Vítej, návštěvníku!

Ještě doma v Arminu viděl Enkra některé části seriálu o kapitánu Klossovi, polském agentovi v německé armádě za II. světové války. Tento hrdina jednou ztratil spojení na své nadřízené a tak z dlouhé chvíle vypátral a vyhodil do povětří tajnou nepřátelskou továrnu i s celým osazenstvem. Tento nápad se Enkrovi velmi zalíbil, jakož i ostatním jeho přátelům. Nyní se ocitl v podobné situaci sám a přemýšlel intenzívně, co vyhodit do povětří v případě, že by na svoji existenci musel upozornit.

Uvažoval, zda by neměl přece jenom přijmout nabídku pana Branga a stát se jejich „ochráncem“ – po propuštění z vězeňských zdí by přece mohl bez větších nesnází uprchnout kamkoliv, aniž by hleděl na sliby dané správě věznice. Dle kodexu sliby dané nepřátelům není třeba dodržet a chce-li být někdo ortodoxně čestný, může se slibu zbavit likvidací osoby, která jej neprozřetelně přijala. Jediná nesnáz spočívala v nutnosti udělat nějaký nepřátelský čin proti Enricovi a to Enkra nepovažoval za správné.

Dne 18. března se stala věc, která měla chovancům zpestřit jednotvárné dny se školní docházkou, která byla na úrovni o dva stupně nižšího ročníku, než kam patřili. Bylo to velké koupání, které se provádělo téměř pravidelně jednou za tři až čtyři týdny. Enkra se koupal rád a na osobní čistotu si dost potrpěl, ale nepředstavoval si svoji očistu jako hromadnou koupel v bazénu polepšovny s oprýskanými dlaždicemi a vrstvou špíny na podlaze i zdech, po níž následovalo něco ještě odpornějšího: stříhání. Enkra to už vytrpěl a již tehdy měl upřímnou snahu zatočit s tou zatracenou bandou, která ho vězní. Ale tehdy přemohl svou nechuť a podrobil se jim.

Dnes šli s Enricem. Svlékli se v šatně a dali hadry na vozík, na němž je bachař odvážel do odvšivovací komory. Pak vešli do místnosti s bazénem a čekali, až jim bude dán povel ke vstupu do zelenavé, desinfekcí páchnoucí vody. Enkra prskal jako kočka, všechno tohle mu bylo odporné. Kluků pořád přibývalo, rozhlíželi se jeden po druhém a když si navzájem řekli pár cynických vtipů, obrátilo se ostří jejich vtipnosti na Enkru, který byl pro to svým vzhledem nejvhodnější.

„Heleď, a proč ty nemáš na těle normální khérku, jenom tyhlety divný obrázky?“

„To je Arminské rituální tetování. To nosí každý z nás.“

„Hele, s tím bych se zrovna nechlubil! Na ten váš Armin brzo skočí naše armáda a budete plný blech! Srovná ho tak, že tam zbydou jenom chatrče a spáleniště...“

„Takovejch už pár bylo,“ řekl Enkra klidně, „Všichni skončili jako potrava pro supy...“

„Hele, nevytahuj se! Seš malej smrad a budeš dělat ramena? Dám ti do tlamy, až se ohneš...“

A učinil tak. Což činit rozhodně neměl – Enkra jej zachytil za ruku a zkroutil, kluk zařval a sletěl přímo do bazénu.

„Weston, nervat se!“ zaječel dozorce, sledující skupinu bedlivým zrakem, „Nebo dostaneš výprask!“

„Odpusťte, prosím,“ uklonil se Enkra, „Už se to nestane...“ Zřejmě jen náhodou při tom posunul nohu dozadu ke klukovi, který jej odzadu rýpl do žeber. Bohužel se ten kluk neudržel na okraji bazénu a pleskl za prvním.

„Hele, já ti dám mlátit mý kámoše!“ vyjekl jiný kluk a hnal se na Enkru, což okamžitě zavdalo příčinu jiným třem, aby mu šli pomoci. Záměr byl jasný: vyprovokovat rvačku, kterou by vyhrál z moci úřední dozorce ozbrojený karabáčem. Enkra to sice pochopil, ale neměl jinou volbu než tu čtveřici zneškodnit a to nemohl jinak, než že je naházel dolů do vody.

