Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Mlha
Půl druhého roku po své návštěvě u císaře jsem sestrojil svou první kosmickou výzkumnou laboratoř.
Nepoužil jsem sériovou stratopevnost. Bylo by to určitě rychlejší, ale z výpočtů vyplývalo, že energie potřebná pro práci konvertoru strašně rychle stoupá s rozměry. Mohlo by se stát, že pro celou stratopevnost nebudu mít dost energie. Nedalo mi ale velkou práci postavit si menší letadlo. Motory, ovládání, čistička vzduchu, všechno bylo zhruba stejné jako u stratopevností, stačilo mi sáhnout do skladů. Šlo pouze o základní konstrukci a jak to všechno vestavět do mnohem menšího prostoru než dosud.
Srdcem letounu tentokrát nebyla řídící kabina, odsunul jsem ji stranou. V geometrickém středu kulové kosmické lodi bylo něco, co se dosud v žádné stratopevnosti nenacházelo. Zbrusu nový tajný stroj – konvertor igidhig.
První – a dalo by se říci historický start mého letounu se uskutečnil letní noci sto šedesátého druhého dne druhého čtvrtroku osmého roku vlády císaře Šimara Velikého. Neveliký letoun vyletěl z obrovského hangáru, provázen starostlivými pohledy starého, věrného komorníka Poyera a dvou strážných, Aarka Moganara a Futoi Tuariho.
Sledoval jsem ty tři jen na obrazovkách v řídící kabině. Nemohl jsem jim osobně zamávat z bombometného stanoviště, už proto, že v letounu žádné nebylo. Nejen protože jsem úzkostlivě šetřil místem. Bylo tu několik kabin s přístroji, nevelká kuchyňka, stísněná zásobárna, ale žádná tato kabinka neměla vlastní okno, kterým by bylo vidět ven – a naopak.
Zkušenosti z několika mála letů nad hranicemi atmosféry hovořily o tom, že okny proniká jas slunce tak velkou silou, že se na kůži tvoří puchýře. K řízení i těch velkých stratopevností by přitom stačily obrazovky. Zejména ty nové, dodávané na zvláštní objednávku z továrny v Afitiorii, které zobrazovaly okolí v jasnějších barvách než starší typy.
Proto jsem teď viděl jediné tři svědky tohoto zkušebního letu, ale zamávat jsem jim nemohl.
Letoun rychle vystoupal nad stratosféru. Konečně ukázaly vnější manometry čisté vakuum a letoun se zdánlivě zastavil nad obrovskou mísou našeho světa. Nebyl jsem v takové výšce poprvé, ale poprvé jsem byl docela sám tak vysoko v tak malém letounu. Nechtěl jsem podnikat tyto lety se svědky. Tak to bylo vždy v tradicích našeho rodu, rodu Ligaidů. Nadechl jsem se, pak jsem vypnul hlavní motory – a překlopil páčku konvertoru.
Nevěděl jsem, že mě ten bezděčný, čistě reflexívní pohyb před vlastním zapnutím konvertoru nejspíš zachránil. Kdybych nechal motory pracovat, stálo by mě to život...
V první chvíli jsem se až ulekl. Všechny obrazovky totiž naráz vzplály jasným světlem. Nebyla to sluneční záře, jaká předtím svítila pouze z jedné strany. Tato záře obklopovala letoun kolem dokola. Nebyla silná, jako ostrý sluneční žár, nijak nezeslabovaný atmosférou. Měla však barvu, jakou bych nikdy neočekával. Jasnou svítící zeleň, vycházející z tisíců proužků dýmu, či snad mlhy, obklopující letoun kolem dokola, ze všech stran. Na jedné straně – dole pod letounem – v té mlze jasně svítilo nevelké oranžové světélko. Vzhled toho neznámého para-vesmíru mě udivil, překvapil a určitě by se dalo říci – dokonale vyvedl z míry.
