17. března: Lord Oliver při práci
|
|
Doktor Lobban si poškrábal počínající lysinu a sundal brýle. Nato se obrátil k Oliverovi. „Abych tak řekl, Vaše Lordstvo, jejich stav je... dosti špatný. Jedinou naději spatřuji v tom, že nesežraly příliš mnoho otráveného pokrmu. A udivuje mne, že se vám podařilo je včas od tohoto úmyslu odvrátit...“
Lord Oliver utajil doktoru Lobbanovi pravý stav věcí, takže vyslechl tuto poznámku bez vysvětlení a bez pozastavení.
„Přes to, že vašim kočkám byla poskytnuta první pomoc,“ hovořil Lobban dále, „Jejich zažívací a střevní trakt je ve značném nepořádku. Dá se říct, že bude delší dobu trvat, než se opět ustálí a bude moci řádně plnit svoje činnosti. Do té doby bude docházet k častým průjmům a hubnutí, provázeným nejrůznějšími dalšími nepříjemnostmi. Je zapotřebí nedávat jim žrát nic dráždivého, zvláště ne mléko a maso. Hlavně rýži, ovesnou kaši, vločky, brambory – to jim pomůže. Jistě uznávám, Vaše Lordstvo, že to všechno dohromady není pro kočku ani zdravá, ani přitažlivá strava. Ale bohužel, je to bezpodmínečně nutné.“
„Ano,“ řekl Oliver, „Děkuji vám, doktore.“
„Škoda, že není možné těm zvířatům vysvětlit, jaká je jejich situace a čeho se mají vyvarovat. Kdyby se ta věc stala před dvěma měsíci, byl bych mohl v té věci zakročit, měl jsem totiž pomocníka, který byl schopen zvládat divoké šelmy jenom zvukem svého hlasu. Zdálo se mi, že se s nimi dokáže domluvit...“
„Enkru Westona.“ řekl klidně lord Oliver.
Doktor Lobban sebou trhl. „Vaše Lordstvo ho zná? Prosím vás, co se s ním stalo?“
„To bych sám rád věděl. Můžete mi říct, kdy jste Enkru viděl naposledy? Bylo to někdy v lednu, ne?“
„Ano. Byl v zahradě, ale u mne se stavoval jen krátce a dal mi knihu, kterou si vypůjčil. Chtěl si půjčit ještě něco, ale potom si to rozmyslel a řekl, že přijde za tři dny, bude-li chtít Dot. Chodil totiž s takovou blonďatou holčičkou v bílém kabátku a občas ji vodil k nám do zahrady. Bylo to moc milé dítě – Mulligan s ní mluvil ještě nedávno, když tam byla. Já jsem od té doby neviděl ani ji, ani Enkru. Moc mě to mrzí, rád bych se s ním zase viděl. Domnívám se, že by mi měl poslat aspoň pozdrav, když nemůže přijít, ale...“
„Enkra je toho času hostem státní polepšovny.“
„Kde? Za co? Takový hodný a šikovný kluk! Co udělal?“
„Přesně tytéž otázky znepokojují i mne. Mluvme na rovinu, doktore – jistě jste pochopil, že tahle otrava osmi koček není jen obyčejná záležitost...“
„Měl jsem ten dojem od začátku! Mám za to, že Vaše Lordstvo chápu – byl jste nedávno na návštěvě v Arminu, barone? Poznám to podle vašich vlasů a podle chování, nehledě na pleť, která nese jasné stopy silného opálení. Domyslel jsem si, že by tyhle roztomilé malé šelmičky mohly docela dobře pocházet odtamtud. Tím je jasné, proč byly otráveny – byl to pokus překazit Vašemu Lordstvu něco, co s nimi připravovalo. A udělal to někdo, kdo ví, že tyhle kočky nemají v Londýně rovných...“
Oliver vážně pokýval hlavou. „Přivezl jsem je, abych použil jejich služeb při pátrání po Enkrovi. Zdá se, že někdo nechce, aby tady byly...“
„Uvědomujete si, mylorde, že ten, kdo se pokusil zabít tyhle kočky, nemá daleko ani k vraždě člověka?“
„Uvědomuji.“ lord Oliver vytáhl z kapsy revolver a položil ho na stůl, „Nikdy nechodím beze zbraně.“
„Doporučoval bych to.“
„Zítra dopoledne si dovolím vás navštívit. Kdyby to bylo možné, rád bych si promluvil s tím ošetřovatelem Mulliganem. Třeba ví něco, co by nám pomohlo...“
„Budeme se těšit, Vaše Lordstvo.“ řekl doktor Lobban.
