Útočiště (33) - Učedník andělů Andělská trilogie 2 Dětská science fiction

První cesta Alexijevových, Oldy, sestřiček i staré paní Gertrudy vedla na kliniku, jen se nakrátko zastavili v kavárně oslavit vyhraný soud. Všichni kromě Oldy si přiťukli vínem, jen Olda dostal místo vína veliký zmrzlinový pohár.

Ke klinice dorazili ve výtečné náladě, ale tam je přivítala ledová sprcha.

Budova se doslova hemžila podivnými chlapy, podle vzhledu bezdomovci, kteří si ve spěchu a chvatu odnášeli, co se ještě odnést dalo. Ti, na které nic nezbylo, se bavili aspoň vytloukáním oken a vyvracením dveří. Na místě nebyl jediný policista, ačkoliv tu ještě ráno vartovaly v hojném počtu kompletní maskované zásahové jednotky.

Mobilní telefon měla u sebe jen sestřička Hedvika. Zavolala na policejní tísňovou linku, ale tam se s ní začali zdlouhavě vybavovat: odkud volá, proč volá, zda je to tak nutné... všem se zdálo, že to služba jen úmyslně zdržuje.

Policejní hlídka přijela s houkačkou a majáky až za čtvrt hodiny, takže vandalové včas utekli opačnou stranou mezi domy a hlídka neměla koho zajistit. Nejevila o to ani zájem, spíše se věnovala zdrcené skupince. Začala je vyslýchat, jako kdyby tu spoušť v domě měli na svědomí sami.

Alexijev policisty zdvořile požádal, aby zadokumentovali stav domu, jinak bude žalovat policii o náhradu škody. To asi neměl dělat, protože policisté ztratili i poslední zbytky dobrého chování, neochotně pořídili z dálky pár fotografií, na kterých nemohlo být skoro nic vidět, načež spěšně odjeli.

Skoro současně se na zahradu vrátili vandalové a chystali se pokračovat ve své zkázonosné zábavě.

„Snad nám nechce chlapeček poroučet?“ ušklíbl se ten nejdrzejší a pozvedl těžkou železnou tyč, kterou si zřejmě přinesl jako páčidlo nebo beranidlo.

Olda neřekl nic. Vykročil proti bandě otrapů, pět metrů od nejbližšího se proměnil v klubko modrých plamenů a nezmenšenou rychlostí kráčel proti nim dál.

„Zmizte, syčáci!“ obrátil se na ně všesměrovou telepatií. „Ten modrý oheň zabije slona i tygra, hrůzou uteče i nosorožec!“

Banda se okamžitě rozprchla jako při příjezdu policie. Pak už byl slyšet jen rychle se vzdalující dusot desítek nohou.

„Tohle zažene i tyrannosaura!“ kvitoval to Olda spokojeně. „Ti už se nevrátí!“

„Horší je, že se ani vracet nemusejí,“ řekl Alexijev. „Není tu co rozbíjet, rozbité je prakticky všechno.“

Vstoupili vyvrácenými dveřmi do haly. Rozbité bylo opravdu všechno, vandalové vytrhali i radiátory topení, rozřezali podlahu a ze stěn a stropu místo lustrů a vypínačů trčely holé elektrické dráty. Jediné okno nezůstalo celé.

„Snad aspoň střecha zůstala,“ utěšoval všechny Olda. „Ostatní je jen věcí peněz. Beztak jsem včera plánoval přesunout kliniku do Útočiště, Irena mi to potvrdí. Tady je to moc na ráně.“

„Jak to, že policie před námi kliniku tak pečlivě hlídala a teď, když jsme vyhráli, ji najednou nechala na pospas vandalům?“ lamentovala Irena.

„Možná právě proto,“ pokrčil rameny Olda. „Hlídala ji pro Bavory, ne pro nás. Když jsme soud vyhráli, mohli sem naopak najatou bandu vandalů pozvat. Uvědomte si, v této chvíli máme proti sobě opravdové ďábly!“

Olda mu zamračeně popsal svůj souboj s ďábelskými pomocníky, kteří chtěli soud ovlivnit pomocí ultrazvukových přístrojků.

„Neblázni!“ nevěřil mu Alexijev. „Ničeho takového jsme si přece nevšimli!“

„Já jediný mám od Bísíáji úpravu,“ vysvětloval rychle Olda. „Umožňuje mi nejen vnímat tyhle prostředky, ale i odolávat jejich působení. Tomuhle poťouchlému podprahovému působení přes podvědomí se lidé bránit nedovedou. Nic neslyšíte, nevíte o tom, ale ovlivňuje vás to.“

„Myslíš?“ zkoušel ho zviklat Alexijev a také ostatní se dívali dost nedůvěřivě.

„Nepochybujte o tom,“ tvrdil sveřepě Olda. „Do této chvíle jsem měl jen nejisté, ničím nepodložené obavy. Teď mám, bohužel, krutou jistotu. Pustili se do nás ďáblové. První bitvu jsme vyhráli, ale rozhodně jsme tou slabší stranou. Tady to sami vidíte.“

„Můžeš nám zařídit tu úpravu, abychom vnímali podprahové působení?“ zeptal se ho už zase vážně Alexijev.

„Na to si netroufnu,“ zavrtěl hlavou Olda. „Byly to příliš jemné úpravy, něco miniaturního v očích a uších a obávám se, že na ně nemám znalosti ani vybavení. Vlastně ani nevím, kde bych to měl hledat.“

„Takže je to zase jedna z unikátních vlastností, které můžeš využívat jen ty sám,“ řekl Alexijev zamračeně. „Dobrá, tudy cesta nevede. Máš nějaký návrh, co dál?“

„Mám,“ přikývl Olda. „Nemá smysl obnovovat kliniku. Nějaké zlato bych ještě na opravy domu věnoval, ale potom bych dům prodal a kliniku odstěhoval do Útočiště. Budeme tam mít všechno co potřebujeme, zejména klid bez obtěžování.“

„Co byste řekli cestovní kanceláři, nazvané Cesty za zdravím?“ přednesl jim svou vizi. „Nabízela by léčebné zájezdy do exotických zemí s ošetřením akutních stavů. Na Zemi by zůstalo jen pár lidí, kteří by se starali o kontakt s pacienty a jejich odesílání do Útočiště. My bychom je léčili, v tropickém podnebí by se uzdravovali a vraceli by se na Zem. O spojení kliniky s rehabilitačním střediskem snil přece už Ivo.“

„Ideální by bylo, aby to byli lékaři,“ přemýšlel nahlas Olda. „Aby uměli na místě lidi ošetřit a rozeznat, koho k nám poslat a koho ne. Víte přece, že naše léčení nemusí být neškodné. Ti na Zemi ale budou muset vydržet i případné ústrky od úřadů a možná i od ďáblů, pokud je nenechají na pokoji. Cestovní kancelář můžeme vybavit skromně, aby nebyl problém obnovit ji po každém vandalském útoku. A kdyby k nim docházelo častěji, byl by to důvod vyžadovat důslednější policejní ochranu.“

„Dobrá, ale jak si představuješ dopravu do Útočiště?“ chtěl vědět doktor Alexijev.

„Zakoupíme autobus, možná bude stačit mikrobus,“ řekl Olda. „Na Útočišti bude v bezpečí a na Zemi bude vždycky jen krátce. Možná bychom mohli zakoupit pozemek u Mělníka pro trvalé přechodové místo, abychom nemuseli víceméně náhodně využívat veřejné silnice.“

Bylo to groteskní, když jim vykládal své vize ve zničeném domě. Ale poslouchali ho napjatě, zkáza kolem nich mu dávala za pravdu. Jestli klinika ďáblům překáží, budou proti ní útočit dál, ať už násilím, nebo intrikami. Kdoví, jestli je sveřepé odmítání nové léčebné metody pojišťovnami přirozené, nebo už v něm byla znát ruka ďáblů. Totéž by se dalo nalézt v naprostém ignorování kliniky médii.

