Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bitva o Rusko

 Staří Vikingové se nejvíc obávali dávné pověsti,

 podle které jim obloha jednou spadne na hlavy...

Rusko – nedozírné pláně, občas nějaká ta vesnice, ale také města a městečka...

Na mnoha místech tu dokonce fungovaly elektrické rozvody a ulice zaplavovalo světlo z pouličních lamp. Znamenalo to, že tady někde ještě běží elektrárny, tím lépe! Budu na ty lidičky lépe vidět než kdybych se měl spolehnout jen na záři požárů.

Ale i tak jsem musel zakládat ohně, abych donutil spící lidi vyskočit z postelí. Přece jen, když někde hoří, lidem to nedá, aby se nepřipojili k hašení. Většina sice jen přihlíží, ale kdyby se ukázalo, že i oni mohou pomoci, přiskočí a pomohou. V Rusku je mezi lidmi víc lidské solidarity, lidé si více pomáhají. Ještě sem dostatečně nepronikla sobeckost, kdy se každý stará hlavně o své a z cizího neštěstí se raduje, neboť mu tím ubývá konkurence.

Snažil jsem se, abych do Satuzyo odesílal nejen chlapy, podílející se na hašení, ale – a to především – ženy. Nebylo by dobré vytvořit v novém světě křiklavou nerovnováhu. Musel jsem lidi víc nutit vybíhat z domů, pokud možno i s dětmi. Když hoří dům, nejprve se musí zachraňovat lidé a až potom se začíná hasit. Znamenalo to zapalovat domy i tam, kde bylo světla víc než dost. Prakticky celé vesnice a městské čtvrti jsem proměnil v souvislé plochy ohně, kde už hašení prakticky nemělo smysl, kde šlo jen o zachraňování holých životů.

Ale s každým děckem, vyneseným v náručí, s každou zdejší ženou jsem měl dobrý pocit, že na Satuzyo začnou nový život úplné rodiny. Že tam nový život nezačne, ale bude pokračovat ten zdejší, jen se přizpůsobí podmínkám nového světa.

Jenže tato metoda měla, bohužel, i odvrácenou tvář.

Plošné požáry nasměrovaly horký vzduch do výšky a na jeho místo se hrnul chladný vzduch z okolí. A občas už se v něm i tady objevovaly zelené prameny smrtícího prachu. Zachraňoval jsem lidi, ale současně jsem přitahoval chapadla zelené smrti. Kdo nevyběhl z domu, ale pokoušel se ukrýt do sklepů, tomu po mém odletu nebylo pomoci. Ale tomu by nebylo pomoci tak jako tak, takže jsem si z toho nedělal těžkou hlavu.

Kdybych ty lidi doloval z jejich sklepů, znamenal by každý takto zachráněný smrt stovek jiných. Tahle matematika byla sice krutá, nicméně neoddiskutovatelná. Tak to zkrátka je a buďme vděční osudu, když zachráníme aspoň někoho.

Potíž byla v tom, že vítr je příliš rychlý a nepostojí.

Příkrov smrti postupně zalehl Evropu. Země na západ od Čech zaplavil radioaktivní prach jako první, ale ani v Čechách se bezpečná místa dlouho neudržela. K ránu se musely Chapežadky samy odeslat na Satuzyo. Byly tak neprodyšně obklopené radiací, že nemohly jednat jinak.

Dlouho se zdálo, že stratosférický prach bude tvořit jakýsi baldachýn, pod nímž bude vrstva jakž takž čistého vzduchu, skrz který se budeme moci dostávat i z obklíčených oblastí. Několikrát jsme toho využili, jenže tahle vrstva se prachem padajícím shora ztenčovala, až už se tudy nedalo uniknout. Už když jsem se takto přesouval do Ruska, jsem měl dojem zrnka obilí, pokoušejícího se proklouznout mezi dvěma mlýnskými kameny. A ty žernovy se k sobě neustále přibližovaly. Zpočátku mezi nimi prostor byl, ale rychle se zmenšoval.