Jemně jsem se dotkl spínačů motorů. Oranžové světélko se poslušně pohnulo a začalo pomalu zapadat do zelené mlhy. Pak jsem se polekal a opět tak pomalu jsem pohnul řízením, abych se vrátil blíž. Světélko se opět začalo přibližovat, ale jen jsem se mu přiblížil na dosah, náhle zmizelo a současně se objevilo na opačné straně letounu. Nechtěl jsem se od něho vzdálit, připadalo mi jako jediný pevný bod v zelenavé kaši kolem. Jen jsem s jakýmsi uspokojením konstatoval, že motory typu girrig účinkují i v tomto vesmíru. To bylo v té chvíli ze všeho nejdůležitější.
Zkontroloval jsem obrazovky, zda s nimi něco není, snad nemají všechny poruchu, ale vypadaly v naprostém pořádku.
Trochu mě ale polil chlad.
Byl jsem prvním z lidí, kdo se ocitl v prostředí onoho hypotetického paralelního vesmíru. Ale ten mi ihned na úvod jasně ukázal, že to s ním nebudu mít jednoduché.
V paralelním vesmíru nebylo vidět slunce, hvězdy, ba ani planety. Jen zelená mlha a v ní osamocené oranžové světélko, kterému jsem v duchu okamžitě dal jméno si-jid, což znamená majáček, neboť mi jako maják na moři stále ukazoval jediné pevné místo v tomto zrádném vesmíru.
Náhle jsem v záchvatu nepříjemného tušení stiskl páčku, kterou jsem prve zapínal konvertor.
Zelená mlha okamžitě zmizela. Téměř všechny obrazovky naráz zčernaly a pokryly se hvězdami, uspořádanými do dobře známých obrazců. Na bočních obrazovkách se opět objevilo oslnivě zářící slunce, ačkoliv jejich clony pohotově stáhly jas co nejvíc.
Při bezděčném pohledu na spodní obrazovky se však ve mně málem zastavilo srdce.
Před okamžikem byla pod letadlem obrovská mísa, planeta Aigura, domov můj i všech ostatních lidí.
Teď spodní obrazovky ukazovaly hvězdy dalšího souhvězdí, ale na žádné z obrazovek jsem neviděl rodnou Aiguru.
Můj domov – se vším všudy – zmizel...
Na okamžik se mi srdce sevřelo hrůzou.
Co se to stalo? Což mohl celý svět tak najednou zmizet? Propadl jsem panice, ale ihned jsem si poručil vzpamatovat se. Ne, Aigura rozhodně nezmizela, musela zůstat na místě, vyměřené prastarými nebeskými zákony. Zato se mnou se cosi nepříjemného stalo. Nemohl jsem se přece za tak krátkou chvíli natolik od domova vzdálit, to bylo nemyslitelné!
Všechny kamery měly přepínatelné objektivy. Mohl jsem z každé z nich jediným pohybem udělat dalekohled. A také jsem to udělal. Pak jsem uvedl letoun do pomalého otáčení, abych si mohl dalekohledy obrazovek prohlédnout okolí.
Netrvalo to naštěstí dlouho a dříve než bych mohl propadnout panice podruhé, podařilo se mi zachytit bílý terčík, vlastně jen o něco jasnější hvězdičku, nacházející se v místech, kde na mapě hvězdné oblohy žádná hvězda neměla co dělat.
Nebylo pochyb. Byla to – Aigura.
Až na to, že jsem se jí během několika okamžiků vzdálil mnohem víc, než kdokoliv z lidí. Ta malá hvězdička byla mimo dosah jakéhokoli letadla, jakékoli stratopevnosti. Byl jsem od ní tak daleko, jako dosud nikdo z lidí.
Byl jsem teď vlastně – samostatnou družicí slunce.
Jakmile jsem si tohle uvědomil, začal jsem opět chladně rozvažovat. Oběžná dráha každého tělesa obíhajícího kolem centra, v tomto případě slunce, je povětšinou určována jeho okamžitou rychlostí. Jakou má ale rychlost letadlo, ve kterém sedím? To byla v této chvíli neznámá, která všechny další výpočty a úvahy podmiňovala. Musel jsem to zjistit co nejdříve, abych mohl letoun správně nasměrovat. Vzdálenost by sama o sobě neměla být znepokojující. Ano, byl jsem daleko od Aigury, ale v podstatě na dohled od ní, seděl jsem v bezpečném letadle s nabitými akumulátory, zásob jsem měl prozatím také dost. Neudělám-li další chybu, musím se dostat v pořádku domů.