„Je vidět, že jsi o tom už přemýšlel,“ přikývl Alexijev. „Zařídit tam novou kliniku i s rehabilitačním střediskem nevypadá nemožně a tu kancelář bychom asi také zvládli. Mám už předem zájemce o místa. Některé z mých známých jsem nepřesvědčil, aby se dali změnit přidáním idarchonu, ale spolupracovali by s námi. Ti by mohli zůstat v té fiktivní cestovní kanceláři.“

„Ta cestovní kancelář ani fiktivní nebude,“ podotkl Olda. „Bude nabízet cesty do exotických zemí a není snad Útočiště dostatečně exotický svět?“

„Musel bys nám všem ale dát tu bránu,“ připomněla mu Alexijevová. „Nemůžeš přece všechno dělat sám.“

„Dostanete ji,“ řekl Olda. „Do této chvíle to nebylo nutné, ale když se dohodneme na Útočišti, bude slýrib potřebovat každý, kdo tam bude trvale pobývat.“

„V každém případě bude třeba co nejdřív upravit pár našich známých,“ uvažoval Alexijev. „Teď jsme jen tři dospělí. Vy děti budete muset zůstat na Zemi. Jednak byste měli nejprve vystudovat, za druhé nevím, zda by bylo vhodné, abyste tak nakvap odešli z domova od rodičů. Lékařská fakulta není střední škola, budete s ní mít větší problémy. Mechanické vědomosti zvládáte neuvěřitelně snadno, ale tam s nimi nevystačíte, budete potřebovat přece jen aktivnější přístup. Medicína není jen biflování knižních znalostí.“

„To vím,“ uznal Olda. „Ale nebojím se toho. Uvaž, s mimozemskou pomocí jsme zvládli operace mozku. My tři budeme navíc působit i na další bývalé spolužáky, aby to také zkusili. Můžeme bydlet na Zemi u rodičů, ale na druhé straně máme všichni tři slýrib a můžeme na Útočiště docházet podle potřeby, třeba i denně.“

„Uvažoval jsi, co budeš dělat s Čertem a jeho štěňaty?“ napadlo Irenu.

„Čert má vlastní slýrib, ale myslím si, že se bude držet u mě,“ řekl Olda. „Štěňata chci vzít do Útočiště, jakmile to bude možné. Budeme se s nimi přátelit a měl by to být jejich domov. Zapojíme je do léčení, i když bude lidských léčitelů dostatek.“

„Bísíája tvrdila, že je to k telepatii nutné,“ uvažoval Olda. „Jsou telepatická, takže mají vyšší inteligenci a i když není závratná, budou to pro nás partneři. Zapojíme je do našeho domova a nedopustíme jejich odcizení. To se nevyplácí ani mezi lidmi, psi nesmí být výjimkou.“

„A co když budou mít větší schopnosti než my?“ nadhodil Alexijev. „Říkal jsi, že Čert se telepaticky domluví i přes hranice vesmírů. Nebudou ta štěňata stejná?“

„To je možné,“ nevyloučil to Olda. „Čert má skutečně telepatický orgán odlišný. Já umím klonovat jen co mám sám. Běžně to postačí, ale přes vesmírné hranice má Čert výhodu a jeho štěňata nám mohou sloužit jako most mezi vesmíry.“

A tak se nakonec dohodli. Alexijev s Irenou zařídí opravu kliniky, aby ji prodali bez velkých ztrát. Současně oni nebo jejich přátelé založí cestovní kancelář. Zpočátku nebude nápadná, takových je všude spousta. Měli by ale získat ke spolupráci někoho, kdo má v té branži zkušenosti. I mezi cestovními kancelářemi je stálý konkurenční boj, ve kterém mohou čekat podraz z kterékoliv strany a nemuseli by to být jen ďáblové.

Alexijev se navíc chystal splnit slib a uvést Oldu a jeho kamarádky na lékařskou fakultu. Budou tam působit kuriózně, ale budou první vlaštovkou, jako když se na škole pokusili o předčasné složení maturity. Teď snad budou mít výhodu, že takovou zkoušku již jednou přestáli. To jistě vezme vítr z plachet posměváčkům.

Přiletěl vzduchem, v zubech velkou prázdnou tašku, a hned se hrnul k Oldovi pro podrbání za vzorné spojení. Olda ho pochválil, ale požádal ho, aby doprovodil manžele Alexijevovy do Útočiště. Měli mít jeho speciální telepatii k dispozici, kdyby potřebovali na Zem někomu zavolat.

Psík se samozřejmě nadmul pýchou a důležitostí a horlivě slíbil všechno zařídit. Ve světě, kde jitrnice rostou na stromech, mu prý bude dobře. Hned otevřel bránu, aby s ním Alexijevovi mohli odletět.

Sestřičky a stará Gertruda se také rozloučily a šly domů, měly tu přece kde bydlet.

Zdemolovaná klinika zůstala opuštěná jako němý pomník lidského vandalismu.

Na návrat domů bylo ale brzy a Olda se pokusil zavolat Máňu a Jarču. Jednak jim chtěl sdělit, jak dopadl soud a co se stalo na klinice, jednak se s nimi chtěl poradit, co dál. Alexijev se chystal splnit slib a dovést je na lékařskou fakultu, takže se mohli těšit, že to tam projde hladce, možná lépe než ve škole.

Kamarádky našel u Hadrbolců. Oslavovaly právě včerejší maturitu. Mánini rodiče byli v práci, mladší sestřičky ve škole, takže děvčatům nikdo nepřekážel. Vedle Mániny pohovky stály na nízkém stolečku velká mísa bramborových lupínků, otevřená krabice vína a dvě skleničky. Samozřejmě Oldu bouřlivě přivítaly, Máňa mu hned přinesla třetí skleničku a přidělily mu na pohovce místo mezi sebou.

„Jedině ty‘s nám tu chyběl!“ přivítala ho Jarča. „Teď jsme kompletní parta, to se musí oslavit! A taky ta matura!“

„Jistě,“ přikývla Máňa. „Napsala jsem si na lísteček seznam, jako když chodím na nákup od maminky. Kromě vína a brambůrek tam bylo i mlíko a máslo, dala jsem je do ledničky a pevně doufám, že mi to máma zaplatí. Vypadalo to ale tak věrohodně, že nám prodavačka ještě poradila, kde to víno, samozřejmě pro rodiče, mají.“

Víno mu napoprvé moc nechutnalo, nealkoholické víno z flaškovníků, rostoucích v Zahrádce, mu chutnalo víc, ale vypil všechno. Jarča mu hned přičinlivě nalila další, Olda se utěšoval, že v té krabici toho moc nebude.

„Hele, holky, mám pro vás špatné zprávy,“ pokusil se vzbudit jejich pozornost. „Přesněji, dobré i špatné. Které chcete slyšet dřív?“

„Nejdřív ty dobré!“ rozhodla Jarča. „Když už slavíme, ať je aspoň co!“

„Alexijev dneska vyhrál soud,“ řekl Olda. „Bavorákům nic platit nebude, naopak mu oni mají zaplatit všechny škody...“

„Počkej!“ vyvinul se jí Olda. „Teď ty horší! Kliniku nám vyrabovali vandalové a policie proti nim v nejmenším nezasáhla. A ta nejhorší, pomocníci ďáblů se pokoušeli na soudu ovlivňovat lidi ultrazvukem.“

„Hele, Oldíku, zase vidíš nějaká strašidla!“ mávla Jarča rukou znechuceně.

„To nebyla žádná strašidla!“ trval na svém Olda. „Zničil jsem jim čtyři přístroje na ultrazvukové ovlivňování psychiky. Alexijev to nejspíš vyhrál jen díky tomu, že jim nic nefungovalo. Kdybych tam nebyl, mohlo to dopadnout naopak!“

„Prosím tě!“ vyprskla Jarča. „Nebudeš nám tvrdit, že jsi všechno zachraňoval zas jen ty sám! Ultrazvuk přece nemůžeš slyšet!“

„Mám od Bísíáji upravené oči i uši,“ ujistil ji. „Slyším zvuky, které žádný člověk neslyší a vidím přechodové jevy, které lidem obvykle uniknou.“

„Tak vidíš!“ rozesmála se Jarča. „Nikdo si ničeho nevšiml, jen ty. Nejspíš se ti to jen zdálo. Hoď to za hlavu, to bude dobré!“

„Není to dobré!“ trval na svém Olda. „Ani nevíte, jak jsem rád, že nám tu kliniku vandalové zničili! Měli by ji moc na ráně. Dohodli jsme se s Alexijevem, že ji raději založíme v Útočišti, v té lokalitě u Mělníka, budeme tam přece aspoň trochu za větrem. S ďábly nebudou žerty!“

„Hele, napij se radši, ať se ti to z hlavy vykouří!“ popadla Jarča skleničku, druhou vtiskla do ruky Oldovi a přiťukla si s ním. Máňa ji následovala a zase se všichni napili.