Bohužel, neúmyslně jsem tomu napomohl i já. Moje plošné požáry vynášely horký vzduch vzhůru, ale na jeho místo se tlačil okolní chladný vzduch, přinášející s sebou radioaktivní prach. Ale další hřebíček do rakve lidstva byl v tom, že horký vzduch, hnaný vzhůru, stahoval radioaktivní prach ze stratosféry naopak dolů. Není možné hnát jakékoliv médium jedním směrem, aniž by se to neprojevilo protiproudem. A tenhle protiproud byl zatraceně plný smrtícího prachu! Navíc toho nejjemnějšího, prachu, který vznikl z rozežhavených par materiálu, obklopujícího nukleární nálože. Neměl jsem zapomínat, že ve stratosféře je nejvíc radioaktivního prachu, vyneseného výbuchy. Poté, co se ze žhavých par změnil na jemný prach, rozprostřel se do všech světových stran a počal se snášet dolů. Chapadla smrti, postupující souběžně pod ním, brzy dostala posilu shora.

V Rusku převládl právě ten druhý jev. Smrt na lidi nepřišla jen plíživě po zemi, ale začala padat shora. A bylo jí příliš mnoho. Nukleární nálože byly tak sestrojené úmyslně. Udělali je schválně tak, aby všechno co nejvíc zamořily.

Jak to vlastně původně »vyvolení« plánovali? Doufali, že se sami před neviditelnou, ale smrtící záplavou schovají? Pravda, po celém světě měly »elity« nejdokonalejší protiatomové kryty. Před Froily je neuchránily, byly teď prázdné. Mohli však tihle darebáci doufat, že v nich přečkají i radioaktivní smrt?

Zdá se, že to tak opravdu plánovali. Přežijí jen oni, »elita«. Všichni ostatní, »plebs«, ať vyhynou! A svět bude patřit jen jim, »Vyvoleným«. Museli to plánovat důkladně a nadlouho, protože radioaktivní izotop kobaltu 60 se nerozpadne za rok nebo za dva. Zřejmě nedomysleli ani další skutečnost. Až přežijí a vyjdou ze svých krytů, bude Země mrtvá. Všude jen ruiny promísené kostmi těch, kdo neměli možnost záchrany.

Zachrání se ale i oni, »vyvolení«? Vždyť umí jen vládnout, nic víc! Museli by mít ve svých krytech i část »plebsu«, aby na ně po opadnutí hladiny radiace měl kdo dělat! I kdyby měli pro sebe uschovanou veškerou moudrost lidstva, někdo přece musel, až tohle peklo skončí, obnovit zemědělství. Zásoby, bez ohledu na jejich množství, věčně nevydrží. Jak vlastně byli připraveni na okamžik pravdy, až budou stát na zničené Zemi a budou muset začít orat a připravovat novou úrodu? Ale i kdyby byli připraveni na všechno, zásah Froilů obrátil karty všem. »Vyvolení« zmizeli, jenže jejich ničivé plány se ve své ničivé části dokonale naplnily.

Zničili všechen »plebs«. Osm miliard lidí, umírajících bez pomoci a v hrozných bolestech. Nemá jim kdo pomoci.

Úžasně to naše pozemské »elity« vymyslely!

Nevzdával jsem se, ale nakonec už to nebylo únosné.

Radioaktivita mě postupně zahnala k Černému moři, »mezi žernovy« jsem se přesunul na Ural a dál na Sibiř. Přitom jsem pilně vyzobával lidi z vesnic i z měst. Nepočítal jsem je, jen jsem jejich počty hrubě odhadoval.

Občas jsem zapínal mezivesmírný telefon »poburaš«, abych se od Michala dozvěděl, co je u nich nového.

„Poslyš, Vojto, posíláte nám na jednu ženskou pět chlapů!“ vyčetl mi při jedné příležitosti. „Proč? Nemohl bys s tím přece jen něco udělat?“

„Snažím se brát naopak ženy s dětmi, ale nediv se, tady je noc a z domů vybíhají ponejvíc chlapi. Ženské by nejspíš nebyly u ohně tolik platné, takže se spíš starají doma o děcka. Jenže co mám s nimi dělat, když ven nevylezou?“

„Tak je z těch domů vyžeň!“

„Zapaluji jim domy nad hlavami,“ odvětil jsem. „Domníval jsem se, že je to vyžene spolehlivě, ale... už vážně nevím, co s tím!“

„Něco udělej, cokoliv tě napadne!“ nařídil mi Michal.

Jo, tobě se to řekne, pomyslel jsem si.

I když jsem vypálil celou vesnici nebo město, chlapů jsem do Satuzyo odeslal víc. Buď jich ve městech bylo opravdu víc než žen, nebo ženy zalézaly kamsi až do sklepů.