Na okamžik mi hlavou probleskla svůdná myšlenka využít k návratu konvertor para-prostoru, ale okamžitě jsem ji zapudil. Kdoví, kam bych se dostal – a jak jsem si všiml, energie spolknutá pouhým zapnutím konvertoru byla obrovská – další udržování letadla v para-prostoru už bylo jen zlomkem porce, nutné pro konverzi. Teď ještě jsem mohl doufat, že se vrátím, ale kdybych vyčerpal akumulátory více, mohlo by se mi stát, že pro úspěšný návrat nebudu mít energii – a toho jsem se musel vyvarovat. Navigační úloha „návrat na Aiguru“ byla v této chvíli nejdůležitější a zdálo se, že snad bude proveditelná, nesměl jsem ji ale promarnit dalšími experimenty. Na ty bude dost času, až se vrátím – pokud se vrátím.
Zapnul jsem motory na střední tah směrem k hvězdičce na čelní obrazovce. Pak teprve jsem vytáhl sešit a začal jsem na volný list papíru sepisovat rovnice popisující pohyb těles ve vesmíru.
Nad těmito rovnicemi jsem strávil několik hodin. Motory po celou tu dobu táhly letoun směrem k Aiguře, ale na její poloze se to zatím nijak neprojevovalo.
Nicméně se mi podařilo podle hvězdného atlasu, prozíravě se nacházejícího na palubě, určit nejen svou polohu vzhledem ke slunci i k Aiguře, ale porovnávání úhlů stálých hvězd mě dovedlo k prvnímu odhadu rychlosti.
Získané hodnoty byly víc než uspokojivé. Pravděpodobnost dostižení ubíhající planety byla vysoká, měl jsem tudíž opět naději, že ten ztřeštěný výlet přežiji.
Vypnul jsem motory a odpoutal se od velitelského křesla, abych si připravil něco k snědku. Kdybych ponechal motory zapnuté, urychlovaly by letoun dál, ale nebyl jsem si jistý, že svým pohybem po letadle neporuším jeho těžiště. Na další list papíru jsem si proto okamžitě napsal, čím musím letoun před příštími experimenty zlepšit.
Na prvním místě byly pořádné gyroskopické stabilizátory, spojené s ovládáním motorů, které by dovolovaly nechat jim směr letu na starosti.
Na druhém místě to byl nějaký další zdroj energie.
Na horní části letadla byl nevelký panel slunečních článků, schopných dobíjet akumulátory. Za plného slunečního světla, zejména ve stratosféře, kde nejsou mraky zeslabující sluneční svit a kde slunce stále pálí, dodávaly články dostatek elektrické energie, aby se letoun mohl nad jediným bodem planety nehybně vznášet po celé dlouhé týdny. Nehybné vznášení však nebylo energeticky obzvlášť náročné. Dohánět planetu bylo horší a energie v akumulátorech očividně slábla, ačkoliv se sluneční články činily seč mohly. Proto jsem se rozhodl, že je posílím. Slunce musí letounu dodávat mnohem více síly než dosud.
Další nápady potom přicházely během dalších hodin, jeden za druhým. Každý představoval další neocenitelnou zkušenost. Ačkoliv tento let málem začal katastrofou, pokračoval přímo vědeckými žněmi.
Skupina: GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí
10
Veškeré připomínky jsou vítané
vsemerad@volny.cz
Nakladatel: Autobus
Žánr: Science fiction
Téma: Ligaid
Errata:
Anotace
Fo-ru Ligaid je hlavní konstruktér planety Aigura a věrný služebník svého císaře Šimara. Až se jednou jeho dcera vrátí z vesmírného výletu s podivnou bytostí - s člověkem ze Země...
Připomínky
Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.
SDÍLENÁ LITERATURA
www.romanyzdarma.cz
www.cteni-zdarma.cz
www.giweruz.cz
Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta
***
1479600028/3030 ***
dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).
Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům.
Díky.
10.08.2021 20:54
Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od
Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma
Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories