Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rozhřešení

Barča se vrátila z Ándrapradéše v dobré náladě.

„Ándrapradéš to prostě vzal na vědomí,“ hlásila. „Vědecká Rada se nadšeně přidala, místo pracného objevování jednotlivých funkcí biroivi se mohou těšit na úplný návod, navíc i s novinkami za pětadvacet tisíc let! Ten návod k použití by byl jako kniha pořádně tlustý! Pouze Společenská Rada připomínala hejno zmoklých slepic, když jsem jim věštila totální změny v Kodexu.“

„Nebyli ale proti?“ zeptal se Zdislav.

„Nebyli,“ ujistila ho Barča. „Na Vukův záznam návštěvy Aplafů v lese nábožně zírali jako na zázrak. Někteří spínali ruce, když Aplafů pochválil Zdislava za to, že byl spravedlivý i v nespravedlivém trestu. Co ale mohli dělat, když to tak rozhodl Aplafů! Ještě že jsou všichni pachatelé dávno po smrti, teď by od nich ani pes kost nevzal. Pane jo, to to vzalo obrat!“

„Zaplaťpámbu!“ vzdychl si Zdislav.

„Zítra svolám další pikaj,“ rozhodla Barča. „Už se ani nebudeme scházet, vyzkoušíme si pikaj na dálku.“

„Máš něco důležitého, aby to stálo za to?“ zeptal se Zdislav.

„Jistěže!“ opáčila Barča. „Musíme se shodnout, jak přijímat nováčky. Je přece škoda nechávat Vukovu Studnu zahálet, ale na druhou stranu nás Aplafů varoval, ať si dáme pozor, koho mezi sebe přijmeme. Musíme to vzít chtě nechtě vážně. Zřejmě vymyslíme nějaké psychotesty, aby se mezi nás nevloudili jedinci s touhou po moci, jako se zřejmě stalo v Atalantixu u tehdejší Rady Moudrých. Takových lidí je všude ve světě plno, musíme si na ně dávat pozor.“

„A co bude se školou?“ staral se Zdislav.

„Nespěchej s ní!“ krotila ho Barča. „Kolik máš zatím žáků? Momentálně devět, z toho šest úplných začátečníků, tři naopak hodně pokročilé, mrně Vojtíška zatím nepočítám. S těmi šesti musíš začít co nejdřív, aby nebyli úplní zajíci, ale pro začátek jim asi postačí základy. Musíme nashromáždit žáků aspoň na celou třídu, jako se učí děti ve školách, s individuální výukou už nevystačíme. A pak to nastane!“

„Uvidíme!“ usmál se Zdislav. „Beztak si myslím, že se talentovaným žákům budeme i nadále věnovat jednotlivě... zvlášť když jsou hodně před ostatními.“

A podíval se na usmívající se Věrku.

Ve třech rodinách nastala kuriózní situace. Děti poučovaly rodiče a těm nezbylo než převahu svých potomků uznat a nechat se poučovat. Předčasná vyspělost jejich dětí jim to jen trochu usnadňovala, nevypadalo to aspoň tak trapně, jako kdyby je poučovali školáčci.

Nejvíce se tomu bránil pan Mareš. Ještě nedávno dceři uděloval domácí vězení, občas jí hrozil i výpraskem vařečkou, a teď aby ji poslouchal?

Jitka na to ale šla chytře. Nejprve přesvědčila matku, která si dala říci, zvláště když jí dcerka připomněla, jak využíváním biroivi šetří peníze za jídlo. Pak se s dělostřeleckou podporou matky pustila do otce, zejména když na pomyslnou misku vah padl slib častějšího uvádění na rodinný stůl staročeské svíčkové, pečených medvědích tlap a jiných pochoutek, které otcův odpor rychle nahlodaly.

Pak už to měli všichni tři snadné. Jakmile rodiče uznali převahu svých dětí alespoň na poli znalostí, přestali se novotám bránit. Tak to občas bývá i v jiných, normálních rodinách, když potomek vystuduje vyšší typ školy než se poštěstilo rodičům, takže jim nezbývá než jeho znalosti uznat, jen to obvykle bývá později. Promoce studentů na vysokých školách se odehrávají až v dospělém věku a to už nebývají patnáctiletí frackové, jako na konci základní školy! Ještě že naši tři nováčkové aspoň vzhledově vypadali jako dospělí, aby pro rodiče nebylo tak těžké uznávat je.

Základní školu ze všech tří ukončili jen Jitka s Víťou, i když měli ke konci, po svém skokovém »zestárnutí«, drobné potíže. Jak to byl zpočátku šok pro rodiče, tak na ně nevěřícně zírali spolužáci i učitelé. Ale zatímco rodiče to nějak skousnout museli, učitelé si mohli postavit hlavu, naštěstí to většina přijala jako zajímavou, ale neškodnou kuriozitu a ačkoliv selský rozum pochyboval, že by to bylo v pořádku, nechali tomu volný průběh. Nejdéle vzdoroval učitel tělocviku Polyfémos. Nespokojil se jako ostatní učitelé »vysvětlením«, že jde o velice vzácnou poruchu, projevující se nerovnoměrným stárnutím. Trval na tom, že je to nepřípustné, naštěstí se neměl oč opřít. Školní předpisy s něčím podobným nepočítají.

Jitka s Víťou ukončili základní školu s vyznamenáním. Nezvyklé bylo i to, že si nepodali přihlášky na střední školu, ale zvědavcům mezi učiteli i spolužáky to vysvětlili tím, že mají v Praze sjednané soukromé gymnázium.

Vypadalo to pravděpodobně a nikoho už nenapadlo pátrat, kde to v Praze je. Ostatně to ani nebyla lež. Hned na začátku prázdnin se Jitka s Víťou stěhovali do Prahy. Tetička Markéta se vrátila do Brna a Barča jim mohla ve svém bytě nabídnout vlastní »studentské pokojíky«. A protože měl Zdislav podobný pokojík »oficiálně pronajatý« u Věrky, bydleli opět všichni blízko od sebe.

Rychle jim došlo, že předčasná dospělost má i nevýhody. Přišli o dosavadní kamarády. Odstěhováním to jen zpečetili, ale i kdyby zůstali ve vsi, přišli by o ně také. Což si mohli s nimi hrát, když vypadali o tolik starší? Bezstarostné dětství jim zřejmě skončilo, ale nebrali to tragicky. Měli už dávno jiné zájmy.

Věrka to měla jednodušší. Od sehrané smrti nechodila do školy vůbec. Čekal ji ale první problém s falešnou totožností. Na matrice ji vedli jako zemřelou a nemohla čekat, že někdo ten propletenec rozplete. Stejný problém měl i Zdislav. Nenarodil se v Čechách a těžko mohl na úřadě tvrdit, že mu je opravdu teprve půl roku a navíc se ani nenarodil z matky. Tetička Barča jim ale řekla, aby to nechali na ní, že s tím má víc zkušeností.

Tetička Barča ale rozhodla, že další studium počká, až je dohoní noví žáci, kteří budou teprve teď začínat. A aby mezitím »nezvlčili«, nabídla jim »studentskou brigádu«. Měli by vytvářet pro nově vznikající televizi kriogisů »Jitřenka« populárně naučné pořady na téma »historické památky v Čechách, jak je neznáte«.

O historických památkách je toho v Čechách zaznamenáno víc než dost, ale byly to všechno záznamy určené pro kriogisy. To jsou víc dokumenty než populárně naučné pořady, u nich také nezáleží na délce. Kriogisům beztak prolétnou hlavou v jediném okamžiku. Pro televizi bylo nutné vytvářet záznamy jiné. Kratší, řádově jen hodiny, naopak musely obsáhnout co nejvíc znalostí.

