Mír
|
Vítej, návštěvníku!
|
Mír
|
Tím okamžikem vlastně příběh pozemských dětí na planetě Gíjó skončil.
Jakmile se do války mezi Ašery a Edoímy vložila tajuplná civilizace Gurroa, Ludva s Jankou si už jen zhluboka oddychli. Nejen proto, že se konečně dočkali vysvobození, ale zejména proto, že jako jediní na této planetě měli alespoň přibližnou představu, co je to za zvláštní společnost. Civilizace zvaná Gurroa se objevila poměrně nedávno a i když se odmítla připojit ke Galaktickému společenství myslících bytostí, nechovala se k němu nepřátelsky, právě naopak. Všichni dobře věděli, že Gurroa nesnáší násilí a že mu dokáže účinně bránit. Když Galaktické společenství před mnoha lety napadly bitevní lodě nemilosrdné a rozpínavé hmyzí civilizace Agríšů, zasáhl Gurroa nečekaně do této války a ukončil ji bez výstřelu během půldne, aniž by Společenství nebo Agríšům poškodil jedinou bitevní loď. Kdo o tom věděl, tomu bylo jasné, že sekery, luky, šípy, ani sorky proti Gurroovým možnostem neznamenají vůbec nic, vždyť Gurroa dokázal přemisťovat celé planety! Jak Ludva správně poznal, zrcadlovou bublinu tvořilo nesmírně odolné silové pole, o jehož podstatě ve Společenství nevěděli téměř nic ani odborníci. Gurroa si jeho tajemství nechal pro sebe. Měl k tomu dobrý důvod, podle různých narážek si netroufal dát tajemství obludné síly, schopné přemisťovat celé planety, žádným bytostem ve vesmíru. Sám ale, kdykoliv bylo třeba, ji ochotně dával do služeb Galaktického společenství. Nehostinné ledové planety přemísťoval ke hvězdám, aby roztály a poskytly domov lidem nebo jiným bytostem, horké planety naopak vzdaloval.
Ludva s Jankou věděli, co lidé z Gíjó zatím nechápali. Civilizace Gurroa občas mluvila a jednala jako jediná bytost. Vždyť v tomto případě prý skutečně o jedinou bytost šlo, i když složenou z více členů, lidem podobných i nepodobných, navzájem pevně telepaticky propojených v jedinou mysl. Při povrchním pohledu to tak ani nevypadalo. Dva mladí muži zasvěceně jednali se stařešiny, jiní v sousedních komnatách nenuceně hovořili s bojovníky a několik dívek se vesele bavilo s místními ženami a dívkami. Tak se to ale jevilo jen tomu, kdo nevěděl oč jde. Ludva s Jankou ale nedokázali potlačit respekt, když měli jednat s některým členem této civilizace. Věděli, že mluví s bytostí, která inteligencí mnohokrát převyšuje ostatní jednotlivé bytosti a která hovoří a jedná se všemi současně. Nejen na Gíjó, ale ve stejné chvíli i na tisíci jiných místech v Galaxii. Dívky sem Gurroa přesunul očividně proto, aby místní ženy ztratily ostych, jinak by se asi neodvážily vyjadřovat své pocity před muži. To ale bylo jen zdání. Ty drobné dívenky se právě tak dobře mohly domlouvat na odborné téma s předními odborníky Galaktického společenství.
Pozemské děti tušily i to, co místním lidem také dosud nikdo neřekl. Kolem planety Gíjó právě kroužila hvězdná loď s několika lidmi Gurroa. Pomocí časoprojektorů sledovali všechno, co se na tomto světě v minulosti odehrálo. Ludva se obával, co Gurroa řekne, až objeví jeho střílení do lidí. Samozřejmě nedoufal, že by něco takového časoprojektorům uniklo. Když byl pak chvilku s Jankou a s jedním chlapcem Gurroa o samotě, přiznal mu, co ho nejvíce trápilo. Jak on, příslušník vyspělé civilizace, pozdvihl vražednou zbraň proti zdejším lidem – a zahubil je.
„Už o tom vím,“ usmál se chlapec s tušovýma očima. „Bylo to v pevnosti Worgell. Nebyl to příjemný okamžik, chápu. Ale nevím, jak by na tvém místě jednal kdokoliv jiný. Při prvním výstřelu jste byli oba očividně bezprostředně ohroženi na životě, ve druhém případě jste chtěli zachránit další lidi a třetí výstřel padl vlastně neúmyslně. Nevím, který soud by vás mohl odsoudit. Takové chvíle se často nestávají a většině lidí se nic takového v životě nepřihodí, ale jsou okamžiky, kdy si člověk musí vybrat jen ze dvou možností a přitom obě nutně přinesou zlo. Pokud si alespoň vybere menší škodu, udělá dobře. Zastřelit myslící bytost je samozřejmě hrozné, ale nestřílet by ve vašem případě bylo horší. Já si myslím, že jste nemohli jednat lépe.“
Ta slova Ludvovi sňala obrovský kámen ze srdce. Také Janka si oddychla a šťastně Ludvu objala.
