylezlo několik mužů. I tady byli připraveni na případný boj, kdyby se sem zatoulali naši vojáci.

Chatt vjel do nejširší ulice a projížděl jí klidně a důstojně, zdravíc vztaženými prsty pravé ruky lidi, kteří sledovali náš příjezd. Moje uniforma vyvolala trochu zvědavosti, ale vcelku mne lidé považovali za normální přírůstek do domácnosti. U největšího domu Chatt zastavil a krátce pohovořil s nejstarším mužem ze skupiny, která tam čekala. Ten stařec se pak obrátil ke mně a pozval mne, abych přijal jeho pohostinství.

Když došli vojáci, byl pro ně za vesnicí vyhrazen prostor, kde si mohli postavit stany. Okolo jejich tábora sice procházely hlídky, ale dopřávaly jim plnou volnost, jako by patřili k vesnici. Hned přišel i jakýsi lékař, který prohlédl raněné a poskytl jim ošetření.

Když jsem se vykoupal v jezírku za vesnicí a trochu se upravil, abych vypadal jako civilizovaný člověk, prošel jsem se mezi domy a pokusil se navázat styk s místními lidmi. Většinou na moje otázky nikdo neodpověděl, nebo jsem dostával odpovědi zcela nejasné. Bylo vidět, že nejsem místním lidem po chuti, přesto nás všechny ochotně hostili z té trošky, kterou sklidili na svých chudých políčkách.

Navštívil jsem plukovníka. Byl při vědomí a věděl, kde jsme a co tu děláme. Potřásl hlavou a nic neříkal, teprve když jsem mu prozradil, o čem mluvil Wanner, řekl: „Ano, Rossi, to jsem čekal. On je zabije, uvidíš! A pak přijde k nám a bude si s námi přátelsky povídat! To je strašný národ...“

Chatt Wanner přijel třetího dne navečer – přes prsa se mu táhl dlouhý šrám od kavaleristické šavle. Bydlel v pokoji vedle mého a byl zde jako doma. Sotva přijel, odložil leopardí kožešinu a chodil po vesnici bos a oblečen jen do pruhu čistě bílé látky kolem boků jako nejbídnější rolník. V té chvíli by v něm nikdo nehledal válečníka, který právě zničil takové množství vojáků. Jenom na krku nosil osmihrotý kříž z namodralé oceli s červenými kameny – všiml jsem si podobných označení také mezi tetováním na jeho těle, kterého bylo poměrně dost, ale žádné obrázky nahých slečen jako u námořníků nebo trestanců.

„Jak dopadl náš oddíl?“ odvážil jsem se ho zeptat, když usedl na kamennou lavici před naším domem a melancholicky hleděl na tmavnoucí oblohu.

Obrátil se ke mně a zamračil se. „Normálně jako vždycky. Zbylo jich jenom málo, ti ale našli správnou cestu zpět. Vymotají se, není třeba jim pomáhat. Získali jsme slušnou kořist...“

„Mluvíš o vraždění jako o běžné věci!“ vytkl jsem mu.

„Ano, naučil jsem se to. Vy mluvíte o vraždění buď s pýchou nebo s hrůzou, podle toho, zda se ho dopouštíte vy nebo někdo druhý. Ale vraždíte s klidem, který je všední. Ti vojáci se setkali s vesnicí civilistů, kteří snad ani neměli ponětí, že se tady vede nějaká válka. Postříleli všechny, kterým se nepodařilo utéci do džungle. Včetně žen a dětí. Divíš se ještě?“

„Ale co to povídáš, Chatte? Naši vojáci nezabíjejí ženy a děti! Jsme vaši přátelé a chráníme vás, dokonce nasazujeme životy pro vaše blaho! Vím, jak to bylo, když s námi císař uzavřel smlouvu, ale naši vojáci vás mají rád, bojují za vás a vy...?“

Chatt se ironicky usmíval. „Nezvali jsme vás sem! I kdybyste nám opravdu chtěli pomoci, kdybyste nás opravdu chránili! Jsme svobodní lidé a máme své vlastní názory. Je to naše země, Rossi Bartlette a vy jste jenom mizerní okupanti! Až odejdete z naší země, budeme třeba přáteli a budeme společně bojovat proti společným nepřátelům. Ale dokud šlapete svýma špinavýma nohama arminskou zemi, budeme vás bít jako vrahy...“

„Mluvíš jako...“ zarazil jsem se, neboť jsem mu nechtěl nic povídat o Lauře.

