Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Apokalypsa

Když Hinjočhi na Zemi aktivovala tu obranu proti Kycuzí, jednala ve zmatku. Měla proč. Kycuzí už srovnali se zemí několik měst a chystali se v tom pokračovat. Výstavná města, postavená kdysi kolonizátory, se změnila v hromady sutin a ve hřbitovy. Od Liberijské Monrovie přes Abidžan, Ancoru, Lagos, Port Harcourt, až po Luandu a Kinshasu, tam všude nezůstal kámen na kameni.

Hinjočhi ani příliš nelitovala toho, že současně s nájezdníky víceméně omylem zlikvidovala smetánku a současně špínu Země. Od muslimů, jejichž náboženství přikazuje vyhubit, v nejlepším případě zotročit všechny jinověrce, po národy, které se považují za vyvolené ať vírou, rodem, nebo prostě jen penězi.

Nepočítala však s tím, že některé národy půjdou ve své zášti až za hrob a ani jejich likvidací mír na Zemi nenastane.

Kdo se trochu zajímal o pozemské jaderné zbraně, ten věděl i o jejich síle. Zatímco nad několika kousky v Severní Koreji svět zvedal výstražně prsty a uvaloval na Koreu drtivé sankce, na jiné země si ukázat prstem nikdo netroufl. Například se vědělo o tom, že nezanedbatelné množství hlavic vlastní Izrael, i když neustále opakuje, že žádné nemá, nevyvíjí ani neplánuje. I když některému odborníkovi ulétla hláška, že Izrael má dost nukleárních hlavic k vymazání celé Evropy, nikoho to nevzrušovalo. Vědělo se, že Izrael nemá rakety, schopné tuhle zkázu donést na vzdálené cíle.

Ukázalo se však, že Izrael rakety vlastně ani nepotřebuje.

Nepotřebuje dopravovat své nukleární hlavice strategickými raketami na vzdálené cíle, protože... protože je tam už všude má.

A zatímco nukleární velmoci vyvíjely strategické nukleární rakety a naopak štíty a »deštníky«, Izrael své hlavice do všech důležitých cílů dopravil v klidu a v pohodě – v zavazadlech svých diplomatů, která nikde nepodléhají celním kontrolám. Diplomaté jsou přece mezinárodně chráněni!

Ve všech vyslanectvích Izraele, nejen v Evropě, ale v celém světě, odborníci ve sklepích klidně, nerušeně instalovali nukleární nálože. Nač se trápit raketami, když to jde v kufrech diplomatů? Navíc nebyl žádný velký problém dopravit takto do vyhlédnutých měst nejen nálože obrovské síly, ale i Zbraně Posledního Soudu.

Každý, i začínající odborník na jaderné zbraně, od seržanta protichemických jednotek výš, dobře ví, že uranové a plutoniové nálože se nedají libovolně zvětšovat. K jadernému výbuchu je nutné, aby se spojily nejméně dvě podkritické části a vytvořily tak nadkritické množství. Potíž je v tom, že každá část musí být sama o sobě podkritická a není technicky dost dobře možné, aby se jich do jedné velké nálože spojilo víc než dvě až tři. Kdybyste si jich nakrásně připravili víc, když první dvě až tři vytvoří nadkritické množství, ostatní už k sobě prostě nepustí, odhodí je, vypaří, ale do reakce už ničím nepřispějí.

Nukleární hlavici však může obklopit palivo jiného druhu. Namísto těžkých štěpných prvků to jsou naopak prvky opačného konce periodické tabulky. Izotop těžkého vodíku a lithium, neboli deuterid lithný, pevná hmota, která je jako výbušnina bezcenná, dokud není zažehnutá atomovou bombou, která jediná dokáže dát miliony stupňů, nutné na spuštění termojaderné reakce. Zatímco štěpného materiálu nemůže být více než dvě až tři podkritická množství, termojaderného paliva může být libovolně mnoho a dá se jím nukleární nálož postupně obalovat, aniž hrozí předčasný výbuch. Není problém do kteréhokoliv města dopravit po částech dostatek termonukleární výbušniny, aby město srovnala se zemí daleko dokonaleji, než to dokáže hlavice strategické rakety.

A i tyhle účinky se dají ještě několikanásobně »vylepšit« dalším obalem, který sice k nukleárnímu ohni nepřispěje, ale sám se aktivuje proudem neutronů ze štěpné i termonukleární nálože.

Typickým takovým prvkem je kobalt. Přísada, kterou denně v hutích sypou hutníci do roztaveného železa lopatami, protože značně zlepšuje vlastnosti výsledné oceli. V plameni neutronů se veškerý kobalt bez výjimek aktivuje – pohlcením neutronů vzniká izotop kobalt-60, dlouhodobý zářič tvrdého gama záření, který se v továrnách používá k prozařování masivních litinových odlitků a tím k ověřování, že uvnitř nejsou trhliny a bubliny, nepřijatelně snižující jejich pevnost.

Miligramy kobaltu prozařují ocel – a což teprve kilogramy! A není problém obalit termonukleární nálož tunami kobaltu, který později v podobě kobaltu-60 promění v trvalé radioaktivní peklo mnohem větší území, než které se výbuchem změní v ruiny.