17. března tedy předjel Oliverův elegantní automobil před vchod do zahrady a dva mladí muži vystoupili. Oliver vyhlížel jako gentleman, včetně buřinky na hlavě, aktovky a stočeného deštníku. Taky Romeo měl v ruce brašnu, ale pohříchu byl v ní pouze složený a k akci připravený samopal, který mohl kdykoliv rychle použít. Buřinku ani deštník nenosil, konečně byl jen řidičem a tajemníkem svého pána.
Nejdřív se prošli zahradou, prohlédli zvířata a velmi se pobavili jejich skotačením. Potom zašli do administrativní budovy a dali se ohlásit u doktora Lobbana. Očekával je – po referátu o zdravotním stavu Murriho koček je vzal s sebou znovu do zahrady a zavedl k Mulliganovi. Ten právě něco dělal v tygří kleci, takže šli do temné chodby, kudy tak často chodil Enkra. Romeo se trochu bál, když vstoupili mezi klece, ale Oliver bez rozmyšlení přistoupil, s tichým klidnícím mručením prostrčil ruku mřížemi a nejbližšího tygra pohladil. Ten si to nechal líbit a Mulligan udiveně vyhlédl ze sousední klece. „Pánové jsou z Arminu?“
„Lord Oliver Monroes a pan Romeo da Campa.“ představil doktor Lobban, „Rádi by si s vámi pohovořili o jednom svém známém...“
„O Enkrovi? Ovšem, velmi rád...“
„Jak to víte?“ ptal se Oliver s úsměvem.
„Pohladil jste tygra. To dovede na světě jenom Enkra.“
„Nejen on, pane. Jsem částečně Armin. Můj bratranec Roger je tam narozen – a právě on mne posílá, abych se pozeptal...“
„Taky bych rád věděl, co se s Enkrou stalo. Ta jeho kamarádka Dot říkala, že si s ní dal schůzku tady u tygří klece. Ale nepřišel. Nikdo ho od té doby neviděl.“
„Je v polepšovně.“ řekl Oliver.
Mulligan uchopil pevněji násadu koštěte a zamračil se. „Kdo vám tohle nalhal? Ten kluk nic neudělal, Vaše Lordstvo – bez ohledu na to, co si o tom myslíte vy!“
„Myslím si totéž. Domnívám se, že se stal obětí nějakého spiknutí. Dokonce jsem slyšel, že v den, kdy byl viděn naposledy, zachránil před utopením malé dítě nějakých emigrantů z nejchudší čtvrti. Pak ho hned zavřeli. Já hledám toho, kdo je tím vinen.“
Mulligan chytil Oliverovu ruku jako do svěráku a stiskl. „Vaše Lordstvo, až ho najdete, přiveďte mi ho sem! Já pustím svoje kočičky a uvidíme, co z něho zbude!“
„Jste poctivý člověk, Mulligane,“ řekl lord Oliver, „Kdybyste byl někdy v nesnázích nebo bych pro vás mohl něco udělat...“
„Ale, co já, já nic nepotřebuju! Spíš by potřebovala pomoct vdova Wardová, ta co nám půjčila toho psa na odchování malýho Kwarra, jestli víte. No, Kwarr je tenhle velikej tygr – můžu vám ho pustit, on nic neudělá, jenom se mazlí...“
Romeo se tvářil trochu nejistě. Na kočky si zvykl, ale rozumné tygry odmítal uznat a i nadále se bál. Oliver však velkopansky kývl, jako by se to rozumělo samo sebou a když Kwarr vyběhl, sehnul se k němu a mazlil se s ním jako s domácí kočkou. Romeo ho samozřejmě taky pohladil a když seznal, že je pouze ochočený, polekal se ještě víc a začal podvědomě hledat možnost útěku.
