Vítej, návštěvníku!

Očistec Satuzyo

Poslední mise na Zem!

Podle situace, jak nám ji stačila Hinjočhi vysvětlit, byla oblast Středního Východu poslední nezamořenou oblastí na světě. Bylo to docela pochopitelné. Když armádní experti připravovali zkázu světa, starali se, aby jejich vlastní země utrpěla co nejméně. Proto co nejbližších zemí naskládali nejvíc termonukleárního paliva, ale nedoplnili ho zamořujícím obalem. Jistě počítali s tím, že i na ně něco ze stratosféry napadá, ale starali se, aby toho bylo co nejméně. Hinjočhi tvrdila, že ta oblast světélkuje nejméně.

Rozhodl jsem se jít tam první a Chapežadkám jsem zatím nesdělil tajemství skoku »pchiš«, aby mě hned nenásledovaly.

Objevil jsem se na velkém náměstí, ale okamžitě jsem si telepaticky poručil »mybraki«, nasedl jsem a prohlédl si své okolí.

Radiace tu ještě nebyla, ani obloha ještě nesvětélkovala tak silně, jako v Evropě a na Sibiři.

Je to dobré, můžeme začít, řekl jsem si a vrátil jsem se na Satuzyo k nastoupeným Chapežadkám, dychtivým další akce.

Prozradil jsem jim tedy příkaz »pchiš« s tím, že jim umožní dálkový skok přímo do požadovaného cíle.

„Následujte mě!“ nařídil jsem jim. „Jedna po druhé! Pchiš Tel Aviv!“

V cíli jsem ihned odstoupil ze značky, abych umožnil skok dalším. Během půl minuty jsme byli všichni na místě.

„Teď se rozdělíme!“ rozhodl jsem. „Zdá se, že zde nebudou dospělí, ale jen děti. Posílejte je co nejrychleji do Satuzyo, tam už se o ně postarají!“

Na ulicích jsme nikoho neviděli, rozlétli jsme se proto po okolních domech. A brzy mi Bjurša telepaticky ohlásila, že našla první děti. A bylo jich tu víc, nejspíš narazila na nějaký dětský útulek. Ostatní se nehlásily, ale věděl jsem, že všechny prolézají, co se jen dá.

Pak jsem i já objevil větší množství živých dětí. V jednom domě jich bylo tolik, až jsem zajásal. A vypadaly čile, jako kdyby tu někde měly zdroj jídla a vody! Ale když jsem je začal odesílat na Satuzyo, ozval se za mnou zděšený ženský výkřik.

Otočil jsem se.

Ve dveřích stála poměrně mladá žena – a mířila na mě šedivou pistolí.

Samozřejmě jsem pro jistotu mezi námi dvěma rozprostřel neviditelnou stěnu z »voruzí«, ale ta žena nebyla příliš odhodlaná střílet. Viděl jsem, jak se jí napětím třese ruka.

„Stop!“ promluvil jsem na ni. „Don't shoot!²³“

Byl to jen pokus, spíš takové plácnutí naslepo. Zdejší úřední jazyk jsem neznal, proto jsem použil angličtinu, na tu by se snad mohli zachytit i zdejší lidé – je to nejrozšířenější západní jazyk, když pomineme čínštinu, kterou bych zde vůbec neočekával.

„Oh! Who is speaking here?²⁴“ vyhrkla.

Takže bychom se mohli shodnout na angličtině, pomyslel jsem si spokojeně.

„You see me very clearly, I am sure.²⁵“ ujistil jsem ji.

„Do čjorta! Obezjana govorit!²⁶“ ulevila si.

K mému překvapení jsem v tom poznal ruštinu. Ta mi přece také vyhovuje!

„Ja ně obezjana, ja čelověk iz kosmosa,²⁷“ opravil jsem ji rovněž rusky.