„A proč se o nás zajímá právě civilizace Gurroa?“ zeptal se hned Ludva. „Kde jsou vlastně lidé ze Společenství?“
„Galaktické společenství o vás dosud neví,“ přiznal Gurroa. „Všichni si myslí, že jste zahynuli. Vaše kapsle se ztratila ve chvíli, kdy se zhroutila celá síť Transgalaktické dopravy. Stalo se to při katastrofě, jakou dosud nikdo nikdy nezažil a jejíž příčinu dosud ani já pořádně neznám, ačkoliv nad ní celý ten čas pilně bádám. Na okraji Galaktického společenství vybuchla supernova. Byl to největší výbuch, jaký jsem kdy viděl a stalo se to, když jsem chtěl od ní pomocí géja-pole odstěhovat jednu planetu. Ta hvězda se mi už dlouho nelíbila – no, aspoň vím, že mé podezření nebylo marné. Planetu jsem na poslední chvíli zachránil, ale byla tam ještě druhá, neobydlená. Ta propadla zkáze, bohužel na ní bylo několik stanic vjosuzgu. V okamžiku, kdy ji zachvátil hvězdný oheň, se bez varování v celé známé části vesmíru zhroutily synchronizační protokoly. Některé stanice to poškodilo, do jejich přepravních komor pronikl hvězdný oheň a zcela je zdemoloval – nikdo naštěstí nepřišel o život, ale byly tam tisíce zraněných a bohužel i ozářených. Většina kapslí skončila jinde, než co odpovídalo zacílení, ale když skončil ten hrozný zmatek, který pochopitelně nastal, téměř všechny se vrátily na správné určení – až na jednu jedinou kapsli se dvěma pozemskými dětmi, vracejícími se z prázdnin. Přiznám se, domníval jsem se, že jste zmizeli na planetě zachvácené ohněm vybuchující hvězdy. Byl to pochopitelný omyl. Při kolapsu nadprostorů se dělo příliš mnoho záhadných věcí a bude mi ještě dlouho trvat, než všechno přijatelně vysvětlím. Považovali vás za mrtvé a oplakali, takže pro vás nikdo neplánoval ani nepožadoval záchrannou výpravu.“
Ludva s Jankou na sebe pohlédli a oba strašlivě zbledli. Jak málo chybělo, aby zůstali do smrti na Gíjó jako dávní kolonisté z Bardžá! Navíc tu právě začínala krutá válka, která mohla pro ně dopadnout všelijak...
„Naštěstí se vám podařil opravdu husarský kousek,“ pokračoval Gurroa. „Odeslat kapsli ze starobardžanské stanice, které už málokdo dokáže ovládat, to tedy bylo podivuhodné.“
„Kam jsem se vlastně strefil?“ zeptal se Ludva. „Nenašel jsem vůbec, jak se mají kontejnery směrovat a odeslal jsem náš uik čistě naslepo.“
„Samozřejmě bylo stoprocentně vyloučené navázat spojení s nějakou moderní stanicí,“ usmíval se Gurroa. „Takové spojení se dá uskutečnit snad jedině v okamžiku nějakého kolapsu, jak se ostatně stalo, ale za normálního stavu? Nikdy! Elektronika dnes navázat takové spojení prostě nedovolí a vy byste svůj uik ani neodeslali. Odborník by na tvém místě prohlásil, že navázat spojení je nemožné a vzdal by to.“
„Tak jak to, že se mi to povedlo?“ vyhrkl Ludva.
„Na planetě Bardžá bylo dříve celá tisíciletí několik stanic přepnutých na příjem odkudkoliv,“ ochotně vysvětloval Gurroa. „Byly tam připravené pro posádky kosmických průzkumných lodí, které doletí k cíli a postaví stanici na některé vhodné planetě. V takovém případě se jako první neposílal kontejner uik, jen nevelká kapsle se zprávou, neboť hvězdné letouny s sebou kontejnery nevozily. Původně létali Bardžané do vesmíru na pomalých podsvětelných hvězdoletech. I na nich rozšířili hranice Společenství přes sedm set světelných let, trvalo jim to ale desetitisíce let. V poslední době dostal kosmický průzkum nové nadprostorové mašiny a zastavil průzkumné lety na pomalých podsvětelných letounech. Moderní stanice, jaké dnes instaluje Kosmický průzkum Galaktického společenství, mají elektroniku, umožňující navazovat spojení pomocí kódovaných dotazů. Proto již nejsou nutné trvale zapnuté stanice, nastavené na příjem. Na Bardžá je nedávno všechny zrušili.
Když ale v Radě kosmonautiky Galaktického společenství o jejich zrušení rozhodovali, vyžádal jsem si je. Jak asi víte, mé vztahy ke Společenství jsou od začátku dobré, takže mi je ochotně věnovali. Co by s nimi dělali? Instaloval jsem si je na své planetě a uvedl je opět do režimu příjem odkudkoliv. Počítal jsem s jedinou, i když málo pravděpodobnou možností. Jak víte, za tisíce let se ve vesmíru beze stopy ztratilo pět set bardžanských hvězdných lodí. Nejspíš havarovaly a jejich posádky zahynuly, ale je nepatrná naděje, že několik posledních lodí vesmírem dosud bloudí. Mohly ztratit směr, posádky se mohly uložit k zimního spánku, ale nakonec by přece dorazily, i když třeba k jinému cíli, než kam je původně vyslali. Kdyby některá taková loď postavila na neznámé planetě stanici vjosuzgu, byla by to ovšem stanice starého typu, protože novější na starých lodích být nemohou. V takovém případě by mohla navázat spojení jedině se stanicí starého typu. Ty jsou teď už výhradně na planetě Gurr.