Byl to úkol stvořený pro zvídavé. Nepotřebovali kamery ani záznamová zařízení, vystačili si s vlastníma očima a ušima. Mohli tak pořizovat záznamy i tam, kde byly zřetelně umístěné zákazy fotografování.

Nehodlali je totiž respektovat.

Typické byly záznamy návštěv hradů a zámků. Těch je v Čechách plno, představovaly dost práce na delší dobu a Víťa s Jitkou se na to s elánem vrhli.

Nejprve si pokaždé vyslechli a zaznamenali přednášku oficiálního průvodce. Tu potom doplňovali dalšími záběry, které se zpravidla návštěvníkům nepředvádějí. Vrcholem byla zevrubná prohlídka památky očima racků. Část leteckých záběrů dávali na úvod, aby diváky navnadili, ale mnohem podrobnější prohlídku připojovali na závěr. A nebyly to záběry, jaké se dají pořídit z běžného letadla, z helikoptéry, ba ani z dronu! Dosahovali už v řízení racků takové zběhlosti, že pro ně nebyl problém proletět s nimi korunami okolních stromů a u nejstarších zřícenin i okny polozřícených stěn, za nimiž byla většinou impozantní propast. Pro racky nebyl problém přistát na nejvyšším bodě památky a pořídit odtud nádherný panoramatický záběr širokého okolí. Velice často mohli své pořady doplnit i krátkou ukázkou z dob, kdy na místě dnešní zříceniny stál vzkvétající hrad zářící novotou a obydlený pravým středověkým panstvem, dokreslující obraz památky z doby, kdy ještě žila. Staré záznamy, pořízené mnohdy ještě žijícími kriogisy, byly časově příliš rozsáhlé, ale vždycky se z nich dal vystřihnout vhodný úsek.

Věrka se k nim nepřipojila, ale věnovala se tajemstvím podzemí pod Prahou.

Měla už dostatečnou průpravu od tetičky Barči, jen musela u každého pořadu nejprve představit své herce. Aby nevzbudila odpor, ukazovala jen kočky a netopýry, ale ne potkany. Naštěstí záběry pořízené jejich pomocí vypadaly podobné kočičím, až na to, že se potkani snadno dostali i tam, kam by člověk kočku zásadně nenalákal, například plaváním vodou nebo kanalizací.

Věrka vsadila na to, že hrady a zámky spousta lidí zná, mnozí se na nich byli i podívat, ale podzemí Prahy zná málokdo a očekávala, že po prvním naučném pořadu bude mít více diváků než okoukané nadzemní objekty.

»Jitřenka«, nová televize kriogisů, potřebovala trháky jako sůl. Obtížné bylo získání vysílacího kanálu, ale ještě větší smršť očekávali po spuštění první zpravodajské relace. Všichni dobře věděli, že se staví proti informačnímu monopolu dosavadních médií, která budou připravena skočit po jakékoliv jejich chybě. Znamenalo to jen jedno. Žádnou chybu neudělat. Což se ovšem snadno řekne...

Problémem bylo, že nikdo z kriogisů dosud neměl s televizí nic společného. Jenže to teď bylo »pozdní bycha honění«, museli se tomu postavit a zvládnout to, jinou možnost zřejmě neměli.

Výhodou kriogisů bylo, že nepotřebovali nákladná televizní studia ani techniku. Každý kriogis mohl dělat reportéra, záznamy uměli pořizovat všichni a jakmile dostali od Aplafů konvertor, měli prakticky všechno, co potřebovali. Z konvertoru vedl kabel k České správě radiokomunikací a odtud už šlo vysílání do éteru. Obsluze konvertoru se věnovali tři postarší kriogisové, tisíciletý pan Paleček, osmisetletý Jošt a nejmladší pětisetletý Kuneš. Pořady jim ale museli zajišťovat mladší kolegové. I Barča s Markétou se zapojily – Markéta vedla brněnskou redakci, Barča pražskou. Na rozdíl od obvyklých televizních molochů se počet členů obou redakcí »Jitřenky« dal spočítat na prstech a většina ostatních kriogisů měla jen funkci příležitostných reportérů. Nutno ale připomenout, že se »Jitřenka« neomezovala jen na oblast Čech. Většina českých kriogisů měla přece přátele i v okolním světě!

Tetička Barča se z učitelky změnila v přísnou šéfku. Věrka, Víťa a Jitka patřili pod její pravomoc a Barča byla přísná šéfka! Tolerovala sice různé délky vlastivědných pořadů, ale neodpustila jim žádnou chybu. Běda, když náhodně vržený stín prozrazoval, že obraz snímá svýma očima potkan! Věrka poprvé brblala, když musela kus záznamu »přetočit«, ale vzala si z toho ponaučení a příště si dávala pozor, aby pořad neměl nejmenší vadu.

Zdislav se věnoval úpravě nejstarších historických pořadů. Vzhledem k omezené délce vysílacího času šlo hlavně o škrty. Vtěsnat celé měsíce do jediné hodiny vyžadovalo citlivý zásah a navíc se musel postarat o dabing, neboť starým jazykům nikdo nerozuměl, Zdislav však měl na staré dějiny cit. Materiálu pro historické pořady z Čech i z Evropy měl dost, také pamětníků, kteří mohli ručit za historickou věrnost, ale pro světové dějiny mimo Evropu byl v Čechách Zdislav jediným.

Měl ale více času, protože jeho pořady přijdou na řadu až později, až vyjde najevo, co jsou kriogisové zač. Prozatím se to rozhodli dál tajit. Nač dráždit případné nepřátele?

A jak se zdálo, »Jitřenka« si na nedostatek nepřátel určitě stěžovat nebude.

Jen co začne hlásat pravdu!

Ke smůle ostatních televizí, které mívaly na místě, kde se ve světě něco dělo, obvykle reportéra, zvyklého papouškovat mluvčí či spíše mluvky té strany konfliktu, které fandily vládní kruhy, reportáže »Jitřenky« byly podrobnější. Reportéři se nespokojili pětivteřinovými šoty ani tlacháním komentátora na nehybném pozadí. »Jitřenka« reportéry nijak nevystavovala, zato předváděla reportáže, jaké v oficiálních televizích neměly místo. Delší, zasvěcenější a především úplně jinak komentované, než u ostatních stanic. Reportéři televize »Jitřenka« se neváhali vydávat i doprostřed bitev, kde rachot výbuchů prořezávalo svištění kulek a střepin, kam by se jinak vypravil jen sebevrah. Pravda, občas byla reportáž náhle ukončena s poznámkou, že reportér právě v té chvíli zaplatil svou smělost životem, diváci se však nedozvěděli, že skutečným reportérem byl jen holub či malý vrabec, umístěný na strategické pozici ve větvích stromu.

Myši se najdou i v palácích a kromě koček si jich málokdo všimne. Pro kriogisy nebyl problém živit své malé reportéry, aby pak světu odhalili přísně tajná jednání nepřátelských vojenských junt a tajných spolků. Kriogisové myší reportéry nejen krmili, ale i chránili. Predátoři, ať už rodu kočičího, nebo pitbulího, nikdy žádnou reportérskou myš neulovili. Pro zručné vciťovatele nebyl problém vzít nepřítele do kleští a nenápadně vyvést z dosahu, nebo ho ještě místo lovu jemně požádat o nezištnou spolupráci.

Nejlepší špioni byli odjakživa domácí mazlíčci diktátorů!