„Jako každý čestný Armin. Nevěř nám, Rossi, nevěř žádnému Arminovi. I ti, kdo jsou s vámi a zdají se vám nejlepší, vás zradí, jakmile se jim naskytne první příležitost. Až zakolísáte, až na chvíli přestanete být silní, vrazí vám vaši nejlepší přátelé dýku do zad. Pamatuj si to...“

„Ale vždyť... copak nemůžete pochopit, že jsme silnější a že jenom ve spojenectví s námi je vaše šance?“

„My nechceme nic chápat. I kdybyste tisíckrát měli pravdu, my jsme Armini a máme svoji víru. Ta víra nám říká, že máme vládnout své zemi sami, bez vás. My jsme páni této země i plodů jejich – a kdo sáhne na naši zemi, toho musíme zabít. Nechceme pochopit, co je pro nás výhodné. Chceme svobodu a vybojujeme si ji, nebo padneme...“

„Nenávidíte nás!“

„Nenávidíme.“

„Také ty mne nenávidíš!“

„Tebe ne.“

„Proč? Jsem stejný jako ostatní. Jsem důstojník...“

Chatt mlčel a usmíval se.

„Proč děláš rozdíl...?“

„Já vím.“ řekl, vstal a odešel do domu.

Přemýšlel jsem a cítil zvláštní, neodůvodněný a nesmyslný vztek na toho suverénního mladíka, který byl tak tajemný a při tom tak sympatický. Napadlo mi, že jsme si slíbili souboj a rozhodl jsem se, že si s ním vyřídím účty, pokud možno hned zítra. Nevěřil jsem už tomu, co hlásali naši velitelé – ale byl jsem přes všechno povinen to bránit...

Když jsem ráno vyšel, stál Chatt na dvoře. Byl nahý a poléval se s vehemencí vědry vody, které mu pumpoval desetiletý kluk z domu. Snad to byl dokonce Chattův syn, nevím.

„Chatte! Hej, Chatte Wannere!“

„Ahoj, Rossi,“ smál se, „Pojď se taky umýt!“

„Slíbil jsi mi, že se střetneme v boji! Přišel jsem ti to připomenout. Vem si šavli a postav se mi!“

Chattova rozesmátá tvář zvážněla. Chvíli se mi zdálo, že zesmutněl a že se rozzlobil. Držel v ruce plné vědro vody a mně se zdálo, že se mu ruce chvějí. Najednou mi bez výstrahy vychrstl celé vědro na hlavu a současně se rozesmál.

„Souhlasím, Rossi! Ale ne tady, tady není dobré místo pro vyřizování takových sporů. Vem si koně a vyjedeme si někam, kde se to dá vyřídit mnohem lépe a bez diváků...“

Byl jsem promočený až na kůži a měl vztek. I ten malý kluk se mi chechtal jako pominutý. Sebral jsem svého koně, ale než jsem ho osedlal, byl už Chatt připraven. Bodejť, uvázal si kolem pasu svůj pruh bílé látky, naskočil na neosedlaného hřebce a už se mi jenom posmíval, jak se pachtím s tím nesmyslným postrojem. Šavli při tom držel v ruce a vypadal teď mnohem víc jako pirát.

Vyrazili jsme k jezírku za vesnicí. Chatt zajel až na břeh, tam seskočil a postavil se do střehu. Koně nechal klidně utéct.

