Ostrov GARABAGIL (21) - Čikea a Čivi děti planety Ťanů Science fiction

V podzemí Citadely se konala hromadná porada všech Ťanů, ukrytých před Kígóry. Shromáždění vedl starosta Hag, který stále zůstával starostou, ačkoliv bylo město dávno změněno v rozvaliny, kde teď sídlila jen divoká zvířata.

Na pořadu jednání byla situace ve světě Ťanů. Po zničení bitevního hvězdoletu by se dalo očekávat, že vojáci z Kígóry vzdají další agresi a bude možné se s nimi domluvit. Namísto toho se Kígórové shromáždili u zbylých velitelů, vytvořili menší kompaktní a stále dobře vyzbrojené armády a věnovali se svému původnímu záměru - vyhlazování Ťanů.

„Pořád jim to nestačilo?“ vzdychl si Renon, když na něho Čivi naléhal, že by měli proti tomu něco dělat. Byl z jejich krutosti unaven a zhnusen. Nelíbilo se mu zabíjet je, raději by se s nimi dohodl po dobrém. Ale protože pořád platilo, že zničením několika Kígórů zachrání stovky, tisíce Ťanů, musel pokračovat v akcích. Neměl ani další sondy, s jejichž pomocí by mohl bezpečně vyjednávat. Vysílat ke Kígórům vyjednavače nemělo smysl - každý by byl nemilosrdně rozstřílen. Kígórové zabíjení nepřátel považovali za svou povinnost a dokonce za nejvyšší čest.

Na místo zraněných Jacha a Gigiho, kteří se museli vrátit do Citadely, nastoupili do Renonovy armády dva další. Byli přímo na shromáždění vybráni z dobrovolníků a opět to byli členové bývalé Jachovy party: Joro, syn klenotníka a Michia, syn kožešníka. Loučení těchto dvou s jejich rodiči bylo mnohem delší a bylo doprovázeno mnohými slzami. Pravda, na jedné straně byli oba dobrovolníci plní nadšení, že i oni už také splatí svůj díl odvety nestvůrám, na druhé straně byli do boje provázeni velkými obavami rodičů. Vždyť jejich předchůdci, Jach a Gigi, se z tohoto boje vrátili zmrzačení! Co jim bylo platné, že byli v Citadele vítáni a oslavováni jako hrdinové? Gigi náhradou za nohy dostal od Renona létací nárameníky, jimiž uváděl v úžas ostatní Ťany v Citadele, oba však budou mít další život značně ztížený. Při tomto náboru se přihlásilo dobrovolníků méně než prve, ale pořád víc, než kolik Renon požadoval.

Také Joro a Michia museli složit slib Strážců, dříve než mohli být zasvěceni do tajemství časoprojektorů. Pak teprve je začali Čivi a Čikea učit všemu potřebnému. Čikea jim ukazovala, jak se zachází s uxionem, kdežto Čivi s Gjonem je učili létat na létacích náramenících sygytech a střílet z fotometů.

Renon se pokoušel vyjednávat s Kígóry prostřednictvím radia. Pokaždé vysílal jen krátce, aby ho nestačili přesně zaměřit. Od doby, co nehrozil drtivý úder atomovým torpédem, bylo vysílání doprovázeno jen přiměřeným rizikem. Oznámil zbylým velitelům, že zničil bitevní hvězdolet z Kígóry, princ Mafuí a důstojníci Staré gardy už nežijí a ti, kdo zůstali na planetě, jsou tady nežádoucí. Nabízel jim azyl na jednom z ostrovů v jižním moři, kde by mohli přežít navzdory nenávisti, kterou vzbudili u zdejších lidí.

Kígórští vojáci ale Renonovi nevěřili. Jak zjistil pomocí časoprojektorů, všichni, od velitelů po posledního vojáka, návrh na příměří odmítli. Věděli sice, že jejich bitevní loď opravdu zmizela, ale domnívali se, že normálně odletěla. Co za tím vězí, brali jako tajný plán prince Mafuího. Nebylo by to poprvé ani naposledy, uvažovali velitelé, co se náš princ zachoval tak, jak nikdo kromě jeho nejbližších neočekával.