„Alexijev dá opravit škody a budovu prodá,“ řekl Olda. „Místo ní založí malou cestovní kancelář Cesty za zdravím. Tam budou sbírat pacienty a posílat je do Útočiště. My je budeme léčit a vracet na Zem uzdravené. Do paláce se vejde všechno, budeme muset nakoupit jen nábytek. Tam to bude určitě lepší, hlavně bezpečnější.“

„Jen aby!“ pochybovala Máňa. „Nebude nás ohrožovat, co zabilo původní lidi?“

„To už zjistila Irena,“ usmál se Olda. „Nám to snad nehrozí a lidem bez telepatie už vůbec ne. Ti původní obyvatelé totiž zemřeli na příliš dokonalou televizi!“

„No to je ale gól!“ vyprskla Jarča. „Vyhynout na přiblblou televizi!“

„Nám to snad nehrozí, ale přiznám se, i u nás je spousta lidí vážným kandidátem na takovou... televizní smrt,“ řekl Olda.

„Možná,“ odvětila Jarča. „Takže svět zvaný Útočiště teď patří nám!“

„Pokud tam nebudeme bydlet,“ přikývl Olda. „Jak už víte, bydlet se tam dá. Je to ještě lepší než jsme si mysleli. I když asi bude lepší, když budeme nějakou dobu bydlet u rodičů. Alexijevovi to taky říkají.“

„Nevím!“ pochybovala Jarča a zase všem dolila skleničky. Až teď si Olda všiml, že ta krabice s vínem je plnější než předtím. Takže musely být dvě, druhá krabice asi stála na zemi vedle pohovky, ani si nevšiml, kdy je vyměnily. No nazdar, pomyslel si, to víno s námi třemi zamete!

„Já už se tak těším, až zpod jejich ochranných křídel zmizím!“ pokračovala Jarča procítěně. „Pořád slyším: Tohle nesmíš, tamto se nesluší, tohle si slušné děvče nesmí dovolit, chceš, aby z tebe lidi udělali couru? Vážně se těším na menší útulný studentský pokojík na Útočišti... Stoleček, židlička, postýlka, kobereček jako pelíšek pro Dana, asi nějaká skříňka, co víc by mi tam chybělo?“

„Nevím, ale já budu muset asi našim pomáhat se sestrami,“ zamyslela se Máňa. „Jsou to přece ségry, i když zatím malé. Až budou větší, vezmeme je mezi nás, všechno je naučíme a bude to v pohodě.“

„Já naštěstí sourozence nemám,“ protáhla se Jarča. „Mám to aspoň jednodušší.“

„Zařídit se tam nebude těžké,“ uvažoval Olda. „Místní roboti nám budou pomáhat a jsou nejspíš dokonalejší, než si myslíme.“

„Dobře, dobře, ale teď se na to napijeme!“ řekla Jarča a zase všem dolila.

„Já už pít nebudu!“ odstrčila najednou Máňa skleničku. „Nějak mi to nechutná, taky se mi už točí hlava. Dej si, Oldo, radši brambůrky, jsou vážně dobré.“

Olda položil víno, taky mu moc nechutnalo. Brambůrky ale byly vynikající, vzal si jich plnou hrst. Jarča se tedy napila vína sama, ale pak položila skleničku a taky sáhla do mísy s brambůrkami.

„Teď bych si dala třeba jitrnici,“ řekla zasněně. „Tam bude príma. Ráno vstaneš, skočíš si do lesa pro snídani, žádné fronty na košíky, ani u pokladny...“

„Tam žádné pokladny nejsou,“ dodal Olda. „Když něco potřebuješ, máš to hned, bez čekání a bez peněz.“

„Hele, Oldříšku, nepředělal bys mi Dana?“ začala Jarča. „Teď je to tak pitomý pes, ale kdyby byl rozumnější, aspoň jako Čert...“

„Uvažovat o tom můžeme,“ přikývl Olda. Málem přitom vrazil hlavou do misky s brambůrkami, jak to přikývnutí přehnal. „Až Dan dostane idarchon, může s námi léčit. Chystáme se tam vzít Čertova štěňata, s těmi to bude jednodušší, ta už telepatická jsou. Uvidíme, jak se budou mezi sebou snášet psi s inteligencí.“

„Hele, já už mám dost!“ odmítla to Máňa. „Už se mi fakt točí hlava. Nemá se to přehánět. Člověk má přestat v nejlepším, pak už se to jen zhoršuje.“

„Tak si dám jen s Oldou,“ rozhodila ruce Jarča. „Přece mi nedáš košem, Oldříšku! Máš z nás upito nejmíň, ty to ještě sneseš!“

Dali si tedy spolu poslední skleničku. Jarča ji málem rozbila, když ji pokládala na stolek, zamotala se jí hlava a raději si rychle sedla, málem Oldovi na klín.

„Už jsi taky pěkně opitá!“ komentoval to Olda. „Vidět nás tak Hrdinová, všichni máme třídní důtku!“

„A vidět nás Faustka, máme ředitelskou!“ ušklíbla se Jarča. „No a co? Maturity se slavily dávno před námi a budou se slavit i po nás.“

„My jsme výjimky!“ narovnala se hrdě Jarča, i když se přitom trochu zamotala.

„Dobře,“ mávl rukou Olda. „Pro jednou se svět nezboří. Ale já už asi půjdu. Jen se stavím doma a poletím do Útočiště. Měli bychom to tam pořádně prohlédnout, než si tam začneme zvát pacienty.“

„Vydrž tu s námi ještě chvilku!“ připojila se k ní Máňa. „Nebo chceš, abysme to dopily samy dvě? To je tak na otravu alkoholem!“

„Kolik jste toho koupily?“ zamračil se trochu Olda. „Divím se, že vám to vůbec prodali, mohli by schytat pokutu.“

„Hele, je to oslava nebo výslech?“ zarazila ho Jarča. „Když to chceš vědět, měly jsme dvě krabice. Jedna by byla pro tři málo.“

„To jste dopředu věděly, že přijdu?“ vyzvídal, ale nechal se vmáčknout zpět mezi ně na pohovku, jen se ještě natáhl pro brambůrky. „A že jste se po mně ani nesháněly! Přišel jsem za vámi sám!“

„Náhodou jsme tě chtěly překvapit,“ ujišťovala ho Máňa. „Kdyby na každou z nás připadla polovička, bylo by to možná moc. Takhle je to ideální.“

„Dneska mi to vadit nebude,“ řekla Jarča. „Ať skončíme kde skončíme, aspoň na chvíli se můžeme cítit volně jako ptáci!“

„Víc se cítím volný, když si jen tak létám,“ řekl Olda. „Samozřejmě ne na Zemi, ale v Útočišti. Tam je ta pravá volnost! Nikdo na mě nečumí, nikdo si na mě neukazuje prstem, navíc je tam pořád teplo, co víc si můžeš přát?“

„Tak se na to napijeme. Je to poslední víno, další není, leda by Olda udělal další nečekaný zázrak a proměnil ve víno obyčejnou vodu...“ dolila Jarča skleničky a otočila dnem vzhůru poslední krabici od vína.

„Víš, Oldříšku, my jsme tě strašně pomlouvaly, než jsi přišel, víš?“ obrátila se Jarča na Oldu vyzývavě. „Tvrdila jsem Manče, že jsi příliš načichlý andělstvím, než abys tady s námi... řekněme to decentně... popíjel. A že budeme muset oslavovat bez tebe, dokud se obě nezhulákáme pod vobraz. Příjemně jsi mě překvapil, že netrháš partu.“

„Co by tvrdila!“ chytila Jarča Oldu kolem krku. „Jen se tě nesměle zastávala.“

Roztáhl ruce, vzal obě kolem ramen a trochu si je přitáhl k sobě. Jarča na to skoro čekala a přitulila se k němu, ale ani Máňa se nevzepřela, tiskly se k němu z obou stran.