„Tady budeme bojovat?“ divil jsem se, „Není to nevhodné?“

„Vůbec ne. Protože tě zaženu do jezera a zchladím ti tam pořádně hlavu! Udělal bys nejlíp, kdyby ses svlékl...“

„Pořádný důstojník se svou uniformou pyšní!“ řekl jsem, ale pro jistotu jsem svlékl kabát.

„Tak jen do toho, chlapče! Když se ti něco stane, ona tě Laura zase sešije dohromady...“

Zatmělo se mi před očima vztekem. Tenhle člověk ke všemu ještě vypátral něco o Lauře! Vrhl jsem se na něj s úmyslem ho rozsekat, ale narazil jsem na žulovou obranu. Chatt mne zatlačil až na břeh a tam kopnutím do břicha srazil do vody. Bylo jí do půli stehen, Chatt tam skočil za mnou a hnal mě až do rákosí, kde jsem se zabořil do hustého bahna a než jsem se vymotal, měl jsem dost po bojové náladě. Za tu dobu mne mohl zabít kolikrát chtěl, ale jenom se smál a dorážel na mne, jako by si hrál.

Hodil jsem šavli na břeh a šel si sednout. Chatt zapíchl svou zbraň do písku a přisedl ke mně. „Šlo by ti to, chlapče, ale na Arminy ještě nestačíš...“

„Co víš o Lauře, Chatte?“ zeptal jsem se.

Chytil mne za ramena a zatřásl se mnou jako s hruškou. „Ty blázne! Copak jsi ještě nic nepochopil?“

„Co?“

„Všechno! Celou pravdu o naší zemi! Tahle země je hrob pro všechny nepřátele, Rossi Bartlette – ale ty nejsi náš nepřítel a my tě nesmíme zabít...“

„Vím, že jsi mi v dnešním boji párkrát daroval život. Ale proč, Chatte? Já bych bodl, kdyby...“

„Tvůj život patří Lauře van Noordenové. Žádný na něj nesmí sáhnout, dokud ty sám svým jednáním nezrušíš její ochranu. Laura nás požádala, abychom ti neubližovali. Jinak bys už byl mrtev.“

„Laura tedy patří k vám?“

„Ne. Ale je princezna z dobrého rodu, který má vážnost a úctu u všech Arminů. Řekla, že si přeje, aby poručík Ross Bartlett žil. Od té chvíle je naší povinností tě chránit, dokud nějakým svým zločinem tuto ochranu nezrušíš. To se nestalo. Proto jsi stále pod naší ochranou a budeme tě chránit dokonce i uprostřed města, uprostřed vašeho tábora...“

Zaťal jsem pěsti. „A co když jsem někoho zabil, Chatte? Byla bitva, co když jsem zastřelil někoho z Arminů?“

„To bylo v boji. I já jsem zabíjel.“

„A kdybych zabil tebe?“

„Můžeš to zkusit. Ale i tak by ochrana platila dál. Vyzval jsem tě, byl to řádný boj. Bojuj jak můžeš, ale varuju tě, aby ses nedopustil něčeho nečestného. Tím by ochrana padla...“

Zamračil jsem se a zahleděl se zlostně na hladinu rybníka. Chatt mi položil ruku na rameno. „Z tebe nikdy nebude vrah, Rossi. Dal jsi život tomu klukovi tam u tábora, i o tom vím. Jiný by ho zabil, tys sehrál nebezpečnou komedii jen proto, abys ho zachránil. Laura věděla, komu dala svoji důvěru...“

„Nechápu vás!“

„Pochopíš. A teď, když nemáš nic proti tomu, můžeme pokračovat ve výcviku se zbraní. Naučím tě několika šikovným výpadům, při dalším souboji se ti to může hodit...“

Po třech dnech jsme opustili vesnici, aniž nám někdo z jejích obyvatel projevil sebemenší známku přátelství. Plukovník Moran se probral z bezvědomí a měl kratší vzrušenou diskusi s Chattem Wannerem. Chatt jej však příliš neuznával a prohlásil mu do očí, že nevyjednává se zraněným zločincem, ale se skutečným velitelem, kterým je Ross Bartlett. Nebylo mi to příjemné, plukovník by mi mohl dost poškodit kariéru, ale kupodivu nebyl vůbec proti a několikrát mne pochválil za rozumné jednání s nepřáteli.