Někteří velitelé dokonce všechny ujišťovali, že hvězdolet nemohl odletět daleko od planety - princ by přece mnohem lépe zabezpečil své vojáky, kdyby zde musel některé ponechat jako ozbrojenou posádku. Po pravdě řečeno - problém zásob už začínal velitele trápit. Letadlům se nedostávalo paliva, ale chyběla i hořlavá směs do ohňometů, potravin bylo pouze na několik týdnů a zejména - přestaly docházet podrobné pokyny. Velitelé se tyto nedostatky pokusili řešit. Pomocná skupina obsadila na nejmenší, čtvrté pevnině nevelký poloostrov, kde občas hořely ohně, šlehající rovnou ze země. Bylo to tím, že se pod zemí nacházela bohatá ložiska hořlavého plynu, který Ťanové dosud neuměli využívat. Pomocná skupina postavila ve svých pojízdných dílnách těžní zařízení, dala se do vrtání a brzy pod zemí objevila hořlavou kapalinu, která se dala použít nejen jako palivo, ale i do ohňometů.

Dříve, než sem ale dorazila kolona cisternových vozidel, vyslaná z nejbližší letecké armády, nádrže vybuchly i s těžebním zařízením a shořelo i vytěžené palivo.

Další zařízení, postavené tajně několik mil odtud, rovněž tak tajně uvedené do provozu, explodovalo stejným způsobem. To už museli Kígórové odstavovat letadla, která palivo vyčerpala natolik, že nemohla bezpečně vzletět.

Proti domorodcům postavili Kígórové všude hradby, ale ty jim proti útokům ze vzduchu nebyly platné. Na základně Šesté pěší skupiny vybuchlo jedné noci skladiště munice, od něho vzplanul sklad hořlavin a vyhořel do dna. Podobný osud stihl vzápětí Druhou a Třetí skupinu. Vojákům těchto oddílů zbyla železná zásoba pouhých deseti nábojů na zbraň, což znamenalo prakticky konec výbojů.

Renon opět zkusil vyjednávat pomocí radia. Vypočítal všem velitelům jejich ztráty za poslední období. Po pravdě řečeno se tyto ztráty týkaly ponejvíce materiálu a pokud při těchto akcích přišel někdo z Kígórů o život, jednalo se o strážné, kteří byli přímo u ničených zařízení.

„Nemáte šanci na přežití,“ ujišťoval Renon zbylé vojáky z Kígóry - jako vždy bezúspěšně.

Skupiny, které se ocitly bez munice, se vydaly rychlými pochody k sousedním základnám. Tam se s nimi jejich kamarádi nezištně rozdělili o zbylé zásoby jídla a munice a spojili své síly. Nebezpečí pro domorodé Ťany se tím zmenšilo jen nepatrně. Bez letectva sice Kígórové už jenom občas vyráželi na krátké, málo účinné výpady z opevněných táborů, kam se obvykle brzy vraceli s nepořízenou, většinou jen díky tomu, že široké pásmo kolem jejich základen bylo dávno pusté a Ťanové odtud uprchli nebo již byli vyvražděni.

Pak najednou Čikea zjistila, že v táborech Kígórů není ani jeden voják. Vzápětí zpětně zjistila rozkaz, který vojákům přikazoval rozptýlit se, postupovat napříč pevninou a na vlastní pěst ničit domorodce.