„Náhodou jsem se nespletla!“ řekla Máňa. „Říkala jsem, že budeš chlastat...“

„Popíjet, Mančo, popíjet!“ opravila ji Jarča. „Buď trochu decentní..!“

„Říkala jsem, že budeš s námi chlastat jen proto, aby nás to nepoložilo úplně,“ dodala Máňa zarputile. „A nebudu říkat popíjet, když jsme prve říkaly chlastat!“

„S tím chlastem jsi začala ty!“ vyčetla Máňa Jarče. „Neříkám, že to nebyl dobrý nápad, ale... chceš to slyšet upřímně, Oldo?“

„Upřímně?“ rozesmála se Jarča. „Tak co? Jsi pro upřímnost, Oldo?“

„My jsme se o tebe vsadily,“ řekla Jarča. „Vsadila jsem se s Máňou, že přijdeš s nějakými novými strašidly. Takže vedu jedna: nula.“

„Ba ne,“ namítala Máňa. „To ještě není rozhodnuté! Nemusí to být strašidla!“

„Ale jistěže to jsou strašidla!“ řekla Jarča. „Tady Máňa zase tvrdila, že nás přijdeš hned ze soudu pozvat do kliniky k dalšímu léčení. Což na celé čáře prohrála, v klinice se jen tak léčit nebude!“

„Pak je to jedna: jedna,“ řekl Olda. „Jestli jste si toho nevšimly, přišel jsem vás obě pozvat jako léčitelky do nové kliniky na Útočiště!“

Chvíli jim trvalo, než si to srovnaly v hlavě. Alkohol je přece jen zpomaloval.

„Jasně!“ řekla Máňa. „Jedna: jedna! Neříkala jsem přece, do které kliniky!“

„No dobře!“ zavrčela neochotně Jarča. „Neříkala jsi do které... v té době ale byla jen jedna a tam už se léčit nebude!“

„Budeme to tam mít daleko,“ řekl Olda. „Ale na druhou stranu, budeme tam létat bez obav, že z toho někdo udělá senzaci. A v teplejším vzduchu než tady na Zemi.“

„Hele, Oldříšku, nech si ty plány na později!“ zatvářila se Jarča kysele. „My ti je jistě schválíme, ale teď máme jiné starosti. Ještě jsme neskončili s oslavami, i když už žádné další víno nemáme. Celý tenhle den slavíme, ne?“

„Tam by na nás dohlíželi Alexijevovi,“ udělala ztrápený obličej Jarča. „Víš přece, že to našim slíbili! Ti by nás určitě nenechali takhle popíjet!“

„Už i ty?“ povzdychla si Jarča. „Hele, Oldříšku, poslouchej. Aby bylo konečně učiněno spravedlnosti zadost, když vidím, že se k tomu Manča nemá, musím ti to říct sama. My dvě jsme se vsadily o více bodů. Některé jsou čistě mezi námi dvěma, ty je nemůžeš ani ovlivnit, ani rozsoudit, ale jednu sázku můžeš rozhodnout jen ty...“

„Zkrátka jsme se vsadily, které z nás dáš první pusu!“ řekla rychle Marie.

Olda ztuhl, jak ho to překvapilo. Mrkl nalevo napravo, ale visely na něm očima obě, napjaté jako nikdy. Nezdálo se mu, že by se potměšile usmívaly. Obě to zřejmě myslely vážně.

„Jestli jste se vsadily o moji první pusu, prohrály jste obě,“ řekl. „První pusu ode mě dostala v půlce prázdnin na rozloučenou Bísíája.“

Jak je držel kolem ramen, přímo cítil, jak obě ztuhly. Trochu je tím asi zaskočil.

„To se nepočítá!“ vzpamatovala se první Jarča. „Bísíája byla andělka. Nepočítají se ani pusy mámě a tátovi.“

„Musí to být pusa, jakou dává kluk holce,“ přidala se Máňa. Zrudla přitom jako pivoňka, ale neodtáhla se od Oldy ani o centimetr, nechtěla ho zřejmě přenechat Jarče.

„No to mám na vybranou!“ vzdychl si Olda. „Když dám pusu jedné, druhá mi na místě vyškrábe oči. A vůbec, nezdá se vám oběma, že si na mě děláte velké nároky? Co víte například o Cilce? Nezmiňoval jsem se, že jsme si něco slíbili?“

„Nám neutečeš!“ řekla Jarča. „S Cilkou jsi nic neměl, nebo lépe, ona neměla nic s tebou, už jsme se jí na to ptaly. Chceš to slyšet upřímně? Prý zvažovala i poslechnout starého pana Prskavce a vzít si tě, aby nezahodila andělský dar, ale pak byla ráda, že na nic takového nepřistoupila. Teď, když máš nás dvě a nepotřebuješ ji, je zase volná jako pták. Beztak jsi byl pro ni mrňousek!“

„A jejej!“ zaúpěl Olda. „Vy jste se jí ptaly i na takové věci... to vypadá skoro jako dobře zorganizovaný hon! A pro vás dvě mrňousek nejsem?“

„Jarča má pravdu, neutečeš nám,“ řekla Máňa. „Pro nás jsi přece akorát. Ale nic si z toho nedělej, je to jen sázka. Rozumíš? Nic víc. Zkus se na to dívat nezaujatě. Jedna z nás si prostě připíše bod... a to je všechno.“

„To jsem pro vás jen čárka do seznamu sázek?“ řekl. „Vy to nemyslíte vážně? To se raději nesázejte! A já měl starost, abych některé neublížil!“

Znenadání si obě přitáhl k sobě, až se přímo před jeho obličejem srazily hlavami. Nebyl to silný náraz, bylo to jemné, ale obě přitom dostaly pusu, jenže – obě naráz.

„Udělejte si tu čárku obě,“ řekl a vstal. „Dostaly jste ji současně. Ale když chcete upřímnost, zklamaly jste mě. S tímhle se nežertuje. Pan Prskavec se snažil mě a Cilku přesvědčit, abychom se vzali a myslel to vážně. Tvrdil, že by to byl jediný oprávněný sňatek z rozumu za poslední dvě tisíciletí. Bál se, že promarníme andělský dar, když se odloučíme a chtěl to nějak pojistit, ale nenapadlo ho nic lepšího než svatba. Naštěstí se ukázalo, že to jde jinak, že nebudeme na celém světě jen sami dva a nemusíme ten dar zahodit, ani když půjdeme každý svou cestou. Ale ani Cilka to nebrala na lehkou váhu jako vy dvě! Zklamaly jste mě obě.“

Olda se odrazil a přeletěl saltem stoleček. Nemusel je tak žádat, aby ho pustily, ale přece jen nechtěl zmizet bez rozloučení.

„Hele, holky,“ řekl už zase šibalsky. „Až dáme dohromady kliniku na Útočišti, sejdeme se tam, ne? A budeme spolu i na fakultě, netěšíte se? Já moc! Život studentský, život veselý, neříká se to tak?“

Z Mánina pokojíku odešel značně neobvyklou cestou. Znenadání si otevřel bránu do Útočiště a proskočil jí ven, děvčata se ani nestačila polekat. Brána se nacházela ve výšce bytu Hadrbolcových v šestém patře, na Útočišti na tom místě žádná stavba nebyla a Olda musel okamžitě přejít na let pomocí idarchonu, ale to byl nevýznamný detail.

Zamířil směrem, kde byl jejich panelák. Tady v Útočišti měl na často používaných místech značky, aby se strefoval s přesností na pár metrů.

Vynořil se vysoko nad panelákem. Jejich byl nižší, takže jeho plochá střecha byla pod ním. Zamířil přes její okraj a vzal to nejkratší cestou volným pádem dolů.

Ve chvíli, kdy míjel okraj střechy, se najednou zalekl hloubky pod sebou, až se v něm zvedl žaludek, ale jen nad tím v duchu mávl rukou. Vzápětí s ale úlekem zjistil, že se trávník pod ním přibližuje nějak moc rychle. Zabral, aby zabrzdil, ale setrvačnost byla větší než odhadl a ačkoliv ještě zvýšil protitah, země mu letěla vstříc moc rychle.

Dopadl tvrdě, nohy ho neunesly, podlomily se pod ním a jak dlouhý tak široký se rozplácl na trávník. Odřel si kolena, ruce, ale to nestačilo, praštil se i do obličeje, až měl najednou celou tvář od krve.

Sakra, víno! Okamžitě mu na mysli vytanul obrázek čarodějnice, zapasované do mohutného kmene stromu i s koštětem, s doprovodným nápisem: Když chlastáš, nelítej! Nepotřeboval ani koště, aby dopadl stejně a hned si také stejnými slovy vynadal.