Televize »Jitřenka« začala být noční můrou politického establishmentu. Nejen českého, ale i ostatních, zejména když z Bruselu vynesla zákulisní jednání, kde představitelé Evropské unie »dobrácky« hrozili českému ministerskému předsedovi, ať tu televizi co nejrychleji umlčí, jinak může očekávat sankce jako hrom!

Tradičně zbabělý český ministerský předseda tam samozřejmě odkýval všechno, jenže když to pak »Jitřenka« jízlivě komentovala, ztratil nervy a před kamerami ostatních televizí všechno popřel, čímž si vysloužil nelichotivé přízvisko »korouhvička«.

Jako kdyby se tak nechovali všichni politici! Nejen ti z České republiky!

Sankce samozřejmě následovaly, neboť jedině takové sliby politici plní poctivě a rádi, ve škůdcovské činnosti se přímo vyžívají! Evropská unie nejprve zastavila do Čech dotace, čímž přivedla k bankrotu několik stavebních firem. Na nezaměstnanost v Čechách to kupodivu příliš velký vliv nemělo. Většinou šlo o stavební firmy s velkým podílem mechanizace, propuštěných dělníků nebylo tolik, aby se to výrazně projevilo ve statistice nezaměstnanosti. Pár stovek jich přišlo demonstrovat na úřad vlády, ale vládní mluvčí je odkázala do Bruselu, odkud sankce přišly, kam se ovšem demonstrovat nikdo nevydal. Nemělo to smysl.

Politici se pokusili o protiútok. Ne proti Bruselu, ale proti »Jitřence«. Zákon »o podvracení republiky«, navržený poslanci konzervativních stran, však tvrdě narazil nejen na odpor ostatních poslanců, ale u veřejnosti. Reportéři Jitřenky zjistili, že navrhovatelé se v časové tísni nezmohli na nic víc než na doslovné opsání zákona z dob komunistů, s drobnými změnami převzatého ze zákoníku Rakousko-uherského císařství. Jitřenka to jízlivě označila za pokus o rehabilizaci Bachovského absolutismu a trestní oznámení na redakci za pokus o umlčení »jediného nezávislého média v Čechách«.

Ostatní média spustila proti »Jitřence« diskreditační kampaň a Nejvyšší kontrolní úřad operativně na »Jitřenku« poslal inspekci k odhalení finančních machinací. Ale ouha! Byl tu háček. »Jitřenku« provozovala stejnojmenná nadace, tvořená dvěma důchodci, kteří si rozdělili všechny potřebné funkce. Po formální stránce to bylo na hraně zákona, žádný to vlastně neporušovalo. Inspekce navíc našla účetnictví ve vzorném pořádku. Bylo vlastně prosté a nebylo co sledovat. »Jitřenka« nevysílala reklamy a neměla příjmy, na druhou stranu neměla výdaje. Technické vybavení bylo neuvěřitelně prosté. Signál vycházel z několikanásobně zálohovaného serveru, kde bylo podle vyjádření jeho správců všechno. Darovací smlouva na hardware byla řádně zdaněná, stejně jako dary nutné k zajištění provozu. Finanční prostředky byly na transparentních účtech u dvou různých bank, aby televizi neohrozil ani neočekávaný krach jedné z nich. Pořady údajně přicházely po internetu od nadšenců, kteří je sem posílali bez nároku na odměnu. Po finanční stránce se zkrátka ani zkušení matadoři neměli čeho zachytit a tak to také stálo v závěrečné zprávě.

Premiér slíbil podniknout proti »Jitřence« likvidační zásah, takže »zaúkoloval« ministra vnitra, aby už »proboha Policie něco našla«. Bylo to ale mimořádně těžké. Obrazové záznamy v »Jitřence« očividně nikdo neupravoval, aby se z toho dalo něco použít u soudů, pořady měly označení „Common“, takže neporušovaly autorská práva.

Nezbylo než použít nelegální prostředky.

Starší dům se servery »Jitřenky« zasáhlo jedné tmavé noci několik dobře umístěných Molotovových koktejlů. Požár ohrozil i nájemníky sousedních bytů, »Jitřenka« však vysílala dál. Ve zpravodajské relaci se objevili maskovaní útočníci, jak o dvě ulice dál nasedají do nemaskovaných policejních vozů. Asi netušili, že by je někdo mohl sledovat, takže byli velice překvapeni.

Komentátor »Jitřenky« si dokonce neodpustil jízlivý dotaz na ministra vnitra. Kdy po takovém skandálu hodláte odstoupit? Ministr ovšem neodpověděl.

Dala se ale očekávat ještě tvrdší akce.

Mladé kriogisy to ovšem nenechalo chladnými. Iniciativy se tentokrát chopil Víťa.

„Přece to tak nenecháme!“ prohlásil. Nejprve v užším kruhu, kam počítal Věrku, Jitku a Zdislava, ale chystal se obrátit se na dospělé.

„Nepodceňoval bych Barču,“ vrtěl hlavou Zdislav. „Co víme my, ví i ona a jestli se na nás neobrátila, asi ví proč.“

„Řekla bych, že nás chce držet stranou a v bezpečí!“ namítla Věrka.

„Tak se jí přímo zeptej!“ navrhl Zdislav. „Vytvoříme z nás čtyř malý pikaj a přizveme ji, ať nám vysvětlí, jak to vidí ona.“

Bylo to rozumné a zbývající tři souhlasili. První mluvčí se tak stala Věrka a pokusila se vtáhnout do pikaje tetičku. Ta to sice nečekala, ale neprotestovala.

Nejprve si nechala vyložit jejich stanoviska a pak sama požádala o slovo. Věrka jí vyhověla, všichni byli zvědaví, co na to tetička řekne.

»Takže byste se do toho chtěli zapojit,« zamyslela se Barča. »Ale vždyť už pro Jitřenku pracujete víc než dost. Nevšimli jste si, že i některé vaše pořady už šly do éteru?«

»Všimli,« odvětila Věrka. »Ale zdá se nám nechutné sedět v bezpečí doma, když jiní za Jitřenku vedou válku. Chceme být také něco platní!«

»Tak především,« opáčila tetička. »je hezké, že vám to leží na srdci, ale nesnažte se do toho míchat. Není to válka v pravém slova smyslu.«

»I když už tam létaly zápalné láhve?« vskočila jí do řeči Věrka.

»Ani i když tam létaly zápalné láhve,« přikývla Barča. »To všechno byly jen předzvěsti. Ne aby vás napadlo se do toho míchat! Bylo by to přímo proti našemu záměru. Abyste byli v obraze, chceme nechat Jitřenku úplně vypálit.«

»Ale co když to někdo odnese?« skoro zaúpěla Věrka.

»Protože to čekáme, nikomu se nic nestane,« odmítla to Barča. »Shoří jeden konvertor, no bóže, to nás nerozhází. Ostatní obyvatelé se stěhují jinam, všichni pochopili, že tam nebude bezpečno. Správcové uprchnou pomocí kjodlychu, na to jim stačí vteřina. Dříve než hasiči začnou hasit, najede záložní studio a Jitřenka bude vysílat dál. Začneme u žhářů a tentokrát je budeme sledovat, dokud se neodmaskují, klidně je necháme dojít až domů. Jistě si umíte představit, kolik zvířat už očekává, až to začne! Mají připravené pozice, další by se tam jen pletla.«

»Takže nás nepotřebujete?« opáčila zklamaně Věrka.

»Od vás čekáme další pořady, ať máme co vysílat!« řekla tetička. »To je váš úkol!«

»Ale pořady přece děláme,« řekla Věrka.