„Z Kingtownu to všechno vypadá jinak. Tady bysme bez dohody byli v pekle dřív, než bysme se nadáli...“

Chattovi jezdci nás doprovodili až na okraj džungle, dokonce až tak blízko, že jsme zřetelně viděli ochranné pevnůstky naší armády. Tam zastavil a zamával na mne, abych k němu dojel.

„Tak jeď, Rossi – a pozdravuj Lauru. Dál s vámi už nemůžu, tam bych byl zase vaším zajatcem. Buď šťastný – ještě se uvidíme...“

„Až se uvidíme, budeme muset být nepřáteli! Raději ne...“

„Ty budeš muset. Já nemusím nic. Uvidíme se ještě.“

Podal mi ruku, otočil koně a kopl ho patami – při tom silně hvízdl na prsty, Armini obraceli a mizeli v džungli.

Ve štábu nás uvítali jako zmrtvýchvstalé. Nikdo nechtěl věřit, že nám Armini darovali život. Plukovník Moran se zachoval neuvěřitelně, všude chválil moji odvahu a rozvážnost, že jsem moudrým vyjednáváním zachránil celý oddíl. Kromě toho líčil pár bitev, na něž jsem se nedokázal upamatovat a v nichž jsme to Arminům natřeli, že se nestačili divit. Příliš mě nezarazilo, že i většina vojáků vykládala o našich vítězstvích neuvěřitelné historky po hospodách a navzájem si svorně dosvědčovala své hrdinství. V rozpacích jsem byl jenom, když jsem měl něco takového potvrdit. Nicméně mi to vyneslo pověst neohroženého bojovníka a po několika dnech povýšení na nadporučíka.

Ale nejdůležitější věc jsem udělal jenom pár hodin po tom, co jsem přibyl do města – navštívil Lauru.

„Pozdravuje tě Chatt Wanner.“ řekl jsem jí, když jsme se pozdravili.

Laura nedala najevo překvapení. „To je od něho hezké.“

„Byl jsem u něho zajat! Odkud ho znáš?“

„Vůbec ho neznám. Je pobočníkem prince Lery a jedním z komthurů řádu, trochu vysoká společnost na mne. Nikdy jsem ho neviděla, aspoň pokud vím...“

„Říkal něco o ochraně, kterou jsi na mne vyhlásila!“

„To jsem dala písemně spojce, která k povstalcům šla. Já se s nimi nestýkám, ani nevím, kde jsou...“

„Nestýkáš? Ale víš, kdo je Chatt, a oni tě dokonce poslouchají, když o něco požádáš!“

„Patřím přece k této zemi! Narodila jsem se v ní a mám tedy právo chránit každého, kdo si to zaslouží...“

„A jak je možné, že vždycky všechno víš? Nebo se bojíš, že bych tě udal policajtům?“

„Ne. Po tom, co jsi nezabil toho zvěda, vím, že nejsi zločinec. Ani vrah, ani okupant. Jsi můj milý...“

„Tak přece jenom všechno víš! Jak dopadla naše bitva, víš samozřejmě taky?“

Usmála se a zavrtěla hlavou. „Kdepak! Teprve teď jste přišli do města, nestihlo se to ještě rozkecat. Přímý spojení s jihem nemám, tím se to dost zdržuje. Ale zítra to už budu vědět...“

Upadl jsem na postel a dlouho jsem se smál.

„Lauro...“ vydechl jsem, „Já tě... já tě miluju...!“

Errata:

30.05.2021 11:45