Nač pracně dopravovat na Paříž, Londýn nebo Prahu třicet malých hirošimských prskavek, když stačí jedna jediná na Anglii, Čechy, Německo nebo Francii. Stačí trocha trpělivosti. Diplomaté všechny potřebné součásti dopraví v kufrech a ke smontování je třeba jen klid a dva až tři odborníky, kteří vědí, co mají dělat.

Nepotřebujete strategické rakety.

Nepotřebujete strategické bombardéry.

Nepotřebujete atomové ponorky, schopné nepřítele natolik překvapit, že se nezmůže na aktivaci »protijaderného deštníku«.

Tyhle bomby jsou připravené kdykoliv vybuchnout. Stačí jiskřička do roznětky. Může ji vyslat na velkou dálku strategické řídící středisko, ale může ji vyslat i jednoduché časovací zařízení velikosti kostky cukru, připravené udělat to i bez povelu.

Pak stačí jen čas od času oddalovat okamžik odpálení, aby všechno neexplodovalo předčasně. Strategické řídící centrum pak naopak zajišťuje klid a mír po celém světě.

Tak měli Izraelci zajištěno, že je nikdo nenapadne. Protože by stačilo vypnout vysílačku, která kódovaným signálem oddaluje okamžik odpálení připravených zbraní Posledního soudu.

Potíž byla, že Izrael obýval Vyvolený národ, který splňoval definice Froilů pro nenávistnou a pohrdáním kypící menšinu a tak programy, spuštěné Hinjočhi, zničily spolu s nájezdníky z Kycuzí i všechny nenávistné obyvatele Země bez ohledu na to, kde se na Zemi nacházeli.

Od té chvíle obrazné »tikání« časovacích strojků počítalo poslední časový interval v dějinách lidstva na Zemi...

A pak...

Současná exploze čtyř set náloží smazala s povrchu Země čtyři sta velkých měst. Skvěle vymyšlené a pečlivě připravované protiraketové deštníky nezachránily žádné z hlavních měst světa. Zmizela Moskva i New York, Paříž, Brusel, Berlín, Tokio, Hong-Kong, Peking, Bombaj, Melbourne, Káhira, ale i Varšava a Praha.

I když to v této chvíli bylo úplně jedno, netknuté zůstalo jen jediné světové hlavní město, ovšem vinou Froilů zcela vylidněné.

Tel Aviv.

„Musíš nám pomoci, jde o miliony životů!“ obrátila se na mě Hinjočhi. „Ani vy nemůžete zůstat stranou!“

„Jistě, ale – jak?“ zeptal jsem se. „Máš už o tom nějakou představu? Jak můžeme pomáhat?“

„Podobnou evakuaci obyvatel jsme už kdysi dělali,“ řekla Hinjočhi. „Myslím, že se programy z té doby osvědčí i tady. Tvoji krajané ze Satuzyo už s tím začali, připojte se k nim.“

„Ano, ale jak?“ opakoval jsem otázku naléhavěji.

„Potřebujeme lidi na dvou frontách,“ řekla Hinjočhi. „Jedna část bude vybírat lidi vhodné k přesunu, druhá je bude umisťovat na Satuzyo. Druhou partu budou tvořit tvoji krajané na Satuzyo, už se tam vyznají. Potřebujeme hlavně lidi do party, která bude na Zemi vybírat lidi a posílat je na Satuzyo. A na to se hodíte i vy Chapežadé. Bude to přece jednoduché. Vyhledáte na Zemi živé a ještě nezamořené lidi, označíte je a tím je předáte evakuačnímu programu, který je »pchišem« přesune ke hvězdné bráně, branou do Satuzyo a tam je svěří druhé partě. Kolik Chapežadů s telepatií na to můžeš vyčlenit? Je ale nutné, aby měli telepatii!“

„Tu má prakticky celé osazenstvo Skalního domu a navíc moje rodina,“ řekl jsem. „Myslíš, že by se to dalo svěřit i starším dětem?“

„Ty raději vynech,“ řekla Hinjočhi. „Nebude to bezpečné.“

„Takže jen dospělé,“ přikývl jsem. „Předpokládám, že nás s tím naučíš zacházet...“

„Je to snadné, takže to naučím jen tebe a ty to předáš všem ostatním,“ řekla Hinjočhi ulehčeně. „Nebude to obtížné. Poletíte na Zem v »mybraki«, kde budete lépe chránění, budete vyhledávat lidi, označovat je a odesílat na Satuzyo. Tam už se o ně postarají kolonisté ze Satuzyo. Nejdůležitější bude výběr. Nesmíte označit lidi zamořené radioaktivitou, to by ani na Satuzyo nezvládli. Ale to nebude těžké. Stačí nastavit povrch »mybraki«, aby neviditelné záření zviditelnil a pak už je to jednoduché. Jenže to potřebuje ovládání telepatií, takže to může dělat jen ten, kdo ji má už teď. Není čas dávat telepatii dalším.“

„Jak se nám bude jevit ta zviditelněná radioaktivita?“

„Jako bleděmodrozelené světlo,“ řekla Hinjočhi. „Bude se přičítat k běžnému viditelnému světlu, ale když poručíš »zhasni«, stěny »mybraki« zneprůhlední, ocitneš se ve tmě a v ní spatříš jen radiaci. Bezpodmínečně nesmíš označit zamořené, nebo zamoříš a tím zničíš i Satuzyo. Víc volných světů nemáte.“

