Vargrd (12) - Agaboril planeta Mágů Science fiction

Nad severním okrajem pevniny, v blízkosti hrozivě bílého pólu, se rozkládal velký ostrov, celý pokrytý silnou vrstvou ledovce. Nežila tu žádná zvířata, tím méně lidé. Jen ve vodě kolem bylo možné občas spatřit umělé netvory, ale ani ti se tu příliš nezdržovali. Neměli tu co dělat – potravy tu pro ně rozhodně nebyl nadbytek. Pustý ostrov byl něčím zajímavý teprve z velké dálky. Nepatrná sonda kroužící kolem planety zjistila, že se právě v těchto místech nachází velice silná magnetická anomálie. Ostrov byl z dálky podobný obrovskému magnetu. Přitahoval až dolů k povrchu planety její radiační pásma, takže na jeho obloze často zářila polární záře. Sonda rovněž velice brzy zjistila, že magnetická síla ostrova není zdaleka konstantní. Měnila se podle neznámých závislostí, občas pulsovala, jindy jen líně zvedala nebo snižovala svou intenzitu. Na ostrově se přitom zdánlivě nic nedělo. Řádily tu sněhové bouře přírodního původu, od okrajů ostrova se odlamovaly ledovce, unášené mořskými proudy k východu, kde v teplejších částech moře s opakující se jistotou zase tály.

Muž oblečený do polárního obleku v této pustině působil dojmem člověka z jiného světa. Bylo tomu ostatně tak – ale kdo by ho spatřil, pravděpodobně by v prvním okamžiku strnul překvapením. A jistě by si ihned pomyslel, že jen blázen se může odvážit sem do těchto míst bez odpovídajícího vybavení. Kromě polárního obleku neměl tento muž ani lehký batoh se zásobami, jako kdyby byl na krátkém výletě. Široko daleko kolem nebylo žádné útočiště před nepříznivým počasím, místo, kde by se mohl najíst, zahřát a odpočinout si. Muž kráčel opatrně, ale vytrvale. Čas od času pozvedl ruku k obličeji a podíval se na malou krabičku, připnutou na ruce černým plastikovým páskem. Krabička měla na sobě okénko s černými číslicemi. Magnetometr.

Gurroa postupoval systematicky. Poté, co bylo jasné, že sonda, umístěná na oběžné dráze nic víc nezjistí, poslal sem na ostrov jednu část své bytosti. Jeho muž teď měřil sílu magnetického pole a snažil se vypátrat, kam směřují jeho gradienty. V podmínkách, kdy se magnetické pole neustále měnilo, by to byl nesmyslný, nadlidský úkol, ale Gurroa měl neustále k dispozici korekční měření ze sond na oběžné dráze a započítat všechny opravy byla pro něho maličkost – k tomu potřeboval jedno jediné dítě, sedící u počítače na mateřské planetě Gurr, přes dva tisíce světelných let odtud.

Postupoval tak stále stejně, dnem i nocí, aniž by si za celou dobu pořádně odpočinul, aniž by se uložil ke spánku. Kdo by ho pozoroval, zjistil by na jeho cestě jen krátké zastávky. Pokaždé po několika hodinách se muž zastavil, odepnul od pasu krátkou lopatu a vyhloubil s její pomocí ve sněhu jámu. Tam vždy krátce odpočíval, ale nikdy ne déle než pár minut. Vždycky brzy vyšel ven a pokračoval v pravidelné chůzi. Tyto krátké zastávky podnikal navíc vždy v noci – ani tma ho nezastavila, neuhnul se ze směru, i ve tmě postupoval dál, jenom nepatrně pomaleji, než za světla. Prošel napříč ostrovem ve směru od jihu k severu, pak šikmo až k západnímu cípu ostrova a opět napříč k východu. Na obrazovce počítače, vzdáleného tisíce světelných let odtud, se mezitím postupně objevovala podivná, barevná mapa. Modrá u okrajů ostrova, směrem dovnitř více a více červenější. Nakonec se objevilo nejsvětlejší místo – rudý bod přibližně ve dvou třetinách ostrova ve směru sever-jih, blíže k severu a k východu.

Podle planetární mapy, pořízené z oběžné dráhy, měl být v těchto místech mohutný skalní masív, vystupující do výše bezmála čtyř tisíc metrů, pokrytý ledovcem. Sem tedy zamířil muž, kráčející sněhovou pustinou už několik desítek dní.

Na úpatí pohoří se zastavil a jakoby zaváhal. Několik dlouhých minut pozoroval ledovou horu, tyčící se před ním do nebetyčné výše. Byl večer, slunce zapadalo za obzor a hora byla jeho posledními paprsky zbarvená do ruda. Ale také jako kdyby ze samotné hory vycházelo podivné světlo.

Pak se zablýsklo a muž naráz zmizel. Skoro současně se zablýsklo v dlouhé, tmavé chodbě uvnitř hory, – a muž v polárním obleku se objevil zde, téměř sto metrů od místa, kde stál ještě před okamžikem.

Projít stěnou dokáží v tomto světě pouze Mágové. Avšak tento muž zřejmě Mágem nebyl. Mág by nejspíš pokynem ruky rozsvítil v celé dlouhé chodbě jasné světlo, kdežto tento muž vytáhl z kapsy obyčejnou svítilnu a posvítil si s ní na nejbližších pár metrů chodby. Pak s uspokojením vykročil do nitra hory, svítilnou však šetřil. Čas od času si posvítil dopředu, ale vždy zase světlo zhasínal.

Pak se před ním objevila obrovská vrata, uzavírající chodbu. Muž k nim došel a chvíli si je prohlížel ve světle svítilny. Pak se fialově zablýsklo a muž zmizel, ovšem skoro současně se objevil na opačné straně vrat. Otočil se, aby si je prohlédl, ale po chvilce opět zamířil do nitra hory. Pancéřové dveře ho nepatrně zdržely, ale nezastavily.

Dlouhá chodba opět končila u pancéřových dveří, ale ty muž svým podivným způsobem nepřekonával. Namísto toho se obrátil stranou, kde byl výklenek a v něm další těžké dveře, menší – právě ve velikosti člověka. Teprve u nich se blýsklo a muž jimi opět prošel.