„Tak ta vdova Wardová,“ pokračoval Mulligan, „Ona je moc chudá a ten příjem za půjčení psa jí moc pomáhal. Platíme ho i teď, i když vlastně fenu nepotřebujeme. Ale paní Wardová má pořád ještě veliký nesnáze, byla nemocná, upadla do dluhů a teď se bojí, že ji věřitelé vystěhují z domku...“
„Čím byl její muž?“
„Nějakým majorem – padl v Indii někde u Madrásu,“ vzpomínal Mulligan, „Přesně to nevím.“
„Nevadí, to zjistíme. Romeo, poznamenej si to.“ Romeo na ta slova vytáhl z kapsy notes a zapsal si tam poznámku.
„Velice rád bych se dozvěděl něco o té Dot. Jak se jmenovala celým jménem? Kde bydlela, nevíte něco?“
„Nevím, pane. Chodila vždycky s Enkrou. A my po pravdě řečeno, nevíme ani kde bydlel Enkra. Chtěli jsme se po něm poptat, ale... Londýn je velkej...“
„Nemáte to poznamenáno vy, doktore?“
„Ne. Enkra se vždycky nějak objevil, on nejezdil autobusem jako normální lidi, ale běhal celou cestu, i v zimě a mrazu pěšky. Uměl běhat tak, že jsem tomu nechtěl věřit. Vyšetřoval jsem ho a vím, že měl nádherně vypracované tělo...“
Romeo se trochu usmál, ale Oliverovi se nezdálo, že by pro Enkru bylo nenormální nechat se vyšetřovat veterinářem. „A ta Dot, neptala se po Enkrovi?“
„Ptala. Byla tady od té doby třikrát a vždycky se vyptávala. Naposledy to bylo asi před třemi týdny...“
Oliver potřásl hlavou. „Dobrá – až zase přijde, dejte jí tuhle navštívenku.“ vytáhl lísteček s baronskou korunkou, „Ať mne laskavě navštíví, chtěl bych se s ní setkat. Je zřejmě poslední, kdo Enkru viděl na svobodě...“
„Moc bych si přál, pane, aby se Enkra dostal zas ven! Nevěřím tomu, že něco udělal. Udělejte pro něj, co budete moct...“
„Udělám, pane Mulligane.“ podal mu Oliver ruku, „Jsem už taky trochu Armin a my máme ve zvyku prosazovat svá práva. Děkuji vám a až se něco dozvím, podám vám zprávu...“
Vrátili se do administrativní budovy. Dr. Lobban na chvíli odešel a pak je pozval do ředitelovy kanceláře. Oliver šel, Romeo se zdvořile omluvil, že si raději ještě jednou prohlédne zahradu. Na nějaká úřední jednání nebyl moc zvědav.
Ředitel přijal Olivera velmi přívětivě. „Byl bych šťasten, kdyby se Vám podařilo obnovit svobodu toho chlapce. Doktor Lobban vám už jistě řekl, a já to plně potvrzuji, že nám velice pomohl v naší obtížné a velmi těžké práci. To, že zachránil tygří mládě, je pro nás neobyčejně cenné jak morálně, tak finančně. Nemusím vám zastírat, že naše hospodářská situace není nejlepší a že zdar našeho díla závisí z velké míry na státních dotacích, o nichž se má v nejbližší době rozhodnout... Bohužel obávám se, že situace nijak nenasvědčuje, že by se vláda rozhodla věnovat své peníze na rozšíření a zvelebení naší zahrady...“
Oliver si přetřel nos dlaní. „Státní dotace? Znáte někoho z těch lidí, na kterých závisí jejich udělení?“
„Ne, bohužel. Je to velmi nepříjemné, Vaše Lordstvo, ale neznám se blíže s nikým z vládních kruhů...“
Oliver si sevřel čelo rukou a chvíli hleděl na stolní desku jako u vytržení. Ředitel potřásal hlavou, nechápaje, co to jeho host dělá. Najednou se Oliver vymrštil.
„Dovolíte, pane řediteli, abych tady chvíli úřadoval?“ ptal se a současně sundával ozdobný kryt psacího stroje. Ředitel se mu neodvážil odporovat. „Přivolám sekretářku...“ nabídl, ale Oliver se jenom zasmál.