Dnes se jedna z nich otřásla a uvnitř byl k mému velikému překvapení moderní uik, značně poškozený neznámými silami, které naštěstí nezničily zapnutý počítač se zoufalým vzkazem dvou ztracených pozemských dětí.“
„A vy jste nám hned vyrazili na pomoc, že?“ vyhrkla Janka.
„Samozřejmě,“ usmál se Gurroa. „Vždyť váš vzkaz obsahoval přesné určení, kam záchrannou výpravu poslat! Gíjó je velice dobře známá a má pověst nebezpečného světa, nedokázal jsem odložit odlet nejrychlejšího dálkového hvězdoletu ani o minutu. Zatímco sem letěl, analyzoval jsem poselství zanechané v kapsli podrobněji a ke svému nesmírnému zděšení jsem se dozvěděl, že na Gíjó žijí ještě další lidé. Byl to pro mě šok, nikdy jsem zde nebyl a netušil jsem, že se zdejším lidem podařilo ubránit své životy před těmi strašnými netvory, o nichž se píše v dějinách, nepodařilo se jim už ale obnovit přerušené spojení se Společenstvím.“
„Vidíte, tady se ti strašní, nezničitelní netvoři podávají často k večeři,“ vzdychla si Janka.
„Mimochodem nám docela chutnali,“ přidal Ludva. „Největší nebezpečí, se kterým jsme se tady setkali, byli lidé.“
„Kdyby jen lidé!“ vzdychl si Gurroa. „Dokonce potomci lidí z Bardžá, lidí tak mírumilovných! Ani se mi nechce všechno hned zveřejnit. Bardžané z toho budou mít šok, oni si na své mírumilovné povaze zakládají a mají být na co pyšní, vždyť už čtyřicet tisíc let nedokázali zabít nejen člověka, ale jakoukoli myslící bytost. A teď aby vyšlo najevo, že sotva devět tisíc let pobytu na drsnější planetě dokázalo z těch beránků nadělat takové vlky? Edoímové jsou přece stejní potomci Bardžanů jako mírnější Ašerové! Viděl jsem, co se odehrálo nejen ve Worgellu, ale i předtím. Hrůza! Vám se z toho dělalo zle, ale to jste viděli nepatrný díl těch ukrutností!“
„Takže o nás dvou víš jenom ty?“ vracel téma zpět Ludva.
„Teď už ne. Před okamžikem jsem se objevil na obvyklém zasedání Rady a právě v této chvíli oznamuji Galaktickému společenství, že se planeta Gíjó vrací mezi civilizované světy. Nejprve ale musím vyřešit zdejší ostudu s válkou. Vraždění musí přestat! Vlastně už přestalo.“
Janka strnula. Uvědomila si Gurroovu děsivou telepatickou podstatu. On tu mluví s ní a s Ludvou, ale současně jedná kdesi na daleké planetě Bardžá tři sta světelných let odtud a kdo ví kde ještě. Věděl, co se dělo ve Worgellu, pak znal úplně všechno!
Ludva si uvědomoval totéž, ale příliš se tím nevzrušoval. Předpokládal najisto, že Gurroa použije časoprojektory, zejména když na planetě zuří válka, spojená se zabíjením. Trochu se obával chvíle, kdy veškerá minulost vyjde najevo, ale když od tak mocné bytosti dostal odpuštění, ani mu nevadilo, že Gurroa ví o každém jejich hnutí na tomto světě.
„A co naši, máma s tátou?“ zajímal se jenom.
„Chcete se vrátit ihned – nebo si ještě počkáte, jak dopadne válka na Gíjó?“ podíval se na oba zkoumavě Gurroa.
„No – vrátíme se jistě rádi,“ zauvažovala Janka, „ale tady máme i přátele a neradi bychom je opustili v nebezpečí.“
„Nebezpečí už minulo,“ usmíval se Gurroa. „Chcete-li se zúčastnit uzavření míru, rád vám to umožním. Vy dva jste významně přispěli k záchraně tisíců životů, máte tedy právo dočkat se úplného konce války. Chcete-li, pošlu někoho oznámit vašim rodičům, že jste naživu, ano?“
Souhlasili. Ludva se trochu zachvěl. V několika dalších okamžicích jiná část téhle gigantické telepatické bytosti Gurroa vstoupí nečekaně k mámě a tátovi a sdělí jim – co vlastně? Že jsou jejich děti naživu na planetě Gíjó, dosud považované za tak nebezpečnou, až se jí všechny hvězdné lodi zdaleka vyhýbaly? Řekne jim také, že musely hájit své životy i životy jiných lidí tím, že – zabíjely? Jak to máma s tátou přijmou? Gurroa jim všechno odpustil, ale – odpustí jim i lidé?
Gurroa, zdánlivě obyčejný chlapec s tušově černýma očima, kterými se lišil od lidí Bardžá i Země, ale s obličejem lidí Země, který zase neodpovídal vzhledu lidí Aigury, se na oba sourozence díval pátravým pohledem. Ludvovi vrtalo hlavou, zda Gurroa dokáže číst jeho myšlenky – je přece telepat, kdo ví? Kromě již odpuštěné viny ale žádnou další chybu necítil, byl proto celkem klidný.