Vzhledem k tomu, že městečko, které jsem právě z větší části odeslal, z druhé strany zaplavovala zelená »řeka«, popoletěl jsem po větru k dalšímu městu. Během přeletu mě ale napadlo, co s tím. A skoro jsem si sám sobě nadával, proč jsem na to přišel až teď a ne hned na začátku.

Začal jsem téměř standardně zapálením domů a benzínové pumpy na kraji města, ale pak jsem se snesl až na zem a nalétl jsem přímo na nejbližší chlapy, spěchající k hořícímu domu.

„Astanóvtěs!“ promluvil jsem na ně rusky – doufal jsem, že to je opravdu ruština, neboť jsem tímto jazykem naposled hovořil kdysi dávno na fakultě.

„Vásja!“ vykřikl jeden chlap. „Štó éto takóje? Obezjána – i aná navěrno gavarít!“

„Kakája obezjána?“ odpověděl jsem mu. „Ja iz kósmosa, panimájetě?“

Jaká opice? ohradil jsem se. Jsem z vesmíru, chápete?

Překvapení ani nehráli, ale naštěstí mě pochopili.

„Nam ně chvatajet vrémeni,“ ujistil jsem je. „Nemáme čas na dlouhé vybavování. Moskva a další velká města jsou zničená, po Zeměkouli se rychle šíří radioaktivita a civilizace Chapežadu spolu s civilizací Froilů se snaží zachránit aspoň zbytky lidí.“

„Štó vy s našej zěmlju sdělali?“ vyčetl mi Rus.

„My?“ zaškaredil jsem se na něho. „Vy sami atomnuju vajnu načali! My vas spasajem i ot vas sotrudničestvo chočem.“

Ano, sami jste si to spískali, okřikl jsem ho. Chceme vás zachránit a měli byste s námi spolupracovat!

„No kakoje sotrudničestvo?“ zarazili se chlapi.

„Oběhnete město a vytáhnete z postelí všechny, kdo mohou chodit,“ upřesnil jsem náš požadavek. „Nemáme čas, abychom vás tahali z domů. Kdo vyběhne ven, toho odneseme do světa Satuzyo, kde už se o vás postarají. Tam už vám pomohou i někteří lidé ze Země, o odesílání lidí do světa Satuzyo se staráme hlavně my, lidé světa Chapežad. Neběhejte sami, pověřte tím i chlapy, které vytáhnete jako první. Záleží na vteřinách, chápete?“

„Co si máme vzít s sebou... do toho světa?“ ptal se chlap.

„Ženy a děti, nic víc,“ ujistil jsem ho. „Na Satuzyo se o vás postarají. Na dopravu zavazadel nejsme zařízení. Budete rádi, když vlastní kůži zachráníte!“

Chlapi se rozběhli po městě. Nejprve jich bylo jen pět, ale pak se k nim přidávali další. Zakrátko se město hemžilo lidmi. Kdo se nepřidal k našim »heroldům«, měl se zastavit a začít na mě mávat rukama. A já jsem je začal odesílat.

Tentokrát bylo mezi nimi víc žen a dětí než chlapů. Ano, tak jsem to měl dělat od začátku! Pozdě honit bycha, ale ta zkušenost mi snad ještě poslouží.

K jedné z posledních skupinek jsem se snesl a přistál u ní.

„Chlapi! Kdo mi ještě pomůžete?“

„Vytahali jsme z postelí celé město,“ hlásil mi chlap.

„No právě!“ řekl jsem. „Zdá se, že tady nikdo nezůstane. To by se mělo opakovat i jinde! Co je to za město odsud na východ? Kdo tam poletí se mnou? Čím víc lidí zachráníme, tím lépe!“

Přidali by se všichni, ale vybral jsem si osm mladších, kteří vypadali sportovněji. Nechal jsem je nastoupit do »mybraki« a ty ostatní jsem odeslal do Satuzyo.

„Co to máte za čarodějnou hůlku?“ zajímal se jeden hoch o mé ukazovátko.