»Děláte,« souhlasila tetička. »A jsou důležitější než si myslíte! Nemůžeme doprostřed vysílání zařadit ceduli, že již nemáme lidem co ukázat. Zatím máte náskok, ale když vytvoříte jeden pořad denně a vysílá se hodinu, spočítejte si, kdy vás vysílání dohoní. Jistěže budeme většinu naučných pořadů opakovat, spoustě lidí to uteklo, ale novinky mají větší cenu. Navíc se zapojujete do aktualit a u médií se říká: není nic mrtvějšího než včerejší zprávy!«

»Ale správci to mají nebezpečnější!« namítla Věrka.

»To je jen zdání,« ujistila ji Barča. »Správcové vědí, jak co nejméně riskovat. Není to ani tak nebezpečné jako pořizovat aktuality vlastníma očima. Proto do válečných konfliktů odjakživa posíláme zvířata – většinou přežijí i tam, kde by lidem hrozila smrt. Poslyšte, mládeži, i ty Zdislave! Dostali jste báječný úkol, važte si ho, co nejvíc se na tom poli snažte, budete tak pro Jitřenku i pro ostatní kriogisy nejužitečnější.«

Pak se odtrhla a zmizela jim, takže jim nezbylo než se rozpustit. Na debatu mezi sebou nepotřebovali pikaj, z očí do očí to bylo jednodušší.

„Ta nám to dala!“ vzdychla si Věrka.

Souboj mezi televizní stanicí »Jitřenka« a státními orgány České republiky pokračoval.

Druhý útok Molotovovými koktejly byl úspěšnější než první. Dům nezkrotné televizní stanice tentokrát vyhořel do základů, při hašení se zřítily i obvodové zdi a hasiči měli plno práce, aby zachránili aspoň sousední domy. Policisté, kteří byli »náhodou« poblíž a dorazili na místo jako první, ale nevěřícně zírali. Z hořícího domu nikdo nevyběhl, nikdo nevolal o pomoc a ani hasiči nikoho nezachraňovali. Policie samozřejmě věděla, že se nájemníci po posledním menším požáru odstěhovali, ale v domě přece musel někdo být! Policisté měli příkaz každého zadržet a odvézt k výslechu na služebnu, kde si je přeberou spřátelení specialisté, ale když se odzdola až nahoru zřítily prohořelé stropy, bylo i jim jasné, že se z těch hořících trosek nikdo nedostane. Zdálo se, že tentokrát byl útok příliš brutální a dva důchodci, majitelé a správci nadace »Jitřenka«, nejspíš uhořeli.

Některým policistům z toho až zatrnulo. Přece jen je něco jiného dvojnásobná vražda než »umlčení« nepohodlné televize, ale nakonec, měli rozkazy a není jejich vina, že je nemohli splnit. O hořlavinu se starali jiní, těm ať to teď leží na svědomí!

Jenže pak se ukázalo, že televize »Jitřenka« nejenže vysílá dál, ale dokonce pohotově zveřejnila portréty všech, kdo se paličského útoku zúčastnili. Nejen příslušníků speciálního komanda, kteří dům zapálili, ale i policistů, kteří tomu nečinně přihlíželi a co bylo horší, zveřejnila i portréty dovezených specialistů na výslechy, do té doby veřejnosti zcela neznámých.

To už byla opravdu záhada. Správa radiokomunikací na příkaz ministra vnitra odpojila světlovodné kabely stanice »Jitřenka« – a obraz se ani nezachvěl, ta prokletá televize vysílala dál. Ani odborníci netušili, kudy její signál přichází. Ale i tyto pokusy se krátce poté objevily ve zpravodajské relaci. Ať bylo utajení sebelepší, všechno se provalilo. Jako kdyby se všech tajných zasedání účastnil neviditelný televizní štáb s reportéry, kamerami i osvětlovači. Všem bylo jasné, že je to nesmysl, ale tím víc to na ně psychicky působilo. Požadavek na odstoupení ministra vnitra byla ve vysílání Jitřenky ta největší drzost, ale lidé ji brali jako správnou.

Nic nebylo platné ani to, že všechny ostatní veřejné i soukromé televize spustily křik, že »Jitřenka« vysílá protiprávně a nelegálně. Jen jí dělali neplacenou reklamu.

To už »Jitřenku« poslouchal v Čechách každý, ať s ní souhlasil, nebo byl vášnivě proti. Kdyby vyzvala lidi k demonstraci na obranu svobody slova, Václavské náměstí v Praze by nestačilo. Jenže taková akce tu kdysi byla a pak se ukázalo, že je všechno úplně jinak, pouhé opakování by nebudilo důvěru. Současní majitelé »Jitřenky« nezastírali, že po nich jde Policie České republiky, ale škodolibě tvrdili, že k tomu má jediný důvod. Umlčet pravdu. A při nestranném pohledu to tak skutečně vypadalo.

Jednotný šik ostatních médií s takovým vysvětlením samozřejmě nesouhlasil. Nejhorší bylo, že nikdo nevěděl, kdo za »Jitřenkou« stojí. Nikoho nenapadlo hledat za vším dva starší důchodce, všem bylo jasné, že ti dva měli jen roli »bílých koní«. Samozřejmě se přímo vnucovalo podezření na »zelené mužíčky z Ruska« a dvě třetiny médií se vrhly na »ruskou stopu« jako ohaři, jenže stopa nikam nevedla. Rusy, pracující pro »Jitřenku«, nikdo v Čechách neviděl. Ani svérázné vlastivědné pořady, uváděné mezi zpravodajstvím, Rusové netočili. Spíš se zdálo, že se toho odborně účastní historikové, jakých je ve světě málo. Proč se ale skrývali?

Průvodci a kasteláni se dušovali, že poslední dobou žádné filmaře s kamerou okem nespatřili a bez nejmenších pochybností odmítali účast cizinců. Těch by si přece všimli!

Záběry, představující památky natočené v historické době, navíc předpokládaly obrovské náklady. Těžko někde seženete skutečný hrad, jehož proporce přesně odpovídají dnešní ruině. Muselo jít o kulisy, ale o historicky velice věrné kulisy. Dokázali by je ruští filmaři v tak krátké době postavit? Těžko. Ani by na to nesehnali dost prostředků. Takové náklady by utáhl nanejvýš Hollywood, kdyby mu za to stály!

Jenže američtí filmaři jednoznačně popírali, že to bylo jejich dílo. Stavět nákladné kulisy podle skutečného hradu, aby se v nich natočilo pár minut záběrů bez poutavého boje a úplně bez sexu, to se přece nezaplatí! Od Hollywoodu se dala očekávat barnumská pompéznost, ne historická věrnost, americké filmy bývají heroicky přehnané a historický rámec bývá jen bublina kolem nervy drásajícího příběhu.

Tím větší záhadou bylo, kdo na to věnoval tolik peněz? A proč by to věnoval neznámé nevýdělečné televizi, kde se mu to přece nemohlo žádným způsobem zhodnotit?

Některé »jakoby-historické« záběry přitom popisovaly události, jejichž pravost se dala potvrdit záznamy starých kronik. I v Čechách pořádala šlechta rytířské turnaje, hrady občas vyhořely do základů a zejména v husitské době byla spousta hradů dobývána a dobyta. Tyto záběry však tvořily jen drobné zpestření, rozhodně v pořadech nepřevládaly. Chyběl jim nosný příběh, byla to nanejvýš ilustrace. Tím to nebylo pochopitelnější, naopak!

V jednom se odborníci, ať už mezi historiky, nebo mezi filmovými umělci, shodli bez nejmenších pochyb.

