Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Žernovy smrti

Radioaktivní mraky nás poměrně brzy zahnaly na Moravu.

V Čechách nastala noc – pro mnohé bude poslední v životě a ti, kdo ji přežijí, budou umírat také, jen mnohem pomaleji. Bude se jim umírat ještě hůř než těm, kdo zemřou rychle. Zejména až pochopí rozsudek smrti, který už teď nad nimi vynesly izotopy.

Radioaktivní stopa z Prahy se táhla po směru větru šikmo na jiho-jihovýchod a čím dál od zničené Prahy, tím se rozšiřovala do stran. Od severu a severozápadu přicházely do Čech jiné stopy, z Drážďan a z Berlína. Já jsem se přesouval na Pardubice, některé Chapežadky to zahnalo na jih, až do Českých Budějovic. Tam se ale vítr trochu stočil a přidala se k tomu radiace ze dvou dalších obrovských kráterů – z Vídně a z Bratislavy. Chapežadky musely nakonec využít mé rady a samy se z obklíčení odeslat do Satuzyo, kde je přivítala Michalova parta.

Tím se ale počty zachraňovaných opět trochu snížily. Parta v Satuzyo to uvítala, měla totiž problémy s dosud zachráněnými lidmi. Nebylo snadné umístit je a opatřit jim prostředky nutné pro přežití v dosud pustém světě. Hmotové tiskárny Froilů »hidmory« se činily, ale lidí bylo mnoho a Michalova parta je musela provizorně shánět do houfů, aby nepřekáželi dalším. Dva členové Michalovy party neustále přesouvaly cílový bod mimoprostorového tunelu, aby ho příchozí vlastními těly neblokovali. Bylo to jistější než ty vyplašené lidi nabádat, aby uhnuli a uvolnili cíl pro další.

Po mém návratu do Chapežadu mě tam čekal Michalův vzkaz. Oceňoval, kolik lidí jsme již poslali do Satuzyo, jenže mi přitom vytkl, že se omezujeme jen na Čechy, zatímco jinde je to zaručeně stejně zlé, ne-li horší. Důležité však bylo, že mi ve Skalním domě zanechal pět mezivesmírných telefonů poburašů.

Zavolal jsem mu tedy, ale nezbylo mi než mu namítnout, že nestíháme ani Čechy, natož abychom se angažovali jinde. Slíbil jsem mu však, že zkusím rozšířit působnost našich »záchranných sborů« i jinam. V Čechách už beztak končíme.

„Počkej!“ zarazil se. „Zopakuj mi to! V Čechách končíte? Vždyť jste teprve teď začali!“

„Začali, ale i skončili,“ ujistil jsem ho. „Radioaktivita se po Čechách rozlézá příliš rychle. Čechy už jsou skoro úplně pokryté radiací, valí se to tam za všech stran.“

„To je zlej sen!“ lamentoval. „Vždyť jste nám odtud poslali všeho všudy třicet tisíc lidí! To má být z Čech všechno?“

„Neříkej!“ zarazil jsem se. „Já sám jsem odhadem poslal na Satuzyo patnáct tisíc lidí! A je tu se mnou dvanáct Chapežadek!“

„V tom případě každá z nich stihla sotva tisícovku!“ ujistil mě Michal. „Podívej se po nich, jak to dělají, že jsou tak pomalé!“

„Podívám se,“ zavrčel jsem a vypnul jsem poburaš.

Jenže v té chvíli mě napadlo, v čem to může vězet.

Nejúčinnějším prostředkem k lákání lidí z domů bylo přece žhářství! Exploze plných nádrží benzínové stanice, která všechna okna ve městě naráz vysklí, se nedá přehlédnout. Chapežadky však lovily jen lidi, které našly venku. A pak jim to samozřejmě odsejpalo pomaleji. Dalo by se říci: řádově pomaleji, nestihly ani desetinu toho co já sám. To se musí změnit!

Ale... došlo mi, co to bude znamenat. Jak mohou zapalovat domy ve městě, když nemají ani sirky? Ledaže bych jim svěřil do rukou »mriztusig«. Ale to je skoro jako dát dětem do rukou sirky a poslat je hrát si do stohu slámy!

Jenže – tohle bude nejspíš právě ta výjimečná situace, kdy zbraně mohou zachránit tisíce životů, aniž by někoho škrábly. Na misce vah leží na jedné straně nejisté nebezpečí zneužití zbraní na Chapežadu, na druhé jistá smrt tisíců lidí, když to nedám z rukou. Takže je mi jasné, že to tentokrát z rukou dám. Ty tisíce lidských životů jsou příliš těžké závaží!

S poburašem v ruce jsem pomocí »pchiše« přeskočil domů, mezi své »dámy«.

„Babdi, Bjuršo, Sojato!“ svolal jsem je. „Dejte děti do péče Gytchy a Elkírche, poletíte na Zem se mnou!“

„Cože?“ zděsila se Sojata. „Tam? Nikdy!“

„Zabiješ deset tisíc lidí, když nepůjdeš!“ varoval jsem ji.

„Já? A čím, prosím tě? Jak jsi na to přišel? Vždyť nikomu nic neudělám!“

„No právě proto!“ řekl jsem. „Nepomůžeš-li, zabiješ je!“

„To přece nemůže být pravda!“ namítla zaraženěji.

„Může,“ řekl jsem. „Když se ti někdo topí před očima a ty mu nepomůžeš, zabiješ ho, jako kdybys mu sama přidržela hlavu pod vodou. Ublížit můžeš právě tím, že nehneš ani prstem!“

„Ale já nechci nikomu ublížit,“ řekla opatrně.

„Tak pojď s námi,“ vyzval jsem ji. „Musíme jim pomoci!“

„Ale proč já? Proč ne Gytchy?“

„Protože Gytchy má děcko nejmenší, ještě se ani neví, jestli je to holka nebo kluk. Elkírche děcko teprve čeká, ta rozhodně na Zem nesmí,“ vysvětloval jsem jí to. „Ty a Babdi už rozhodně další děti mít nebudete a Bjurša... Bjurša a ty máte nejstarší děti, které už nepotřebují tolik péče. Poslyšte, dámy, nebudu naléhat, ale mělo by vám stačit, že jde o hodně životů, ne?“

„Jdeme,“ řekla stručně Bjurša. „Ale kam a co tam?“

Vysvětlil jsem jim tedy náš úkol na Zemi. Posbírat co nejvíc lidí a poslat je do světa Satuzyo. Jak na to? Jednoduše – označit a poslat, jde to snadno a rychle.

„Potíž je, že spousta lidí je v domech, odkud je někdy těžké je vytáhnout. Vytahovat je z domů a bytů je pomalé. Osvědčilo se mi způsobit poblíž hodně hřmotnou katastrofu, která lidi zaujme, aby vyšli z domů. Pak je poměrně snadné odeslat je do bezpečí na Satuzyo.“

To už jsme rychle letěli nad noční Moravou. V Čechách a na Moravě mezitím nastala noc, ale nemohli jsme to nechat na ráno, smrt také nepočká.

„Vidíte to město pod námi?“ ukázal jsem jim.

Město bylo ponořené ve tmě. Očividně nešla elektřina, lidé si svítili buď svíčkami nebo petrolejkami, ti šťastnější měli na domě fotovoltaiku a ve sklepě baterie a mohli si dovolit sedět při slabém světle a nanejvýš hrát hry na počítači... televizní vysílače nevysílaly, internet bez elektřiny nefungoval a lidé byli odkázaní jen na vlastní zdroje zábavy.

Důležité bylo, že lidé ještě nespí. Pokud ano, připravím jim opravdu neotřelé probuzení.

Ukázal jsem svým pozorně naslouchajícím ženám, jak se dá »mriztusigem« zapálit dům ve spícím městě a co to udělá s lidmi, kteří v tom městě žijí.

„Za chvilku to budete dělat i vy, zkuste si to!“ vybídl jsem je. „Babdi, zapal ten dům přímo pod námi!“

„Ale... to snad bude škoda,“ zdráhala se.

„Poslyšte, mé dámy,“ řekl jsem vážně. „Svět pod vámi tak jako tak postihne zakrátko úplná zkáza. Zničením několika domů přimějete lidi vyběhnout do ulic a navíc je zář ohně osvětlí, takže budou vidět. Záleží jen na jednom – co nejvíc těch lidí odeslat do světa Satuzyo. Ohledy na to, jestli poškodíte některý dům, jsou za této situace nemístné. Nebojte se toho!“

Babdi pochopila a poprvé ještě opatrně seslala oheň na dům pod námi. Podle věže to byl kostel, kde v tuto večerní hodinu asi nikdo nebude.

„Tak – a teď ty, Bjuršo!“ ukázal jsem jí další vysoký dům, kde se vůbec nesvítilo.

Prásk! Blesk zapálil střechu a zakrátko bylo všechno kolem osvětlené skoro jako ve dne.

„Teď ty, Sojato!“ vybídl jsem další.

Městskou čtvrť ozařovaly tři hořící fakule. Přidal jsem se k tomu osvědčenou explozí nedaleké benzínové stanice – ještě že jsou v Čechách na každém rohu! Moje exploze byla pochopitelně největší, vybuchující benzín jako obvykle vysklil všechny okenní tabulky široko daleko, nevydržely ani výlohy obchodů.

„A teď – označovat a odesílat!“ poručil jsem jim.

Ve čtyřech nám to šlo opravdu rychle. Dámy pochopily, co mají dělat, spolu jsme byli rychlejší než bych to stíhal sám. Po chvilce bylo pod námi opět pusto. Z domů už nikdo nevybíhal, město vypadalo opět jako mrtvé.

Za pár hodin to bude ještě děsivější pravda... 

„A teď se podíváme smrti zpříma do tváře!“ řekl jsem svým dámám – a zamířil jsem vstříc zeleně svítícímu oblaku, který rychlostí větru postupoval Čechami...

Ukázal jsem jim ještě z bezpečné dálky, jak se radioaktivita projevuje, jak ji poznají a jak se jí vyhnou. A kladl jsem jim na srdce, aby neposílali do Satuzyo ty, koho už ten zelený oheň třeba nakrátko »olízl«. Nepomohou jim, naopak zabijí i jiné!

Pak jsme se rozdělili a mé dámy se vydaly na samostatnou výpravu do Čech. Domluvili jsme se, že budou na místě tak dlouho, dokud to bude mít smysl. Pak se prostě samy odešlou do Satuzyo, kde se o ně postará Michalova parta.

Já jsem zamířil na severní Moravu.

Tam je ještě dost měst, které čekají na záchranu, i když to možná většina obyvatel ještě ani netuší. Jak mi řekl Michal, lidé si vypnutí elektřiny zatím vysvětlovali jen jako klasický black-out, způsobený nejspíš přetížením elektrické sítě. Netušili, že na Zemi započal Armageddon a elektřinu už nikdo nezapne...

Současně – aniž bych přerušil odesílání lidí do Satuzyo, jsem se pokoušel telepaticky dovolat na naše »záchranářky«, které ještě v Čechách zůstávaly. Přivolával jsem si je k sobě na sever Moravy, poznají to podle mnoha požárů, které jsem buď zažehl, nebo se k tomu ještě chystám. Kdyby se jim do cesty postavil svítící potok, ať zkusí vzletět do takové výšky, kam ještě přízemní prach nezasahuje, ale kam ještě neklesla smrt ze stratosféry.

Musíme změnit taktiku...

Brzy jsem se od Michala dozvěděl, že zaučování Chapežadek nese konečně ovoce. Po převzetí mé žhářské metody se znatelně zvýšila rychlost odesílání lidí na Satuzyo. Michalově partě přibyla práce, ale to bylo jen k dobrému.

Já jsem postupně zaučil další Chapežadky, vrátil jsem na Zem i ty, které musely před radiací ustoupit na Satuzyo, jen jsme to vylepšili o žhářskou metodu vytahování lidí z postelí.

Ale i tak bude zachráněných nepatrná část. Z deseti milionů obyvatel Čech a Moravy vytaháme do Satuzyo s bídou sto tisíc lidí. A Michal měl pravdu, ještě jsme se ani nepodívali za hranice, tam to bude stejné, ne-li ještě horší.

Napadlo mě vzletět hodně vysoko.

»Mybraki« nakrátko vydrží i podmínky na oběžné dráze, odkud se mohu konečně pořádně rozhlédnout.

Jenže pohled z výšky byl ještě děsivější než pohled zdola.

Evropa byla totálně zamořená. Bylo tu hodně velkých měst změněných v radioaktivní krátery a zřejmě i hodně navezeného kobaltu, změněného do posledního atomu v radioaktivní smrt.

Z výšky se zdálo, že na území Anglie, Francie a Německa není ani flíček bez zeleného svitu. Z Čech zbývala už jen Morava, Slovensko a Maďarsko dokonale pokryla záplava zelené smrti ze tří zdrojů – Vídeň, Bratislava a Budapešť, dál na jih jsem pořádně neviděl, ale bylo to tam podobné. Polsko pokrývala radioaktivní stopa z Norska a Švédska, zasahující až přes Ukrajinu. Trochu tmavých a tím ještě nedotčených oblastí bylo až daleko v Rusku.

Dokonale se to tvůrcům této smrti podařilo! Co na tom, že mrtvoly viníků krouží kolem Země, za tohle by se měli smažit ve žhavém oleji – jak si většina národů představuje pravé peklo.

Nechal jsem tedy Moravu Chapežadkám a rozletěl jsem se na východ. Je třeba využít každé příležitosti.

Potíž byla v tom, že v Rusku, kde byl ještě relativní klid, je mnohem menší hustota obyvatel. Velká města byla ovšem, stejně jako jinde v Evropě, proměněná v radioaktivní kotle, rozsévající smrt do všech stran, i když nejvíce po větru, naštěstí zbývalo více menších měst. Cestou jsem přibral i nějaké vesnice. Vesničané se na Satuzyo uplatní nejlépe, i tam bude nutné zajistit potravinovou soběstačnost a kdo by to uměl lépe než současní zemědělci? Lidí z měst tam bude i tak nejvíc, ale k čemu tam budou dobří? Které profese se v novém světě uplatní? A které tam budou zbytečné?

To se všechno teprve ukáže. Ale teď jsem neměl čas na takové úvahy. Jen jsem nesměl opomíjet vesnice. Lidí je v nich málo, zdánlivě se zdá, že bych udělal nejlépe, kdybych se s nimi vůbec nezdržoval, ale opak bude pravdou.

Prosmýkl jsem se po jihu Polska, kde jsem pobral několik menších vesnic, ale pak jsem měl před sebou radioaktivní stopu dole na zemi a stejně zářící stratosféru nad sebou. Naštěstí byl mezi tím pás jakž takž čistého vzduchu, takže jsem, podobně jako předtím Chapežadky, nad tím potokem smrti proletěl ve výšce několika kilometrů a snesl jsem se až kdesi za Volhou. Tady byla aspoň dole radioaktivní tma, neboli bezpečná zóna. Otázkou je, jak dlouho. Zamořená stratosféra napovídala, že je jen otázkou času, kdy to všechno spadne dolů.

Ale do té doby snad odsud »slíznu« pár měst...

Errata:

14.08.2021 14:34