„Docela jste se mi zalíbili,“ řekl Gurroa po chvilce. „Mám po Galaktickém společenství hodně přátel; vy jste jiní než ostatní. Chcete být mými přáteli?“
„To snad – to snad není možné!“ vyhrkl Ludva. „Přátelit se – s vámi? Vždyť jsme si to nijak nezasloužili...“
„To není nutné,“ usmíval se Gurroa. „Ale kromě toho teď nemáš pravdu. Zasloužili jste se tady tolik, že je teď řada na mně, abych vás žádal o vaše přátelství.“
Váhavě mu podali ruce, ale oba se zachvěli, když jeho ruku, obyčejnou a přece zvláštní, stiskli.
„Něco vám prozradím,“ usmál se na ně Gurroa šibalsky. „Dobří přátelé mi říkají Pavlíku. Tak jsem se jmenoval, dokud jsem byl obyčejným člověkem a to nebylo dávno. Můžete mi tak říkat, kdykoliv budete se mnou sami nebo s mými přáteli. Nebojte se, že mě nepoznáte – nechte to na mně, já si vás budu pamatovat dobře a vždycky se k vám budu hlásit, i kdybych se s vámi setkal v jiném těle a na jiném světě než teď.“
Němě přikývli, ale respekt v nich zůstal. Gurroa je aigurské jméno, ale Pavel... to je snad ze Země, nebo ne?
„Jak to vlastně vypadá právě teď u Edoímů?“ zeptala se Janka, aby zakryla své rozpaky.
„Chcete se tam podívat?“ usmál se Gurroa.
„Chceme, samozřejmě!“ souhlasili oba.
„Zavřete pevně oči – a ničeho se nebojte. Kdyby vám hrozilo sebemenší nebezpečí, včas vás dostanu pryč,“ přikývl.
Janka i Ludva zavřeli oči a křečovitě sevřeli víčka. Čísi ruce oddělily jejich dlaně – Gurroa asi nepotřeboval, aby se děti držely a Janka s Ludvou to pochopili a pustili se. Pak se náhle zablýsklo, bylo to vidět i skrz pevně sevřená víčka. Zároveň oběma zacloumal prudký náraz vzduchu, který oba ohlušil hromovou ranou a pískáním v uších – kde se vzal uvnitř místnosti, to si ani Janka, ani Ludva nedokázali vysvětlit. Janka byla trochu otřesena a ani Ludva nevypadal lépe, ačkoliv on už aspoň slyšel o tom, že se Gurroa dokáže pohybovat ve vesmíru i bez hvězdných lodí. Tohle bylo něco naprosto nového a nezvyklého, s tím se takhle zblízka setkalo jen málo lidí.
„Můžete otevřít oči,“ uslyšeli oba vzápětí hlas.
Nestáli už v místnosti pevnosti Hanagio, ale na kamenité půdě kdesi mezi skalami. Kolem byla tma, jen přímo před nimi v bezvětří plápolal oheň. Chvíli trvalo, než se jejich oči přizpůsobily tmě. Pak, vedeni přítelem, který tu byl s nimi, zamířili k ohni.
„Poplach! Vizírové Ašerů!“ ozvalo se před nimi – a proti třem lidem se naježilo hned několik ostrých oštěpů.
„Přicházíme v míru,“ odpověděl jim klidně chlapec civilizace Gurroa. „Kde je váš náčelník? Chceme s ním jednat!“
„Náš náčelník vás pošle do vaší vesnice v koši, rozsekané na kousky!“ zachechtal se někdo.
Ludva se zachvěl – to už přece viděl v pevnosti Worgell, ukazoval jim to jejich přítel, stařešina Friagi, kterého pak možná právě tihle bojovníci skutečně na kusy rozsekali...
„To si váš náčelník rozmyslí,“ prohlásil chlapec Gurroa a šel klidně dál vstříc ozbrojencům. Ludva a Janka se drželi dva kroky za ním, Ludva se přitom stavěl před svou sestřičku, aby ji aspoň trochu chránil.
„U všech bohů! Vy přece nejste Ašerové! Kdo jste a co tu děláte?“ vyjekl nejbližší ozbrojenec, který si konečně všiml nezvyklých očí chlapce Gurroa.
„Teď jsem posel míru,“ kývl Gurroa. „Ale mohl bych se stát poslem smrti. Sebral jsem vám slunce, abych vás přinutil jednat. Na Ašery, kteří mír přijali, svítí slunce plným proudem.“
„Vy jste se spojili s Vymírajícími?“ zasyčel na něho nenávistným tónem bojovník.
„Nepovažujeme je za vymírající,“ odvětil Gurroa. „To by mohlo čekat vás, protože bez slunce tady brzy zahynete!“
„Kdo jsi, že mluvíš tak troufale?“
„Dívejte se dobře, lidé kmene Edoímů! Ať slunce jasně svítí jako dřív!“ zvolal Gurroa.
Janka i Ludva si náhle museli oběma rukama zakrýt oči, tak bolestivě je do nich udeřilo ostré světlo, které zalilo všechno kolem. Oba se ale co nejdřív přinutili oči otevřít, aby viděli, co se vlastně děje. Nic neobvyklého, na všechny náhle svítilo jasné slunce, obloha byla bez mráčku a kolem zmizela divná zrcadlová blána. Všechny to oslnilo, jen pomalu odkrývali své oči. Skoro současně se zvedl vítr a zahučel kolem, až zdvihl mračna prachu.
„Vracím vám slunce. Vrátím vám je natrvalo, ale mám podmínku. Musíte ukončit válku, vrátit se zpátky do svých vesnic a zničit všechny zbraně, s nimiž jste kmen Ašerů přepadli.“
„Přece jen jste se s nimi spojili!“ vykřikl kdosi nenávistně.