„Umím psát na stroji! Svého času jste dal Enkrovi takovou kartičku, volnou stálou vstupenku do zahrady. Mohl byste mi tři takové věnovat? Vyplním si je sám...“
Ředitel potřásl hlavou, sáhl do zásuvky a podal Oliverovi tři tuhé kartičky. Oliver natočil jednu do stroje a napsal: Lord Oliver baron Monroes, na druhou Miss Elissa Rowcastlová a na třetí Miss Clarence Rowcastlová. Potom sebral list papíru s hlavičkou zoologické zahrady a napsal:
|
„Dovolujeme si nabídnout tyto dva lístky jako projev upřímné úcty a uznání k Vašemu Lordstvu.
Za ředitelství:“
|
„Podepište to!“ přistrčil papír řediteli. Sám dal do stroje obálku a napsal na ni: „Lord Cecil Emery Gunthelmoore, Londýn.“
„Tímto způsobem bude udělení dotací zajištěno. Je zapotřebí už jenom malé a zcela jednoduché manipulace. Já vezmu tento dopis a ty dvě vstupenky a odvezu je strýčkovi Cecilovi – lordu Gunthelmoorovi. Ty dvě slečny jsou jeho vnučky, jedna má tuším deset a druhá sedm let. Strýček Cecil neměl rád ani jedno ze svých pěti dětí, ale ve vnučkách se přímo vidí a má je raději než své lovecké psy, což je co říct. Prokázat laskavost jeho vnučkám znamená vzbudit dobrou náladu Jeho Lordstva...“
„Ano, samozřejmě...“ pokyvoval hlavou ředitel a nechápal nic.
„Strýček Cecil vás samozřejmě pozve na večeři. Zajistím to tak, aby byl současně přítomen lord Oswein Connely Gladstone, jeden z té rodiny Gladstonů, jistě víte. Strýček Cecil vás seznámí s lordem Gladstonem a vy se připravte na to, že lord vás seznámí s dějinami Liverpoolského závodiště koní. Doporučuji vám nastudovat si přehled o tom, kdy jaký kůň vyhrál a podtrhat si červenou tužkou, kdy to byl kůň lorda Gladstona nebo jeho předků a příbuzných...“
„To mi nebude dělat potíže. Sám mám rád koně.“
„Pochybuji, že je budete mít tak rád i po přednášce Jeho Lordstva. Já osobně jsem po dvou hodinách diskuse měl dojem, že kůň je nejodpornější zvíře na světě. A to přitom koně přímo miluji, zvláště ty svoje...“
Ředitel se povinně zasmál.
„Doporučuji vám nezmiňovat se o dotacích, dokud o tom nezačne strýček Cecil. Potom se tvařte, jako byste tím lorda Gladstona vůbec nechtěl obtěžovat. Vlastně on vás ani nenechá protestovat, vůbec vás celou dobu nepustí ke slovu. Strýček Cecil ho upozorní, vy pokud možno přikývněte. Lord Gladstone je strýcem někoho z té komise, tuším že Radcliffa, takže už to té komisi dá příkazem. Kdyby mu nechtěli vyhovět, navštíví jednoho po druhém večer doma a bude tak dlouho chválit závodní exempláře ze své stáje, až všichni umdlejí a slíbí mu i modré z nebe. Zaručuji vám, že ta dotace dopadne – v případě neúspěchu si dovolím zaplatit tyhle tři lístky ze svého. Mimochodem, ten třetí je pro mne, občas se sem zajdu podívat...“
„Vaše Lordstvo, ať budete chtít cokoliv, bude mi potěšením vám to dát! Děkuji vám tak, jako jsem ještě neděkoval nikomu a prosím, abyste nás navštívil, kdykoliv budete chtít...“
Oliver se zdvořile loučil. Ředitel ho vyprovázel málem až před bránu a vrátnému nařizoval, že přijde-li ještě někdo, kdo bude vypadat jako Armin, ať je bez rozmyšlení a bez vstupenky okamžitě předveden k němu a představen. Enkra i Oliver se ukázali být pro zahradu skutečným požehnáním.
„A kam teď?“ ptal se Romeo, když už zase jeli.
