Vzkříšení
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Vzkříšení
|
„Zřejmě ani hrozby nezastaví ty, kdo chtějí zabíjet,“ vzdychl si odevzdaně Víťa, když to po ránu všichni společně znovu probírali.
„Ale zastaví,“ zůstával optimistou Pepek. „Tohle bude výstraha i pro další potentáty, lepší a účinnější než nesplnitelné atomové vyhrožování.“
„Tvoje atomové vyhrožování splnitelné nebylo?“ zeptal se Pepka opatrně Olda.
„Nebylo,“ řekl Pepek. „Ne že bych nedokázal opatřit si atomovou hlavici, vím kde je hledat, ale svědomí by mi nedovolilo použít ji ve městě. V utajeném podzemním bunkru daleko od lidí snad, ale i tam by bylo dost nevinných obětí, kuchaři počínaje. Hrozba únosu a tvrdého trestu, zaměřená čistě na potentáty, je podle mě stokrát lepší. Měli bychom natočit presidenta, jak se mu žije v novém domově, a dopravit tu nahrávku na internet a třeba i do OSN. Možná by to byl sadismus, ale vyvolala by jistě oprávněný strach mezi potentáty.“
„Buď by ji okamžitě prohlásili za podvod, nebo by ji prostě zatajili,“ namítal Olda.
„Pro nás není problém stokrát ji zduplikovat a dopravit všem významným televizním stanicím na celém světě,“ navrhoval Víťa.
„Měl bych lepší nápad,“ řekl Pepek zamyšleně. „Co takhle podívat se po Čechách, co to vlastně bylo za tefirky v misi generála Redwicka.“
„Jsou přece mrtvé, důkladně postřílené!“ namítl Olda.
„O tom nepochybuji. Jsou ale opravdu mrtvé ...i pro nás?“
„Jo ták!“ ožila i Máňa. „To byste sebou ale museli hodit, než je zpopelní, pokud už to někdo nestihl!“
„Jako nápad to beru,“ řekl Olda. „V Čechách se nedělá kremace ještě téhož dne. Jen se bojím, aby nebyly rozpitvané!“
„Což u nás, jak víme, tak nějak taky nerozhoduje,“ dodala Máňa.
„A začal bych od Kryštofa,“ navrhl Pepek.
„Copak? Chceš mu za tepla vyslepičit podrobnosti o zmizení amerického presidenta?“ ušklíbla se Jarča.
„Ne,“ odsekl Pepek. „Ale jestli někdo ví, kde bychom měli začít hledat ty tefirky, pak bych si vsadil právě na něho.“
„To máš asi pravdu,“ přidal se k Pepkovi i Víťa. „Tak na co tady ještě čekáme?“
Kryštofa v redakci nezastihli, ale ujala se jich mladá novinářka Adélka.
„Taky se zajímáte o malé ďábelky?“ podívala se na ně přátelsky.
Tři kluci, očividně mladší než ona sama, jen přikývli.
„Víte, lidi by se jich pořád báli, ale když jsou mrtvé...“ začala trochu omluvně.
„Nevíte, kde to bylo?“ zeptal se jí přímo Pepek.
„Až na Vysočině, ale tam se teď nikdo nedostane,“ vrtěla smutně hlavou. „Byla jsem tam s Kryštofem dělat reportáž, ale nepustili nás tam. Policie to tam pořád drží v přísném utajení, až je to trochu podezřelé.“
„Viděla jste ten dům na vlastní oči?“ podíval se na ni Pepek s nadějí.
„Ano, ale jak říkám, byla jsem jen poblíž a fotili jsme to z dálky. Ta reportáž nakonec dopadla tak neslaně – nemastně, že ji Kryštof stornoval.“
„Mohla byste tam jít s námi a ukázat nám, kde to bylo?“
„To bych teda nemohla,“ odvětila smutně. „Na to vážně nemám čas.“
„A co kdybyste si vzala fotoaparát a šla tu reportáž dokončit?“ navrhoval jí Pepek.
„To nemá smysl,“ zdráhala se. „Říkám, že nás tam nepustí.“
„Dovezeme vás tam a zase vás sem vrátíme,“ lákal ji Pepek. „Přitom vám umožníme vyfotografovat si ty malé tefirky. Policajtů se nebudeme na nic ptát. Jestli nám to ukážete, přidáme vám ještě možnost vyfotografovat si presidenta Spojených států.“
„Blázníte?“ vyhrkla Adélka. „Ten přece dnes ráno havaroval v letadle!“
Pepek s Oldou a Víťou se na sebe udiveně podívali.
„V letadle?“ ubezpečoval se Pepek.
„Je toho plné zpravodajství,“ ujišťovala je. „Zřítili se do Atlantiku poblíž New Yorku. Ještě je hledají, ale naděje na jejich záchranu je prý velice malá a pořád se snižuje. Všichni to komentují jako strašlivou ztrátu pro lidstvo.“
„To je omyl, Adélko,“ usmál se trochu smutně Olda. „Pravda je jiná a někdo se ji za každou cenu snaží utajit. President nehavaroval v letadle. Je naživu a víme o něm. Když nám pomůžete s těmi tefirkami a s jejich vychovatelkami, můžete si ho vyfotografovat.“
„Naživu? To přece nemyslíte vážně!“ podívala se na ně zděšeně.
„Zeptejte se Kryštofa, jestli jsem mu někdy lhal!“ navrhl jí Pepek.
„Nezlobte se, ale neznám vás,“ zamračila se trochu a stáhla se do upjatosti. „Nevím ani, nakolik vás zná Kryštof. Kamarádů má jen pár, ale o vás nikdy nemluvil.“
„Neříkejte!“ usmál se Pepek. „Zajišťoval jsem mu kdysi velice exkluzivní reportáže, že by už na mě zapomněl? To se mi ani věřit nechce.“
„O žádném Horákovi se přede mnou nezmiňoval,“ trvala na svém.
„Možná to bude tím, že mě znal hlavně pod mou přezdívkou,“ připustil Pepek.
„Tu bych už určitě slyšela,“ ujišťovala je.
„A nepolekáte se mě, když vám ji řeknu?“
„Náhodou mám pro strach uděláno!“ řekla hrdě. „Zbabělci nemohou dělat novináře.“
„Tím lépe,“ řekl Pepek. „Neslyšela jste ho nikdy mluvit o Smrťákovi?“
Očekával skoro jistě, že na něho vytřeští svá hnědá kukadla, ale mýlil se.
„O tom mluvil často,“ řekla jakoby nic. „Ale to snad nebyl člověk! Kryštof mu říkal jednoduše duch a muselo to být nějaké mimozemské monstrum, shodují se na tom všichni, kdo se s ním někdy setkali.“
„A podáte mi ruku?“ napřáhl k ní Pepek pravici.
„Proč?“ odtáhla se trochu od něho jako v očekávání nějakého úskoku.
„Byla byste v této redakci druhá, kdo směl Smrťákovi ruku stisknout,“ řekl.
„Vy a Smrťák?“ rozesmála se trochu přezíravě.