Ta žena byla zřejmě, na rozdíl ode mne, jazykový expert. Angličtinu bych v tomto koutě světa chápal, ruštinu už méně, ale vyhovovala by mi také, proč ne? Jako bývalý atomový fyzik jsem oba tyto jazyky pochopitelně uměl. I když asi jen ty dva. Kdyby to stačilo k domluvení, nepřál bych si nic víc. Snad jen to, co tahle žena udělala po mých slovech. Sklonila hlaveň pistole k zemi.

„Co tady děláte?“ zeptal jsem se jí rusky. „Nečekal bych na tomto místě znalce ruštiny!“

„A co tady děláte vy?“ opáčila. „Mimozemšťany bych tady čekala ještě méně!“

Zřejmě jsme se ustálili na ruštině. Nevadí, hlavně když se domluvíme.

„Snažíme se vám pomoci,“ sdělil jsem jí už skoro klidně. „Situace v tomto světě si naši pomoc sama vyžádala.“

„Vy víte, co se tady kolem děje?“ vyhrkla. „Nejste nakonec příčinou toho všeho?“

V rozporu s její otázkou, jestli za to nemůžeme my, vrátila pistoli do pouzdra na opasku, utaženém přes šaty. Ten opasek se zbraní se k ní vůbec nehodil. Zřejmě se tak ozbrojila, když pátrala po okolí po osamělých dětech.

„Za mizení lidí můžeme,“ přiznal jsem. „Ale není to tak, jak očekáváte,“ dodal jsem rychle. Zarazila se a ani nedokončila pohyb ruky zpět k pistoli na svém opasku.

„Tak jak to je... podle vás...?“

„Nejvíc zla jste si tady způsobili sami,“ ujistil jsem ji. „Ale částečně máte pravdu i vy. Začátek tohoto stavu byl, když Zemi napadli mimozemšťané. Ne my, ale Kycuzí. Podařilo se jim zničit velkou část Afriky, neměli jste proti nim obranu. Pak do té války zasáhli Froilové a Kycuzí ze Země odstranili... jenže pak už se to nedalo zastavit a největší zkázu jste si způsobili vy lidé sami.“

„Já to nechápu,“ přiznala. „Najednou kolem mě zmizeli lidé a zůstaly zde jen malé děti a já. Proč zrovna já? Nechápu to, ale snažím se o ty děti starat. Krmím je, jak se dá... Oběhla jsem nejbližší čtvrtě, vytahala jsem děti z bytů. Jak to, že jsou tu všude jen malé děti? A co se stalo s dospělými? Víte snad o tom víc?“

„Snažíme se odstěhovat naší hvězdnou branou všechny, kdo to přežili, do světa Satuzyo, kde už pro vás připravujeme azyl.“

„Ale proč? Proč nám nepomůžete přímo tady?“

„Protože tady, na Zemi, proběhla nedávno atomová smršť,“ řekl jsem. „Vy sami jste příčinou své zkázy! Po Zemi se roztahuje radiace a zabíjí vše živé. Tady kolem se nachází nezasažená oáza, bohužel už poslední. I nad ní je stratosféra plná radiace a ta brzy spadne i sem. Tam, kde aspoň občas prší, už smrt na lidi spadla. Tady je zatím klid, ale je to poslední takové místo na světě. Všude jinde už je zle. Nemá cenu pomáhat vám zde, když tu brzy spadne z nebe smrt. Chápete?“

„Ne,“ odvětila. „Jak to, že tu zůstaly jen děti? A proč jsem tu zbyla s nimi jako jediná?“

„A patříte vůbec k Vyvolenému národu?“ zeptal jsem se.