Na druhé straně byla obrovská hala, dlouhá přes kilometr a široká nejméně dvě stě metrů. Výšku této haly bylo těžké odhadnout, protože na jejím dně ve hloubce dobrých sta metrů se neustále převalovaly kotouče husté mlhy a znemožňovaly spatřit její dno. Ve vzduchu byl cítit podivný štiplavý pach a ztěžka se tu dýchalo. Hala byla jasně osvětlená modravým, jakoby měsíčním světlem. Muž v polárním obleku se ocitl na nepříliš širokém ochozu ve výšce, z níž by se každému mohla zatočit hlava. Chvíli mu trvalo než překonal oslnění, jistě způsobené tou spoustou světla. Pak teprve se opatrně nadýchl podivného vzduchu, rozhlédl se kolem a vydal se po ochozu ke kratší straně haly.

V hale bylo v řadě umístěno několik desítek obrovských strojů. Kolosy hučely v hlubokých tóninách a působily až nepříjemným pocitem tlaku u žaludku. Obklopovaly je obláčky růžové mlhy, občas z nich vylétl snop jisker, zase se však obojí rychle ztrácelo. Základy strojů se rozplývaly v mlze na dně haly, vrcholky strojů byly až pod stropem.

Gurroa prošel po ochoze několik set metrů, než došel ke konci haly. Ochoz tu zatáčel, pokračoval podél kratší strany haly a zřejmě vedl kolem dokola – to však nebylo možné na první pohled odhadnout, neboť obrovské stroje bránily celou halu naráz přehlédnout. Ochoz se uprostřed kratší strany haly poněkud rozšiřoval do výklenku ve stěně. Byla tu vidět průhledná stěna, za níž byl mnohem menší sál s desítkami strojů. Gurroa nehledal dveře. Přistoupil ke skleněné stěně, zablýsklo se a on zdánlivě snadno prošel na druhou stranu.

„Ne že bych tě vítal – ale když už jsi tady, snad bychom si mohli trochu popovídat,“ ozval se najednou v sále hromový hlas řečí této planety.

Gurroa sebou trhl a bleskově se rozhlédl. Vpravo od něho stálo veliké křeslo, které tu před okamžikem nebylo. Seděl v něm vysoký Mág, oblečený do červeného pláště, bohatě zdobeného stříbrnými a zlatými výšivkami.

„Čekal jsem, že se sem pokusíte proniknout,“ pokračoval po chvilce Mág klidným hlasem, když si vychutnal překvapení, způsobené nezvanému vetřelci. „Netušil jsem, že to bude tak brzy – a že sem přijde jenom jediný z vás. Škoda! Kdyby vás přišlo víc, byla by větší zábava.“

„Nedoufal jsem, že tu někdo z vás bude,“ přiznal klidně. „Tvá přítomnost v těchto místech mě ovšem ani nepřekvapuje. Jsi jediný z Mágů, kterého jsem tu čekat měl – Fližgizi!“

„Vím, že mě znáš i jménem,“ nehnul Mág brvou. „Víte toho už hodně, je vás v našem světě jako kobylek, které se snesly na pole s bohatou úrodou. Ale ani já nejsem nevědomý, jak si možná myslíš. Vím dokonce, že jste přišli z hvězd.“

„Ty o nás víš?“ lehce se zachvěl Gurroa, ale Mág si toho povšiml a ušklíbl se.

„Ovšem, od prvního okamžiku, kdy se vaše létající vozy snesly z oblohy,“ pokyvoval hlavou Mág. „Dva jsem okamžitě zničil, ale nezastrašil jsem vás a nedonutil vrátit se zpět ke hvězdám. Místo abyste odletěli a nevraceli se do těchto míst, zůstali jste tu. Když se tě teď zeptám, proč tu jste, co mi odpovíš?“

„Máme pro to několik dobrých důvodů,“ řekl Gurroa. „Jsme z hvězd, v tom máš pravdu. Ale nezůstáváme jenom na jednom světě, u jedné hvězdy, poznáváme další a další. Objevíme-li neobydlený svět, obsadíme jej a nastěhujeme sem část našeho lidu. Takto jsme už zalidnili mnoho světů.“

„Rozumím,“ přikývl Mág. „Jak říkám, je vás jako kobylek, proto máte zájem o další a další světy. Ale Agaboril, tento svět, nikdy neobsadíte. Agaboril je náš a náš také zůstane! Prostředky k odražení jakékoliv agrese máme a nebudeme váhat je použít. Nemůžete nám upřít právo na obranu.“

„My ani neobsazujeme světy, kde už žijí myslící bytosti, naopak, přeplněným světům můžeme sami nabídnout místo. Máme několik prázdných světů připravených pro podobnou naléhavou potřebu,“ řekl Gurroa. „Od chvíle, kdy jsme zjistili, že váš svět je obydlený, jsme jej nemínili obsadit – a už vůbec ne násilím. Naopak, uvažovali jsme, jak vašim lidem pomoci.“

„My od vás budeme potřebovat jen jedno,“ zavrtěl hlavou Mág a vstal. „Vypadněte odtud, dokud je to možné!“

„Zdvořilý – to tedy nejsi!“ usmál se Gurroa. „Jenomže my máme více důvodů zůstat tu aspoň nějakou dobu. Nechceme-li obsadit váš svět, chceme se od vás dozvědět, co bude možné – naopak bychom vám možná mohli pomoci. Tak je tomu zvykem v našich civilizacích.“

„Já vám mohu říci jen jedno – vaši pomoc nepotřebujeme a vy se od nás také nic nedozvíte. Koukejte zmizet, dokud si to nerozmyslím. Pokud nezmizíte sami, rozprášíme vás, že nic po vás nezůstane. Tak je tomu pro změnu zvykem tady. Rozumíš mi?“ vybuchl Mág.

„Ano, rozumím,“ přikývl Gurroa. „Rozprášit, zničit – to umíte. Snadno a důkladně.“

„Samozřejmě!“ uklidnil se opět Fližgiz. „Rozprášil jsem už několik desítek tvých krajanů a budu v tom pokračovat, až vás donutím odletět. Ovšem jen do určité doby, protože potom vás zničím všechny a nedám vám ani šanci zmizet. Abys věděl, že to myslím vážně, podívej se na malou ukázku!“

Namířil ruku vzhůru a cosi zahuhlal. Bylo to tajnou řečí Mágů, ze které už Gurroa ledacos znal, ale tato slova dosud neslyšel.