Vzápětí ale zvážněla a zbledla. Pepek se na dvě vteřiny změnil v kostru. Pak se vrátil do lidské podoby, ale Adélka už zůstala jako křída, na hranici mezi zděšením a hrůzou.
„Vy...? Vážně?“ zmohla se na jedinou krátkou otázku.
„Ano, já,“ přitakal klidně.
„A proč... proč vás zajímají ty mrtvé holčičky?“
„Protože zemřely neprávem,“ odvětil trochu tvrdším tónem.
„Aha...“ jen trochu polkla. „Ale... neublížíte mi?“
„Zbabělci snad nemohou dělat novináře,“ vrátil jí její slova. „Kdo má svědomí čisté, bát se mě nemusí. Provedla jste snad něco tak odporného, abych vás měl trestat?“
„Snad ne...“ pípla nesměle.
„Nevíte to jistě?“ podíval se na ni pátravě, až se celá schoulila.
„To by asi záleželo na tom, jak to berete,“ špitla. „Rozešla jsem se nedávno s Ivanem, nechtěl mě brát vážně. Možná jsem mu trochu i ublížila, ale když po mně chtěl, abych ihned nechala novinařiny...“
„...to by spíš ublížil on vám,“ dokončil rychle a chápavě Pepek. „Pro mě to není pravý důvod, proč bych měl proti někomu zasahovat. Musela byste přinejmenším prodávat drogy, ale i takové jsem včas varoval, aby toho nechali.“
„Tak nějak to Kryštof říkal,“ souhlasila pořád ještě nesměle.
„Když pojedete s námi, můžete nám ušetřit spoustu zbytečného hledání,“ připomněl jí. „Bez vás bychom to hledali déle.“
„Jak to, že jako Smrťák nevíte, kde to bylo?“ podívala se na něho s podezřením.
„Máte o nás zřejmě zkreslené představy,“ ujistil ji. „Nepatříme na tento svět, vrátili jsme se po delší době a nevyznáme se tu.“
„Proč nejdete... třeba za zdejšími Smrťáky?“
„Protože tu žádní nejsou,“ usmál se její představě.
„Dobře, půjdu vám to ukázat,“ rozhodla se. „Ale vrátíte mě sem, že?“
„Když si to budete opravdu přát, vrátíme vás přímo sem do této místnosti,“ slíbil jí. „Hlavně si vezměte foťák, ať máte čím fotit.“
„Moment...“ vzdychla si. „Nechám tu jenom vzkaz Kryštofovi a vezmu si kabát.“
Počkali, až se ustrojí. Pak jí Pepek opět podal ruku, aby mu ji stiskla.
„Nebojte se, budete se s námi chvíli vznášet,“ upozornil ji. „Jsme ve čtvrtém poschodí a v té výšce se ocitneme i v sousedním světě, kde nejsou žádné schody. Nemusíte se ale bát, umíme létat a zvládneme to.“
Olda otevřel poblíž okna hvězdnou bránu a všichni k ní zamířili. Adélka náhle ztratila půdu pod nohama, ale neupadla, místo toho se vznesla jako v nějakém snu. Podívala se na Pepka, ale ten ji dál držel lehce za ruku a povzbudivě se na ni usmál.
Proletěli modravě ohraničenou elipsou brány skutečně ve výšce čtyř pater. Pod nimi byl malý ostrůvek, obklopený mořem a dalšími menšími i většími ostrůvky. Mezi palmami dole pod nimi stálo jakési auto, nebo spíš mikrobus. Až když se snesli dolů, všimla si, že to není auto v našem pozemském smyslu. Chyběla mu totiž kola.
„Nejprve si uložte dozadu kabát a pak se posaďte ke mně dopředu,“ vybídl ji Pepek a otevřel jí dveře.
„Co to máte za samičku?“ ozvalo se v té chvíli.
Adélka se zarazila. V autě seděl na zadních sedadlech pes. Nevelký černý psík, který se na ni zvědavě díval.
„Co to bylo?“ zeptala se udiveně.
„Seznámím vás,“ nabídl se Olda. „Jak jste si právě všimla, náš pes Čert umí mluvit a zajišťuje nám telepatickou synchronizaci. Čerte, máme s sebou průvodkyni Adélku, která ví, kde byly zabité ty malé holčičky a ukáže nám k nim cestu.“
„Tak vítejte u nás na palubě!“ opáčil psík. „Podáváte ráda packu? Já ano!“
Natáhl k ní přední tlapku, takže nevěděla nic jiného než mu ji stisknout. Kabát svlékla ochotně, v tomto světě bylo tepleji. Podala jej Víťovi a opatrně pak nasedla vedle Pepka.
Auto nemělo volant ani jiné ovládací prvky, jen na místě, kde bývá přístrojová deska, svítila velká obrazovka. Adélka na ní poznala mapu Prahy, kde na jejich místě svítila malá červená tečka, ale obraz se začal rychle zmenšovat, až se do obrazovky vešly celé Čechy.
„Kde byl dům s malými tefirkami?“ zeptal se jí Pepek.
Místo odpovědi mu to rovnou ukázala prstem na mapě.
„Výborně!“ řekl Pepek.
Na mapě se objevilo druhé světélko, tentokrát zelené. Automobil se mezitím vznesl, otočil se a zamířil k zelenému světélku. Současně se mapa přesunula tak, že zelené světélko bylo uprostřed a měřítko se stejně rychle měnilo, až na ní Adélka poznala známou vesnici. Zelené světélko ale svítilo daleko stranou a Adélka na to chtěla upozornit.
„Zkuste tam najít přímo ten dům!“ pobídl ji Pepek.
Adélka do mapy zamířila prstem a světélko se poslušně přemístilo na střed vsi. Obraz se ještě zvětšil, až byly znát jednotlivé domy, ale Adélka zamířila prstem k několika domům stranou. Až když se světélko na jednom z nich zastavilo, stáhla prst a podívala se na Pepka.
„Tam to bylo,“ řekla s jistotou.
„Je to ten dům?“ zeptal se jí kluk a ukázal jí oknem.
Novinářku polilo horko. Šikmo dole pod autem, nebo co to bylo za podivný stroj, stál osamělý vyhořelý dům se začerněnými pásy nad většinou oken a zřícenými krovy. Vůbec si nestačila uvědomit, že by tak daleko letěli a proletěli přitom zpátky na Zem.
„To lítáte tak rychle?“ podivila se. „Kde jste to úžasné letadlo sebrali? Letos prý něco podobného vynalezli Američané, ale použili je jen ve válce v Novém Německu a zatím je do civilního používání nedali!“
„Tohle opravdu není americké letadlo,“ usmál se trochu kysele Víťa, ale víc neřekl.
Letoun s nimi mezitím prudce klesl a přistál na návsi. Vystoupil jen Olda, že to půjde omrknout. Ostatní zůstali sedět.
„Stejně ho tam policajti nepustí!“ věštila mu Adélka.
Najednou ale chlapec přímo před jejíma očima zprůhledněl a zmizel.