Nebylo mu ale příliš do smíchu. O levou ruku se nemohl opřít, strašně ho bolela, když se jen pokusil zatížit ji. Fraktura, lekl se. Mohlo to být ale horší, tohle mi patří.

Pomalu se postavil, opíral se přitom jen o zdravou ruku. Byl strašně otřesený. Přes trávník se k němu hnal jakýsi chlap, asi mu chtěl pomoci. Naštěstí to nebylo nutné.

„Nedělej hrdinu, máš obličej samou krev!“ drmolil chlap a tahal z kapsy mobilní telefon. „Zavolám ti sanitku!“

„Zbytečné?“ podíval se na něho chlap udiveně. „Co blázníš! Spadl jsi nejméně z druhého patra, já to viděl! Na to se musí podívat doktoři!“

„Spadl jsem ze sta metrů,“ řekl Olda. „Ale byl to řízený pád, já umím létat!“

V té chvíli mu mobil málem vypadl z ruky. Olda se odrazil a obrovským skokem se ocitl u vchodu, vzdáleného nejméně deset metrů.

„Nikam nevolejte!“ křičel na ochotného pomocníka. „Nebo zaplatíte neoprávněné volání záchranky! Nechte to na mně, opravdu to nic není!“

Otevřel vchod klíčem a zmizel uvnitř. Chlap se do telefonu chvíli tak nesouvisle omlouval, že ho museli na dispečinku považovat buď za cvoka, nebo opilce.

Olda nečekal na výtah a vzal to po schodech, ale ne po nohou. Letěl zdola nahoru po spirále schodiště, až se zastavil na podestě přede dveřmi jejich bytu. Postavil se na nohy, odemkl a vstoupil.

Šla se podívat, kdo přichází, takže na zkrvaveného syna narazila hned za dveřmi, dříve než se stačil umýt.

„To nic, mami,“ snažil se to zlehčit Olda. „Menší nehoda, to se spraví.“

Hned se hrnul do koupelny, pustil vodu a začal si omývat ruce. Vodu nechal téci, aby stále přitékala čistá, jenže měl na sobě krve hodně, takže voda v umyvadle střídavě rudla a zase světlala.

„Švihl jsem sebou,“ řekl Olda. „To nic není, než to umeju, všechno se zahojí.“

Nevěděla to co on. Tacuky, orgán od chobotnicovitých mimozemšťanů, se postará o rychlé zahojení všech zranění. Žádné nebylo nebezpečné, odešel po svých a tacuky by zvládlo i horší rány. Jen nechtěl mamince přiznat, že jeho leteckou havárii zavinilo víno.

Olda rychle mrkl do zrcadla. To měl udělat, než s takovou důvěrou ukázal mámě obličej. Věděl podle hmatu i podle toho, že zmizela bolest, že se mu všechny oděrky na obličeji zatáhly, ale v zrcadle by zjistil, že má všechny šrámy nepřirozeně červené. Po takovém držkopádu nebylo divu.

„To nic, to se srovná,“ mávl nad tím rukou. „Všechno se mi teď hojí rychleji než jiným. Do večera to vůbec nebude znát.“

„Jistě,“ souhlasil. „Ale povinná školní docházka obvykle maturitou končí. Včera jsem ji udělal, příští školní rok budu chodit na lékařskou fakultu. Koukáš, co?“

Koukala. Ale spíš soucitně. Uvědomil si, že jí maturitní vysvědčení ani neukázal, takže mu to teď nemusí věřit. Bez pádného důkazu ho může plným právem považovat za vyšinutého. Ten papír je přece jen důležitý, uvědomil si.

Byl to sice příjemný, ale pro Oldu neznámý mužský hlas. Rychle se za ním otočil. Z kuchyně přicházel neznámý chlap v černém obleku, na první pohled švihák. Černé vlasy, černý knírek, bradku do špičky a štíhlý obličej do trojúhelníku. Nejspíš nějaký manažer, ne ledajaký. Olda na něm viděl samé zlato: spona do kravaty, knoflíčky saka, podivný odznak na kravatě, připomínající čínské písmo, na každé ruce několik prstenů.

„Měla bys nás představit,“ řekl se shovívavým úsměvem. „Tohle je jistě tvůj syn Olda, nemýlím se?“

„Nemýlíte,“ přikývl Olda zamračeně. „Já sem patřím!“ dodal důrazně.

„Já skoro taky,“ řekl chlap klidně. „Od příštího týdne mi budeš muset říkat tati. To se totiž bereme.“

„Aha, to jste vy!“ řekl Olda skoro klidně, ačkoliv v něm náhle vzkypěl hněv. Tak tenhle chlap mu chce sebrat tátu! A ještě aby mu tak říkal! Táta je přece jen jeden!

„Víc neřekneš?“ usmál se jeho nový táta trochu nadřazeně. „Těšil jsem se, že máš lepší vyřídilku!“

Najednou měl pocit, že toho chlapa někde viděl. A nedávno! Že by v autobusu? Ale ne, ten jistě jezdí autem, autobusem by žádný podnikatel necestoval. Olda se rychle přebíral vzpomínkami, podvědomě cítil, že to bude důležité.

„My dva už jsme se viděli, co?“ předešel ho chlap. „Mám velmi dobrou paměť na obličeje, můžeš mi věřit. My dva se už známe.“

„Možná,“ přikývl Olda. V té chvíli si vzpomněl, kde toho chlapa viděl. A nebylo to dávno. Potkali se ve vchodu do soudní budovy, když odcházeli po vyhraném procesu. Málem se s ním srazili ve dveřích, jak spěchal dovnitř.

„Viděl jsem tě dnes dopoledne před soudem!“ potvrdil chlap Oldovu domněnku a pokračoval jízlivě: „Byl jsi tam přece s tou čubkou Alexijevovou, co?“

Olda se snažil vypadat klidně, ale jeho podvědomý odpor vůči novopečenému otčímovi v něm narůstal exponenciální křivkou. Co má co říkat Alexijevové čubka?

„Měl jsi radost, že toho pitomce Alexijeva neskřípli?“ ušklíbl se chlap. „Že jsi mu tam fandil, viď! Bodejť, když jsi tam byl s tou jeho frajlí!“

Oldovi se zdál svým posupným, nadřazeným úšklebkem ještě odpudivější. Nemá nakonec něco společného s tou podvodnou bavorskou firmou? To by bylo ještě horší!

„Fandil,“ řekl Olda. „Dobře, že to darebáctví nevyšlo! Nějak dobře to znáte!“

„Oldo!“ napomenula ho maminka úzkostlivě. „Nemůžeš přece s Johanem mluvit takovým tónem! Ať chceš nebo nechceš, bude to teď tvůj táta.“

Chlapa nesnášel, ale maminky mu bylo líto, proti ní by jít nechtěl. Připadalo mu normální, že toho chlapa hájila. Určitě nevěděla, co je to zač, co si našla za kreaturu!

„Neomluvím!“ postavil se jí Olda otevřeně na odpor. „Mami, vždyť ty ani nevíš, kdo je ten pán! Nevíš, že patří k těm, co se nás pokusili zničit?“

„Naopak, ty do toho nevidíš, mami!“ vykřikl nešťastně. „Johan je přece sluha těch nejhorších, sluha ďáblů! Zničili Alexijevovu kliniku, znemožňují nám pomáhat lidem, lžou a podvádějí, to ti nestačí?“

Rozhodl se odkrýt karty úplně. Další skrývání už beztak nemělo smysl. Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Jeho vlastní maminka si chce vzít takovou krysu! To snad ne, to se nesmí stát!

„Mýlíš se, hochu!“ ušklíbl se Johan klidně. „Nikomu nesloužím! Naopak, já tady poroučím, co se bude dít! A ty mě budeš taky poslouchat, rozumíš?“

Ať je ten chlap jen člověk, přál si. Třeba si na pána jen hraje, třeba skutečně věří, že všem kolem sebe poroučí, ale ve skutečnosti... I krysa by byla lepší než samo vtělené zlo! Aťsi sluha zla, bylo by to přece jen menší zlo než to nejhorší...