Strop veliké místnosti náhle zmizel. Gurroa měl pocit, že se dívá obrovským oknem na hvězdnou oblohu, ale nebylo to okno, protože obraz se pohyboval jako na promítacím plátně nebo po obrazovce. Gurroa náhle spatřil, jak se mezi jasnými hvězdami objevil jakýsi stín – a vzápětí poté uviděl zblízka svou vlastní průzkumnou hvězdnou loď. Obraz se teď přesunul dovnitř, bylo vidět operátory u obrazovek uxionů, prázdnou velitelskou kabinu a místnost s odpočívajícími lidmi. Potom se obraz přenesl ven z lodi. Zabíral teď loď ze vzdálenosti zhruba sta metrů. A najednou...

Z povrchu lodi vyrazil bílý oblak – a loď zmizela, aniž by po ní zůstal sebemenší prášek.

„Tak co, chlapečku?“ zašklebil se Mág na svého oněmělého návštěvníka. „Už věříš, že to myslím vážně?“

„To jsem věděl od samého začátku,“ vzpamatoval se Gurroa. „Co se týče vyhrožování, věřím vám všechno.“

Mág zřejmě nepostřehl jednu skutečnost, kterou si Gurroa okamžitě připsal jako zjištěné plus. Hvězdná loď Gurroovy flotily zmizela, ale ne proto, že by byla zničena Mágovým útokem. Gurroa uvnitř stihl zapojit ochrannou přechodovou pojistku a ta v okamžiku útoku bleskově konvertovala letoun do nadprostoru. Letoun pak samočinně, už bez dalšího zásahu posádky, poodletěl o deset světelných let stranou a tam se vrátil do „normálního“ prostoru. Během milióntiny sekundy se vypařilo skoro šedesát centimetrů pancíře na boku lodi – naštěstí se jednalo pouze o vnější šestimetrovou ochrannou betonovou zónu, loď sama nebyla poškozena vůbec. Bylo nutné tento útok chápat jako vražedný, protože bez ochrany by se pravděpodobně loď vypařila celá.

„Tak co, chlapečku, mám zničit ještě další létající dům s tvými kamarády? Nebo se raději seberete a odletíte sami, dokud vám dávám čas čestně ustoupit?“

„Samozřejmě – od počátku,“ zavrčel Mág. „Sleduji vás, jak se snažíte proniknout do tajů našich hradů – a jak se vám to nedaří, protože jste se zaměřili špatným směrem. Teď už ani nedostanete šanci zjistit, kde je pravda. Zato já vím mnohé, o čem dosud nemáte ani tušení. Nejprve přiletěl létající dům docela obyčejných lidí. Těm jsem zničil dva létající vozy a jejich dům potom odletěl. Pak ale přiletěli tvoji krajané. Já vím i to, že ti už nejsou tak obyčejní, jako lidé z první posádky. Vy jste něčím výjimeční – i když mi dosud není jasné, v čem se vlastně lišíte.“

„Já to vím naprosto určitě, chlapečku,“ usmál se ledovým úsměvem Mág. „O možnostech lidí bych ti mohl uspořádat celé mnohahodinové pojednání. Například vím, že lidé ve vašem létajícím domě spolu nikdy nepromluvili ani slovíčko, kdežto ti první, obyčejní, spolu museli hovořit. Znamená to, že se spolu dorozumíváte jinak, nejspíš mozkovými vlnami. Všechno vím, neboj se!“

„My ji především nepotřebujeme,“ ušklíbl se Mág. „Jinak bychom ji už měli dávno. Ale nás pár Mágů se vždycky může domluvit i bez telepatie. Jenže to není všechno. Vy se totiž umíte přesouvat v nadprostoru – a tím jste se stali pro nás poněkud nebezpeční. Když za mnou přiletěl Fomer, oči navrch hlavy, že mu jedna zajatá dívka zmizela i z magické klece, byla to hrozivá zpráva. Ještě hrozivější bylo, že jsme ji už oba nedokázali vyvolat na našich magických koulích – zřejmě jste nám stačili přerušit čas. Naštěstí jsem mezitím přišel na to, ve kterém nadprostoru se přesouváte. Vskutku, všechna čest, umíte to – a nepodařilo se mi ani zjistit, jak to děláte, to je co říct! Avšak na mě si nepřijdete. Dovedu váš nadprostor izolovat – jedno z našich pradávných kouzel se k tomu hodí, k vaší smůle.“

Vztáhl ruku a vykřikl další neznámé slovo. V té chvíli kolem Gurroy vyvstala průhledná zeleně svítící stěna. Další slova Mága zazněla jako vyslovená za těžkou oponou, ačkoliv Mág ihned zvýšil sílu hlasu.

„A teď jsi mým zajatcem. Mohu tě zabít – ale nejprve si spolu dojednáme zbývající otázky, které mě zajímají.“

„Vážně si myslíš, že jsem teď tvým zajatcem?“ usmíval se Gurroa. Mágova slova svědčila o tom, že on dosud nepochopil samu podstatu Gurroovy existence. I kdyby se mu podařilo zde polapit do jakkoliv neprostupné klece část této složité bytosti, Gurroa jako celek byl mimo a měl neustále možnost zasahovat zvnějšku – zatím jenom teoreticky, protože nevěděl, co všechno může proti němu jeho protivník postavit.

„Ale ovšemže si to myslím, chlapečku,“ řekl Fližgiz. „Jsi teď v mnohem dokonalejší kleci, než v jaké se náhodou ocitla jedna ze tvých krajanek u Fomera. Bohužel tamta klec jí umožňovala, aby se k ní dostával alespoň vzduch, kdežto ty máš tolik života, kolik máš vzduchu kolem sebe. Za chvilku se začneš dusit a to bude tvůj konec!“

Mohl mít pravdu – a pak by nejspíš část Gurroovy bytosti uvnitř toho nevelkého prostoru čekala brzy smrt. Jenže celé bytosti by se to dotklo jenom nepatrně. Gurroa se bleskově rozhodl nepodniknout žádné okamžité kroky k vysvobození své součásti a místo toho získat co nejvíce nových, důležitých vědomostí, jaké se jen mohl od tohoto Mága dozvědět. Musel však vzbudit dojem, že se přece jen pokusil zachránit se z této pasti.