„To bude zlé,“ prohlásila Čikea. „V lesích nám všichni zmizí. I když nechám některé hledat sledovacím programem, jak je můžeme překvapit, když proti nám budou mít neustále tříminutový náskok?“

„Mám ještě jeden prostředek,“ prohlásil Renon zamračeně. „Mám tu přístroj, který umožňuje zjistit jakoukoliv bytost, i kdyby byla jediná na planetě. Ale - já jsem je nechtěl vyhubit, potřeboval jsem, aby se vzdali!“

„Ty se pořád ohlížíš na to, abys jim ublížil co nejméně!“ zlobil se Čivi. „Oni se přitom nerozpakují zabíjet ani malé děti! To přece nejsou lidé, ale chodící pětinohé bestie!“

„V jednom máš pravdu, Čivi,“ kývl Renon. „Tyhle bytosti už jsou opravdu chodící bestie. Jsou to vojáci, dovedou jen zabíjet. Ale - opravdu jsou všichni takoví?“

„Neohlížel,“ připustil Renon. „Ale víš, jaký trest hrozí tomu, kdo by podle rozkazu nezabíjel? Pomalá smrt vhozením do žíraviny. Před tak krutým trestem pochopitelně nikdo ani nezaváhá. Uvažuj - potřebovali by Kígórové takovou hrozbu, kdyby byli všichni bezcitní a suroví, jak si myslíš? Nezdá se ti, že by zabíjeli s radostí – a v zákonech by takový trest ani neměli?“

„Něco na tom bude,“ řekl Čivi po chvíli přemýšlení. „Ale pak nějak zařiď, aby přestali střílet po našich lidech! Pojď se podívat, co zase před třemi hodinami udělali v další vesnici!“

Od doby, co se vojáci rozptýlili v malých, pětičlenných skupinkách do pole, nenosili skafandry. Ty by jim uprostřed přírody překážely – a ani je moc nechránily. Renon usoudil, že nastala správná chvíle použít proti nim vhodně zmutované bakterie. Potřeboval ale prostředky, jimiž by mohl bakterie proti Kígórům aplikovat. Dříve by k tomu účelu použil gryul, teď však neměl žádné letadlo. Každé zdržení přitom stálo životy mnoha lidiček tohoto světa a proto Renon brzy svolal všechny přátele, dokonce poslal i pro Jacha a Gigiho a dlouho s nimi probíral podrobnosti akce, kterou právě vymyslel.

Byli pro - všichni, dokonce i oba zmrzačení. Renon se na ně podíval s vděčností.

„Udělali jste mi opět radost, chlapci,“ prohlásil, když skončila porada.

„Ty jsi mi také udělala radost,“ přidal s úsměvem. „Jsem moc rád, že nemáte před očima jen pomstu. Víte, zabíjet dovede kdejaká bestie. Ale lidé jsou přece jiní. Nejsme jako oni – i oni to jednoho dne pochopí.“

Připravovali se tentokrát déle. Tkali a sešívali dlouhé popruhy, kováři vyráběli podle jednoduchých nákresů potřebné součástky. A pak, jednoho večera, krátce po setmění vyrazil Renon na okružní let nad pevninou. Neletěl v letadle, alespoň jeho létající stroj žádné letadlo nepřipomínal. Byla to jen svařovaná konstrukce s namontovanými antigravitačními motory z náhradních dílů bývalého Renonova hvězdoletu. Renon je jen provizorně spojil do malého řídícího počítače před nouzovou sedačkou. Největší část letadla zabírala velká cisterna. Letadlo se tiše vzneslo a nízko nad zemí začalo křižovat nad pevninou. Renon pozorně sledoval fialovou svítící kuličku agríšského detektoru živých bytostí. Kdekoli se rozsvítila, objevil se za letounem obláček jemné mlhy a rychle klesal dolů.

Renon se vrátil až k ránu. Zatímco šel spát, Ťanové začali jeho letoun urychleně rozebírat. Motory a řídící počítač totiž potřebovali do jiného, stejně bizarního stroje.

Dalšího jitra se nad pevninou objevilo jiné, ještě podivnější letadlo. Bylo podobné balónu, ale otočenému vzhůru nohama. Velká plátěná hruška, obrácená úzkým hrdlem nahoru, k níž bylo připevněno cosi, co se vzdáleně podobalo koši. Seděl v něm beznohý Gigi a celé to monstrum řídil.