„Ďábel?“ usmál se jízlivě Johan. „Tohle slovo se neříká, rozumíš? Není lichotivé a na tvém místě bych je tak lehkovážně nepoužíval. Na druhou stranu mě dost urážlivě podceňuješ. Nejsem pouhý sluha!“

Olda rychle uvažoval. Takže ďábel! Jeden z těch, před kým ho Bísíája úpěnlivě varovala. Je silnější, nemá proti němu naději. Andělka by se mu postavila, ale ani ona se do přímého střetnutí nehrnula, snažila se mu vyhnout, kam až to šlo. On ale Oldu obešel ze směru, odkud ho nečekal. Roztřáslo ho to. Učedník andělů bude mít bratříčka malého ďáblíka? To je konec! Nedá se proti tomu něco udělat? Mohl by ještě udeřit, kosmická síla vyvolává potraty. Ale to by ublížil mamince, to přece ne! Co takhle unést ji tomuhle netvorovi přímo před očima do Útočiště a tam ji schovat, aby ji už nikdy nenašel!

Jenže tím nic nevyřeší, uvědomoval si. Maminka přece neví, co je ten černý chlap zač, nemůže to ani tušit. Označení za ďábla chápe jen jako metaforu, neuvěří mu, že je to syrová skutečnost. Pro ni je to okouzlující chlap, možná lepší než Oldův táta. Proto ho tak lehce vyměnila. Neoblouznil ji nakonec nějakou podprahovou fintou? Kdyby to tak bylo, není si toho vědomá a každou nepřátelskou akci proti Johanovi pochopí jako zlovolnou, neoprávněnou a možná i zločinnou!

„Říkám, co cítím,“ řekl Olda pochmurně. „Nejsi ten, koho bych poslouchal. Naopak. Můj pravý táta mi vždycky říkal, abych si stál za pravdou.“

„Ty mě budeš poslouchat!“ řekl Johan. Oldovi se zdálo, že syčí vzteky.

Vlastně ano, už je to tady! Ultrazvuk! Přímo proti Oldovi! No to se ale spletl!

Olda vyslal proti chlapovi středně silnou porci andělské síly. Nebylo to ale znát a syčení neumlklo. Chlap to ale zaregistroval a obličej se mu zachmuřil.

„Používáte rádi podprahové prostředky? Marná práce, na mě tyhle poťouchlosti neplatí!“ ušklíbl se na něho Olda, aby zakryl zmatek. Nevyšlo mu to. Ďábel nepoužívá žádný přístrojek, který by se dal spálit silou. Naštěstí to ale nevyšlo ani jemu. To by se mu hodilo, aby Oldu změnil v bezvládnou loutku!

„Jo ták!“ pochopil i Johan. „Tos‘ byl ty? A já na tom soudu marně pátral, kdo nám škodí! Čtyři zničené inhibitory a prohraný soud u českých lemplů! A já si bláhově myslel, že je za tím ta čubka Alexijevová! Nebylo od ní špatné donést klíčové doklady až na soud! A ono to bylo tohle štěně! Ralf si naštěstí nebyl jistý a udeřit na nepravého je horší než neudeřit vůbec. Můžeš si gratulovat, že jsem tam nebyl osobně, to by ti jen tak neprošlo. Nemám rád, když se mi někdo staví do cesty!“

„Taky nemám rád, když někdo ničí mou práci!“ odvětil Olda. „Mám na klinice podíl a vy jste se nám ji pokoušeli zničit! Proč?“

Odhodilo ho to stranou. Padl bezvládně jako pytel brambor přímo do vany, tomu se nedokázal vzepřít, jako by v něm náhle všechny svaly zhadrovatěly. Hlavou narazil, až mu před očima vylétly hvězdičky. To je konec, pomyslel si s posledním zábleskem vědomí... Jak to tenkrát říkala Bísíája? Jestli přežiješ první úder, snaž se utéci, pokud to ještě půjde...

Skláněla se nad ním ustaraná maminka a snažila se ho probudit. Hned ale zjistil, že leží na pohovce ve svém pokoji, jenže pevně přivázaný, takže se nemohl ani hnout.

Po tom úderu mu hučelo v hlavě, myšlenky mu létaly sem tam. Jak to, že žiju? On mě nezabil? Proč?

„Obětavě tě ošetřoval,“ řekla mu. „Že se nestydíš! Místo abys chodil do školy, opíjíš se s nějakou pochybnou partou! Kde ses tak namazal? To je hrůza! Přišel jsi celý od krve, opilý jako kára, pohádal ses s Johanem, urážel jsi ho a pak ses složil. Co jen si o tobě Johan pomyslí? To musí přestat, rozumíš? Já ti takové kamaráčofty zatrhnu!“

S Oldou se zatočil svět. Odmítla ho rozvázat! Maminka, které naprosto důvěřoval, mu odmítla pomoc, když je nablízku... ta příšera pekelná. Ona jí ještě bude proti Oldovi pomáhat! Jak to? To přece není možné! Ale je tomu tak!

„Mami... víš ty vůbec, kdo je Johan?“ snažil se Olda sebrat všechny smysly.

„Johan je doktor,“ řekla. „A dobrý! Je tady na nějakém symposiu, měl bys mu být vděčný, že se o tebe stará.“

„Za to, že se o tebe stará,“ opakovala přísně. „A bude to tvůj táta, nezapomeň na to. Už proto bys ho měl respektovat.“

Olda tam otočil hlavu. Byl to výkon, svaly měl pořád jako zhadrovatělé, jak ještě přetrvávaly účinky prvního úderu. O tom ale věděl jen on a Johan. Mamince se zdálo, že se prostě složil. Ten chlap to svedl na alkohol, zřejmě poznal, že předtím pili. Pravda, nebylo asi těžké poznat to, alkohol mohl i za jeho havárii venku, proto Olda přišel od krve. Nemohl tím ale ďáblovi lépe posloužit!

„Podíváme se, co máš v sobě,“ broukal si spokojeně Johan a pomalu připravoval injekční stříkačku s podivnou bílou vodičkou. „Bolet to bude jen maličko, ale hodně se přitom dozvíme!“

„To bude jen pro tvé dobro!“ opáčila maminka a stiskla mu ruku. „Nebude ho to bolet, že ne...?“ odvážila se nesměle zeptat.

„Jen jako každá injekce,“ uklidňoval ji. „Je to obyčejná kontrastní látka, abych si ho mohl zrentgenovat.“

„Rentgen?“ ušklíbl se Johan. „Mám na to trochu kobaltu, ten prosvítí i ocel.“

„Radioaktivní kobalt?“ vyjekl Olda. „Tím přece ublížíte i tomu miminu! Vždyť je snad taky vaše!“

„Hele, nebuď chytrej,“ sykl Johan. „Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není! Kdyby ses držel zpátky od začátku, měl bys možná naději. Teď už je na lítost pozdě.“

Vedle dveří stál nepříliš velký kufr. Kdyby byl uvnitř radioaktivní kobalt, bude to nebezpečně zářit, i kdyby byl zbytek kufru olovo, uvažoval Olda. Ale k čemu potřebuje rentgen? Zřejmě něco ví o idarchonu a dalších orgánech, které má Olda v sobě! Kdyby ho chtěl jen zabít, měl k tomu dost času, ale on chce víc! Chce zjistit, co má Olda proti lidem navíc. Některé orgány by mohl klonovat i bez znalosti věci. Ovládat idarchon se sice musí člověk učit a k tomu potřebuje telepatii, ale na leccos by mohl přijít vlastním zkoumáním. Věnovat idarchon ďáblům jako dárek? Ne, nikdy!

Chlap skončil přípravy a blížil se k Oldovi s velikou injekční stříkačkou v ruce. Maminku nezachráním, pomyslel si Olda. Snad ji ta bestie nechá na pokoji, když mu tak věrně a dobře sloužila, i když nejspíš nevědomky.

„Jistě,“ řekla a vstala, aby mu udělala místo. Poslouchala ho na slovo. Spoléhat se na její pomoc nemůže, je proti ďáblovi úplně sám. Má ho naprosto v hrsti, ačkoliv... Ne, nesmí to vzdát, dokud dýchá!

Oválné okno naplocho do Útočiště se otevřelo přímo proti jeho pohovce. Pohovka se i s Oldou nadzvedla a klouzavým pohybem vjela do vzduchu ve výšce druhého patra, na druhé straně vesmírného okna se ale převážila a začala padat. Svaly Oldu zradily, ale idarchon a slýrib ne. Už na druhé straně pocítil Olda strašlivý úder, jako kladivem do hlavy, až se s ním oba světy opět zatočily.

„Ty spratku!“ křičel za ním Johan. „Neutečeš mi! Ani do sousedních vesmírů se přede mnou neschováš! Najdu si tě, i kdyby...“

Olda ho ale slyšel jen jako z velké dálky. Naštěstí byla pohovka i s ním na druhé straně. Mezivesmírné okno se zprvu zvolna, pak ale rychleji zmenšovalo, až uťalo jako sekerou ďáblovy vzteklé vyhrůžky i jeho neblahé působení.

Olda zbytkem vůle zbrzdil pád. Svaly měl bezvládné jako hadry, jediným prstem nemohl pohnout, ale idarchon ještě cítil, ještě vzdoroval. Napadlo ho, že přežil ďábelský psychoúder, o kterém mluvila Bísíája. Nemít idarchon, nebyl by naživu a bez slýribu by mu byl vydaný na milost a nemilost.

Pohovka s přivázaným chlapcem narazila do kamenité půdy. Ozvalo se zapraštění, dvě dřevěné nohy se odlomily jako kdyby byly z cukru. Zbytek lůžka dopadl tvrdě na kamení a Olda zůstal na šikmé matraci bezvládně ležet.

„Ivo! Ireno! Čerte!“ zavolal telepaticky. Drželo ho v té chvíli při vědomí, že už na něho snad žádný ďábel nemůže.

Oldovi se sice podařilo uniknout z ďábelských spárů, ale slavné vítězství to určitě nebylo, i když se může radovat, že se mu pro tentokrát nic nestalo...

Následuje:

Andělský svět

Andělská trilogie 3.část

Skupina

Paralelní

01) Čtvrtá říše

02) Čtvrtá Země

03) Andílek

04) Učedník andělů

05) Andělský svět

06) Duch a ďáblice

07) Svět ďáblic

08) Válka ďáblů

09) Asistenti Erduka

Titul: Učedník andělů

Podtitul: Andělská trilogie 2

Autor: Václav Semerád

Skupina: Paralelní vesmíry 4

Veškeré připomínky jsou vítané

vsemerad@volny.cz

Nakladatel: Autobus

Žánr: Dětská science fiction

Téma: Učedník-andělů

Vyšlo: 2016

ISBN: 978-80-7453-667-0

Seženete ji: Nová Forma

Cena: 204Kč

Next: Andělský svět

(Paralelní vesmíry 5)

Errata:

Anketa:

Anotace

Učedník andělů je druhá kniha z dětské sci-fi trilogie. Bísíája se vrátila domů do světa andělů, ale na Zemi zůstávají její trošičku zmutovaní kamarádi - Olda se psem Čertem a schopnostmi andělských mimozemšťanů. Olda se teď chystá dokázat velké věci a má k tomu úžasné předpoklady. Začne dělat zázraky, naučené od andílka.

Brzy ale zjistí, že to ani se zázraky nebude mít snadné. Dospělí ho nechápou, spolužáci se ho straní a ti, kdo ho dříve šikanovali, se ho bojí. Olda zázračně uzdravuje vděčné nemocné, jenže lékaři ho od nich jako nekalou konkurenci odhánějí.

Najde si ale nové přátele. Některé mezi spolužáky, jiné mezi dospělými, další až u mimozemšťanů sousedního světa (známými z knih Čtvrtá říše a Čtvrtá Země).

Spolužačka Marie se jako první seznámí s jeho zázraky a po dlouhém váhání, navzdory varování odborníků, svolí s úpravou, která by jí také dovolila dělat zázraky. Nejde o žádnou maličkost, ale o pokoutně prováděnou operaci mozku, jenže Olda pracuje se zázraky a tímto úspěchem přesvědčí odborníka - lékaře, aby se jeho schopnostmi začal opravdu seriózně zabývat...

Narazí ale i na nepřátele. Od našich známých českých byrokratů, kterým jde především (jak jinak) o peníze, po jiné mimozemšťany z nepřátelského sousedního vesmíru, našimi dávnými předky nazývaného Peklo.

Připomínky

Tuto dobrodružnou knihu si můžete sami upravit.

ZDE můžete změnit jméno hlavního hrdiny i hrdinky (třeba na svoje). (Nastavení platí i pro jiné knihy.)

Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

SDÍLENÁ LITERATURA

www.romanyzdarma.cz

www.cteni-zdarma.cz

www.giweruz.cz

Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta

*** 1479600028/3030 ***

dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).

Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům.

Díky.

Má Olda pokračovat v rezistenci proti učitelům?

006=66.7%

6,Ano

003=33.3%

3,Nebo sekat latinu, aneb žehlit?

Je otázka, zda Oldovi bude k něčemu dobrá revolta - ale je i otázka, zda mu sekání latiny pomůže.

Celkem : 9, uzavřeno

Kdo se má k Oldovi přidat?

002=66.7%

2,Marie

001=33.3%

1,Michal

000=0%

Oba dva

S Marií to zřejmě půjde lépe...

Celkem : 3, uzavřeno

Přizná třídní učitelka Oldovi výjimečnost?

000=0%

00,Ano

004=100%

4,Nebo má chtít, aby se zařadil?

Jistě, učitelé musí trvat na disciplíně. (Je otázka, zda je to dobře...)

Celkem : 4, uzavřeno

Má Olda s Čertem ve vesmírech zabloudit?

006=40%

6,Ano

009=60%

9,Ne

Dobrá, bloudění se tedy nekoná (necháme si to na další knihu)

Celkem : 15, uzavřeno

Bude v Učedníkovi dinosaur z Andílka?

004=100%

4,Ano

000=0%

Nebo už je to odbytá záležitost?

Takže se tu objeví...

Celkem : 4, uzavřeno

Může nevhodně aplikovaná životní síla škodit?

008=57.1%

8,Ano

006=42.9%

6,nebo je to čistě kladná síla?

Myslel jsem původně, že škodit nemůže. Argumenty v diskusi byly silnější. Takže - ano, může to i škodit... Ukázalo se, že to byla od čtenářů dobrá úvaha, vyšla z toho docela dobrá zápletka (kdy Olda ve snaze pomoci uškodil...)

Celkem : 14, uzavřeno

Má Olda ve vesmíru utrpět větší úraz?

003=37.5%

3,Ano

005=62.5%

5,Radši ne

Olda je na jednu stranu (na svůj věk!) nadprůměrně zodpovědný kluk, ale pozor, je také trochu dobrodruh!

Dobře, bude tak trošku neprůstřelný...? (Jeden Olda Šetrný (=Old Shatterhand) už tu byl...) Nevadí, odnese to někdo jiný (asi Pepek)

Celkem : 8, uzavřeno

Co kdyby si to Marie na poslední chvíli rozmyslela?

002=33.3%

2,Ano

004=66.7%

4,Ne

Marie Hadrbolcová je tichá dívenka. Určitě by Oldovi ráda pomohla. Byla ale u jednání Oldy s neurvalým neurochirurgem, zejména u věštby, že Oldovi pacient (a to právě ona!) při nějaké partyzánštině exne. Nejspíš jí už došlo, co to znamená, může se také zeptat, není přece pitomá! Podobné varování, jen mírnější formou, dostal (opět před ní) Olda od Alexijeva. Takže Oldův požadavek Teď - nebo nikdy může v Marii právem vyvolat - bez ohledu na její dosavadní odhodlání - normální a naprosto pochopitelný živočišný strach. Kdo má jistotu, že mu v poslední vteřině neuteče?

Je to ale pro děti. Marie se tedy cukat smí (je to přece přirozené), ale nakonec do té vody skočit musí.

Celkem : 6, uzavřeno

Získá Čert rovnoprávnost (jíst u stolu, spát v posteli)?

006=100%

6,Ano

000=0%

Nebo radši ne?

Tohle je syrově řešené ve Válce s mloky, ale proč ne s trochou humoru? Jen na uvedení do situace: Čert se může cítit odstrčen Marií, neboť by ho mohla nahradit. Pozor, ani on není pitomec! Nemohl by trošku projevit vzdor a snahu přitáhnout pozornost?

No, už je to hotovo... Takže tu rovnoprávnost získal..?! :-)

Celkem : 6, uzavřeno

Přijde slepý František Oldovi za oči poděkovat?

003=60%

3,Ano

002=40%

2,Nebo od plic vynadat?

Tady reaguji na diskusi na Fóru. Slepý František má zaběhaný život. Kdyby získal zrak (vrátit se mu nemůže, předtím neviděl), svět by se mu pořádně rozkymácel. Že by mu lidé mohli udělat peklo, je bohužel reálné, ať o tom nikdo nepochybuje! Přišel by o důchod a ocitl by se ve světě, kde by nebyl tak úplně doma. Co on na to? Na druhou stranu - pro děti to asi bude nutné vyřešit jinak než podle Elm-street.