„Na oběd. Po obědě pojedeme do Military Clubu. Tam musíme zjistit, kde sloužil major Warde a kde padl. Nemýlím-li se, u Madrásu bojoval také lord Thomas Mellwille, můj prastrýc. Ty ho neznáš, starý generál s šedivým knírem. Když nebude v Military Clubu ani v nějakém jiném, budeme k němu muset zajet domů a to znamená spoustu skotské whisky. Máš rád skotskou, Romeo?“
„Řekl bych, že ano!“ souhlasil Romeo nadšeně.
„Fajn, tak budeš nasávat i za mne. Strýček Thomas mi vždycky nalévá kotlíky a sám to pije jako vodu. To je taky zvyk z Indie, tam se prý musí pořád pít, aby člověk nezašel, a voda je zdravotně závadná. Takže se pije whisky...“
V Military Clubu si nechali přinést staré záznamy snad o každém vojákovi, který padl kde na světě za zájmy britského Impéria od časů Viléma Dobyvatele. I majora Warda tam nalezli a Oliver s radostí konstatoval, že to byl důstojník brigády jeho strýce generála Thomase Mellwilla.
„Strýček Thomas bude mít velikou radost!“ řekl a vyrazili.
Sir Thomas byl členem několika úctyhodných klubů, ale v žádném z nich se nenacházel, takže jeli do jeho paláce na předměstí. Uvítal je starý sluha ve vojenské uniformě z časů krále Edwarda a uvedl dále do salonu, kde seděl starý pán a četl Timesy. Když spatřil Olivera, přímo explodoval nadšením, vrhl se k němu, objal jej a stiskl v náručí a potom mu dlouze a široce líčil, jak se na něj těšil a jak je mu líto, že se tak dlouho neviděli. Hned jim nalil po žejdlíku skotské, jak Oliver předpokládal.
„Přišel jsem, strýčku, abych si poslechl něco o tvých zážitcích z bojů v Indii! Byl jsem nedávno dosti blízko, v Arminu, a moc by mě zajímalo, jak ta válka vypadala tehdy, když jsi ještě...“
Sir Thomas do sebe obrátil skleničku a znovu si nalil. Oliver zapomněl Romea upozornit, že generál má jedno oko skleněné – toto oko nechal vytřeštěné přímo na Romea, zatímco druhým na Olivera šibalsky zamrkal. „Ať do mě hrom uhodí, jestli je to pravda! Olivere, ty že by ses zajímal o moje zážitky z války? Vždycky jsi ostře odmítal o tom cokoliv poslouchat, nevěřím, že by tě to teď zajímalo. Já vím, že mě rodina považuje za starého omezeného tupce, který umí jen žvanit o válce – ale řekni na rovinu, co mi chceš a nedělej ze mne hlupáka!“
„Tak na rovinu, strýčku. Chci skutečně vědět něco, co se stalo v Indii – u Madrásu. Byl v tvé brigádě nějaký major Warde, Josuah Warde. Padl tam.“
Strýček Thomas se na chvíli zamyslel. „Warde, no ovšem! Byl tam – ach, to byl veliký lotr a strašný opilec! Říkal jsem mu: nechlastej tu režnou jako vodu! Žádný opilec není milý našemu pánu Bohu a uvidíš, ty uličníku, že Pánbůh tě potrestá a že se buď uchlastáš, nebo tě v opilosti propíchne nějaký povstalec...“
„Zajímavé. Upil se nebo ho probodli?“
„Umřel na tyfus.“ řekl sir Thomas a znovu se zhluboka napil, „Ale to je jedno. Umřel v nemocnici, dostal tam tyfus, když se léčil na rozdrcenou nohu. Jo, přesně tak to bylo.“
„A co měl s nohou?“ ptal se Romeo zvědavě.