„Jééé, viděli jste to?“ ukázala tím směrem Adélka.
„Neříkal jsem, že se policajtů ptát nebudeme?“ pokrčil rameny Pepek.
„Vy umíte takhle zmizet?“ podívala se na ně s nádechem úcty.
„Chtěla byste to také umět?“ usmál se na ni Pepek.
„No jéžiš!“ udělala na něho nechápavý obličej, jak může o tom pochybovat. „Víte, co by to pro novináře znamenalo?“
„Víme,“ přikývl Pepek. „Mohli byste lézt slavným hvězdám až do ložnic. Panečku, to by byly snímečky!“
„Za co mě máte?“ urazila se Adélka. „Copak jsme bulvár?“
„Možná nejste,“ připustil Pepek. „Chci vám jen naznačit lehkost zneužití toho daru!“
„To znamená, že mi nevěříte?“
„Tady nejde o víru, slečno Adélko,“ řekl Pepek. „Jde o zodpovědnost. Mohli bychom vám ten dar věnovat, ale pod podmínkou, že toho nikdy nezneužijete pro bulvární účely. To znamená, ať by se vám podařilo v neviditelnosti vysledovat cokoliv, nebudete lidem lézt do soukromí. Slíbíte to?“
„Klidně!“ souhlasila.
„Ano, ale...“ pokračoval Pepek. „Říkají mi Smrťák a v některých věcech nežertuji.“
„Chcete mi snad říci, že když ten slib poruším, přijdete si pro mě?“ zeptala se opatrně.
„Tak nějak,“ přikývl. „Když vyfotíte prominenta při znásilňování školačky, může se to brát jako důkaz pro policejní vyšetřování. Když mu ale do postele dobrovolně leze milenka, není to trestné a pak by bylo naopak trestné zveřejnění takového snímečku. Bude-li od vás, bude to váš poslední snímek v tomto světě. Vezmete to i za takových podmínek?“
Adélka chvíli usilovně přemýšlela.
„Trest smrti za jeden neuvážený snímek? To je snad trochu přísné, nemyslíte?“
„Nemyslím,“ řekl Pepek. „Výjimečné možnosti opravňují i výjimečné tresty. Když od nás dostanete něco tak zázračného, vezmete na sebe i větší zodpovědnost. Kromě toho jsem nic neřekl o trestu smrti. Jen byste ztratila možnost v tomto světě fotit.“
„Kdo ale bude posuzovat, co je ještě správné a co už ne?“ ptala se rychle.
„V našem světě máme zodpovědné soudy,“ řekl Pepek. „Nemusíte se jich bát, dokud neprovedete něco odporného. Ale bulvární paparazzi jsou někdy skutečně odporní. Úplatek veřejnému činiteli není jeho soukromá věc, ale případné milenky ano, rozumíte mi?“
„Snad ano,“ přemýšlela. „A co když to vezmu?“
„Pak vás pozveme na výlet do našeho světa, kde ty dary dostanete,“ řekl Pepek. „Bylo by to na týden dovolené, museli bychom vás s tím ještě naučit zacházet.“
„Já to tedy beru,“ řekla odhodlaně.
Pepek i Víťa se na ni podívali přece jen uznaleji.
„Dobře,“ řekl Pepek. „Po návratu se dohodneme. Ale teď naložíme Oldu a poletíme do nemocnice na patologii, prý je tam ještě mají.“
„Kde je...?“ chtěla se zeptat Adélka, ale Olda se právě zviditelnil přímo vedle dveří, rychle nasedl, dveře bouchly a letadlo se tiše vzneslo.
„Jak to tak najednou víte?“ zeptala se aspoň pro pořádek.
„Řekl mi to jeden policajt,“ sdělil jí zezadu Olda. „A my se mezi sebou domlouváme telepaticky. Vy to samozřejmě neslyšíte, ale nedivte se, že to Pepek věděl dřív.“
„Aha,“ přijala to bez dalších připomínek.
Nemocnici klukům neukazovala, ale našli ji velice rychle sami. Olda vyskočil za letu ze dveří a neviditelný se snesl dolů napřed, zatímco letadlo zvolna klesalo na parkoviště pro pacienty. Tam ale nedosedlo. Náhle kolem něho proletěl modrý kruh a opět byli nad mořem, tentokrát dál od ostrovů. Pod letadlem byla modrá mořská hladina a jen v dálce se na obzoru táhly šedivé proužky nejbližších ostrovů.
Chvíli jen tak viseli nad mořem, až Adélka ztratila trpělivost.
„Nač tady čekáme?“ zeptala se.
„Klid, už tu budou,“ ujišťoval ji Pepek.
To už to viděla i ona. Obrovský stříbrný doutník se přihnal jako blesk, prudce zabrzdil a zůstal viset nad mořem asi sto metrů od jejich létajícího auta. Obrovské letadlo se otočilo, pak se otevřely čtvery dveře a ven vylétlo několik desítek postaviček.
„Dívejte se dobře, Adélko!“ vyzval ji Pepek. „Jestli máte dost filmu, vyfoťte si něco z naší akce. Všimněte si hlavně té brány!“
Nízko nad mořem svítila modrá elipsa velice podobná bráně, jakou Adélka s mladíky opustili její redakci. Tahle ale svítila jen tak nad vodou a několik desítek postav tam naopak vlétlo, aby za chvíli začalo vylétat s jakýmisi tmavými balíky.
„Co to vlastně nosí?“ zeptala se Adélka kluků, kteří to v klidu, nepohnutě pozorovali. Vytáhla přitom z pouzdra fotoaparát a začala pilně cvakat.
„Mrtvoly,“ odtušil Pepek stručně. „Krademe je v nemocnici z patologie.“
„Cože?“ zarazila se.
„Ty malé tefirky a jejich ošetřovatelky,“ doplnil.
„To se smí?“
„Nesmí,“ řekl klidně Pepek. „Nepohoršujte se nad tím, nevíte proč. My se naštěstí na nějaké tupé pozemské předpisy neohlížíme.“
Mumraj dole mezitím končil, modravá elipsa zhasla a postavy se spořádaně vracely do obřího letadla.
„Poletíme do Oázy,“ upozornil Adélku Pepek.
„A co ten... váš kolega?“
„Olda a Čert nastoupili s ostatními do airbusu,“ uklidňoval ji Pepek.
Adélka se rychle ohlédla, ale na zadním sedadle seděl jen Víťa. Ani si nevšimla, kdy zmizel psík. Nejspíš s Oldou, když byli oba neviditelní.
„Slíbil jste mi ale návrat domů, až vám to ukážu!“ připomněla Pepkovi.
„Nejdřív ty tefirky,“ namítl. „Ještě to neskončilo, to nejdůležitější teprve přijde.“
Proletěli ještě jednou bránou a tentokrát ji nepropásla, ani prudký rozjezd a zabrzdění, které se ale uvnitř autoletadla příliš neprojevilo.
Pod letadlem byl ostrov pokrytý zelení, kterou prosvítaly desítky červených střech.
„Tohle je náš svět. Vítejte u nás,“ obrátil se na ni prostě Pepek.