I kdyby to bylo historicky zcela věrné, z komerčního pohledu to bylo neuvěřitelné vyhazování peněz bez nejmenší návratnosti. To se prostě nedalo pochopit! Ani miliardář by si nemohl dovolit nasypat tolik prostředků do bezvýznamné televize v Čechách. Nepochopitelná byla i úpornost, s jakou televizička bojovala za své právo vysílat. Nezastavily ji ani oběti na životech!

Pochopitelné by to ale bylo, kdyby se tady angažovala nějaká velmoc. Spojené státy to zaručeně nebyly, »Jitřenka« šla zcela otevřeně proti jejím zájmům. Rusové i Číňané ty akce svorně a sveřepě popírali. Ostatně, když šlo o pravdu, »Jitřenka« nešetřila ani je.

Klasická otázka »Cui bono?« neboli česky »komu to prospívá?« tentokrát zdánlivě nedávala odpověď. Proboha, které světové velmoci může prospět zpravodajství pravdivé za všech okolností? Kdo by podporoval televizi, která by i jeho často usvědčovala ze lží, podvodů a korupce?

Která velmoc, ale i bezvýznamná vláda, se neuchýlí ke lžím ve chvíli, když pravda poškozuje její mocenské zájmy?

Proti všem předpokladům tu ale taková televizní stanice byla. A nebohá vláda České republiky byla při každé lži první na ráně. A co bylo nejhorší, nedokázala ji umlčet.

Ministr vnitra ztratil nervy jako první. Prohlásil, že za těch okolností nemůže zajistit »pořádek a bezpečí občanů«. Jako kdyby občany někdo ohrožoval! Ministr však jako první rozpoznal, že mu mocenské nástroje zřejmě nebudou nic platné.

Odstoupil z vlády i z politiky.

Pořady z dílny nejmladších kriogisů byly od základu odlišné než co se kdy objevilo na obrazovkách televizních přijímačů.

V reportážích chyběli reportéři. Když se Jitka při návštěvě jednoho zámku zahleděla do benátského zrcadla a ukázala tak sama sebe, Barča jí nařídila příslušný záběr vystřihnout, aby diváci nemohli poznat, že nemá kameru a pořad »natáčí« vlastníma očima.

Památek je v Čechách tolik, že jen projít všechny průvodcovské trasy je záležitost na stovky hodin pomalé chůze. Mnoho dalších památek, většinou zřícenin, můžete navštívit bez odborného výkladu průvodců. Tam místo toho byly zasvěcené komentáře znalců této památky. Kriogisů je v Čechách dost, aby na každou našli pamětníka, který by ji dokázal svými vzpomínkami připomenout.

Při té práci čas ubíhal jako voda a události v Čechách prolétaly kolem nich. Proto byli všichni překvapeni, když za nimi přišla jednoho dne tetička Barča a přinesla všem čtyřem novotou vonící občanské průkazy České republiky.

V patnácti není neobvyklé, že mladí lidé dostávají své první doklady, na tom by nebylo nic divného. Nedostávají je ale s odlišnou identitou.

Víťovi Krčmářovi a Jitce Marešové tetička sice donesla průkazy na jejich pravá jména, ale falešným údajem na nich bylo datum narození. Věrka a Zdislav na nich měli odlišná příjmení. To bylo mezi kriogisy obvyklé, proto se většinou oslovovali křestními jmény, když se příjmení neustále měnila a mohl si je pamatovat sotva jejich nositel.

„Mám se jmenovat Věrka Schneiderová?“ mračila se. „Vždyť je to německé jméno!“

„Německá jména mají v Čechách výhody,“ ujišťovala ji tetička. „Nikdo se příliš nepídí po podrobnostech o jejich nositelích.“

„Proč?“ zarazila se Věrka. „A proč se má Zdislav jmenovat Dvořák?“

„Protože Zdislav je tak starodávné české jméno, že se k němu německé příjmení vůbec nehodí,“ odvětila tetička. „Rozuměj, německá jména většinou pochází od pravých Němců, žijících kdysi dávno v Čechách. Němci patřili mezi vyšší vrstvu obyvatel, proto si německy vyhlížející jména dávali i někteří Češi, bylo to zkrátka v módě. Bohužel tohle povědomí přetrvává dodnes. Když se do Čech přistěhuje někdo zdaleka, je pro něho výhodné dát si jiné jméno. Buď české, ale mnohem častěji německé. Ironií je, že i obrození českého jazyka záviselo na lidech s německými jmény, jako Jungmann, Rettigová, Presl a Kramerius. Projdi si seznam velkých Čechů ať uvidíš, kolik typicky německých jmen mezi nimi najdeš.“

„No dobře, ale proč Schneiderová?“ čuřila se Věrka. „Nenašlo se mezi německými jmény nějaké sympatičtější? Třeba Milerová nebo Šmídová...“

„Čím němečtější, tím lépe!“ řekla tetička. „Poslyš, Věruško, předpokládám, že si příjmení beztak brzy změníš, tak o co jde? A když se ti německá jména nelíbí, ohlížej se po českých. Třeba se budeš brzy jmenovat Věra Dvořáková.“

Věrka se podívala na Zdislava, ale ten se tvářil vážně a prohlížel si svůj nový průkaz.

„A jsem Zdislav Dvořák,“ řekl vážně. „Dobré jméno.“

„Jméno samo není ani dobré, ani zlé,“ odvětila tetička. „Vždycky záleží na tom, kdo to jméno nosí. Ale o vás se nebojím. Vy dva svým jménům ostudu neuděláte.“

„Budeme se snažit,“ řekla Věrka.

Jakkoliv měla vláda České republiky starosti s televizí »Jitřenka«, horší problém se chystal, kde to čekala nejméně.

V Čechách ročně zbankrotují stovky různých podniků a provozoven, takže si nikdo nevšiml, že se právě zde chystá převrat tisíckrát zákeřnější než jedna neposlušná televize. V Čechách začaly krachovat hospody.

Nikomu to nebylo nápadné, neboť současně vznikaly hospody nové. Mnohde se jen změnil hospodský, krachující podnik levně odkoupil a zdánlivě se nic nezměnilo. Jen to, že nový podnik začal podivně prosperovat.

Začínalo to tím, že se poblíž stávající hospody objevila nově otevřená restaurace, ale proti dosavadním podnikům má sotva třetinové ceny. Předhoďte národu českému pivo za pět kaček a než se týden s týdnem sejde, štamgasti se do nové hospody přestěhují a původní hospoda zkrachuje. V té chvíli se objeví dobrodinec, který bezcenný podnik koupí, se stejně nízkými cenami otevře a má ji zakrátko plnou, neboť mu tam kromě milovníků piva začnou chodit na levné obědy a večeře celé rodiny, které by tam jinak ani nepáchly.

Vařte si doma, když to hospoda zvládne levněji, chutněji a bez práce! Zejména když má pro seniory ještě další slevy, takže oběd i večeře vyjde na pětikorunu! Není divu, že se typické české hospody začaly měnit na velké vyvařovny, i když každá měla několik koutků pro družné chlapské popovídání u piva i pro podobné ženské debatní kroužky u kávy.

Na přechodu jara a léta se hospodská revoluce prodrala i do vesnic, kde byla vždycky hospoda jen jedna. Nečekanou »hospodskou revoluci« mohl v prvotní fázi úspěšně ukončit jen Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, neboť tu byly nesporné příznaky dumpingu. Jenže úřad je v byrokratické setrvačnosti podobný všem ostatním úřadům a než se stačil rozhoupat, byla »hospodská revoluce« natolik rozšířená, že se touto cestou zastavit nedala.

Jiné české úsloví totiž už od dob Švejka říká, že padne každá vláda, která zdraží pivo.