„Šlápl mu na ni slon. Bylo to, když jsme obkličovali povstání bandy Uctívačů Ohně. Měli tam chrámového slona, ten zdivočel a jak utíkal, šlápl na Warda, kterýho předtím jeden ničema praštil válečným kyjem po hlavě. Mysleli jsme, že budou muset Wardovi nohu amputovat. Naštěstí pak umřel na ten tyfus – a dobře mu tak. Jo, musíme tam všichni, mladý může, starý musí...“
Romeo byl u vytržení nad přesnými znalostmi starého pána. Zato Oliver se nějak ošíval. „Čemu říkáš Uctívači Ohně, strýčku?“
„Takoví blázni votrhaní v oranžovejch ručníkách! Pořád jenom mlátili do bubnů, řinčeli o sebe miskama na kafe a řvali. Museli jsme je z toho hnízda vyhnat, aby dali pokoj...“
„Možná to byli oddaní Agniho, boha ohně. Ale oheň je jednou z inkarnací Višnua, Nejvyšší Osobnosti Božství...“
„Jo, to už mi tam vysvětlovali mockrát. Ani jednou jsem to nepochopil. A co vy se tak najednou zajímáte o majora Warda? Vždyť po něm nezůstala ani památka!“
„Zůstala po něm vdova. Má nějaké drobné problémy. Poslyš, strýčku, ty máš jistě dobrou paměť!“
„Co je to za otázku?“ sir Thomas se trochu rozzlobil, neboť pochybnosti o své dobré paměti považoval za drzou urážku.
„Totiž ti pitomci na úřadu pro válečné penze tvrdí, že Warde zemřel jako major; ale ty přece dobře víš, že byl těsně před smrtí povýšen na podplukovníka. Jeho vdova to ovšem ví. Potřebuje peníze a tak žádala, aby penze byla dorovnána, neboť samozřejmě, penze po podplukovníkovi je vyšší než po majorovi a ona ten rozdíl moc potřebuje...“
Sir Thomas opět šibalsky zamrkal jedním okem. „Potřebuje, říkáš? A co je s ní? Jak ses s ní seznámil, vůbec?“
„Pátrám po chlapci, který se jmenuje Enkra Weston. Byl nespravedlivě uvězněn a je třeba zjistit, proč. Ta žena s ním také jednala a byla k němu hodná. Chci jí pomoci...“
Sir Thomas vypil celou sklenici whisky najednou. „No ovšem!“ vybuchl, „Samozřejmě vím, že byl Warde povýšen! Jak bych si to nepamatoval – oni na to ti pitomci zapomněli? Co se jim neřekne, to taky neudělají, aby je hrom...“ vstal a přistoupil k telefonu. „Já jim tam udělám pořádek!“
„22-86544-66.“ řekl Oliver, nahlížeje do notýsku.
Sir Thomas vytočil číslo. „Dejte mi velitele! Hned!“
„Ano, pane. V jaké věci?“
„Důchody! Ale okamžitě, k sakru!“
„Zajisté, pane. A kdo je tam?“
„Generál Thomas lord Mellwille!“ zahulákal sir Thomas.
V minutě byl spojen na někoho dalšího, kdo se představil: „Berrington. Co si přejete, prosím?“
„Poslyšte, vy hromští idioti, prý jste odmítli přiznat vdově Wardové penzi po jejím muži! Co to slyším? Jak se opovažujete tvrdit, že Warde padl jako major, když si já jasně pamatuji, že byl povýšen na podplukovníka? Tak co?“
„Dovolte, pane?“ vyjevil se Berrington, „O co se jedná? Já nic nevím, o jaký případ...“
„To je chyba, že nic nevíte!“ vztekal se starý pán, „Právě vy byste měl vědět všechno, právě vy! Neměli byste čekat, až vám já všechno řeknu, mladý muži! Od kdy jste ve službě?“
„Od roku 1947!“ řekl Berrington zmateně.
„A to se vůbec opovažujete se se mnou bavit, vy štábní kryso? Dejte mi svého velitele!“
„Pana přednostu? Ale pan Granby je velmi zaneprázdněn...“
„Granby?“ potřásl hlavou sir Thomas, „Takový malý, zrzavý, kudrnatý, vyhlíží jako Irčan! Je to ten zatracený lotr?“
„No... malý je a trochu zrzavý... abych řekl pravdu, už moc vlasů nemá. A že by...“
„Tak to je on! Kdepak! Poručík Granby, pitomec a nepořádník! To nemůže být nikdo jiný, dejte mi ho!“
Berrington jenom něco zakoktal.
„A zrovna se podívejte na ten případ! Podle vás major Warde zemřel v nemocnici v Madrásu na tyfus, když mu předtím rozšlápl nohu slon. Je to jasné?“
„Ne. Jaký slon?“
„Indický! Takový s chobotem a dvěma kly, člověče, neviděl jste nikdy posvátného slona?“
„Ne! Já... a kdy se to mělo stát?“
„27. října 1922 odpoledne po třetí hodině, zrovna v tom největším horku.“
„Ano, pane, chápu,“ vzdechl Berrington, „Najdu to. Přepojím vás na pana Granbyho...“
Pitomec a nepořádník Granby se ozval v několika vteřinách.