Gurroa neprostupoval stěnami tak, aby jeho člověk sám řídil všechno – to by bylo mnohem složitější a riskantnější. Gurroa své lidi střídal. K proniknutí skrz zavřené dveře potřeboval muže dva. První stál před dveřmi a synchronizoval přenos druhého, a to z planety Gurr do prostoru nedaleko od sebe, jenže za dveřmi či stěnou. Jakmile se přenos skončil, první muž se teleportoval na planetu Gurr – to mohl už i bez synchronizace. Vzhledem k rychlosti akce, stejnému oblečení mužů a rovněž výběru podobných osob (Gurroa měl také několik nerozeznatelných dvojčat), vznikl dojem, že zdí jediný muž prošel. Teď ale Gurroa zkusil transportovat dvojníka těsně vedle svého prvního člena, což by vzbudilo dojem, že se uvězněný muž přesunul jen o půl metru vpřed k zelené stěně.

Ale v okamžiku, kdy spustil teleportaci, pocítil dosud nepoznaný pocit. Druhý muž, připravený ke skoku „šestým nadprostorem“, se nepohnul z místa, jakož ani první, právě tak připravený opustit uzavřený prostor. Do vědomí Gurroovy bytosti pronikl místo toho jakýsi signál, který dosud nikdy nezažil. Okamžik musel s překvapením tento signál analyzovat a zjistil, že se jedná o havarijní signalizaci z teleportů. V dalším okamžiku byl jiný člen jeho bytosti na místě, odkud bylo možné teleporty řídit i bez telepatických příkazů. Ve velíně, dávno nepoužívaném tímto způsobem, svítila poplašná hlášení, která Gurroa jediným pohledem rozluštil.

Gurroovy teleporty byly postaveny pro přenos omezených objemů a váhových množství. Spotřeba energie při přenosech totiž razantně stoupá se zvyšujícími se rozměry i váhou, takže maximum pro transport těmito prostředky bylo zhruba tři a půl tuny hmoty přibližně hustoty vody. Toto maximum bylo podle havarijní signalizace při posledním pokusu několikanásobně překročeno – a poprvé v historii se stalo, že teleporty nezvládly přenos jediného člověka. Naštěstí stroje neshořely, neboť pojistky odpojily přetížené zdroje a zabránily tak vážnějšímu poškození teleportů. Gurroa ihned pojistky zapnul – ale už věděl, že opravdu nemůže svého muže z Mágovy pasti zachránit. Zbývalo jenom čekat, až se udusí nedostatkem vzduchu. Mohl jen tento čas účelně využít.

Mág se spokojeně ušklíbl. Během pokusu o teleportaci se na povrchu zelené bubliny, v níž se nacházel jeho protivník, objevilo modravé zajiskření, ale protože se muž uvnitř ani nepohnul, bylo jasné, že neměl úspěch.

„Nedoufej, že se dostaneš ven,“ ujistil ho jízlivě. „Teď máš před sebou poslední půlhodinu svého života. Ale mohl bys mi pro změnu říci něco ty.“

„Museli jste věnovat nesmírné spousty energie, abyste se vetřeli do našeho světa. Zemřelo tu tolik vašich krajanů! Prosím tě, proč jste ještě tady?“

„Máme pro to dost silné důvody,“ řekl Gurroa. „Jenom se obávám, že ty nejsi schopen je pochopit.“

„To mě máš za takového pitomce?“ vybuchl Mág. „Než tvoje krajanka unikla Fomerovi, všechno uhodla a jistě měla čas seznámit vás se vším, co se dozvěděla. Kdyby ne, pak věz, že mi je třicet tisíc let! A po celou tu dobu jsem shromažďoval vědomosti, takže teď ovládám téměř všechno, co se do jednoho lidského mozku může vejít! Jak můžeš prohlásit něco tak nejapného, že nejsem schopen cokoliv pochopit?“

„Potíž není v nedostatku inteligence,“ odvětil Gurroa. „Ty nejsi schopen pochopit naše důvody ne proto, že by snad přesahovaly tvé inteligenční schopnosti, ale proto, že ty je ani chápat nechceš.“

„Aha – opět mě krutě podceňuješ!“ ušklíbl se Mág. „Jak jsem pochopil, všichni se zřejmě hlásíte k myšlence, že si lidé musí navzájem pomáhat. To snad pochopit mohu, ne? Jenže uvažuj trochu dál a dojde ti, proč tady nemáte naději uspět. Jak víš, my Mágové jsme také lidé, i když se tomu označení mnozí bráníme. Je to fakt, proč to nepřiznat. V tomto světě jde o prastarý spor dvou skupin lidí, kdy jedna před dávnými věky zvítězila a druhou na věčné časy uvrhla do poddanství. I kdybyste nás, Mágy, nakrásně přemohli, pak jen vyměníte tyto dvě skupiny, případně byste nás mohli zničit úplně. Ale teď se ptám já vás – jakým právem se chcete míchat do našich věcí? Navíc do záležitostí, definitivně rozhodnutých už před třiceti tisíci lety? Cítíte sympatie s našimi raby? Proč je necítíte také s námi, s Mágy? Radím vám dobře, nechte náš svět na pokoji a zmizte, dokud můžete!“

„Myslím, že si pořád nerozumíme,“ zavrtěl hlavou Gurroa. Pociťoval, že vzduch kolem něho je teplý a vydýchaný. Věděl, že čas vyměřený pro rozhovor s Mágem se neúprosně zkracuje. Bublina vzduchu, v níž byl uzavřen, nebyla nijak velká.

