Paul nosil střevíčky s jehlovými podpatky, což nebylo ještě příčinou, aby při chůzi dělal nějaký zvláštní hluk. I v „jehlách“ dokázal při svých obchůzkách klouzat tiše jako kočka a bedlivě pozorovat zrakem i sluchem vše okolo sebe. Neměl teď žádné úkoly, Oliver ani Romeo nevěděli, kde najít nepřátelský štáb Scigallů a bylo třeba čekat, až ničemové znovu udeří. Oliver, Romeo i Murri zachovávali největší obezřetnost – Paul byl odeslán do tajného bytu v jiné části města, aby se nestal nápadným.

Toho večera „šmíroval“ ulice v Soho a pak v blízkosti City, což ještě neznamenalo větší bezpečnost než v zlopověstné čtvrti – jak už i Paul věděl, Londýn není to klidné a důstojné město, které bylo za krále Edwarda a krále Jiřího a královny Viktorie a vůbec, podle toho, který a jak starý pamětník to vykládal.

Po ztemnělé ulici šla dívka a na rozdíl od Paula rytmicky klepala podpatky, takže ji slyšel, i když šla pořádný kus před ním. Podle rytmu podpatků také poznal, že zaváhala, má-li jít dál; pochopil proč, pod jednou lucernou se flákala skupina opilých mládenců podezřelého vzhledu a tmavší pleti v oděvu sešitém ze starých vojenských uniforem a vyřazených oděvů z vetešnictví. Dívka se přesto odhodlala a vystoupila ze stínu pod tuto lucernu – dva z mladíků jí zastoupili cestu a jeden ji oslovil, ovšem Paul neslyšel, jak.

Paul neslyšně klouzal blíž a blíž – pochopil, že došlo ke konfliktu a rozhodl se jít na pomoc, jak mu velela vrozená čest. Bylo jasné, že dívka se snaží s partou rychle rozejít, ale kluci mají opačné úmysly. Bylo jich pět a obstoupili ji tak důkladně, že se jich bez použití násilných metod nemohla zbavit.

„Pusťte mě!“ slyšel Paul její hlas, „Nechte mě, já...“

Byl už dost blízko, aby mohl říct: „Vodprejskněte, panstvo, nebo s váma zatočím! A fofrem!“

Nejsvětlejší z mládenců se otočil a násilím soustředil pohled na rušitele. Dívka snědé pleti ve výstředním oblečení se mu zřejmě nijak zvlášť nezamlouvala, proto pravil slušně: „Ty špinavá štětko cikánská, táhni než tě...“

To „než tě“ bylo doprovázeno pádně dopadající dlaní. Jenomže malá hnědá ručka chytila tu dlaň pevně jako svěrák a cikánská štětka pozvedla silného mladíka od země a přes hlavu ho složila na zem, až to zadunělo. Zahekal a ztratil elán.

Nejbližší z povalečů chytil Paula zkušeným pohybem za šíji a hodlal mu stisknout krk. Paul ho uchopil za palec pravé ruky a zakroutil, až to křuplo. Chlap zařval, pustil ho a nebránil se, když mu Paul zkroutil ruku za záda a pak ho nakopnutím do zad poslal hlavou proti zdi.

„A vaše papíry, mládenci!“ zahučel Paul tím nejdrsnějším hlasem, jakým to šlo, „A pokud možno rychle, než vám pomůžu!“

„Fízl!“ hlesl jeden z party a dal se na kvapný ústup do nejbližší temné uličky. Druzí zaváhali, ale pak se unisono vrhli na Paula. První dostal do zubů a do břicha současně, takže už víc nepotřeboval, s druhým Paul zametl dlaždice chodníku. Nikdo další už neprojevoval iniciativu a všichni rychle mizeli.

„Máte štěstí, že mám dobrou náladu!“ řekl Paul, „A ty pojď!“

Vzal dívku za ruku a táhl ji pryč. Obával se, že by se tu mohli objevit skuteční policisté, jimž by musel možná něco dlouho a velmi komplikovaně vysvětlovat – o což nestál.

Dívka byla ještě o pořádný kousek menší než on a zjevně vyjevená, zřejmě jí ještě nikdo nepředváděl karatistická cvičení. Teprve o kus dál se odvážila říct: „Děkuju vám... opravdu, slečno, moc vám děkuju...“

Paul se rozesmál. „A jak bys teprv děkovala, kdybys věděla, že nejsem holka! Co je to za rozum toulat se po nocích?“

„Já jsem přijela odpoledne z Manchesteru! Hledám ubytovnu... já se v Londýně nevyznám...“

„Neboj, já taky ne. Pro dnešek tě nechám přespat u sebe. Když se nebudeš bát...“

„A čeho? Když se umíte tak bránit...“

„To u nás umí každej...“

Považovala to za žert. Paul ji přivedl na parkoviště, kde stála žlutě natřená hranatá motorka a ze zápěstního chrániče vytáhl klíček. Zastrčil jej na patřičné místo a nastartoval. „Naskoč na to!“ zavelel a posadil se dopředu. Dívka se mírně divila.

„Dobře se drž!“ řekl a současně motocykl nadskočil jako jankovitá koza a rozletěl se noční ulicí. Dívka se trochu bála, když se hnali nesmyslnou rychlostí nočními ulicemi, o vlas se vyhýbali různým překážkám, předjížděli vše, co jelo v jejich směru a v zatáčkách se nebezpečně vyklápěli. Strach ji přešel, až když vjeli otevřenou brankou do zahrádky malého domku a pak dalšími otevřenými vraty přímo do garáže. Tam Paul málem zastavil o zeď, ale dopadlo to dobře.

„Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo umí tak dobře jezdit jako vy!“ řekla dívka s upřímným obdivem.