„A když tuto podmínku nesplníme?“ zvolal jiný.
„Pak zůstanete ve tmě, ke které se brzy přidá krutá zima,“ řekl Gurroa a opět pozdvihl ruce nad hlavu. „Ať je tma a mráz po celé zemi Edoímů!“
Jasné světlo naráz zmizelo. Krajinu mžikem zahalila tma, rušená jen plápoláním ohně, jehož plameny, neznatelné ve dne, opět poskočily do výše. Vítr naráz utichl, opět nastalo bezvětří. Správně, pod zrcadlovým poklopem přece vítr vát nemohl.
„Zabijte je! Jsou to kidimorové, bezvěrci!“ vykřikl jeden z bojovníků a rozpřáhl se oštěpem.
V té chvíli Ludvou a Jankou cosi prudce smýklo, před očima se jim blýsklo a do uší je udeřil hrom, měli co dělat, aby neupadli. Když otevřeli oči, které mimoděk sevřeli, stáli uvnitř místnosti pevnosti Hanagio, odkud před chvílí zmizeli. Chlapec Gurroa vedle nich nestál, jen jakési malinké děvčátko. Aiguřanka, jak podle plochého prasečího nosíku odhadovala Janka.
„Promiňte, musela jsem vás vrátit do bezpečí,“ řekla dívenka provinilým pisklavým hláskem.
„Ty jsi také Gurroa?“ podivila se Janka.
„Samozřejmě,“ vzpamatoval se už zase trochu Ludva. „Co se stalo s tamtím...“
„Tak snadno mi neublíží a vůbec ne primitivními zbraněmi, jaké mají ti barbaři,“ usmála se dívenka, i když trochu kysele. „Špatně jsem je odhadla, to je celé. Budu na ně muset jinak. Moc se vám omlouvám, ale dalšího jednání se nezúčastníte. Jen na závěrečnou fázi si počkáte, chcete?“
Janka s Ludvou souhlasili. Dívenka jim poradila, aby se odebrali vedle do sálu stařešinů – a pak jim zmizela ve fialovém záblesku, který ji náhle pohltil.
„Tohle si budeme určitě oba pamatovat celý život,“ řekl Ludva nadšeně. „Janičko, my jsme se dostali doprostřed takového fofru, že nám pořád ještě doopravdy nedošlo, oč vlastně jde – ale když něco řeší Gurroa, nebude to maličkost, to si piš! Poběžíme ke stařešinům – snad nás tam pustí!“
„Luďo – on nás považuje za přátele – já se snad zblázním radostí!“ opakovala Janka. „A navíc jsme určitě letěli bez letadla nadprostorem, tak to přece umí jen Gurroa! V celém světě a možná v celém vesmíru spočítáš na prstech lidi, kterým se to do této chvíle poštěstilo.“
Měla samozřejmě pravdu. Utíkali spolu krátkou chodbou, sál stařešinů naštěstí nebyl daleko. U dveří je zastavil strážný s oštěpem, hned je ale poznal a pustil je dovnitř. Stráže tu vlastně stály jen ze setrvačnosti. Neznámí příchozí teď byli všichni přátelé a zastavovat je nesměli, známé mohli také jen pozdravit. Teď už všichni drželi jen čestnou stráž.
Stařešinové tam dosud jednali s bardžansky vyhlížejícím chlapcem, o němž Ludva s Jankou věděli, že je to také Gurroa. Na přibíhající pozemské děti se jen lehce usmál.
Mezitím vešli do místnosti čtyři muži s oštěpy. Ludva mezi nimi poznal svého nedávno nového přítele Guiuga a ten se na něho rovněž usmál.
„Postavte se sem,“ rozestavil je chlapec Gurroa s mlčícím souhlasem stařešinů. „Až se kdokoli objeví, namiřte na něho své oštěpy, ale nezabíjejte ho. Kdyby se stavěl na odpor, zařídím to bez krve. Bohužel, oštěpy jsou jediné, čemu bude ten válečník rozumět. Teď si na okamžik zakryjte oči, trochu se tu blýskne.“
Janka s Ludvou poslechli, jako ostatně všichni. Skutečně se před nimi zablýsklo a uprostřed volného prostoru náhle stál drobný chlapec Gurroa s tušově černýma očima a vedle něho hřmotný bojovník Edoímů, oblečený ve válečném odění. Za pasem mu trčela těžká válečná sekera, v ruce držel oštěp, či spíše krátký kus dřeva. Vyděšeně hleděl na jeho konec, odkud zřejmě právě zmizelo zubaté ostří.
„Co to má znamenat?“ vykřikl.
„Nic jiného, než že jsi zajatcem Ašerů,“ oznámil mu Gurroa s černýma očima. „Hneš-li se, probodnou tě.“
„Ty používáš neznámé sorky! To je proti úmluvám!“ čertil se bojovník.
„Odvoláváš se na úmluvy? Ty? Co jste to používali proti branám Worgellu? A jak to, že jste proti všem úmluvám přepadli přátele z kmene Ašerů?“ vyjel na něho Gurroa.
„Nás je mnoho a oni mají nejlepší díl světa, ani jej nedokáží využít!“ nasupil se.
„Že je vás mnoho? Vaše vina!“ pustil se do něho stařešina Ouiak. „My jsme vás upozorňovali tisíckrát, že to tak nejde! Proč jste podle úmluv nekontrolovali porodnost? Kdyby vás bylo tolik co nás, váš díl světa by vám bohatě stačil.“
„Vymírající! Závidíte nám naše děti!?“
„Máme svých dětí právě tolik, kolik naše země uživí, ale vy jich máte mnohem víc. Proto mají vaše děti často hlad, proto vaše utahané ženy předčasně umírají,“ útočil dál stařešina Ouiak.
„Až nám odevzdáte území, budeme se mít dobře,“ odsekl bojovník Edoímů. „My svou statečností budoucnost pro své děti vybojujeme!“
„Nikdo vám žádné další území nedá, zato vy vyklidíte všechno, co jste neoprávněně zabrali,“ odvětil na to klidně, ale trochu mrazivým tónem chlapec Gurroa.
„Nic nevyklidíme!“ vykřikl bezmocně Edoím. „Válku vyhrajeme my! I když mě zabijete, moji bojovníci mě pomstí tisíckrát! Zatím jsme vždycky udělali, co jsme si usmyslili!“
„Ano, až dosud jste vyhrávali,“ souhlasil Gurroa. „Ale to se dnešním dnem změnilo. Ode dneška nezabijete nikoho. Už nejde o to, kdo vyhrával. U mě prohrál, kdo začal své bližní vraždit. Válku jste začali vy, kmen Edoímů. Pobili jste sousedům spoustu mužů, žen i dětí a ještě se tím chlubíte? Za každého zabitého byste měli zaplatit, ale nic nemáte, jen své oštěpy, štíty a sekery. Proto všechny zbraně rozřežete, kov roztavíte a už nikdy více je nepoužijete, je vám to jasné?“
„To neuděláme!“
„Potom zůstanete ve věčné tmě,“ pokrčil rameny Gurroa. „Jak tě tvoji lidé upozornili, příkrov nad vaší říší se nedá rozbít žádnou z vašich zbraní. Selžou i pokusy prožahnout se ven pomocí sorků, které mění strukturu kovů. Ten příkrov není z kovu a je pevnější, než si myslíte. Nikdo jej nemůže odstranit, jen já. A já to neudělám, dokud nesplníte moje podmínky.“
„Ďáble! Zlosyne!“
„Kdybych byl skutečně zlý, už by nikdo z vás nedýchal,“ řekl Gurroa klidně. „Kdybych poručil, zrcadlový příkrov vám spadne na hlavy a věř mi, i nejpevnější skály drtí na prach!“
„Ale my ta území potřebujeme,“ opakoval Edoím zarputile. „Ašerové mají větší díl a přitom jich je tak málo!“
„Ašerové rozumně dodržovali úmluvy a proto se jim dařilo lépe než vám,“ odrazil tu námitku Gurroa. „Proč by teď měli trpět křivdy za vaše chyby? Už z principu není myslitelné, aby si kdokoliv ponechal výhodu získanou ve válce, tím méně když ji vyvolal. Válka je strašlivý zločin, zapamatujte si to už provždy!“
„Oni také zabíjeli naše lidi!“
„Ze strany Ašerů šlo o obranu,“ nesouhlasil Gurroa. „Já nemám rád, když jedna myslící bytost ubližuje jiným. Chápu ale, že jim nic jiného nezbylo, pokud nechtěli zahynout.“
„My jsme také nemohli jednat jinak,“ řekl uraženě Edoím.
„Ale mohli,“ pokrčil rameny Gurroa. „To, co vám neustále navrhovali Ašerové a co teď sami uděláte. Omezíte porodnost a na několik staletí dovolíte každé ženě jedno jediné dítě, až se váš počet sníží na přijatelnou míru. Do té doby vám pomůžeme uživit nadbytečné, některým umožníme získat znalosti a usadit se v jiném světě. Nejprve se ale vrátíte za hranice domluvené před staletími, zničíte zbraně a omluvíte se Ašerům za zlo, které jste jim způsobili. Už nikdy nechci slyšet, abyste jim říkali Vymírající.“
„Stejně je to nespravedlivé!“ vrčel Edoím.
„Tak dost!“ prohlásil Gurroa. „Co jsem vám chtěl říci, řekl jsem. Ašerové jsou mými svědky a navíc tu jsou i jiné bytosti, lidé z daleké Země. Ti také slyšeli, že jsem s vámi jednal rovně. Moje podmínky jsou spravedlivé. Přestanete považovat sami sebe za lepší a naučíte se respektovat druhé. To je moje slovo a teď se vrátíš mezi své krajany, vyřídíš jim toto ujednání a všichni z neoprávněně obsazených oblastí odtáhnete. Pak teprve odstraním tmu z vaší oblohy.“
„Nezapomněli jsme na něco?“ obrátil se druhý Gurroa v místnosti ke stařešinům.
„Myslím, že to je spravedlivé,“ přikývl stařešina Ouiak. „Jen bych dodal, že kdo vyvolá válku, měl by být potrestán víc, neměl by dál vládnout celému národu.“
„Máš pravdu, ale k tomu dojde, neboj se,“ přikývl Gurroa klidně. „Abyste věděli všechno, obraz i slova pronesená na tomto jednání jsem zaznamenal a kdykoliv je znovu zobrazím každému, kdo bude mít zájem dozvědět se pravdu, především lidem kmene Edoímů. Hlavní strůjce války už nežije, zastřelil ho nevědomky – a téměř nechtíc – Ludva u pevnosti Worgell. Další viník stojí před vámi. A ten to nebude mít lehké. Nedávno svým lidem sliboval, jak se budou mít po vítězné válce dobře – teď jim bude muset sdělit, že válka nebude vítězná, jak očekávali. To bývá konec každého diktátora, tenhle nebude výjimkou.“
Zablýsklo se – a bojovník Edoímů i Gurroa zmizeli. Druhý Gurroa všem navrhl, aby se šli podívat na vrchol pevnosti, odkud je vidět bublina géja-pole, zakrývající nyní pod svým příkrovem poslední válečníky planety Gíjó.