„Jestli si myslíte, že je to pravá kouzelná hůlka, myslete si to,“ přikývl jsem. „S vašimi znalostmi těžko odlišíte technologii Froilů od černé magie. Asi jako kdybyste měli vysvětlit šamanovi mobilní telefon.“

„Já jsem šaman,“ prohlásil jeden. „Ale telefon nepotřebuji vysvětlovat, já totiž elektroniku opravuji.“

„Na Satuzyo můžete zvládnout technologii Froilů,“ přikývl jsem. „Ale připravte se, že je nejméně stokrát složitější než naše pozemské špičkové technologie. Tahle hůlka, »tšeps«, má uvnitř jen malou pecičku, která je však složitější než mobil.“

„Výborně!“ řekl šaman. „Už se na to těším.“

Zajímavé, pomyslel jsem si. Sibiřský šaman je tu opravářem elektroniky. Žádný zpátečník! A nejspíš to zvládl, tím lépe! Je to sice zvláštní spojení, ale je to zřejmě možné.

Mezitím jsme přeletěli k dalšímu městu, jenže v té chvíli tam zhasla pouliční světla a město se ponořilo do tmy.

„Aha, elektrárna,“ komentoval jsem to.

Pak jsem se s nimi dohodl, že mi i v tomto městě budou dělat »heroldy« a budou rozhlašovat, aby lidé vyběhli z domů.

„Je ale ještě tma,“ posteskl jsem si.

„Obzor už světlá,“ podotkl šaman. „Brzy bude ráno. Když chvilku počkáme, bude na to vidět.“

„Nemáme čas,“ řekl jsem. „Každé zdržení bude stát stovky lidí život. Evropa už je zamořená radioaktivitou a sem to též brzy přijde. Za těch okolností... posvítím vám tím, že budu zapalovat domy. Už se sem beztak nevrátíte a domy tak jako tak podlehnou zkáze, ať nám aspoň osvětlí ulice.“

„Nebude to škoda?“ vyhrkl jeden chlap.

„Nebude,“ odvětil jsem mu. „Tady jde už jen o holé životy a každý, koho přehlédneme, zemře. Když jde o životy, není dobré litovat majetek, který tak jako tak nepotřebujete.“

Vypustil jsem »heroldy« a nechal je shánět lidi. Zakrátko se na ulicích objevili první, ještě rozespalí obyvatelé. Pustil jsem se do nich jako divý, mizeli rychleji než se objevovali další. Tohle město bylo větší a liboval jsem si, že si připíšu nejméně padesát tisíc zachráněných, ne-li víc.

Ulice teď místo elektrických lamp osvětlovalo pět hořících domů. Ještě že jsem to včas řekl svým »heroldům«. Nikdo se je ani nepokoušel hasit a v jejich světle jsem přece jen viděl lépe.

Jenže z výšky nad městem jsem spatřil i další nebezpečí. Od severu se k městu blížil zelený oblak. Zvýšil jsem rychlost, jakou jsem křižoval nad městem, abych lidi dole odesílal rychleji. Začal jsem v nepravidelných intervalech »zhasínat«, abych viděl čelo radioaktivní potopy, která se sem řítí. Zakrátko mi bylo jasné, že všechny lidi z tohoto města nezachráníme.

Nebylo jiné východisko. Rychle jsem »vyzobal« ty, co byli zelené záplavě nejblíž. Pak jsem ale musel začít ustupovat.

Zakrátko přede mnou zazvonil mezivesmírný poburaš.

„Mám ti vyřídit, že jsi poslal omylem na Satuzyo svého posla, co měl vyhánět lidi z domů,“ hlásil mi Michal. „Mířil prý do čtvrti, kde všichni ještě spí. Kdo je bude budit?“

„Vyřiď mu, že tam, co byl, je teď spalující radiace. Ustupuji před ní, utíkám, couvám a jsem rád, že stíhám odesílat opozdilce. Spáči mají prostě smůlu.“

„To je to tam tak drsné?“ zděsil se Michal.

„Jako všude,“ ujistil jsem ho. „Prchám a ten prokletý prach postupuje. Zabírá větší a větší část města.“

Během tohoto rozhovoru jsem odeslal něco přes stovku lidí. Byli mezi nimi další dva »heroldi«. Odeslal jsem je, aniž by stihli vyburcovat všechny, co si usmysleli, ale nešlo to jinak. Kdybych zaváhal, zasypala by je smrt.

Tak jako zasypala už tři čtvrtiny města.

Tuhle bitvu jsme tedy parádně prohráli!