„Děkuji za pozvání,“ řekla.
Adélka přijala Pepkovu nabídku, že jí bude v Oáze dělat průvodce. Co se dělo potom, mohla považovat buď za podivuhodný sen plný zázraků, nebo sen s pachutí noční můry.
Fotografovala zpočátku nadšeně. Nejprve si pořídila idylické obrázky rozsáhlé osady na ostrově Oáza. Domky umístěné v zeleni, mezi nimi úzké pěšinky, jediná okružní cesta kolem ostrova, určená jen pro pěší. Nikde tu nespatřila žádné auto.
Chvíli si prohlížela rozsáhlé dětské hřiště, plné dětí. Byly tu děti od batolat po starší. Menší děti si hrály na pískovištích a na různých skluzavkách, starší se zabývaly létáním nad stromy a cvičením na různém nářadí. Většina dětí byly ale dívenky, kluků tu bylo mizivě. Na děti dohlíželo několik žen sedících na lavičkách. Adélce se to zdálo divné. V první chvíli se jí zdálo, že spolu o něčem diskutují, ale pak si všimla, že žádná nic neříká. Upozornila na to raději Pepka.
„Ony se samozřejmě mezi sebou baví,“ usmál se. „Také občas usměrňují svěřené děti, ale protože to dělají telepaticky, vypadá to, že nemluví. Máme tu jiné prostředí i zvyky.“
Větší zájem Adélka projevila o tři pomníky, stojící stranou u lesa. Nápisy na nich byly v řeči, které nerozuměla, ale Pepek jí ochotně vysvětloval oč jde.
Největší pomník byl prostřední. Na vysokém podstavci z leštěného černého kamene stálo trochu omšelé doutníkovité letadlo bez křídel. Pepek jí vysvětlil, že je to památka na katastrofu pevnosti Árj-Cheeb, kde spolu s jinými přišla o život i jeho dívka Erelim.
„Museli jsme airbus vyzvednout na podstavec,“ vysvětloval jí. „Byl příliš radioaktivní a nesměl zůstat v dosahu dětí. Teď už jeho radioaktivita poklesla, možná už ani nebezpečný nebude, ale takhle je to lepší. Připomíná nám Erelim a další mrtvé.“
Adélka je upřímně politovala, ale hned vedlejší pomník ji uvedl do rozpaků. Byla na něm totiž Pepkova socha, ulitá z čistého zlata.
„Pomník žijící osobě?“ ohrnula nad ním nos. „Pomníky si nechávají stavět ti nejhorší diktátoři! Připadá mi to hodně nefér.“
„Všichni si tenkrát mysleli, že jsem po smrti,“ omlouval to Pepek. „Zmizel jsem jim za tajemných okolností a šlo opravdu o krk, nedivím se, že mě obrečeli. Františka pak napadlo, že si zasloužím pomník, jak se zemřelým sluší. Postavili mi ho tedy. Až pak jsem se vrátil. Taky mě to překvapilo, ale nikomu se nechtělo pomník bourat, takže zůstal stát. Uznávám, je to lepší, než náš dobrý pozemský zvyk pomníky neustále stavět a kácet.“
„Co je na té desce za nápis?“ chtěla vědět.
„Jen že jsem založil tuhle osadu,“ pokusil se to přejít. „Je to částečně pravda, nebyl jsem na to ale sám. Víte, Adélko, co je na tom nejhorší? Nesmím vyvádět žádné skopičiny, to se k opomníkované veličině tak nějak nehodí.“
Adélka se tomu výrazu zasmála, ale pak se přesunula k poslednímu pomníku. Byla na něm skupina lidí, také vyvedených ze zlata. Buď tady bylo zlato hojný kov, nebo si jich tak vážili, rozumovala v duchu, netušíc, že je pravda oboje.
„Tohle je pomník obyvatelům Andělského světa,“ řekl Pepek vážně. „Na rozdíl ode mě tihle opravdu zemřeli. Za všechny tu jsou doktor Alexijev, ten s tou bradkou, doktorka Alexijevová a ti dva před nimi jsou Cilka s Jirkou.“
„Co se s nimi stalo?“
„Léčili v Andělském světě pacienty ze Země,“ vzdychl si. „A někomu tím překáželi.“
„Nemělo to spojitost s cestovkou Za zdravím?“ vzpomněla si. „Tenkrát se z ní nějak moc lidí nevrátilo. Proslýchalo se, že se tam stala nějaká strašná katastrofa, tsunami nebo něco takového. Víte aspoň, co se tam skutečně stalo?“
„Vím,“ přikývl vážně Pepek. „Nebyla to žádná přírodní katastrofa. Jeden pacient tam provezl atomovou bombu a odpálil se i s ní. Smetlo to všechny. Města i s lidmi, sanatoria plná pacientů, dokonce i dvě univerzity.“
„Myslíte, že to provedl nějaký muslimský sebevrah?“
„Sebevrah ano, ale ne muslimský, ti žádné atomové bomby nemají,“ vzdychl si Pepek. „Ani jsme nezjistili, odkud byl. Cestovní kanceláře vzápětí obsadila Česká policie a zničila přitom dokumentaci.“
„To ještě vím,“ přitakala mu. „Pak se ale všichni zatčení záhadně ztratili...“
„Museli jsme je přesunout sem do Oázy,“ řekl Pepek.
„Tím jste ale zmařili vyšetřování!“ vyčetla mu.
„Jaké vyšetřování?“ řekl Pepek. „Česká policie stejně neměla v úmyslu něco vyšetřit! Našim lidem na Zemi hrozilo nebezpečí, že je najatý dav zlynčuje, nebo je jiný, také najatý zabiják odstřelí. To se přece na Zemi stává a policie vykazovala v tomto směru trestuhodnou liknavost.“
„Najatý dav?“ podívala se na něho tázavě. „Snad tím nemyslíte ty nešťastné příbuzné, kteří se nikdy nedočkali žádných zpráv o svých blízkých?“
„Těch ne, ale najatých vrahů, kteří mezi nimi mohli být,“ přikývl. „Jestli jste u toho byla, musíte vědět, jak to vypadalo. Všichni byli ochotní roztrhat naše lidi na kusy a policie samozřejmě zametala stopy, podle kterých bychom mohli vypátrat skutečné pachatele. Obávám se, že to udělala úmyslně.“
„Myslíte?“ podívala se na něho trochu nedůvěřivě.
„Máme jen tušení, kdo za tím stojí,“ řekl Pepek. „Na Zemi lidem vládne organizace, proti které je sicilská mafie charitativním spolkem. Nejhorší je, že má i atomové zbraně.“
„Podle nich by se snad dalo...“
„Nedalo,“ zavrtěl hlavou. „Žádné velmoci žádná bomba nechybí. Tu bombu nejspíš lidé na Zemi ani nevyrobili.“
„Odkud by tedy byla?“
„Z Pekla, slečno, z pravého Pekla. To není náboženský výmysl, Peklo je na našich mapách svět Země-dolů a jeho obyvatelé mu říkali Gehenna.“
„Z pekla?“ vrtěla nevěřícně hlavou.