„Tady nejde o to, se kterou skupinkou se ztotožňujeme,“ pokračoval rychle. „Pokud si myslíš, že my jakožto lidé sympatizujeme se zdejšími lidmi a přehlédli jsme, že i vy Mágové jsou vlastně lidé, pak naopak podceňuješ ty nás. Víme to dobře. I kdyby byl tento svět obydlený bytostmi nelidské podstaty, dopadlo by to stejně. Museli bychom se více starat o tyranizovanou skupinku. To už je naše smýšlení.“

„Naše smýšlení je zase takové, že nemůžeme vašim snahám vyhovět,“ řekl Fližgiz útrpně a popošel poněkud blíže ke svému zajatci. „Cožpak si myslíte, že dobrovolně propustíme naše raby z tisíciletého poddanství a sami tiše vyhyneme? To od nás nemůžete očekávat!“

„Neočekáváme,“ přikývl Gurroa. „Dlouho jsem přemýšlel, jak to udělat, aby se vyhovělo oběma skupinám – jak se u nás říká, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. První myšlenka byla poměrně jednoduchá. Oddělit lidi od Mágů, oddělit je tak, aby se více nemohli stýkat. Buď tím, že těch tisíc Mágů přemístím na jinou planetu ve vesmíru, což by bylo poměrně jednoduché, ale Mágové by tak přišli o svá kouzla. Nebo bych mohl přemístit do jiného světa zdejší lidi, což by bylo asi náročnější, ale stále ještě proveditelné. Jak říkám, záložní planetu máme, nebyl by problém zařídit ji na stejné úrovni, v jaké žijí lidé tady. Pak teprve bychom jim dali možnost dalšího rozvoje, kterou jim vy tak urputně odmítáte. Mágům by v tomto případě zůstala planeta Agaboril včetně všech kouzel – ale bez lidí. Problém je v tom, že Mágové lidi sice tyranizují, ale také je nutně potřebují, bez nich by brzy vyhynuli. Co teď s vámi?“

„My bychom nevyhynuli – máme už i jiné možnosti, jak žít bez lidí,“ zachmuřil se Fližgiz.

„Ano, vím,“ souhlasil Gurroa. „Mohli byste se nouzově přemístit do těl vámi vytvořených oblud, do nichž umisťujete lidi, aby vám pomáhali tyranizovat své bližní. Mohli byste si vytvořit k nerozeznání podobné náhražky lidských těl, tak byste mohli žít jako Mágové dál. Máte homunkuly, kteří vám mohou nahradit lidské sluhy. To všechno byste mohli. Jenomže já už vím, že ani tyto možnosti nejsou pro vás přijatelné.“

„Ano, to souhlasí,“ řekl Mág. „Ale to by bylo od vás dost kruté, nemyslíš? Vždyť byste nás chtěli úplně zbavit lidské podstaty!“

„Dobrá, souhlasím. Smíte lidmi opovrhovat a přitom je využívat. Nic by nám do toho nebylo, kdybyste přitom trochu respektovali i druhou stranu, zdejší lidi. A ti, kdykoliv se jich zeptám, jsou jednoznačného názoru. Bez Mágů by pro ně byl život snesitelný, kdežto takhle...“

„A co je vám do nich?“ vybuchl Mág. „Proč pořád strkáte nos do věcí, po kterých vám nic není?“

„Protože my se nedomníváme, že nám to může být jedno,“ řekl Gurroa.

Oddechoval už namáhavě, vzduch v bublině, kde byl uzavřen, byl stále chudší na kyslík.

„Podívej se – mohli bychom odletět, ale svědomí by nám nedovolovalo klidně spát, neboť bychom věděli, že jsme tu bez pomoci zanechali myslící bytosti, které naši pomoc potřebují.“

„Dobrá, tak se tedy nedohodneme nikdy,“ prohlásil Mág. „Když nechcete odletět, neodletíte. Míra mé trpělivosti se už dávno naplnila, ale doposud jsem vám nechával šanci aspoň se ctí ustoupit. Nechcete-li ji využít – vaše smůla. Zničím vás, zničím vás všechny! Přiletí-li sem jiné lodi, dobrá, zničím je také. A pokud vás ani to nepoučí, najdu si způsob, jak vám zabránit, abyste sem létali. Tak jako jste vtrhli k nám, můžeme my vtrhnout k vám. Uvidíme, jak se vám bude líbit, když pro změnu budeme my zasahovat podle našeho gusta ve vašem světě!“

„Vidíš – a to je další důvod, proč nemůžeme nechat tento svět být,“ vzdychl si ztěžka Gurroa.

Nebylo to způsobeno pouze nedostatkem vzduchu, který už také silně pociťoval.

„Nejde o lidi ve světě Agaboril, ale i o ostatní světy. Máš pravdu, nemůžeme zanechat zdejší lidi bez pomoci živořit v pekle, které jste jim připravili. Kdybychom je ponechali v jejich bídě, nehnuli pro ně prstem, měli bychom vinu na jejich neštěstí. Máme takové úsloví: kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje. Neplatí to absolutně, někdy je nutné zlo vydržet, nemáme-li možnost je odstranit. Ale pokud tu možnost máme, nesmíme nečinně přihlížet, když se někomu děje taková křivda.“

„No vidíš – tady naštěstí nebudete moci zasahovat, neboť my, Mágové, jsme mnohem silnější než vy. Nebudete moci ani zasahovat, ani přihlížet, protože vám nic z toho nedovolíme. Máte jenom dvě možnosti – ustoupit okamžitě z této oblasti všehomíru, nebo tu zahynout.“

„To je právě otázka,“ řekl Gurroa. Točila se mu hlava a musel se posadit, jinak by se neudržel vzpřímeně, ale jeho telepatická inteligence narušena nebyla. Gurroa jasně vnímal i ve chvílích, kdy jeho lidé umírali.