Plátěný vak, připevněný velkou sítí, který se dole zvolna houpal, byl čím dál tím zaoblenější, ale ne plynem. Každou chvilku zdola přilétla postavička některého z Ťanů, vlekoucí bezvládné tělo dalšího kígórského vojáka. Pak vylétla nahoru a opatrně své břemeno spustila dovnitř balónu.

Renon letěl pár set metrů před balónem. V ruce měl malý přístroj, jehož fialová svítící kulička ukazovala na další a další úkryty spících Kígórů. Renon je pak předával svým přátelům a ti je pak s gustem odnášeli. Byli tak rozjaření úspěšností probíhající akce, že se žádný z nich ani nesnažil mstít se bezbranným.

Kdykoliv byl vak plný, vznesl se výš a odletěl k jihu, doprovázen obvykle některým z Ťanů. Každá cesta trvala téměř hodinu, poté se vak vrátil splasklý. Ťanové mezitím spící nepřátele nosili na hromady, aby jim šlo nakládání rychleji.

Každou hodinu urazil Renon se svými přáteli pořádný kus cesty a probrali vždy velikou plochu území. Někde proletěli bez zastavení, jinde se museli věnovat větším hloučkům. Všem Kígórům samozřejmě odebírali a ničili zbraně.

Po západu slunce se na několik hodin vrátili do podzemí, aby se aspoň trochu vyspali a odpočinuli si. Ale vstávali už druhého dne za šera a ihned vyrazili dokončit včerejší dílo. Kígórští vojáci měli podle Renona spát dlouho, ale čím dřív je všechny zneškodní, tím lépe - zejména pro ně.

Pozdě odpoledne druhého dne celá akce skončila. Fialová kulička agríšského detektoru pohasínala a pokud se čas od času rozsvítila, většinou ukazovala jen na divoká zvířata. Kígórové se dosud nestačili příliš rozptýlit, takže je během dvou dnů posbírali a odnesli. S posledním vakem, už poloprázdným, odletěli všichni Ťanové. Nemohli si dát ujít tu podívanou, až Renon zajatce probudí a oni zjistí, co se s nimi stalo.

Doletěli na konec pevniny a pokračovali v letu nad mořem. Pevnina se jim dávno ztratila pod obzorem, když se před nimi objevil neveliký, ale ani ne příliš malý ostrov. Uprostřed byla vysoká plošina, tvořená pradávnou sopkou, jejíž kráter srovnala eroze do plošiny. Ležely tu hromady Kígórů, jak je sem Ťanové po celou dobu akce opatrně vysypávali. Teď sem přidali poslední, nejmenší skupinu. Renon je všechny pečlivě poprašoval červenou tekutinou z připravené veliké láhve. V hromadách nehybných těl se začal projevovat pohyb, zprvu sotva znatelný, pak již patrnější. Konečně někteří otevřeli oči - vzápětí vyskakovali a bezradně se rozhlíželi kolem sebe.

Kolem nich byli všude létající domorodci a zvědavě, bez bázně si je prohlíželi. Nikdo z vojáků planety Kígórá ale neměl zbraň – a bez zbraní byli Ťanům vydáni na milost či nemilost. Nezdálo se však, že by Ťanové bažili po pomstě. Klidně, z bezpečné výšky sledovali své nepřátele, kteří byli najednou naprosto bezradní a vyděšení.

„Myslím si, že tentokrát mě budete muset vyslechnout, ať se vám to líbí nebo ne,“ promluvil ke Kígórům Renon řečí, kterou mluvili jejich prostí vojáci.