„Přesně tak,“ usmál se smutně. „Když se tu rozhlédnete, uvidíte spoustu krásných žen. Ne že byste byla ošklivá, ale jste mezi nimi něčím výjimečná. Jste totiž člověk a ony jsou samé nefalšované ďáblice.“
„A vy sám, jste také ďábel?“ napadlo ji najednou.
„Zaplaťpámbu, nejsem,“ usmál se. „Zapletl jsem se tu natolik, že zdejší svět považuji za svůj domov, ale tím jsem nepřestal být člověkem.“
„Vypadá to tu docela příjemně!“ zhodnotila to.
„Není všechno jen příjemné,“ řekl tišším hlasem. „Pojďte, už se to chystá.“
„Co?“ nechápala.
„Něco, co jste zaručeně nikdy v životě neviděla a co na Zemi jen tak neuvidíte.“
Vedl ji pak na nevelké prostranství mezi domy, kde mezitím ďáblice vyložily náklad ze svého velkého letadla. Adélka se ještě otočila, aby si pořídila fotografii, na které byly tři pomníky pěkně ve skupince, ale měl to být poslední snímek, který pořizovala v pohodě. Pak ale viděla jen něco, co na ni působilo jako horror.
Hrůza začala drobnou mrtvolkou dítěte, vybalenou z pevné umělé fólie. V ohořelých zbytcích se dala rozeznat hlavička, všechno ostatní byla neurčitá zčernalá hmota s trčícími úlomky kostí. Pozůstatky dítěte byly tak spálené, že nevzbuzovaly odpor, jen lítost. Ani se jí nad nimi nezvedal žaludek, ale fotografovala je čistě z povinnosti, bez nadšení.
„Není to tak trochu hanobení mrtvých?“ obrátila se vyčítavě na Pepka, když ženy bez mrknutí oka vysypaly pozůstatky na podložku podobnou žíněnce, rozprostřenou na písku.
„Určitě není,“ ujistil ji tiše. „Trochu odstup, nebo ti to zničí aparát, a připrav se, ať to hlavní nepropaseš.“
Ohlédla se na něho, ale všimla si jen toho, že vůbec nehýbal rty. A ten hlas... to také nebyl normální hlas. Došlo jí, že na ni mluví pomocí telepatie. Rozuměla mu, ale... raději spolu s ním poslušně odstoupila dál.
Mrtvolku mezitím obstoupily čtyři ženy jako nějaké kněžky, obrátily se k ní a náhle se zaleskly jako by byly ze stříbra. Šokovaná Adélka poté zaznamenala jen ostré útržky dojmů. Nejprve podivně smutný tón, zesilující a vibrující. Ohnivá koule, která obklopila pozůstatky nešťastného tvorečka a začala se roztahovat. Nenadále strašlivě vyčerpané kněžky, opatrně ustupující před sálajícím teplem v jakémsi očekávání a vytržení.
Adélka to nechápala. Ke spalování mrtvol by očekávala spíš krematorium, nebo aspoň nějakou hranici. Tohle sice vypadalo tajemněji, ale to nechutné rozbalování mrtvoly předtím nevypadalo zrovna esteticky. Kdyby ji aspoň nechali zabalenou, pomyslela si.
Jenže pak tón zvolna utichl, ohnivá koule se zmenšovala, až to prsklo a zmizela úplně. Z podložky nepochopitelně zmizely spečené a zčernalé dětské pozůstatky, místo nich se tam snažilo posadit malé, úplně nahé dítě. Přitom se dalo do nešťastného, zoufalého pláče.
V Adélce se zastavilo srdce.
Ty zčernalé pozůstatky...
Nemohla tomu prostě uvěřit, dokonce ani když jedna žena k dítěti přistoupila, zvedla je do náruče a začala je utěšovat. Zřejmě úspěšně, dítě se na ni podívalo bez bázně a přestalo plakat, ale zatímco si žena dítě odnášela v náručí, jiné podložku umetly od spálených zbytků a vysypaly sem druhý balík spečených kostí, pozůstatky dalšího dítěte.
Adélka se vzpamatovala a opět zvedla fotoaparát. Tohle přece nemohla nenafotit! Ale ještě lepší bude natočit si video.
„Už chápete, proč se neohlížíme na pozemské předpisy?“ oslovil ji znenadání zezadu s nezvykle vážnou tváří Pepek. „Ty vyžadují jen pietní zacházení, my ty děti oživujeme. To je přece mnohem víc.“
Otočila se k němu prudce.
„Vy jste přece Smrťák!“ vyjekla. „Co je ale tohle?“
„Kříšení mrtvých,“ ujistil ji se smutným úsměvem. „Tak nás to naučili Ogdurové.“
„Ogdurové? Tohle jsou tedy Ogdurové?“ ukázala rychle na skupinky žen kolem.
„Tohle nejsou Ogdurky,“ ujistil ji. „Ale ty možnosti mají od nich.“
Další čtyři se již připravovaly kolem dětských pozůstatků. Adélka se vzpamatovala a zapnula nahrávání videa. Držela spoušť, i když druhá koule pohasla a jiná žena zvedla z podložky další oživené, plačící dítě.
„Proč ty děti tak brečí?“ podivila se trochu.
„Protože poslední, co si pamatují, byla jejich vražda,“ řekl vážně Pepek. „Možná to v nich zanechá nějaké nepříjemné stopy, možná i na celý život, ale budou se s tím muset vyrovnat a my jim to usnadníme, i když s nimi bude více práce.“
„Říkáte vražda? To nebylo neštěstí? Kdo je zabil?“
„Ani to raději nechtějte vědět,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Je kolem toho mnoho temných souvislostí. Olda se dozvěděl, že policie z těch vražd podezírá jejich vychovatele, jakéhosi Vávru. Nám se zdá, že to na něho někdo svaluje jako na obětního beránka. Měl je všechny zabít, než se sám zastřelil.“
„Toho jsem znala,“ odvětila zaraženě. „Měli jsme s ním několik reportáží. Ale nechce se mi tomu věřit. Říkal, že to jsou sirotci z kdysi mocné civilizace a měli bychom se k nim chovat lidsky. Obhajoval je a zdálo se mi, že je měl rád. Ten že by je zabil?“
„Tu fámu úmyslně rozšiřují policie a média,“ pokýval hlavou Pepek. „My už víme, že pravda je jiná. Ty děti někomu vadily a zabilo je komando vrahů i s tím Vávrou... ačkoliv ten jediný to přežil, Oldovi to tvrdila sestřička v nemocnici. Unesli ho ale mimozemšťané, podle popisu Xijtrané, takové inteligentní chobotnice ze sousedního vesmíru. Zřejmě je to zamotanější, než jsme čekali.“
Třetí ohnivá koule vzplála, chvíli narůstala, než opět pohasla. Další z čekajících žen si rychle odnášela třetí plačící dítě a jiné čtyři se začaly stavět do čtverce kolem podložky.