„Kdybychom ustoupili a nechali statisíce nešťastných lidí svému nezáviděníhodnému osudu, cítili bychom vinu, ale nejen to,“ pokračoval. „Věděli bychom, že ani vy už nebudete nečinně sedět ve svých hradech jako dosud. Existence našich světů by ve vás vyvolávala pocit strachu, že někdo ví o vaší vině a že snad přece jednou ponesete ovoce zla, které jste tak dlouho provozovali. Ani vy byste nezůstali při starém. Obávám se, že se pokusíte naše světy napadnout a zničit. Máš pravdu, vaše magické síly jsou příliš mocné, než abychom je mohli ponechat bez povšimnutí. Pokud teď ustoupíme, ztratíme nejen dnešek, ale i budoucnost. Je to pro nás nesmírně těžké rozhodování, ale my už také ustoupit nemůžeme.“

„Dobrá,“ přikývl Mág. „Vaši lidé, jak vím, jednají tak, že každý z nich může zodpovídat nejen za sebe, ale také za všechny ostatní. Pokud sám prohlašuješ, že neustoupíte, mohu to s klidným svědomím přijmout jako vyhlášení války vaší civilizace našemu světu. Já tu válku přijímám, alespoň je to válka, kterou jste nám vnutili. A začneme hned, nač to oddalovat. Dívej se, co udělám s vašimi hvězdnými loďmi, které stále patrolují v blízkosti našeho světa, ačkoliv už vědí, že se další z nich vypařila!“

Opět se objevil místo stropu obraz kosmického prostoru. Mág vstal z křesla a pohybem ruky, zřejmě svým prstenem vedl obraz k další lodi Gurroovy flotily.

Gurroa v zelenavé bublině klesl k zemi. Z posledních sil vytáhl z kapsy fotomet a zamířil jím na Mága. Ten ho zřejmě stále pozoroval, protože se náhle k němu otočil a na plné kolo se rozesmál.

„Chlapečku, myslíš si, že nevím, co to držíš v ruce? Dej pozor, aby sis tou hračkou neublížil! I když, pravda, je to zbraň, která by mě mohla zasáhnout skrz moji magickou past, ta vskutku neomezuje světlo a nechrání proti světelným zbraním, jenomže já mám stále kolem sebe mnohem důkladnější ochranu, která není omezena na mé létací křeslo, jak si asi naivně myslíš! Podívej se!“

Kolem Mága se na okamžik zjevila jiná bublina, pro změnu růžová. Tvořila přibližně kouli o průměru tří metrů, přičemž Mágův pupek byl právě uprostřed a křeslo bylo teď zcela mimo.

„Tohle mě chrání proti tvé zbrani, chlapečku!“ řekl Mág k umírajícímu s převahou. „No ale vystřel si, ať máš aspoň pocit, že jsi udělal všechno, co bylo v tvých silách!“

Gurroa z posledních sil pozdvihl fotomet. Mág se na něho usmíval ledovým úsměvem, ačkoliv Gurroa dotáhl fotomet až k očím a podíval se na svého protivníka jeho zaměřovačem. Pak jeho ruka s fotometem bezvládně klesla a Fližgiz se opět rozchechtal...

V té chvíli se třikrát rychle po sobě v místnosti blýsklo ostrým světlem fialové barvy.

Mág Gurroovi ukázal hranice své ochranné koule a Gurroa z posledních sil podle nich zasynchronizoval své teleporty. Dva silní muži se rázem objevili těsně vedle čaroděje uvnitř jeho ochranné magické koule – a nedovolili Fližgizovi, aby se vzpamatoval. V témž okamžiku zmizeli – spolu s ním. Vzápětí se na tomtéž místě objevil další muž, ukázal rukou s prstenem na magickou past a vykřikl jediné slovo.

Nejprve zhasla narůžovělá ochranná bublina kolem muže s prstenem, hned po ní zelenavá – a ležící Gurroa pocítil závan vzduchu, který sice v těchto prostorách obsahoval jakési nepříjemné pachy – ale byl to opět čerstvý vzduch planety Agaboril...

Vargrd – centrum, před dávnými třiceti tisíci lety tajně vybudované hluboko v horském masivu na ledovém ostrově, bylo kdysi nejdůležitější útočiště Mágů. Žili tu společně celých pět tisíc let, než se rozhodli osamostatnit se, než si mezi sebe „spravedlivě“ rozdělili svět a postavili si hrady, jako přepychová sídla a současně symboly neomezené moci.

Zpočátku ovšem nebylo všechno takové jako v současnosti. Původní Vargrd byla dnešní severní část pevnosti. Byly zde všelijaké továrny, podzemní elektrárny a skleníky, schopné produkovat neustále čerstvé potraviny pro dva tisíce lidí, za které se původně Mágové považovali. Podzemní elektrárny byly dávno vychladlé a k jejich reaktorům by se dnes mohl kdokoliv přiblížit, mohl by dokonce i vstoupit dovnitř, protože atomové reakce v nich skončily již před dvaceti osmi tisíci lety. Také skleníky byly prázdné – celé desítky tisíc let do nich nikdo nevstoupil a rostliny zde už dávno nežily. Místo původních strojů vznikly jiné, jejich síla byla mnohem mohutnější než síla atomových reaktorů a jejichž schopnosti tvořit byly mnohem větší než možnosti skleníků přeplněných rostlinami.

Gurroovi lidé tu našli sál s centrálními řídícími stroji. Byly to velké nádrže, v nichž se nacházely nevzhledné šedivé desky interferenčních pamětí. Na nich byla uložena veškerá moudrost Mágů, tady byly umístěny stroje, schopné porozumět člověku a za pomoci příslušných aktuátorů splnit jeho přání. Byly to velmi výkonné stroje, srovnatelné snad s pozemskými počítači, jenže o několik generací dokonalejší. Řídily je i obdobné programy, před dávnými tisíciletími zaznamenané na šedivé desky. Mágové sem byli prostřednictvím nepatrných krystalků, schopných přenášet příslušné podněty bez drátů, ale i bez pomalých elektromagnetických vln, kdysi připojeni, takže mohli využívat všeho, co tyto stroje dokázaly. A nejen to – pomocí těchže krystalků programy Mágy identifikovaly a nikdy nedovolily, aby vládci prstenů utrpěli újmu od svých kolegů. Programy, napsané Mágy, však pochopitelně nechránily ostatní, neprivilegované lidi.

Z teorie nadprostorů je možné odvodit, že nadprostorů prvního řádu je osm, druhého řádu šedesát čtyři. Gurroa znal nadprostorů sedm, z toho čtyři prvního a tři druhého řádu. Vysílačky Mágů používaly nadprostor druhého řádu, zatímco aktuátory jiný nadprostor, prvního řádu – oba byly až dosud Gurroovi neznámé.