„Varoval jsem vaše velitele víckrát, ale neposlechli jste mě. Co se dá dělat, musel jsem zničit vaši kosmickou loď. Musíte teď v tomto světě nějakou dobu zůstat, dokud pro vás nepřiletí jiná vaše hvězdná loď. Do té doby vám k životu musí stačit ostrov Garabagil. Je tu dost možností k obživě, hladem nezahynete, ale jídlem zbytečně neplýtvejte - nadbytek tu rozhodně nemáte!“

„Teď jste vyhráli - ale brzy vám to oplatíme!“ křikl na Ťany a Renona kdosi z Kígórů. „Počkejte, až sem doletí naše lodě!“

„S invazí z Kígóry nepočítejte,“ odvětil klidně Renon. „Váš princ neodletěl pro pomoc, jak si někteří pořád myslíte. Je mrtev, rozprášený spolu s vaším hvězdoletem. Zastřelil ho Čivi z národa Ťanů, kteří obývají tento svět. Smrt vašeho prince byla nepatrnou odplatou za vše zlé, co jste těm lidem udělali. Další váš hvězdolet sem podle mých odhadů dorazí nejdřív za padesát let. Do té doby tu určitě bude další naše průzkumné letadlo – a planeta Ťanů přestane být planetou bezbranných, vydaných zkáze. Společenství se vašich slabších sousedů musí zastat, nejen těch zdejších, ale kolem celé vaší říše. Zdá se mi, že vaše vlast svou kosmickou expanzi provází násilím, budeme vás proto muset omezit a dát vám hranice.“

„To se teprve ukáže, čí loďstvo bude silnější, zda naše, nebo vaše!“

„Nedoufejte, že byste přemohli Společenství! To je příliš mocné, nejen převahou techniky, ale zejména protože je jeho součástí mnoho spolupracujících civilizací, které mezi sebou zásadně nebojují a neoslabují se. Naším spojencem je i civilizace, která umí v případě potřeby přemísťovat celé planety. Upravila nám již několik jinak nepoužitelných světů. Právě ta civilizace, ačkoliv je silná, obzvlášť nemá ráda, když někdo používá násilí.“

„Ani v tom nemáte pravdu!“ řekl Renon. „Podle vás by měla všude přežívat jen obrovská, nemyslící monstra. Namísto toho zůstávají naživu slabší tvorové, kteří dovedou používat rozum. Nejlépe tak, aby si vzájemně pomáhali, ne aby pobíjeli všechny ostatní.“

„Nemůžete trvale omezovat rozmach Kígóry! Civilizace, která se nerozpíná, není životaschopná!“

„To také není pravda,“ prohlásil Renon. „Kdybyste se více věnovali tomu, aby se u vás žilo důstojněji, možná byste zjistili, že si docela dobře vystačíte. Kromě toho, já vám tu přece netvrdím, že by se jednotlivé civilizace nesměly šířit na další volné planety. Podle našich zvyklostí nesmí být kolonizované světy, na nichž se už nějaká původní civilizace nachází. Vy jste tuto zásadu porušili – a my vám v terorizování vašich sousedů do budoucna zabráníme.“

„Ani to není pravda,“ nesouhlasil Renon. „Já jsem se tady ocitl jako trosečník. Ačkoliv jsem v první chvíli měl před zdejšími lidmi také nesmírný technický náskok, vždycky jsem se tu choval pouze jako host, který využívá pohostinnosti domácích lidí. To vám může potvrdit každý, kdo se tu se mnou setkal. Vy jste vtrhli do tohoto světa, který odedávna náležel národu Ťanů, jako jejich nepřátelé. Povraždili jste tu desetitisíce myslících bytostí, snad byste zdejší národ vyvraždili úplně. Já jsem ani jako host neměl právo ponechat zdejší lidi na pospas vaší zvůli, vašemu násilí. Bohužel, nedokázal jsem jim pomoci jinak, než opět násilím. Jsem tady z naší civilizace sám. Musel jsem proto zabíjet vaše vojáky, až jste tady nakonec zůstali jen vy, poslední zbývající. Ani já jsem neměl jiné východisko, vždyť se s vámi po dobrém jednat nedalo. Proto jste dopadli tak, jak jste dopadli.

Vy, kteří jste až do této chvíle přežili, se už nemusíte bát o své životy, nikdo se vám nebude mstít. Ale nebude vám dovoleno opustit ostrov Garabagil, který jsme vám vyhradili. Je opuštěný, neboť kolem v moři žije veliké množství vodních dravců. Ačkoliv jste obojživelní tvorové, nepokoušejte se přeplavat k pevnině. Byla by to vyslovená sebevražda a já vás před takovým krokem předem varuji. Dravci zdejších moří jsou větší a silnější než vy. Dosud znemožňovali místním lidem i plavbu loděmi, neboť ani primitivní plavidla proti nim nemají šanci. Vzhledem k tomu, že nebudete disponovat žádnou technikou, nemůžete se jim postavit. Budete se před nimi muset mít na pozoru, některé mořské nestvůry se pro svou kořist nerozpakují vylézt i na břeh. Na Garabagilu se nachází příhodná náhorní planinka, kam se snad za vámi neodváží.“

„Musíte přežít do doby, kdy sem pro vás přiletí hvězdná loď, která by vás odvezla domů. Může to trvat dlouho. Jste tu teď stejnými trosečníky jako já, až na to, že já mohu žít mezi zdejšími obyvateli, kteří jsou mými přáteli, kdežto vy budete muset žít na pustém ostrově sami. Ale to je vaše vina. Berte to jako trest za své viny.“

Renon se poté vznesl do výše a ostatní Ťanové s ním. Chvíli kroužili nad ostrovem, ale pak společně zamířili zpět k pevnině.

„A co když jsme někoho přehlédli?“ zeptal se po chvíli letu Čivi Renona. „Co když se za chvíli probudí, vezme svou zbraň a bude nás opět střílet?“

„Doufám, že jsme nepřehlédli žádného,“ otřásl se Renon. „Spavá nemoc by totiž bez mých protibaktérií během několika týdnů skončila smrtí, ale do té doby by asi každého sežrala divoká zvířata. Já jsem tyto baktérie plánoval tak, aby měli šanci jen ti, koho dopravíme na ostrov a vyléčíme.“

V několika hodinách byli zpátky. Nejprve se všichni sešli v podzemním úkrytu u časoprojektorů, kde je bouřlivě vítali Čikea a Gjon, kteří o posledním vítězství už dávno věděli.

„Teď?“ usmál se na ni Čivi. „Teď nejspíš všichni vylezeme z podzemí a postavíme znovu město Gummur.“

„Potom musíme počkat, až sem přiletí naše další hvězdná loď,“ usmál se Renon. „Zatím tu budeme žít jako dosud. Snad jen já už se nebudu muset skrývat, už jste si na mě zvykli, ne?“

„Jen aby tu nebyly dřív lodě z Kígóry!“ strachovala se Čikea. „Tahle válka stála moc životů, co kdyby měla být další?“

„To téměř nepřichází v úvahu,“ řekl Renon. „Prozkoumal jsem vesmír kolem nás pomocí časoprojektorů na jejich plný dosah, to je do osmi světelných let. Nikde jsem tu neobjevil žádnou loď, která by letěla k nám. Kígórské lodi jsou přitom pomalejší než světlo, těm by to trvalo o trochu déle.“

„Ale to také znamená, že sem neletí ani vaše lodi?“ ptala se zvědavě Čikea.

„Naše lodi vůbec nezjistíš časoprojektorem,“ usmál se na ni Renon. „Nemá ani cenu po nich pátrat. Létají rychleji než blesk. Ovšem - kdy se sem dostanou, nevím. Naše průzkumná loď ztroskotala daleko od hranic Společenství a navíc tak nešťastně, že ji to odmrštilo příliš daleko. Může trvat dost dlouho, než sem přiletí jiná. Nejde totiž o vzdálenost, ale o to, že mezi námi a Společenstvím může být i mnoho dalších světů. Pokud bude některý z nich obydlený, naše průzkumné lodi se na nich mohou zdržet i několik desítek let.“

„A až se tu objeví?“ podívala se Čikea zkoumavě na Renona a trochu víc se přitiskla k Čivimu. „Co když nás pak začnou pobíjet tvoji krajané? Princ Mafuí hovořil něco o tom, že ty sám tu chceš také připravovat invazi...“