Adélka si všimla další podivnosti. Ohnivé koule zřejmě netvořil oheň, jinak se nedalo vysvětlit, že podložka nejevila ani známky ožehnutí. Pepek náhle k podložce přispěchal, sehnul se a něco z ní zdvihl. Pak se spěšně vrátil k Adélce.
„Tady máte příčinu smrti těch dětí!“ podal jí do dlaně tři zčernalé, dlouhé a špičaté projektily. „Oživovací proces se nevztahuje na to, co k těm dětem nepatřilo. Zůstávají tady zbytky jejich oblečení a tyhle kulky. Policie tvrdila, že děti zastřelil Ota Vávra pistolí. Tohle její verzi vyvrací. To nejsou pistolové střely. Jsou delší a patří do útočných pušek.“
„Takže nám policie už zase lže?“ zadívala se na něho Adélka.
„Policie se především vůbec nesnaží zjistit pravdu,“ pokrčil rameny. „Na tyhle kulky by musel přijít i průměrný kriminalista. Oni je vůbec nezkoumali.“
„To je přece nedbalost!“ vyhrkla.
„Žádná nedbalost, úmysl,“ ušklíbl se Pepek. „Mě se na víc neptejte, nevím o tom více než vy. Je to jen námět na přemýšlení.“
Adélka už nenaléhala. Kulky si ponechala a dál pozorovala, co se bude dít. Přitom to pilně natáčela.
„Proč jsou pokaždé jiné?“ zajímalo ji při pohledu na čtveřici žen, rozestavujících se obřadně kolem další mrtvolky.
„Člověka kříšení vždycky strašně sebere,“ vysvětloval jí ochotně Pepek. „Nevydrží to ani ďábelky. Proto se střídají.“
„A vy nic?“ obrátila se Adélka na něho. „Proč tu jen stojíte a nepomůžete jim?“
„Já teď nesmím,“ usmál se trochu. „Křísil bych také, kdyby tu nebyl nikdo jiný, ale máme dost lékařek pro všechny, i když některé to budou muset podstoupit víckrát.“
„Neodpověděl jste mi,“ připomněla mu.
„Některé skutečnosti nepochopíte,“ pokýval hlavou. „Tady se nesmíte ničemu divit, jinak z údivu nevyjdete. Všechny zdejší léčitelky jsou ďáblice z pověstí našich prapředků, jenže se obrátily na dobro a dělají ho dnes víc než zla. Zdejší rozsáhlá kolonie ďáblic nám vypomáhá i na Zemi. Křísit mrtvé nás naučili Ogdurové. Ďáblice to neuměly, ale naučily se to, stejně jako žít v míru. Ogdurové by sem podle dávného slibu měli také přiletět, ale jsou příliš daleko a zatím se tu neobjevili.“
„Ďáblice že oživují mrtvé? To je k neuvěření! Co s těmi dětmi uděláte? Doufám, že je vrátíte na Zem panu Vávrovi.“
„Nevrátíme,“ řekl Pepek. „Panu Vávrovi je vrátit nemůžeme, velké ani malé ďáblice na Zem nepatří. Jejich nový domov bude tady, mezi svými a věřte mi, bude jim tu nejlépe.“
„Nevěříte, že by je pan Vávra dobře vychoval?“
„Možná by je vychoval a možná i dobře,“ připustil Pepek. „Ale ani on nejspíš netuší, jaké by to mělo důsledky. Nebudu vám to podrobně vysvětlovat, stačí, když mi uvěříte, že je v nich něco, co by na svět přineslo neuvěřitelný chaos a to by nebylo správné. Tady budou mezi svými a to bude přece jen jiné.“
„A co tu děláte vy? Jste přece člověk, nebo ne?“
„Jsem člověk, ale zůstanu tady s nimi. Možná bych vám to časem vysvětlil, ale bude to pro vás nejspíš těžké pochopit. Nic mi tu nechybí, jsem tady ženatý a mám už čtyři děti. Nedívejte se na mě tak udiveně a na můj zevnějšek nedejte. Byl jsem ve vesmíru v místech, kde plyne jinak čas a kde tři roky trvají sotva jediný den a dlouho jsem nebyl ani pořádným hmotným člověkem. I Kryštof mě znal zpočátku jen jako ducha.“
„Viděla jsem vás jako Smrťáka, ale nebyl jste duch. Ale tohle jsem vážně nečekala... je tu víc takových jako vy?“
„Všichni muži a chlapci, které tu uvidíte, jsou ze Země,“ ujistil ji. „Zato pozemské dívky tady můžete spočítat na prstech jedné ruky.“
Ďáblice zažehly další ohnivou kouli, křísící už páté dítě, ale Adélka zaplnila i druhou náhradní paměť digitálního fotoaparátu. Víc jich už neměla, takže s natáčením skončila. Video zabere vždycky víc místa než pouhé fotografie. Uložila aparát do brašničky a chvíli jen tak pozorovala další procesy vzkříšení.
Každá z ďábelských žen se podílela jen na jednom. Některé ihned odcházely domů a odnášely si vzkříšené děti, ale na jejich místa přicházely jiné. Další tu zůstávaly. Stranou stály nízké stolky plné jídel. Adélka neviděla, že by je někdo přinášel, ale vyčerpané ďáblice se tam hladově krmily, jiné jen odpočívaly na sluníčku na rozprostřených dekách. Zřejmě se připravovaly na další kolo.
„Co musí člověk udělat, aby se dostal mezi vás?“ zeptala se Pepka.
„Přijmout zdejší civilizaci za svou,“ odvětil jí. „A to natolik, že se už nemůže vrátit na Zem jinak než jako návštěva. Nedoporučoval bych vám ale, abyste o tom uvažovala.“
„Proč myslíte?“
„Nemohla byste tady dělat novinářku. Nemáme tu žádné noviny,“ varoval ji.
„To je divné, ne? A co kdybych vám tu nějaké založila?“
„Ve světě, kde se všichni domlouvají telepaticky, si nikdo noviny nekupuje. Zprávy se šíří snadněji než rádiem. Rádio potřebuje vysílače a přijímače, zprávy musí někdo připravit a než to na Zemi projde redakcí, tady dávno všichni všechno vědí.“
„Takže jste tu úplně zlikvidovali masmédia, co?“ povzdychla si.
„Z toho si nic nedělejte, pozemských oborů nám tady chybí víc.“
„Něčeho jsem si všimla,“ přikývla. „Nemáte tu silnice ani auta. Místo toho máte malá nebo velká letadla, že?“
„Obejdeme se i bez letadel,“ usmál se. „Potřebujeme je jedině na cesty na Zem nebo jinam do vesmíru. Jak jste si určitě všimla, na krátké vzdálenosti si létáme jen tak, létají tak i naše děti, na hřišti jste je jistě viděla. Mezi kontinenty používáme síť teleportů.“
„Proč ale aspoň něco z toho nevěnujete lidem na Zemi? Tam by to přece také přineslo užitek. Proč to máte mít jen vy tady?“
„Slyšel jsem, že ten Vávra, který se na Zemi tak odpovědně staral o malé tefirky, věnoval lidem tajemství motorů, pohánějících pekelné vimaany. Nazývám tak létající talíře, nebo také UFO, snad je znáte. Předal na Zemi to tajemství lidem a co se nestalo? Američané postavili na bázi pekelných motorů bitevní letadla a použili je proti Novému Německu. Do civilní služby je ani nepustili, ale už pomocí těch strojů vraždí. Dovedete si představit, jak snadno by mohli majitelé atomových hlavic zneužít síť teleportů? Stačilo by jim načasovat bombu na pár vteřin a odeslat do cílového města. Nepotřebovali by ani nesmírně nákladné nosiče, rakety ani letadla, ale nedalo by se ani zjistit, odkud smrt přiletěla. Něco takového si hodně zčerstva rozmyslíme.“
„Nevidíte na Zemi ďábla v každém stínu?“
„Nevidím,“ zavrtěl hlavou. „Ale zničili cestovní kancelář Za zdravím i s Andělským světem a tím nám vyhlásili válku. To se nedá ani popřít, ani nechat bez odezvy. Od těch dob na ně pořádáme na Zemi štvanice. Ulovili jsme jich už několik stovek a vyčistili jsme od nich větší část Evropy.“
„Štvanice?“ podivila se. „O tom nevím!“
„Ale víte,“ usmál se. „Kryštof už mi za to chtěl vynadat, ale nedal jsem se. Neslyšela jste poslední dobou o několika desítkách nevysvětlitelně zmizelých lidí? Prozradím vám, co ještě nevíte. Nebyli to lidé, ale ďáblové. Ti, co žijí na Zemi a vládnou lidstvu. Zařekli jsme se neubližovat nevinným lidem, proto nám to jde pomalu, ale naše poslední úlovky stojí za to. Unesli jsme hlavní štáb i s presidentem, který dal rozkaz přepadnout Nové Německo.“
„Kdo? Vy?“ podívala se na něho nedůvěřivě.
„Škoda, že už nemáte čím fotit,“ usmál se. „Mohla byste vidět živého presidenta, jak jsem vám slíbil. Držíme ho ve vyhnanství nějakých patnáct tisíc kilometrů odsud na jednom malém ostrově spolu s generálem, zodpovědným za postřílení malých tefirek, které teď tak pracně křísíme. Ani jednoho už na Zem nevrátíme, způsobili tam dost zla.“
„Věřím vám to,“ řekla tiše. „Opravdu si myslíte, že i president je ďábel?“
„Ďábel není, ale nevinný člověk také ne.“
„Ani nevím, jestli by se to mělo zveřejňovat,“ uvažovala. „Možná bude lépe, když svět uvěří, že opravdu zmizel i s letadlem v Atlantiku.“
„To neumím odhadnout,“ přiznal. „Zdá se, že tím přistoupíme na kamufláž těch, kdo se to snaží ututlat. Ale umím si také představit obrovskou a nesmyslnou kampaň, jaká by mohla vzniknout za jejich osvobození. Asi bude lépe, když po nich ani pes neštěkne.“
„Jste opravdu zajímavý člověk,“ řekla zamyšleně. „Válka s ďábly... ani nevím, jestli bude správné zveřejňovat to na Zemi.“
„Přemýšlejte o tom,“ vybídl ji.
© 2006-2007 Václav Semerád, Praha
|
Konec II. části |
|
Následuje III.část - Válka ďáblů |
Konec
© 2006-2007 Václav Semerád, Praha
Slovník
aforxita = vlastnost hvězdných bran - na jednom přechodu mezi vesmíry může být současně otevřena jen jedna jediná brána
allohmota = (allomass) hmota se spiny elektronů otočenými do imaginární roviny, prostupná hmotou s reálnými spiny (základ duchů)
arachlirud = zóna elektrolytické nevodivosti, kde proud nevedou elektrolytické roztoky (včetně nervů, takže tam dochází nejen k nefunkčnosti přístrojů a baterií, ale i k »přimražení« živých tvorů)
diaboli = ďáblovi advokáti - advokáti opačné strany při svatořečení nových světců
Cifuri = svět v sousedním vesmíru
Ciropegy = kočkovití obyvatelé jiného vesmíru
collateral damages = vedlejší škody na civilistech, obvykle vícenásobně převyšující vojenské škody - běžné jednání armády USA
eldyf = ruční zbraň tefirů podobná laserům
flovyň = ochromující droga užívaná ke znecitlivění při operacích
Gehenna = svět v sousedním paralelním vesmíru
gézgete = vnadidlo lákající nepřátele do léčky
glyteja = mezivesmírná brána tefirů
Gubirufa = Zákoník starých tefirů
gunis = spojovací prostředek tefirů ne na bázi radiovln
idarchon = umělý energetický orgán Ogdurů
ixogotl = odštěpek inteligentních hurikánů v Jupiterském světě
kliftón = legendární detektiv, přeneseně policisté
kluapusé = ochranné silové pole
kytoskef = ruční zbraň tefirek
libri prohibiti = knihy zakázané cenzurou, držené v klášterních knihovnách zásadně pod zámkem
mea culpa = moje vina (lat.)
MEDr = Medicinae Extraterrestrial Doctor - doktor mimozemské mediciny
mgýčna = elektromagnetické orgány tefirů
mimogehenňané = obyvatelé všech ostatních světů než Gehenna
mínus vteřina = vzniká při převracení časoprostoru
Mirzyom = Legendární vládce Pekla, proslulý vynalézavým mučením
mosít = tefirský lékařský přístroj
Ogdur = příslušník starého vesmírného národa
Okifeia = svět v sousedním vesmíru, sídlo Mrzoutů, později Útočiště, nakonec zůstal Chetézům
Pegsda = svět v sousedním vesmíru, obývaný inteligentními obyvateli
přírjev = redukovaný telepatický pojem (přírodní jev)
rodzot = starší palubní zbraň vimaanů
slýrib = orgán Ogdurů otvírající mezivesmírné brány
tasike-sipde = zóna kovové nevodivosti - opak supravodivosti, oblast, kde kovy nevedou elektřinu
tefir = obyvatelé sousedního světa Gehenny
telekineze = přemisťování předmětů na dálku vůlí
telepatie = přenos myšlenek na dálku
tuorcha = protilátka na halucinogeny
ursýd = silný jed, používaný tefirkami na otravování studní v jiných světech
vimaan = letadla tefirů
xeri = orgán Ogdurů produkující neelektrickou elektřinu
Xijtra = svět v sousedním vesmíru, obývaný inteligentními chobotnicemi
yvoro = útočný elektrický orgán tefirů
zhavae = všegalaktická přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku)
zidibad = nejnovější palubní zbraň vimaanů na principu torzní vlny
Následuje: Válka ďáblů Jupiterský duch 3.část Skupina
Paralelní 01) Čtvrtá říše
02) Čtvrtá Země
03) Andílek
04) Učedník andělů
05) Andělský svět
06) Duch a ďáblice
07) Svět ďáblic
08) Válka ďáblů
09) Asistenti Erduka Titul: Svět ďáblic
Podtitul: Jupiterský duch 2.část
Autor: Václav Semerád © 2006-2007 Václav Semerád, Praha
Skupina: Paralelní vesmíry
7
Veškeré připomínky jsou vítané vsemerad@volny.cz
Nakladatel: Autobus
Žánr: Science fiction
Téma: Svět-ďáblic-J2
Next: Válka ďáblů
(Paralelní vesmíry 8) Anotace V prvním dílu Jupiterského ducha Pepek založil v jednom ze sousedních vesmírů druhou pozemskou kolonii Oáza. Byl by to ráj, kdyby se s ďáblicemi občas nevracel do Pekla - až se ucho utrhlo... Pepek přečká nemožné - jako duch přežije atomový výbuch, ve kterém shoří zbytek jeho komanda. Naštěstí mu pomohou dávní kamarádi, Olda a jeho družina. Jenže pak mu zkříží plány jiný Jupiterský svět a když se vrátí, nic doma nepoznává...