Očekával jsem, že na Sibiři budeme mít žně, ale opět jsem se přepočítal. Pravda, tady nebylo tolik zničených měst, jako ve staré dobré Evropě, neočekával jsem proto, že se sem zelená smrt proplazí tak brzy. V tomto směru jsem očekával správně, jenže mě – a ještě víc zdejší nic netušící lidičky – zaskočil radioaktivní popel padající shora, ze stratosféry.

Nějakou dobu mu trvalo, než klesl ze stratosférických výšin do vrstvy mraků, ale pak to nabralo nečekaný obrat. Radioaktivní popel se v mracích začal chovat jako spouštěč deště. Popílek, ke všemu vyzařující tvrdé záření, začal vytvářet kondenzační jádra, na kterých vodní pára měnila skupenství a z mraků začaly padat potoky radioaktivního deště. Byl jsem nakonec rád, když se mi podařilo poslat do Satuzyo těch osm »heroldů«, již připravených budit obyvatele dalšího města. Už jsem si je nedovolil do toho deště vypustit. Stačil letmý pohled v »zatemnění«, kdy jsem viděl ty proudy radioaktivní vody, padající shora.

Voda sama sice radioaktivní není, ani nemůže být, ale to, co z mraků splachovala, svítilo zlověstným zeleným světlem.

Odeslal jsem všechny své »heroldy« do Satuzyo a pokusil jsem se manévrovat mezi mračny v marné snaze vyhnout se tomu vodopádu zla. Nebylo už ale kam – a nebylo ani proč.

Všechna obydlí pode mnou, ať na ně právě pršelo, nebo už začínala osychat, svítila jako natřená fosforovou barvou.

Nemělo smysl tady někoho zachraňovat. Ti lidé dole pode mnou jsou už teď zasažení. Voda vyschne, ale prach tím uvolní, aby mohl kdejakou škvírou proniknout do domů. Prohodit je na Satuzyo by znamenalo, že radioaktivní prach, spalující všechno živé, donesu i tam. Nezachránil bych je, jen bych zabil další.

Pokusil jsem se prokličkovat těmi mraky nahoru, abych se mohl rozhlédnout, ale jen jsem zjistil, že takhle vypadá celá Sibiř.

Maně jsem si vzpomněl na dávnou pověst starých Vikingů, kteří se ze všeho nejvíc obávali, že jim jednoho dne spadne nebe na hlavy. Došlo mi, že jsme si z toho dělali legraci neprávem.

Obloha nám totiž právě spadla na hlavy – a začala zabíjet.

Po této prohrané bitvě bych řekl, že teď už jsme prohráli i celou válku.

Skončili jsme. Finito.

Proskočil jsem na Satuzyo i já, abych si promluvil s Michalem.

Objevil jsem se znenadání na široširé pláni z jedné strany skoro pusté, z druhé strany plné lidí. Byli tady všichni, koho jsem sem poslal v poslední době, i když s Rusy tu byla spousta snědých lidí, kteří příliš rusky nevypadali. Spíš jako domorodci buď z Jávy a Malajsie, nebo z Jižní Ameriky.

„Cože?“ ozvalo se za mnou. „Co ty tady?“

Byl to, jak jinak, Michal.

„Skončil jsem v Rusku,“ informoval jsem ho. „Začala tam padat stratosféra. Je konec, svítí to jako vánoční stromeček.“

„Tvé nové krajanky jsme poslali do Jižní Ameriky,“ řekl mi na oplátku Michal. „Ale je to tam stejné nebo podobné. Z mraků prší záření. Jsou tam už jen dvě.“

„Jaké jsou počty?“ zeptal jsem se ho stručně.

„Na tu rychlost, s jakou to zkolabovalo, jsou ještě dobré,“ odvětil. „Ale skóre zachráněných ku k obětem... hanba mluvit. A to měla Země už skoro osm miliard!“

„Kolik jich máte tady?“ zeptal jsem se ještě stručněji, abych naznačil, že mě ta omáčka kolem konečných čísel nezajímá.

„Třetina milionu,“ hlesl. „Sto osmdesát tisíc zachráněných z Čech a Moravy, sto dvacet tisíc z Ruska. Dva tisíce indiánských a španělských míšenců z jihoamerických džunglí ani nepočítám.“

„Takže tři sta tisíc celkem,“ řekl jsem. „To by ale na druhou stranu mělo stačit, aby lidé nezdegenerovali.“

„Už předtím nás tu bylo dost, abychom nezdegenerovali,“ opáčil Michal. „Hinjočhi chtěla, abychom při nenadálé katastrofě, která by nedejpámbu postihla celou Zemi, myslela tím zničující zásah asteroidem, pokračovali v historii druhu Homo Sapiens. Degenerace bych se nebál. Bohužel tu dnes máme nevyhovující podíl chlapů k ženským,“ řekl starostlivě. „Přesněji – přebývá dvacet tisíc chlapů. Nevypadá to dobře, mohla by to být nečekaná rozbuška ke konfliktům.“

„Co na to Hinjočhi?“ zeptal jsem se.