Kromě starých hospod vznikaly i hospody nové. Češi se do nich trousili nejen na pivo a alkohol, ale zejména na levné jídlo. Nové hospody byly větší a členitější. Nebyly jen pro pivaře, ačkoliv měly menší oddělené místnosti, vhodné i pro pivní kroužky, ale měly větší množství »rodinných« oddílů, určených pro stravování. A většina nových hospod byla patrová, kde nahoře byly pokoje s obsluhou, nahrazující domovy důchodců a hospicy.

A všude byly velké obrazovky s vysíláním televize »Jitřenka«. Daly se ovšem vypnout nebo ztlumit, ale rodiny, které se přišly najíst a ne diskutovat, je nechávaly zapnuté.

Toho se v nouzi chytily autorské svazy a pohotově napařily hospodám citelné pokuty za porušování autorských práv, neboť za televizory nezaplatily zákonem stanovené poplatky.

Vzápětí autorské svazy postihla hromadná žaloba za překročení jejich pravomocí, podaná hospodami. Čertovo kopýtko bylo v tom, že žádný z těch televizorů neumožňoval příjem televizního vysílání. Byly to vlastně pouhé monitory počítačů, umožňující přehrávání pořadů z vnitřního disku. Tyto pořady autorská práva neporušovaly. Vysílání televize »Jitřenka« sem přicházelo po internetu a ne éterem.

Autorské svazy soud prohrály, zaplatily soudní výlohy a musely se s vrčením stáhnout. Obrazovky v hospodách dál šířily »Jitřenku«.

Tudy zkrátka cesta nevedla.

Další hromadnou žalobu proti hospodám podaly ostatní televizní stanice. Trvaly na ukončení diskriminace, neboť hospody šíří »štvavé a nezákonné« vysílání »Jitřenky«, aniž by daly možnost občanům přepnout si na jiné programy.

Soud ale skončil stejně neslavně jako pro autorské svazy. Stačilo obrátit se na rozsudek ve věci autorských svazů. Hospodské televizory nepřijímaly televizní signál, přehrávaly jen obsah archivních disků. To, že tam »Jitřenka« zdarma posílala své pořady včetně zpravodajství, nemělo diskriminační charakter. Mohly to dělat všechny stanice pod podmínkou, že v pořadech nebudou reklamy, budou zdarma a označené jako »Common«.

„Ta podmínka není jen diskriminační, ale likvidační!“ prohlásil u soudu advokát žalující strany JUDr Bergmann. „Pořady zdarma, to je vyloženě dumpingové chování!“

„S tím jste se měl ale, pane kolego, obrátit na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,“ usmál se na svého protivníka doktor Kuneš Týnecký, advokát »Jitřenky«. „Jenže ani ten nemůže použít paragraf o dumpingovém chování televize »Jitřenka«. Její pořady jsou opravdu vytvářené nadšenci, pracujícími zdarma.“

„Podle posudku soudního znalce doktora Neuratha není možné točit pořady v takové kvalitě bez odpovídajícího technického vybavení!“ tvrdil doktor Bergmann.

„Slyšel jste už někdy, pane kolego, o »Google-glass«?“ zeptal se ho Týnecký. „To jsou brýle, které se příkazem aktivují a pak fungují jako fotoaparát nebo kamera. Pořizují se s nimi kvalitní videa jako profesionálními kamerami. Chcete snad tvrdit, že by k tomu nebyly vhodné?“

„A vy chcete tvrdit, že tyhle přístroje, které si mohou dovolit jen milionáři v Americe, máte v Čechách k úplně volnému použití?“ namítal Bergmann.

„Netvrdím, že »Jitřenka« vlastní »Google-glass«,“ řekl klidně Kuneš. „Jen to, že vývoj reportážní techniky se ani v Čechách nezastavil.“

„Ale taková technika musí být příšerně drahá!“ namítal pan Bergmann.

„Není, pane kolego, není,“ ujistil ho dobrácky Kuneš. „Kdyby soud dovolil, mohu předvést malou ukázku, jak to vlastně funguje.“

Soud byl na ukázku zvědavý a pan Kuneš dal přinést jeden z hospodských televizorů, připravený v předsálí. Po zapnutí na obrazovce vyvstal obraz soudní síně a začal v nejvyšší kvalitě přehrávat dosavadní průběh soudního jednání. Stačilo porovnat perspektivu záznamu se soudní síní a bylo jasné, že ji nemohl pořizovat nikdo jiný než – doktor Kuneš Týnecký.

„Vy máte Google-glass?“ vyskočil JUDr Bergmann, když na obrazovce spatřil i sebe. „Ale tady nebylo povoleno natáčení! Nedal jsem k tomu svolení!“

„Nedal,“ přikývl Kuneš. „Ale nebylo to ani zakázané. Kromě toho se obávám, že to ani zakázat nepůjde.“

„Ani kdybych vás vyzval, abyste to zařízení vypnul a na dobu celého soudního jednání je odevzdal sem na stůl?“ nadhodil zamračeně předseda senátu.

„To nemůžete požadovat,“ usmál se doktor Kuneš. „To zařízení vypnout ani odevzdat nemohu, proto musím váš požadavek odmítnout. Tím zařízením jsou totiž moje vlastní oči. Vypnout se nedají, leda byste mi je dal vypíchnout, jenže na narušování mé integrity nemáte nejmenší právo. V natáčení mi můžete zabránit jedině tak, že mi dáte na hlavu černý pytel, ale já se proti tak fašistickému zacházení pochopitelně ohradím.“

„Nikdo vám nebude dávat černý pytel na hlavu,“ řekl zamračeně předseda senátu.

„V tom případě můžete směrem ke mně směle zamávat divákům televize »Jitřenka«,“ usmál se na něho dobrácky doktor Kuneš.

»Jitřenka« tentokrát vyhrála za cenu prozrazení jednoho z tajemství kriogisů.

Ale to prozrazení nikomu nemohlo posloužit.

Dívat se – to lidem nikdo nezakáže...

Politická strana, vzniklá krátce před volbami, není v Čechách nic neobvyklého.

Zajímavé bylo, že přijala jméno úspěšné televizní stanice. V první chvíli se zdálo, že to televize »Jitřenka« nenechá být, ukázalo se však, že s novou stranou souvisí. Doporučila divákům, aby své hlasy v blížících se volbách dali stejnojmenné straně.

„Lákavých stranických programů byly v Čechách desítky, ale kolik jich později partaje splnily?“ hlásala »Jitřenka«. „Naše strana nedává nesplnitelné sliby, ale navzdory podrazům naší předražené vlády jsme v Čechách udrželi pravdivé zpravodajství. To se dosud nikomu nepodařilo! Nejen v Čechách, ale ani ve světě, neboť o to žádná světová politická partaj vlastně nestojí. Patří nám síť nových, levných restaurací, kde se většině našich občanů ulevilo od starostí. Plánů máme víc, ale dnešní politická moc nám je ze všech sil hatí. Dejte nám tedy důvěru a volte nás!“

Navzdory popularitě televize však nedával žádný politický odborník straně »Jitřenka« ve volbách šanci. Političtí odborníci si v ostatních televizích výjimečně notovali, že je nová partaj jen další »výtah k moci«. Její program označili za »nesplnitelný«, členskou základnu za nulovou, zejména když strana další zájemce o členství odmítala pod záminkou, že pro ně nemá místo.