„Takže...“ zamrazilo mě, „jestli tomu dobře rozumím – zamořené stěhovat nesmíme. To je ale máme nechat na Zemi bez pomoci zemřít?“

„Ano,“ přikývla Hinjočhi. „Není v našich silách zachránit je a jen by zabili i ostatní. Zjišťovala jsem parametry zamoření a je to nejhorší možný způsob. Ti, kdo tohle zavinili, museli strašlivě nenávidět lidstvo! Jsou sice mrtví, ale jejich zloba je přečkala.“

Pak mě Hinjočhi naučila označovat lidi pro programy, které je přenesou do bezpečí světa Satuzyo. Bylo to opravdu snadné, říkal jsem si, to zvládnou i ženské ze Skalního domu. Každá na to dostane označovací hůlku »tšeps«, poletíme na Zem a na každého, kdo nebude svítit radiací, namíříme hůlku a telepaticky vyslovíme příkaz »syrg«. To je vlastně všechno, je to jednoduché a snadné, potíž bude ve vyhledávání lidí. Je docela pravděpodobné, že se před námi budou v domech schovávat. Budou se nás bát, zejména až spatří, jak na jiné lidi míříme hůlkou a ti mizí, jako kdyby se vypařili. A je docela dobře možné, že se někteří – ne-li většina – budou dokonce bránit. Nebude ale čas na vysvětlování, že je to vlastně jejich záchrana.

Napadlo mě – nevím proč, ale bylo to vlastně pochopitelné – začít ve vsi u učitele Ryntína. Mám vůči němu starý dluh, který takhle nejlépe splatím.

Ještě že mám kolem sebe sněm většiny ženských. Začali jsme jednat o obilí a polních pracích, změníme tedy téma.

Proti této akci nemohou mít žádné námitky!

Musel jsem ovšem pro dobrovolnice uspořádat přednášku na téma radioaktivita, záření, izotopy a vliv na živé tvory, neboť civilizace Chapežadu byla tou vědou zcela nepolíbená. Pochopily však rychle, i když možná trochu po svém. Prostě se musí tomu bleděmodrozelenému světlu vyhýbat jako čert kříži – i když dámy měly pro to jiné připodobnění: »jako lylyk horám«.

Vzal jsem raději do »mybraki« pět dobrovolnic a rozhodl jsem se ukázat jim to přímo na místě.

Do Země jsme vlétli přímo od Skalního domu. Přitom jsem našim dobrovolnicím ukázal, jak se otevírá hvězdná brána, aby se dostaly přímo z Chapežadu na Zem. Vynořili jsme se daleko od vesnice mého učitele, ale tam jsem chtěl beztak letět sám. Cestou naučím dobrovolnice rozpoznávat nezamořené lidi, označovat je a odesílat do Satuzyo, pak si každá požádá o vlastní »mybraki« a rozdělíme se, abychom zachránili co nejvíc lidí.

Dámy však naštěstí chápaly rychle a začaly zkoušet odesílat lidi. Tam, co jsme se vynořili, radioaktivita nebyla, ale když jsem vypnut viditelné světlo, spatřili jsme v nadoblačné výšce něco, co se podobalo polární záři. Byla to radiace, vynesená nukleárními explozemi do stratosféry. Tam už se rozprostřela i nad námi, brzy to začne padat dolů, ale to bude naštěstí nějakou dobu trvat.

Odhadl jsem však, že máme k dispozici nanejvýš pár dní, pokud ne jen hodin. Musíme využít každého okamžiku.

„Takže poslední rada,“ loučil jsem se s dobrovolnicemi. „Kdyby vás obklopilo to světlo, co zatím plápolá jen vysoko nad námi, nepropadejte panice a označte samy sebe. Na Satuzyo vás pošlou do Chapežadu. »Mybraki« neotvírejte v žádném případě, nebo v krutých bolestech zemřete a nikdo vám nepomůže!“

Vzaly si to k srdci. Tady, v nezamořeném koutě Čech, jsme ale »mybraki« otevřeli, aby mohly dámy požádat každá o vlastní.

Každá poletí jinam, aby si nepřekážely.

A já jsem se příkazem »Pchiš Ryntín« přesunul přímo před dům svého učitele, kde jsem měl ze své první návštěvy značku.

Věděl jsem už tenkrát, že se mi bude hodit, ale netušil jsem, za jakých okolností ji použiji.

Poprvé – a zřejmě naposledy...

Setkání se starým učitelem bylo vřelé, nicméně v současné situaci ani nemohlo být klidné.

„Pane učiteli, přiletěl jsem si pro vás,“ oznámil jsem mu. „Víte, doufám, co se ve světě děje?“ zeptal jsem se ho, když mě udiveně přivítal ve dveřích.

„Nevím,“ přiznal. „Přestala mi ukazovat televize a než sem přijde přivolaný technik, budu beze zpráv.“

„Ten technik už sem nepřijde,“ ujistil jsem ho. „Mohl jsem si to myslet, že po zkáze Prahy zůstanou celé Čechy úplně bez informací. Pane učiteli, nastal konec světa. Na místě Prahy je jen obrovský kráter, stejně jako na místě většiny velkých měst světa. Po světě se rozlézá radioaktivita, která život na Zemi vyhubí.“

„To snad ne!“ vykřikl učitel přidušeně. „Co se to stalo? Je snad třetí světová válka?“

„Ani ne,“ řekl jsem. „Ale jedna světová velmoc se rozhodla vzít s sebou do pekla celý svět. A jak se zdá, podařilo se jí to.“

„Ale... co budeme dělat?“ zeptal se mě bezradně.