„Podle státní příslušnosti ano,“ řekla zaraženě. „Manžel se postaral, abych ji získala.“

„Státní příslušnost nerozhoduje,“ řekl jsem. „Jde jen o víru. Považujete se za Vyvolenou?“

„To ne,“ zavrtěla hlavou. „Já jsem jen následovala manžela. Ale ten mi teď taky zmizel. Nevíte aspoň proč?“

„Vím,“ odvětil jsem, neboť už jsem si tím byl skoro jistý. „Váš muž byl té víry, že patří k národu Bohem Vyvolených, že? Netvrdil vám náhodou, že jen oni mají světu vládnout? A všichni ostatní na ně budou otročit?“

„On to ale jistě nemyslel vážně,“ omlouvala ho. „To by si mě přece nevzal!“

„On to vážně myslel,“ řekl jsem. „Když Zemi přepadli lidé ze světa Kycuzí, i oni měli podobnou víru. Právě na tuhle víru se zaměřili Froilové, když se proti nim postavili. Froilové své ničivé prostředky zaměřovali podle smýšlení protivníků. Bohužel, stejné smýšlení měli i všichni »Vyvolení« na Zemi. Proto i oni zmizeli, tak jako váš manžel. Zmizeli i všichni muslimové. Vždyť Alláh jim přece slíbil, že se nevěřící stanou jejich otroky. A právě na takovou víru se zbraně Froilů zaměřily.“

„Můj manžel ale nebyl takový!“ změřila si mě nepříjemně.

„Zřejmě jste ho pořádně neznala,“ pokrčil jsem rameny. „Kdo nevěřil, že je předurčený poroučet otrokům, zůstal. Jenže v této zemi jste to jen vy a snad ještě malé, nevinné děti, kterým to jejich rodiče ještě nevtloukli do hlaviček. Vy sama sem zřejmě také nepatříte.“

„Ale... co teď budu dělat?“ ztuhla.

„Pošlu vás s těmi dětmi do světa Satuzyo,“ řekl jsem. „Tam už se o vás postarají. Ale nejprve poprosím o pomoc já vás. Jestli mi pomůžete vyhledat a zachránit další děti, budete mít na vstupu do světa Satuzyo nemalé zásluhy a kromě toho i čisté svědomí.“

„Mám čisté svědomí, nikomu jsem neublížila.“ ohradila se.

„Ale můžete pomoci těmhle dětem!“ připomněl jsem jí.

„A to... nevadí, že to jsou děti z »vyvoleného« národa?“

„Nebude to vadit,“ ujistil jsem ji. „Teď jsou ještě nevinné jako lilie. A když je nikdo nezkazí pohádkou o vyvoleném národu a jeho předurčení vládnout, splynou s ostatními »nevyvolenými«.“

„A co já?“ starala se.

„Vám bude na Satuzyo jistě lépe než tady,“ ujistil jsem ji.

Světlana German mi opravdu významně pomohla. Největší pomocí přitom nebyla její »mateřská škola«, neboli sbírka malých dětí z blízké čtvrti Tel Avivu, i když ani ta nebyla zanedbatelná. Především jí ubyla starost, kde pro ty děti sežene jídlo. Nejbližší supermarket mezitím vybrala do dna a další byl přece jen znatelně dál. Ve všech obchodech se po vypnutí elektřiny zkazilo všechno, co vyžadovalo chladící a mrazící boxy. Naštěstí tam zbylo i dost poživatelných trvanlivých potravin. Nejdůležitější byly krabice sušené dětské výživy, kondenzovaného mléka a kaše. Měla zatím dostatek potravin i pro sebe. Byla jedinou »zákaznicí« obchodů, nikdo jiný tyto obchody nenavštěvoval. A neměla žádné problémy s penězi, nikdo je po ní nechtěl. Zpočátku prý nechávala na kase peníze v odhadnuté ceně zboží, ale když jí došly, přestala s tím.

V mimořádných situacích nemusí přece trvat na takových malichernostech, jako placení. Zejména když sama musela uživit skoro stovku bezprizorných dětí.