„Princ Mafuí byl dobyvatel, který si nedovedl představit jiný smysl letů k jiným světům, než jejich ovládnutí, dobytí a osídlení vlastním národem,“ řekl tišším hlasem. „Když jeho hvězdná loď dorazila k tomuto světu, nejprve zjišťoval, zda zdejší lidé nemají zbraně, jimiž by se mohli bránit. Jakmile poznal – a to velmi rychle - že mu vaše zbraně neuškodí, dal svým vojákům příkazy k vraždění Ťanů. Stejným způsobem se chovají všichni dobyvatelé. Jakmile se cítí silní, ukáží svou pravou nelidskou tvář. Vůbec přitom nezáleží, zda se podobají lidem, stonožkám, hvězdicím nebo jiným tvorům. Především ale nepovažují své protivníky za myslící bytosti, ale jen za pouhou zvěř, kterou je třeba vyvraždit, v lepším případě zotročit.“

„Kdežto ty jsi hned poznal, že jsme taky lidi,“ dokončila Čikea vděčně.

„Věřit mi můžete i nemusíte,“ zase už se usmíval Renon. „Také bych vás mohl jenom využít, abyste mi pomohli porazit Kígórské vojáky.“

„My ti věříme,“ řekla Čikea. „My už víme, že tobě věřit můžeme. Ty jsi nám totiž pomáhal úplně od začátku, sotva ses objevil... Byl jsi na nás hodný i když tu Kígórové nebyli. Ani jsi od nás nic nechtěl - kromě našich písniček. Zajímal ses jenom o to, jak bys nám pomohl co nejlépe.“

„A v tom také budu pokračovat,“ řekl Renon. „Nemůžeme jen trpně čekat, kdy sem přiletí naše další loď, musíme se sami snažit, aby se život na tomto světě stal snadnější. Teď všem oznámíme, že válka skončila. Bude třeba co nejdřív obnovit zničené domovy, postavit nová města, aby se lidé nemuseli skrývat po lesích. Když je budeme stavět společně, můžeme je postavit mnohem lépe než původní. Jak jsem si všiml, mnozí z vás se spoustu věcí naučili. Dnes nemáme pár řemeslníků, kteří umějí trochu zacházet s rezonančními tavičkami, ale budeme mít několik desítek odborníků. Není to zásluha moje, ale počítače, jehož výukové programy obsahují pradávnou moudrost našich světů. Nebudeme proto stavět domy dřevěné, z kamene či z cihel, nýbrž pořádné, slitinové, a to nejen ve městech, ale i na vesnicích. Tam budou brzy pěstovat i nové plodiny, jako třeba bifarnu a kuíst, které vám tak chutnaly. Naučíme se dělat vodovody, kanalizaci, biočističky, stavět skleníky. Začali jste dobře, protože jste překonali strach z neznámého a sami se chcete učit nové věci. Ostatní je jen otázkou času. Škoda, že máme málo počítačů. Potřebovali bychom alespoň jednoho odborníka do každé vesnice a do každého města celé země. I pak budou některé věci nad naše síly. Těžko se například naučíme stavět létající vozy, jako byl můj gryul. Škoda, létání by bylo snadnější než zdlouhavé cestování od města k městu s vozy taženými ještěrkami. Na elektroniku si sami v brzké době také netroufneme, tu ale nezvládly ani mnohem vyvinutější světy. Určitě se ale podíváme, co by se dalo podniknout proti dravým zvířatům, lesním nebo vodním - aby už nikdy nikoho nenapadlo obětovat druhého jen proto, aby se dravci nažrali a ostatní se tím zachránili.“

„Já vím, v naší původní vesnici byli pěkní barbaři,“ řekl Čivi s despektem v hlase.

„To víš - ze strachu lidé dělají všelicos,“ povzdychl si Renon. „Ale i oni se naučí žít jako rozumné bytosti.“

„Mysli si co chceš, ale já se do naší vesnice nevrátím,“ otřásl se Čivi.

„Vždyť ty a Čikea už máte své místo ve městě,“ usmíval se na něho s pochopením Renon.