„Pane učiteli, svět nezachráníme,“ řekl jsem. „Můžeme jen zachránit pár tisíc, v lepším případě pár milionů lidí. Máme pro ně připravený záložní svět, kde budou moci žít dál. Nic víc.“

„Kdo? Ty?“ podíval se na mě nešťastně.

„Ano,“ přikývl jsem. „Země je ztracená a lidstvo zakrátko úplně vyhyne, tak jako kdysi vyhynuli dinosauři. Mimochodem, ze záznamů Froilů vyplývá, že ani dinosauři nevyhynuli nějakou kosmickou katastrofou, ale vyvraždili se atomovými zbraněmi. Teď došlo úplně stejným způsobem na lidi Homo Sapiens. Díky mimozemšťanům to můžeme jen trochu zmírnit. Přestěhujeme na svět Satuzyo ze Země tolik lidí, kolik se nám podaří.“

„Ale říkáš... pár milionů? Vždyť lidstvo čítá více než sedm miliard!“

„To už v této chvíli není pravda,“ ujistil jsem ho. „Po světě se rozlézá radioaktivita v takové síle, že všichni zasažení umírají. Každou vteřinu, ne po jednom, ale po tisících. Naději mají jen ti, koho odstěhujeme. Z lidstva zůstane nepatrný zbytek, který může ve světě Satuzyo založit lidstvo nové. Dinosauři tenkrát neměli to štěstí, po nich nezůstalo, až na pár kostí, vůbec nic.“

„Ale jak chcete někoho zachraňovat?“ zeptal se mě.

„Budeme se snažit a máme na to technologii Froilů,“ řekl jsem. „To jsou mimozemšťané na vyšší úrovni než my, i než lidé Země, mají ale na Zemi jednu nevýhodu. Mohou se sem odvážit jen ve skafandrech, žijí totiž ve fluorových světech. Místo kyslíku dýchají fluor a jejich voda je kyselina fluorovodíková. Naše světy jsou pro ně vražedné a stejně jejich světy pro nás. Asi proto svěřili Froilové záchranu aspoň části lidstva nám, Chapežadům.“

„A vy, takové křehké opičky, nás chcete zachraňovat?“

„Chceme a budeme,“ ujistil jsem ho. „Ale teď mám na vás, pane učiteli, prosbu. Pomůžete mi nejprve zachránit lidi z vašeho městečka a pak mě co nejrychleji povedete za vašimi příbuznými. Chci vás dostat na svět Satuzyo mezi prvními, berte to jako splacení mého dluhu.“

Mezitím jsem jemně, ale důrazně vytáhl pana učitele ven z domku. Když mi potvrdil, že je v domě sám, naložil jsem ho do »mybraki«, vzletěl s ním do výšky, načež jsem přímo před jeho očima zapálil jeho dům velkým nábojem z »mriztusigu«.

Dům okamžitě vzplál jako jedna obrovská pochodeň.

„Proboha!“ vykřikl učitel. „Co to bylo? To vy?“

„Ano, já,“ řekl jsem tvrdě. „Nemá smysl lpět na majetku, který se tak jako tak zakrátko změní v rozvaliny. Tenhle oheň ale přivolá vaše sousedy – a to přece potřebujeme!“

Bylo mi ale jasné, že ten ohňostroj přiláká jen malý zlomek obyvatel městečka. Většina zůstane doma a budu je muset dostat z domů jinak.

K hořícímu domu se brzy seběhlo odhadem dvacet čumilů. Nikdo z nich se nepokoušel o hašení, ostatně neměli čím. Zřejmě čekali na příjezd hasičů, někteří se pokoušeli přivolat je mobily, které však zjevně nefungovaly.

Počkal jsem, až přestali přibíhat další. Pak jsem je začal odzadu jednoho po druhém označovat. Mizeli jako sníh hozený na horkou plotnu, ale ti vpředu byli naštěstí plně zaujati ohněm a nevšimli si, jak se prostor za jejich zády vyprazdňuje.

„Co vlastně s nimi děláte?“ zeptal se učitel, když si všiml, jak lidé, na které ukáži ukazovátkem, znenadání záhadně mizí.

„Přemisťuji je do světa Satuzyo,“ uspokojil jsem ihned jeho zvědavost. „Cestují mimoprostorovým tunelem, je to tak rychlé, že se to nedá sledovat očima. Ale nebojte se o ně, na druhé straně se o ně starají. Ve světě Satuzyo už pro ně vybavují nová obydlí. Na všechny se dostane, nikdo tam nebude bez pomoci.“

To učitele trochu uklidnilo, takže ani neprotestoval, když po vyčištění čumilů od požáru explodovala na opačném konci města benzínová pumpa, rovněž zapálená pomocí »mriztusigu«.

Tento výbuch doprovázely i odpovídající zvukové efekty. Náboj rozerval podzemní nádrže a benzín rozprášený do vzduchu explodoval podobně jako vybuchuje ve válcích motoru, jenže bez těch válců a všechen naráz.

Jediné okno ve městě nezůstalo celé.

To už vylákalo z domů větší část dosud zalezlých obyvatel městečka. Mizeli stejně rychle jako ti první, jenže tentokrát už si někteří toho záhadného mizení lidí všimli a začali se poohlížet po vhodnějších úkrytech. V té rychlosti ale neměli naději. Přelétával jsem v »mybraki« nad městečkem a lidé se pode mnou vypařovali jeden po druhém s rychlostí, s jakou slepice zobe zrní.

„A víte, Vojto, že to těm lidem bude připadat jako horror?“ napadlo najednou učitele. „Zejména těm, kteří viděli, jak před jejich očima mizí jejich sousedé!“

„Ten horror naštěstí nebude mít dlouhé trvání,“ ujistil jsem ho. „Na druhém konci tunelů je očekávají lidé na Satuzyo! Ti se o ně postarají. Na Satuzyo si všichni ulehčeně vydechnou.“

Ale ani druhý ohňostroj nepřitáhl lidi ven z domů všechny. Někteří to naopak pochopili jako nebezpečí a podle hesla »Můj dům – můj hrad« se pokoušeli v domech zabarikádovat a zalézt co nejhlouběji v bláhové neději, že tam budou v bezpečí.

„Pomůžete mi, pane učiteli?“ zeptal jsem se ho.

„Čím mohu pomoci?“ zeptal se.

„Vběhnete do domů a pošlete všechny ven,“ navrhl jsem mu. „Když tam půjdu já, polekají se mě. Ale je potřeba, aby vyšli ven všichni a vynesli malé děti a staré lidi. Kdyby to nešlo, půjdu tam já, ale pak se může stát, že někoho přehlédnu a zůstane tam.“

„Rozumím,“ přikývl vážně učitel. „Jde o to, aby tady nikdo nezůstal. A opravdu tu hrozí smrt?“

„Podívejte se nahoru!“ vybídl jsem ho a vydal jsem povel, aby stěny »mybraki« zneprůhledněly pro viditelné světlo.

Ocitli jsme se náhle ve tmě, jen vysoko nad námi zelenkavě plápolala polární záře.

„Teď vidíme jen radioaktivní záření,“ ujistil jsem učitele. „Jak vidíte, stratosféra je toho plná, teď to začíná padat dolů. Až to zasype kraj kolem nás, začne to zelené světlo zabíjet. Z této dálky to vypadá skoro poeticky, ale nemylte se. To zelené je smrt. Normálně neviditelná, ale tím nebezpečnější. Sáhnete si na kliku domu a smrt budete mít na rukou. Brzy prosákne i pod zem, napumpujete si vodu a smrt bude i v ní. Nikdo jí neuteče, jen ti, kdo opustí Zemi a najdou úkryt na Satuzyo. Musíme se postarat, aby ta smrt neprošla i tam, ale to snad zvládneme. Jenže miliony lidí – a nejspíš miliardy – to štěstí mít nebudou. Tak co? Jdeme?“

„Jdeme!“ řekl odhodlaně učitel.

Z městečka jsme vytahali několik tisíc lidí. Musel jsem zapálit ještě pět dalších domů – za jiných okolností by mi takové škody bylo líto – ale šlo o lidi, majetek beztak půjde k čertu, kdo zůstane, nepřežije. Snad jsme nikoho nepřehlédli. Jestli se někdo před námi schoval tak dobře, že jsme ho neobjevili, pak má prostě smůlu, ale nám ať vinu nedává.

Za námi zůstalo hořící městečko, kde nikdo nehasil. Ale my dva, já a učitel, jsme měli dobrý pocit a čisté svědomí. Udělali jsme, co jsme mohli.

„A teď poletíme za vašimi dětmi,“ rozhodl jsem. „Kde je vlastně máte?“

„Syna mám v Praze, ale dcery na venkově,“ odvětil.

„V tom případě už syna nemáte,“ řekl jsem. „Vždyť víte, že na místě Prahy je velký kráter! Jde jen o dcery. Kde žijí?“

Učitel zbledl jako křída. Snad až teď mu došel rozsah zkázy v Čechách. A to byl teprve začátek!

„No nic, pokusíme se zachránit aspoň je,“ řekl jsem. „Snad se nám to aspoň u nich povede...“

Vyrazili jsme do večerního šera...

Let proběhl úspěšně a za malou chvilku jsme se snášeli na zahradu rodinného domku na okraji dalšího menšího městečka. Pan učitel vyběhl i bez mého pobízení, aby přesvědčil rodinu své mladší dcery okamžitě a beze všeho opustit všechno, co tady na Zemi měli. Řekl jsem to jednoznačně: »Majetek nezachráníme, jen holé životy a i to bude úspěch!«

Učitel už to naštěstí pochopil a zanedlouho vyšli všichni z domku. Dcera, její muž a dvě malé děti.

„Rozlučte se, pan učitel mi pomůže zachránit další rodinu,“ vyzval jsem je. „Na Satuzyo se snad časem sejdete.“

Pak jsem je jednoho po druhém odeslal. Nejprve učitelova zetě, pak obě děti a nakonec jeho dceru.

„Držte mi tam místo!“ loučil se s ní smutně učitel.

Když zmizela i ona, obrátil se ke mně.