Co se to, proboha, stalo? Inu - zase to nezvládl... Jupiterské světy jsou zkrátka zákeřné, takže Pepkovi připraví víc překvapení, než čeká. Například se musí seznámit se svou novou manželkou - sedmou z devíti... (milovníci Star Trek jistě prominou...) Připomínky Tuto dobrodružnou knihu si můžete sami upravit. Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. SDÍLENÁ LITERATURA
www.romanyzdarma.cz
www.cteni-zdarma.cz
www.giweruz.cz
Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta
***
1479600028/3030 ***
dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).
Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům. Díky. Poznámky pod čarou 2 Pepek konečně na Zemi najde Janinku. a) 000=0% 00,Bude se tvářit, že ji nikdy neviděl? b) 009=90% 9,Nebo jí hrdě předvede své holky? c) 001=10% 1,Nebo ji angažuje do Oázy, aby vyučila pár ďáblic na kadeřnice? Odvede jí její nevšímavost? Tady jste byli velice jednotní... Ale je to logické, necháme tedy Janinku u ledu... Celkem : 10,
uzavřeno 3 František je křesťan a polygamii důrazně odmítne. a) 005=22.7% 5,Zůstane proto s jedinou ďáblicí? b) 006=27.3% 6,Nebo ho Pepek nakonec k polygamii ukecá? c) 011=50% Nebo ho svedou samotné ďáblice? Mohl by vzniknout příklad pro jiné! Na začátku třetího dílu platí ještě varianta a), ale rozhodli jste jinak a není ještě konec...! Celkem : 22,
uzavřeno 4 Alexijev se dozví o Pepkových alotriích (zejména s Parlamentem). a) 002=9.5% 2,Přijde Pepkovi osobně vynadat a zatrhnout mu je? b) 007=33.3% 7,Nebo si to Pepek před ním obhájí? c) 012=57.1% Nebo Alexijeva samy ďáblice přesvědčí, aby dal od Pepka ruce pryč? Těžké rozhodování! Alexijev je dost zásadový a přesvědčit ho není snadné. Není ale ani fanatik přesvědčený o své jedné jediné možné pravdě. Celkem : 21,
uzavřeno 5 Kdo má vyřešit záhadu tajemného masakru na ostrově Oáza? a) 001=7.1% 1,Pepek? b) 008=57.1% 8,Yazatap? c) 005=35.7% 5,Ramiel? Pepek je oběť, ta by to neměla řešit. Ano, Ramiel Pepka objevila, má dost zásluh. Yazatap má ze všech nejvíce zkušeností. Celkem : 14,
uzavřeno 6 Kterým směrem se nejvíc zaměří a čemu se věnuje Horákovic rodina na Zemi? a) 000=0% 00,Na pomocníky ďáblů do Českého Parlamentu? b) 005=41.7% 5,Do Pražského sídla skutečných ďáblů? c) 007=58.3% 7,Někam jinam? Jinde to může být mnohem závažnější... Celkem : 12,
uzavřeno 7 Setkají se ještě Pepek s Janinkou? a) 000=0% 00,Smíří se? b) 000=0% 00,Budou spolu věčně na kordy? c) 008=100% 8,Už se nikdy nesetkají? Má být Janinka jen epizodní postava? Janinka si tedy svoje odehrála a mizí... Celkem : 8,
uzavřeno 8 Vloží se rodina Horáků do vývoje v Gehenně? a) 000=0% 00,Vloží se aktivně do veliké atomové bitvy? b) 009=69.2% 9,Budou zatím vynášet děti a čekat na vítěze? c) 004=30.8% 4,Budou příliš zaměstnaní na Zemi? Tahle otázka může značně ovlivnit děj...! Celkem : 13,
uzavřeno 9 Nechali byste Pepka sdílet rodinu s jiným chlapem? (Naplno řečeno: dovolit jinému oženit se s jeho (!) pěti ženami jako jejich druhý muž? a) 001=5.6% 1,Ano, ať je to spravedlivější... b) 006=33.3% 6,Ne, chlapi ze Země to nesnesou... c) 011=61.1% Muselo by se stát něco, co znemožní jiný výběr. (U tefirek to tak kdysi bylo!) Že byly původně jen dva hlasy pro, to mě tolik nepřekvapilo. Zřejmě tu není převaha čtenářek frustrovaných harémem. Navíc se i Amila dodatečně veřejně přihlásila k c), což je opravdu jen užší varianta, jinak velice podobná a). Nakonec to rozhodly až na poslední chvíli e-maily. Uvidíme tedy, do jaké situace se Pepek musí dostat, aby neměl na výběr... Přiznávám, některé hlasy mě docela zaskočily, ale díky i za ně. Celkem : 18,
uzavřeno "Svět ďáblic Jupiterský duch 2.část" (komentáře)
Téma=Svět-ďáblic-j2
Errata:
ZDE
můžete změnit jméno hlavního hrdiny i hrdinky (třeba na svoje). (Nastavení platí i pro jiné knihy.)
1 Kdyby ještě tušila, že nahlížet druhému do vědomí se dá i proti jeho vůli, možná by to tak jistě neříkala...
2 Dobré jitro, sluníčko!
3 Příznivci Star Treku jistě prominou... ale sedmá z devíti je opravdu jen pořadí, ne jméno...
4 Příznivci Star Treku jistě prominou... ale sedmá z devíti je opravdu jen pořadí, ne jméno...
5 Bylo to trochu jinak... ale možnost, aby do člověka vstoupil ďábel, nebo naopak, v Oáze nikoho ani ve snu nenapadla...
6 Salgiel se mýlila. Tacuky dokáže regenerovat oči. Jen o tom nevěděla. Vyzkoušel to na sobě nedobrovolně Ota Vávra (viz román „Čtvrtá říše")
7 Kdyby tušila, že v tomto bodě nemá pravdu, možná by uvažovala jinak...
8 Proti milionům mrtvých při jiných »misích« Američanů je pár set mrtvol opravdu až nezvykle málo...
19.07.2021 10:09
=
=
Domů
Statistiky