„Janičko – tohle nám doma nebudou věřit,“ ukazoval Ludva sestře lesklou polokouli na obzoru.
„Dobře se dívejte, géja-pole už nikdy zblízka nespatříte,“ usmíval se Gurroa záhadně. „Do této chvíle málokdo viděl něco takového. Ani na Gíjó nebude dlouho a věřím, že tu už nikdy nebude zapotřebí. Je to příliš silný prostředek, zadrží i výbuch atomového torpéda, natož šípy, kopí, sekery nebo sorky. Má i své výhody, já je ale používám nerad, rostliny pod ním rychle hynou. Kdyby někde působilo déle než bude třeba, mohlo by způsobit škodu.“
Janka neříkala nic, jen se šťastně usmívala.
„Vím, že vy dva dokonce umíte se sorky zacházet,“ obrátil se k nim po chvilce Gurroa. „Jak jste se k nim dostali? Prý umíte zabíjet améby, ale i létat. Rád bych se to naučil.“
„Přítel Ouiak rád zasvětí každého,“ rychle mu oznamoval Ludva, trochu udiven tím, že Gurroa navzdory svým nesmírným schopnostem přece jen nezná všechno. Ale na druhé straně to bylo pochopitelné. Asi tu měl málo časoprojektorů a musel se zaměřit na důležitější události. „Ale předem říkám, zpočátku je to hnusné. Člověk se totiž musí nejprve utopit ve studni.“
„Jedna smrt navíc by mi nevadila, ale vy přece žijete, nebo ne?“ řekl Gurroa.
Ludvu trochu zamrazilo. Věděl, že tahle bytost žije, i když jí část opravdu zahyne, jak se mnohokrát stalo, ať už v pekelných plamenech vybuchující hvězdy, sežehnuta výstřelem fotonového děla bitevních hvězdných lodí Agríšů, nebo jinou smrtí.
„Tam nezemřeš,“ ubezpečoval ho hned Ludva. „Oni to dělají už se svými miminy.“
Janka opět neříkala nic, jen se usmívala.
„Brzy budeme doma,“ vzdychla si po chvíli přemýšlení.
Prožili spolu na planetě Gíjó mnohé a všechno nebylo tak příjemné, aby si to přáli zopakovat. Jance znovu prolétly hlavou děsivé okamžiky, kdy ve stanici našli kostry lidí a uvědomili si, že jsou na prokleté planetě. To bylo strašné, beznadějné, zvláště když jim první améba sežrala psíka, druhá málem je samotné a když nevěděli, zdali budou i příští ráno naživu. Ani první setkání s lidmi nebylo příjemné. Pak jí vytanuly chvíle hrůzy, když se topili pod těžkou kovovou mříží studně Tiga. Naštěstí to trvalo krátce. A pak už se setkali s tajuplnou civilizací Gurroa, kterou znali jen z knížek a podle vyprávění. Teď se vrátí domů, bohatší o spousty zajímavých zážitků a o sorky, které na Zemi dosud neznají. Jistě se sem vrátí. Mají tu přece přátele, dokonce tak mohou říkat i Gurroovi.
„Budeme si muset dávat pozor,“ řekla Ludvovi. „Budeme teď pro většinu lidí nebezpeční! Sorky mohou nechráněným lidem ublížit. Doufám, že se nás nebudou bát a nestrčí nás do ZOO, když jsme teď – barbaři z Gíjó!“
© Přelouč 1966, Praha 1992
Konec
© 1992 Václav Semerád, (1966 Přelouč-1992 Praha)
Slovník
agisar = Bardžanský biologický pomocník, používaný nejčastěji k léčení.
Agríši = hmyzí barbarská civilizace, sousedící s GSMB.
Aigura = svět, který se jako jediný připojil ke GSMB vlastními hvězdnými loděmi.
b-palivo = Bardžanské bio-palivo, zvané též bevufe, podobné naftě a vyráběné bakteriemi z odpadů.
baporg = Bardžanský antigravitační motor, vytvářející stav beztíže.
Bar = oficiální jednotný jazyk, původem z planety Bardžá.
barbar = bytosti schopné navzájem si škodit až do usmrcení.
Bardžá = centrální planeta Společenství GSMB.
bevufe = Bardžanské bio-palivo podobné naftě, vyráběné bakteriemi z odpadů.
bifarna = vodní rostlina produkující sladké plody.
čtyřžába = žába se čtyřma nohama
dabyrgy = lékařský zásah, blokující měsíční biorytmy žen.
dudur = věštec národa Ašerů
efernid = geneticky mutovaná, programově vytvářená baktérie.
enzod = druh efernidů, vytvořený jako útočné bakterie proti dravé zvěři.
euklid = nejznámější 3D-prostor, nazvaný podle starověkého pozemského učence. Tady žijeme.
evsej = nadprostor pokrývající klasický prostor Euklid, jenže menší, umožňující lety nadsvětelnou rychlostí.