„Budeme i tady zachraňovat lidi z města?“

„Ne, já se sem vrátím,“ ujistil jsem ho netrpělivě.

Nemohl vědět, že jsem si v době, kdy byl v domku, krátce zatemnil »mybraki« a pozoroval »polární záři« ve stratosféře. Asi se mi to jen zdálo, ale měl jsem dojem, že ta svítící oblaka jsou mnohem níž. Čekal jsem to, ale ne tak brzy.

Druhá dcera bydlela blíž k Německu, ale doletěli jsme tam ještě v pořádku. Bylo to však na poslední chvíli. Na obzoru jsem pozoroval, jak se ze sousedního Německa pomalu přes hraniční hory převaluje svítící oblak. Svítil jen v neviditelné části spektra, takže to bylo tvrdé, kobaltové gama záření. Pro lidi to byl mrak jako každý jiný, nikdo netušil, co v něm je, nikdo netušil, co se stane, až sem ten oblak doletí.

„Jděte, ale spěchejte!“ vyzval jsem učitele. A ukázal jsem mu, co se sem žene. Bylo to ještě pár desítek kilometrů od nás, ale vítr sem to nadělení přinášel rychlostí vlaštovky.

Učitel pochopil a vystartoval jako mladík. Tentokrát byla jeho cílem paneláková bytovka, kde měl rodinu druhé dcery. Za malou chvíli se však ze vchodu vyhrnula větší skupinka, než jsem čekal. Kromě učitele šlo o osm dospělých a deset dětí, nejmladší dítě nesla jedna z žen na rukou.

„Pozdravujte na Satuzyo od Vojty!“ usmál jsem se na ně.

Pak jsem je tam začal rychle po sobě posílat. Nejprve muže, aby tam připravili místo, pak děti a nakonec ženy. Jako poslední zůstal učitel.

„Pošlu vás tam teď také,“ rozloučil jsem se s ním. „Věřte mi, lépe to nešlo.“

„To se rozumí, že to lépe nešlo!“ odvětil učitel veseleji než jsem čekal. „Víte, koho jste tam poslal? Nejen rodinu dcery, ale i rodinu mého syna. Byli tu na návštěvě a tak unikli zkáze! K nim jsme přibrali i jejich nejbližší sousedy.“

„Tím lépe!“ řekl jsem. „Jděte za nimi, už mi nepomůžete. Já to teď musím vzít hopem!“

S těmi slovy jsem ho tam odeslal. Jenže pak jsem se musel rozhodnout jinak. Místo abych zachraňoval další, vrátil jsem se na Chapežad a skočil do velké jídelny Skalního domu.

„Potřebuji sedm dobrovolnic! Poletíte se mnou na Zem! Je to velice nutné!“ vyzval jsem shromážděné ženské.

Jeden člověk zachrání málo lidí, ale čím víc dobrovolnic se do toho zapojí, tím lépe! A já nesmím zachraňovat jednotlivce! Ode mne se čeká, že na Zem dostanu co nejvíc jiných zachránců. Až doprovodím poslední zachránkyně, mohu sám začít v Čechách vyzobávat lidi z úkrytů.

Pokud bude ještě koho...

Proskočili jsme na Zem, ale to už jsem viděl, že je opět hůř než před malou chvílí. Chapadla zelené smrti zaplavila Německo a začala se roztahovat i v Čechách.

Ukázal jsem aspoň Chapežadkám, na co si budou muset dávat pozor. Ať si pokud možno každou volnou chvilku přepnou zobrazení, aby tu zelenou smrt viděly a když ji zpozorují zblízka, ať před ní odletí co nejdál.

„Nemá smysl zachraňovat zamořené lidi,“ kladl jsem jim na srdce. „Nezachráníte je, jen ještě zabijete další lidi na Satuzyo. A samy se v tom zeleném ohni nezdržujte, i když se možná cítíte ve zdánlivém bezpečí. Tahle zelená smrt není vidět ani cítit, tím je zákeřnější. Ten zelený oheň nespálí hned, necítíte ho, ale zabíjí hůř než oheň, co znáte z Chapežadu. Projde i stěnami »mybraki«. Kdyby vás obklopil, pošlete samy sebe na Satuzyo a tam uvidíte, co dál.“

Myslím, že jsem je vystrašil víc než dost. Nejvíc na ně asi zapůsobilo, když viděli, jaký mám k tomu zelenému »nic« respekt já sám. U radioaktivity je nutná opatrnost, ani atomoví technici ji neberou na lehkou váhu. Záření nízké intenzity člověk snese, ale ve větším množství zabíjí a lidskými smysly to neodlišíte. I když víte, co si můžete dovolit, musíte vědět, s čím zacházíte. Chemici ve výrobě trhavin také u svých aparatur nekouří! Tohle byla smrt a dal jsem to svým Chapežadkám jasně najevo. Doufal jsem, že je to ochrání před ztřeštěnými nápady.

Potom jsme se – ještě na nezamořeném místě – rozdělili. Každá si vytvořila své »mybraki« a rozletěly se do všech stran.

Já jsem přeskočil skokem »pchiš« k domku učitele Ryntína. Domek už dohoříval, ale ještě pěkně sálal a já jsem měl značku přímo před vchodem. Nezbylo mi než od řeřavějících dveří hbitě odskočit, aby mě nespálily sálavým teplem jako kuře na grilu. Ani jsem předtím nečekal, jak brzy se sem vrátím! Domníval jsem se, že jsem tuto značku použil poprvé a naposledy, nu, opět jsem se trochu zmýlil.