Několik desítek hodin strávil Gurroa studiem knih, které si vyvolal z paměťových desek Vargrdské pevnosti. To, co se dozvěděl, ho uspokojilo. Oba dva nadprostory používané Mágy měly omezený dosah, zhruba do devadesáti světelných let. Tak daleko se mohli Mágové pohybovat, tak daleko by mohly jejich kouzelné prsteny a amulety dávat příkazy a tak daleko sahaly i aktuátory, schopné kdykoliv syntetizovat – ale také naopak rozložit – jakoukoliv hmotu. Gurroa se trochu zachvěl, když zjistil, že v dosahu Mágů se nachází jedna nově osídlovaná planeta, Fosonbi, dokonce zabydlovaná lidmi Země – co by tam mohli Mágové napáchat, nedalo se ani odhadnout.

Potvrdilo se také, že stroje ve Vargrdu není v lidských silách zničit, že to nedokáží ani Mágové. Energie, kterou tyto kolosy disponovaly, byla lidským rozumem těžko představitelná. Vycházela totiž ze samotné hmoty, kterou dokázala měnit s lepší účinností, než se přeměňuje v jádrech hvězd, ale dovedla ji dávkovat tak přesně, že mohla snadno splnit i Mágův požadavek, aby se nápoj v jeho šálku ohřál jen o půl stupně. Tato energie byla pod kontrolou základních řídících programů, které by asi na pokus o destrukci Vargrdu reagovaly uvolněním právě takové dávky energie, aby ji znemožnily a nepoškodily přitom planetu. Gurroa odhadl, že tato planeta by zřejmě jako jediná ve vesmíru přečkala sama, bez zásahu zvenčí a bez úhony i výbuch svého slunce, protože stroje ve Vargrdu mohly nejen vytvářet účinné štíty, ale mohly i pozměnit oběžnou dráhu planety.

Zničení Vargrdu nepřicházelo v úvahu – ale tato ochrana se vztahovala jenom na planetu jako celek a dále na samotný Vargrd, ne však na programy, uložené v jeho pamětech. Na ty se Gurroa zaměřil, rozluštil jejich kódování a mohl je měnit podle potřeby. Jádro těchto programů se staralo o globální zabezpečení světa proti katastrofám. Bylo ovšem chráněno proti změnám tak, že je ani Gurroa nedokázal změnit, nebylo to však ani nutné. Naopak programy pro obsluhu Mágů už tak důkladně chráněné nebyly – a po pouhém měsíci pobytu zde ve Vargrdu je mohl Gurroa změnit.

Především odpojil všechny vysílačky dosud žijících Mágů planety Agaboril od receptorů. Tento zásah byl nutný, neboť až dosud se mohl kterýkoliv z Mágů znenadání objevit uvnitř Vargrdu a zničit Gurroovy lidi, nechráněné před zkázou, tak jako byli chráněni vládci prstenů.

Prsteny a jiné magické předměty přestaly náhle plnit svým pánům veškerá jejich přání, ale to nebylo všechno. Naráz se vedle každého z nich objevila eskorta dvou Gurroových lidí a v okamžiku je odnesla na Lintarheu. Tato pustá planeta ani neměla pevninu, devadesát pět procent jejího povrchu tvořilo moře plné všežravých netvorů. Zbytek připadl na desetitisíce malých i větších ostrovů. Sem byli už dříve dopraveni tři bývalí Mágové. Nejprve Rázid, pak Maibon, který se sám vrhl do moře a zahynul, a naposledy Fližgiz. Teď se k nim tedy připojili i ostatní, ale každý na jiný ostrov, aby se spolu nemohli dohovořit. Bez svých kouzel a bez služebníků by byli Mágové k politování – ale kdo by je chtěl litovat, měl by si včas uvědomit, že na každého tohoto muže připadá od počátku jejich éry až do současnosti několik set miliónů povražděných lidí.

Gurroa dlouho uvažoval, co podnikne dál. Ponechat Vargrd tak jak je a vybavit všechny obyvatele Agaborilu kouzelnými prsteny? Kapacita generátorů a aktuátorů by to umožňovala, ale to by asi nebylo nejlepší řešení. Sami Mágové byli toho důkazem. Kdysi to byli nejpřednější vědci zdejšího světa, dokázali přece vytvořit Vargrd – i když byli též bezohlední, sobečtí a krutí, neboť všechno, co vytvořili, obrátili proti svým bližním a hleděli jen na svůj prospěch. Ale zahálčivý sladký život je ukolébal k naprosté nečinnosti, která se pak stala jejich záhubou, když se po dlouhé době setkali s něčím novým. Jediný z nich rozpoznal hrozící nebezpečí. Ale tento člověk, byť vyzbrojený prostředky nesmírně ničivých účinků, nedokázal najít účinný tah proti civilizaci Gurroa, jediné civilizaci, která měla proti němu šanci zasáhnout.

Gurroa rozhodl rychle, jak odpovídalo jeho telepatické podstatě, která může současně nad jedním problémem přemýšlet tisíci mozky najednou. Lidé Vargrd nedostanou. Zůstane tu, jen aby ochraňoval planetu Agaboril. V jeho možnostech bylo vyvolávat i potlačovat zemětřesení, krotit síly v podzemí, i chránit planetu proti kosmickým silám, které by se jinak mohly stát záhubou každé civilizace. Bude vhodné postavit časem podobné Vargrdy i na ostatních planetách Galaktického společenství, uvažoval Gurroa – ale ne aby sloužily myslícím bytostem tak neomezeně, jako dosud Mágům.

A což na planetě Gurr, samém domovském světě civilizace Gurroa? Gurroa se zamyslel trochu déle. Civilizace Gurroa, či spíše on, jediná telepatická bytost, už teď vládne silám, které jsou nedostupné ostatním lidem. Pokud jde o Vargrd, jistě si jej postaví také – proti účinnému bezpečnostnímu systému nelze mít námitek. Ale ovládat jej pomocí čarovných prstenů, nebo ještě lépe, přímo telepaticky? Asi by to bylo možné, ale na tuto sladkou past si bude muset dávat pozor. Možná smí použít tyto prostředky v nouzi, pro záchranu lidí, kteří se ocitnou v nebezpečí. Ale ne na každodenní užívání.