Teď jsem ji zaměstnával jako průzkumnici. Pomáhala mi prohledávat domy, kde jsme mohli očekávat další opuštěné děti. Nacházeli jsme je nejčastěji v okrajových čtvrtích s rodinnými domky a počty dětí, odeslaných do Satuzyo, brzy přesáhl tisíce. Když k tomu připočteme děti odeslané Chapežadkami, překročili jsme brzy počet deseti tisíc.

Nejvítanější na tom bylo, že převažovala děvčátka.

Trochu větší děti, které přišly o rodiče, si už pamatovaly, odkud předtím jídlo dostávaly. Zpočátku nejspíš žalostně plakaly, ale když pláčem nikoho nepřilákaly, zmlkly a daly se do hledání. Stačilo, aby si v opuštěných bytech dokázaly natočit vodu a najít nějaké potraviny. Pak měly vyhráno a těch několik dní přečkaly.

Výhodou bylo, že měly vodu. Jak mi řekla Světlana, tlak vody pomalu klesal, ale protože město přestalo vodu odebírat, bylo jí zatím v potrubí dost. Vydrželo by to jen pár dní, ale právě těch pár dní stačilo.

Malé děti, které jsme v domech nacházeli, byly zastoupené půl napůl chlapci a dívky, ale ve věku od jednoho do pěti let jsme nacházeli už jen děvčátka. Děti nad pět let zřejmě během zásahu Froilů zmizely i se svými rodiči. Už v tomto věku do nich rodiče naočkovali vědomí »vyvolenosti« svého národa a s tím pevně spojené pohrdání jinými? Vypadalo to tak. A začínali s tím zřejmě dříve u chlapců než u děvčátek.

A jak jsem se dozvěděl později, za hranicemi Izraele mezi muslimy to bylo totéž. Tak daleko se dostaly jen dvě Chapežadky, ale s podobným výsledkem, snad jen že děti tam byly hladovější, neboť se obtížněji dostávaly k potravinám.

„Člověče, Vojto, víš, že se vám podařilo srovnat počty žen a mužů?“ oznámil mi Michal poburašem po těch několika dnech, strávených prolézáním domů a odesíláním nalezených dětí.

Nikde už jsme neobjevili druhou Světlanu German, Rusku, provdanou za občana Izraele, která věrně následovala manžela do nové vlasti. Pokud se na to ještě pamatuji, do Izraele se předtím odstěhovalo více ruských rodin. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že buď šlo o etnické Židy, nebo – u ruských partnerů a partnerek – si příliš rychle, ale jen ke své škodě osvojili velkopanský pohled na svět očima »Vyvolených«.

Děvčátka zachráněná z Izraele a sousedících muslimských oblastí tak vyrovnala nepoměr mezi muži a ženami, zachráněnými z Evropy a Ruské Sibiře.

Pravda, někteří muži si na ně musí pár let počkat, ale u těch mladších to nebude nepřekonatelný věkový rozdíl.

Chlapi přece mají být o trochu starší, ne?

Idylka na Středním Východě trvala poměrně dlouho, ale vše má svůj konec a po změně jakési »okluzní fronty« se do Izraele přihnala písečná bouře zamořená tak, že se další pátrání v těchto končinách začalo podobat pobytu v tygří kleci. Měli jsme sice nedocenitelnou výhodu v zobrazení radiace stěnami »mybraki«, ale i tak se další návštěvy severní Afriky podobaly tahání tygra za ocas. Pár desítek děcek jsme našli v Libyi, ale tím to skončilo.

Země mlela z posledního a i když malý okruh lidí mohl být ještě naživu, rychle řídl a zmenšoval se.

Starodávné plány, že bude možné radiaci přečkat v krytech a pak lidstvo opět vyjde a bude pokračovat, vzaly za své izotopem kobalt-60, který byl velmi silným a přitom vytrvalým zářičem. Dokonalé kryty zůstaly nepřístupné – a prázdné. Ti, kdo je měli využívat, tvořili prstenec kolem Země a »plebs« se do nich nikdy nedostal. Většina lidí o těch krytech nevěděla a těch pár, co o nich mělo jakési ponětí, neznalo přístupová hesla.

Záření vyhubilo zvířata stejně jako lidi. Možná to přežijí mravenci, švábi a škorpioni, ti snesou největší dávky radiace, ale z vyšších obratlovců... ani myš!

Živočišný druh »Homo Sapiens« bude tedy dál pokračovat ve světě Satuzyo. Ale nebude to mít lehké ani tam.

Pro tiskárny »hidmor« nebude problém postavit obydlí.

Nebude problém naučit s nimi zacházet konstruktéry. Místo tisíců potřebných továren si kolonisté vystačí s těmito tiskárnami. Výhodou průhledné hmoty Froilů je její odolnost. Nářadí, hlavně zemědělské stroje, vydrží skoro všechno. Kolonisté na Satuzyo se obejdou bez automobilů, silnic a odpovídající infrastruktury. Stačí naučit se ovládat »mybraki«.

Ale problém bude se zemědělstvím. Lidé ze Země nemají mezi sebou dost zemědělců. Myslím tím skutečné odborníky, ne ty, kdo jsou schopní jakž takž obdělat pole, zasít a čekat, co jim vyroste a co jim různí škůdci nechají. Satuzyo má vlastní život, který právem považuje cizí rostliny za vetřelce.

Hinjočhi předtím dbala, aby kolonisté na Satuzyo zbytečně nerozšiřovali pozemské druhy. Teď by se ale hodily. A protože se místní druhy pro velkovýrobu nehodí, museli vzít kolonisté ze Země zavděk i pomocí Chapežadů. Chapežadské obilí však bylo menší, s menšími výnosy a navíc nemělo přirozenou imunitu proti virům a mikrobům na Satuzyo.

Vypukla nevídaná sháňka po zemědělských odbornících. Ti ze Země s hrůzou zjistili, že jejich vědomosti nejsou ve zdejších poměrech dostačující a že se budou muset přeorientovat.

Výhodu měli jen ti, kdo se naučili orientovat ve znalostech zanechaných na Satuzyo průzkumníky Froilů. Případně ti, kdo se dostali do blízkosti Hinjočhi, která se snažila lidem vypomoci, jak jen to šlo. Každá její rada byla zlata dražší.

A většina nových kolonistů se musela urychleně přeškolit.

Na Satuzyo nebyla spousta povolání nutná, užitečná a tedy ani uplatnitelná. Co tady mohli dělat úředníci nebo účetní, když tu nebyly úřady ani pozemská ekonomika?

A některá povolání se na Satuzyo vůbec nedostala. A přitom vůbec nikomu nechyběla.

Nebudou tu zřejmě advokáti a vůbec právníci.

Nebudou tu politologové a vůbec politici.

Nebudou tu nesmysly jako gender a jiní šťouralové.

Z umění se tam najde jen pár lidových hudebníků, nějací amatérští malíři, možná i pár básníků. Většina kultury zůstala na Zemi, kolonisté si budou muset vytvořit jinou, vlastní. A protože nová kultura vzejde z lidových amatérů, bude nejspíš lidovější než ta uměle křečovitá, zanechaná na Zemi.

Život na Satuzyo nebude, alespoň v počátcích, snadný. Bude to pro mnoho lidí, pokud ne pro většinu, hotový očistec.

Ale lidstvo musí začít znovu. Musí se zvednout z prachu, do kterého se samo dostalo.

Není jiné východisko.

------------------------ Poznámky:

  23 Stůj! Nestřílej!(angl.)

  24 Kdo tady mluví?

  25 Vidíte mě velice jasně! No jistě!

  26 K čertu! Ta opice mluví!(rus.)

  27 Nejsem opice, jsem člověk z vesmíru.

Errata:

14.08.2021 14:34