„Nad něčím bádá, neodvažujeme se ji rušit,“ odvětil.

Jenže v té chvíli se poblíž nás zavlnil vzduch.

Před námi stála Hinjočhi.

„Nic mi neříkejte, vím všechno!“ zarazila nás, či přesněji Michala, který se jí chystal oslovit a asi jí sdělit, jak to vidíme my.

„Když víš, tím lépe,“ řekl Michal. „Tak nám naopak řekni, jak to teď vidíš ty!“

„Je to horší než jsem to odhadovala zpočátku,“ připustila. „Ale hlavním cílem bylo zachránit tolik lidí, abyste se udrželi na Satuzyo. To jste naštěstí splnili. Tři sta tisíc lidí je sice zlomeček původního počtu obyvatel vašeho světa, ale pro přežití to postačí. No, máme další nepříjemnou zkušenost, doufám, že ji nebudeme hned tak znovu potřebovat. Měla bych vás teď ocenit, jenže jsem zaslechla váš problém s nerovnováhou pohlaví. To se ovšem dalo čekat, vaše samice se více skrývaly, takže se jich paradoxně méně zachránilo... ale můžete to ještě napravit.“

„Jak?“ vyhrkli jsme současně, já a Michal.

„Vím o lokalitě, kde ještě zůstali lidé,“ řekla Hinjočhi.

„Kde?“ opět jsme se zeptali oba současně.

„Už jsem o tom uvažovala dřív,“ řekla Hinjočhi, jako kdyby neviděla naši nedočkavost. „Je to na severu Afriky a na Středním východě. V těch místech byly země s obyvatelstvem, které samo sebe považovalo za nejdokonalejší na světě a ostatními lidmi tak hluboce pohrdalo, až je naše programy rozprášily do vesmíru.“

„Myslíš muslimy?“ zeptal se Michal.

„Nejen muslimy, bylo jich víc. Jejich pověry, kterým sami říkali »víra«, to tak tvrdily. To by samo o sobě nestačilo, ale oni to brali doslova, včetně toho bodu víry, že ze všech ostatních národů nadělají otroky. Přesahovalo to naše kritéria, proto dopadli tak jak dopadli. Jenže v těch oblastech zůstala jejich mláďata.“

„Myslíš děti?“ zeptal se rychle Michal.

„Ano,“ přikývla. „Část jich už nepřežila, neboť vyžadovala péči, které se jim nedostalo, ale většina jich je pořád naživu. Jsou to ale opravdu malá mláďata, taková, že je rodiče ještě nedokázali zkazit nenávistí a pohrdáním. Když si je vychováte lépe než by je vychovali jejich vlastní, můžete jimi časem doplnit vlastní počty.“

„Kde mám své Chapežadky?“ obrátil jsem se na Michala.

„Jsou u nás na návštěvě,“ ujistil mě. „Ještě jsme je pro ten příšerný zmatek nestačili vrátit domů.“

„To se právě hodí!“ řekl jsem. „Každá vteřina je drahá!“

„Když to ta děcka přežila až dosud...“ namítl Michal.

„Hlad a žízeň by snad přežila,“ opáčil jsem. „Ale radiaci nepřežijí! Jestli tam ještě nespadla stratosféra, dlouho už to jistě trvat nebude!“

„Je to v oblasti začínající pouště,“ upozornila mě Hinjočhi. „Nejsou tam mraky, neprší tam.“

„Takže je ještě naděje?“ chytil jsem se toho. Mohla to být pravda, v Egyptě prý prší sotva jednou za deset let.

„Jděte tam!“ řekla Hinjočhi. „A pomohu vám ještě víc. Měl by tam být cíl »pchiše«, skočíte tam nejrychlejší možnou cestou.“

„A jméno toho »pchiše«?“ zeptal jsem se rychle.

„Tel Aviv!“ řekla Hinjočhi.

Errata:

14.08.2021 14:34