Ale teď už se sem, jak se zdá, doopravdy nikdy nevrátím...

Pak teprve jsem si poručil nové »mybraki« a vzletěl jsem ve směru města, odkud jsme odeslali rodinu jeho dcery. Dál, do toho druhého, jsem se už ani nepokoušel letět. Podle toho, co jsem prve viděl, bylo už jistě pod prachem, viditelným jen v umělém zobrazení »mybraki«, nicméně už tam jistě byl. Nemělo smysl se zdržovat, odneslo by to zbytečně plno lidí, kteří měli ještě naději.

Abych vytáhl lidi z domů, použil jsem osvědčenou metodu. Nalétl jsem nad benzinovou pumpu za městem, odeslal jsem do Satuzyo čerpadláře a posádky dvou aut, které tu právě tankovaly, a pak jsem středně velkým nábojem »mriztusigu« roztrhl a zapálil podzemní nádrže benzínu.

Takový ohňostroj městečko ještě nezažilo – a už nezažije!

Tlaková vlna výbuchu zacloumala i mým »mybraki«, byl jsem příliš blízko – jenže mi to neuškodilo. Ta rána by probudila i spícího hrocha, odnesla to všechna okna v městečku. Nezbývalo teď nic jiného než pomalu křižovat nad rojícími se davy a házet vystrašené lidi do Satuzyo. Tak rychle nezobe ani slepice zrní, jak rychle mizeli.

Na vzdálenějších okrajích jsem panice ještě trochu pomohl, když jsem tam zapálil několik domů. Rozvažoval jsem, jestli tím někomu v těch domech neublížím. Co když se právě v podkroví někdo nachází? Místo záchrany ho zabiji, upeču v ohni.

Jenže co s tím? Kdybych měl obíhat domy jednotlivě, ztratil bych spoustu času. Bude lepší někoho upálit, ale zachránit pětkrát víc lidí, než kdybych je vytahoval po jednom. Zrovna tak mohou lidé, kteří vybíhají ze sousedních domů, nechat doma ty, kdo se sami ven nedostanou. Nemám čas zdržovat se jednotlivci. Tady jde, bohužel, o rychlost!

A stejně jsem neměl čas někoho informovat o tom, co se to vlastně děje. Každé slovo by odnesli dva jiní. Jako když lidé po nouzovém přistání opouštějí hořící trup letadla – kdo s sebou za každou cenu táhne příruční zavazadlo, zabije dva další, kterým překáží a útěk z plamenů jim znemožní. Musel jsem hlavně lidi co nejrychleji označovat a odesílat do Satuzyo. Tak rychle, že by mi i ta slepice mou rychlost zobání záviděla.

A stejně tak jsem se nesměl zdržovat těmi, které ani takový ohňostroj nevytáhl z domů. Buď si mysleli, že se jich to netýká, nebo se prostě báli vystrčit nos z domu. Nebyl čas přemlouvat je, kdo nereagoval, zůstane tady. A bude mít jen několik dní života, ten radioaktivní mrak mu neposkytne žádnou šanci.

Skončil jsem probírku města a rozletěl se dál.

Vesnice, které jsem přelétal, jsem vyburcoval zapálením dvou nebo tří stavení, ale opět jsem se příliš nezdržoval. Díky za každého chlapa, za každou ženskou a dvakrát díky za děti, ale teď už nebyl čas čekat, až lidé vytáhnou ven vozíčkáře a nemocné.

Ve večerním soumraku bylo vidět čelo zeleného mraku, jak se zlověstně přibližuje.

Stihnu ještě jedno město?

Zkusil jsem to, ale s úspěchem jen částečným.

Další benzínová pumpa vyletěla do povětří za ohlušujícího rachotu, spojeného se zvoněním skleněných střepů. Přece jen lidé spíš vyběhnou ven, když slyší, jak jim rána vysklila všechna okna. Dva – tři další ohně to jen umocní. Nikoho nenapadne v té chvíli pohledět vzhůru a kromě toho průhledná »mybraki«, v níž sedí jen malá opička, není dostatečně nápadný cíl, aby na sobě udržel dlouho pozornost.

Pro mnohé bylo varováním pozorovat, jak ostatní znenadání mizí jako kdyby se vypařili. Nezůstávalo po nich nic, vůbec nic. Kdo vyběhl z domu, měl málokdy něco v rukou, aby to leknutím upustil ve chvíli, kdy ten vedle něho znenadání zmizel.

Jenže se stalo něco, s čím jsem nepočítal.

Oheň hořícího benzínu i zapálených domů provázely sloupy dýmu. Rozžhavený vzduch se tam hnal do výšky a nasával místo sebe studený vzduch z okolí. A spolu s ním se do města natáhla – chapadla zelené mlhy, vzduchu s příměsí radioaktivního prachu.

Blikal jsem si teď hodně rychle, abych je viděl a nevtrhly až ke mně. Ustupoval jsem před jeho jazyky a nechával v té zelené mlze vyděšené, nic nechápající lidi. Nikdo netušil, co se kolem něho děje. Pokoušel jsem se vyzobávat lidi okamžik předtím, než je oblila ta smrtící zelená mlha, ale viděl jsem jen marnost a zmar.