»Jitřenka« to sarkasticky komentovala, že až dosud to tak opravdu u všech partají bylo, jenže také až dosud všechna média lidem lhala a většina lže dodnes. Strana »Jitřenka« však neslibuje, ale jedná. Potřebuje k tomu jen aby jí vláda přestala házet klacky pod nohy. Přečkala to televize, přečká to i strana, jenže odpor mocenských struktur spotřebuje příliš mnoho energie, kterou chce strana věnovat ke zlepšení hospodářských poměrů v Čechách.

„Politici dosud lidi klamali,“ hlásila »Jitřenka«. „My ne. Rozhodněte se sami. Chcete být trvale klamaní, nebo řeknete dosavadním partajím »dost«?“

Trojice mladých kriogisů dostala překvapivou nabídku.

„Potřebujeme kandidáty na poslance,“ přišla za nimi tetička Barča. „Je nás málo a některé kriogisy nemůžeme vydávat všanc Policii. Zapíšeme vás na kandidátní listinu a jestli to vyjde, pomůžete nám v Parlamentu.“

„Vždyť nám ještě není osmnáct!“ namítla Věrka.

„Podle dokumentů už dávno je,“ zarazila ji tetička.

„Nevím, ale na poslance si moc netroufám,“ přiznala Věrka. „Co kdyby někdo naše falešné dokumenty odhalil...?“

„Nebyli byste první z kriogisů, kdo musel do ilegality,“ usmála se na ni tetička. „Podívejte se, mládeži! Podle našich dosavadních odhadů máme šanci dostat se do Parlamentu a mít tam dokonce ústavní většinu. Zmanipulované agentury pro průzkum veřejného mínění ani netuší, že máme vlastní průzkum po hospodách.“

„Hospodské průzkumy!“ ušklíbla se Věrka.

„Tomu by se všechny agentury vysmály, že?“ oplatila jí tetička úšklebek. „Jenže podle nás je to tentokrát vážnější. Dosavadní partaje vždycky jen slibovaly, my jednáme. Z hospod zmizeli hospodští typu Palivce ze Švejka, kteří se o politiku nestarali, hlavně když jim hosté za pivo platili. Uvědomte si, všechny hospody dnes vedou kriogisové!“

„No právě!“ řekla Věrka. „Hospody na sebe vážou většinu našich.“

„Ale jsou tam potřebnější než jako poslanci,“ trvala na svém tetička. „Když získáme ústavní většinu, změníme ústavu, zrušíme Senát, předěláme volební systém... je toho dost. Od dalších voleb může být počet poslanců poloviční. Potopíme vládu, aby musely být předčasné volby a vy byste se mohli vrátit ke své dosavadní filmařské práci, budete-li o to stát.“

„Jujda!“ hvízdla si Jitka. „My máme plány! Kdo o nich ale za zády ostatních kriogisů jednal? Nemělo by tohle být námětem Sněmu?“

„Sněm bude, až seženeme váš souhlas,“ kývla tetička.

„Máte to nějak dopředu moc podrobně připravené!“ rýpla si Jitka.

„Máme,“ trochu zvadla tetička. „Nezatěžujeme s tím zatím nováčky. Nejen vás, i vaše rodiče a všechny změněné v posledních letech. Máme vás jako rezervu, ale příští Sněm bude všeobecný a ve formě dálkového pikaje. Tam se to rozhodne. Může se stát, že tam přijmeme úplně jinou koncepci, pokud s ní někdo přijde.“

„Jenže nikdo jiný jinou nemá,“ pokývala hlavou Věrka.

„Jiný návrh nemají ani Aplafů,“ ujistila ji tetička. „Projednali jsme to i s nimi. Smíme na území Čech vytvořit nový Atalantix, ale tentokrát máme svolení udržet ho před nájezdy sousedních válečnických kmenů.“

„I v případě války?“ podívala se na ni zpytavě Věrka. „I za cenu potoků krve?“

Také Jitka, Víťa a Zdislav teď napjatě viseli očima na Barčiných rtech.

„Jaképak války?“ ušklíbla se tetička. „Kdyby někdo Čechám vyhlásil válku, zastavíme bez jediné kapky krve jeho armády na hranicích, nanejvýš pár set metrů za nimi! Nikoho nezabijeme, postačí, když pomocí dešadé zničíme vojákům techniku. Nahatí vojáci s holýma rukama se vrátí na vlastní území tak rychle, jak jim to bosé nohy dovolí!“

„Ale co letadla a rakety?“ starala se Věrka.

„Dešadé je dost rychlé, aby spolklo letadla i rakety,“ ujistila je tetička. „Otázkou je, zda je zjistíme včas. Ale Aplafů nám zapůjčí jejich meteorický radar. Nepracuje na stejném principu jako radary pozemské civilizace, dokonce se jimi ani nedá zjistit, ale u kosmických lodí zjistí i malý prášek na takovou vzdálenost, o jaké se elektromagnetickým vlnám nezdá. Letadla nechceme ničit i s piloty, těm dáme vždycky šanci zachránit se na padácích.“

„Takže to plánujete podrobně,“ řekla vážně Věrka.

„Plánujeme,“ přikývla tetička. „Tentokrát to musí vyjít! A co vy? Přidáte se k nám?“

„Nepřidáme,“ řekla vážně Věrka.

Tetičce údivem spadla čelist.

„Nepřidáme, nejprve bysme se museli od kriogisů odtrhnout,“ pokračovala Věrka bez mrknutí oka. „A to po nás přece nechtějte!“

Napětí se okamžitě uvolnilo.

„I ty liško podšitá!“ zahrozila tetička Věrce.

Ale usmívala se při tom...