„Ale jo, já jezdím dobře,“ rozesmál se Paul, „Nikdy mě nikdo nepředjede...“

Vyšli z garáže a Paul zavřel vrata i zahradní branku. Potom chvíli naslouchal u domovních dveří, odemkl a vstoupil. Domek měl kuchyni, koupelnu a předsíň, dva pokoje. V jednom bydlel Paul, druhý byl zařízen, ale nežil tam nikdo, Oliver s ním počítal pro případné posily z Arminu. Teď se to znamenitě hodilo, neboť Paul otevřel dveře a ukázal: „Tady budeš spát!“

Dívka nahlédla dovnitř. „To není správné! Vy spíte v takovém obyčejném pokoji... Nemáte tady žádné pohodlí a já...“

„Já už jsem taky spal pod stromem ve stepi nebo v jeskyni ve skalách. A několik základních informací: Okamžitě mi přestaň vykat a vezmi na vědomí, že nejsem holka, ale arminský důstojník. Možná vypadám trochu nezvykle, ale vím, proč.“

Dívka na něj vytřeštila oči. „Ne! To není možný!“

„Ale jo. To je docela normální.“

„Ale vždyť vypadáš... ta postava a...“

„Plastické vložky. Uvnitř po granátu. Když bude nejhůř, sáhnu takhle... podívej, tohle vajíčko je ruční granát. Zatáhneš za tu šňůrku, hodíš... Nepřítel se chvíli diví, ale brzo přestane.“

„Ty máš s sebou zbraně?“

Paul otevřel kabelku a vysypal svoje revolvery. „Zatím si to prohlídni, než se převleču.“ zašel do svého pokoje, otevřel ještě dveře a dodal: „Ale nestřílej z toho! Jenom z tý s tlumičem, to není tak moc slyšet...“

Dívka si rozmyslela střílet i z pistole s tlumičem. Nikdy předtím nedržela zbraň v ruce a nechtěla ani teď.

Paul se vrátil za chvilku, oblečen do riflí a trička. Umyl si líčidlo s tváře a vlasy zčesal dozadu, takže vypadal celkem normálně. A smál se, když se divila. „A uděláme si něco k večeři! Pojď mi pomoct, já na to vaření tolik nejsem...“

Šla s ochotou, neboť měla hlad.

„Ty vlasy jsou pravý, nebo je to paruka?“

„Můžeš si to zkusit...“

Skutečně ho zatahala za vlasy. „To je divný!“ řekla a on to tentokrát nekomentoval.

„Jak se jmenuješ?“ zajímal se.

„Goldie.“

„Gold je zlato! Krásný jméno. Doma mám zlaté doly.“

Údivem pustila nůž, kterým krájela salám. „Co že máš doma?“

„Zlatý doly. Aspoň doufám, že mi je zatím nikdo nevybral. Ale asi ne, to bych si s ním vyřídil...“

„A co máš doma ještě? Stříbro? Diamanty?“

„Stříbro ne, tam moje území nesahá. Diamanty někde možná jsou, ale kdo to má kopat? Všichni jsou moc líný...“

Smála se a potřásala hlavou. „Jak tobě říkají?“

„Paul. Mrzí mě, že nemám tak pěkné jméno jako ty, Zlatko.“

„Stačí!“ řekla a on chvíli nevěděl, jestli myslí jeho jméno nebo cibuli, kterou krájel na ten salám.

„A co tady děláš? Armini prý nechodí jenom tak po světě! Ty asi taky ne, s tím arzenálem a převlékáním za holky...“

„Mám tady nějakou práci. Ale teď mám právě volno, na ničem nedělám. Uvidíme, co budou chtít...“

S elegancí sobě vlastní rozbíjel vejce pažbou revolveru. Byl to jeho zvyk, i řízky naklepával tou těžkou pažbou dragounského koltu, zatloukal jím hřebíky a opravoval postroj koně. Tento zvyk mělo ostatně víc kamarádů, aniž by dbali opatrnosti a zdravého rozumu. Pak vylil vajíčka na pánev se salámem, sýrem a nasekanou zeleninou a dal to všechno smažit na elektrický vařič. Zlatka se zatím pokoušela uvařit čaj na vařiči lihovém, který byl pro ni neznámé konstrukce a tak jej málem přivedla k výbuchu.

„Co tady vlastně chceš dělat, v Londýně?“ ptal se Paul.

„Mám tady pracovat v textilce. Neboj, zítra odejdu a najdu tu svoji ubytovnu. Musím, nebo bych tu práci nedostala. Nechali by mě a našli si jinou, holek na práci je dost...“

„Nechoď nikam. Textilku nech textilkou a internát internátem. Bydlet můžeš u mě a najíš se taky. Já mám peněz, to bys neřekla!“

„Nemůžu tě přece jen tak vyjídat!“ bránila se, aniž by jí to bylo příliš proti mysli. Paul se jí líbil a nebylo divu, byl to hezký chlapec a jeho způsoby i řeč vyvolávaly důvěru.

„Můžeš všecko! Každý je pánem svého osudu. Zůstaneš tady, dokud nebudeš mít mého pohostinství dost.“ Myslel to upřímně – Zlatka se mu velice líbila a bylo to ještě přirozenější, neboť to byla dívka opravdu hezká a neměla ty nemožné způsoby arminských dívek, jaké bylo lze pozorovat u princezny Asthry a jiných podobných.

Seděli proti sobě a večeřeli. Občas se podívali jeden na druhého přes stůl a snažili se přemáhat smích, aniž věděli proč.

„Měl by ses dát ostříhat.“ řekla a Paul se tomu dlouho smál.

Errata:

30.05.2021 11:45