Na planetě Lintharea by byl život snesitelný, ostrovy byly v tropickém pásu a každý z Mágů měl jeden ostrov celý pro sebe. Nechat je tam dožít, když už nebudou nebezpeční? Ostrovy se nápadně podobaly Havajským, o nichž se tvrdí, že jsou rájem na Zemi. Pobyt v takovém ráji by měl být trestem za miliardy povražděných spoluobčanů, za hrůznou genocidu, jakou dosud nikdo ve vesmíru na vlastním národě nespáchal? Ta nemohla být promlčená ani uplynutím třiceti tisíc let.

Gurroa nezabíjel, když to nebylo nutné. Ponechat zhýčkané, všemocné a až dosud nesmrtelné Mágy svému osudu na pusté planetě, to mohl být dostatečně vysoký trest. Mohou si tu žít déle než pět set let, jenže s holýma rukama a vlastně v samovazbě, bez možnosti kontaktu nejen s jinými vězni, ale ani se strážemi. Nebyli za mřížemi, jako zločinci z jiných světů, avšak dobře věděli, že svobodu už nezískají nikdy víc – a nikdy už také nebudou mít možnost prodloužit si život. Mohli si jej teď jedině zkrátit, jako to udělal Maibon.

Slovník

agisar = Bardžanský biologický pomocník, používaný nejčastěji k léčení.

Agríši = hmyzí barbarská civilizace, sousedící s GSMB.

Aigura = svět, který se jako jediný připojil ke GSMB vlastními hvězdnými loděmi.

b-palivo = Bardžanské bio-palivo, zvané též bevufe, podobné naftě a vyráběné bakteriemi z odpadů.

baporg = Bardžanský antigravitační motor, vytvářející stav beztíže.

Bar = oficiální jednotný jazyk, původem z planety Bardžá.

barbar = bytosti schopné navzájem si škodit až do usmrcení.

Bardžá = centrální planeta Společenství GSMB.

bevufe = Bardžanské bio-palivo podobné naftě, vyráběné bakteriemi z odpadů.

bifarna = vodní rostlina produkující sladké plody.

dabyrgy = Lékařský zásah, blokující měsíční biorytmy žen.

efernid = geneticky mutovaná, programově vytvářená baktérie.

enzod = druh efernidů, vytvořený jako útočné bakterie proti dravé zvěři.

euklid = nejznámější 3D-prostor, nazvaný podle starověkého pozemského učence. Tady žijeme.

evsej = nadprostor pokrývající klasický prostor Euklid, jenže menší, umožňující lety nadsvětelnou rychlostí.

Gea = Oficiální název planety Země.

géja-pole = extrémně odolné silové pole, použitelné i mezi nadprostory, objevené na Yllině

GI = Genetický Index – vyjadřuje odlišnost dvou jedinců.

girrig = Aigurský antigravitační motor, přemáhající gravitaci silou.

gryul = letadlo (bardžansky).

GSMB = Galaktické společenství myslících bytostí.

Gurroa = záhadná civilizace, občas spolupracující s GSMB.

hivkul = slabé vlnění, vyzařující z mozku.

hudchyt = technická planeta.

igidhig = konvertor mezi hyperprostorem Evsej a prostorem Euklid, umožňující nadsvětelné lety.

Inith = 1. hyperprostor, používaný k teleportaci předmětů stanicemi vjosuzgu.

isún = katalyzační vak, uvolňující z paliva bevufe elektřinu.

Japan = původně malé souostroví na planetě Zemi, též elektronické přístroje.

ligaid = Aigurské nadsvětené letouny, vynález Fo-ru Ligaida.

mír = Na barbarských planetách stav, kdy není válka. V civilizovaných světěch se toto slovo nepoužívá.

robot = neživý stroj, částečně vybavený inteligencí.

sorky = uměle geneticky vytvořené a dálkově řízené bakterie

Strážci = Občanská policie GSMB, díky uxionům téměř neomylná.

sygyty = létací antigravitační girrigy vestavěné do nárameníků.

tiga sorky = řídící sorky, ovládající ostatní neřízené

uik = Kontejner přenášený nadprostorem mezi stanicemi vjosuzgu.

Ux = planeta obývaná myslícími bytostmi U-typu.

uxion = přístroj pro vidění minulosti.

válka = častá smrtící zábava barbarů v necivilizovaných světech. V civilizovaných světěch je toto slovo neznámé.

vargrd = (Pán světa) = ochranný robotický systém chránící svět, kde je postaven

vjosuzgu = Stanice, přenášející nadprostorem Inith osobní i nákladní kontejnery uik.

Yllina = planeta vzdálená 650 světelných let od planety Aigura.

zhavae = všegalaktická přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku).

Následuje:

Fulgiu

(svět šedé magie)

Skupina

GSMB

01) Zoidée

02) Gurroa a válka Agríšů

03) Kerré

04) Čikea a Čivi

05) Sorky

06) Agaboril

07) Fulgiu

08) Giweruz

09) Margabadar

10) Ligaid

Pohled ze Země na oblast GSMB

Titul: Agaboril

Podtitul: planeta Mágů

Autor: Václav Semerád

Skupina: GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 6

Veškeré připomínky jsou vítané

vsemerad@volny.cz

Nakladatel: Autobus

Žánr: Science fiction

Téma: Agaboril

Next: Fulgiu

(GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 7)

Errata:

Anotace

Agaboril, planeta Mágů, popisuje tragédii světa, v němž se k moci dostali zločinci nejhoršího zrna. Podařilo se jim uchvátit moc a všechny ostatní lidi uvrhnout do bezradného barbarství středověku. Zločinecká komunita ovládla celý svět silami, proti kterým průzkumná loď Galaktického společenství nic nezmůže a nezbývá jí než útěk.

Na planetě ale zůstane výsadek, několik členů civilizace Gurroa. Pokoušejí se přece jen rozluštit stav, v jakém se planeta nachází. (předchůdce knihy Fulgiu).

Připomínky

Tuto dobrodružnou knihu si můžete sami upravit.

ZDE můžete změnit jméno hlavního hrdiny i hrdinky (třeba na svoje). (Nastavení platí i pro jiné knihy.)

Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

SDÍLENÁ LITERATURA

www.romanyzdarma.cz

www.cteni-zdarma.cz

www.giweruz.cz

Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta

*** 1479600028/3030 ***

dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).

Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům.

Díky.