 © 2014 Václav Semerád, Nová Ves

Konec

© 2014 Václav Semerád, Nová Ves

22.07.2021 13:11

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Poustevník" (komentáře) Téma=Poustevník Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: Norbert Info: dědek Ono se řekne semenec ale zkus ho zobat z   Téma: Poustevník 05.09.2018 v 23:17 id: 1294954 Ono se řekne semenec, ale zkus ho zobat z láhve. Když je v seznamu knih jenom polovina textu jako ukázka, jak mohu dosáhnout na uznání jejího přečtení? Já si ji dočtu ze své kopie v kompu, ale to se nezapočítává. Asi by měl být k dispozici celý text, ale blokovaný proti stahování. Jinak si může každý v hodnocení přečíst : je tu toho ještě hodně. 2 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Knihu Poustevník dnes vydalo   Téma: Poustevník 05.09.2018 v 13:26 id: 1294953 Knihu "Poustevník" dnes vydalo nakladatelství Nová Forma a dá se objednat na http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/0/0/5/1275-Semerad-Vaclav-Poustevnik (Ale byla to fuška!) 3 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Dostal jsem obsáhlý soupis chyb v   Téma: Poustevník 06.05.2018 v 19:46 id: 1294109 Dostal jsem obsáhlý soupis chyb v Poustevníkovi. Někdy jsem se až divil, ale většina jich byla oprávněná. Je fakt, že si některých drobností (čárky místo tečky) při mých očích těžko všimnu. Jinde jsem musel doplnit aspoň vysvětlení. Celkově jsem si ale Poustevníka znovu s gustem přečetl. Možná by stálo za úvahu vydání na papíře... 4 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Vrátil jsem se (po pouhých 3 letech)   Téma: Poustevník 19.11.2017 v 18:10 id: 1288403 Vrátil jsem se (po pouhých 3 letech) zpátky k "Poustevníkovi". Jednak jsem to celé znovu přečetl, při tom jsem opravil pár desítek odstavců (někde to byla korekce chyb, jinde úprava děje), takže jsem všechno znovu "přeložil". Trochu jsem rozšířil i slovník, pár termínů tam chybělo. Kdo to zná, nemusí to číst znovu, děj v podstatě zůstal. Ale při čtení po těch letech jsem zjistil, že to vůbec není špatná kniha. Opravím ji ještě pro čtečky, kde je dnes pouze "učesaná" verze, přibyla by i "rozcuchaná". (Doprovázel jsem svou choť po doktorech a nevěřili byste, kolik času pacienti a někdy i jejich doprovod pročekají! Marně není slovo "pacient" od latinského "trpělivost". Vzal jsem si tedy na to čekání čtečku a... takže se trochu zpomalil postup na Manuscriptu, omlouvám se!) 5 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Žádná Žofie tam přece není! Ve které   Téma: Poustevník 03.02.2016 v 22:58 id: 717252 Žádná Žofie tam přece není! Ve které kapitole to má být? 6 Jméno: honbri   Ještě jsem si vzpomněl že v   Téma: Poustevník 03.02.2016 v 22:31 id: 717251 Ještě jsem si vzpomněl, že v Poustevníkovi je chyba v pojmenování dcery Barbory: v prvním případě (Barbora se "přiznává" Věrce ke svým dětem) jí říká Žofka, potom už všude je jako Markéta.... 7 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Krásný obrázek @Mpous/aplafu2-150000@J z   Téma: Poustevník 06.04.2015 v 23:11 id: 227130 Krásný obrázek z Afriky (tedy už ne jenom Indie). Stáří nálezu - údajně 150.000 let. 8 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Poustevník je převedený do PDF PDB EPUB   Téma: Poustevník 23.09.2014 v 17:29 id: 208536 Poustevník je převedený do PDF,PDB,EPUB,MOBI a navíc jsou změněny uvozovky 9 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 Jana: Námět bych měl ale nechci se   Téma: Poustevník 19.09.2014 v 16:41 id: 208104 2 Jana: Námět bych měl, ale nechci se ukvapit. Řeknu jen název: Schizofrenik. Odehrával by se taky trochu ve vesmíru (jak jinak dostat na Zem pořádné fantastično?), ale z větší části na Zemi. Ale třeba mě ještě napadne něco lepšího... 10 Jméno: Jana   Škoda že už Poustevník skončil. Máte   Téma: Poustevník 19.09.2014 v 12:15 id: 208081 Škoda že už Poustevník skončil. Máte už nový námět na další román? Mohl by se opět odehrávat někde ve vesmíru - ten je krásně velký a možností tam je nepřeberně. 11 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan VPJVM: Jitřenka je televize. Ty nemají   Téma: Poustevník 18.09.2014 v 22:24 id: 208014 VPJVM: Jitřenka je televize. Ty nemají daleký dosah, navíc jsou sabotovatelné Správou radiokomunikací. Hospodské televize ani nejdou éterem. Čechy jsou prostě pokusný králík. Pokud uspějí, vezmou to i jinde do rukou kriogisové. 12 Jméno: VPJVM Info: z PC Jitřenka by mohla kromě českých zpráv   Téma: Poustevník 18.09.2014 v 19:52 id: 207997 Jitřenka by mohla kromě českých zpráv vysílat i německé nebo anglické, aby mohli i ostatní Evropané poznat, kdy jim mainstreamová média lžou. Evropskou politikou se v ní zabývají stejně. 13 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 VPJVM: Pamatujte si: @-Sankce se   Téma: Poustevník 15.09.2014 v 21:26 id: 207706 2 VPJVM: Pamatujte si: Sankce se nezdůvodňují paragrafy, ale příkazem maňáska z USA! Je pak na žvanilech (mluvčích), jak to zdůvodní svým ovčanům. Například "ohrožováním demokracie v okolních zemích" - asi jako teď proti Rusku. Čím vlastně zdůvodnila EU současné sankce proti Rusku? Podporou teroristů, dodávkami zbraní, že? Přitom teroristy naopak podporuje EU v Kijevě! (Nechcete snad tvrdit, že jsou tam demokraticky zvolení vláda i s parlamentem!) Rusku podporu domobrany ještě nedokázali (domobranci tvrdí, že veškerou těžkou techniku prostě ukořistili, nikdo nemůže dokázat, že ne, když něco ukořistí skoro každý den), i pozorovatelé OBSE se dušují, že pomluvy Kijeva nemohou potvrdit, naopak jsou jasně prokázané dodávky "yntelygentních střel" (spolu s US kanony ráže 155mm) teroristům do Kijeva! (Ty emerycké Herculesy tam nelítaly prázdné a o humanitárních nákladech "Made in USA" víme už dávno své!). A proč se sankce zostřily naposledy? Protože Putin zprostředkoval příměří? No to je přece důvod - jako sviňa! 14 Jméno: VPJVM Info: z PC Když se EU rozhodla vyhlásit proti ČR   Téma: Poustevník 15.09.2014 v 20:07 id: 207700 Když se EU rozhodla vyhlásit proti ČR sankce, čím ty sankce zdůvodnila? Nebo tam mají nějaký gumový paragraf, který umožňuje vyhlásit sankce proti členskému státu bez zdůvodnění? 15 Jméno: Jana   Hlasuji pro další kapitoly u poustevníka.   Téma: Poustevník 12.09.2014 v 11:51 id: 207336 Hlasuji pro další kapitoly u poustevníka. Jako případné další téma bych navrhla pokračování Orizemě - na začátku vypustili rakteu směrem na zem a druhou do souhvězdí Epsilon Eridana - ale už jsme se nedozvěděli, jak ta raketa dopadla a zda někam doletěla - tam by mohla býr nějaká nová civilizace.... 16 Jméno: Dyx Info: anketaaaaa Jelikoz tu je demográcie jsem pro   Téma: Poustevník 12.09.2014 v 00:00 id: 207276 Jelikoz tu je demográcie jsem pro nasledujici anketu:   Kolik kapitol jeste poustevnik bude mit?   1. 1/2 2. 2 kapitoly 3. 5 kapitol 4. 10 kapitol 5. 20 kapitol 17 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Založíme novou anketu: téma dalšího   Téma: Poustevník 11.09.2014 v 23:47 id: 207275 Založíme novou anketu: téma dalšího románu? Poustevníku chybí už jen 1/2 kapitoly... 18 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 Jana: Díky opravil jsem. :-) Taky jsem   Téma: Poustevník 09.09.2014 v 22:58 id: 207057 2 Jana: Díky, opravil jsem. Taky jsem skončil kopírování z havarovaného disku (byl to nervák, vždy tak po 5 minutách provozu se přehřál, až se zastavil, následovalo vypnutí, zchlazení a pokračování "per partes" neboli "po částech". Fuška jako na kostele. Kromě toho jsem dost sledoval dění na Ukrajině - znal jsem odtud pár lidí, takže mě to zajímalo. Vzniklo tak několik dalších "úvah a plků" - "Donbas", "Madona z Gorlovky", "Snajperka". Ruština mi naštěstí nedělá potíže a zvládl jsem rozumět i ukrajinštině, abych měl zprávy z obou stran a mohl je porovnávat podle hesla "všichni lžou a pravda je někde mezi". Musím přiznat, i znechucení z českých médií u mě stouplo ještě víc. Presstituti nám zkrátka vládnou. Ne politici, ale presstituti! Ale to už je zase jiný ! 19 Jméno: Jana   Musím Vám opravit počty nováčků - dle   Téma: Poustevník 08.09.2014 v 12:09 id: 206917 Musím Vám opravit počty nováčků - dle Barči jich je 7, ale dle mého počítání 6 dospělých, 3 pokročilejší děti a 1 nemluvně. Pokud jsem četla pozorně, tak Vuk pozměnil rodiče všech 3 učedníků. To už by na menší třídu vydalo. Komentáře Začátek