„Tak, a už toho mám dost!“ rozkřikl se bachař. Kluci se rázem rozestoupili a okolo Enkry vzniklo prázdno. Dozorce tam vpadl, rozpřáhl se a švihl Enkru přes tvář. Rozsekl mu ji – na kůži se objevila krev. Enkrovi zelenavě zaplálo v očích, celý se skrčil a když muž znovu zvedl bičík, vymrštila se Enkrova ruka a bič se kolem ní omotal.

„Tohle ti vrátím!“ řekl Enkra drsně a hrdelní „r“ v jeho hlase výhružně zadrnčela. Bachař se pokoušel mu bičík vyškubnout, Enkra ho kopl bosou nohou do břicha a vytrhl bičík sám. V mžiku jej držel v ruce a úzký konec dvakrát zasvištěl vzduchem. Bachař s oběma tvářemi rozťatými klesl na kolena a skučel bolestí.

Z druhé strany se blížil další dozorce s bičem. Enkra se k němu natočil a než po něm stačil švihnout, vrazil mu ve skoku hlavu do žaludku jako beran. Ta rána přirazila chlapa ke stěně, zahekal, Enkra odskočil, uchopil ho za ruku a škubnutím mu ji zkroutil, načež jej kopancem do zadnice poslal hlavou proti zdi. To vše se stalo během pár vteřin, pak se střelhbitě otočil a postavil se opět prvnímu dozorci, který se zvedl na nohy a útočil. Enkra ho chytil za ruku a přehodil přes hlavu do bazénu.

Dveře do místnosti, kde byl holič, byly otevřené. Enkra si přesně pamatoval jak to tam vypadá, takže vpadl jako puma a po cestě smetl dalšího bachaře, který se tam bavil s holičem. Udeřil ho loktem do žaludku a pak hranou dlaně do týla. Teď už stál proti němu jen holič, který se předvídavě ozbrojil břitvou. Enkra ho udeřil přes zápěstí bičíkem, ale ničema nechtěl břitvu pustit, naopak ještě jí mávl proti Enkrovi. Uměl s břitvou asi zacházet, byl to konečně jeho každodenní nástroj. Enkra s ním necítil žádné slitování a když holič mávl rukou proti jeho hlavě, zachytil ji a použil hmatu, který nepatřil k čistým – prudce škubl a vykloubil ji v rameni. Holič zařval a břitva mu vypadla z ochromených prstů – klesl na kolena a s řevem se svíjel. Enkrovi napadlo, že je jeho povinností toho lumpa zabít, ale tentokrát se rozhodl být milosrdný a nechal ho žít.

Vedly odtud dvě cesty: jedna přímo na dvůr pobočními dveřmi, druhá chodbou do bloku C, kde Enkra ještě nikdy nebyl, ani Enrico či jiný z kluků. Enkra chtěl zkusit napřed cestu přes dvůr a pokusit se uprchnout přes zeď, dveře na dvůr však byly zamčené. To ho nemohlo zadržet, bylo tu okno, proti obvyklým zvyklostem nezamřížované. Enkra se vymrštil na stůl a kryjíc si hlavu rukama, skočil přímo proti skleněným tabulím. Už v Černé Lilii se naučil proskakovat sklem a při filmování to několikrát provedl, takže v tom měl praxi. Oproti filmování neměl tentokrát chráněné ruce a byl nucen rozrazit sklo lokty, aniž se příliš pořezal. Ale podařilo se mu to a vyletěl přímo na dvůr, kde skončil přemetem, aby si moc nenatloukl.

Náhlé objevení se chovance na dvoře, kde v té době neměl co dělat, upozornilo dvojici strážných se služebním vlčákem, kteří procházeli okolo bloků. Psovod okamžitě pustil ohromného tmavého psa, který se s elánem a hlučným štěkotem pustil za Enkrou – ten ho však přivítal ostrým zavrčením, šelma se zarazila téměř uprostřed skoku a udiveně zakňučela. Enkra k němu přiskočil a pohladil ho po tmavé hlavě, pes mu olízl ruku a postavil se mu po bok, ochoten bránit ho třeba proti vlastním pánům. Ti zůstali zkoprnělí – nejen že se pes zarazil před cizím člověkem, dokonce se na něj někdo odvážil sáhnout a pohladit ho, což ti chlapi neudělali snad celý život! A pes ho poslouchal! Chlapům přeběhl po zádech mráz – psovod hvízdal na píšťalku, ale silnější než to bylo tiché zavrčení, které vydal Enkra. Statečný pes vyletěl proti dozorcům a rozehnal je jako vrabce. Jeden z nich vystřelil nazdařbůh ze samopalu, kulky rozryly hlínu na dvoře, ale nikomu neublížily.

Enkra se rozběhl ke zdi – než se k ní však dostal, zarachotil znovu samopal, tentokrát odjinud a přesněji. Kulky vyryly spršku prachu z kamenné zdi a Enkra si svůj záměr radši rozmyslel, neboť tušil, že by střelec neváhal ho ze zdi sestřelit. Rozběhl se tedy směrem k bloku C – nevěděl, co tam hledá, snad doufal nalézt nějakou lepší cestu ven.

Blok C byl od ostatních částí věznice oddělen stavebními příčkami, v nichž byly jenom jedny dveře v každém patře, neustále zamčené a opatřené železnými pláty. Enkra to nevěděl, nikdy tam nebyl. Taky se jim vyhnul a nevstoupil dveřmi, ale vpadl dovnitř oknem, které nebylo opatřeno mřížemi. Ocitl se v místnosti, připomínající hotelový pokoj luxusní kategorie – ani by nevěřil, že se něco takového ve věznici nachází. Pokoj nebyl obýván a zdálo se, že je prázdný dlouho, neboť na všem byly bílé potahy, aby se nábytek nepoškodil.

Dveře byly zamčeny, Enkra se však rozběhl a vyrazil je váhou svého těla. Ocitl se na chodbě a přivítal ho mnohohlasý zděšený křik. Po chodbě vedl dozorce s hrubou a nelítostnou tváří oddíl dívek v šedivých uniformách a s „podškubanými“ vlasy. Byly ve stáří od deseti do patnácti let jako kluci. Když spatřily Enkru, zařvaly všechny najednou leknutím. Nebylo divu, nahý a podezřele vyhlížející cizinec s hnědou pletí a divokým tetováním pro ně nebyl obvyklou podívanou. Enkra okamžitě zjistil situaci – ale současně pochopil dozorce, že mezi nimi dojde k boji.

Dozorce měl bič, Enkra ten svůj někde zahodil, aby nepřekážel při výskoku na zeď. Dozorce měl mimo to služební kurs sebeobrany a strach z Enkry, o kterém už cosi slyšel. Přesto se chtěl vyznamenat, takže ho musel napadnout. Enkra uchopil jeho ruku a přehodil chlapa přes záda na zem. Bosou nohou mu dupl do obličeje a pokusil se vzít mu bič, ale chlap ho uchopil za nohu, zakroutil, Enkra udělal salto a rozplácl se na zemi. V mžiku byl opět na nohách, muž však již znova útočil a tentokrát ho Enkra úderem hlavou do žaludku narazil na zeď, odskočil a zasadil mu ránu sevřenou pěstí do brady. Chlap se zapotácel jako opilý, přesto stál i nadále na nohou a chtěl se bít dál. Byl to tvrdý chlapík a zřejmě dostal v životě již řadu těžkých ran, které vesměs vydržel. Tentokrát se však bolest snoubila se vztekem, že s ním tak cvičí malý kluk. Vrhl se na Enkru ještě jednou a tentokrát dostal do brady Enkra – odletěl pořádný kus a zarazil se až o protější zeď, ale když proti němu bachař vyletěl, vrazil mu Enkra do břicha obě nohy špičkami napřed, nabral ho a přehodil přes hlavu. Mužova hlava zaduněla o dlaždičky, Enkra vyskočil a opět čekal na útok. Muž se zvedl, koukal na Enkru s tupým vztekem, ochoten zlikvidovat to drzé stvoření jediným mávnutím silné ruky. Ale Enkra se vymrštil a čelem mu vrazil do tváře. Mužova hlava zaduněla tentokrát o zeď a pak se ten tuhý chlapík konečně bezvládně svezl na zem.

Dívky ani nedýchaly – takový boj ještě žádná z nich neviděla. Zato Enkra dýchal těžce jako lokomotiva.

„Výtečně.“ řekl pan John Guswell Brang.

Stál v chodbě a usmíval se, za ním se šklebili dva dozorci s revolvery namířenými na Enkru.

„Skvělé,“ řekl Brang, nepřestávaje se usmívat, „Teď ale zvedneš pěkně ruce nad hlavu. Dostaneš pouta, aby ses necukal...“

Enkra váhal. Měli revolvery, ale...

„Nemusí tě zastřelit. Jenom ti třebas prostřílí nohy, abys nemohl utéct. Bude to nepříjemné. Radši poslechni...“

Enkra váhavě zvedl ruce. Zezadu k němu dvěma skoky přiběhl další dozorce a zacvakl mu na rukou ocelová pouta. Enkra se nebránil, pohlédl na něj jen velmi pohrdavě.

„Přesvědčil jsem se, že jsi vskutku šikovný! Až příliš šikovný. A moc rád se pleteš do věcí, které ti mají zatím zůstat skryty. Touláš se po místech, kam nemáš přístup a biješ lidi, kteří jsou starší a úctyhodnější než ty. To od tebe není pěkné...“

Enkra se přezíravě usmál koutkem úst. „Potrestal jsem ty, kteří si zasloužili trest.“

„Tím zřejmě myslíš chudáka holiče. Tušil jsem, že ti nebude sympatický. Ale copak je to slušné, zlámat mu ruku za takovou maličkost?“

„Je lepší mít ruku zlámanou, než se navěky smažit v pekle!“

Tuhle myšlenku ovšem pan Brang nepochopil.

„Můj pán Šrí Nrsinha-dév je nesmírně trpělivý a laskavý, ale až se zjeví ve Své vznešené nádheře, bojím se, že tenhle barák i ti chlapi dopadnou daleko hůř! Já jsem pouze Jeho pokorný sluha...“ Enkra natáhl spoutané ruce před sebe, „ale byla mi svěřena povinnost trestat nehodné a hříšné...“

Tato slova neřekl Brangovi – říkal je skupině děvčat, která ho ulekaně a nechápavě pozorovala a která se nikdo nenamáhal zahnat mimo dohled. Taky to patřičně účinkovalo, vyděsily se.

„Bez těch komedií!“ řekl Brang, „Divadlo bude později, hochu. Teď pojď pěkně s námi...“

Bachaři obklopili Enkru a vedli ho chodbou pryč. Brang šel před nimi a zamířili do jeho kanceláře.

„No, chlapče, vypadá to s tebou špatně. Moc špatně, hůř než ještě dneska ráno. Chtěl jsem tě informovat, že jsem podnikl jisté kroky, aby se vyjasnilo tvoje uvěznění a z kompetentních míst jsem dostal příslib, že můžu tvoji situaci poněkud zlepšit v případě, že se toho ukážeš hoden. Ale to, co jsi provedl teď – no nevím, nevím! Ta naděje se stává velice nereálnou, bohužel! Utíkat a rvát se s dozorci, zmrzačit někoho? To je špatné!“

Enkra mlčel a tvářil se hrdě a nepřístupně.

„Poslouchej, nechceš si promluvit aspoň trochu rozumně? Uznávám určité tvoje zvláštnosti a jsem ochoten zapomenout na všechno, co jsi provedl a jednat s tebou slušně. Ovšem...“

„Můj život není ve tvých rukách. Sloužím Bohu, ne tobě.“

„Já jsem ale také věřící, chlapče! Chodím každou neděli do kostela a platím pravidelně velké částky na chudé! Možná je to pro tebe málo, ale...“

„Jak tedy můžeš věznit lidské bytosti za mřížemi?“

„Svět není tak jednoduchý, jak si ty představuješ! To, že jsi byl uvězněn za dost... zvláštních okolností, ještě neznamená, že všichni tady jsou nevinní! Mnozí mají na svědomí závažné přečiny a nikdo jim nemůže pomoci!“

„Já ano.“

„Cože?“ Brang se orientoval s obtížemi, „Jakým způsobem?“

„Dotekem své ruky.“

„To dost dobře nechápu.“

„Jsem zasvěcený bojovník. Jestliže podám někomu ruku, potom tím okamžitě ruším dosavadní reakce za jeho činy a osvobozuji ho. Pokud ovšem od té chvíle bude sloužit Pánovi a ne své hlouposti. Vím, že mnozí to nepřijmou, ale to je jejich riziko...“

„Dotek tvé ruky...“ Brang se přemohl, aby se nezačal smát, „Máš ve svoje schopnosti dost velkou důvěru...“

„To je omyl a smyslový klam. Ve skutečnosti se nic neděje z mé vůle, ale z vůle Pána. Já nikoho neočišťuji ani nezatracuji. Jen sloužím Pánovi a nabídl jsem Mu svoje tělo. Proto může Pán trestat mýma rukama – a také očišťovat.“

„A proto máš samozřejmě schopnosti, které přesahují normální lidskou sílu, rychlost a tak, že?“

„Nevím přesně, co vy lidé považujete za normální. Jsem bojovník a dělám, co umím. Někteří lidé také bojují dobře.“

„Jak si to vysvětluješ, služebníku Boží?“

„Jsou v moci démonů, kteří jim propůjčili svoji sílu.“

„Ty se ovšem démonů nebojíš.“

„Slouží Bohu stejně jako já, jenom jiným způsobem.“

„Opět nějak nechápu.“

„Ti lidé žijí ve smyslovém klamu, kterému se říká mája. Jsou velmi pošetilí a odmítají se oddat Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto Pán posílá různé démony, kteří jim nabízejí smyslový požitek a oni za něj oddají těmto démonům. Přesto však jejich služba nakonec prospívá Pánovi, i když oklikou a ne přímo.“

„Hleďme! Co si myslíš o mně?“

„Ty, pane, jsi musel být v některém ze svých předešlých zrození velkým a mocným démonem. Z toho důvodu jsi dostal jako reakci být v tomto těle. Avšak podařilo se ti setkat se se mnou a já jsem ti podal informaci o tvém skutečném postavení věčného služebníka Božího. Tím jsi učinil první krok k osvobození.“

„Zajímavé. Jaké by měly být ty ostatní kroky?“

„Nejvhodnější by bylo, kdybych tě osvobodil z tohoto těla. Vy lidé říkáte „zabít“, ale i to je jen klam. Když Ardžuna zabíjel své nepřátele, současně je tím osvobozoval z jejich pokleslého postavení a umožnil jim reinkarnovat se v lepších zrozeních...“

Brang hbitě uvažoval. Co slyšel, bylo samozřejmě neobvyklé, ale nebylo to zcela nesmyslné. Byl to jen jiný pohled na věc – bylo třeba rozhodnout, jak toho využít.

„Každý, koho zabiješ, je tím současně osvobozen?“

„Samozřejmě nikoliv. Kdybych zabil někoho ze své vůle, potom to bude zločin a já za něj dostanu karmu – dost krutý trest. Pokud je to vůle Nejvyšší Osobnosti Božství, potom tím konám oddanou službu a jsem tím pádem bez veškerých reakcí.“

„Hm... takových jako ty je u vás víc?“

„Všichni, kdo dostali poznání.“

„Všichni jsou ochotni zabíjet ve jménu božím?“

„Někteří neznají přesně Pánovu vůli. Ti potom konají činnosti, jejichž dosah není dostatečně jasný. Možná se domnívají, že jsou v Pánově službě, ale mýlí se a slouží svým smyslům.“

„Jak se to pozná?“

„Podle toho, že bojovník nemá ze svých činů žádný prospěch.“

„Nepovídej! Slyšel jsem, že berete válečnou kořist!“

„Ale neponecháváme si ji pro sebe. Část odevzdáváme nadřízeným, část světcům a kněžím podle svého zaměření. Teprve ze zbytku žijeme. Člověk má právo brát si svůj podíl z Pánova majetku, ale ne víc, než potřebuje. Je lépe odříkat si a brát si méně...“

„Takhle uvažujete všichni?“

„Některé je třeba vychovat. Nemají ještě dostatečné poznání. Ale to není žádná chyba. Postupně pochopí...“

„Nepochybuji, když jim to budeš vysvětlovat ty. Tak teď dobře poslouchej: Co bys dělal, kdybych i já chtěl sloužit Božstvům?“

„Přijal bych tě jako svého bratra. Ale ty to neuděláš.“

„Víš toho o mně dost, abys to mohl posoudit?“

Enkra zaváhal. Byl to zcela nový pohled na věc. Ale byl opatrný: „Chceš mi něco říct?“

„V této zemi je mnoho lidí pod vlivem démonů, jak ty říkáš. Přestupují zákony lidí i Boha. Proto přišli sem a já je zkouším převychovávat. Mnozí chápou velice těžko. Myslíš, že než jsi sem přišel ty, byl tady někdo na čisté duchovní úrovni?“

„Obávám se, že ne...“ zaváhal Enkra.

„Tak vidíš. Co jsem s nimi měl dělat? Ostatně, jak můžu vědět, jaký jsi ty a jaké jsou tvoje povinnosti v tomto zrození?“

„Už jsem ti přece řekl...“

„Ale co jsi udělal? Smlouváš se s da Campou proti mně! Místo co bys nám pomohl, bouříš se a utíkáš! A proč? Protože chceme, aby ses podřídil kázni, která tady platí pro všechny!“

„Porušili moje kastovní předpisy! Ten šúdra, kterému jste dovolili stříhat lidem vlasy, se chtěl dotknout mé hlavy!“

„To je trest za přestupky, které jsi spáchal. Nebo víš jistě, že jsi nikdy neudělal nic špatného? Proč bys jinak byl v tomto těle a nikoliv na nějaké duchovní planetě?“

Enkra opět zapochyboval. A bylo to na něm vidět.

„Dobře mě poslouchej, Enkro Westone! Jsi jeden z nejlepších služebníků Pána, ale některé z tvých činů nejsou správné. Také ty zasloužíš trest – a je lepší být potrestán nyní a tady, než ve tvém příštím životě. Nebo tomu tak není? Můžeš mi zaručit, že jsi se nikdy v životě nedopustil žádného přestupku?“

„Ne. To nemůžu.“ připustil Enkra.

„Uvažuj o tom. Zasloužíš si, abys byl trestán!“

Enkra ztěžka dýchal. Něco na tom ovšem bylo.

„Teď tě odvedou do samovazby a tam vyčkáš, až rozhodnu. Asi tě budu muset potrestat bičem. Ale ty samozřejmě vydržíš, jsi zasvěcený bojovník. Vydržíš všechno, že?“

„Je to má povinnost.“

„Ano, ovšem. No, tak můžeš jít. Dozorci tě odvedou.“

Enkra se nechal odvést bez odporu. Brang se za ním díval a potřásal hlavou. Vrchní dozorce, který byl rozmluvě přítomen, ale nezasahoval do ní, koukal dost vytřeštěně.

„Myslíte si, že je ten kluk normální, pane?“

„A víte, že ano? Jenom myslí jinak. Naučili ho to.“

„Co s ním chcete dělat?“

„Zkrotit. Šelmy se taky krotí, to se nedá nic dělat. Nebudu mu rozmlouvat jeho přesvědčení, že je seslán z nebe, aby trestal hříchy lidstva. Dokonce mu sem tam šikovně přihraju někoho, kdo si zaslouží potrestat. Uvidíme, co dokáže...“

„Zní to pěkně. Ale chce zabít taky vás...“

„Z těch zmetků, co jich máme plnej barák, touží po mojí krvi každej, kdo má trochu hrdosti. Většinou je to blbá a zbytečná touha. Občas dostanem nějakou opravdovou osobnost – třebas toho da Campu. A sem tam nám pošlou hvězdu jako je Enkra.“

„Zahráváte si, pane. Jestli ho nezvládnete...“

„Nemějte obavy. Do měsíce bude jako beránek...“

Noc strávil Enkra v samotce, aniž by mu dali cokoliv na spaní nebo přikrytí. Okno bylo navíc rozbité, takže dovnitř mohl vnikat vzduch, který 19. března nebyl ani trochu teplý. Celé zařízení samotky se skládalo z dřevěné pryčny a kbelíku. Enkra nedostal ani žádný oděv a pro zimu nemohl spát. Ani nechtěl, neměl čas spát. Přemýšlel o tom, co se s ním stalo a jak by měl vyřešit situaci, která vznikla.

Modlil se dlouho a vášnivě, ale neměl pocit, že by mu to mohlo pomoci. Volal Boha, ale ten k němu nepřicházel. Enkra věděl, že nepřijde, nemůže přijít. Nepochyboval o Pánovi, ale byl pln pochybností o sobě. Brang věděl, jak zasáhnout a zasáhl přesně. Meditací je možné realizovat podobu Boha jen tehdy, má-li člověk klidnou mysl, Enkrova mysl byla rozbouřená a plná zmatků. Volal a prosil, ale odpověď nepřišla.

Kdyby se nacházel doma v Arminu, uměl by si poradit – naléhavě potřeboval rozmluvu se svým guruem, duchovním učitelem. Třeba by stačil jen Roger nebo Jackie, a kdyby ne, jistě by věděli, za kým z četných kněží a osob s duchovním poznáním zajít. Další možností bylo poradit se s Písmy, ale ústavní knihovna určitě neobsahovala žádné podobné spisy. Enkra si vybavoval v paměti žalmy Davidovy, knihu Kazatel, dopisy svatého Pavla – nepamatoval si Bibli celou jako někteří kamarádi, jakž takž uměl Bhagavad-gítu a začínal studovat Šrímad Bhágavatam, ale prozatím v tom nedosáhl žádných velkých úspěchů. Nic z toho, na co si vzpomněl, mu nepomohlo.

Meditoval o tom, že možná Brang má skutečně pravdu, že jeho přítomnost na tomto místě a v tomto čase má jiný smysl, než jaký tomu doposud přisuzoval. Věděl, že nějaký účel jeho uvěznění mělo a něco zcela jistě bude muset udělat. Ale co to je, nevěděl. Musel postupovat s co největší opatrností a každý svůj čin řádně promyslet a vyjasnit si, je-li v kvalitě dobra či vášně nebo dokonce nevědomosti.

Ráno mu v rámci trestu dali k snídani jen kus tvrdého chleba a kávu, místo níž mu mohli raději dát sklenici čisté vody, aspoň by neměla tak odpornou a hnusnou chuť. Enkra neřekl ani slovo, zpřelámal chleba svými silnými zuby a zhltl, vypil půl esšálku „kávy“. Pak jej střežili samopalem, než si dal nasadit pouta.

Zavedli jej však ne na dvůr, ale do místnosti vedle bazénu. Byl tam i holič s rukou v sádrovém obalu a ředitel Brang. Výkonu ponížení se ujal jeden z dozorců, což ostatně nemělo na kvalitu práce vliv. Enkru ostříhali dohola, na ostatní se zatím nedostalo a bylo to odloženo, než najdou někoho, kdo by to chtěl a uměl provést. Enkra to strpěl bez nejmenších projevů nevole; věděl, že se spoutanýma rukama by stejně nemohl nesouhlas patřičně skutkově podložit.

Teprve pak ho vyvedli na dvůr, kde už ve vzorném tvaru stálo celé osazenstvo bloků A a B. Obyvatelky bloku C Enkra nikde nespatřil, jako ostatně nikdy předtím. Všiml si Enrica, který stál v první řadě a pozoroval ho podmračeně, ale nehnul ani brvou a Enkra nevěděl, co si myslí. Někteří kluci vtipkovali na Enkrův účet a dozorci jim to dovolili. Enkru ale nemohlo nic urazit, zejména ne posměch čándalů.

Uprostřed dvora postavili asi metr vysoké pódium připomínající katův pranýř z historických filmů. Na dvou žerdích byla upevněna příčná tyč, k níž Enkrovi připoutali ruce, aby stál napjat téměř na špičkách. Prozatím se tomu jenom smál, neboť si vzpomněl, že podobnou šibenici postavili k bičování v jednom filmu a pak na tom příčném břevnu oběsili kata a hlavního padoucha. Bylo by velmi zábavné, kdyby tam visel pan Brang!

Jak tam Enkra stál, obrácen obličejem do rohu mezi bloky B a C, obrátil oči stranou a díval se do oken. Zdálo se mu, že dívky, které tam bydlely, ho pozorují, potají a daleko od mříží, aby je nikdo neviděl. Usmál se na ně, když mu na záda dopadla první rána – nic jiného pro ně udělat nemohl.

Začal si tiše zpívat. Mantru Nrsinha-dévovi, jako vždy, když se bál a bylo mu zle. Když nemohl sám nic udělat, svěřil se do ochrany Pána. Bude-li to Jeho vůle, potom mu pomůže. Jestliže ne, pak se nedá dělat nic, jenom se pokusit přežít.

Bič jej mechanicky, lhostejně švihal přes záda. Enkra cítil bolest, ale skousl si spodní ret a hleděl upřeně na střechu bloku C, kde poskakovali a tahali se vrabci. Malí roztomilí ptáčkové – ani je nemá nikdo rád, stejně jako Enkru. Napadlo mu, že jestli zemře, převtělí se do zvířete, třeba v takového malého ptáčka. Poletí pryč z tohohle zlého světa. Nahoru, daleko nahoru, kde je modré nebe a jiní ptáci, zlaté slunce a...

„Počkej, k čertu!“ vykřikl jeden z dozorců a vyskočil na lešení – bachař s bičem se zarazil v pohybu a otíral si pot z čela. Druhý odhrnul Enkrovi víčko z oka a potřásl hlavou.

„Nech toho, už omdlel! Kolik jich dostal?“

„Nevím, nepočítal jsem to. Ale neřekl ani slovo, bestie jedna mizerná! Ani jednou nezařval...“

„Odneste ho na ošetřovnu. Myslím, že má dost.“

Pan Brang sledoval exekuci z první řady. Mlčel.

Enkra se probudil ve vězeňské nemocnici. Nacházela se také v bloku C, v nejvyšším patře, kde ani okna nebyla zamřížovaná. Vedle na lůžku ležel nějaký kluk, který pozoroval Enkru vyděšeným pohledem. „Viděl jsem, jak tě bili... Ty seš... opravdu jsi toho tolik vydržel?“

„Musel jsem... nechtěli přestat...“

Kluk chvíli váhal. „Ty, hele – já půjdu do špitálu do Londýna. Chtějí mě tam ke zkoumání. Můžu pro tebe něco udělat?“

Enkra zvedl hlavu. „Dokážeš jim utéct? Aspoň na hodinu?“

„Jasně!“ zazubil se kluk, „To je hračka, já už utekl víckrát!“

„Tak fajn. Utečeš a napíšeš dopis – Jackovi Therlowovi do Kingtownu v Arminu, Zahradní 15. Pamatuješ si to?“

„Jo. Kingtown, Zahradní 15, Jackie Therlowe. A dál?“

„Napíšeš mu, že jsem tady. Hlavně tam musí být, že se to jmenuje Muttoncorn. Musejí se dozvědět, kde jsem. Zvládneš to?“

„Hravě. Všechno jim napíšu.“

„Budeš to muset poslat... letecky. Máš peníze?“

„Bez starosti. Umím si je sehnat.“

„Může to stát hodně! Až přijdou kamarádi, vrátí ti to. Moji kamarádi, Armini. Všechno ti vrátí, neboj se...“

„No bóže! Jsme přeci kámoši, ne? Až budeš velikej a budeš mít kluka, tak si to třeba s mým klukem vyrovnaj, ne?“

„Dík,“ zašeptal Enkra, „A co ti vlastně je?“

„Ale – tvrděj, že prej mám HIV pozitivní. Taková blbost, ne? Doktor v Londýně má zjistit, kde jsem k tomu přišel. Ale je to nesmysl, jenom je mi občas trochu špatně...“

Enkra něco říkal, ale chlapec mu nerozuměl, bylo to arminsky. Potom opět upadl do mrákotného bezvědomí.

Toho kluka odvezli o tři hodiny později. Na otázku odpověděl, že se Enkra ještě neprobral...

Errata:

30.05.2021 11:45