Gea = oficiální název planety Země.
géja-pole = extrémně odolné silové pole, použitelné i mezi nadprostory, objevené na Yllině
GI = Genetický Index - vyjadřuje odlišnost dvou jedinců.
girrig = Aigurský antigravitační motor, přemáhající gravitaci silou.
gryul = letadlo (bardžansky).
GSMB = Galaktické společenství myslících bytostí.
Gurroa = záhadná civilizace, občas spolupracující s GSMB.
hivkul = slabé vlnění, vyzařující z mozku.
hival = had planety Gíjó
hudchyt = technická planeta.
igidhig = konvertor mezi hyperprostorem Evsej a prostorem Euklid, umožňující nadsvětelné lety.
Inith = 1. hyperprostor, používaný k teleportaci předmětů stanicemi vjosuzgu.
isún = katalyzační vak, uvolňující z paliva bevufe elektřinu.
Japan = původně malé souostroví na planetě Zemi, též elektronické přístroje.
kidinor = kacíř, bezvěrec, nevěřící
kistom = prokletý
ligaid = Aigurské nadsvětené letouny, vynález Fo-ru Ligaida.
mír = na barbarských planetách stav, kdy není válka. V civilizovaných světěch se toto slovo nepoužívá.
robot = neživý stroj, částečně vybavený inteligencí.
šestižába = žába planety Gíjó (se šesti nohama)
sorky = uměle geneticky vytvořené a dálkově řízené bakterie
Strážci = občanská policie GSMB, díky uxionům téměř neomylná.
sygyty = létací antigravitační girrigy vestavěné do nárameníků.
tiga sorky = řídící sorky, ovládající ostatní neřízené
uik = kontejner přenášený nadprostorem mezi stanicemi vjosuzgu.
Ux = planeta obývaná myslícími bytostmi U-typu.
uxion = přístroj pro vidění minulosti.
válka = častá smrtící zábava barbarů v necivilizovaných světech. V civilizovaných světech je toto slovo neznámé.
vizír = vyzvědač
vjosuzgu = stanice, přenášející nadprostorem Inith osobní i nákladní kontejnery uik.
Yllina = planeta vzdálená 650 světelných let od planety Aigura.
zagadus = menší transportní kabinky, používané v GSMB.
zenurdét = rouhač, svatokrádežník
zhavae = všegalaktická přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku).
Následuje: Agaboril planeta Mágů Skupina
GSMB 01) Zoidée
03) Kerré
04) Čikea a Čivi
05) Sorky
06) Agaboril
07) Fulgiu
08) Giweruz
09) Margabadar
10) Ligaid
Pohled ze Země na oblast GSMB Titul: Sorky
Podtitul: zbraně prokleté planety Gíjó
Autor: Václav Semerád © 1992 Václav Semerád, (1966 Přelouč-1992 Praha)
Skupina: GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí
5
Veškeré připomínky jsou vítané vsemerad@volny.cz
Nakladatel: Autobus
Žánr: Science fiction
Téma: Sorky
Next: Agaboril
(GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 6) Anotace Příběh dvou pozemských dětí na prokleté planetě. Už jste slyšeli o prokleté planetě Gíjó? Jediné, odkud kdysi před tisíciletími její objevitelé Bardžané neslavně utekli..? Tak to je ona!
Planetu totiž obývají obludy, které se běžným zbraním jen vysmívají. Ukazuje se, že část Bardžanů na planetě zůstala a v nouzi našla proti obludám účinnou zbraň, Sorky. Jenže tisíce let v těžkých podmínkách způsobily posun v myšlení kdysi mírných Bardžanů a jejich proměnu v nelítostné barbary.
Děti ze Země se tam dostanou díky katastrofě - a ocitnou se tváří v tvář obludám, od nichž se štěstím utečou... k barbarům... Připomínky Tuto dobrodružnou knihu si můžete sami upravit. Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. SDÍLENÁ LITERATURA
www.romanyzdarma.cz
www.cteni-zdarma.cz
www.giweruz.cz
Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta
***
1479600028/3030 ***
dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).
Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům. Díky. Poznámky pod čarou Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Sorky zbraně prokleté planety Gíjó četli
17 (1=normal)
host=0932
Noji=1808
alten=1041
Q-220125185=1900
Q-2201252=2003
Q-22020418=1841
Q-190507105=0021
Q-1811030821=0045
Q-2202052=2320
zd34=1922
Q-2105232=2202
Q-UKARVPP=2252
Q-2203272=2126
akvirk1969=2258
Q-220418=2224
Q-220420231=2313
Q-220117193=1635
Včera 13 návštěvníků, Sorky zbraně prokleté planety Gíjó četli 0
"Sorky zbraně prokleté planety Gíjó" (komentáře)
Téma=Sorky
Errata:
ZDE
můžete změnit jméno hlavního hrdiny i hrdinky (třeba na svoje). (Nastavení platí i pro jiné knihy.)
1 »Semerádův komunikátor« vznikl kolem roku 1966, kdy nebylo o mobilních telefonech ani vidu, ani slechu. Datové komunikaci se dnes říká SMS zprávy...
2 Mobily dodnes »Semerádovy komunikátory« nepřekonaly. Ani možnostmi, natož snadností programování...
3 Vítěze nikdo nesoudí - platí i na Zemi. Vítězům projdou i nejhorší válečné zločiny.
10.08.2021 20:50
Domů
Statistiky