Vítr povzbuzený stoupavými proudy požárů hnal kotouče prachu – ale jen já jsem viděl, co je to zač. Ostatní ten prach jistě považovali za nepříjemný, ale neměli tušení, že je smrtící.

Vyzobl jsem těsně před předním okrajem smrtícího oblaku prachu matku, držící v náručí dítě, ale jejího muže a otce dítěte v témže zlomku vteřiny dostihla zelená smrt. Zastavil se, když mu žena s dítětem znenadání zmizela – a musel jsem ho tam nechat, prach mu již sedl na oděv. Možná, kdybych ho mohl hodit o pár kilometrů dál do nějaké vody, řeky, rybníka nebo požární nádrže, že by se z něho ten prach smyl, ale to bych něco takového musel předvídat. Nebylo mu pomoci.

Pár okamžiků jsem ho sledoval, ale když jsem viděl, jak se pod ním podlomila kolena, bylo mi už jasné, že je to ještě horší, než jsem čekal. To záření zabíjí nejen s nečekanou jistotou, ale navíc velice rychle. Lidé v Hirošimě, ozáření několika vteřinami proudu záření z jaderné reakce, umírali dny a týdny. Tady stejné, ne-li horší záření zabíjí v průběhu minut. Snad se aspoň nebudou ti lidé trápit tak dlouho...

O kus dál vyběhla z domu matka s děckem, jenže než jsem je stihl odeslat, vložila dítě do dětského kočárku – a tím je zabila.

Záchranné programy totiž nepočítaly s dopravou zavazadel, dětské kočárky nevyjímaje. Odeslal jsem matku bez dítěte – asi mi bude na Satuzyo zlořečit, ale kočárek označit nešel... Roztrhal jsem rodiny, snažil jsem se přednostně zachraňovat mladší, z nich hlavně ženy a dívky, ale zbytky rodin, které již zalilo to smrtící zelené světlo, jsem musel nechávat na místě neúprosnému osudu.

Bylo mi do breku z té bezmocnosti, ale musel jsem před tou zelenou smrtí ustupovat. Couval jsem – ba utíkal, jako Němci od Stalingradu, zanechávaje za sebou stovky odsouzenců k smrti.

Až pak jsem si všiml zdánlivé maličkosti, která však mohla mít velký význam.

Hořící domy vytvořily jakýsi komín z horkého vzduchu, který stoupal vzhůru. Nejprve nasával přicházející radioaktivní prach, ale pak jej hnal do výše. Ten vír nejprve zalil část města, odsouzenou k smrti, ale současně zastavil postup čela prachové vlny po zemi dál a nasměroval ji do výšky, odkud sice brzy opět spadne, ale teď mi poskytl pár okamžiků drahocenného času.

Času v ceně několika stovek lidských životů.

Uvědomil jsem si, že je nesmysl zachraňovat lidi, stojící v cestě chapadlům prachu. Musel jsem se soustředit na zbývající, kteří čekali na záchranu dál ve městě a neviděli, co se děje na jeho návětrné straně. Musel jsem využít jejich překvapení a poslat jich do Satuzyo co nejvíc.

Ustoupil jsem mimo dosah vírů, obkružujících hořící domy, a začal jsem metodicky vyzobávat lidi, obhlížející své domy, kteří si ještě neuvědomovali, že vysklená okna domů budou nepatrnou a vlastně zanedbatelnou škodou proti zkáze, která právě zaplavila návětrnou stranu města.

Viděl jsem, že vedlejší chapadla zelené smrti si navzdory ohni přece jen hledají cestu dál do města a napadlo mě poslat do ztracených čtvrtí ještě dva – tři ničivé náboje a zapálit další domy, aby zesílil komínový efekt vynášející radioaktivní smrt do výšky. Byl to závod s časem a se smrtí. Smrt samozřejmě vítězila, ale vítězi byli i ti, kdo mizeli v mimoprostorovém tunelu do Satuzyo, dříve než by je zářící prach posypal.

Ustupoval jsem teď spořádaněji než ještě před malou chvílí. Komínový efekt mi dodal jen pár minut, ale při rychlosti dvou až tří lidí za vteřinu měla každá minuta cenu stovky až sto padesáti lidí, vytažených z tohoto zeleného pekla.

Za hodinu by to mohlo být deset tisíc lidí.

Jenže do té doby město obejme zelená smrt a já budu muset prchat o život, tentokrát i o můj.

A pozor na to, Čechy jsou malá zemička, kterou ta zelená smrt zaplaví rychle, tím spíš, že další povodeň se valí z kráteru, kde se rozkládala naše pýcha – hlavní město Praha. Tam se teď vltavské vody ženou do obrovského nového jezera a koryto řeky po proudu dočasně vyschlo, ba dokonce se v něm voda vrací, než se jezero Praha naplní vodou, promíšenou se stovkami různých radionuklidů, změněných ve smrt.

Bude to asi pěkně studená sprcha, až provedeme sčítání lidí ve světě Satuzyo.

Asi bude lepší, když to teď přeruším a zapojím do téhle hry o životy další dobrovolnice. Těm už mohu poskytnout další cenné rady a ukázat jim, co jsem mezitím zjistil.

A bude nás zase víc...

Errata:

14.08.2021 14:34