„Ponecháme ji,“ rozhodl Renon. „Školu jste nikdo pořádně nedokončil. Navíc se nám do ní pohrnou i další zájemci z jiných měst! A krom toho - pořád ještě není jisté, zda sem přece jen nedorazí dřív loď z Kígóry!“

„Nemaluj nám tu strašidla...“ otřásl se Jach. „Abychom snad šli k ostatním, ne?“

„Půjdeme,“ souhlasil Renon. „Nejprve si ale vezmu do práce tebe, Gigiho a Gjona. Posaďte se, podívám se na vás. Vždyť přece moje hlavní poslání je léčit lidi!“

„Co chceš ještě s námi dělat?“ zamračil se Jach. „Vždyť už se nám skoro všechno zahojilo...“

„Nechtěl jsem ve vás předem vzbuzovat naděje, které by se mohly ukázat plané,“ řekl na to Renon. „Zahojily se vám zatím jen rány. Místo ruky a nohou máte jen malé pahýly, které nejsou skoro k ničemu. Na další léčení je potřeba více času. Nemohl jsem u vás začít se složitým léčením bez jistoty, že je dotáhnu do konce. Uvolnění regeneračních schopností je příliš choulostivá záležitost, která musí být neustále kontrolována lékařem, jinak by se mohla zvrátit a způsobit růst všelijakých nádorů – a to by bylo horší, než nechat to být.“

„Teď se budu snažit, aby Jachovi opět narostla utržená ruka a Gigimu nohy,“ prohlásil Renon. „A tady Gjonovi vylepším oči - bude vidět nejen na blízko, ale i do dálky.“

„Přece víš, že když si ještěrka ulomí nohu nebo ocas, že jí narostou znovu,“ připomínal Renon.

„Jenže já a můj malinký pomocník to dokážeme i u lidí,“ ujišťoval ho Renon.

„Ale proč potom neuděláš, aby ruka narostla i tobě?“ řekl Čivi nedůvěřivě.

Renon neodpověděl. Místo toho si vpředu na prsou rozepnul kombinézu a shrnul ji dozadu. Kus pod levým ramenem, kde měl dříve pahýl utržené ruky, mu už vyrůstala malinká ručička, červená a zatím menší, než ruka dítěte.

„U sebe jsem s tím začal hned - ale u našich přátel jsem dosud váhal. Kdyby mě Kígórové zabili, bylo by pro Jacha i Gigiho lépe, aby počkali na jiného našeho lékaře. Ale teď, když válka skončila, mohu konečně i u nich začít s pravým léčením.“

„Sláva!“ vykřikl Jach. Pak vyskočil do výšky a objal zdravou rukou Renona kolem krku.

Následuje:

Sorky

zbraně prokleté planety Gíjó

Skupina

GSMB

01) Zoidée

02) Gurroa a válka Agríšů

03) Kerré

04) Čikea a Čivi

05) Sorky

06) Agaboril

07) Fulgiu

08) Giweruz

09) Margabadar

10) Ligaid

Pohled ze Země na oblast GSMB

Titul: Čikea a Čivi

Podtitul: děti planety Ťanů

Autor: Václav Semerád

Skupina: GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 4

Veškeré připomínky jsou vítané

vsemerad@volny.cz

Nakladatel: Autobus

Žánr: Science fiction

Téma: Čikea-a-Čivi

Ilustrace: Teodor Rotrekl

Next: Sorky

(GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 5)

Errata:

Anotace

Čikea a Čivi je příběh bezbranných ptačích lidí Ťanů, jimž hrozí vyvraždění ze strany technicky mnohem vyspělejší civilizace Kígórů. Nebýt podpory jejich pozemského přítele, kosmonauta Renona, Ťanové by svou planetu agresívním bytostem brzy uvolnili, či přesněji, byli by vyvražděni...

Připomínky

Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

SDÍLENÁ LITERATURA

www.romanyzdarma.cz

www.cteni-zdarma.cz

www.giweruz.cz

Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta

*** 1479600028/3030 ***

dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).

Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům.

Díky.