„Tady je generál Mellwille. Pamatuješ se ještě na mě, ty jeden zatracenej irskej špindíro?“
„Prosím?“ podivil se pan Granby, „Nemám jaksi dojem...“
„Tak ty nemáš dojem?“ zařval sir Thomas, „A na to, jak jsem tě seřval kvůli těm zašmeleným botám, si už nepamatuješ? Jak se ti ztratilo pět tisíc párů vysokých bot pro sipáhíe v jedenadvacátém roce? Máš už, chlapče, myslím sklerózu!“
„Já...“ bylo slyšet, jak Granby polyká dech, „Já už vím – vy jste generál Mellwille, ovšem, už si vzpomínám. Ale já myslel, že jste už dávno mrtev, pane generále...“
„Chachá! Já tedy ne, ale Warde je mrtev a ty jsi zfušoval jeho penzi, což není hezké, můj milý! Ocenil jsi ho jako majora a on to byl zatím podplukovník, když zemřel! Byl přece povýšen po té bitce, jak mu stoupl na nohu slon – ještě ses tomu chechtal jako kočkodan, když jsem ti to povídal, ty štábní kryso! Říkal jsem ti, že bys měl jít taky občas do první linie, abys viděl...“
„Ano, pane,“ řekl Granby nadšeně, „Pamatuji se. Ale Warde přece nebyl... on byl majorem a ne...“
„Co to plácáš? Já to musím vědět, ne? Ty jsi to tak zfušoval, nebo ti před tebou! Ale já mám paměť dobrou, já si všechno pamatuju a moje neomylně trestající ruka dopadne i na tu tvou zrzavou hlavu, jestli to okamžitě nedáš do pořádku!“
„Ano, už to docela chápu, pane generále. Píšu si: major Warde se povyšuje na podplukovníka a rozdíl penze se poukáže jeho vdově. Ale jak to provedeme, když byl ten Warde v té době majorem teprve dva měsíce, to nevím...“
„Cože?“ zeptal se sir Thomas, „Jen dva měsíce? To tam musíte mít zase nějaké zmatky, k čertu!“
„No, už jsem to opravil. Zajistěte to, Berringtone, ať to máme z krku! Sir Thomas Mellwille – ano, osobně to zjistil. Vyrovnáme to, pane generále, spolehněte se...“
„No, jen aby!“ bručel starý pán, „Co si neudělám sám, to není! Zkontroluji si to, Granby!“
„Bez obav, sire.“
„Dobrá – děkuji ti, Granby, byl jsi vždycky nejlepší voják! Měl jsem tě rád, víš o tom? Na naší armádě stojí sláva Impéria, to jsme dobře věděli my staří vojáci a tak to musíš taky opakovat těm mladým. Sbohem, Granby, a kdybys něco potřeboval, stav se někdy u mne...“
Generál položil sluchátko a otřel si z čela pot. „Ach, ti mladí důstojníci! Sami nevědí, co chtějí a zapomenou všechno na světě. Nebýt mé paměti, která mi ještě pořád skvěle slouží, tak nevím, kam by to vedlo!“ pohlédl na Olivera a Romea a zamračil se. „A co jste to vy vlastně chtěli, pánové?“
Neboť jeho paměť pracovala velice dobře, pokud se jednalo o věci vzdálené víc než padesát let od současné chvíle. Kdyby se byl Oliver zeptal, co měl generál včera k večeři, nebyl by mu starý pán uměl odpovědět.
„Já jsem Oliver,“ řekl mladý lord, „Děkuji ti, strýčku, paní Wardová ti bude vděčná...“
„Aha. No, to nic. Je třeba dělat dobré skutky. Teď, když jsem starý, nic jiného už mi nezbývá...“
Paní Wardová dostala doplatek rozdílu, aniž se kdy dozvěděla, kdo byl jejího štěstí strůjcem. Zoologické zahradě byla přiznána dotace a ředitel se stal blízkým přítelem lorda Gladstona.
30.05.2021 11:45