František je podle skutečné osoby - a ta by nejspíš udělala totéž...

Celkem : 5, uzavřeno

Chce primář Alexijev Oldu využít a odkopnout?

001=20%

1,Ano

004=80%

4,Nebo to s Oldou myslí upřímně?

Tohle nakousla už ředitelka Faustová podivením nad tím, že Olda léčí a jiní za to berou peníze... No, bylo to jinak, nikdo za Oldu nic nebral, nicméně šmouha by tu byla...

Hlasování ale vyšlo dost přesvědčivě. Někomu se zkrátka věřit musí.

Celkem : 5, uzavřeno

Zdaří se Alexijevovi založit vlastní kliniku?

007=100%

7,Ano

000=0%

Nebo ho zdravotní pojišťovny podrazí?

Tohle je čistě současná a přitom velice nadčasová (a bohužel i politická) otázka. Pro pojišťovny by to mohlo být finančně výhodnější - víc uzdravených pacientů za nižší náklady. Nezapomeňme ale, že je každá pojišťovna plná byrokratů. Pochybuje někdo o jejich dobře míněné úzkostlivé snaze zabránit neoprávněnému obohacování...? Sakra, známe je nebo ne? (Navíc se nedá vyloučit korupce ze strany lékařských lobby i tlak ohrožených výrobců léků - ti také ještě neřekli poslední slovo!

Tady jsem se výjimečně rozhodl jinak než jste hlasovali. Nemlaťte mě, ale i když je to pro děti a mělo by to být pohádkově jednoduché, já si prostě nedovedu představit, aby pojišťovna srazila kufry a začala platit. To by nebyla pohádka, ale zázrak! A na zázraky tu jsou jiní, nemyslíte? Takže řešení napůl: Alexijevovi se podaří vytvořit svou vysněnou kliniku - a pojišťovna ho parádně podrazí! Zázrakem to vyřeší Olda. Ačkoliv to ani jako zázrak nevypadá - Olda prostě má prostředky pro běžné smrtelníky nedosažitelné. (Nehledě na to, kdo další za tuhle stranu kope... to není připomínka, ale výstraha!)

Celkem : 7, uzavřeno

Olda nabídl Cilce cvičené telepatické štěně. Splní slib?

000=0%

00,Ano

008=100%

8,Nebo mu to Čert sveřepě nedovolí?

Olda to Cilce slíbil spíš nezávazně, aby ji vytrestal za utopená štěňata. Co ale udělá, až mu Cilka začne slib připomínat? Čert má ale opravdu pádný důvod být proti - až do hrozby stávkou!

Olda může slibovat jen za sebe. Jak to formuluje Marie v další kapitole, Čert není obyčejný podvraťák (jak ho vidí Cilka), ale Canis Sapiens a má právo, aby brali ohled na jeho mínění.

Celkem : 8, uzavřeno

Má se Olda setkat s přírodním léčitelem či senzibilem?

003=23.1%

3,Ano

010=76.9%

Nebo se mu budou pečlivě vyhýbat?

Olda by možná rád zjistil, zda jejich léčitelské schopnosti nepocházejí rovněž od andělů (i kdyby byly už trochu zeslabené časem)!

Hlasování ale dopadlo přesvědčivě proti...

Celkem : 13, uzavřeno

Má se Olda utkat s mafiány?

007=70%

7,Ano

003=30%

3,Nebo toho bylo v Andílkovi dost?

Je to jeden z možných názorů a navíc námět čtenáře.

Jak se zdá, mafie je v oblibě a náš svět není růžová zahrada. Klasická mafie to ale nebude. Její úlohu klidně zastane seriózní firma, připravená ztrestat drzouny, kteří od ní odmítali nakupovat... A protože bude kořist příliš malá, nechá si to ještě zaplatit od státu (jako špatně ochráněné investice? Nepřipomíná vám to něco?)

Celkem : 10, uzavřeno

Jak se zdá, paralelní svět nazývaný Ráj není tím pravým biblickým Edenem. Stihneme to ještě objasnit?

008=66.7%

8,Ano

004=33.3%

4,Nebo to má zůstat záhadou?

Mám připravené oboje, vybrat si můžete, ale nemlaťte mě pak!

Celkem : 12, uzavřeno

Couvnou noví učedníci před byrokraty?

004=50%

4,Ano

004=50%

4,Nebo se nenechají odradit?

A máme tu další problém - byrokraty. Olda už má pro kamarády ze třídy všechno připravené a jeho snaha by tím přišla nazmar, ale nezapomeňme, že se jim do toho ani předtím moc nechtělo!

Uvažoval jsem, že Michal s Jarčou budou další dvojice a budou trochu protiváhou Oldovi s Máňou. Nakonec to vyznělo nerozhodně... Dobře, nevadí. Třeba to tak bude taky dobré.

Celkem : 8, uzavřeno

Zradí Oldu někdo z jeho největších přátel?

003=33.3%

3,Ano

006=66.7%

6,Nebo budou stát vždycky při něm?

Konflikt se nedá přehlédnout. A při konfliktu vyplave věcí...

Oldovi přátelé asi budou držet spolu, když je ohrožuje společný a navíc hodně silný nepřítel. Většina je proti zradě. Ale třetině se zdá, že by to nastat mohlo. Uzavřeme to: někdo Oldu zradí, ale nebude to nikdo z jeho učedníků...

Celkem : 9, uzavřeno

Má být nadcházející konflikt hodně drastický? A to až tak, aby některá postava zahynula?

002=20%

2,Ano

008=80%

8,Ne

Kdyby měl být konflikt hodně drsný (je to námět čtenáře), kterou postavu byste obětovali? Předem říkám, že nedám Oldu (neměl bych o čem psát), ale kdo to může odnést? Čert? Máňa? Doktor Alexijev? Nebo některá vedlejší postava? Babo - raď!

Koukám, že autor této anketní otázky k mé úlevě sklidil jediného příznivce (kromě sebe), zato celou bouři odporu. Takže - Vox populi...

Celkem : 10, uzavřeno

Stihne ještě do děje zasáhnout slepý František?

004=66.7%

4,Ano

002=33.3%

2,Nebo už se neobjeví?

Námět čtenáře: Nějak jsme zapomněli na slepého Františka. Měl by sehrát víc než štěk v jediné kapitole?

Doufám, že zasáhl dost přesvědčivě... na víc už asi neměl. I tak to snad stačilo...

Celkem : 6, uzavřeno

Udělají Olda a jeho kamarádky předčasně maturitu?

005=83.3%

5,Ano

001=16.7%

1,Nebo je komise potopí?

Možné je přece oboje, záleží na komisi samotné. Připraveni jsou, ale jak známo, kdo chce psa bít... Nebo přiznáme, že se občas najdou komise opravdu nestranné?

...a všechno je jinak, že?

Celkem : 6, uzavřeno

Vyhraje Alexijev soud a zbaví se podvodného obvinění?

006=54.5%

6,Ano

005=45.5%

5,Nebo skončí jako dlužník a podvodník?

Také tady je možné oboje. Alexijev tvrdil, že využije chybičky, kterou žalující firma udělala. Uzná mu to ale soud? Bude to stačit? Zejména když je vidět, že se v jeho případě chová nějak podezřele horlivě? O jeho nevině snad nikdo z čtenářů nepochybuje, ale důkazy žalující firmy jsou jistě perfektní, jinak by si na to netroufla...

Hlasování bylo těsné a hlasů poměrně málo... Víc anketních otázek už nebude, Učedník končí. Děkuji všem za hlasy i za trpělivost.

Celkem : 11, uzavřeno

Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Učedník andělů Andělská trilogie 2 četli 22 (1=normal)

Annath=1513 werenys=0009 alten=1045 Q-220125185=1855 Q-21112818=1424 Q-22020120=1229 Benny=0927 host=1038 Q-22020418=1843 Q-21112523=1253 Q-220210222=2226 Q-22021819=1903 Q-220117193=2208 Q-UKARVPP=2244 Q-22032307=0702 Q-2203102=1950 akvirk1969=2231 Q-22040618=1825 Q-220418=2248 Q-22042022=2215 Q-220117070=0945 Q-2409262=2347